V malé vísce na jih od civilizace, na východ od divokých hor a na západ od Černého moře připravovala jednoho teplého letního večera krásná mladá žena jménem Isabelle svatbu své kamarádky Cici a svého bratra Romana Lazara. Vařila, pekla, a když vyzdobila i svůj dům, začala krášlit sebe. Oblékla si červené šaty a na krk zavěsila pět řad těžkých mořských korálů. Do vlasů si zapletla růžové, oranžové a žluté hedvábné stuhy, uvila věnec z květů ibišku a magnolií a posadila si ho na hřívu zlatých vlasů barvy karabašské klisny.
Celá velká rodina se dlouho lopotila, dřela od úsvitu, a teď byla práce hotova a zanedlouho nastane čas na zaslouženou hostinu. Stoly se prohýbaly pod svátečními pokrmy nachystanými na církevní svátek.
Tohle léto sice nebyla dobrá úroda, ale to nevadilo, protože na ničem se přece nešetří, když dvojice vstupuje do posvátného svazku manželského.
Ženich Roman, úchvatný v ultramarínově modré košili a černých sametových kalhotách, přijel na Bojkovi, svém milovaném hřebci barvy palomino. Vysadil do sedla svou zářící nevěstu Cici ve vyšívaných bílých šatech, ozdobenou pivoňkami a růžemi, a třikrát s ní objel vesnický kostel, než se stanou manželi.
Korovai byl upečený, samohonka gorilka připravená z velkého množství medu a papriček. Makový koláč, pampluški, kutija, šiškebaby a plněné zelné listy byly na stole rozloženy jako obětiny.
Isabellin manžel hrál na housle, její mladší bratr ho doprovázel na tahací harmoniku a její matka hrála na balalajku. Isabellin nejmladší bratr
zápasil s jejími syny v prachu pod stromy a všichni tři si zřejmě mysleli, že si jich tam nevšimne.
Připíjeli na život a radovali se ze svého štěstí. Dávali novomanželům dary, blahopřáli jim. Tančili ukrajinský Svatební pochod, nejrychlejší svatební polku na světě, „Kolomejku“ a „Hopak“. Hudba hrála bez ustání a domácí pálenka tekla proudem. A bože mij, ta byla silná! Byl zázrak, že vydrželi až do rána. Svatba začala v jedenáct, trvala celou noc a žhavý indigový a růžový východ slunce vypadal spíš jako soumrak. Čtyři tisíce mil daleko od Lazarů, celou noc oslavujících boha a jeho nadzemskou moc, oddělený od Isabelle prostorem, ne však časem, najal Finn Evans patnáctičlenný orchestr Paula Whitemana, aby vystoupil na jevišti exkluzívního bostonského klubu Somerset. Paulův band sem přijel z New Yorku pouze na jednu noc zahrát Finnovi a Vanesse na sedmém výročí jejich svatby. Všichni ostatní v Americe Whitemana poslouchali z nedokonalých reproduktorů rádia v obývacích pokojích, ale tady, v této místnosti, stál na jevišti sám král jazzu v bílém smokingu s nablýskaným zlatým saxofonem, zlato z jeho saxofonu se vznášelo vzduchem jako tenorové konfety a Finn mezi nimi tančil s Vanessou. Stoly byly pokryté bělostnými ubrusy a vyzdobené liliemi, krásní hosté oblečení ve svátečních pátečních šatech, účesy dokonale upravené, hedvábné róby se třpytily. Jídlo bylo úžasné, od studeného humra po čerstvě upečený chléb, od krémové polévky z mušlí po tresku a hřebenatky – všechno to bylo božské. V hudbě se ztrácela stovka střízlivých hlasů. Na stolech totiž nebylo žádné víno, nikdo sem nepropašoval whisky. Hostům v žilách proudil pouze nealkoholický jablečný cider a panenský mátový koktejl.
Bohužel střízlivý, avšak rozradostněný Finn kroužil sálem s Vanessou, ruku jemně položenou na jejích zádech, a hosté jejich valčík obdivně pozorovali. I Finn obdivoval svou manželku, nádherný platinový přízrak. Spolu s ní vybudoval svět tak skutečný, hmatatelný, jako by vytesal dokonalého Davida z kusu beztvarého, nepoddajného mramoru.
Takový byl život – měřený hodnotou, časem, místem, prostorem.
Tlačil se na ně ze všech stran, a ačkoli to Finn a Isabelle dosud netušili ve chvíli, kdy hodovali každý ve svém koutě obrovského světa a tančili v rytmu saxofonového fandanga a vesnických houslí, stáli už nad propastí.
KNIHA PRVNÍ
Damoklův meč
Cici Lazarová a její příběhy
Ukrajina, únor 1929
„ZABILI JE! Všecky je zabili!“
Isabelle vyhlédla z okna a uviděla drobnou Cici na hřbetě obrovského zlatavého Bojka s bílou hřívou, jak cválá dolů z kopce. Vysoko nad ní se vznášelo rozptýlené hejno jeřábů popelavých s dlouhými krky a mohutnými křídly.
Cici seskočila z hřebce, ještě než se zastavil, a vběhla do domu. Vlastně neběžela, ale spíš letěla, jako by potřebovala ohlásit něco ohromného a důležitého, co nepočká ani vteřinku. Isabelle měla na jazyku uvaž Romanova koně, než však stihla promluvit, rozrazila Cici dveře, vykřikla ty dvě krátké věty, předklonila se a lapala po dechu.
Isabelle bylo skoro dvacet devět, měla světlé vlasy, světlé oči a světlou pokožku. Byla štíhlá a silná jako ženy, které žijí na statku a celý den pracují. V jejím domě viselo pouze jedno zrcadlo a často uplynulo několik týdnů, během nichž se do něj vůbec nepodívala. Vyčistila si zuby, umyla obličej, uhladila a zapletla vlasy, oblékla se, obula si vysoké boty a začala den, aniž by vůbec uvažovala o tom, jak vypadá. Vždyť to věděla. Jen v neděli si oblékla pěkné šaty a občas na sebe byla pyšná. Někdy si nechala rozpuštěné vlasy a v létě si do nich vplétala květiny. Často však ani nemrkla na svůj odraz v zrcadle, dokonce ani v neděli.
Dnes ale nebylo ani léto, ani neděle. Bylo úterý uprostřed února.
Položila vařečku. Bylo sedm hodin ráno a právě opékala brambory s vajíčky k snídani. Mirik byl doma, už naložil konve mléka na valník. V zimě je odváželi hned po východu slunce. Nízká obloha měla temně šedou barvu, jen nad obzorem se objevil pruh světla.
Dokud dovnitř nevtrhla Cici, vládlo v domku ticho. Isabellini divocí synové byli ve stodole s její matkou. Nejspíš tam ale nebyli moc platní. Oksana byla dobrá učitelka, vyrovnaná, klidná a u dětí oblíbená, ale naprosto k ničemu na statku, kde se vyrábělo mléko. Jenomže Isabellini kluci už nesměli s Romanem do stájí, poté co jim dovolil jet na dvou nezkrocených hříbatech, a navíc bez sedla! Teď na ně mohla dohlížet pouze jejich nešikovná babička, s níž však byly děti v bezpečí.
Isabellin manžel došel ke své ženě a oba zírali na Cici, která sotva popadala dech. Mirik Kovalenko, o sedm let starší než Isabelle, byl vážný muž s ostrým nosem, laskavýma očima a klidnými způsoby. Nebyl o mnoho vyšší než Isabelle, ale daleko rozložitější. Světlehnědé vlasy mu prořídly a potřeboval brýle, jenomže si to odmítal přiznat.
Cici pořád těžce oddechovala, ale jen proto, že byla rozrušená.
„Koho zabili?“ zeptala se Isabelle.
„A kdo někoho zabil?“ zeptal se Mirik. „Kdo koho zabil? Cici, mluv rozumně.“
„Stan a Vitaly!“ Stan a Vitaly Babičovi byli Cicini bratranci.
„Někdo zabil Stana a Vitalyho?!“
„Ne!“ vykřikla Cici. „Stan a Viťa si počíhali na eskadru Sovětů, kteří přicházeli po silnici, a postříleli je. Nevím, jestli to byli členové rady nebo OGPU. Stan je přesvědčený, že to byli čekisti.“ OGPU byly jednotky sovětské tajné policie. Běžně se jim říkalo čekisté podle toho, že v porevoluční době se tyto politické síly označovaly jako ČEKA. „Každopádně je všechny zabili. Možná čtyři tucty mužů.“
Isabelle s Mirikem se poněkud uklidnili. Cici byla po celém Ispasu proslulá velkou fantazií a za vlasy přitaženými historkami s přikrášlenými fakty. A navíc věděli, že Stan s Vitalym nejsou zrovna neohrožení vojenští stratégové. Byli to farmáři, pěstující brambory, kteří se rádi napili a často se hloupě dostali do potíží.
„Stan a Viťa postříleli čtyři tucty vojáků?“ zeptal se Mirik pomalým, skeptickým hlasem.
„To je pravda, Miriku,“ trvala na svém Cici.
„A šli pěšky, ti oficíři?“ ptal se dál Mirik. „Nejeli ve vojenských autech s nabitými samopaly?“
„Ano, šli po silnici.“
„Uprostřed noci.“ To už nebyla otázka.
„Ano!“ vykřikla Cici. „Já jsem svědek.“
„Ty ses někdy v noci toulala v lesích a viděla jsi, jak Stan s Viťou postříleli celou jednotku Sovětů?“ Isabelle tomu podle všeho nemohla uvěřit.
„To ne! Když jsem se o tom doslechla a došla do lesa, bylo už po všem.“
„Jo tak,“ poznamenal Mirik.
„Viděla jsem, jak poslední z nich házejí do hromadného hrobu,“ vysvětlila Cici.
Isabelle s Mirikem si vyměnili pohled, už ne tak uvolnění, ale stále skeptičtí.
„Co tím myslíš, když ses o tom doslechla?“ zeptala se Isabelle. „Jak jsi o tom mohla slyšet? Copak jsi nebyla ve vedlejším domě s Romanem a nespali jste spolu jako správný manžel s manželkou? Před chvílí jsem mluvila s Romanem ve stájích. O ničem takovém se mi nezmínil.“
Cici mávla pohrdavě rukou, jako by chtěla říct neotravuj mě takovými nesmysly. „Roman spal doma, jestli tedy potřebuješ vědět všechno, a já byla u Tamary.“
„Proč?“
„Proč, proč. To je jedno. Pohádali jsme se.“
„Kvůli tomuhle?“
„Iso, copak ty jsi neslyšela, co jsem ti právě řekla?“
„Ale jo, slyšela.“ Teď už Isabelle vážně doufala, že Cici přehání, protože jinak by se jejich jednoduchý život velmi rychle zkomplikoval. Když předtím zahlédla kamarádku, jak se sem řítí z kopce, nejdřív to vypadalo, jako by přinášela dobrou zprávu! Isabelle napadlo, že je Cici možná těhotná. Jenomže v téhle chvíli znala pravdu – nejenže není těhotná, ale podle všeho pohřbívá komunisty do příkopů.
„Cici, tahle tvoje historka je čím dál tím úžasnější,“ prohlásil Mirik, klidný jako vždycky. „Prosím, řekni nám o tom víc,“ dodal. „Máme spoustu času. Nemusíme přece ještě ráno odvézt mléko.“
Isabelle šťouchla do manžela loktem. Na rozdíl od něj nebyla neustále klidná, ale teď se snažila zachovat rozvahu, protože nechtěla Cici věřit.
„To je v pořádku, Iso,“ upokojoval ji Mirik. „Nic z toho se nestalo a není potřeba si s tím dělat starosti. Už mám hotové jídlo?“
„Vy mi nevěříte?“ vyhrkla Cici. „Tak se jděte podívat sami. Je to na druhé straně Ispasu, na silnici do Kammenece, hned za tou šedivou skálou.“ Kammenec bylo město nejblíž jejich vesnice.
„A proč by takhle zničehonic přicházeli ti všichni Sověti do Ispasu?“ zeptal se jí Mirik.
„Vždyť víte proč,“ prohlásila Cici významně. Těžko se daly ignorovat zvěsti, které kolovaly po venkově. Už od prosince posílali Sověti své zásobovací jednotky do ukrajinských vesnic. Ve městech byl nedostatek jídla.
V létě se neurodilo a v zimě zavládl hlad.
„Hele, budeme radši zticha,“ řekla Isabelle. „Nevíme, kdo tam byl…“
„Nebo jestli tam vůbec někdo byl,“ dodal Mirik.
„Nevíme, co to bylo za lidi – jestli vojáci, nebo šli zabavovat jídlo, nebo to byli jen propagandisti,“ uvažovala Isabelle nahlas. „Nevíme, jestli to bylo čtyřicet mužů nebo jenom tři.“
„Byla to nula,“ trval na svém Mirik.
„Byly to čtyři tucty!“ Cici se nedala zviklat. „Copak si myslíte, že nepoznám rozdíl mezi třemi a padesáti vojáky? Na vlastní oči jsem viděla jejich těla!“
„Cici má pravdu v jedné věci, Miriku,“ řekla Isabelle. „Ať to byl, kdo to byl, a nezáleží na tom, kolik jich bylo, jestli šli po silnici potmě, ještě před úsvitem, není to dobré znamení. Každý, kdo se plíží uprostřed noci do vesnice, má za lubem něco nekalého.“ Isabelle si uvědomovala skutečnost, kterou však nechtěla vyslovit nahlas – jestli Cici mluví pravdu a Stan s Viťou skutečně zabili nějaké Sověty, pak je situace mnohem horší, než se domnívají.
„Ukrajinci milujou dobré historky,“ podotkl Mirik. „Isabelle, nepálí se mi snídaně? Protože já mám práci. Mlíko zkysne, než Cici to povídání dokončí.“
„Prosím tě, řekni, že si to vymýšlíš, Cici,“ prosila kamarádku Isabelle a podívala se z okna, aby tam zahlédla, sama netušila co.
„Nevymýšlím! Vím, že si občas ráda nějakou historku trochu přibarvím, ale věř mi, Iso, tentokrát ne. Podívej se na mě. Dobře víš, že mluvím pravdu.“ Černooká Cici s havraními vlasy byla drobná, trochu zakulacená dívka, ale vždycky se nesla tak vznešeně, jako by stála na piedestalu. Stále hořela divokým plamenem. Částečně Rumunka, ale celým srdcem
cikánka, impulzivní a ohnivá. „Pořád mi ještě nevěříš? Zeptej se mého
manžela. Ten to ví.“
„Aha, tak najednou je to tvůj manžel,“ vmetla jí do tváře Isabelle. „Před minutkou jste ani nespali ve stejné posteli.“
„Nech ji, Iso,“ ozval se Mirik od plotny, kde si nabíral z litinové pánve brambory do cínového talíře.
Cici jim zahrozila pěstí. „Vy dva – vyndejte hlavy z písku!“
„Jo, to bych ráda,“ vykřikla Isabelle. „Klidně bych vytáhla hlavu z písku, vlastně z hlíny, kdyby už v té hlíně podle všeho nebyli Sověti a nehnili tam v mělkém hrobě.“
„Kdo říkal něco o mělkém hrobě?“ namítla Cici. „Naši chlapci se prokopali skoro až do Austrálie! Vykopali takovou díru, jako by to byla nejdůležitější jáma v jejich životě!“
„A vypadá to, že je zem čerstvě rozkopaná, jako hrob?“ napadlo Isabelle.
„Nejsou přece idioti. Zakryli ji větvemi a listím.“
„Ne, samozřejmě že ne,“ poznamenal Mirik. „Nejsou idioti.“ Rychle hltal brambory.
„Miriku, slyšel jsi přece, co nám povídal ten kramar ze Šatavy, co tudy minulý týden utíkal,“ připomněla mu Cici. „Sověti přijeli nepozvaní a neohlášení, obrátili mu obchod vzhůru nohama a sebrali mu skoro všechno zboží. Nemohl ve vesnici zůstat a musel vzít nohy na ramena! To proto Stan s Viťou udělali, co udělali.“
„Pokud je tomu tak, jaký mají další plán?“ zeptal se Mirik. „Ležet každou noc u silnice a čekat na další Sověty? Tohle je prostě problém Ispasu. Příliš vzdáleného od civilizace, kde lidi nemají rozum. Vesnice je plná namyšlených šašků, kteří nemají skoro žádné pušky a ještě míň nábojů. Nemůžeme bojovat s OGPU nebo s Rudou armádou, Cici. Nedokázali jsme je porazit před deseti lety, kdy jsme byli líp organizovaní a líp vyzbrojení, a neporazíme je ani teď. Dáme jim nějaké mlíko, jako jsme to udělali už dřív, a oni potáhnou zase dál.“
Cici byla pořádně rozparáděná. „Miriku, tentokrát nejdou jen pro tvoje mlíko,“ vyhrkla. „Jdou si pro tvou krávu. Jdou si pro Romanova koně.“
„Tak to teda hodně štěstí,“ zamumlala Isabelle.
Mirik, kterého hned tak něco nerozčílilo, obrátil k oběma ženám
zrudlou tvář a mával špinavou vařečkou. „Tak co chcete dělat, vzít si příklad ze Stana a Viti?“
„Chtějí přijít sem? Tak ať přijdou,“ vyhrkla Isabelle. „Tohle je půda Lazarových. Máme moje tři bratry, máme Janu, která vydá za deset mužů, i když čeká dítě. Máme mě, a máme dokonce i tebe, Miriku.“
„Mockrát děkuju, ženo.“
„A mě,“ přidala se Cici.
Jana byla válečnice, Cici rádoby válečnice. „Přivdaná Lazarová má ležet ve stejné posteli jako její manžel,“ zamračila se Isabelle, pak však dodala: „Ale budiž. Máme taky tebe.“ Obrátila se zase k Mirikovi. „Máme pušky, máme brokovnice. Máme koně. To je kavalerie, muži. A Roman si dokonce schoval nějaké granáty jako suvenýry z války.“ Válka tady znamenala občanskou válku z let 1918–1921 mezi bolševickým Ruskem a Ukrajinou.
„Ano, a víš, co máme ještě dalšího?“ zeptal se Mirik a otřel si ústa. „Připadá mi totiž, že jsi na něco zapomněla. Na naše dva malé syny a naše slabé matky. Nemůžeme bojovat v další válce proti Sovětům.“
„O kom říkáš, že je slabý?“ ptala se Isabellina matka Oksana, která právě vešla do místnosti.
„A komu říkáš malý?“ přidal se devítiletý Slava, Isabellin prvorozený syn s černými kudrnatými vlasy a kulatým obličejem. Slava znamená v ukrajinštině sláva. Jako třeba sláva bohu.
„Ano, tatínku, komu?“ opakoval Maxim, Isabellin druhý syn, vysoký a štíhlý jako proutek podobně jako matka. Říkali mu Max a bylo mu osm let.
„Deset let staré granáty a dva obry,“ prohlásil Mirik s rukama položenýma na dětských hlavičkách. „Ano, maminko, jsme neporazitelní.“
Bankéř
Jednoho parného večera na konci srpna 1929, který se zdál být jako kterýkoli jiný, vyšel Finn z Adamsovy Banky a Trustu na rohu ulic Washingtonovy a Winterovy a pomalu se loudal domů. Když procházel kolem luxusního obchodního domu Jordan Marsh, kde se prodávalo hedvábí, vlna a nádherné šaty, dopřál si spokojený pohled na svůj odraz ve výloze. Potěšilo ho, co v naleštěném skle viděl, třebaže měl hlavu plnou jiných záležitostí.
Investoři měli získat informace o čtvrtletních ziscích banky koncem září, ale on je měl k dispozici už dnes odpoledne. Výsledky překonaly jeho nejoptimističtější očekávání. Zvýšil čtvrtletní příjmy o 70 procent oproti minulému roku, udržel provozní náklady na loňské úrovni a míru selhání na zanedbatelných 2,2 procentech, nejníž za všech bank v Bostonu. Mohutně investoval, diversifikoval majetkovou účast banky, rozptýlil téměř neexistující riziko a ohromně zvýšil kapitál, jak osobní, tak i profesionální. Výnosy byly fenomenální. Tak vysoké, že v uplynulých dvanácti měsících investoval bankovní vklady hlavně na marži. Nákup cenných papírů s pákou mu umožnil znásobit zisky banky ne pouze exponenciálně, ale přímo geometricky. Díky tomu měla Finnova banka nejvyšší míru úspor v celém Bostonu, což zase přilákalo více klientů. Když v bance v roce 1921 začínal, měli sotva pět stovek vkladatelů. A o necelých deset let později se blíží k pěti tisícům a jejich celkové vklady dosahují téměř sedmnáct milionů dolarů! Jeho tchán Walter Adams, který byl majitelem banky, bude mít z Finna stejnou radost, jakou v téhle chvíli pociťuje on sám.
S hlavou plnou svých úspěchů lenivě procházel kolem radnice. Tahle cesta domů byla nejoblíbenější část Finnova dne, zejména v pátek v podvečer, kdy všichni cítili, že zimní mrazy už jsou za dveřmi, a tak si užívali vlahého večera. Finn s Vanessou měli v plánu vzít děvčata do svého domu na mysu Cod, aby si aspoň o jeden víkend prodloužili už tak nádherné léto.
Finn rád viděl sám sebe tak, jak se jevil ostatním. Právě oslavil jednatřicáté narozeniny. Uhlazený, upravený, nažehlený kráčel v obleku na míru. Kštici tmavě plavých, přirozeně neposlušných vlasů měl sčesanou dozadu. Jeho holič nad jeho účesem vykonával přísný dohled. Modrozelené oči mu jiskřily a výrazná ústa se často usmívala. Snažil se svůj humor mírnit, protože jeho žena manželovo škádlení příliš neoceňovala. Měřil přes metr osmdesát, což se mu líbilo, a byl poněkud rozložitý, což se mu líbilo míň. Měl dojem, že je spíš typ stavebního dělníka než žokeje, ale s kartami, které člověku rozdají při narození, se toho prostě moc dělat nedá. Obleky na míru ho zeštíhlovaly, vypadal v nich přesně jako elegantní byznysmen, jakým se snažil být. Hřmotnou postavu se snažil udržovat v kondici tím, že stoupal do nejpříkřejších kopců v Bostonu, obdivoval přitom svůj odraz v příhodných výlohách zdejších ulic a hodnotil svůj život.
Byl to dobrý život.
Finn se o to zasloužil. Vybudoval si takový život, jaký chtěl mít, udělal ze sebe takového muže, jakým chtěl být. Dobře vychovaný, s dokonalým vzděláním, bezchybným chováním, darem řeči, hladkou tváří – ačkoli k večeru hrozilo, že se objeví neznatelné strniště. Měl manželku. Dvě holčičky. Všechny čtyři rodiče stále naživu. Při poslední myšlence se mu trochu zkřivila ústa, ale kolemjdoucí by se musel dívat opravdu pozorně, aby si toho všiml.
Hleděl na svůj dlouhý krok, impozantní postavu, záhyby lehkého šedého pláště, rovná záda, která se nikdy nemusela hrbit nad pšenicí ani jehlou, pak odvrátil oči od výlohy, pokračoval v cestě a přitom si znovu probíral, jaké má štěstí.
Citronová limonáda
Když bylo Vanesse Evansové, za svobodna Adamsové, osm let, poprvé začala mít podezření, že s ní není něco v pořádku. Bála se, že možná má alergii na citrony. Padla na ni melancholie, protože milovala všechno citronové – citronovou limonádu, citronový sněhový koláč, citronové dortíky, citronovou zmrzlinu.
Citrony milovala ze všeho nejvíc, takže byla úplně bez sebe z pouhé možnosti, že by si nemohla pochutnávat na své nejoblíbenější potravině. Rozhodla se tedy dokázat, že není alergická na své zbožňované ovoce.
A tak jedla citrony stále dál a odváděla pozornost od pocitu nevolnosti tím, že myslela na něco jiného, aby si nemusela přiznávat hlodavou bolest v břiše.
Zprvu se snažila pouze myslet na něco jiného, ale potom začala i něco jiného dělat. Když jí bylo osm, systematicky a pečlivě otrhala okvětní lístky ze všech kopretin na zahradě.
Takhle to začalo.
Bylo to před dvaadvaceti lety.
A teď už nebyla cesta zpátky. Většinou vedla idylický, kouzelný, plně zabezpečený život. Což se přesně hodilo k někomu, kdo vypadal jako ona. Byla ideálem ženské krásy. Šaty na ní skvěle vypadaly, měla příjemný úsměv, drobné ruce, milé vystupování a ohromný smysl pro módu. Nebyla na ní nejmenší chybička. Celý život jí matka s otcem říkali, že je dokonalé dítě s dokonalými způsoby, dokonalá dcera, sestra, studentka, kamarádka a tanečnice. Tvrdili, že si nic nezaslouží víc, než být někomu dokonalou manželkou a dál žít dokonalý život.
Potkala Finna, když jí bylo osmnáct a jemu devatenáct. Byl ve třetím ročníku na Harvardu. Užili si spolu léto, ale v listopadu 1917 šel Finn do války. Byl pryč osmnáct měsíců, a když se vrátil, byl to jiný člověk. Vanessa netušila, jak a proč se tak změnil. Ale ten střelený romantický hoch, s nímž tancovala a procházela se zahradami, se nepodobal zraněnému, vážnému muži, který se k ní vrátil. Na každý jeho úsměv a každý krok vrhalo stín nějaké tajné břemeno.
Předchozí rozhovory o manželství ustaly. Chtěl si dát načas, soustředit se na vzdělání. Pokud by se měli brát, chtěl mít jistotu, že se o svou rodinu dokáže postarat. To je pro něj to nejdůležitější, pověděl jí. Nezklamat ji.
Nejšťastnější den ve Vanessině životě nastal, když ji Finn konečně požádal o ruku. Druhý nejšťastnější byl jejich svatební den.
Dala mu dvě holčičky, jednu za druhou, narodily se jen rok po sobě.
Pak začala všechno poněkud obtížněji zvládat. Nepotýkala se s ničím konkrétním, jen měla překyselený žaludek, jakési pálení v břiše, které jí ztěžovalo dělat určité věci.
Finn o jejích problémech nepochyboval. Když mu Vanessa řekla: drahý, potřebovala bych trochu pomoct, pustil se hned do toho a našel jí Edith, profesionální a svědomitou guvernantku, i když poněkud pokročilého věku.
Toho pátečního večera, zatímco čekala, až se manžel vrátí, vyprala všechny mycí houby v celém domě. Taky všechny hadry, ručníky a látkové ubrousky, které našla ve skříňkách. Naházela je do vany plné horké vody a všechny je vyprala. Důkladně je vydrhla měkkýma, mléčně bílýma rukama.
Na první pohled to vypadalo jako řádná a správná věc, kterou má paní domu dělat. Znamenalo to, že ráda udržuje domácnost v čistotě.
Jenomže pravdou bylo, že Vanessa má zaměstnance na plný úvazek, kteří tyto úkoly vykonávají. Co však za ni nikdo jiný udělat nemohl, byla úloha hostitelky, protože téměř celá její rodina seděla v té době na balkoně a čekala, až se k nim připojí. Teď vážně potřebovala upravit si vlasy a nalíčit se, potřebovala si obléknout letní šaty a společně s ostatním si dát jednohubky.
Dneska Vanessa potřebovala zvládat úplně jiné věci.
Místo toho v malé prádelně vedle kuchyně v suterénu jejich mnohopodlažního luxusního domu prala hadry, aby byly dokonale čisté.
Všechno bylo v pořádku. Vůbec nic jí nemuselo dělat starosti.
Jenomže nemohla přestat prát hadry.
Nejenže s tím nemohla přestat, ale ani nechtěla.
Přemýšlela o oslavě jejich výročí svatby před týdnem.
Nejdřív věci, za které byla vděčná: Finn se na ni tak krásně usmíval, s takovou otevřeností ukazoval svou upřímnou náklonnost. A taky: Finnovo občasné drsné slovo, sem tam obhroublejší škádlení. Za spoustu věcí může být vděčná.
Další, co jí dělá radost: děvčata vypadají jako ona, se světlounkými vlasy, drobné, ne jako Finn, pohledný, se střapatými vlasy, ale s rozložitou postavou a drsnou tváří, která se spíš hodí pro muže než pro ženu.
Vanessinu jinak zářivou existenci kazily dvě drobné černé tečky. První z nich byl přetrvávající důsledek dávného podezření na alergii na citrony. Kdysi se to zdálo bezvýznamné, zejména z dětského pohledu na svět – ztišit mysl tím, že se člověk soustředí na něco jiného.
A druhá vada na kráse: Finn chtěl další dítě. Chtěl chlapce. Jako kdyby ho ani trochu nezajímala její dvě obtížná těhotenství a následující potrat. Přízrak dítěte, o které přišli, vrhal temný stín na elysejská pole, která byla jejich životem.
„Ale Finne,“ řekla mu Vanessa po večírku. Dorazili domů hodně pozdě a na chvíli se posadili do salonu, než si po fantastickém večeru půjdou lehnout. Jenomže pak musel všechno zkazit, když o tom začal opět mluvit. „Nemyslíš to s dalším dítětem vážně, že ne? Když si pořídíme ještě jedno, pak už přece budou tři.“
„Ale ano,“ prohlásil zvučným mužným hlasem. Vanessa jeho hlas většinou milovala. Byl tak ochranitelský a útěšný. Té noci se jí však protivil. Přála si, aby mu nemusela vysvětlovat naprosto zřejmou věc. Jenomže on v jejich supermoderním pokoji s ohněm v krbu a zapálenými svíčkami pomalu upíjel čaj, jako by čekal právě takové vysvětlení.
„Finne, co když to bude další holka?“
Rozzářil se. „Takové štěstí – tři holčičky.“
„A potom?“
„Potom se třeba můžeme pokusit o kluka.“
Vanessa toužila omdlít. Tehdy a teď taky, když si na to vzpomněla, a s rukama ponořenýma do chladnoucích mydlinek drhla, drhla, drhla.
„Pokusit se o kluka po třetím dítěti?“ Konečky prstů se jí roztřásly při té nemožné představě. „Finne, nikdo z lidí, které známe, přece nemá tři děti,“ zašeptala. „Pokusit se o další? Co jsme, katolíci?“
Sledovala, jak se téměř neznatelně nadechl.
„Já znám mnoho lidí,“ prohlásil, „kteří mají víc než tři děti.“
„Ale ne lidi na Beacon Hill,“ namítla. „Možná lidi, kterým půjčuješ peníze. Naši lidi ne.“ Dvě děti je přece správný počet pro civilizované lidské bytosti, pro lidi, kteří v neděli chodí do kostela v Park Street. Nanejvýš dvě děti. Vanessa si někdy přála, aby její rodiče přestali u ní a už pak neměli Eleanor. To se stává, když se rodiče nemoudře rozhodnou pro víc dětí. A jim se přihodila její sestra Eleanor.
„Je pozdě,“ povzdychl. „Jdu si lehnout.“ To byla jeho jediná reakce. A nepolíbil ji do vlasů ani se neusmál, když jí přál dobrou noc.
„Jsi jedináček, Finne,“ poznamenala, než se vydali nahoru. „Co ty víš o rodině s více dětmi? Kdyby nám bylo souzeno mít chlapce, tak už bychom ho měli.“ Když to říkala, vyhýbali se pohledem jeden druhému. „Máme ty naše drahé holčičky. V mnoha ohledech jsme dostali ohromné karty, přímo royal flush. Nemá smysl si stěžovat.“
„Já si nestěžuju,“ namítl Finn. „Vím líp než kdokoli jiný, jaké nás potkalo štěstí.“ Do hlasu se mu vkradl náznak podivné hořkosti. „Ale jestli se ještě jednou aspoň nepokusíme o dítě, budu mít nakonec pocit, že mi život nerozdal karty od desítky do esa, ale spíš samé královny.“
Tohle jí řekl po noci v klubu Somerset, kdy jim Mildred Bailey zpívala „The Man I Love“ a oni tančili tak bezstarostně, že si byla jistá, že stín ztracených a dosud nezplozených dětí mu na srdci neleží.
Tady je vidět, jak moc se pletla.
Vypůjčené avtomaty
Ukrajina, únor 1929
Isabelle stála v černém bahně, kabát zapnutý až k uším, a zachmuřeně se dívala na mýtinu vedle silnice z Kammenece do Ispasu. Tam, jen kousek od hlavní silnice, byl jasně vidět vykopaný příkop plný těl, zakrytý hlínou a ulámanými větvemi. Mirik stál po jejím pravém boku, Stan a Vitaly nalevo od ní.
Cici si nevymýšlela. Skoro ani nepřeháněla. Možná tam neležely čtyři tucty Rusů, ale určitě to byli víc než tři. Každopádně to nebyla nula, číslo, které vytáhl z klobouku její klidný, profesorský manžel. Hrozná pointa příběhu však spočívala v tom, že byl v podstatě naprosto pravdivý. Ta jáma včera neexistovala a dnes tu byla a ležela v ní četa Sovětů.
Isabelle nemohla zaboha pochopit, jak si mohli Stan s Vitalym myslet, že je dobrý nápad zabít hordu chlapů, když je tak těžké narušit promrzlou zem. Kopat hrob v únoru! V únoru v Ispasu nepohřbívali ani vlastní mrtvé. Vždycky počkali na jarní tání. Stan a Vitaly jsou zbrklí blázni a teď za to zaplatí celá vesnice.
„Tak co myslíte?“ zeptal se Stan s pyšným úsměvem. „Docela dobrý, co?“
„Jedině novorozené mimino, které ještě nikdy nevidělo hrob, by se kouklo na tuhle obří hromadu a nepoznalo, co to je,“ utrhla se na něj Isabelle. „Stane, takhle přece u nás ve vesnici vypadá každý čerstvý hrob. Akorát je samozřejmě menší. Kdyby někdo hledal místo, kde je někdo pohřbený, po čem myslíš, že by koukal?“
„V žádném případě,“ protestoval Stan. „To se pleteš.“ Isabelle vůbec netušila, jak je možné, že se dožil pětadvacátých narozenin.
„Kdo o tom ví?“ vyptávala se.
„Nikdo,“ usmál se Stan hrdě.
„Stane, přísahej mi na život své matky, že jsi ty pušky nedostal od Romana, nebo tě…“
„Přísahám, že ne. Rozhodně ne.“
Vitaly tiše dodal: „No, chtěli jsme je od něj, ale on odmítl.“
Stan do něj vší silou vrazil loktem. Isabelle zasténala.
„Kdo to ještě ví?“
„Nikdo.“
„Chceš říct, že ses s tím všem nevytahoval?“
„Nevytahoval!“ protestoval Stan. „Jen mi pomohli vykopat tu díru, to je všechno.“
„Kdo ti pomoh?“
„Vitaly.“
„Kdo ještě?“
„Na pomoc přišla spousta lidí. Nedělej si starosti. Všichni přece vědí, jak zachovat tajemství.“
„Je to tajemství, když to ví jenom jeden člověk, Stane,“ opravil ho Mirik. „Když to vědí dva, už to tajemství není. A v tvém případě to ví celá vesnice. Pár takzvaných kamarádů budou ti první, kdo tě udá, jestli do Ispasu vyšlou novou popravčí četu, tentokrát po zuby vyzbrojenou, aby pátrala po jejich padlých úřednících.“
„To nebyli úředníci!“ rozčílil se Stan. „Byli to rozhodně vojáci.“
„Jo? Kde jsou jejich zbraně, Stane?“ zeptala se Isabelle.
Stan zaraženě mlčel.
„Vy dva se radši modlete, aby sněžilo, než sem dorazí Sověti,“ zavrčela na ně Isabelle, znechuceně se od mladíků odvrátila a vylezla na žebřiňák. „Modlete se ze všech sil. Protože holá zem vydá pravdu.“
Na sníh byla pořád přílišná zima a v normálně klidném Ispasu vřely nesváry. Většina z nich se odehrávala v Isabellině domě. Hned večer, poté co objevili postřílené vojáky, se tam celá rodina sešla a vypukl ostrý spor, živený domácí vodkou, v jehož centru se ocitli Stan a Vitaly.
Byli tam samozřejmě Isabelle s Mirikem, Isabellini tři bratři a Mirikův bratr Petka. Isabellina matka se držela v pozadí. Isabelliny děti hlídala Jana ve vedlejším domě.
Stan s Viťou byli sice čím dál tím nervóznější z drsné kritiky, která se snášela na jejich hlavy, ale trvali na tom, že se zachovali správně. Hájili se, že kupec ze Šatavy byl vlastně kanárek v dolech. Varoval rolníky v Ispasu, že na rozkaz Ústředního výboru komunistické strany přijíždí do okolních vesnic velké množství sovětských agentů. Některé z nich poslali zrekvírovat pšenici a řepu. Jiní dostali za úkol snažit se o kolektivizaci jednotlivých hospodářství. Kramar ze Šatavy povídal, že do jeho vesnice dorazili čekisti uprostřed noci, vystěhovali statkáře, který bydlel v největším domě, ten zabrali a zřídili si tam hlavní stan – „A to všechno ještě před rozbřeskem!“
„Takže když jsme viděli ty Sověty, jak v noci pochodujou po silnici a směřujou k naší vesnici, co jsme si asi tak měli myslet?“
„Neměli jste si myslet vůbec nic!“ vykřikl Petka, který neměl lidi příliš v lásce a hlupáky nesnášel ze všeho nejvíc. „Měli jste spát v posteli jako všichni slušní lidi, kteří za úsvitu vstávají a jdou si vydělat na živobytí.“ Mirikův bratr byl kožený, zamračený muž se šedivou bradkou, velkým špičatým nosem a chladnýma zapadlýma očima. Byl o deset let starší než Mirik a celý život pracoval na statku produkujícím mléko. Pozdě se oženil, pozdě měl děti a odjakživa působil dojmem člověka, který tráví celé dny tím, že lituje většiny svých životních rozhodnutí. A dneska večer to platilo dvojnásob.
„A kvůli vám dvěma teď máme jistotu, že sem Sověti nepřijdou jenom pro chleba, ale budou chtít naši krev,“ řekl Roman Stanovi a Vitalymu. Zjevně ho štvalo, že je nucen souhlasit s Petkou. Tihle dva švagři se ani trochu neměli rádi.
Osmadvacetiletý Roman Lazar byl o rok mladší než Isabelle, ale často se choval jako prvorozené dítě – protože byl prvorozený syn. Byl středně velký, stavěný jako žokej. Měl divoké vlasy, divoké vousy a divoké oči. Vlasy, vousy i oči byly černé jako uhel. Když si svázal vlasy do ohonu, vypadal jako kněz ze staré Rusi, jako šílený mnich, jemuž před mnoha staletími pomohli ukrajinští kozáci dostat se na trůn do Moskvy. Roman o sobě říkal, že je „nevinný a zlý“, což byla zvláštní kombinace pro rodného syna Ukrajiny, který miluje koně, svou rodinu a Cici, i když Cici s oblibou zdůrazňovala, že ji miluje jako poslední.
Stan s Vitalym prozradili, že od minulého týdne hlídkují každou noc v lese a čekají, kdy se objeví Sověti. Od Olega Treťjaka, místního ševce, si
půjčili dvě poloautomatické pušky z Velké války, zvané automaty Fedorov. Před deseti lety je Oleg zkonfiskoval padlým vojákům Rudé armády. Půjčil zbraně Stanovi a Vitalymu výměnou za pytel brambor, který jeho rodině vystačí na týden. Stan s Víťou šli nejprve za Romanem, ale ten tušil problémy a odmítl.
„Pochodovali seřazení v šiku,“ pustil se Stan do dalšího vysvětlování, „a tak jsme je prostě postříleli jednoho po druhém. Naše pušky měly dva zásobníky, každý po pětadvaceti nábojích.“
„A k tomu dva zásobníky navíc,“ dodal Vitaly.
„Jak jeden padl, zkosili jsme dalšího,“ holedbal se Stan. „Ani ne za minutu bylo po všem. Taky jsme jim vzali nějaký prachy.“
„Docela dobrý, co?“ usmál se Vitaly.
„Vy jste je zabili, a ještě k tomu okradli?“ zděsila se Isabelle. „To se ti teda povedlo, Stane. Výborná práce, Viťo.“
Isabelle a její bratři stáli s rukama zkříženýma na hrudi, opření zády o zeď. Ostapovi bylo dvacet šest a Nikorovi dvaadvacet. Všichni tři Lazarovi muži byli po svém otci – vlasy jako uhel, podsadití, zádumčiví, prudcí. A Isabelle byla po matce. Až na to, že její matka seděla v koutě na židli co nejdál od toho kraválu a četla si knížku. Taková Isabelle rozhodně byla. Ta sedět nedokázala.
Členové rodiny se do krve hádali, kouřili a pili. Nemohli se dohodnout, co by se mělo dělat.
„Proč by se vůbec mělo něco dělat?“ ptal se Stan. „I když pošlou víc mužů – a byli by blázni, kdyby to udělali – udržíme to v tajnosti. Když se budou ptát, všechno zapřeme. Řekneme, že nevíme, co se stalo.“
„Jsi si jistý, že je nechceš prostě dál vraždit, Stane?“ navrhl Roman.
„Nedělej si legraci, Romane,“ napomenul ho Petka. „Teď není vhodná doba.“ Stál u druhé stěny naproti Lazarům vedle Mirika.
„Prostě nic neřekneme,“ vykřikl Stan. Už neměl náladu na vtipy.
Vitaly s bratrem souhlasil. „Nenajdou je a my jim nic nepovíme. Budeme mlčet jako hrob.“
„Jenomže vás to může do hrobu dostat, vy blázni. Co budete dělat, až vás pověsí hlavou dolů za kotníky a budou vás vyslýchat?“
„Nemůže to být horší než to, co se nám děje dneska večer tady,“ zamumlal Stan. Seděli s Vitalym u stolu uprostřed ostatních členů rodiny.
„Vážně si myslíš, že ne?“ zeptala se ho Isabelle.
„Pověsí nás za kotníky?“ vyjekl Vitaly. „Přestaňte si z nás utahovat!“
„Vypadáme snad, jako když žertujeme?“ přidal se k sestře Nikora. Nikdo se nedohadoval o tom, že vojáky zabili z náhlého impulzu.
„Jen si uvědomte, jaké potíže budete mít vy, kteří jste se odvážili pozdvihnout hlas v mírném protestu,“ řekl Ostap. „A kvůli vám budeme mít trable i my.“
„To není mírný protest, když někdo zastřelí dva tucty komunistických aparátčíků a pokusí se ukrýt jejich těla, Ostape,“ namítl Mirik. „To je vyhlášení války.“
Ostap byl typické prostřední dítě, choval se klidně, diplomaticky – dokud ho ovšem někdo nevyprovokoval. Měl za manželku válečnickou princeznu Janu, která měla kvůli své výbušné povaze zákaz účasti na takovýchto rodinných shromážděních. Slovo mírný nebylo součástí jejího slovníku a na rozdíl od svého tichého manžela ten pojem prostě nechápala.
Ani Roman slovo mírný nepoužíval a nepřijímal. „Jestli mají Stan s Viťou pravdu,“ začal a nakrucoval si obrovský knír, „a Sověti si přijdou pro to, co patří nám, tak to není vyhlášení války, Miriku?“ Do přepadení vojáků se sice nezapojil, ale nesklonil se před nikým, zvlášť ne před Rusy. Jeho nenávist byla generační, vrozená, zakořeněná, všudypřítomná, neustávající – a hluboce osobní. Všichni to věděli, a proto Stan s Vitalym šli nejprve za ním.
„Radši bych nikomu válku nevyhlašoval,“ poznamenal Mirik.
„Já taky ne,“ přidal se Petka.
„Domluvíme se s nimi, Romane.“ Mirik byl rozumný muž. Isabelle žila celá léta mezi bouřlivými, impulzívními, vznětlivými Lazary, jeden divočejší než druhý. Potřebovala chladného, klidného, vyrovnaného manžela.
„Roman zdvihl obočí. „Vážně bych chtěl být moucha na zdi v místnosti, kde budeš zrovna ty, Miriku, vysvětlovat sovětským oficírům, kolik mlíka si můžou od tebe a Petky vzít.“
„Kolik si tak asi můžou vzít, Romane?“ pokrčil Mirik rameny. „Jen tolik, co jim za dva dny nezkysne.“
„Miriku,“ přidala se Cici. „Říkal ti to Roman, říkala jsem ti to já, povídal to i kramar ze Šatavy a psali to i ve všech čerstvých kyjevských novinách – nejdou si pro tvoje mlíko. Přijdou si pro tvou krávu.“
„I tak jsem v bezpečí,“ trval na svém Mirik. „Neumějí krávu podojit.“
„Všechno bude v pořádku,“ opakoval Stan. „Ty těla nenajdou.“
„Nejde o ta těla, vy hlupáci,“ vykřikla Isabella. „Ani o mlíko. A dokonce ani o krávu. Copak to nechápete? Jde jim o obilí.“
Aniž by zdvihla hlavu, Oksana ve svém koutě přikyvovala a přikyvovala.
Rodina ztichla.
Podzimní špatná úroda znamenala nedostatek jídla v následující zimě. A ta zima nastane teď. S tím se nedalo nic dělat. Stamiliony lidí žijících a pracujících v ruských městech, daleko od Stanových a Viťových brambor a Mirikova mléka, musejí jíst. Odkud by se vzal jejich chleba, když ne z Ukrajiny, z Ispasu, od Lazarových?
A pokud v Ispasu nenajdou žádné obilí, tak co se stane pak?
A když Lazarovi nezískají žádnou pšenici, co bude pak?
Poté co všichni zmizeli, šli se Isabelle s Mirikem podívat na své spící děti. Mladší chlapec se probudil, a zatímco Mirik zamykal dům, Isabelle si na chvilku lehla do postele mezi synky a vzala Maxe do náručí, aby ho uklidnila.
„Mluvili jste všichni hrozně nahlas, maminko,“ stěžoval si. „Dostal jsem strach.“
„To je mi líto, malenky, promiň, moje sonečko,“ zašeptala. „Dospělí někdy mluví nahlas, když se dějou věci, které je rozčílí.“
„Vy s tatínkem to neděláte.“
„Tatínka je těžké rozčílit, a proto ho máme tak rádi.“
„Co udělali Stan s Viťou? Vypadalo to, že na ně máte hroznou zlost.“
„Nic, nic,“ zamumlala Isabelle a přitiskla rty do Maximových hedvábných vlásků. „Jsou jen hloupí. Udělali něco hloupého a my na ně máme zlost, protože se bojíme, že za to budou potrestaní.“
„Jak potrestaní?“
„Spinkej, Maxi. Spinkej už, milyj.“
„Maminko, já taky někdy dělám hlouposti.“
„Takové ne.“
„Ale Slava ano. Pořád hrozně zlobí, sama to říkáš.“
„Psst. Stejně jako ty je tvůj bratr úžasný kluk. Hrozně sice zlobí, ale je úžasný.“
Maxim ji objal hubenýma rukama a přitiskl si hlavu tam, kde cítil, jak tluče její srdce. „Už nebudu dělat žádné hlouposti, mamočka, to ti slibuju,“ zašeptal. „Protože nechci, abys na mě křičela. Chci, abys křičela jenom na Slavu. Protože je hrozně zlobivý.“
Když se s Mirikem ve vedlejší místnosti svlékali a lehali si vedle sebe pod těžké přikrývky, pokusil se Mirik zlehčit situaci, aby svou ženu vytrhl z pochmurné nálady, a smál její nervozitě. „To bude v pořádku, Iso, proč se s tím trápíš? Už dřív jsme přece překonali problémy. Ispas je příliš malý a vzdálený, než aby se o nás starali. Bůh nám dal život, který máme žít, a přece neopustí to, co sám stvořil.“
Tím si Isabelle nebyla zas tak jistá. Možná nejsou opuštění, jen vyhnaní do stepi a Bůh se zabývá jinými věcmi.
„V každém případě,“ zašeptal Mirik, „nemáme kam jít. Jsme rolníci a nic jiného neumíme. Z tohohle života nemůžeme uniknout.“
„Právě toho se bojím,“ odpověděla.
„Neboj se. Jsme požehnaní. Spi dobře, ženo má. Uvidíš, zítra bude sněžit.“
Jenomže příštího dne nesněžilo.
Příštího dne přišli Sověti.
Krejčího prosba
Finn už došel skoro do Charles Street, ztracený ve snění o svém nekonečném štěstí, když vtom si vzpomněl, co slíbil Vanesse. Řekl, že u Schumanna vyzvedne její šaty, ušité na nadcházející víkend na venkově.
Potichu zaklel a otočil se. Teď přijde domů pozdě. Celou cestu strávil tím, že si blahopřál ke svému skvělému životu, až úplně zapomněl udělat to, čím by si blahopřání zasloužil. Kdyby domů dorazil bez těch šatů, Vanessa by možná cestu zrušila, protože by neměla co na sebe. Kdyby přišel pozdě, ale se šaty, byla by taky rozladěná. Jeden z důkazů, že jsem opravdový muž, pomyslel si, je fakt, že nezapomínám, co mám udělat.
Už ne tak vyrovnaný spěchal zase nahoru do kopce.
Když došel k nadzemní dráze, oddělující vlastní Boston od Bostonu známého jako Severní konec, který mu tak vlastní nepřipadal, protože tu sídlila přistěhovalecká enkláva, zpomalil, srovnal krok a zhluboka nabíral vzduch do plic ve snaze zklidnit se.
Třebaže zvolnil, když kráčel pod rachotícími vlaky ve stínu nadzemní trati a vysokých budov nahloučených kolem klikatících se úzkých uliček, nepokoušel se zahlédnout svůj odraz v zašpiněných oknech Severního konce. Věděl, co by mu to sazemi pokryté zrcadlo ukázalo – shrbená ramena a svěšenou hlavu. Na rohu ulic Salem a Prince nevstoupil do Schumannova krejčovského obchodu jako dobyvatel, ale jako obyčejný chuďas, což byl přesný popis toho, jak se v nejhlubším nitru své duše cítil.
K Shumannovi chodil rád. Určitý půvab jeho obchodu spočíval v tom, že se nepodobal jiným místům, která Finn navštěvoval. Banka byla prostorná, nablýskaná, plná skla, zatímco Schumannovo krejčovství byla úzká, temná místnost s pouhými dvěma okny a světlem u vchodu. Zvonek na dveřích neustále cinkal. Krejčí byl v Severním konci proslulý. Vanessa se občas Finna ptala, proč chodí „až tam dolů“, když hned za rohem na Myrtle Street mají opravdu dobrého krejčího, ale on jí vždycky odpověděl, že Schumann je prostě nejlepší.
Navíc byl neuvěřitelně rychlý. Potřebujete naškrobit a vyžehlit košile do pěti odpoledne? To není problém. Budete je mít připravené. Chcete zabrat manželčiny šaty o deset centimetrů v pase a zaobroubit jejich šikmo střiženou sukni? Dejte mi čas do večera, přijďte si pro ně ve čtvrt na sedm.
Schumann takhle pracoval nejen pro Finna, ale pro všechny, i pro ty, kteří mu nepůjčili peníze, aby mohl začít podnikat. Byl to muž, který vše zvládl, ať už to bylo cokoli.
Jenomže Finn dobře věděl, že krejčí se pro něj obzvlášť snaží.
Pozoroval vysokého, hubeného Schumanna, jak se zákazníky stojícími před ním probírá různé problémy s dírami, vybledlou látkou a skvrnami. Hovořil mírně a laskavě. Choval se ke každému se stejnou zdvořilostí, ať to byl kominík nebo viceprezident. Příležitostně nosil jarmulku, dnes ji však na hlavě neměl, a pěstoval si plnovous, který si však občas oholil, jako by ani na jedné z těch věcí příliš nelpěl. Šedé vlasy měl stále ohromně husté, ačkoli mu bylo k šedesáti. Záda měl však shrbená od neustálého shýbání k šicímu stroji, takže vypadal menší, ačkoli ve skutečnosti byl vyšší než Finn, i když jen z poloviny mohutný jako on.
Bylo na něm cosi uklidňujícího, jak tam stál s ústy, z nichž visely nitě, a chytrýma usměvavýma očima. Možná proto k němu Finn tak rád chodil. A nejen Finn. Schumannovi zákazníci k němu nechodili pouze s roztrženým oblečením. Také se mu svěřovali s těmi nejmenšími bolístkami a bolestmi, záněty a potížemi. A Schumann, nekonečně zdvořilý, je všechny trpělivě vyslechl.
Kdykoli vešel do dveří Finn, krejčímu se vždycky rozzářil obličej, ale dnes se na něj usmíval ještě nadšeněji než obvykle. Přidal trochu na hlase. „Finne, dobrý den přeju! Malý moment, pane, hned budu u vás.“ Zdvihl
ukazováček a prosil Finna o strpení. Stále se zákazníky jednal zdvořile, ale už nebyl tak trpělivý.
Finn ho obdivně pozoroval. Neexistovalo nic, co by Schumann nedokázal udělat, nebo do čeho by se nepustil. Finn to zkusil. Otestoval si svého krejčího.
Schumanne, ztratil jsem stříbrný knoflík ze saka od obleku.
To není problém, Finne. Přišiju vám tam nový.
Ale vyrobili ho na zakázku až v Brooklinu!
Do kdy ho potřebujete, pane, do zítřka do rána?
Schumanne, moje holky mi mou oblíbenou košili umazaly od tmavorůžové barvy.
To není problém, nechte mi ji tady. Krejčí se usmál. Pokud nechcete celou košili nabarvit na růžovo? To můžu taky udělat. Růžová košile může být docela hezká.
Růžová košile pro muže, Schumanne? Děláte si legraci?
Ano, pane, trošku.
A tak to šlo odjakživa.
Kdysi před lety, ještě než se oženil, objevil Schumanna úplně náhodou. Tehdy to byl obyčejný krejčí s žehličkou, šicím strojem a napařovací hadicí. Přesně řečeno Finn nenašel Schumanna. To Schumann našel Finna. Jednoho dne šel Finn po Salem Street a na rohu ho zastavil muž, aby mohla projet kárka se zeleninou. Muž Finna oslovil angličtinou se silným přízvukem: „Máte díru v saku, pane. Moc velkou. Ano, bohužel. Chtěl byste, abych vám to zašil?“
„Nemůžu si jen tak sundat sako a dát vám ho,“ namítl Finn. Gentlemani si přece nesvlékají saka na veřejnosti!
„Ne, samozřejmě že ne, pane. Pojďte se mnou sem, do vchodu. Teď sundejte sako. Hned opravím.“ Jako kouzelník vytáhl ze zdánlivě bezedné kapsy špulku nití, jehlu a nůžtičky. Ani ne za minutku trhlinu zašil. „Hotovo,“ prohlásil. „Sako jako nové.“
„Odkud jste?“ zeptal se ohromený Finn.
„Hned tady odsud, ze Salem Street, pane.“
„Ve staré vlasti vás to řemeslo dobře naučili.“
„Já jsem ve své zemi nebyl krejčí, pane. To byl můj, jak říkáte, relax.“
