Hon na vlky Míšeňský Burgberg, 17. únor 1221
R
ámus vyvolaný skupinou přijíždějících jezdců vytrhl markraběnku Juttu ze zamyšlení. Smečka psů štěkala, koně dupali, stájník hlasitě volal pomocníky. Tak brzy ale nebyla jezdecká společnost očekávána. Náhle přepadlo kněžnu, často trudnomyslnou pětatřicetiletou ženu, zlé tušení. Došlo snad k neštěstí? Prokřehlými prsty odložila vyšívání a rychle zamířila k oknu. Dvorní dámy v komnatě ji s neskrývanou zvědavostí provázely pohledy. Juttě foukal do obličeje ledový vítr, který jí rozevlál závoj, když vyhlédla ven. Její manžel, míšeňský a lužický markrabě, se v doprovodu tuctu mužů vydal toho mrazivého rána koňmo do lesa, aby vystopoval vlčí smečku, která rdousila v okolí Míšně ovce a děsila obyvatele. Rolníci proto úpěnlivě prosili svého knížete o pomoc. Pohled z okna ale neodhalil zraněné ani úlovek. S úlevou, i když pořád ještě udivená, nechala Jutta připravit pro manžela nápoj na uvítanou. „Přineste mi plášť!“ poručila jedné z dvorních dam, a když ta jí položila na ramena pelerínu podšitou veverčí kožešinou, spěchala dolů na hradní nádvoří. Dámy ji se štěbetáním jako hejno hus následovaly. Kníže Dietrich, vysoký, svalnatý, asi šedesátiletý muž, okamžitě objevil svou manželku a vyčetl z jejího obličeje starost. „Dělali jsme hodně velký kravál, abychom smečku na čas vyhnali z okolí,“ vysvětlil s pousmáním, aby ji uklidnil. Že nařídil předčasný návrat, protože se necítil dobře, zamlčel. Stejně jako bodání na prsou. Nechtěl vyvolat poprask ani fámy. Když se ale 13
STRIBRNY STROM_01_Sedma ctnost.indd 13
12.05.26 10:19