Lila
Na nočním stolku má Lila zarámovanou fotografii, které se zatím neodhodlala zbavit – nebo možná ani nechce. Čtyři tváře namáčknuté těsně u sebe před obřím akváriem v nějaké zahraniční turistické destinaci – už si ani nevzpomíná, kde to bylo – a za nimi prázdně zírá přes sklo hejno obrovských, duhově pruhovaných ryb. Violet si jedním prstem zvedá nos a stahuje si dolní víčka, takže připomíná groteskní voskovou figurínu. Celie má na sobě pruhované námořnické tričko a taky se šklebí, i když vzhledem k tomu, že jí tehdy muselo být tak třináct, už jsou v tom znát lehké rozpaky. Lila se usmívá v marné naději, že z toho navzdory všemu bude pěkná rodinná fotka. A pak je tu Dan, jehož úsměv je podivně nucený, tváří se záhadně a rukou spočívá na Violetině rameni.
Tahle poslední společná fotografie je první věc, kterou Lila každé ráno uvidí, a poslední, na kterou jí večer padne zrak. Ví, že by ji měla dát někam, kde jí nebude kazit den, ale z nějakého důvodu, kterému sama nerozumí, ji prostě nedokáže schovat do šuplíku. Někdy, když nemůže spát, sleduje pruhy měsíčního světla klouzající po stropě a pak letmo pohlédne na tu fotku a teskně si přitom představí rodinu, kterou mohla mít, a všechny ty prázdninové fotografie, které nikdy nevzniknou – deštivé víkendy v Cornwallu, exotické pláže, na kterých by byli všichni v bílém, jásání nad promocí před cihlovou budovou univerzity, možná i Celiina svatba s pyšnými rodiči po boku. Všechno jsou to mlhavé, pomíjivé obrazy života, který se jí vypařil před očima.
A někdy má chuť popadnout kus modré lepicí hmoty a připlácnout ji Danovi přímo na obličej.
Anoushka zavolá, zrovna když se Lila snaží prošťouchnout vskutku zatvrzele ucpaný záchod v patře. Když si tenhle dům v zelené čtvrti severního Londýna s Danem před dvěma a půl lety kupovali – prostorný, „osobitý“ (což v realitním slangu znamená „nikdo jiný ho nechtěl“), zralý na kompletní rekonstrukci –, byla Lila prastarými koupelnami v mátové a malinové barvě okouzlená. S Danem procházeli jednotlivé místnosti a společně si malovali, jak to v domě bude vypadat, až bude hotový. Ovšem když si to teď pořádně vybavila, byla to spíš ona, kdo chodil po domě a maloval si. Dan jenom utrousil pár vyhýbavých „hm, hm“ a pokukoval přitom po mobilu.
Den poté, co si vyzvedli klíče, se ovšem to kouzelně starosvětské potrubí rozhodlo ukázat svou pravou tvář a spustilo nekonečný, zlovolný sled ucpávání a přetékání. V růžové koupelně, kterou používala děvčata, teď trůní vedle nádržky gumový zvon a ohnuté drátěné ramínko, aby Lila mohla zasáhnout (protože je to zjevně vždycky na ní), kdykoli se něco rozhodne tupě zaklínit v hlubinách mísy.
„Lilo! Zlato! Jak se máš?“
Vzápětí Anoushka ztlumí hlas a Lila matně zaslechne: Ne, Gracie, karafiáty v tom nechci. To jsou tak hrozně vulgární kytky! Ne, kdepak, gerbery ani omylem! Ty ona nemůže ani cítit.
Lila se předkloní a nosem přepne telefon na hlasitý odposlech. Na ruku v gumové rukavici jí vyšplíchne voda a jí se zvedne žaludek. „Mám se skvěle! Úžasně!“ oznámí do telefonu. „A co ty?“
„Jako vždycky, bojuju za svoje báječné autory jako lvice! Přijdou ti další tantiémy, šek je na cestě. Mělas ho dostat už minulý týden, ale Gracie je těhotná a doslova pořád zvrací. No vážně, už jsem musela vyhodit tři odpadkové koše. Byl to fakticky nebezpečný odpad.“
V přízemí se neodbytně rozštěká Tulák, jejich pes. Štěká úplně na všechno – na veverky na zahradě, na holuby, popeláře, náhodné návštěvy, i jen tak do prázdna.
„Jé, no to je bezva,“ pronese Lila, zavře oči a zarazí ramínko ještě hlouběji. „Myslím, že je těhotná. Ne že zvrací.“
„No, ani moc ne. Hrozná pruda. Nechápu, proč mají všechny moje asistentky pořád potřebu mít děti. Žádná se tady ani neohřeje. Začínám si říkat, jestli za to nemůže klimatizace. A jak se mají ty tvoje úžasné holčičky?“
„Skvěle. Mají se skvěle,“ odpoví Lila.
Nemají se skvěle. Celie se ráno rozbrečela u snídaně, podle všeho kvůli něčemu, co viděla na Instagramu, a když se Lila ptala, co se stalo, odsekla jí Celie, že to by stejně nepochopila, a nasupeně odkráčela do školy. A když se Violet dostalo ujištění, že ano, opravdu musí ve čtvrtek k tátovi, protože taková je dohoda, vrhla na Lilu ledově nenávistný pohled, beze slova sklouzla z vysoké židle a celou cestu do školy nepromluvila ani slovo.
„Prima, prima,“ pronese Anoushka roztržitým tónem, který napovídá, že by nevnímala, ani kdyby jí Lila řekla, že její dcery ráno popravili. „No a co ten rukopis?“
Lila vytáhne ramínko z mísy. Hladina vody pořád dosahuje těsně pod okraj. Stáhne si gumové rukavice a opře se zády o skříňku. Tulák dole stále štěká a ona přemýšlí, jestli nebude muset donést sousedům další lahev vína. Za poslední tři měsíce už jich rozdala sedm, jen aby si proti sobě všechny nepoštvala.
„Kdy budeš mít něco, co bys mi poslala? Minulý měsíc jsi zněla hodně pozitivně.“
Lila si hlasitě odfoukne. „No… pracuju na tom.“
Chvíli je ticho.
„Zlato, nechci, aby to znělo přísně,“ řekne Anoushka a zní to přísně, „Obnova se ti neuvěřitelně povedla. A ty Danovy sviňárny nám pak ještě pěkně zvedly prodeje. Aspoň za to mu možná můžeme poděkovat. Ale nechceš přece zmizet lidem z očí, že ne? Nechceš to přece odevzdat s takovým zpožděním, že na tom budu muset makat, jako kdybych uváděla prvotinu.“
„Víš co, já ti to už brzo pošlu.“
„Jak brzo?“
Lila se rozhlédne po koupelně. „Za šest týdnů?“
„Řekněme za tři. Nemusí to být perfektní, zlato. Jenom potřebuju mít nějakou představu, jak to vlastně chceš pojmout. Pořád to má být průvodce životem šťastně svobodné ženy?“
„No… jo.“
„Spousta tipů, jak si užívat samostatnost? Legrační historky z rande? Nějaké ty žhavé perličky ze života plného nezávazného sexu?“
„Jo, jasně. To tam všechno bude.“
„Nemůžu se dočkat! Už teď jsem z toho na větvi! Budu tvoje dobrodružství prožívat zprostředkovaně. Kristepane, Gracie, do toho nového koše ne! Už musím. Budu čekat na tvůj e-mail! Moc všechny pozdravuj!“
Lila ukončí hovor a zírá do záchodové mísy, jako by chtěla silou vůle přimět vodu, aby konečně odtekla. Vtom zaslechne, jak jde Bill po schodech nahoru. Na podestě se zastaví, oddechne si a znovu vykročí do schodů. Žili předtím s Lilinou matkou v přízemním domku z padesátých let, jen deset minut pěšky odsud – málo nábytku, spousta světla, čisté linie – a tohle rozvrzané stavení s hromadou pater a harampádí mu dává každý den zabrat.
„Holčičko moje?“
„Ano?“ Lila rychle nasadí pokud možno veselý, povzbudivý výraz.
„Strašně nerad ti to říkám, ale zase tu byli sousedi, stěžovat si na psa. A stropem v kuchyni začíná prosakovat něco hodně nechutného.“
Instalatér pohoršeně sykl, vytrhl z podlahy čtyři prkna a oznámil, že v odpadní trubce objevil prasklinu. Vypustil nádržku a informoval Lilu, že bude potřebovat vyměnit všechny rozvody. „Ale teda myslím si, že už to s touhle koupelnou moc dlouho nevydržíte. Snad i moji prarodiče jsou mladší než tohle.“ Vypil dva hrnky přeslazeného čaje a naúčtoval si za svůj pohotovostní
výjezd tři sta osmdesát liber. Lila tomu začala říkat daň z mercedesu. Kdykoli se objevil nějaký řemeslník a zahlédl na příjezdové cestě zaparkovaný ten předražený sportovní veterán, automaticky si k faktuře přidal pětadvacet procent.
„Takže tohle mohlo za to, že se nám ucpává záchod?“ zeptala se Lila, naťukala do strojku PIN své karty a snažila se nemyslet na to, jak moc jí to ukousne z měsíčního rozpočtu.
„Nene, tam bude asi problém ještě jinde,“ odvětil instalatér. „Ale používat ten záchod samozřejmě nemůžete. Budete muset nechat předělat všechny instalace. A možná přitom i vyměnit tu podlahu. Některá ta prkna můžu normálně promáčknout palcem.“
Když Lila zavřela za instalatérem dveře, položil jí Bill mozolnatou ruku na rameno. „To bude v pohodě,“ pronesl s lehkým stiskem. V jeho podání to byl vrchol citové podpory. „Mohl bych ti vypomoct, kdybys chtěla.“
„To nemusíš,“ otočila se k němu s úsměvem. „Zvládnu to. Nic to není.“ Bill si tiše povzdechl, pak se otočil a ztuhle se odšoural do svého pokoje.
Bill s nimi bydlel už devět měsíců. Přistěhoval se krátce po matčině smrti. Jelikož byl, jaký byl, nezačal propadat záchvatům pláče, nehrozilo, že zemře hladem ani že nechá dům zpustnout. Jen se tiše stáhl do sebe, až se z bývalého energického truhláře, jak ho Lila znala posledních třicet let, stal jen stín. „Prostě mi chybí,“ hlesl pokaždé, když Lila přišla na večeři a kmitala sem a tam, aby do příliš tichých místností vnesla aspoň trochu života.
„Já vím, Bille,“ odpovídala mu. „Mně taky chybí.“
Jenomže ani Lila to zrovna nezvládala. Když jí Dan oznámil, že odchází, byla v šoku. Až když se však dozvěděla o Marje, pochopila, že ve srovnání s tím byl Danův odchod jen takový závan bolesti, který se jí v podstatě ani nedotkl. Prvního půl roku skoro nespala, v hlavě měla jedovatou bouři, jak se jí jednotlivé nitky konečně spojovaly, stíhaly ji střídavě výčitky, strach a ledový vztek, a v duchu si přehrávala milion hádek, které se nikdy
neuskutečnily, protože se z nich Dan vždycky dokázal nějak vykroutit: „Ne před dětma, Lilo, dobře?“
A pak, jen pár měsíců nato, Francesca náhle umřela, a i tohle všechno se najednou zdálo nicotné. Takže když Lila navrhla, že by se k nim Bill mohl na čas nastěhovat, vzájemně se oba ujišťovali, že je to hlavně kvůli tomu, aby pomohl s dětmi a s dalšími věcmi, dokud si Lila nezvykne na život samoživitelky. Bungalov si Bill nechal a skoro každý den se vydával do své pečlivě udržované dílny na konci zahrady, kde spravoval sousedům židle nebo brousil sloupky na zábradlí, aby holky v Lilině domě nepropadly mezerami. O tom, kdy se zase vrátí domů, se s Lilou nebavili. Jeho tichá přítomnost koneckonců Lile nijak nenarušovala život (copak teď nějaký měla?) a dodávala jejich zmenšené rodině tolik potřebný pocit stability. Bill byl jako kotva na jejich bezradně se pohupující pramici, která se většinu dní zdála být trochu děravá a vratká – jako by se s ní zničehonic a bez varování ocitli uprostřed širého moře.
Lila jde pěšky ke škole. Je první týden po prázdninách a Bill se nabídl, že tam zajde místo ní, ale Lila si potřebuje nahnat kroky (dennodenně ji pronásleduje pomyšlení na Marjiny nekonečně dlouhé nohy a stále štíhlý pas). Vyzvednout Violet navíc znamená nutnost vyjít z domu, což jí pomáhá alespoň trochu otupit výčitky, že zase za celý den nenapsala ani řádek.
Oba dobře vědí, proč se Bill nabídl: odpolední vyzvedávání Lila nenávidí. Ráno je to v pohodě: všichni spěchají a ona se může jen rozloučit a běžet. Ale odpoledne jsou mnohem nepříjemnější: stojí společně s ostatními matkami u školních vrat a úplně cítí, jak se na ni všechny dívají. První měsíc po Danově odchodu to bylo neustálé nevěřícné vrtění hlavou: To nemyslíš vážně! Kristepane, to je hrůza, moc mě to mrzí! A za jejími zády možná: No ale člověk se mu zas nemůže divit, že jo? A pochopitelně tu bylo to nešťastné načasování, jako by se vesmír rozhodl si z ní opravdu ošklivě vystřelit: došlo k tomu jen čtrnáct dní poté, co vyšla Obnova, a ona musela dávat jeden rozhovor za druhým
o tom, jak spravit manželský vztah vyčerpaný každodenním kolotočem práce a výchovy dětí.
Dva dny poté, co Dan odešel, se Lila chmurně připloužila k hřišti. Tři další matky tam stály s hlavami u sebe a společně si četly ten článek z Elle s výmluvným titulkem Jak se mi povedlo udělat své manželství pevné jako skála. Když si Philippa Grahamová – ta přebotoxovaná potvora – všimla Liliny přítomnosti, rychle schovala časopis za zády a nasadila přehnaně nevinný výraz, zatímco její dvě kamarádky, které se za ní věčně táhly jako věrný stín, se úplně klepaly potlačovaným smíchem. Doufám, že vaši manželé právě teď chytají nějakou špatně léčitelnou pohlavní chorobu od nezletilých prostitutů, pomyslela si Lila a nasadila úsměv, aby byla připravená, až se Violet vyloudá ze dveří a školní tašku potáhne po zemi za sebou.
Celé týdny ji na školním dvoře provázelo tlumené mumlání, v němž se mísilo zhrození a fascinovaný úžas, nenápadné ohlížení a klepy cezené koutky úst. Čelila tomu se vztyčenou hlavou, kůže jí mravenčila a čelist měla bolavě namoženou od ztuhlého úsměvu, který teď nasazovala trvale, takže jí pokrýval obličej jako zmrzlá krusta. Dovážek na návštěvy ke kamarádkám se ujala její matka: jezdila pro ně svým maličkým citroënem a spřáteleným matkám vysvětlovala, že Lila má spoustu práce a dorazí příště. Jenomže matka už tu nebyla.
Lile se důvěrně známým způsobem sevře žaludek. Vytáhne si límec až nad uši a postaví se na okraj neuspořádaných hloučků matek, chův a občas i nějakého osamělého tatínka. Upřeně se zadívá do telefonu a předstírá, že je zabraná do nějakého veledůležitého e-mailu. To je poslední dobou její běžná taktika. Případně s sebou bere Tuláka, který se nepříčetně rozštěká, kdykoli se k nim někdo přiblíží blíž než na dvacet metrů.
Zítra, pomyslí si. Zítra se nenechám ničím vyrušit. Odvezu Violet do školy, vrátím se, ve čtvrt na deset se posadím ke stolu a nezvednu se, dokud nenapíšu aspoň dva tisíce slov. Rozhodne se nemyslet na to, že přesně tenhle slib si posledního půl roku dává přinejmenším třikrát týdně.
„Já to věděla!“
Z hloučku matek stojících u duhově natřené lavičky poblíž
houpaček se ozve nadšený výkřik. Lila mezi nimi zahlédne Marju, která se naklání dopředu, Philippa jí tiskne paži a usmívá se od ucha k uchu. Marja má na sobě dlouhý kašmírový kabát
barvy velbloudí srsti, na nohou tenisky a blond vlasy má volně, umně stažené do velikánské želvovinové spony. „No jo, u Niny jsi přece nic nepila! Na tyhle věci já mám čich!“ zasměje se Philippa. Položí Marje ruku na břicho, ale potom se ohlédne, spatří Lilu a teatrálně se odvrátí. „Kristepane, promiň!“ vysloví přitom neslyšně.
Marja se otočí po směru Philippina pohledu. Začervená se.
Lila to instinktivně pochopí dřív, než to jejímu mozku stihne dojít. Nevidoucíma očima zírá na displej telefonu a srdce jí buší jako o život. Ne! To ne! To nemůže být pravda! Ne po tom všem, co Dan tvrdil. Tohle by nám přece neudělal. Ale červeň, která se nahnala Marje do tváří, rázem zbaví Lilu všech pochybností.
Lile se udělá zle. Zatočí se jí hlava. Netuší, co si počít. Ze všeho nejraději by se zhrouceně opřela o strom stojící jen o pár kroků dál, ale nechce, aby ji u toho ostatní matky viděly. Úplně cítí, jak ji propalují pohledem. Rychle si přitiskne telefon k uchu a předstírá, že se s někým baví. „Ano! Ano, to jsem já! To jsem ráda, že voláš! To je super. Jak se máš?“ Mluví pořád dál, aniž věděla, co z ní vlastně padá. Otočí se, aby už nikoho neviděla, a v hlavě jí hučí.
Nadskočí leknutím, když ji Violet zatahá za ruku.
„Ahoj kočičko!“ Lila spustí ruku s telefonem a všimne si, že vedle dcery stojí paní Tugendhatová. „Všechno v pořádku?“ zeptá se Lila veselým tónem a její hlas zní až příliš pisklavě a pronikavě.
„S kým to mluvíš, když ti nikdo nevolá?“ otáže se Violet a se svraštělým čelem se dívá na telefon.
„Vypadlo nám to,“ řekne Lila rychle. Má pocit, že snad exploduje. Cítí uvnitř takový přetlak, až se zdá, že ho její tělo nemůže pojmout.
Učitelka, paní Tugendhatová, má na sobě propínací svetr s dlouhatánskými chlupy a netopýřími rukávy. Na klopě má ručně vyráběný odznak ze žluté lepenky s nápisem zelenou fixou: „Všechno nejlepší k narozeninám!“ „Zrovna jsme se s Violet bavily o závěrečném představení. Říkala vám, že bude dělat vypravěčku?“
„No to je super!“ vyhrkne Lila a nasadí široký, křečovitý úsměv.
„Nechceme dělat vánoční představení – snažíme se teď respektovat všechna náboženství. Vím, že to bude až za dlouho –no, čtyři měsíce vlastně asi nejsou tak dlouho –, ale víte, jak dlouho trvá dát něco takového dohromady.“
„No jasně!“ přisvědčí Lila.
„Chováš se hrozně ujetě,“ poznamená Violet.
„A navíc jste teď jediná z rodičů, kdo působí v zábavním průmyslu, když teď Frances odešla z Emmerdale. Stejně nehrála žádnou důležitou postavu. Takže Violet navrhla, že byste to mohla dělat vy.“
„Dělat co?“
„Vyřešit kostýmy pro hlavní postavy.“
„Kostýmy,“ zopakuje Lila bezvýrazně.
„Bude to adaptace Petra Pana.“
Marja odchází od ostatních matek. Velbloudí kabát si přitáhne těsněji kolem pasu a rychle, rozpačitě se po Lile podívá. Vyjde z brány a Hugo, její malý syn, ji přitom táhne za ruku.
„Samozřejmě!“ přisvědčí Lila. Někde vzadu v hlavě jí začne hlasitě hučet. Skoro nic přes ten rámus neslyší. Má pocit, jako by jí vhrkly do očí slzy, protože najednou vidí svět jako přes sklo.
„Vážně? To je báječné! Violet nevěděla, jestli budete chtít.“
„Máma sem do školy nechce chodit,“ podotkne Violet. Lila s námahou upře pozornost zpátky na dceru. „Cože? Co to vykládáš, Violet? Chodím sem hrozně ráda! Za celý den si to užiju nejvíc!“
„Minulý týden jsi Celii zaplatila čtyři libry, aby pro mě došla.“
„Ale nene! Dala jsem Celii čtyři libry. Protože je potřebovala. Vyzvedávání s tím nemělo co dělat.“
„To není pravda. Povídalas, že by sis radši ukousala nohu, a Celie se nabídla, že pro mě dojde, když jí dáš dost peněz, aby jí to stačilo na to kafe s maršmelounama z Costy, a tys řekla, že dobře, a pak –“
Paní Tugendhatové poněkud zakolísá úsměv na tváři.
„To už stačí, Violet. Rozhodně, paní Tugendhatová! Myslím to, co jste říkala. Rozhodně do toho půjdu!“ Něco se Lile stalo s pravou rukou. Nepřestává jí máchat, jako by chtěla svá slova zdůraznit. Připadá jí, jako když jí ta ruka vůbec nepatří.
Paní Tugendhatová se rozzáří. „No, nejspíš začneme zkoušet až po podzimních prázdninách, ale aspoň budete mít čas dát ty kostýmy dohromady, že?“
„Jistě!“ zvolá Lila. „Jistě! Ale teď už musíme běžet. Máme trochu naspěch. Ale – ještě to probereme. Rozhodně to musíme probrat. A všechno nejlepší… k narozeninám!“ Lila ukáže paní
Tugendhatové na hrudník, pak se otočí a vykročí po ulici.
„Proč jdeme tudy?“ dožaduje se Violet a popoběhne, aby Lile stačila. „Vždycky chodíme po Frobisher Street!“
Po Frobisher Street se předtím vydala Marja. Lila má pocit, že jestli se bude dneska muset ještě jednou dívat na ty blonďaté, lesklé, načechrané vlasy, tak snad padne a umře. „Napadlo mě… že by to chtělo nějakou změnu,“ odpoví.
„Ty jsi dneska fakt děsně divná,“ poznamená Violet. Zastaví se a vytáhne z batohu pytlík zeleninových lupínků, které jí tam musel dát Bill namísto obvyklých křupek. Snaží se jim vylepšovat stravu. Violet zpomalí krok, aby mohla jíst při chůzi, takže musí zvolnit i Lila. „Mami?“
„Co?“
„Vědělas, že Felix má červy v zadku? O přestávce si tam strčil prst, jednoho vytáhnul a ukázal nám ho. Normálně bylo vidět, jak se mu na prstě kroutí.“
Lila ztuhne a chvíli tu informaci vstřebává. Obvykle by po takové informaci začala ječet. Teď jí to připadá jako ta nejmíň
příšerná věc, jakou dneska slyšela. Podívá se na dceru. „Sahala jsi na něj?“
„Fuuuj! Ne,“ zašklebí se Violet a hodí si do pusy další lupínek. „Řekla jsem mu, že se od něj odteď budu držet tak patnáct kiláků daleko. Napořád. A od ostatních kluků taky. Jsou všichni čuňata.“
Lila si pomalu přejede dlaní po obličeji a dlouze, roztřeseně vydechne. „Zůstaň pořád stejná, Violet,“ pronese, když se jí konečně vrátí řeč. „Už teď to máš v hlavě víc srovnané, než jsem kdy měla já.“
Po Danově odchodu a matčině smrti si Lila vytvořila nejrůznější strategie, jak přežít den. Jakmile se probudí, což je většinou někdy mezi pátou a šestou ranní, hodí do sebe tabletku antidepresiv, zapije ji vodou, oblékne se dřív, než jí to začne pořádně myslet, a na hodinu jde venčit Tuláka. Rázným krokem dojde až k parku Hampstead Heath, kde se na blátivých cestičkách setkávají lidé při prvním ranním venčení, osamělí chodci s kávou a zarputile se tvářící běžci se sluchátky v uších. Lila při chůzi poslouchá audioknihy nebo ukecané podcasty o ničem, jen aby nebyla sama se svými myšlenkami.
Vrátí se domů, vzbudí děvčata, pod příslibem nejrůznějších
úplatků je vytáhne z postele a vypraví do školy, přičemž se snaží nebrat si osobně jejich neustálé nadávání a dotčené pokřikování ohledně ztracených ponožek a telefonů. Co se k nim přistěhoval
Bill, dělá snídani on a trvá na tom, aby holky místo Liliny obvyklé nabídky ohřívaných plněných taštiček a bagelů s marmeládou snídaly ovesnou kaši s ovocem a nejrůznějšími druhy semínek.
Bill má na výživu velmi nekompromisní názory. Donekonečna dokáže vykládat o rybím tuku a očistné funkci luštěnin a nevšímá si přitom, jak děvčata protáčejí panenky a vrhají toužebné pohledy na krabici čokoládových kuliček. Na večeři jim vyváří výživné pokrmy plné neznámých druhů zeleniny a snaží se nedat najevo, jak mu vadí, když si holky stěžují, že by radši tousty se šunkou a sýrem.
Když se Lila vrátí ze školy, posadí se v místnosti, kterou ironicky nazývá svou pracovnou: pokoj skoro pod střechou, kde zdi pořád ještě lemují pomačkané lepenkové krabice plné nikdy nevybalených knih. Vyřídí tu nejnaléhavější agendu, což ji – společně s příslušnými finančními výpočty – tak vyčerpá, že si pak často jde
zdřímnout na gauč. Někdy si lehne na koberec, poslouchá nějaký uklidňující meditační podcast a snaží se přitom ignorovat Tulákovo štěkání zezdola. Snaží se pravidelně jíst, aby jí neklesal cukr v krvi, s čímž by přišel i propad v náladě. Po probuzení zažene ospalost hrnkem čaje a vydá se nakoupit, co jim doma chybí. Tou dobou už je obvykle čas vyzvednout Violet a Lila se opět přepne do módu „máma“, v němž není čas na žádné vtíravé myšlenky. Místo toho se až do večera zaobírá nekonečnými domácími půtkami, praním prádla, dohlížením na úkoly a posloucháním, jak moc se dnes děvčata zase musela lopotit. Potom si vezme dvě tabletky antihistaminu (její doktorka už jí nechce předepisovat její oblíbené prášky na spaní: prý se teď považují za škodlivou drogu), ale když má obzvlášť silný záchvat nespavosti, vykouří si s hlavou z okna půlku jointu. Když začne mít konečně pocit, že by snad mohla usnout, zapne si uspávací podcast – v němž herci s příjemnými, tichými hlasy monotónně předčítají nudné příběhy – a modlí se, aby se za pár hodin zase neprobudila.
Nechce na ně ani pomyslet: na bývalého manžela a jeho nedbale krásnou novou přítelkyni. Nechce myslet na jejich dům kousek odsud, dokonale čistý, minimalisticky a stylově zařízený, s konferenčním stolkem od Nogučiho. Nechce myslet na svou matku, která jí nějak dokázala pomoci celý tenhle průšvih zvládat, ale která už tu není.
Jsou dny, kdy má pocit, že bojuje se vším najednou: s vlastním mozkem, kde se zuřivě honí myšlenky a prokluzují jí pod rukama, s rozkolísanými hormony, s kily navíc, s bývalým mužem, s domem, který se tváří, že jí každou chvíli spadne na hlavu, s celým světem.
Když večer holky vstanou od stolu a nechají po sobě nedojedené srnčí s kroupami, na což se Bill zatváří velmi vyčítavě („Vždyť je to tak výborné jídlo! Hodně bílkovin, málo tuku!“), najednou si Lila tupě uvědomí, že jí přibylo úplně nové bojiště: Danovo miminko.
To dítě bude nevlastní sourozenec jejích dcer, bude už napořád součástí jejich životů. Bude se s nimi rovnocenně dělit
o všechno, co jejich společný otec má: peníze, čas, lásku. Ze všeho nejvíc bude však to malé potvrzením reality. Dan se nikdy nevrátí, přestože i tak samozřejmě Lila věděla, že je to nepravděpodobné. Bude to další věc, s níž se Lila bude muset po dalších osmnáct let – možná dnes a denně – potýkat. Už jen při té představě by si nejraději vrazila pěsti do očí.
Dan zavolá ve čtvrt na devět. Nepochybně poté, co se Marjin skvěle vychovaný šestiletý syn Hugo poslušně vykoupal, vzal si čisté pyžamko, pečlivě si vyčistil zoubky, uložil se do postele a teď už přinejmenším hodinu spí. Kdežto Violet právě visí za nohy na zábradlí a vyzpěvuje rapovou píseň, v jejímž textu se až dosud jedenáctkrát vyskytla zmínka o genitáliích.
„Ahoj Lilo.“
Jakmile uslyší jeho hlas, stáhne se jí reflexivně žaludek. Zhluboka se nadechne, než mu odpoví. „Říkala jsem si, kdy se ozveš.“
„Marja je hrozně rozhozená.“ Povzdechne si. „Hele, ani jeden jsme nechtěli, aby ses to dozvěděla zrovna takhle.“
„Tak Marja je rozhozená, jo?“ vyletí z Lily dřív, než se stihne ovládnout. „Ale chudinka.“
Dan se na chvíli odmlčí, než znovu promluví. „Podívej, je teprve v osmnáctém týdnu. Říkali jsme si, že by bylo lepší počkat přes prázdniny a pak bychom…“
„Ale že to vědí ostatní matky ve škole, to je v pohodě.“
„Ale ona jim nic neřekla. Ta ženská – jak se jmenuje? – to prostě uhodla. A Marja jí přece nemohla lhát.“
„Kdepak. Chraň bůh, aby se tu lhalo. A kdy o tom plánuješ říct holkám?“
Dan zaváhá. Lila ho úplně vidí, jak si přejíždí dlaní po temeni, jako vždycky, když čelí nějaké náročné situaci. „No… totiž. Říkali jsme si – já jsem si říkal –, že od tebe by to možná vzaly líp.“
„No tak to ne!“ Lila se zvedne od stolu a přejde ke dřezu. „Ani omylem, Dane. Tohle je na tobě. Jestli má někdo holkám říct, že už za ně máš náhradu, tak to udělej sám.“
„Jak to myslíš, ‚náhradu‘?“
„No, už teď děláš tatínka cizímu dítěti. Jak si asi myslíš, že se na to budou dívat?“
„Dobře víš, že takhle to není.“
„Vážně? Byls jejich táta. Teď vodíš každé ráno do školy něčí jiné dítě. Každý den s ním sedíš u večeře.“
„Jsem přece pořád jejich táta, krucinál! Seděl bych s nima u večeře každý den, kdyby to šlo!“
„Ale ne když bys přitom musel s náma žít, že jo?“
„Lilo, proč tohle děláš?“
„Já? Já nic nedělám. To ty jsi od nás utekl. To ty jsi začal spát s naší sousedkou. A to ty teď vychováváš cizí dítě, zatímco tvoje vlastní děti tě vidí dvakrát týdně!“ Lila se nenávidí za ten tón, za slova, která se z ní přímo řinou, ale nedokáže je zastavit. „A to ty ses rozhodl udělat si další dítě s o dvanáct let mladší ženskou!
A přitom, pokud si dobře vzpomínám, trvals na tom, že další dítě už rozhodně ne, bez ohledu na to, jak moc jsem ho chtěla, protože už tak skoro nezvládáš ty dvě, co už máme!“
V tu chvíli ji něco přiměje ohlédnout se. Celie stojí u lednice. V ruce drží krabici pomerančového džusu a zírá na matku s otevřenou pusou.
„Celie?“
Její dcera je bledá jako stěna. Položí krabici s džusem a vyběhne z kuchyně.
„Co je?“ dožaduje se do telefonu Dan. „Co se děje?“
„Celie!“ vykřikne Lila. A pak řekne do sluchátka: „Ještě ti zavolám.“
Dveře Celiina pokoje jsou zamčené a za nimi se ozývá hlasitá hudba. Lila dvakrát zkusí zalomcovat klikou a pak zabuší, ale dostane se jí jen tlumeného: „Běž pryč!“ Chvíli nerozhodně stojí, pak se sveze zády po dveřích, sedne si na zem a naslouchá neúprosně dunícím basům.
V telefonu jí začnou přistávat zprávy od Dana, jedna za druhou. Lila nemá sílu na to, aby je četla, a zahlédne z nich jenom útržky:
děláš to mnohem těžší, než by jak jsem říkal, nechceme jim přece ani jeden
a nakonec si určitě to malé zami
Lila přepne telefon do režimu „nerušit“ a usilovně se snaží zklidnit dech.
Konečně se hudba ztiší. „Budu tady sedět tak dlouho, dokud se mnou nezačneš mluvit, kulíšku,“ řekne hlasitě, aby ji Celie slyšela. Její hlas se rozlehne do ticha. „Nikam nejdu. A dobře víš, že takhle vydržím prudit dlouho.“
Zase je dlouho ticho.
„Mám tady termosku, spacák a mentolové tyčinky. Můžu tady klidně sedět až do čtvrtka, když budu muset.“
Konečně zaslechne, jak se ke dveřím blíží kroky. Celie odemkne dveře a zase se vzdálí. Lila se ztěžka vyhrabe na nohy a zkusmo dveře otevře. Její dospívající dcera leží na posteli, dlouhé černé vlasy dramaticky rozhozené kolem hlavy, nohy v ponožkách opřené o zeď.
„Nenávidím ho!“
„To ti nevěřím. Je to přece tvůj táta,“ opáčí Lila a pomyslí si: Ale já jo.
„Je to totální ubožák! Víš, že ona dala svůj těhotenský test na Instagram?“
„Cože?“
Celie jí ukáže telefon. A opravdu, skví se tam fotka bílé plastové tyčinky se dvěma modrými čárkami a pod tím běhá pořád dokola OMG OMG OMG.
„A prý že to zatím nikomu neřeknou.“ Lila vrátí dceři telefon, posadí se na postel a položí Celii ruku na nohu. „Moc mě to mrzí, zlatíčko. Strašně mě mrzí, že musíš tohle všechno řešit.“ Polkne. „A taky mě mrzí… že to nezvládám vždycky úplně dobře.“
Celie si zuřivě setře slzu zpod oka a pak znovu, když si na prstě všimne šmouhy od řasenky. „Ty za to nemůžeš.“
„No a ty už vůbec ne.“
Celie se po ní úkosem podívá. „Kdy ses to dozvěděla?“
Lila potřese hlavou. „Zaslechla jsem, jak se o tom jedna další máma ve škole s Marjou baví. Právě proto tvůj táta volal. Mrzí mě, žes to musela zjistit zrovna takhle.“
Celie zavrtí hlavou. „Já už jsem to věděla.“
„Jak to myslíš, věděla?“
„Má v koupelně těhotenské vitamíny. Už je tam má kolik měsíců. Proč by je jinak brala, kdyby nečekala dítě?“
Lilu bodne další bolestivá křeč. Takže to bylo plánované. Na okamžik zavře oči, zatne zuby, povolí čelist a pak řekne: „No, možná že až se narodí, budete ho nakonec mít rády. Možná to bude skvělý přírůstek do rodiny a zjistíte, že mít velkou rodinu je vlastně super. Bude to v pohodě, Celie. Vlastně bych se vsadila, že ze svého nového brášky nebo sestřičky budeš celá pryč. Budeš mít někoho dalšího, kdo tě bude zbožňovat. Myslím navrch k nám všem, samozřejmě.“
Chvíli je ticho.
„Probůh, mami, jako herečka jsi fakt úplně mizerná.“
Lila se na dceru podívá. „Fakt?“
„Absolutně nedokážeš zachovat kamennou tvář.“
Chvíli obě jen tiše sedí. Pak Lila vzdychne. „No dobře, no. Tak si na to možná budete chvíli zvykat. Všichni si na to budeme zvykat. Ale prostě vím, že vás obě má táta opravdu moc rád.
A tyhle věci se nakonec vždycky nějak vytříbí.“
Celie se k ní přisune, natáhne se a stiskne jí ruku. Hned ji zase odtáhne, ale stačí to. „A ty jsi v pohodě, mami?“ zeptá se po chvilce.
„Naprosto,“ pronese Lila pevně. „Mám vás dvě přece. Vy jste jediná rodina, kterou jsem kdy chtěla.“
„A taky máš Billa.“
„A mám Billa. Co bychom si bez Billa počaly?“
„I když nás nutí jíst hrozné blivajzy. Mami, nemohla bys mu říct, ať věčně nevaří tu čočku? Ráno na zemáku jsem si z toho hrozně nahlas uprdla a přísahala bych, že všichni věděli, že jsem to byla já.“
„Řeknu mu.“ Lila vklouzne do svého pokoje, vezme si další antidepresivum a pak sejde dolů. Doktorka trvala na tom, že by Lila měla dodržovat doporučené dávkování. Jenomže její exmanžel neoplodnil půlku severního Londýna. Lila si vezme ještě jednu tabletku.
„Všechno v pohodě?“ Bill myje nádobí a ztichlou kuchyní se jemně line vážná hudba z rádia. Lila ho pokaždé ujistí, že nádobí umyje potom, a jde se dívat na televizi. Jenomže Bill se za chvilku začne nepokojně vrtět, pak se pokradmu vytratí z obýváku a za půl hodiny se vrátí s vlhkou utěrkou v ruce a s výrazem tiché úlevy. Bill má rád pořádek. Za těch několik měsíců si Lila navíc uvědomila, že se Bill potřebuje cítit užitečný, a tak ho nechává být, i když má starost, že by ve svých osmasedmdesáti letech měl mnohem víc odpočívat. Bill s utěrkou přes rameno se k ní otočí.
„Jasně,“ ujistí ho Lila. A pak rádoby ledabyle dodá: „Dan bude mít další dítě. S tou svojí pružnou mladou milenkou.“
Bill chvíli nehybně stojí a snaží se tu zprávu vstřebat. „To mě opravdu mrzí,“ pronese pak svým strohým hlasem majitele panského domu.
Okamžik oba mlčí.
Pak Bill dodá: „Vážně nevím, co na to říct. Tvoje matka by to věděla.“ Dojde k ní a ji na vteřinku napadne, že se ji snad chystá obejmout. On však zaváhá, pak se dotkne rukou její paže a lehce ji stiskne. „Je to blbec, Lilo,“ pronese tiše.
„Já vím.“ Lila polkne.
„A ještě toho bude litovat. Až přijdou všechny ty neprospané noci a pokakané plínky,“ dodá Bill. „A pak tomu porostou zoubky… a bude se to vztekat… všechen ten binec a chaos, hrůza.“
Já jsem ten chaos milovala, pomyslí si Lila smutně. Milovala jsem v tom žít: špinavé děti, dům plný plastových hraček a košů přetékajících prádlem. Chtěla jsem jich pět. Celou bandu. A dům na venkově plný psů a zablácených bot a košů s dřívím na zátop, které jsme nasbírali v lese. „To jo,“ řekne.
Zvedne hlavu a uvědomí si, že ji Bill pozoruje. Ten hned sklopí oči ke svým naleštěným botám. Bill má vždycky dokonale vycíděné boty. Vlastně neví, jestli ho vůbec někdy viděla jinak než v pečlivě nažehlené košili a botách, které se lesknou jako zrcadlo. „No, tvoje matka by asi ve skutečnosti řekla, že je to zmrd,“ pronese Bill zničehonic.
Lila na něj vykulí oči. Chvilku se nad tím zamyslí a pak přisvědčí: „To asi jo.“
„Zmrd jeden debilní, zasranej. Tak by to nejspíš řekla.“
Bill nikdy nemluví sprostě ani nespisovně a z jeho úst znějí ta slova tak nepatřičně, že na sebe chvíli oba jen překvapeně zírají a pak se krátce, ohromeně zasmějí. A potom ještě jednou, jako by dostali škytavku. Z Lilina smíchu se stane vzlyk. Zakryje si rukama tvář. „Nikdy to neskončí, Bille,“ rozpláče se. „Do háje!
Tohle prostě nemá konce!“
Bill jí stiskne rameno. „Ale jo. Nic dalšího už nebude. Už to bylo do třetice.“
Lila žalostně popotáhne. „Odkdy ty jsi pověrčivý?“
„Od chvíle, kdy jsem prošel pod žebříkem a druhý den tvoji matku přejel autobus.“
„Vážně?“
„No, na něco to svést musím.“ Bill vyčkává, dokud Lila nepřestane plakat. „To zvládneš, holčičko moje,“ řekne jí pak tiše.
„Zvládneme to,“ zopakuje po něm Lila a odhrne si vlasy z očí. Ještě jednou popotáhne a otře si slzy. „Vypadám v pohodě?“
„Naprosto v pohodě.“
Lila se mu pozorně zadívá do tváře a pak se ušklíbne. „Bože, Bille, ty se umíš přetvařovat ještě míň než já.“