1. kapitola
Scarlett
„Big law“ je výraz, kterým se označují největší a nejprestižnější právnické firmy v zemi. Jinými slovy právnický gigant.
Zde je návod, jak tento termín použít ve větě:
Všichni nejlepší absolventi právnické fakulty přijímají nabídky od firem typu „big law“.
Velké právnické firmy běžně poskytují nejlepší platy a bonusy v celém odvětví.
Takto ten výraz použijete, když budete mluvit se svým terapeutem:
Když jsem pracovala ve velké právnické firmě, dennodenně jsem plakala.
Zaměstnání v právnickém gigantu mi zničilo život.
Kdyby nebylo právnických gigantů, byla bych (vdaná, šťastná, duševně vyrovnaná, střízlivá).
A takhle ho ode dneška budu používat já:
Jo, můj první rok ve velké právnické firmě? To byla naprostá brnkačka.
Učinila jsem si z velkého práva svou srdeční záležitost.
Budík mi bzučí na nočním stolku a ječí půl vteřiny, než se natáhnu a vypnu ho. Nebylo nutné si ho nastavovat. Jsem vzhůru; jsem vzhůru už dvě hodiny.
Stojím vedle postele v novém oblečení, které jsem si pro dnešní den vybírala pečlivě a s rozmyslem. Prodavačka v Barneys si musela vzít advil na tenzní bolest hlavy, a než jsem došla k pokladně, přehodnotila svou profesní dráhu.
Vybrala jsem si skvělé úzké černé kalhoty po kotníky, které zeštíhlují, a k nim krémovou halenku s páskem a stále oblíbené černé semišové lodičky Aquazzura s mašličkou na patě. Ty si nechám až do kanceláře, na cestu do práce si obuju balerínky.
Co se týče doplňků, mám hodinky značky Cartier, ne úplně nové, dále pak čisté, upravené nehty a diamantové pecičky v uších –nic jiného.
Takhle se musel cítit Batman, když byl první den v práci. Vsadím se, že si udělal čas a protáhl den předtím svůj Batmobil myčkou Mr. Suds, aby kola byla čistá jako sklo. Odtrhnout visačky z těch zbrusu nových vojenských bot a elastických nylonových kalhot a pak si připnout všechny ty bezpečnostní pomůcky a vychytávky na náležité místo musel být docela nápor na psychiku.
Mám stejně rozechvělý pocit, možná i trému, když si beru svou tašku do práce, která už je nacpaná vším, co potřebuju, a ještě něčím navíc. Vyjdu z domu, připravená a plná elánu pustit se do práce… a právě v té chvíli mě pokálí pták.
Ztuhnu a podívám se na své oblečení, úplně v šoku. Chvilku mi trvá, než si všimnu bílého blátíčka, které mi stéká po přední části halenky a míří přímo ke kalhotám. Pak se dostaví opožděný záchvat paniky. NE. Schválně jsem otálela s odchodem z bytu, abych si nepřipadala hloupě, kdybych přišla do práce extrémně
brzy, ale teď, TEĎ si rvu vlasy, že jsem se neutábořila ve firmě
Elwood Hoyt přes noc. Měla jsem spát pod stolem. Trochu ztuhlý krk by nebyl nic v porovnání s tímhle.
Nic se neděje, říkám si a snažím se znova získat kontrolu nad svým srdečním tepem; pohybuje se někde kolem sto devadesáti. Už jsem se dostala těsně za hranici srdeční zástavy a blížím se k samovznícení. Klušu zpět do vestibulu bytového domu a snažím se nerozbrečet, protože se zdá, že výtah zrovna začal stávkovat.
Naštěstí jsem si připravila oblečení na celý týden dopředu. Rychle vyměním bílou hedvábnou halenku za černou verzi a pak skáču dolů po schodech a výtah přenechávám všem těm, kdo se nechystají začít první den zbytku svého života. Když tentokrát vycházím z domu, mám toho ptáka zabraného ve svém zorném poli. Přísahala bych, že se tváří potměšile na tom svém bidýlku na tenké větvi. Nepochybně si protahuje svaly svěrače pro případ, že se zase ocitnu v jeho blízkosti.
Oplatím mu neslušným gestem (tajně), schovávám prst za druhou rukou, abych nevypadala před všemi kolemjdoucími na chodníku jako naprostý blázen. Pak zamířím směrem, kterým jsem mířila původně, a začnu.
Výměnou halenky jsem ztratila jen deset minut, ale připadá mi to o deset minut víc. Je první říjnový týden a dlouhotrvající letní vedro konečně pominulo. Závodním tempem zdolávám jeden blok za druhým a jsem vděčná za svěží podzimní vzduch.
Nacházím se v centru Chicaga ve čtvrti River North proslulé luxusními obchody, osobitými restauracemi a četnými mrakodrapy. Na každém rohu na mě dýchá historie. Míjím místa, kudy se obvykle ráda procházím klidným tempem, než abych se kolem nich hnala závratnou rychlostí. Ale dnes ráno bohužel
není čas na latté v mé oblíbené kavárně ani na to, abych si dala bagel v tom podniku na rohu.
Díkybohu to není pěšky z mého bytu do firmy Elwood Hoyt daleko. Necelého půl kilometru zvládnu v mžiku a zastavím se jen jednou. To když mě málem srazí dodávka, jak přebíhám ulici. Kovový nárazník mám asi dva centimetry od stehna a naštvaný řidič na mě otevřeným okénkem křikne: „Koleduješ si o smrt, dámo?!“
Ne! Přesně naopak – mám sen!
Zabočím za poslední roh a uvidím ho.
Ve městě, jako je Chicago, se každý mrakodrap snaží předstihnout svého souseda. Velké firmy chtějí sídlit v mohutných a impozantních pevnostech a velká firma Elwood Hoyt není výjimkou. Mrakodrap u řeky Chicago je jednou z nejvyšších budov ve městě. Jeho bytelná konstrukce z kamene a oceli jako by se vypínala až do nebe, alespoň tak to působí z místa, kde stojím já, nepatrná tečka u jeho nohou.
Těsně před naleštěným skleněným vchodem se zastavím a přezuju se do lodiček na vysokém podpatku. Upravím si tašku, přihladím si vlasy a ujistím se, že moje jmenovka visí přesně tak, jak má, z malé karabinky na boku. Pak sebevědomě zvednu hlavu a projdu posuvnými dveřmi dovnitř.
Barrett tam na mě čeká, stojí před turnikety a bezpečnostní kontrolou. Jeho okouzlující úsměv je dnes ráno vítaným překvapením. Ze všech mých bratrů (a já jich mám spoustu) jsme si s Barrettem nejvíc podobní. Máme stejný úzký obličej, vysoko posazené lícní kosti, tmavé oči a olivovou pleť. Jeho kaštanově hnědé vlasy jsou mnohem, mnohem kratší než moje, ačkoli se mi moc líbí, že si nechal některé prameny delší, aby zachoval jejich přirozené vlnění. Pravděpodobně za to můžu poděkovat
Nylesovi – vždycky protestuje, když si je Barrett chce nechat zastřihnout.
Barrett drží v pravé ruce kelímek s kávou, a když k němu dojdu, bez rozmýšlení mu ho ukradnu. Mrkne na mě, čímž mi prozradí, že káva byla beztak určena pro mě.
„Jdeš dost naknap, ségra.“
„Stíhám,“ ohradím se trochu uraženě nad tím, že by se mě opovážil podcenit. Moc dobře ví, že zrovna dnes bych si nedovolila přijít pozdě.
„Potíš se.“
„ Nepotím.“ Než se napiju, vrhnu na něj nevraživý pohled. Vybral dobře; je to moje obvyklé cappuccino s přídavkem espressa.
Za pár minut už budu plná energie, hlavně proto, že jsem ráno neměla žaludek na svou obvyklou snídani.
„Když pominu ten mírný lesk v obličeji, rozhodně vypadáš dobře.“ Prohlíží si mě od hlavy až k patě a pyšně se usmívá.
„Ten ohoz je skvělej.“
„Myslíš? Nebyla to moje první volba.“
Rozhodnu se, že bude lepší o tom ptákovi nemluvit. Zbytečně by mě to zase naštvalo.
„Ano. Je to perfektní.“
„Babiččiny hodinky,“ zvednu zápěstí, aby je viděl.
Usměje se. „Pěkný.“
Jestli existuje někdo, od koho bych přijala módní kritiku, je to Barrett. Dnes, byť je běžné úterý, má na sobě tmavomodrý oblek s jemným proužkem, v levé náprsní kapse úhledně složený stejně proužkovaný kapesníček. Kravatu téhož odstínu jako sako a košile je o několik odstínů světlejší než všechno ostatní. Je zářivě hortenziově modrá. Můj bratr představuje okouzlující barevný výtrysk na jinak neutrálním pozadí.
Zatímco u většiny ostatních profesí se zdá, že nastává trend neformálního oblečení na pracovišti, takže obstojíte s modrými džínami a teniskami, právo mezi ně nepatří. Firma jako Elwood Hoyt si na vzhledu dává obzvlášť záležet. Nabízíme komplexní právní služby ve všech oblastech podnikového práva. Našimi klienty jsou velké společnosti, investiční společnosti a rodinné firmy, které oceňují vliv a pověst, jež jim poskytuje firma, jako je ta naše. Nechtějí, aby se v ní pohyboval nějaký ňouma v pantoflích; vyžadují dobře upraveného právníka v elegantně střiženém obleku, někoho, jehož vzhled a chování jsou na úrovni.
Doufejme, že jsem to já.
Barrett kývne směrem k výtahům. „Tak pojďme. Doprovodím tě nahoru.“
Nechávám ho, aby se ujal vedení. Když procházíme kolem ochranky, jen mávne rukou, jako by mu to tady patřilo.
„Už jsi viděl dnes ráno tátu?“
„Ale jo. Je tady.“
Polknu nervozitu. „A?“
„A určitě ho uvidíš, než ti skončí den. Připrav se na to.“
Povzdechnu si a čekám vedle něj na jeden z tuctu výtahů mířících do přízemí. Za námi se ozve cinknutí a my se otočíme právě ve chvíli, kdy se otevřou lesklé dveře jednoho z nich.
Jakmile vejdeme dovnitř, objeví se mladý blonďák, který má připnutý zbrusu nový odznak firmy Elwood Hoyt, a chystá se nastoupit s námi. Barrett zvedne ruku a zarazí ho. „Ne. Jeďte dalším.“
Mladík je tak ohromený, že jen zamrká a zkoprněle stojí na místě, než se mu dveře zavřou přímo před nosem.
„To ale bylo neslušné,“ zasměju se, jakmile osamíme.
„Bylo to nutné.“ Barrett se ke mně s odhodlaným výrazem otočí. „Mám jen pár vteřin na to, abych si s tebou promluvil.
Už několik týdnů jsem si tě chtěl vzít stranou, ale jako obvykle nevím, co dřív. Takže poslyš, ty tohle nemusíš dělat.“
Zamračím se. Odmlčí se, aby se nadechl, a když začne znova, mluví vážněji než kdy jindy.
„Nikdo si o tobě nebude myslet nic špatného. Přísahám. Jsi hvězda naší rodiny, chytrá sestřička, kterou všichni milujeme až za hrob, ale tohle? Přijmout tuhle roli ve firmě Elwood Hoyt je
úplně zbytečné. Vždyť se podívej na mámu – kde teď zrovna je?“
Zamračím se, není mi jasné, kam tím směřuje. „Na nákupech na jihu Francie…“
Zrovna včera jsme spolu mluvily. Měla ke mně proslov děsivě podobný tomu, který právě pronáší Barrett. Domluvili se na mě?
„Mohla bys tam být s ní. Měla bys tam být,“ zdůrazní zoufale. V nejbližší chvíli mnou zatřese. „Tohle místo tě sežere zaživa, Scarlett.“
Založím si ruce na prsou, s každou vteřinou ve mně narůstá hněv. „Měl jsi stejnou přednášku k Wyattovi a Conradovi, když oni nastoupili do firmy?“
Netrpělivě si povzdechne. „Samozřejmě že ne. Conrad je větší tvrďák než kdokoli z nás. Musel pracovat v právu; jiné povolání by ho nebralo. A Wyatt… no, znáš Wyatta – když se pro něco rozhodne, nic a nikdo s ním nehne.“
Zvednu bojovně bradu. „Jasně. Takže dělej, že nejsem jiná než oni. Konec těch řečí. Je to hotovka. Už jsem podepsala smlouvu.“
Protočí oči, považuje můj podpis za nepodstatný detail. „Ale prosím tě! Jako by ji táta nemohl s klidem roztrhat.“
Jsem už dost vytočená. Zavrtím hlavou, mračím se, volnou ruku sevřu v pěst. Jestli toho nenechá, jednu mu ubalím – doopravdy. Ne jako když jsme byli děti.
„Proč jsi tak proti?“
„Protože tě mám moc rád. Protože pro tebe chci lepší život!“
Říká to tak důrazně, že skoro začínám měknout v reakci na laskavost v jeho tónu, na ty velké hnědé oči, které mě prosí, abych měla rozum. Skoro se podvolím, ale ne.
Vrhnu na něj vražedný pohled, pak se prudce otočím čelem k výtahu. Jestli v tom bude ještě chvíli pokračovat, praštím ho.
Ty jeho řeči mě fakt štvou. Mluví úplně jako máma a táta, úplně stejně jako Jasper. Je víc než jasné, že jsou všichni proti tomu, abych se věnovala profesi, o které jsem snila od té doby, kdy jsem byla malá holka a prosila mámu, aby mi koupila dětský kalhotový kostým. Když jsme byli ještě malí a táta nás sem občas bral, moji bratři pobíhali po chodbách jako naprostí cvoci, vytrhávali kytky z květináčů a čmárali po zdech, ale já ne. Já seděla za tátovým psacím stolem, zvedala jeho telefon a napodobovala slova, která jsem ho milionkrát slyšela říkat.
„Soudce, skoupení, smlouva, nabídka. Ne! Nepřistoupíme na žádný kompromis!“
Pak jsem rázně telefonem praštila a točila se na židli, všechna ta imaginární moc mi proudila přímo do hlavy, i když mi nohy visely půl metru nad zemí.
Jasně, Wyatt, Conrad a Barrett jsou dobří právníci, bezpochyby jedni z nejlepších. Ale já mám pocit, že mám na to, abych je všechny překonala, a když ne, tak bych vedle nich alespoň obstála a byla ve firmě, kterou náš otec pomáhal založit, stejně dobrá jako oni. Nepotřebuju, aby mě někdo rozmazloval.
Barrettovy řeči mě ani v nejmenším neodradí od mého cíle. Zbytečně plýtval dechem.
„Jestli je to všechno, co jsi mi chtěl říct, můžeme pokračovat v cestě mlčky.“
Zasténá a zavrtí hlavou.
Náš výtah letí výš směrem k našemu cíli, jímž je sedmdesáté patro alias fúze a akvizice alias v dohledné budoucnosti můj druhý domov. Projede mnou malá vlnka vzrušení.
„Dobře. Budeme v této diskusi pokračovat někdy jindy. Jestli do toho opravdu hodláš jít, dám ti pár rad.“
Teď se na něj dychtivě podívám. Tohle mě zajímá. Už týdny se snažím vypáčit ze svých bratrů nějaký náhled na to, jak to ve firmě chodí.
Barrett na mě začne rychle chrlit slova: „Najdi si nějakého kámoše a drž se ho. Nevím, jak bych přežil svůj fiskální rok –tedy v mém případě svůj první rok – bez dobrého týmu kolem sebe. Zúčtovatelné hodiny. Dávej si na ně sakramentský pozor. Zvykni si je každý večer zadávat do systému. Pokud se na to vykašleš, budeš litovat.
Jo, a ať už ti dají jakýkoli strop, připočítej si klidně pět set hodin navíc.“
„Pět set navíc?“
Pokrčí rameny, můj šok ho nepřekvapí. „A to je ta nízká hranice, jak to někteří ze spolupracovníků dělají.“
„ Kristepane,“ syknu potichu.
Výtah se náhle zastaví a Barrett leknutím vykulí oči. Když se dveře otevřou, chytne mě za ruku, přitáhne k sobě a ztiší hlas. „Ať budeš dělat cokoli, vyhni se za každou cenu Hudsonu Rhodesovi. Slyšíš mě? Chodili jsme spolu na práva a ten chlap je naprosto bezcitný. V oddělení fúzí a akvizic jsou čtyři šéfové –všichni jsou fajn kromě Hudsona. Jasný?“
Páni. „Jasný.“
Hudson Rhodes je ďábel, vyber si kohokoli jiného – pochopila.
Teď… je čas vrhnout se tvrdě do akce.