„Nedívala jsem se na svůj život a náš příběh jako na něco cenného, po čem by ostatní toužili. Ale když jsem vypomáhala s touto knihou, dostalo to, co jsme s Anthonym prožili, daleko větší význam a já jsem si začala uvědomovat, že lidé budou chtít vědět, co se nám stalo a jak jsme dokázali přežít. Teď už jen doufám, že náš příběh bude šířit lásku, uzdravovat lidi a přispěje k tomu, že válka už nepoznamená žádné další děti.“
— Florence Okoriová Opoková
28. prosince 1994
Koromušská kasárna, dnešní Jižní Súdán
Bylo ještě časné ráno.
V savaně, na vyprahlé zemi přecházející směrem ke strmým, v mracích zahaleným horám na východě, byla ještě tma. Mezi akáciemi a trnovníky rostla sloní tráva tak vysoká, že by se v ní jeden ztratil, a ve slabém svitu půlměsíce se vlnila v lehkém vánku.
Přijdou vysokou trávou, kde je neuvidíme, pomyslel si Phillip Bol, seržant Súdánské lidově osvobozenecké armády. Vždycky to tak dělají.
Seržant Bol se narodil jako příslušník kmene Dinků a stejně jako mnozí ostatní z jeho kmene byl velmi vysoký a mohutný. V soukromí Bol působil jako slušný a dobře naladěný muž, ale patřil také k ostříleným vojákům, kteří bojovali v třístranné válce o moc nad jeho vlastí.
Toho rána se však seržantovi zvedl žaludek a v krku ucítil žaludeční šťávu. Stál v zákopu na vrcholu kopce a skrze dalekohled zkoumal nekonečné traviny linoucí se dole za šedesátimetrovým pásem pustiny, jenž předtím vojáci vypálili kolem strmého úpatí.
Možná je uvidíme, až když vylezou na spáleniště, ale rozhodně je uslyšíme. A to hodně zdaleka.
Bol se rozhlédl doleva i doprava a zahlédl matné siluety svých mužů rozmístěných v desetimetrových rozestupech po úbočí kopce, kteří stejně jako on zírali do lánů trávy. Některé veterány si
pamatoval, jiní byli nováčci, kteří nepochybně přemýšleli o zvěstech, jež slyšeli o savaně a neviditelném útvaru, který brzy poznají. Průzkumníci už lokalizovali jednotky Armády Božího odporu necelých pět kilometrů od nich. Boj na sebe nenechá dlouho čekat.
Seržant se napil ze své čutory a na uklidnění si dal sušenou datli. Přemýšlel, kolik jeho mužů se bude při zpěvu třást. Pak ho napadlo, kolik by jich z jeho posádky mohlo v čiré hrůze utéct, protože vojáci
Armády Božího odporu patřili zdaleka k nejstrašlivějším útvarům na světě a mnoho z nich za sebou mělo letitý výcvik a roky téměř nepřetržitého boje.
Pod vedením fanatického, falešného mesiáše byly jednotky ABO buď zcela neohrožené, nebo mrtvé. A to k smrti děsilo i muže, jako byl seržant Bol. Jejich písně se nad pastvinami brzy rozezní tmou, jako by vycházely z hrdla sirény a falešných andělů.
Seržant se podíval na hodinky a viděl, že brzy bude svítat. Tiše zavolal na muže, které měl nejblíž. „Předejte to dál. Odteď žádný hluk. Žádné mluvení. Žádný pohyb. Chceme je slyšet přicházet. A nikdo z mé jednotky neuteče. Nikdo!“
Bol poslouchal, jak se jeho rozkazy šíří linií dál – v zákopech i mimo ně, než utichlo vše kromě bzučení hmyzu, kvokání a třepotání ptáků a šumění trávy ve vánku. Na jihu – za kasárnami a zbrojnicí, o kterých se seržantův velitel domníval, že na ně ABO plánuje zaútočit – slon troubením ohlásil příchod nového dne. Na východě se začaly objevovat první ranní červánky.
Seržant se zaposlouchal do dutého zvuku svého dechu, z čehož jej vyrušilo leopardí volání podobné kašli. Predátor do dálky oznamoval svou nadvládu. Pak krajinu zahalilo podivné ticho. Přestal foukat vítr. Utichlo šumění trávy. Dalších dvacet minut rušil hrobové ticho jen pohyb brouků, což trvalo dost dlouho na to, aby východní obzor rozzářilo vycházející slunce a aby seržant Bol začal přemýšlet nad tím, zda se jeho zvědové nemýlili.
Zpěv se ozval úderem šesté hodiny, a to z velké vzdálenosti od Bolova stanoviště. Zprvu byl téměř nezřetelný, tichý, skoro líbezný. Rychle však díky hlubokým hlasům hlučných bojovníků, kteří se nemohli dočkat boje, nabýval na síle. Mnoho sopránů a altů utvořilo sbor, jež byl zároveň armádou, která postupovala vysokou trávou vstříc hřebenu, kde čekal seržant se svými muži.
„Polo, polo, yesu Lara,“ zpívali v jazyce Ačolů, kmene původem ze severní Ugandy. „Dobrotivé nebe, Ježíši, zachraň mě.“
Seržant už ten smrtící refrén samozřejmě slyšel, ale z toho vysokého, kolísavého, bezmála éterického tónu zpěvu, nevinného i hrozebného současně, mu naskočila husí kůže. Ztěžka polkl a zaslechl, jak se někteří jeho muži nepříjemně vrtí za svými puškami.
Seržant Bol si poručil uklidnit se a zadíval se do dalekohledu. Ve zlatavém světle viděl, že asi tři sta metrů od nich a dobrých sto metrů na obě strany se hýbe tráva. Jako by bojová skupina Armády Božího odporu byla dlouhou vlnou valící se vstříc jeho mužům k čelnímu střetu.
„Už jsou tady,“ zamumlal.
„Nevidím jim v trávě hlavy,“ řekl voják po seržantově pravici.
„Protože jsou malí,“ zabručel Bol s dalekohledem stále přitisknutým k očím. „A Kony je nechává mazat bambuckým máslem. V té trávě budou naprosto neviditelní, dokud se neobjeví přímo před námi na tom spáleništi.“
Spolu s tím, jak se linie vojáků stále více přibližovala, seržant slyšel, jak i sloní tráva šumí blíž a blíž. Jednotka Armády Božího odporu navíc svorně tleskala a dál pěla svůj chvalozpěv plný proseb a víry.
Polo, polo, yesu Lara.
Dobrotivé nebe, Ježíši, zachraň mě. Nebe nechť nás spasí našich životů a my nikdy nesejdeme z cesty do nebes.
Polo, polo, yesu Lara.
Dobrotivé nebe, Ježíši, zachraň mě.
„Zapalte je,“ zavelel seržant Bol do vysílačky.
Zahlédl, jak se po jeho levici zvedá na nohy jeden z vojáků a říká: „Nemůžu to udělat.“
„K zemi, vojíne,“ rozkázal seržant.
„K tomuhle jsem se neupsal, seržante. Neudělám to.“
„Vojíne!“
„Nemůžu,“ dušoval se voják. „I kdyby byli po zuby ozbrojení, nemůžu je zabít a ani já se nenechám zabít jimi.“
Vylezl ze zákopu a rozběhl se dozadu z kopce dolů přímo ke kasárnám. Krátce nato z opačného konce zákopu vylétla světlice. Na nebi opsala oblouk a vybuchla vysoko nad savanou, čímž plně odhalila armádní jednotku postupující zlatavou trávou. Tvořily ji desítky dětí a chlapců, všichni namazaní bambuckým máslem, takže byli bledí jako křída. Jednohlasně zpívali.
„Polo, polo, yesu Lara.“ Dobrotivé nebe, Ježíši, zachraň mě.
Bol si všiml, že všichni kluci v přední linii mají obnaženou hruď.
Byli neozbrojení, vyděšení, tleskali a s propletenými lokty a očima upřenýma k nebi kráčeli do spáleniště. Dětští vojáci Armády Božího odporu ve zbylých řadách měli v rukou samopaly AK-47 a na ramenou raketomety, které namířili směrem k seržantovi a jeho mužům. Když vyšli z trávy, zahájili palbu.
Červen 1987
Rwotobilo, Uganda
Anthonymu Opokovi bylo sedm let, když ho otec začal učit složitostem africké noční oblohy.
Výuka začala jednoho horkého odpoledne, poté co vysoký a štíhlý George Opoka spěchal ze svého pole křovím k malé vesnici asi sto padesát kilometrů severně od Kampaly a necelých deset kilometrů severně od menšího městečka Gulu. Vyčerpaný George otáčel hlavou na všechny strany a vyhlížel nebezpečí.
Náhodné, nenadálé nebezpečí bylo v buši středoafrické vysočiny na denním pořádku. V hustém porostu se potulovali leopardi, lvi, hyeny, buvoli afričtí i sloni. Stejně tak jedovatí hadi a – což bylo ze všeho nejhorší – vojáci rozčarovaní pětiletou ugandskou občanskou válkou. Boje skončily předloni vítězstvím armády Yoweriho Museveniho, který se stal prezidentem země.
George zpomalil, až když vyšel z hustého porostu a přiblížil se k oválné chatrči z bláta a kravského trusu, které sluneční žár proměnil v laciný cement. Chatka měla novou doškovou střechu připomínající obrácenou mísu, aby v období dešťů odváděla vodu.
Před chatrčí seděla krásná, odhadem dvacetiletá žena ve vypasovaném živůtku a zavinovací sukni jasně zelené a černé barvy a starala se o oheň. Za ní si hrály děti.
„Acoko Florence,“ promluvil George a nevěřícně si položil ruku na hruď, „jak to, že jsi ještě nádhernější než kdy jindy?“
Jeho třetí žena vykulila oči a opáčila: „To říkáš každý den.“
„A každičký den je to pravda! A taky je pravda, že Anthony dnes večer půjde se mnou.“
„Není na to ještě mladý, Omero?“
Omera znamenalo v jejich ačolském jazyce bratr a byl to výraz lásky i úcty, kterým George častovali téměř všichni. Široko daleko byl znám jako opravdu dobrý člověk.
„Učili mě tomu v šesti letech a jemu bude v říjnu už osm,“ řekl George. „Je načase, aby Anthony tu a tam opustil rodný dům a učil se, jak se stát mužem.“
„Sedmiletý chlapec se nemůže stát mužem,“ oponovala mu žena a zněla rozčíleně.
„Tak ho tedy můžeme naučit, jak se stát člověkem,“ usoudil George s úsměvem.
Acoko odvrátila zrak.
„Co se děje?“
Zavrtěla hlavou. „Vím, že Anthony není tvůj prvorozený syn, ale můj ano, je to moje zlatíčko.“
„Proto je to, co ho musím naučit, ještě důležitější.“
Georgeova žena vypadala, že se chce hádat, avšak pak si jen povzdechla. „Je to tvůj syn a ty jsi jeho otec. Myslím, že o takových věcech sám rozhodneš nejlépe.“
George svou ženu, která obvykle překypovala dobrou náladou a duchaplnými vtípky, zkoumal pohledem. Acoko mu poslední dobou připadala menší, ne tak plná života, ale než na to stačil zavést řeč, zmizela v chatrči. Za okamžik se vrátila i s Anthonym, jenž byl rozespalý a nevrle si protíral oči.
Měl dlouhé nohy i ruce a silný trup. Když uviděl otce, rozzářil se. Přiběhl ke Georgeovi a objal ho. Ten mu objetí opětoval, protože všechny své ženy a děti miloval stejně a věřil, že je jeho povinnost zahrnout je láskou.
„Jsi připraven na školu života?“ zeptal se George a mrkl na Acoko.
Anthony se od otce zmateně odtáhl. „Škola je o prázdninách zavřená.“
„Tohle bude jiný druh učení, který ti jednou může zachránit život.“
Chlapec svraštil čelo. Podíval se na matku, která lomila rukama. Anthony svou matku zbožňoval, proto přistoupil blíž a zeptal se: „Můžu, mami?“
Acoko se hořkosladce usmála, chytila syna za bradu a pohlédla mu do očí. „Můžeš a musíš. Otec ti říká, že tě dnes večer musí naučit spoustu věcí o tom, jak se stát člověkem.“
Anthony objal matku kolem pasu a pevně ji stiskl. Acoko zvedla hlavu a pohlédla na manžela, jako by říkala: Chraň tu dobrou a jemnou duši, kterou jsem vychovala. A přiveď mi ji zpátky domů. George pochopil, usmál se a kývl na ni.
„Tak běž,“ řekla Acoko a poplácala Anthonyho po žebrech. „Je čas na školu života.“
Anthony na ni vykoukl a usmál se. „Za chvíli jsem zpátky, mami.“
„Budu na tebe čekat,“ slíbila. * * *
Zatímco Anthony procházel s otcem bosý vesnicí, hruď se mu dmula pýchou. Omeru George měl skoro každý rád a Anthony ho tady měl jen a jen pro sebe. Všimly si toho i další dvě otcovy ženy a několik Anthonyho nevlastních sourozenců. Když je spatřili, nechali všeho, co právě dělali, a ze zvědavosti na ně zavolali a pozdravili je.
„Kam jdeš?“ zeptal se Charles, jeden z Anthonyho nejmladších nevlastních bratrů a zároveň nejbližších přátel.
„Stát se člověkem,“ odpověděl Anthony.
„Cože?“ zeptal se ho strýc Paul.
„To je tajemství, bratře,“ oznámil George, což Charlese, strýce Paula a ostatní Georgeovy děti a manželky ještě víc navnadilo.
„Můžu jít taky?“ zeptal se Albert, další z Anthonyho mladších nevlastních bratrů. Bylo mu pět.
„Dnes ne, Alberte,“ odmítl jej něžně otec. „Dnešní večer patří Anthonymu.“
Anthony pohlédl na zklamané bratry, pokrčil rameny a vydal se s otcem do buše.
Tohle je můj večer s otcem, pomyslel si chlapec šťastně. Můj a jen můj.
Když byli z dohledu a doslechu ostatních, George zpomalil a pohlédl na syna.
„Anthony, chci, abys věděl, že jsi výjimečný, skutečně výjimečný chlapec.“
„Opravdu?“
„Opravdu. Tím, jak rád běháš. Tím, jak vždy rychle přijdeš na pomoc své matce a dřeš ve škole. Tím, jak si hraješ se svými bratry. Málokterý kluk je jako ty. Chtěl jsem, abys věděl, že to všechno vidím. Stejně jako matka. Jsi výjimečný.“
Anthonyho z těch slov zahřálo u srdce, cítil se vnímaný, pochopený a to jej zvláštním způsobem naplňovalo. Oplatil otci úsměv a pomyslel si: Jsem výjimečný. George ho poplácal po rameni a vydal se křovím dál. Anthony jej následoval a stále si vychutnával chválu a vzácný hřejivý pocit u srdce.
„Až dosud jsme tě, Anthony, drželi blízko domova,“ řekl George. „Tvůj život se omezoval na nás a na školu.“
„A na tržiště,“ dodal Anthony, když se nad tím zamyslel. A měl pravdu – jeho dosavadní život se odvíjel na velmi, velmi malém prostoru. Nebyl ještě ani v Gulu, jež si představoval jako exotické místo plné lidí a zvláštních nových památek.
„Musíš se začít rozhlížet kolem sebe,“ pověděl mu George. „Zkus si všímat věcí, které ti pomohou zjistit, kde jsi a kam směřuješ.“
Anthony si prohlížel všechno to křoví a stromy okolo a nechápal, co se mu tím otec snaží říct.
„Pojď za mnou,“ řekl George. „Bude snazší to pochopit, když ti to ukážu.“
Vydali se pěšími a mysliveckými stezkami přes bujné houští, jež vonělo po rozkvetlých květinách, až na okraj hřebene, z něhož byl výhled do zeleného údolí. Ženy tam tloukly proso, muži okopávali zahrádky a ze zapálených ohňů, na nichž se vařila večeře, stoupal kouř.
George ukázal za ně na tři obrovské stromy rostoucí na volném prostoru. „To jsou nejvyšší stromy na zdejší nejdelší cestě, vidíš je?“
Anthony je viděl, ale přemýšlel, jestli je dokáže zahlédnout i z dálky. Otec ukázal na hlavní geografické body v pozadí. Na severozápadě se zvedaly kopce Kilaku. Na severovýchodě mu ukázal vzdálený kulatý vrchol nedaleko města Patiko.
„To jsou orientační body. Nehýbou se. Pokud vidíš oba tyto vysoké body, otoč se pravým ramenem ke kopcům a levým ke kulatému vrcholu. Budeš se dívat na jih směrem k těmto třem stromům a svému domovu. Vidíš?“
Anthony nejistě přikývl.
Pak na jihu, či spíše jihovýchodě otec ukázal na dva kopce daleko za nejnižším bodem údolí vzdálené od sebe dobrých deset kilometrů. George přiměl syna, aby si všiml, jak na jednom z nich vyčnívají z křoví blízko vrcholu skalní věže a jak vrchol bližšího kopce tvoří holá skála bez porostu. Ten holý kopec byl vyšší než široko daleko cokoli jiného.
„To je Awere Hill, kde v těchto dnech káže ten blázen,“ řekl George. „Takže měj Awere Hill po levé straně a naše tři stromy za zády a dojdeš na jih, rovnou do Gulu. Když se budeš vracet, musíš mít Awere Hill po pravé straně a kopce Kilaku a město Patiko před sebou. Půjdeš rovně na sever, dokud neuvidíš ty tři velké stromy a svůj domov. Rozumíš?“
Anthony to už pochopil a přikývl.
„Dobře. Chytrý chlapec.“
Při té pochvale Anthony znovu pocítil to vzácné vnitřní teplo. „Kdo je ten blázen, tati?“
Otec zaváhal, než odpověděl. „Jmenuje se Joseph Kony. Žije poblíž kopců a je to bratranec pomatené ženy jménem Alice Auma, která si říká Lakwena – ‚Posel‘.“
„Posel čeho?“
„Kdo ví,“ řekl George. „Alice tvrdí, že vidí budoucnost, a přesvědčila své stoupence, včetně Konyho, že dokáže proměnit kameny v bomby. Poté, co Museveni vyhrál, vyhlásila nové vládě válku. Kony se ke své sestřenici odmítl přidat, brzy začal nosit bílé roucho a kázat na Awere Hillu. Říká se, že dokáže přivolat bouřku a má ještě mnohem větší moc než Lakwena. Každý večer tam chodí stále více lidí, chtějí jej vidět kázat a vyvolávat bouřky.“
Anthony hleděl daleko přes údolí na skalní kupoli Awere Hillu a snažil se představit si člověka, který dokáže přivolat hromy, blesky a déšť.
Otec, jako by si přál, aby se o Konym vůbec nezmiňoval, dodal: „K Awere Hillu se nikdy ani nepřiblížíš. Nikdo se zdravým rozumem tam už nechodí.“
„Ale můžu ho použít jako orientační bod?“
George vydechl úlevou. „Ano, přesně tak.“
„A co ve tmě? Co když žádný z těch kopců neuvidím?“
Otec se usmál. „Velmi dobrá připomínka.“
Zatímco ho George vedl ke skalnatému výběžku bez stromů a keřů, nad krajinou se snesl soumrak.
„Proč jsme tady, tati?“ zeptal se Anthony a rozhlédl se po nyní už sotva zřetelném porostu, protože nesvítil měsíc. „Co je tam dole k vidění?“
Cítil, jak se otec usmívá a pokládá mu ruku na rameno. „Nejsi tu proto, aby ses díval dolů, Anthony. Jsi tu, aby ses díval vzhůru.“
Chlapec zvedl oči a spatřil Georgeovu siluetu, jak ukazuje na kupolovitou noční oblohu a hvězdy objevující se všemi směry. Některé byly seskupené, jiné osamocené, ale zdálo se, že jich každou vteřinu přibývá.
„Rád se dívám na hvězdy. Připadají mi překrásné,“ přiznal Anthony. „Mně taky, ovšem ve hvězdách je mnohem víc než jen krása,“ řekl George. „Mohou být tvým průvodcem, kompasem i mapou. Když mi bylo asi tolik jako tobě, jeden ačolský šaman mi pověděl, že když se naučíš poznávat hvězdy podle jejich polohy na obloze, můžeš najít cestu domů nebo kamkoli jinam budeš chtít jít, a to i za tak temné noci, jako je tahle.“
Anthony poslouchal, jak mu otec ukazuje shluky hvězd, jež se téměř nepohybují, a další, které přicházejí a odcházejí za svítání a za soumraku i s přelomem ročních období. „Jakmile si je zapamatuješ,“ vysvětloval George, „můžeš podle nich určit svou polohu a směr cesty.“
„Šaman mi také řekl, že naše duše pocházejí z hvězd a po naší smrti se do nich zase vracejí. Takže když se díváš na hvězdy, Anthony, možná na tebe také září duše tvých předků a dětí.“
Chlapec se zahleděl na všechny ty třpytivé body rozeseté po černé noční obloze. „Je to pravda, tati?“
George objal Anthonyho kolem ramen. „Nevím. Ale rád bych si to myslel.“
Anthony otcovo objetí opětoval. „Tak si to budu myslet taky.“
Cestou domů George Anthonymu pověděl, že kromě toho, že se musí učit o hvězdách, musí teď i začít myslet a chovat se víc jako muž, ne jako malý kluk.
„Ale je mi teprve sedm, tati.“
Otec se zasmál. „Ano, tvoje matka říká totéž. Tedy prý jako člověk. Ovšem teď to všechno začíná, Anthony. Jsi ještě chlapec, ale chci, abych se na tebe v budoucnu mohl podívat a viděl, jaký se z tebe stal dobrý člověk – někdo, kdo dělá správné věci, kdo stojí na vlastních nohou a kdo rozezná dobré od zlého. Člověk, který se chová k lidem spravedlivě a očekává, že se k němu tak budou chovat také. Který se vyzná ve svém oboru a ve své práci a cítí se zodpovědný za to, že uživí a zabezpečí svou rodinu. Jako člověk, který umí milovat a učit se od své ženy, který umí dobře učit své děti, aby i ony mohly dobře učit své děti a aby příběh a dovednosti dobrého a slušného života v rodině pokračovaly.“
„Jak si to všechno zapamatuju?“
„To nemusíš. Alespoň ne teď. Nakonec se ale všechno smrskne v tyto potřeby, Anthony. Snaž se být každým dnem lepším člověkem. A kdykoli budeš v životě z čehokoli zmatený, nebudeš si jistý, co máš dělat, polož si tuto otázku: Co by udělal dobrý člověk?“
Anthony i ve tmě cítil nadšení, jež sálalo z otcových slov. Cítil chvění po těle a u srdce se mu znovu rozlévalo teplo.
„Co by udělal dobrý člověk, říkáš?“ pověděl Anthony. „To si budu pamatovat.“
„Dobře. A ještě jedna otázka k zapamatování: Jak být dnes šťastný?“
„Já už šťastný jsem,“ opáčil Anthony a snažil se s otcem udržet tempo. Žasl nad tím, že i ve tmě se orientuje jistě jako šelma.
George se před ním rozesmál. „To jsi. Alespoň z velké části. Ovšem víš, jak být šťastný, když jsi smutný nebo máš strach?“
„Že si půjdu hrát s kamarády?“
„Dobře. Tak tedy ještě jedna: Hledej ve svém životě dobré věci a buď vděčný. Vždycky se budeš cítit šťastnější, když k tomu takto přistoupíš, a budeš se i méně bát. Nevím proč, ale je to pravda.“
Brzy znovu přišli do vesnice a zamířili k ohňům, jež živily už jen rozžhavené uhlíky. Usmál se na matku, která vstávala z podložky z rákosu, na níž seděla u ohně.
„Byl jsi pryč dlouho,“ řekla Acoko. „Začínala jsem se strachovat.“
„Je v pořádku a nic si nezlomil,“ uklidňoval ji George. „Ale myslím, že je unavený.“
„A máš hlad? Schovala jsem ti trochu prosa, jitrocele a pikantní okrové omáčky, kterou máš tak rád.“
„Ano, prosím,“ požádal Anthony, který najednou pocítil ospalost a hlad.
George jej objal. „Myslím, že první noc se vydařila. Pobral jsi to rychle.“
Anthony mu objetí opětoval. „Rád se učím novým věcem.“
„Tak to máš napůl vyhráno.“
Otec odešel zkontrolovat zbytek své rodiny i rodinu bratra Paula. Anthonyho strýc bydlel velmi blízko, téměř pod těmi třemi vzrostlými stromy.
Matka před Anthonyho položila lžíci a kovový talíř s horkým jídlem. „Jez, nebo z tebe nikdy nevyroste velký a silný muž, jakým bys měl být.“
„Já už jsem silnější než ostatní kluci, protože rád běhám. Táta říká, že jsem díky tomu výjimečný.“ Znovu cítil, jak se mu tělem rozlévá blažené teplo, a na matku se rozzářil.
„Tak jez, ty můj výjimečný chlapče,“ naléhala dál. „Jez, abys mohl běžet co nejdál a co nejrychleji.“
Anthony si vsunul lžíci s jídlem do úst, vychutnával si všechny chutě a zjišťoval, že je za ně vděčný jako nikdy předtím.
„Je to tak dobré,“ řekl. „Děkuju, mami.“
Potěšilo ji to. „Jsem ráda, že ti chutná. Co tě otec naučil?“
„O hvězdách. A jak být dobrým člověkem. A o orientačních bodech, jako je Awere Hill a ty tři stromy poblíž domu strýčka Paula.“
„A co jsi o hvězdách zjistil?“
„Spoustu věcí. Díky hvězdám můžeš ve tmě najít cestu a nebát se.“
Acoko se zachmuřila. „Možná se naučíš orientovat ve tmě, ale vždycky by ses měl bát toho, co žije a potuluje se kolem v noci. Vždycky.“
„Táta říkal, že se musím naučit být šťastný, místo abych se bál.“
Matka se ušklíbla. „George je dobrý člověk, ale někdy je to blázen. Život není jen o štěstí, Anthony. Je o přežití. Někdy je život tak těžký, že ho prostě musíš přežít.“
Anthony nevěděl, proč Acoko nazvala otce bláznem, a trochu ho to rozzlobilo, protože chtěl znovu zažít ten vzácný, hřejivý pocit, který ho naplňoval, když se těšil Georgeově chvále.
„No, táta říká, že jsem výjimečný, protože ve škole tvrdě pracuju, pomáhám ti a jsem dobrý kamarád.“
Matka zaváhala, ale pak změkla, pohladila ho po vlasech a objala ho. „To všechno jsi, můj maličký. To všechno jsi.“
Září 1988
Amia’bil, Uganda
Asi šedesát kilometrů jihovýchodně od Anthonyho vesnice a jen kousek od města Lira žila Florence Okoriová. Necítila se dobře a nechtěla vstát z postele.
Za normálních okolností byla čtyřletá Florence ve své početné rodině jedním z prvních ranních ptáčat. Mladá dívenka časné vstávání milovala, zejména kokrhání kohoutů ještě před svítáním, rozmanité zvuky dobytka, třesoucí se zvonce ovcí a bečení koz. A klapání matčiných sandálů.
Matka Joska rovněž vstávala brzy – musela. Flo obvykle vstávala dobrovolně a doprovázela ji od rodinných chatrčí k zurčícímu potoku, kde společně nabíraly vodu do kbelíků a modrých kanystrů, a když se pak ještě v ranním šeru se zátěží vracely zpět do kopce k chatrčím, prozpěvovaly si evangelické písně.
Díky tahání vody a téměř neustálému pohybu od úsvitu do soumraku byla Florence velice štíhlá a silná. Navíc rutina a rytmus jejího každodenního sezonního života, spočívajícího v sázení, obhospodařování a následné sklizni, ji hluboce uspokojovaly. Dnes bylo třeba nasbírat dříví, okopávat batáty a bavlnu a sklízet mango. A možná se také s otcem vypraví do buše sbírat léčivé rostliny. Příští týden jí navíc začíná škola!
Vstávej, Flo, pomyslela si ospale. Všechno pro tebe začne být tak vzrušující!
Přesně tato slova pronesla předešlý den její matka poté, co Florencin otec Constantine podepsal dokumenty a zaplatil dceři školné, aby mohla získat vzdělání. Všechno pro tebe začne být tak vzrušující!
Když se to vezme kolem a kolem, měla by být Flo už dávno vzhůru a čilá, otravovat Josku otázkami, co bude potřebovat do školy, jaké to tam bude a kdo bude její učitel. Ale nebyla ani vzhůru, ani čilá. Ani v nejmenším.
Deka přehozená přes dveře matčiny chatrče se rozhrnula a Florence uslyšela jemné pleskání Josčiných sandálů. Přiměla se probudit. Nemohla přece nechat matku, aby šla pro vodu sama.
Oči se jí zachvěly. Bolela ji hlava. Spala venku, jak to ostatně dělávala často, a tak viděla, jak se v šeru matka pohybuje kolem.
Florence se donutila odhodit prostěradlo, pod kterým spala, zvedla se na čtyři a na okamžik se jí zatočila hlava. Svaly ji bolely, ale s námahou se postavila na nohy. Pak se v teplém, vlhkém vzduchu rozkašlala a zachvěla.
„Dobré ráno, Florence,“ pronesla Joska. „Děkuju, že vykročíš do nového dne se mnou.“ Matka ji objala a pak řekla: „Jsi celá horká, a přesto se třeseš, dítě.“
„Nic mi není,“ oponovala Florence, avšak za ušima a na temeni hlavy cítila pálení. Napadlo ji, že pokud se ihned nevydá k potoku, možná tam později ani nedojde. „Vezmu si vědra.“
Matka jí je podala a sama si vzala dva modré kanystry. V sílícím světle vycházejícího slunce se vydaly kolem rodinné zahrady a bambusů k úzké pěšině, která vedla pětasedmdesát metrů z kopce k hrázi potoka. Byl v ní malý otvor, aby voda mohla rychle proudit. Joska nejprve naplnila kbelíky.
„Můžeš se pomalu vydat zpět, já jen naplním kanystry,“ pověděla jí matka.
„Dobře, mami,“ řekla Florence a snažila se zahnat pocit závratě. Přidřepla si, aby zvedla plné nádoby, do každé ruky jednu.
Pak se Florence otočila a vyrazila nahoru od koryta po krátkém strmém břehu. U potoka přitom stále byla skrytá pod rouškou tmy. Ucítila kouř a pak něco ostřejšího – vonělo to jako sušená skořice, kterou si otec rád lámal do čaje. Najednou jí oteklo a rozbolelo hrdlo a rozkašlala se. Cítila, jak jí po čele a v ústech rostou boule. Kvůli
bolesti v krku, potřebě kašlat, všudypřítomným boulím i té zvláštní vůni skořice ve vzduchu přestala vnímat stezku, po níž stoupala. Klopýtla a málem vylila vědra. Čtyřletá Florence se však nějakým způsobem udržela na nohou a v kbelících stále zůstala většina vody. Překvapilo ji, že zakopla; myslela si, že cestu zná tak dobře, že by po ní mohla jít i za tmy a říct, kde se nachází jaký kořen nebo uvolněný kámen. Teď jí však třeštila hlava. Začalo se jí těžce dýchat. Cítila tepání krve ve spáncích a kůže ji na pažích pálila tak, že by nejraději odložila vědra, aby se mohla poškrábat.
Florence se zařekla, že vědra nepoloží dřív, než se dostane na vrchol strmého svahu. Udělala jeden opatrný krok a pak druhý; měla pocit, že to zvládne, ale potom se příval krve ve spáncích změnil ve vodopád a udělalo se jí mdlo. Slyšela, jak vědra dopadla na zem, a cítila, jak jí voda ošplouchla kotníky. Až posléze si uvědomila, že je pustila a bezvládně padá vzad.
Žuchla na zem a začala plakat. Uvědomila si, jak na ni matka zděšeně volá: „Florence!“.
Joska byla za pár vteřin u ní a kolébala ji. Florence sténala. „Něco se děje, mami. V puse mám boule a všechno mě bolí. Je mi takové horko, že se ani nemůžu postavit.“
„Pomoc!“ křičela matka nahoru na kopec. „Constantine! Pomoc!“
Do východu slunce zbývalo ještě patnáct minut. Joska dostala Florence na rovnou plochu a přiložila jí vlhký hadr na čelo. To už ze svahu sbíhal její otec s baterkou v ruce.
„Celá hoří,“ vysvětlila matka. „Na čele má vyrážku a v puse boule.“
Florence si matně uvědomovala, že jí otec říká, aby otevřela ústa a zavřela oči, aby si mohl posvítit. Když to udělala, jako by začala padat a stále víc se vzdalovala od paprsku světla, který jí mířil na tvář.
„Na těch hrbolcích jsou skvrny,“ řekl Constantine. „Myslím, že jsou to spalničky.“
„Spalničky!“ Florence sice ztrácela vědomí, ale v matčině hlase slyšela strach a odevzdanost. „Co budeme dělat?“
„Musíme ji držet stranou od ostatních dětí. Vezmeme ji do nemocnice v Liře. Tam už budou vědět, jak ji léčit.“
„Myslíš, že…?“
„Nejlepší šancí pro ni je nemocnice, Josko. Vezmu ji tam.“
„Jdu s tebou.“
Stejně jako stoupalo slunce na nebi, zvedal se v rovníkové oblasti i jeho žár. Constantine uložil zpocenou holčičku do malého vozíku, který zapřáhl za jejich osla. Ležela v něm na zádech, sténala bolestí ve svalech i kostech a sotva si nad sebou vybavovala matčinu vyděšenou tvář. Horečka jí dál rostla a horizont zbarvený září ranního slunce spolu s tmavomodrou oblohou orámovanou vlnícími se banánovými listy po stranách cesty se změnily nejprve v červené a pak v černé tečky a všechno zmizelo někam do neznáma.
Joska viděla, jak se dceřina hlava zakymácela a pak se prohnula v jakési křeči. Zakřičela na svého muže, zatímco Florence jako by se jazykem snažila nasát vzduch. Téměř hned, jak to začalo, se holčička zhroutila a dál ležela bez hnutí, jen sebou škubala. V koutcích úst se jí dělala bílá pěna.
„Ach, dobrotivý Bože, ne,“ zasténala Joska.
„Stále dýchá,“ řekl Constantine. „Ještě nedobojovala.
Udeřil osla holí do zadnice a ten se dal do klusu. Joska běžela vedle vozíku a hledala jakékoli známky toho, že se její čtyřletá dcera vzpamatovává ze záchvatu. Kromě škubání a občasných grimas se ale dívka nehýbala, jako by se vznášela mezi životem a smrtí.
Prosím, Bože, tuhle ne, modlila se Joska v běhu. Neber mi ji. Florence je výjimečná. Cítím to svou láskou k ní. Byla stvořena pro větší věci, Pane. Prosím. Nech mou holčičku žít a moje láska k ní se postará o zbytek. To ti slibuji.
Trvalo jim hodinu, než dorazili do nemocnice v Liře. K Josčině zděšení tam už stál tucet dalších matek a otců s kašlajícími a horečnatými malými dětmi.
Na verandě nemocnice je třídil zdravotní bratr v roušce. Joska běžela rovnou do čela zástupu a vysvětlovala mu, že Florence právě prodělala nějaký záchvat. Teprve když mu popsala bílou pěnu v koutcích úst a Constantine vykřikl, že má další záchvat, jí zdravotník řekl, aby dívenku rychle přivedla dopředu.
Její druhý záchvat ustal, ale záškuby a tiky, které po něm následovaly, byly silnější než prve. Přispěchaly k nim sestry s nosítky, položily Florence na ně a urychleně ji odvezly dovnitř.
Když se je Joska s Constantinem pokusili následovat, jiná sestra je zastavila.
„Tato nemocnice je plně v karanténě. Udělali jste pro ni, co jste mohli. Nechte tu svá jména a místo bydliště. Až budeme vědět víc, někoho pro vás pošleme.“
„Jak dlouho to může trvat?“
„Většina lidí s tím bojuje devět až čtrnáct dní. Jenže u některých dětí horečky udeří mnohem silněji a trvají déle.“
„Nemůžeme ještě něco udělat?“ zeptal se Constantine.
„Můžete se modlit,“ opáčila sestra a odešla.
Joska se cítila bezmocná a hledala oporu manželovy náruče.
„Modlím se, aby nemoc rychle odešla a ona přežila,“ řekl Constantine a objal ji.
„To já také,“ přitakala žena. „Ale už jsme přišli o čtyři děti. Co když přijdeme i o Flo?“
Manžel se zahleděl do dálky a nedokázal odpovědět.
Florence bojovala se spalničkami, které se rozšířily po neočkovaných částech Ugandy a zahltily nemocnice a lékařské kliniky, téměř dva týdny. Horečky u ní propukaly několikrát denně. Tekutiny musela dostávat nitrožilně. Záchvaty se však už nevrátily.
Když se po třinácti dnech v bezvědomí večer konečně probudila, neměla sebemenší tušení, kde se ocitla. Oči se jí líně otevřely a Flo spatřila ženu v bílém oblečení. Blížila se k ní.
„Florence se probouzí,“ řekla žena. „Jsem slečna Catherine, tvá ošetřující sestřička. Máš žízeň?“
Florence omámeně přikývla. Sestra jí přinesla hrnek vody.
„Můžeš se posadit?“
Dívka se o to pokusila, ale tělo měla zdřevěnělé, skoro jako by bylo ochrnuté.
„Ne.“
Slečna Catherine ji tedy posadila a nalila jí vodu do úst. Flo hltavě pila, jen na chvíli jí zaskočilo a rozkašlala se. Sestra ji poplácala po zádech, avšak Florence se znovu zakuckala.
„Horečka ti výrazně klesla a Koplikovy skvrny v ústech jsou taky