1. KAPITOLA KAI
DÉŠŤ BYL JAKO NOC. Ve tmě i pod mraky jste mohli být někým jiným.
Nevím, čím to bylo. Možná nedostatkem slunečního světla, který vám bystří smysly a jako háv vše skrývá před zvědavými zraky. Některé věci je vhodné dělat jen v určitých časech. Svléknout sako a vyhrnout rukávy. Nalít si drink a pohodlně se opřít. Smát se s přáteli a řvát na basketbalisty v televizi.
Vydat se na toalety za dívkou, kterou v hospodě už hodinu ojíždíte pohledem, a vidět, jak na vás kamarádi uznale pokývnou, když se zas vynoříte ze dveří.
Zkuste si to ve dne v práci se stážistkou.
Ne že bych toužil si užívat cokoli kdykoli. Věci jsou výjimečné, když jsou vzácné.
Ovšem každé ráno za rozbřesku se drát kolem mého žaludku utáhl očekáváním o něco víc.
Brzy opět nastane noc.
S maskou, která mi visela z ruky u mého boku, jsem stál na vrcholu schodiště v patře a pozoroval Riku, sedící ve svém autě. Se skloněnou hlavou a obličejem ozářeným rozsvíceným displejem něco psala, zatímco jí na čelní sklo bušil liják.
Zakroutil jsem hlavou a zatnul zuby. Vůbec neposlouchá.
Díval jsem se, jak snoubenka mého nejlepšího kamaráda dopsala zprávu a displej jejího telefonu pohasnul. Otevřela dveře,
vystoupila z vozu a rozběhla se lijákem k domu. Sledoval jsem ji pohledem. Hlava a oči sklopené k zemi. Klíče v pevně sevřené pěsti. Pažemi si chrání hlavu před deštěm a kryje si jimi výhled.
Vůbec nevnímala okolí. Dokonalá oběť.
Sáhl jsem po popruhu na zadní straně masky, roztáhl ho a nasadil si stříbrnou lebku přes hlavu. Těsně mi obepnula obličej. Svět kolem mě se smrskl na tunel. Viděl jsem pouze to, co bylo přímo přede mnou.
Po krku se mi směrem dolů šířilo horko a vsáklo se mi do hrudi. Zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem, jak mi buší srdce.
Dostal jsem hlad.
Náhle tělocvičnu naplnilo šumění deště, jako by se venku v ulici objevil vodopád. Těžké kovové dveře v přízemí se s třísknutím zabouchly.
„Haló?“ křikla.
Pokleslo mi srdce, zavřel jsem oči a vychutnával si ten pocit. Její hlas se nesl prázdnou budovou. Zůstal jsem ukrytý ve stínech nad schodištěm a čekal, až si mě najde.
„Kaii?“ křikla do rozlehlého prostoru.
Odtáhl jsem se a nasadil si kapuci černé mikiny, abych si ukryl hlavu. Nakoukl jsem před zábradlí.
„Haló?“ zkusila to znovu, tentokrát naléhavěji. „Kaii? Jsi tu?“
Nejdřív jsem zahlédl její blonďaté vlasy. Vždycky jsem si jich na Rice všiml ze všeho nejdřív. V jejím tmavém střešním bytě, v téhle tmavé posilovně, v tmavé uličce venku, v tmavých místnostech a na tmavých ulicích… Vždycky všude vyčnívala.
Položil jsem si ruce na zrezlé ocelové zábradlí a s rozkročenýma nohama jsem se díval, jak pomalu kráčí místností dole pode mnou. Cestou tiskla vypínače na zdi. Nic se však nestalo. Světla se nerozsvítila.
Rozhlédla se doleva i doprava. Najednou se měla na pozoru. Zvedla ruku a znovu zkusila vypínače. Bez reakce.
To už se jí zrychlil tep a pevněji sevřela popruh kabelky. Zpozorněla ještě víc.
Potlačil jsem úsměv a naklonil hlavu. Pozoroval jsem ji. Měl bych se jí ukázat. Měl bych hrát fér. Měl bych jí dát vědět, že tu jsem a že je v bezpečí.
Jenže čím déle jsem čekal a čím déle jsem zůstával zticha a schovaný, tím nervózněji působila. A když postoupila hlouběji do místnosti pode mnou, chtěl jsem si tento okamžik vychutnat. Byla zmatená. Vyděšená. Plachá. Nevěděla, že tu jsem. Přímo nad ní. Nevěděla, že ji sleduju. Nevěděla, že bych se za ní mohl rozběhnout, polapit ji a zmocnit se jí na podlaze dřív, než by si vůbec uvědomila, co se děje.
Nechtěl jsem ji vyděsit, ale stalo se. Na moci a kontrole se dá snadno vybudovat závislost. A nechtěl jsem, aby se mi to líbilo, protože mi z toho bylo zle.
Protože to ze mě dělalo Damona.
Ztěžkl mi dech a mé pěsti sevřely zábradlí ještě silněji. Začal jsem se sám sebe bát. Tohle nebylo normální.
„Vím, že jsi tu,“ křikla, zatímco se se svraštěným obočím rozhlížela kolem sebe.
K paličatému pohledu v očích se však musela nutit. Povytáhl jsem pod maskou koutek úst.
Dlouhá šedá košile jí spadala z ramene a na hrudi a krku se jí leskly dešťové kapky. Venku na Meridian City dopadal liják a v tuhle noční hodinu – a v téhle čtvrti – byly ulice liduprázdné. Nikdo by ji tu neslyšel. Nikdo ji pravděpodobně ani neviděl vcházet do budovy.
A soudě podle toho, jak začala pomalu couvat z tmavé místnosti, to vypadalo, že si to také začala uvědomovat.
Udělal jsem krok.
Mříž pod mýma nohama zaskřípala. Rika zvedla hlavu doleva, odkud k ní ten zvuk přicházel.
Upřela na mě zrak. Aniž bych od ní odtrhl pohled, vydal jsem se ke schodišti.
„Kaii?“ zeptala se.
Proč mi neodpovídá? dumala pravděpodobně. Proč má masku? Proč nejdou světla? Kvůli bouřce? Co se to tu děje?
Mlčel jsem a dál k ní pomalu kráčel. Čím jsem k ní byl blíž, tím konkrétněji jsem její krásnou, drobnou postavu viděl. K hrudi se jí lepily mokré vlasy, jichž jsem si předtím nevšiml, a v uších se jí třpytily diamantové náušnice, které jí Michael daroval k posledním Vánocům. A košili jí nadzvedávaly ztuhlé bradavky.
Ostražitě si mě měřila modrýma očima. „Vím, že jsi to ty.“
Pod maskou jsem se pousmál. Reakce jejího těla jejím sebevědomým slovům neodpovídala. Opravdu?
Pomalu jsem ji obcházel. Rika se paličatě ani nehnula. Určitě víš, že jsem to já? Nemusím být Kai, ne? Mohl jsem si jednoduše vzít jeho masku. Nebo si koupit stejnou.
Zastavil jsem se za ní a pokusil se uklidnit dech, přestože mi srdce prudce bušilo. Cítil jsem ji. Energii sálající mezi mou hrudí a jejími zády.
Měla by se otočit. Měla by se připravit na útok, jak jsem ji to učil. Domnívala se snad, že je tohle pouhá hra?
„Nech toho,“ vyštěkla a otočila hlavu jen natolik, abych viděl, jak pohybuje rty. „Není to vtipné.“
Ne, nebylo to vtipné. Michael byl pryč – odjel na noc z města – a Will se někde nejspíš zpíjel pod obraz. Byli jsme tu sami dva.
A vzhledem k tomu, jak se mi teď obracel žaludek, nebylo vtipné, dobré ani správné, jak moc jsem se potřeboval hnát přes okraj, jenom abych měl pocit kontroly. Nebylo správné, že jsem s tím nechtěl přestat.
Popadl jsem ji, ovinul kolem ní paže a zabořil jí nos pod ucho. Z vůně jejího parfému mi ztěžkla víčka. Když jsem sevření zesílil a přitiskl si ji k sobě, zalapala po dechu. „Jsme tu jenom my dva, Nestvůrko,“ zavrčel jsem. „Přesně jak jsem chtěl. Máme pro sebe celou noc.“
„Kaii!“ vykřikla a pokusila se moje paže setřást.
„Kdo je Kai?“
Otočila se a začala sebou zmítat, aby se mě zbavila. „Už tě znám. Tvoji výšku, tvoji postavu, tvoji vůni…“
„Opravdu?“ zeptal jsem se. „Víš, jaký jsem na dotek?“
Tvář skrytou pod maskou jsem jí zabořil do krku a zesílil stisk. Majetnicky. Výhrůžně. Zašeptal jsem: „Chybí mi, jaká jsi byla na střední, Riko.“ Zasténal jsem, jako by mě vzrušovalo, jak sebou zmítá. „Neodmlouvala jsi.“
Ztuhla. Celé tělo jí znehybnělo, až na její dech. Hruď se jí zvedala a klesala a pak se mi v náruči roztřásla.
Dostal jsem ji.
Kdysi jí někdo nám blízký řekl totéž. Někdo, kdo ji hodně vyděsil, a teď začala přemýšlet, jestli přece jen nejsem on. Damon loni zmizel. Mohl by být kdekoli, že, Riko?
„Na tohle jsem čekal hodně dlouho,“ řekl jsem jí. Venku zaburácel hrom. „Svleč to.“ Strhl jsem z ní košili a odhalil její tílko. Zaječela. „Chci tě kurva vidět.“
Zalapala po dechu a odtáhla se. O krok ustoupila – první fáze protiútoku, který jsem ji naučil pro případ, že by ji někdo popadl zezadu. Odrazil jsem se zadní nohou. Věděl jsem, co se chystá udělat.
No tak, Riko!
Vzápětí náhle ochabla a vyklouzla mi z náruče na zem.
Skoro jsem se rozesmál. Myslelo jí to. Dobře.
Já ale útočit nepřestával. Vyškrábala se na všechny čtyři, aby se ode mě dostala pryč. Vrhl jsem se na ni a chytil ji za kotník. „Kam si myslíš, že jdeš?“ vysmíval jsem se jí.
Přetočila se a kopla mě do masky. Se smíchem jsem ustoupil. „Bože, s tebou bude zábava. Nemůžu se dočkat.“
Vzlykla. Odplazila se přede mnou pozadu o kus dál a znovu se zvedla na nohy. Se strachem vepsaným do tváře se otočila a rozběhla se k šatnám. Nejspíš se chtěla dostat k zadnímu východu z budovy.
Vyrazil jsem za ní a chytil ji za tílko. Celé tělo mi hořelo.
Do prdele. Cítil jsem, jak mi po zátylku stéká pot.
Je to jenom hra. Neublížím jí. Bylo to totéž, jako když jsme si v dětství hráli na honěnou nebo na schovku. Věděli jsme, že když nás chytí, nic zlého se nám nestane, a že když si půjdeme
pro svou oběť, neublížíme jí, ale stejně nás ten iracionální strach vzrušoval. Právě to se mi líbilo. Že v tom nic víc nebylo. Že to nebylo skutečné.
Otočil jsem ji, jednou rukou jsem ji objal a druhou jí podebral koleno a zvedl ji ze země. Zaútočila volným kolenem, avšak uhnul jsem boky dřív, než mi ho stihla vrazit mezi nohy. S ní v náruči jsem se vrhl na zem a nalehl na ni.
„Ne!“ vykřikla. Začala sebou zmítat. Rozevřel jsem jí nohy, zvedl paže nad hlavu a znehybnil jsem ji.
Vzpínala se mi, brzy se jí však paže začaly třást a její síla slábla.
Ztuhl jsem a shlédl na ni. Já i Damon jsme měli tmavé vlasy i oči, ačkoli on je měl skoro černé. V přítmí, které nás obklopovalo, nemohla poznat rozdíl. Ale cítila mě. Jak se jí dotýkám, jak ji přemáhám, jak jí vyhrožuju… stejně jako on.
Pomalu jsem svěsil hlavu nad její prsa a nechal ji viset kousíček nad její pokožkou. Přestala se mnou bojovat. Dýchala tak ztěžka, až to znělo, jako by měla astmatický záchvat.
Vzhlédl jsem k ní. Její tělo dokonale lnulo k mému a s pažemi bezmocně uvězněnými nad hlavou jí vyhrkly slzy. Věděla, že je konec. Nikdo mě nezastaví, nikdo ji neuslyší křičet. Byla tu sama se šílencem v masce, který jí mohl ublížit a zabít ji a měl na to celou noc.
Náhle se jí zkřivil obličej. Zlomil jsem ji. Rozplakala se a její bojovnost ustoupila hrůze z toho, co se jí děje.
Zatraceně. Stáhl jsem si kapuci a strhl si masku. Zuřil jsem. „Jsi jak malý mimino!“ zařval jsem a udeřil rukou do země vedle její hlavy. „Shoď mě ze sebe!“ Sklonil jsem se až k její tváři. „Teď hned! Dělej!“
Zavrčela a zrudla. Zaútočila na mě, ovinula mi paži kolem krku a uvěznila mě v kravatě. Druhou ruku provlekla pod paží a ukazovákem a palcem mě dloubla do očí.
Ne moc silně, ale stačilo to, abych povolil stisk na tak dlouho, aby mě stihla uhodit do tváře. Když jsem se od ní odtáhl, posadila se, sáhla po kabelce a švihla mě s ní po hlavě.
„Ech!“ zamručel jsem a vytrhl jí tašku z ruky.
To už se však vyškrábala na nohy a rozběhla se ke stěně, z níž strhla jeden z mečů na kendó a s bambusovým mečem šinaj nad hlavou zaujala postoj.
Posadil jsem se na lýtka a odtáhl ruku od obličeje, abych zjistil, jestli ji mám od krve. Ne. Povzdechl jsem si a zvedl k ní zrak. Strach v jejích očích vystřídal vztek. Tělo mi ochladlo.
V žilách mi stále bouřil adrenalin. Zhluboka jsem se nadechl. S pocitem, jako by moje končetiny náhle vážily desetkrát víc, jsem se přinutil vstát.
„Nelíbí se mi, že jsi mě takhle přepadl!“ postěžovala si. „Tady se máme cítit v bezpečí.“
Probodl jsem ji pohledem. „Nikde není bezpečno.“
Vyrazil jsem ke schodišti a cestou do patra si svlékl mikinu. „Nedáváš pozor.“ Zvedl jsem láhev vody, kterou jsem předtím nechal u okna. „Pozoroval jsem tě. Na ulici jsi zírala do mobilu. A stěží jsi se mnou dokázala hnout. Promarnila jsi příliš mnoho času panikařením.“
Napil jsem se vody. Měl jsem žízeň nejen z fyzického vypětí, ale z dlouhého přemýšlení, obav a plánování. Tohle jsem potřeboval.
Chyběly mi ty dávné noci, kdy jsem měl příležitost se vybouřit. Kdy jsem měl přátele, s kterými jsem se mohl přestat ovládat.
Na schodech zazněly její kroky. Vyhlédl jsem z okna. Na opačné straně řeky zářila jasná světla Meridian City, jež ostře kontrastovala s temnotou na této straně.
„Zapamatovala jsem si všechno, co jsi mě učil,“ řekla. „Věřila jsem ti a nebrala jsem to vážně. Pokud se to ještě někdy stane, zvládnu to.“
„Měla jsi to zvládnout už teď. Co kdybych to nebyl já? Co by s tebou bylo?“
Shlédnul jsem na ni, na její zmučený pohled, který upírala z okna, a žaludek se mi stáhl výčitkami svědomí. Ten pohled se mi příčil. Rika si prošla peklem a já jí právě opět otřásl.
„Podle mě se ti to líbilo,“ odpověděla tiše s očima stále upřenýma ven. „Myslím, že sis to užíval.“
Poskočilo mi srdce. Odvrátil jsem se od ní a zadíval se směrem, kam hleděla.
„Kdyby ano, nepřestal bych.“
Podívala se na mě. Dole pod námi projelo auto. Od pneumatik mu odstřikovala dešťová voda.
„Víš, taky tě pozoruju,“ prozradila mi. „Jsi zamlklý, nikdo neví, kde jíš nebo spíš…“
Otočil jsem víčkem láhve, až mi plast zapraskal v pěsti. Věděl jsem, o čem mluví. Uvědomoval jsem si, že si držím odstup.
Potřeboval jsem ale v sobě všechno držet, jinak bych riskoval, že ze mě uniknou věci, které by měly zůstat skryté. Takhle to bylo lepší.
A v poslední době to bylo mnohem horší. Nic nebylo správně. Rika a Michael vnímali výhradně jeden druhého a Will už byl střízlivý jen několik hodin denně. Trávil jsem o samotě víc času než kdy dřív.
„Jsi jako stroj.“ Dlouze se nadechla. „Ne jako Damon. Jsi nečitelný.“ Odmlčela se. „Teď je to výjimka. Teď když nosíš masku. Líbilo se ti to, že? Jenom v takovýchhle chvílích vidím, že vůbec něco cítíš.“
Pohlédl jsem na ni a pousmál se. „Vždyť se mnou nejsi nonstop,“ zavtipkoval jsem.
Chvíli jsem jí hleděl do očí. Oba jsme věděli, o čem přesně mluvím. Neviděla mě se ženami. Zčervenala a pousmála se. Přestala se vyptávat.
Odkašlal jsem si a vrátil se k původnímu tématu. „Musíš si vylepšit protiútoky,“ podotkl jsem. „A rychlost reakcí. Když ztuhneš, dáváš útočníkovi příležitost tě čapnout.“
„Věděla jsem, že jsem s tebou v bezpečí.“
„Jenže nejsi,“ odpověděl jsem přísně. „Vždycky předpokládej, že ti hrozí nebezpečí. Pokud tě drapne kdokoli jiný než Michael, dej jim, co si zaslouží.“
Složila si paže na hrudi. Vycítil jsem její podráždění. Měl jsem pro to pochopení. Nechtěla žít v neustálé ostražitosti. Stěží ovšem dodržovala bezpečnostní opatření a v případě, že by došlo na nejhorší, mohla své ledabylosti nepředstavitelně litovat. Michael jí nebyl vždy nablízku.
Ale když ano, nehnul se od ní na krok. Už týdny jsem s ním pořádně nemluvil.
„Jak je mu?“ zeptal jsem se jí.
Obrátila oči v sloup a tíživá atmosféra hned polevila. „Chce na svatbu odletět do Ria nebo kam.“
„Měl jsem za to, že jste se oba rozhodli počkat, až dokončíš vysokou.“
Přikývla a povzdechla si. „Ano, to jsem si taky myslela.“
Přimhouřil jsem oči. Tak o co tedy šlo?
Rodiče Michaela a Riky očekávali svatbu v Thunder Bay, a pokud jsem věděl, snoubencům to nevadilo. Naopak Michael důrazně trval na tom, aby jejich svatba byla ve velkém stylu. Chtěl svou nastávající vidět v šatech, jak k němu kráčí uličkou. Koneckonců vyrůstal v domnění, že se provdá za jeho bratra. Chtěl všem jasně ukázat, že je jeho.
A pak mi to došlo.
Damon.
„Bojí se, že se Damon kvůli vaší velké svatbě vrátí,“ hádal jsem.
Aniž by odvrátila pohled od okna, Rika znovu rozvážně přikývla. „Myslí si, že pokud se vezmeme, nic se mi nestane. A čím dřív, tím líp.“
„Má pravdu,“ pověděl jsem jí. „Svatba – se stovkami hostů a s Willem a mnou po jeho boku… Damonovo ego by to neuneslo. Nedokázal by se držet stranou.“
„Už rok ho nikdo neviděl ani o něm neslyšel.“
Zatnul jsem zuby a žaludek mi ztěžkl očekáváním. „Ano, a právě to mě děsí.“
Před rokem Damon chtěl, aby Rika nepředstavitelně trpěla. Po pravdě to my všichni, ale Damon zašel ještě dál, a když jsme
nezůstali na jeho straně, začal v nás vidět své nepřátele. Zaútočil na nás, ublížil jí a pomáhal Michaelovu bratrovi Trevorovi, který se ji pokusil zabít. Michael rozumně předpokládal, že Damona jeho hněv zatím nepřešel. Kdybychom věděli, kde je, bylo by to něco jiného, ale detektivové, jež jsme najali, aby ho našli a nespouštěli z očí, ho nedokázali vystopovat.
Což vysvětlovalo, proč si Michael nepřál, aby se Rika stala středem pozornosti, jak by se na velké svatbě v našem bohatém přímořském městě stalo.
„Velká svatba je ti ukradená,“ připomněl jsem jí. „Chceš jenom být s Michaelem. Tak proč to neudělat, jak chce on?“
Chvíli mlčela a pak tiše, s očima upřenýma do dálky, odpověděla: „Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Za svatým Kiliánem, kde končí les a útesy přecházejí v moře. Pod půlnoční oblohou…“ Přikývla. Na rtech se jí usadil překrásný, toužebný úsměv. „Tam se za Michaela provdám.“
Zadíval jsem se na ni a přemýšlel, co ten vzdálený, zasněný pohled v jejích očích znamená. Jako by vždycky věděla, že se provdá za Michaela Crista, a celý život si to v duchu představovala.
„Co je tamta budova?“ zeptala se Rika a bradou kývla z okna.
Pohlédl jsem naznačovaným směrem, ale nebylo to třeba. Věděl jsem, o jaké budově mluví. Tohle místo jsem si pro naši školu bojových umění vybral záměrně.
Přes sklo jsem se zadíval na mrakodrap na opačné straně ulice, zhruba o třicet pater vyšší než náš. Zdi z šedého kamene ztmavly deštěm a stíny, protože pouliční lampy byly rozbité.
„The Pope,“ odpověděl jsem. „V dobách své největší slávy to byl vyhledávaný hotel. A pořád je.“
The Pope byl už několik let opuštěný, postavili ho v době, kdy se uvažovalo, že by se v Meridian City zbudoval fotbalový stadion, který měl přivést do města víc turistů. A kdy se plánovala obnova Whitehallu, omšelé průmyslové čtvrti, v níž jsme se právě nacházeli.
Ke stavbě stadionu ovšem nikdy nedošlo, The Pope měl co dělat, aby se udržel nad vodou, a nakonec zkrachoval.
Přeletěl jsem pohledem potemnělá okna a stíny závěsů, které byly ve stovkách pokojů, nyní tichých a prázdných, sotva patrné. Těžko si představit, že v tak ohromné budově už nevládl život. Spíš nemožné si to představit. Pozorně jsem si prohlížel tmavé oči mrakodrapu. Můj zrak mi dovolil vždy jen na okamžik letmo nahlédnout do místnosti, než ji opět pohltila temnota.
„Mám pocit, jako by nás někdo pozoroval.“
„Já vím,“ přisvědčil jsem a dál si důkladně prohlížel jedno okno za druhým.
Koutkem oka jsem zahlédl, že se chvěje. Zvedl jsem mikinu a nabídl ji Rice.
S vděčným úsměvem ji přijala a otočila se ke schodišti. „Začíná být zima. Nemůžu uvěřit, že už je zase říjen. Brzy nastane Ďáblova noc,“ zazpívala nadšeně.
Přikývl jsem a vydal se za ní.
Když jsem se však naposledy ohlédl, při pomyšlení na stovky prázdných místností v opuštěném hotelu přes ulici mi po zádech přejel mráz.
A při vzpomínce na dávnou Ďáblovu noc, kdy kluk, jímž
jsem býval, na podobně temném místě, jakým byl ten starý hotel, honil dívku, která se mohla podobat Rice.
Ovšem na rozdíl ode mě dnes se tehdy nezastavil.
Udělal něco, co neměl.
Sešel jsem po schodech kousíček za Rikou a s pohledem upřeným na její vlasy s ní srovnal krok.
Vůbec netušila, jak blízko číhá nebezpečí.
Před šesti lety