Kouřím. No a co? – pomyslela si Adele a do zlaté špičky vložila další cigaretu. Ani neví, kolikátá to dnes je…
Už zase! Co mi to sem pořád posílají za sběř? – rozvzteklila se Lina při pohledu na muže ve vězeňských hadrech.
Kdy tohle skončí? Střídá se mi to tu jak na vorloji! – povzdechla si Madla a raději šla umýt schody.
„Drahá, je čas,“ vstoupil Ferdinand Bloch do ložnice své manželky Adele v jejich vídeňském bytě na Elisabethstraβe. „Hosté už čekají,“ dodal tiše. Na Adele by hlas nikdy nezvýšil.
„Já vím,“ odpověděla Adele, klidně si ale zapálila další cigaretu. Měla hluboký alt, jaký by u mladé ženy nikdo nečekal. Přitom zaklonila hlavu a ke stropu pomalu vyfoukla obláček dýmu. Chvíli pozorovala, jak se rozplývá. Pak se z vysoké broušené sklenice napila čaje. Nemínila spěchat.
„Zapneš mi prosím náhrdelník?“ pohlédla konečně na svého muže.
„Rád,“ řekl ochotně Ferdinand a z pouzdra na toaletním stolku vyjmul třpytivý diamantový šperk. Adele ho od něj dostala jako svatební dar. Sám měl ale neohrabané prsty a s titěrným uzávěrem náhrdelníku vždycky zápolil. „Tak,“ oddychl si, když se mu podařilo šperk zapnout.
„Díky,“ usmála se na něj Adele a letmo ho políbila na tvář.
V jejím polibku nebyla ani špetka erotiky, Ferdinand přesto pocítil vzrušení. Svou ženu velmi miloval, byl ovšem o sedmnáct let starší.
Navíc ho pořád ještě udivovalo, jak je jiná…
Vždycky byla jiná, už jako malá.
„Kde zase vězíš?“ zlobila se na ni matka pokaždé, když se s dětmi chystala na odpolední procházku v Městském parku.
„Je to pro jejich zdraví,“ tvrdila přitom matka rázně. „Pohyb na čerstvém vzduchu jim jenom prospěje.“
Děti pak budou chodit způsobně po cestičkách vysypaných pískem a zdvořile zdravit jiné dámy, které sem rovněž vyvedly své ratolesti. Nakonec si všichni společně zajdou na čokoládu do některé z vídeňských cukráren.
Takový byl plán.
Malá Adele ho ale bojkotovala, jak jen mohla. Zatímco její starší sestra Tereza byla na procházku už dávno připravená a čekala na ostatní v hale, Adele se krčila někde v koutku a dělala, že neslyší, když ji matka volá.
„Adele!“
Šestiletá holčička s velkýma tmavýma očima se o to víc zabrala do knížky, kterou jí dal tatínek k narozeninám. Číst ještě moc neuměla, zato obrázky se jí ohromně líbily. Na jednom z nich bylo děvčátko, celé zkřehlé zimou. Prodávalo sirky, nikdo si je ale od něj nechtěl koupit.
„Škrtalo jednu sirku za druhou, aby se aspoň trošku zahřálo. A pokaždé se té chuděrce zjevila nějaká hezká vzpomínka,“ vyprávěl jí tatínek. Jinak významný vídeňský bankéř židovského původu.
„A co se stalo, když škrtla poslední sirkou?“ zeptala se zvědavě Adele.
„Zmrzla,“ odpověděl tatínek.
Adele ještě nikdy v životě nebylo tak smutno. Nemohla obrázek umrzlé holčičky dostat z hlavy. Tak ráda by jí dala svou teplou šálu, rukávník nebo rovnou kabát s kožíškem!
„Adele! Už toho mám dost!!“ ozvalo se však potřetí a bylo jasné, že tentokrát se matka doopravdy zlobí.
Adele proto neochotně zaklapla knížku a pomalu se zvedla ze svého úkrytu za skříní. „Vždyť už jdu,“ protáhla.
„No konečně,“ neodpustila si poznámku Tereza. „Proč na tebe musíme pokaždé čekat?“
Tereza byla vždycky vzorná dívka, přesně podle matčiných představ. Adele jí raději ani neodpověděla, jen se ušklíbla a potlačila nutkání vypláznout na sestru jazyk. Byla si jistá, že by na ni Tereza hned žalovala.
„Thedy má pravdu,“ přidala se matka. „Co tě zase tak zdrželo?“
„Četla jsem si,“ řekla zdráhavě Adele.
„Ty přece ještě neumíš číst,“ zaútočila na ni Tereza. Nevynechala jedinou příležitost, aby si do toho tatínkova milovaného benjamínka trochu nerýpla. Podívala se přitom na matku v naději, že ta ji aspoň pohledem pochválí. Matka si však právě nasazovala široký klobouk s mašlemi a to vyžadovalo plné soustředění.
„Prohlížela jsem si obrázky,“ připustila Adele. V duchu si ovšem řekla: Co je ti vůbec po tom? I svým dětským rozumem pochopila, že sama z jediného obrázku pozná víc než Tereza z celé knížky.
„Obrázky,“ zakňourala ironicky Tereza, připravená na další sesterský souboj.
Matka ji ale tentokrát zarazila: „Přestaňte se hádat! Jdeme…“
A vydaly se do parku, aby děti i tentokrát způsobně chodily po cestičkách a dělaly pukrlata před matčinými přítelkyněmi.
„Kdybych si mohla aspoň zatočit obručí!“ povzdechla si Adele, když v parku zahlédla jinou dívenku, jak kolem hubených ramínek a boků v plátěné sukýnce roztáčí kruh. Hleděla na ni tak upřeně, až se jí z toho kroužení zamotala hlava.
„Pospěš si, Adele, jdeme na čokoládu,“ zavolala na ni matka.
Oči obou holčiček se v tu chvíli potkaly. Adeliny říkaly: Ty se máš, můžeš si tu točit obručí, jak chceš.
V očích té druhé byla však závist: Taky bych někdy ráda ochutnala čokoládu. Jaké to vůbec je?
20. dubna 1889 přišel na svět v městečku Braunau na řece Innu v rodině tamějšího celního úředníka chlapec AH. To už bylo Adele osm let.
Ta jinakost s ní poroste.
Už dávno umí číst a ve svých patnácti letech hltá knížky bez výběru. Goethe, Heine, Schiller, ale také sestry Brontëovy, Oscar Wilde nebo Dostojevskij. Ne všemu rozumí, o to silněji však vnímá emoce, které hrdinové jejich knih prožívají.
Na mnohé ji upozornil starší bratr Karel, její nejmilejší sourozenec: „Tuhle báseň si přečti,“ podává jí nové číslo literární revue věnované Emilu Verhaerenovi.
… Mým je tvůj smutek, jeseni snivá, co na cestách a v lesích tlívá, co tam se svíjí a co se k zemi chýlí, jak rozťatý strom naříká a kvílí, jsou nářky mé, jež v noc a nic se chýlí…
Adele je tou tesknotou okouzlená, mládí miluje poezii zmaru. Čte Verhaerenovy verše stále dokola, topí se v jejich tklivém zármutku, každé jeho slovo ji vzrušuje a dojímá k slzám. Kéž by i ona uměla psát tak krásné básně!
Dlouhé hodiny pak sní o tom, jak jednou bude vypadat její opravdický život. Měl by být docela jiný než ten dnešní. Ve svém přepychově zařízeném dívčím pokoji si totiž připadá jako motýl uvězněný pod skleněným poklopem. Nejraději by odtud zmizela, ztratila se v místech, kde by ji nikdo nehledal. Jak úžasné by bylo žít třeba v mansardě na Montmartru, mezi mladými umělci. Jak romantické…
Objevuje prokleté básníky, má ale i jiné, mnohem širší zájmy. Historii, jazyky, filozofii, a třeba i medicínu. Kdyby tak mohla studovat jako její bratři!
„Proč nemůžu mít aspoň maturitu?“ zlobí se na celý svět. Kluci si studují, co chtějí. A ona nesmí? Jenom proto, že je děvče? To je nespravedlnost!
„A k čemu by ti byla maturita?“ diví se matka. „Abys byla úřednicí někde na poště? To přece nemáme zapotřebí!“ Taková hloupost, říká si přitom v duchu. To je ale celá Adele. Kdy konečně přijde k rozumu?
„Mohla bych pak jít na univerzitu! Ve Švýcarsku,“ vyhrkne Adele své nejtajnější přání, až ji samotnou překvapí, že je vůbec vyslovila.
„Ty ses snad úplně zbláznila!“ vyjede na ni sestra Tereza.
Tereza má o své budoucnosti jasno. Hodlá se dobře provdat, mít děti a vést velkolepý dům.
„Univerzita! – Jsi snad nějaká potrhlá modrá punčocha?“ dodá skoro štítivě. „Kdyby ses raději začala líp oblíkat,“ prohlíží si kriticky Adeliny šaty bez ozdob. „Jestli chceš, můžu ti nějaké svoje šaty dát.“
A tím debata kolem dalších Adeliných studií končí. Jediné, co může Adele udělat, je zavřít se opět ve svém pokoji a zabrat se třeba do Baudelairových Květů zla…
Ještě že má aspoň kamarádku Almu! Alma je o dva roky starší a pro Adele je velkým vzorem. Obdivuje její nezávislost.
„Já se nebudu vdávat jenom proto, že se to ode mě čeká,“ tvrdí Alma bojovně. „K tomu mě nikdo nedonutí. Nesnáším konvence. O svém životě si budu rozhodovat sama!“
Obě chtějí žít jinak než jejich matky, Alma má ale přece jen o kousek větší naději, že se jí to podaří. Pochází z umělecké rodiny, její otec Emil Schindler byl uznávaným malířem. Je sice už po smrti, jeho krajinomalby však stále ještě visí v kdejaké lepší domácnosti.
A matka Anna jako bývalá operní zpěvačka má zase blízko k hudbě a hudebním skladatelům. V jejich domě se scházejí umělci, kteří se vysmívají povrchní měšťácké Vídni.
Adele Almě její bohémské zázemí trochu závidí. Také by se doma spíš než o nových tapetách do jídelny bavila o Schopenhauerově nihilismu nebo o ženské emancipaci. S Almou spolu čtou
Kanta či Nietzscheho a poslouchají Wagnera. Sdílejí ovšem ještě jeden zájem, kterým se liší od dívek jejich věku. Politiku. Horují pro sociální demokracii a spiklenecky si zpívají slavnou Lied der Arbeit, hezky česky Píseň práce.
„Kdo ti proboha nasazuje do hlavy takové hlouposti?“ zlobí se na ni matka, když Adele začne u rodinného stolu s podobně provokativními řečmi. „To bude určitě Alma, že? S tím děvčetem jsou samé problémy. “
Adele se jen ušklíbne. Co ale také může dělat jiného?
„Však ona z toho jednou vyroste a dostane rozum,“ snaží se Adelin tatínek uklidnit její rozčilenou matku. „Je ještě mladá, nemá zkušenosti. Já se ale o štěstí našich dětí postarám, to ti slibuji.“
Přesto i jeho rodinu potkala tragédie. V roce 1897 náhle umírá Karel, bylo mu pouhých dvacet sedm let.
Rodiče jsou zdrceni, pro Adele je však ztráta milovaného bratra k nesnesení. Byl to on, kdo rozuměl jejím touhám a chápal, jak moc chce změnit svůj život. A kdo ji také seznamoval se světem umění.
Jak jsi mohl?! zlobí se proto Adele na Hospodina, který ji o bratra tak krutě připravil. Od té chvíle jsou pro ni nebesa prázdná. Už nejsi můj Bůh, rozhodne se a po zbytek života se k náboženství svých židovských předků přestane hlásit.
Stane se z ní ještě vážnější dívka, celý další rok chodí v černém a svůj zármutek zahání četbou Nietzscheho.
„Už toho smutnění bylo dost,“ říkají jí opatrně rodiče, které Adelina melancholie trápí. „Jsi mladá, je třeba jít dál. Podívej se na Thedy…“
Tereza se nedávno seznámila s právníkem Gustavem Blochem, který nastoupil do banky jejího otce. „Perspektivní mladý muž z dobře situované rodiny odkudsi z Čech,“ říká o něm otec. I matce se líbí. To by byla dobrá partie…
A Tereza se do Gustava zamiluje.
Zjara roku 1899 se tak v rodině Bauerových chystá velká slavnost. Tereza se s Gustavem zasnubuje, svatba bude už za pár týdnů. Gustava k Bauerovým doprovodí jeho mladší bratr Ferdinand, pětatřicetiletý cukrovarník původem z Mladé Boleslavi.
Židé v Mladé Boleslavi (Jungbunzlau) mají dlouhou historii, sahající hluboko do středověku. Patrné je to na zdejším židovském hřbitově, takřečené hřbitovní zahrádce. Pochovány tu jsou rodiny Rosenbaumova, Lilienfeldova, Lippmannova, Elbogenova a další, které tu žily po celé generace.
Blochovi však přišli do Boleslavi později, první zápis ukazuje na Ferdinandova otce Davida Blocha, bankéře a majitele cukrovaru v Kostelci nad Labem. Je zmiňován roku 1857 jako člen mladoboleslavského městského zastupitelstva.
Cukrovar v Kostelci koupil David Bloch roku 1877 a rychle se pustil do jeho rozšiřování. Už o tři roky později nechal přistavět železniční vlečku, která vedla přímo do cukrovaru, a roku 1892 tu přibude i rafinérie cukru. K další modernizaci dojde na počátku 20. století, poté dokáže Blochův cukrovar zpracovat během sezóny až padesát tisíc tun řepy. Půjde tak o jeden z největších cukrovarů v českých zemích. A jeho správy se po otcově smrti roku 1892 ujme právě Ferdinand.
Jsme ovšem stále ještě v roce 1899 na zásnubní hostině v rodině Bauerových. Ferdinand k nim sice ze zdvořilosti doprovází svého staršího bratra, ve skutečnosti se mu tam ale vůbec nechce…
Vybraná společnost se schází v přepychově zařízeném bytě Bauerových na Ringstraβe. Podél stěn hlavního salónu i přilehlých
místností stojí těžké vyřezávané komody a sekretáře, okna zakrývají brokátové závěsy a hluk kroků tlumí drahé koberce. Na zdech visí rodinné portréty a všechen ten bankéřský luxus odrážejí zrcadla ve zlacených rámech.
„Taková nádhera!“ řekne si ohromeně leckterý návštěvník, když přijde k Bauerovým poprvé.
Hlava rodu Moritz Bauer si totiž na přepychu zakládá. Jeho předkové žili ještě v ghettu, on sám však už je generálním ředitelem Wiener Bankverein a prezidentem Orientální železniční společnosti. Patří k té generaci Židů, která se dokázala odrazit od společenského dna a v krátké době vytvořila v hlavním městě monarchie novou elitu.
Ledererovi, Wittgensteinové i Rothschildové si po stržení vídeňských hradeb v roce 1857 začali stavět na Ringstraβe a v jejím okolí honosné domy, které ukazují nejen jejich majetek, ale také rostoucí význam a vliv. Své syny posílají do nejlepších škol, aby se z nich stali právníci, lékaři, profesoři nebo veleúspěšní podnikatelé.
A židovské dámy vedou salóny, ve kterých se schází umělecká a intelektuální smetánka Vídně. Tady se setkávají Sigmund Freud se Stefanem Zweigem nebo Gustav Mahler s Gustavem Klimtem. Debatuje se tu o nejnovější premiéře ve Dvorní opeře nebo o posledním čísle francouzské literární revue.
Šeptem se tu ale také probírají skandály u císařského dvora.
Vždyť je to jen pár dní, co se v Mayerlingu zastřelil následník trůnu, korunní princ Rudolf se svou mladičkou milenkou Marií Vetserovou!
Ferdinand vstupuje k Bauerovým zpočátku trochu nejistě. Sám je úspěšným podnikatelem, s takovým přepychem se ale přece jen nesetká každý den. Navíc je plachý a zdrženlivý, jen nerad se stává středem pozornosti. Podobná společenská setkání nijak nemiluje, se svými staromládeneckými způsoby se raději drží stranou.
Na rozdíl od bratra Gustava – ten se tu cítí jako ryba ve vodě.
Hned se s kdekým hlučně zdraví, líbá dámám ruce a teatrálně se klaní svým budoucím příbuzným. Zdá se, že na Ferdinanda, kterého sem sám přivedl, brzy zapomněl…
Ferdinand si rychle našel místo stranou, za dvěma letitými palmami, odkud mohl nenápadně pozorovat zdejší společnost. Pár tváří poznával, bylo tu ale také mnoho dalších mužů i žen, o kterých dosud jen slyšel. Zásnuby Moritzovy dcery byly událostí, u které vídeňská židovská honorace nemohla chybět.
Ferdinand doufal, že tuto společenskou povinnost přetrpí ve své skrýši za palmami. V tu chvíli se ale vedle něj ozvalo: „Ferdinande, kde proboha jsi? Všude tě hledám!“
A Gustav s sebou přiváděl samotného pána domu Moritze Bauera i jeho ženu Jeanette, aby jim svého bratra konečně představil. Ferdinand se najednou cítil trapně, že se tu tak schovává. Začal koktat jakési zdvořilosti, až se ze samých rozpaků začervenal.
Moritz Bauer si ho chvilku prohlížel a zdálo se, že je s výsledkem svého pozorování spokojen. Tenhle od prvního pohledu seriózní a zdrženlivý člověk se mu líbil. A pokud je i tak skromný, spolehlivý a praktický, jak ho líčí Gustav, skoro lituje, že ho nepoznal dřív…
„Trochu vám tu vaši skrýš, Herr Bloch, závidím,“ mrkl Moritz pobaveně na palmy, „musím vás z ní ale vylákat. Rád bych vám totiž představil i naši nejmladší dceru, Adele. A můžu vám říkat Ferdinande? Beztak už brzy budeme rodina.“
Ferdinand zrudl ještě víc, nezbývalo mu ale nežli se s Bauerovými a Gustavem vydat do hlavního salónu. Tady se už zjevně chystalo zahájení dnešní slavnosti. Na židlích ve výklenku se usadili členové proslulého smyčcového kvarteta, kteří zahrají cosi od Haydna a Mozarta. To se hodí vždycky, že? Vrcholem večera však bude recitace oslavné básně, kterou přednese sama Adele.
Objevila se v prostých bílých šatech, spíš jen jakési jednoduché antické říze, zcela odlišné od nákladných rób ostatních dam. Rozpuštěné tmavé vlasy měla svázané stužkou. Ferdinand si všiml, že jediný šperk, který pro tuto velkou událost zvolila, byl drobný zlatý medailonek na krku.
Hlavně ho však upoutaly její velké temné oči. Bylo v nich něco, co ho dočista zmátlo. Když se na něj Adele na okamžik podívala, zrychlil se mu tep. Ani si tak pořádně nepamatuje, co to vlastně recitovala…
I Adele ovšem pozorovala společnost, která se toho dne večer sešla v domě jejích rodičů. Znala je všechny: bankéře, velké podnikatele či mezinárodní obchodníky, kteří měli svá zastoupení po celé Evropě. Byli tu i otcovi společníci z banky nebo jeho zaměstnanci z Orientální železniční společnosti a před svým šéfem se uctivě klaněli. Tihle lidé jejího otce navštěvovali často.
Dnes tu ale nechyběli ani známí advokáti, kteří tuto podnikatelskou smetánku zastupovali v soudních sporech. A tu a tam zahlédla i kohosi z proslulých vídeňských lékařů či profesorů s pěstěnými bradkami a v perfektně padnoucích žaketech, jak se sluší na takovou událost. V kravatách se jim třpytily briliantové spony…
Vypadají jako tučňáci, smála se jim Adele v duchu.
A byly tu samozřejmě i jejich ženy a dcery, s těmi se Adele znala ještě lépe. Její matka je zvala na čajové dýchánky, setkávaly se na rodinných oslavách, vernisážích, koncertech i v opeře. Měla mezi nimi dokonce i pár kamarádek, ta nejlepší, Alma, tu však k Adelině lítosti nebyla. Bude jí celý večer chybět. Mohly by se všem těm vyparáděným lidem vysmívat spolu.
„Jsou tak povrchní!“ stěžovala si často Almě. „Baví se pořád jen o penězích.“
„Nebo o šatech, co si vezmou na příští ples,“ ušklíbla se pohrdlivě Alma.
„Posledně se tu Frau Lustig chlubila matce novým náramkem snad půl hodiny!“ přisadila si Adele.
„A stál aspoň za to?“
„Běžný platinový šmuk,“ pokrčila Adele rameny. Obě se zasmály.
Almě by mohla říct i o tom, jak ji celý večer upřeně sledoval muž, kterého dosud neznala. Mohlo mu být kolem pětatřiceti, byl trochu při těle a vlasy mu už začaly viditelně ubývat.
„Co na mě tak hloupě civí?“ zlobila se v duchu. Bylo jí to nepříjemné.
„Koncert nahoře už bude končit, Frau Zhitek. Máte všechno připravené?“ vešel rázně do kuchyně Bauerových správce jejich domácnosti Solomon Meier a rozhlédl se kolem. Jeho přísnému oku nikdy nic neuniklo, tentokrát ale nemohl kuchařce Apoleně Žídkové vytknout jedinou chybičku. Všechno se tu jen blýskalo, na stole čekaly stříbrné podnosy s předkrmy, mísy s polévkou i vyhřívané tácy s pečení. Uprostřed všeho stál Apolenin vyhlášený majstrštyk: třípatrový čokoládový dort ozdobený marcipánovými růžemi.
Apolena jen cosi nazlobeně zabručela. Tenhle panák s nosem jak skoba, kterého si milostpán přivedl bůhvíodkud, jí nebude říkat, co má dělat, ne? Ona u Bauerových vaří od dob, kdy ještě bydleli v Aušpurku, to už bude třicet let. Sama tak ví nejlépe, čím se milostpánům zavděčit. I to, jak má připravit takovou slávu, co tu pro dnešek nachystali pro slečnu Terezu. Není to přece poprvé, podobných hostin u Bauerů by se ani nedopočítala. Však jsou také nóbl rodina.
I když…
Je pravda, že s nimi zažila horší časy, kdy se židovské rodiny jako Bauerovi teprve dostávaly k majetku. Tehdy se na ně spousta lidí ještě koukala skrz prsty, zvlášť v katolickém Bavorsku. Takovou oslavu jako dneska by si tenkrát dovolit nemohli, to ne. Milostpán začínal s málem, půjčoval peníze. Prý na vysoký úrok. Hodně vysoký. Někdo by řekl, že to byla lichva, tomu ale Apolena nerozumí.
Ona umí uvařit poctivou polívku, tafelspitz, dobrou svíčkovou nebo telecí řízky se salátem. A také napéct báječné koláče, jak se to naučila od své báby v Domažlicích. A do toho, co dělá Herr Moritz, jí nic není. Každého, kdo by ovšem proti němu řekl křivé slovo, by vzala utěrkou!
Do služby k Bauerovým se dostala jako mladé děvče. Doma byla bída, do světa za prací odešlo hodně lidí, dokonce až do Ameriky! Ona se ještě s jednou kamarádkou z Domažlic vydala do Mnichova, jakýsi zprostředkovatel tam hledal služebné do domácnosti.
Na místě se ale ukázalo, že je to šizuňk. Vzal od nich peníze, žádnou službu jim ovšem nenašel. Zůstaly v tom velkém městě samy a bez koruny.
Kamarádka se nakonec vydala zpátky domů, pěšky, v cizině se jí stýskalo. Apolena ale byla odvážnější, uměla obstojně německy, a tak když v jedněch novinách našla inzerát, že mladá židovská rodina v Aušpurku hledá kuchařku, přihlásila se. Milostpaní Jeanette ji pak dovedla do kuchyně, chvíli koukala, jak se v ní Apolena umí otáčet, a vzali ji.
A Apolena nikdy nelitovala, že u nich zůstala. Dokonce ani tehdy, když se Bauerovi nakonec přestěhovali z Aušpurku do Vídně. Do Domažlic je to teď sice mnohem dál než z Bavorska, jenže v Čechách už stejně skoro nikoho nemá.
A u Bauerů je dobrá práce. Paní je uznalá, po všech těch letech už nechává své kuchařce volnou ruku, jen před velkou hostinou se spolu radí, co a jak. A milostpán? Ten miluje její omáčky, nákypy i buchty. Kolikrát se zastaví v kuchyni jen tak, ochutnat, co Apolena chystá na večeři. A po velké slavnosti přijde i poděkovat, jak dobře zas uvařila a jak všem šmakovalo.
A tenhle panák, ten Solomon, má tu drzost, že se jí ptá, jestli má všechno připravené? Co si o sobě vůbec myslí? Prý že jako správce musí na všechno dohlídnout. Pěkný správce! Apolena náhodou dobře ví, odkud Herr Meier pochází. Slyšela to od známé, co také slouží v židovské rodině.
Tihle Meierovi jsou docela chudá famílie. Jeho otec do Vídně přišnoroval odněkud z Haliče, kde prodával staré hadry. Dodnes chodí v kaftanu a nosí pejzy. A Solomon se tu roztahuje, jako by se snad narodil v paláci.
Ani jí nestojí za odpověď!
Solomon se zatím nahnul nad jednu z porcelánových mís, odkud voněla polévka s knedlíčky, a chtěl ji ochutnat. To mu ale Apolena nedovolila. Plná spravedlivého hněvu ho opravdu přetáhla utěrkou.
„A ven! Tady nemáte co pohledávat. Spravujte si tu v domě, co chcete, Herr Meier, ale tahle kuchyně je moje! MOJE, rozumíte?“
vyjela na Solomona. A náramně se jí ulevilo. Ať si mě třeba vyhodí, řekla si. Však ono se ukáže, kdo s koho!
Solomon na ni jen užasle vytřeštil oči. Jak si může nějaká česká kuchařka k němu dovolit takovou drzost? Měl by jí ukázat co proto! – Teď ale není čas na hádky. V salónu skončil hauskoncert a je třeba nosit na stůl. Už tu také čeká řada číšníků, které pro dnešek najal v hotelu Grand, aby naservírovali všechny ty dobroty.
Tuhle vzpouru proti svému výsostnému postavení v domě Bauerových ale Apoleně hned tak nezapomene! Vyřídí si to s ní později…
Hostina na oslavu zásnub Terezy Bauerové se jaksepatří protáhla. Když se Ferdinand Bloch loučil s pánem domu, bylo už dlouho po půlnoci.
„Brzy zase přijďte, Ferdinande,“ třásl mu Moritz Bauer vřele pravicí. Měl pořádně silný stisk. „Opravdu rád jsem vás poznal!“
„Děkuji, Herr Direktor, byl to krásný večer. Bude mi ctí vás zase navštívit,“ řekl Ferdinand upřímně. „A pozdravujte prosím dámy (Ihre Damen).“
Myslel tím především Adele a oba to věděli. I Moritz si všiml, jak jeho dcera Ferdinanda zaujala. A rozhodně by nebyl proti, aby se tenhle šikovný cukrovarník o Adele zajímal. Samozřejmě pokud bude jeho zájem vážný…
Ferdinand seběhl ze schodů paláce, v němž Bauerovi bydleli, jako by mu bylo dvacet. A i když to už dávno neudělal, samou radostí si zapískal.
V noci muselo sprchnout, uvědomil si, sotva vyšel ze dveří. Vzduch voněl deštěm a mokré dláždění ve vídeňských ulicích se ve světle elektrických lamp jasně třpytilo. Odkudsi zdálky se ozýval klapot koňských kopyt, jak drožkáři rozváželi své poslední zákazníky. Ferdinand se však rozhodl, že dnes v noci si drožku nevezme. Raději se projde, jeho vídeňský byt je ostatně nedaleko. A cestou má rozhodně o čem přemýšlet.
Musel si přiznat, že ho Adele okouzlila. Byla tak mladá, tak krásná a tak se lišila od ostatních dívek jejího věku! Vzápětí si ale uvědomil, že dívky jejího věku vlastně nezná. Zná nanejvýš pár prodejných děvčat, za kterými jde, když na něj v jeho staromládeneckém životě dolehnou mužské potřeby. S těmi ale přece nemůže Adele srovnávat…
V Adele vycítil směsici ještě dětské naivity, dívčího sebevědomí i rafinovanosti mladé ženy, která začíná ohledávat své místo ve světě. Napadlo ho, že je jako motýl, který se sotva vylíhl a rozevřel svá pestrobarevná křídla. Ještě však netuší, co ho čeká, a při první příležitosti se může ohavně spálit. Ta představa ho až zabolela.
Kdybych vás tak mohl ochránit, drahá, pomyslel si. A vzápětí ho napadlo: A proč vlastně ne?
Hned zítra pošle Adele kytici růží se svou vizitkou a požádá její rodiče, zda by slečnu dceru mohl ve vší slušnosti doprovodit na odpolední procházku do Schönbrunnských zahrad.
„Byla to hrůza!“ líčila hned druhý den Adele Almě, jak probíhala včerejší rodinná slavnost u Bauerů. „Všichni ti měšťáci se tam producírovali jako v opeře a předváděli své vyfintěné manželky.“
A Adele hned také ukázala, jak se salónem u Bauerů včera nosila Frau Stein v nové róbě s ptačím peřím.
„Jako papoušek v cirkuse,“ rozesmála se Alma.
„Přesně! A taky jako papoušek pořád dokola opakovala, co kde zaslechla,“ přidala se k ní Adele. „Je tak neuvěřitelně hloupá!“
U klepů ale dlouho nezůstaly, měly přece mnohem vážnější zájmy. Celé hodiny dokázaly diskutovat o bídě chudinských kolonií.
„Víš, že jen ve Vídni je na čtyřicet tisíc prostitutek?“ ztišila hlas Alma. „Jak hrozná musí být jejich chudoba, když ty ubožačky vyžene na ulici! Umíš si to vůbec představit?“
Adele se zhrozila. Čtyřicet tisíc prodejných děvčat a žen! Úplně se při tom pomyšlení otřásla. Věděla, že to je téma, o kterém se