1 Lila
Na nočním stolku má Lila zarámovanou fotografii, které se zatím neodhodlala zbavit – nebo možná ani nechce. Čtyři tváře namáčknuté těsně u sebe před obřím akváriem v nějaké zahraniční turistické destinaci – už si ani nevzpomíná, kde to bylo – a za nimi prázdně zírá přes sklo hejno obrovských, duhově pruhovaných ryb. Violet si jedním prstem zvedá nos a stahuje si dolní víčka, takže připomíná groteskní voskovou figurínu. Celie má na sobě pruhované námořnické tričko a taky se šklebí, i když vzhledem k tomu, že jí tehdy muselo být tak třináct, už jsou v tom znát lehké rozpaky. Lila se usmívá v marné naději, že z toho navzdory všemu bude pěkná rodinná fotka. A pak je tu Dan, jehož úsměv je podivně nucený, tváří se záhadně a rukou spočívá na Violetině rameni. Tahle poslední společná fotografie je první věc, kterou Lila každé ráno uvidí, a poslední, na kterou jí večer padne zrak. Ví, že by ji měla dát někam, kde jí nebude kazit den, ale z nějakého důvodu, kterému sama nerozumí, ji prostě nedokáže schovat do šuplíku. Někdy, když nemůže spát, sleduje pruhy měsíčního světla klouzající po stropě a pak letmo pohlédne na tu fotku a teskně si přitom představí rodinu, kterou mohla mít, a všechny ty prázdninové fotografie, které nikdy nevzniknou – deštivé víkendy v Cornwallu, exotické pláže, na kterých by byli všichni v bílém, jásání nad promocí před cihlovou budovou univerzity, možná i Celiina svatba s pyšnými rodiči po boku. Všechno jsou to mlhavé, pomíjivé obrazy života, který se jí vypařil před očima. A někdy má chuť popadnout kus modré lepicí hmoty a připlácnout ji Danovi přímo na obličej. 7
Plny dum.indd 7
29.10.25 11:08