Věnováno mým nejdražším: Rylee, Harper a Lincolnovi –nesmírně vás miluji
Na památku našeho drahého kamaráda Billyho
PRVNÍ KAPITOLA
Coal River 1912
Poslední červnový den roku, kdy se zbytek světa vzpamatovával ze zkázy Titaniku, stála devatenáctiletá Emma Malloyová před zásadní volbou. Má nasednout na vlak do Coal River v Pensylvánii, nebo se odebrat do chudobince v Brooklynu? Lékař ji propustil z manhattanské nemocnice, katolická církev jí darovala malý kufr s trochou šatstva, včetně vhodných smutečních šatů, spodního prádla, kartáčku na ruce a kostky mýdla, a teta a strýc jí poslali peníze na jízdenku. Ani ne po hodině rozvažování odešla jako ve snách z nemocnice na nádraží, rozloučila se se sestrou, nastoupila do vlaku a našla si místo. Sestra jí pověděla, že z hrozivého požáru divadla unikla jen zázrakem a že by měla být do smrti vděčná za druhou šanci, kterou dostala. S jistotou věděla jediné ‒ je teď úplný sirotek. Nezáleželo na tom, co se s ní stane nebo kam půjde. Všude ji budou provázet matka i otec, stejně jako zemřelý bratr Albert. Před nesmírným žalem a nezměrnou tíhou na prsou nebylo úniku.
Když o dva dny později vyjel vlak z dlouhého tunelu pod Ash Mountain na dřevěný most nad Coal River, naskočila Emmě husí kůže. Sice si přísahala, že se do zapadlého hornického města, nazvaného po černé řece, která tudy protékala, nikdy nevrátí, ale teď tady byla a bezmocně se řítila k místu, kde na ni čekají trvalé připomínky dne, na nějž by nejraději zapomněla.
Za okny vlaku pálilo na pensylvánskou krajinu letní slunce, až se zdálo, jako by se svět a všechno v něm nacházelo
v obrovské peci. Stromy se pod žhnoucím sluncem skláněly a zvadlé listí jim už na okrajích žloutlo. Víc než měsíc nepršelo, ale černá řeka pod kolejištěm byla hluboká a valila se a kypěla podél skalnatých břehů jako otrávená polévka. Břeh kousek dál proti proudu byl porostlý stromy a ostružiním tak hustě, že tudy neprošel člověk ani zvíře. V dálce se k řece svažovaly rozeklané skály a jejich strmé útesy přetínaly jediný východ z údolí.
Emma si vzpomněla na malou lahvičku s tmavou tekutinou, kterou sebrala v nemocnici z nočního stolku, když se sestra nedívala, a schovala si ji do kabelky. Toužila pocítit na jazyku tu nahořklou látku s tišícími účinky. Bohužel v ní zbyla jenom troška laudana a nechtěla s ním plýtvat. Bůhví že bude tenhle lék potřebovat, aby následující dny přežila. Zaryla nehty do čalouněné opěrky a počítala vteřiny, než se vagon vrátil na pevnou zem. Třeba se všechno změnilo, pomyslela si. Třeba se strýc Otis tentokrát bude chovat jinak. Třeba jsem jen nervózní, protože vlak je vysoko na mostě, stovky stop ve vzduchu. Chtěla tomu věřit. Z celého srdce. Jenže se nedokázala obelhávat.
Když se vlak konečně dostal na druhou stranu řeky, přejela si prstem po kůži mezi krkem a vysokým límcem smutečních šatů, jejichž nepoddajná látka ji škrábala do horké kůže jako struhadlo. Tlusté rukávy a upnutý límec jí v rozpáleném vagonu připadaly jako svěrací kazajka nebo brnění, přestože měla prádlo o několik čísel větší. Určitě pořád existovali tací, co si mysleli, že truchlící dcera musí dodržovat smutek a chodit v černém celý rok. Ale proč musí být smuteční šaty tak nepoddajné a omezující? Jako kdyby nestačilo, že ztratila své nejbližší.
Jak se jí stýskalo po námořnických šatech s volným pasem nebo letních kalhotách. Kdyby to záleželo na ní, sundala by si korzet i bavlněnou spodničku a vyhodila by je oknem z vlaku hned po prvních minutách jízdy. Vyhrnula by si rukávy,
sundala klobouk a svlékla si punčochy. Jakmile si však vybavila nervózní pohledy spolucestujících, když si z klobouku sundala závoj a nacpala ho do tašky, radši to neudělala.
Vzhledem k tomu, že strávila dětství mezi lidmi z uměleckých kruhů – herci převlečenými za vikingy a piráty, duchy a žebráky, jeptišky nebo Egypťany –, nikdy nepochopila, proč někdo hodnotí druhé podle oblečení. V divadle bylo všem fuk, když roznášela plakáty nebo běhala po okolí ve sportovních kalhotách, s čepicí kamelota nebo v klučičích košilích. Díky své drobné postavě vypadala v botách bez podpatku a pumpkách spíš jako chlapec než jako skoro dospělá dívka a se světle hnědými vlasy do pasu spletenými do jednoho copu, a nikoli vyčesanými podle poslední módy působila o hodně mladší. Jenže v bombarďákách a korzetu se dalo těžko jezdit na kole po Central Parku a podpatky a sukně neumožňovaly vylézt na galerii a sledovat zkoušky. Matka s oblibou žertovala, že má dva syny místo jednoho, a otec tvrdil, že vypadá jako porcelánová panenka v životní velikosti s malýma rukama, malým nosíkem a rty připomínajícími Amorův šíp. Říkával, že je jeho liliputka. Rodičům by nevadilo, kdyby odložila smutek a převlékla se do starých šatů.
Potom si uvědomila, že šaty, které má na sobě, široká sukně, halenka se šálovým límcem a mušelínová noční košile v otlučeném kufru byly to jediné, co měla. Všechno ostatní, včetně námořnických šatů a oblíbených pumpek, bylo pryč. Shořelo to při požáru.
Požár. To slovo ji bodlo do srdce jako nůž.
Smích a hovor ve vagonu utichaly a zesilovaly, zarývaly se jí do uší spolu s klepáním železných kol a duněním lokomotivy. Až za pár minut vlak zastaví, bude muset vstát a vystoupit. Tak to je. Nebyl důvod nad tím uvažovat. Už dýchání bylo dost obtížné. Před mírnou táhlou zatáčkou vlak trhaně zabrzdil, a jak se blížil k místnímu nádraží, otevřelo se před ní údolí jako černobílý obrázek z učebnice pro děti.
Městečko Coal River, obklopené holými štíty hor, kde nebyly skoro žádné stromy ani keře, se krčilo na okraji Bleak Mountain. Rozkládalo se na poměrně velké ploše a tvořily ho dřevěné domy, obchody, zděné budovy a hostince. Vedly tudy štěrkové silnice a nezpevněné stezky, které pokračovaly do kaňonů a údolí, nahoru do hornické vesnice a ještě dál. Klikatily se jako tmavé nohy velikého pavouka.
Nedaleko úpatí hlavního vrcholu se nad kostelní věží tyčila devítipatrová třídírna uhelné společnosti Bleak Mountain a shlížela na město jako obrovský netvor, který se naklání nad zemí a černými nozdrami chrlí do vzduchu oblaka černého kouře. Třídírna působila jako změť konstrukcí různých velikostí nakupených na sebe, jako kdyby se každý rok přistavěly další, bez ohledu na to, jak se nová část hodí k ostatním. V každém patře byly řady oken, rozdělených do několika tabulek, a úplně nahoře stálo cosi, co vypadalo jako miniaturní domek, který přistavěli na poslední chvíli. Ze země až nahoru vedly koleje, jež Emmě připomněly horskou dráhu na Coney Islandu, do které odmítala vstoupit, protože byla příliš vysoká. V okolí třídírny se nacházelo ostatní nezbytné vybavení uhelného dolu: komíny, labyrint budov a kůlen, železničních kolejí a potrubí, mostů a parních strojů. Na konci dolu byly vidět haldy hlušiny, z nichž stoupal hustý bílý kouř. Jako dítě si v noci představovala, že červená, modrá a oranžová záře vycházející z hořících hald jsou ohně pekelné.
Napravo, výš v horách, stály v rozlehlém údolí řady hornických baráků, k nimž vedly nezpevněné cesty. Emma v hornické vesnici nikdy nebyla, ale záviděla dětem, které tam žily, daleko od okázalosti a strohosti „lepších lidí“ z Coal River. Představovala si, jak běhají v trávě a lezou na stromy, zůstávají venku až do setmění, popíjejí na verandě limonádu a nemusí nosit boty. Teta Ida by ji vytahala za uši, kdyby si venku sundala boty, vylezla na strom a ušpinila si šaty. Její teta vyžadovala, aby měla při pití čaje zvednuté malíčky,
a nutila ji chodit s knihami na hlavě, aby si osvojila správné držení těla. Emma nedokázala spočítat, kolikrát blouznila o tom, že s bratrem utečou, a než se rodiče vrátí z Manhattanu, ukryjí se v hornické vesnici. Kdyby to udělala, Albert by možná ještě žil.
Nalevo probleskla červená barva, a když se tím směrem podívala, znovu se jí zmocnila hrůza. U severního okraje města stálo na kopci třípatrové panské sídlo, obklopené borovým lesem a posekaným trávníkem, a v odpoledním slunci zářila jeho červená střecha. Vypadalo úplně stejně, včetně mramorové fontány na zahradě. Na rukách jí naskočila husí kůže. Potom budovu zakrylo nádraží.
Vlak zpomaloval a železná kola skřípala. Cestující vstali a chystali si zavazadla. Nemohli se dočkat, až po tak dlouhé cestě vystoupí. Emma zůstala sedět a vyhlédla z okna na nádraží. Sevřelo se jí hrdlo. Nástupiště bylo plné lidí – mužů ve vestách a slaměných kloboucích, dětí v letních bílých šatech, žen v cestovním oblečení, ovívajících se papírovými vějíři. Nalevo stála skupina policistů v brigadýrkách a vojenských kabátech ke kolenům. V rukách měli pušky a blokovali dav zachmuřených horníků v omšelých kabátech, kšiltovkách a ošuntělých buřinkách. Všichni byli zbědovaní a nervózní.
Emma uvažovala, že zůstane ve vlaku a pojede dál do další stanice nebo se otočí a vydá se zpátky. Ale zpátky kam?
Domů? Malý byt jejích rodičů nad divadlem byl pryč, zničil ho oheň se vším, co v něm bylo. Mimoto další jízdenku neměla. V tašce měla pouze laudanum, prázdnou peněženku a smuteční závoj.
Kousla se do rtu a hledala v davu čekajících strýce Otise. Pak ho uviděla, jak stojí proti policii a hovoří s mladíkem ve fraku a cylindru. Strýc byl vysoký a hubený, kůži na obličeji a na rukách měl pevně napnutou, připomnělo jí to kus hovězího, které se suší na slunci. Mohutný knír a licousy měl
lehce prošedivělé. Napadlo ji, že vypadá strašně staře, bezcitně a sešle. To se na něm podepsalo stáří a láska k whisky. Cestou vlakem měla čas připravit si plán, jak by se mohla dostat z Coal River. Jestli to sehraje dobře, mohlo by se to zalíbit i strýci Otisovi. Doufala, že se mu to zalíbí. Modlila se za to, přestože s modlením přestala po Albertově smrti. Pokud její plán selže, netušila, co si počne. Nemohla strávit zbytek života na tomhle místě.
Na nástupišti nějaký muž v cylindru pokynul hlavou strýci Otisovi, přitom sledoval okna vlaku a přivřenýma očima zkoumal každý vagon. Byl vysoký, hubený a měl křivé nohy. Připadal jí zároveň známý i cizí, jako kdyby se s ním někdy dávno setkala. Potom poznala bledý rozpláclý obličej připomínající prkno s nosem a vypouklýma očima. Byl to její bratranec Percy, teď už dospělý. V duchu zaklela. Percy je pořád tady. Percy, který za ní běhal jako pejsek, dokud mu nerozrazila ret a neřekla mu, ať ji nechá na pokoji. Percy, který si z nich rád dělal legraci a odvedl je k řece v den, kdy se Albert utopil.
Cítila, jak bledne, když si vybavila ten děsivý výjev, jak její osmiletý bratr v červené čepici a zimních botách vytřeštil oči, když se led prolomil, holýma rukama se škrábal na kluzký povrch a hledal, čeho by se zachytil. Slyšela, jak ječí a vyděšeně volá její jméno. A potom ho smetl rychlý ledový proud Coal River a byl pryč. Ta hrůza a zmatek, které měl v očích, než zmizel, se jí vryly do paměti a od té doby ji neustále pronásledovaly.
Zamrkala, aby zahnala slzy, a snažila se zaplašit vzpomínku, jak se ztratil pod ledem, na jeho tmavé kudrny nadnášené proudem, prázdné a nevidoucí oči. Bylo to k nesnesení. Uklidňovala se: Bylo ti teprve deset. Varovalas ho, ať nechodí na led. Pak si zase vyčítala: Odnesla ho řeka kvůli tobě.
Sáhla si na krk, kde mívala matčin stříbrný přívěsek, než zmizel pod ledem s Albertem, a najednou měla pocit, že
upadne. Chytila se okraje sedadla, aby zůstala stát. Záchvaty paniky ji přepadaly od chvíle, kdy se před čtyřmi dny probudila v nemocnici, ale tahle ataka byla tak intenzivní, až se jí udělalo špatně a pokoušely se o ni mdloby. Co to dělá, že se vrací do Coal River? Jak se může vrátit do domu tety a strýce, kde s Albertem strávila čtyři zoufalé měsíce, když jejich rodiče hledali novou práci na Manhattanu? Snad aby si dala do pořádku zničený život? Vtom ji něco napadlo a sevřel se jí žaludek.
Možná je to za trest.
Vlak sebou naposledy trhl, zastavil se a vypustil oblak páry. Stojící cestující znovu dopadli na sedadla. Emma vstala, nohy se jí třásly, uhladila si nepoddajné šaty a vzala si kufr. Počkala, až poslední člověk opustí vagon, pak si zvedla těžký lem příliš dlouhých šatů a zamířila k východu. Srdce jí bušilo jako o závod. Měla pocit, jako by se viděla zvenku, ve snu nebo ve filmu. Nakonec vystoupila a zakryla si ústa. Sirný zápach po shnilých vejcích z hořícího uhelného mouru jí potvrdil děsivou pravdu. Je zpátky v Coal River.
Potom, co Albert zemřel a rodiče ji odvezli zpátky domů na Manhattan, cítila mour ze šatů ještě několik měsíců, přestože je matka opakovaně vyprala. Ještě roky ji zápach hořícího důlního odpadu pronásledoval ve snech a ráno cítila ten nasládlý strašidelný parfém z povlečení. Jednoho dne zmizel, a tak si myslela, že už ten odporný puch nikdy neucítí.
Teď se snažila nezvracet, a když jí nosič zavazadel nabídl, že jí odnese kufr, jen zavrtěla hlavou. Kolem ní procházeli ostatní cestující, nesli si zavazadla, mávali nebo volali na čekající přátele a příbuzné. Stála na špičkách a snažila se přes jejich ramena a záda zahlédnout v davu Percyho a strýce Otise.
O dva vagony dál vystoupilo z vlaku několik vážně se tvářících mužů v obnošených kabátech a pracovních kalhotách. Horníci na ně volali, ať se vrátí, odkud přišli, a začali jejich směrem házet kamení a klacky. Policisti tlačili horníky
zpátky a křičeli na ně, ať se uklidní. Jeden horník vystoupil z řady a vydal se k vlaku. Čtyři policisti namířili pušky na ostatní horníky, zatímco tři další chytili toho, co jim unikl, přitlačili ho k zemi a zkroutili mu ruce za záda. Emma sklonila hlavu a spěchala k nádražní budově. Jednou rukou si přidržovala klobouk a vzpomínala, kde viděla strýce. Najednou jí silná ruka sáhla na držadlo kufru. Otočila se, připravená, že se bude bránit. Percy se usmál a zavazadlo jí vypáčil. Zvedl cylindr jejím směrem. Měl tak jemné řasy, že téměř nebyly vidět, a světlé, skoro bílé blond vlasy.
„Ahoj, Emmo,“ řekl. „Je mi líto, že se vracíš do Coal River za tak smutných okolností, ale moc rád tě vidím.“
Pokynula mu hlavou. „Ahoj, Percy.“
V tu chvíli horník v rozedraném kabátě prolomil policejní kordon a zamířil ke strýci Otisovi, obličej rudý vzteky. Policista ho chytil za krk a táhl ho po nástupišti zpátky. Druhý policista mu přispěchal na pomoc, dal muži ruce za záda a nasadil mu pouta.
„Bože, co se to tu děje?“ zeptala se Emma.
„V tyhle dny jsou všichni nervózní,“ vysvětlil jí Percy. „Je horko.“
„Ale proč horníci na ty muže házejí kameny?“
Ohlédl se, jako kdyby si té výtržnosti všiml až teď. „Jsou to noví přistěhovalci,“ prohodil. „Horníci si myslí, že přijeli, aby jim vzali práci.“ Nabídl jí rámě, že ji provede davem. „Půjdeme?“
Nazvedla si sukni a váhavě se do něj zavěsila. „Asi ano.“
„Vypadáš úplně stejně,“ řekl. „Tedy, chci říct, že vypadáš skvěle.“
Usmála se na něj a prohlížela si tváře lidí kolem, aby se vyhnula zvědavým pohledům. Určitě ho překvapilo, že je pořád tak malá, navzdory tomu, že od její poslední návštěvy tady uplynulo devět let. Uvažovala, jak dlouho potrvá, než o jejím malém vzrůstu zažertuje. Vedl ji davem a kufrem odstrkoval
lidi z cesty. Kousek od okénka, kde se prodávaly jízdenky, hovořil strýc Otis s policistou. Byl brunátný a mračil se.
„Zapište si jména všech, co dělají problémy,“ poručil mu. „Ano, pane Shawcrossi,“ prohlásil policista.
„Otče,“ řekl Percy. „Podívej, kdo přijel.“
Strýc se usmál a rozpřáhl náruč. „Vítej zpátky, Emmo. Je mi líto, co se stalo tvým rodičům, ale moc rád tě vidím.“
„Nazdar, strýčku,“ hlesla. Zatnula zuby a nastavila mu tvář, aby ji mohl políbit.
„Panebože, děvče,“ pošeptal jí do ucha. „Kde máš smuteční závoj? Nemáš trochu studu?“
Odtáhla se, sevřela okraj kabelky a točila tkanicí mezi prsty. „Sundala jsem si závoj cestou sem. Je příšerně nepohodlný.
Nemohla jsem si ho nechat celou dobu.“
„No, teď když jsi tady,“ sykl a přinutil se k úsměvu, „si ho musíš vzít, než pojedeme do města.“
Pokrčila rameny. „Obávám se, že to není možné. Ve vlaku bylo nesnesitelné vedro, a když jsem otevřela okno, závoj vyletěl ven.“
Strýc se zamračil. „Na to nemám čas. Mám plné ruce práce tady s těmi horníky. Odvez ji domů, Percy, a pak se vrať pro mě. Řekni matce, ať ji ubytuje.“
„Ano, otče,“ přikývl Percy.
Strýc Otis odcházel, ale potom se zastavil a znovu se otočil na Percyho. „Jeď po vedlejších silnicích,“ řekl mu potichu.
Skupina horníků za ním prolomila policejní kordon a spěchala přes nástupiště. Nově příchozím sprostě nadávali. Policie postoupila dopředu a zatlačila je zpátky. Strýc Otis spěchal k tomu srocení a divoce gestikuloval. Ozval se výstřel. Percy chytil Emmu za ruku a rychle vyšli z nádraží.
Nezpevněná silnice na druhé straně vlakového nádraží byla plná koní, bryček, chodců, vozů a jízdních kol. U dřevěného chodníku stál žlutý Ford Tin Lizzie. Vysoká bílá kola měl zastříkaná od bláta a přední světla v objímkách
zlatavé barvy a úzké čelní sklo pokrýval jemný černý prášek.
Na autě, jako na všem ostatním – okolních budovách, oknech, chodnících, markýzách před obchody, telefonních budkách i na zemi –, ležela vrstva uhelného mouru. Percy otevřel dveře u spolujezdce a pomohl Emmě nastoupit. S námahou nasoukala mohutnou černou sukni dovnitř, a když si ji dole srovnala, posadila se a rozhlédla se.
Na druhé straně ulice, pár metrů od nich, seděl hoch ve velké čepici a obnošeném kabátě, opíral se o telefonní budku, polepenou zašpiněnými letáky, a prázdným pohledem pozoroval procházející lidi a koňské povozy. Měl opuchlý bledý obličej, zapadlé, jakoby stříbrné oči a stejné husté černé vlasy, jaké měl Albert. Všimla si, že má levou nohu vyztuženou jakousi kovovou vzpěrou. Rozedrané boty a konce berlí mu trčely přes okraj chodníku do silnice.
Za ním seděli na dřevěné bedně, zády k silnici, dva starší chlapci a kouřili cigarety. Přes silnici k nim zamířil policista. Kopl chlapci do berlí, řval na něj a ukazoval mu, ať se posune dozadu. Chlapec se snažil postavit a policista jen čekal, až se mu to podaří. Emma se chystala, že vystoupí a půjde hochovi pomoct, ale než to mohla udělat, starší chlapci ho vytáhli na nohy a všichni tři odešli.
Percy jí dal kufr na zadní sedadlo, usedl za volant a nastartoval. Sundal si cylindr a nasadil si brýle a kšiltovku. „Připravená?“
Přikývla a přitiskla si ruku na žaludek, který se jí svíral. Percy vyjel od chodníku na rušnou ulici. Vyhýbal se vyjetým kolejím, troubil na pomalé koně a pobíhající děti. Ženy na dřevěných chodnících se spolu zastavovaly, dívaly se za nimi, šeptaly si a zakrývaly si ústa rukama v rukavicích. Policisti hlídkovali u každého bloku, procházeli po chodnících a ulicích s puškami zavěšenými přes rameno. Někteří jim zamávali na pozdrav, ostatní kráčeli s hlavami svěšenými, plivali šťávu z tabáku na zem nebo kouřili cigarety.
Emma si nepamatovala, že by byly dřív ulice plné policistů. Uvažovala, že se zeptá Percyho, proč jich je všude plno, ale motor byl moc hlučný a jí se vlastně mluvit nechtělo. Když projížděli městem, ohromilo ji, jak málo věcí se tam změnilo.
Měla pocit, jako by se vrátila zpátky v čase a všechny věci i lidi tam byli pořád, zamrzlí, a čekali na její návrat.
Ani dvoupatrová podniková prodejna se nijak nezměnila.
Stále ty stejné cihlové komíny, loupající se červené dřevěné obklady a černé okenice. Na lehce sešikmené verandě i teď posedávaly na houpacích židlích a stoličkách skupinky starých strejců, kteří něco vyřezávali nebo hráli na převrácených sudech šachy. Na ohradě pro mezky byla stále přibitá tabulka z vypalovaného dřeva ukazující ke skládce odpadků a úzká silnice vedoucí kolem náměstí byla i teď samý výmol.
O kousek dál se směrem k nim belhala po chodníku stařenka s bílými copy, shrbená, jako by se chystala sebrat něco ze země. Vedle ní dusal hoch s dřevěnými berlemi, prázdnou nohavici pevně svázanou. Emma strnula. Ten chlapec by mohl být Albertovo dvojče. Měl jako on husté černé vlasy, na nose hnědé pihy a mírný předkus. Jak je Percy míjel, otočila se za nimi. Nemohla od toho zjevení odtrhnout pohled. Chlapec se na ni podíval vážnýma očima. Potom se zastavil a zamračil se, jako kdyby ji poznal.
Emmě se strachy sevřelo hrdlo. Bylo to všechno jen děsivá noční můra? Byl Albert celou dobu naživu, uvězněný v Coal River, a čekal na ni, až se vrátí a vysvobodí ho? Ale proč nezestárl? A co se mu stalo s nohou?
Potom se chlapec otočil a šel dál. Očividně ho to setkání nevyvedlo z míry. Emma se dívala za ním a cítila velkou bolest. Ten pocit na omdlení se vrátil s takovou silou, že se musela hodně držet, aby se nechytila Percyho za ruku.
Ne, pomyslela si. Albert je mrtvý. Přece jsem viděla jeho nehybné tělo, když ho vytáhli z ledové řeky pod železničním mostem. A taky jsem viděla, jak toho jasného zimního dne
uložili jeho malou rakev do země na hřbitově Freedom Hill. Cítila jsem ledový vítr, který foukal od Bleak Mountain a pronikal až do morku kostí. Sledovala jsem, jak matka v otcově náručí naříká. To nemůže být on.
Zhluboka se nadechla, zatajila dech a snažila se nepropadnout panice. Takhle to tady bude vypadat? Bude jí každý malý chlapec z Coal River připomínat Alberta? Byli všichni místní zranění nebo zmrzačení? Nebo už definitivně přichází o rozum?
Možná si měla raději vybrat brooklynský chudobinec.
DRUHÁ KAPITOLA
Percyho automobil funěl do strmého svahu Flint Hill a na obou stranách silnice kolem nich ubíhaly stromy. Napravo byl výhled dolů na náměstí a nalevo se nad městečkem Coal River tyčilo Flintovo panské sídlo. Dvoupatrová vila v italském slohu stála na kopci na dokonale posekaném trávníku. Byla to impozantní budova s nízkými střechami a širokými okapy, víceúrovňovou terasou kolem prvních dvou pater a kovovým, bíle natřeným zábradlím, které pěkně ladilo s ozdobnými lištami. Na nejvyšší části domu stála nad střechou z červených tašek osmistěnná věž připomínající miniaturní maják.
Emmě přeběhl mráz po zádech. S hrůzou na vilu hleděla a blesklo jí hlavou, jestli by dům mohl proklít člověka. Neštěstí a smrt, jež se odehrály v tomto domě několik let před jejím narozením, se staly základem tragického příběhu, který se předával z generace na generaci.
Z příběhu Hazarda Flinta a jeho manželky Viviane se stala místní legenda. Viviane, jediná dědička důlní společnosti Bleak Mountain, se provdala za Hazarda Flinta, když jí bylo necelých šestnáct let. Byl to domluvený sňatek. O dva měsíce později její rodiče zahynuli při železničním neštěstí na cestě do Chicaga a Hazard po nich všechno převzal. Podle personálu vily byl lakomý a hrubý a ovládal svou krásnou mladou ženu stejně jako důlní společnost. Když se jim narodil syn Levi, Viviane trvala na oddělených ložnicích. Po pěti letech, když porodila druhého chlapce, si všichni říkali, jestli se
Hazard změnil, nebo jestli měla Viviane milence. Potom chůva s čeledínem unesli šestidenní novorozeně a v jeho kolébce nechali vzkaz, že když dostanou deset tisíc dolarů, dítě v pořádku vrátí. Hazard nechal podle pokynů výkupné v uličce za kovárnou, ale dítě už nikdo nikdy nespatřil.
Povídalo se, že Hazard objevil v létě roku 1889 Viviane oběšenou na trámu. Na cedrové podlaze pod jejíma nohama ležel dopis na rozloučenou, rozmazaný od slz, kde psala, že nedokázala bez dítěte žít. Od té doby se mládež z Coal River strašila historkami o duchovi ženy, který stával v oknech věžičky a čekal, až se syn vrátí domů. Během let vyhnali z pozemku mnohé místní výrostky, když šplhali na mříž na okně dětského pokoje a snažili se nahlédnout do místnosti, která údajně zůstala netknutá ode dne, kdy chlapeček zmizel. Emma měla v živé paměti zšeřelé chodby obložené dřevem, perské koberce, masivní nábytek a malované portréty na zdech. Pořád cítila na patře staré dřevo a omítku, připomínající piliny se studenou ovesnou kaší. Proč před tolika lety nevymyslela způsob, jak utéct? Možná že kdyby rozbila některé postranní okno nebo dveře na terasu, Albert by ještě žil. Vzpomínala na tu zimu, kdy Percy a jeho kamarádi navedli Alberta, ať se vloupá do Flintovy vily. Celé týdny si z něj dělali legraci, posmívali se jeho městským šatům a říkali mu baba, protože měl husté vlnité vlasy. Když se jednoho dne vracela domů z podnikové prodejny, kam šla koupit brambory, uviděla Percyho a jeho kamarády, jak vykukují nad zasněženým živým plotem před Flintovou vilou, chichotají se a vsázejí se, jestli kluka, co šel do domu, chytí, nebo ne. Když jí Percy prozradil, že Albertovi slíbili, že mu přestanou nadávat, jestli ukradne něco z dětského pokoje na důkaz toho, že byl uvnitř, hodila po něm tašku s bramborami a utíkala bratra zachránit.
Přešla po špičkách zahradní terasu, proklouzla zadními dveřmi a vkradla se přes letní kuchyni do zadní chodby.
Uprostřed byly pootevřené dveře a rozléhal se tam rytmický
hlas, jako kdyby někdo nahlas četl. Popošla kousek, stále se držíc u zdi, a nahlédla do pokoje. Nohy se jí třásly. Uvnitř seděla u mahagonového stolu starší žena a bledý tmavovlasý chlapec, hlavy skloněné nad otevřenou knihou. Byla to vychovatelka a Vivianin prvorozený syn Levi, který tam podle tety Idy byl uvězněný, protože Hazard Flint se bál, že ztratí i jeho. Emma přešla na druhou stranu chodby a spěchala dál. Napadlo ji, že kdyby pan Flint tušil, jak snadno se člověk dostane do jeho vily, vyděsilo by ho to.
Alberta našla nahoře v dětském pokoji, jak pláče a třese se vedle kolébky pokryté pavučinami, zaprášené chrastítko v ruce a kalhoty vepředu počurané. Chrastítko mu vytrhla z ruky, hodila ho zpátky do kolébky a odvedla bratra z pokoje. Cestou dolů pořád opakoval, že v zrcadle v dětském pokoji viděl ducha Viviane, jak na něj ukazuje hubeným prstem. Na sobě měla bílou noční košili a kolem pohmožděného krku oprátku. A z úst jí visel oteklý černý jazyk.
Emma se snažila bratra utišit a zvolila nejrychlejší cestu ven – hlavní chodbou a vstupními dveřmi. Percy a jeho kamarádi čekali na konci chodníku. Smáli se a ukazovali na Albertovy mokré kalhoty, a když přísahal, že viděl Vivianina ducha, řehtali se o to víc. Když Alberta Percy svalil na zem, Emma mu dala pěstí do nosu. Potom chytila bratra za kabát, zvedla ho a chystala se odejít. Jenže než mohli uniknout, Percy ji popadl za ruku, strhl jí z krku matčin přívěsek a utekl. Pronásledovala ho i ostatní chlapce po silnici, Albert těsně za ní. Bratr ji prosil, ať se zastaví a nechá je být. Že Percy přinese přívěsek domů později. Jenže ona ho neposlechla a běžela dál. Chlapci zamířili k řece a ona za nimi. Zastavili se na břehu. Percy držel přívěsek tak, aby na něj nedosáhla, a smál se. Kopla ho do slabin a přívěsek mu upadl do sněhu. Potom ho jeden z jeho kamarádů sebral a hodil ho na led. Albert šel pro něj.
Snažila se tu vzpomínku zahnat a zatmělo se jí před očima.
Percy si všiml, že se dívá nahoru na panské sídlo, a zpomalil. „Hazard Flint tam pořád žije,“ křikl, aby přehlušil motor.
Upřela zrak na silnici, v ústech jí vyprahlo. „Levi taky,“ dodal. „Pracuje pro pana Flinta. Je jen otázkou času, než všechno zdědí.“
Mlčela. Připadalo jí, že je uvězněná v děsivém snu a ráno nepřichází. Třeba přece jenom zemřela při požáru a tohle je peklo. Percy sešlápl plyn, přeřadil a odbočil do strmého svahu k domu rodičů.
Strýček Otis a teta Ida bydleli ve žluté třípatrové vile postavené ve viktoriánském stylu, s věží na jednom rohu a nápadnou římsou. Nemovitost byla dost daleko od dolu, aby se sem nedostal uhelný prach, a rozlehlý pozemek stínily vysoké borovice, horský vavřín a šeříky. V altánech stály květináče s kapradinami a proutěný nábytek a v předzahrádce rostly denivky s černými středy. Percy zaparkoval na příjezdové cestě, pomohl Emmě vystoupit a vyndal jí ze zadního sedadla kufr. Rozhlédla se a otevřel se před ní výhled do vzdálenosti několika mil všemi směry.
Městečko Coal River leželo pod ní uprostřed údolí. Viděla hlavní třídu i náměstí. Domy a budovy tvořily nahodilé skupiny mezi silnicemi a žlutavými loukami. Červená střecha Flintovy vily zářila v poledním slunci jako krvavá skvrna v moři hnědé. Směrem na východ tekla pod železničním mostem Coal River, černá a klikatá, připomínající nízkou hradbu bouřkových mraků těsně nad zemí. Hřebeny hor v dálce vypadaly jako vlny šedivého kouře, válející se na obloze.
Tetu Idu zastihli v jídelně, kde dohlížela na prostírání stolu. Jako v ostatních pokojích třípatrového viktoriánského domu i tady byl masivní mahagonový nábytek, skleněné sošky, vázy, olejomalby, koberce a dečky. Emmě připadalo, že se výzdoba od její poslední návštěvy zdvojnásobila. Teta Ida měla na sobě fialové šaty s kanýry a na krku medailonek,
zcela určitě z pravé slonoviny, s uzounkým, téměř nepatrným zlatým lemem. Kolikrát Emma ten medailonek viděla v děsivých snech, jak se nad ní houpá na zmrzlém břehu Coal River? Kolikrát nad Albertovým mrtvým tělem? Vedle jeho hrobu?
U stolu skládala šedovlasá žena v uniformě služebné ubrousky broskvové barvy a pečlivě je zasouvala pod příbory. Artritida jí zdeformovala ruce a klouby. Služka upustila lžíci a teta
Ida jí vyškubla ubrousky z ruky a popuzeně našpulila rty. Potom Ida uviděla Percyho a Emmu, jak vcházejí do dveří, a její výraz zjihl. Ubrousky položila na stůl a vydala se k nim s otevřenou náručí.
„Emmo,“ zvolala a hlas se jí zadrhl. Byla Emmina teta z matčiny strany, ale nikdo by to při pohledu na ni nehádal. Zatímco Emmina matka byla světlovlasá a štíhlá, teta Ida byla malá, při těle a kaštanově hnědé vlasy s pěšinkou uprostřed měla sčesané dozadu, čímž vynikl její kulatý obličej. „Pojď sem, ať tě obejmu, ty moje chudinko.“
Emma tetu lehce objala. Teta ji políbila na tváře, potom ji pustila, ustoupila dozadu a po buclatých tvářích se jí kutálely slzy. „Nemůžu uvěřit, že moje sestra zemřela. A za tak děsivých okolností.“ Vytáhla si z rukávu kapesník a utřela si oči. „Bůhví že jsme se mnohokrát neshodly, ale pořád to byla moje sestra. Měla jsem ji ráda.“
Emmu sevřelo na prsou. „Ona tě taky měla ráda.“
Za tetou šedovlasá služebná zakopla o nohu křesla a upadla. Sklenice tlumeně žuchla na tlustý koberec a skutálela se tetě Idě k nohám. Emma udělala rychlý krok dopředu, zvedla sklenici a podala ji služebné. Stará žena se na ni vděčně usmála a lehce jí pokynula hlavou.
„Co se to s vámi sakra děje, Cooková?“ křikla teta s rukama v bok. „Přísahám, že jste čím dál nemotornější.“
„Promiňte, paní,“ omlouvala se služebná. „Budu si dávat větší pozor.“
„To byste měla. Teď když přijela moje neteř a bude mi pomáhat, mohla bych vás propustit.“
„Ano, paní,“ řekla Cooková. Postavila sklenici na stůl, složila poslední ubrousek a belhala se z pokoje.
Teta Ida si zastrčila kapesník zpátky do rukávu a prohlédla si Emmu od hlavy k patám. „Proboha, dítě, co to máš na sobě? Ty šaty vypadají jako po mé babičce. Nemluvě o tom, že jsou moc velké.“
„Vím, že mi zrovna nepadnou,“ přikývla Emma. „Ale je to všechno, co…“
„Maggie!“ křikla teta Ida přes rameno, až Emma leknutím nadskočila. Když Maggie okamžitě nezareagovala, teta zavrtěla hlavou a zamračila se. „Maggie, okamžitě sem pojď!“
V zadní části domu se ozvaly kroky, sbíhající po dřevěném schodišti. Za pár vteřin vrazila do pokoje mladá dívka, celá červená. „Ano, paní Shawcrossová?“
„Dohlédni na to, ať máme dost látky na nové šaty pro mou neteř,“ poručila jí teta Ida. „Bude potřebovat jedny na běžné nošení, jedny na domácí práce a dvoje na ven.“
„Ano, paní Shawcrossová,“ odpověděla Maggie. „Zítra ráno ze všeho nejdřív zaběhnu do obchodu s oděvy.“
Teta se k Maggie otočila. „Ne. Zaběhneš tam hned teď.“
„Ano, paní Shawcrossová.“ Maggie udělala pukrle a vyběhla z pokoje.
„Mami, proč nenecháš Emmu, aby se nejdřív zabydlela, než ji začneš vylepšovat?“ zeptal se Percy.
„To je v pořádku,“ řekla Emma a strojeně se usmála. „Ale jestli můžu poprosit, tak nic načančaného. Mám ráda šaty pohodlné a jednoduché.“
Ida se zasmála a řekla: „S tím si nedělej starosti. Nehodláme vyhazovat peníze, abys vypadala jako malá panenka. Doba je těžká, Emmo. Stačí, že jsme souhlasili, že ti poskytneme střechu nad hlavou, co myslíš?“