Ona ví, znamení vnímá, instinkty ji nikdy nezklamou, mocnější než muž, žena svého druhu, je silou nezdolnou.
OBĚŠENÍ
listopad 1789
Pravda vyjde najevo. Vražda se dlouho neutají.
WILLIAM SHAKESPEARE , Kupec benátský
MINULOST JE PROLOGEM
Po hladině pluje tělo. Jenže je konec listopadu a řeka Kennebec začíná zamrzat, obří kusy ledu víří a valí se vodou, tvoří narůstající hroudy, zatímco od břehů se do proudu natahují průzračné, chladné prsty ledu a chytají vše, co plave kolem. Mrtvého muže tíží promočené oblečení a vysoké kožené boty. Poskakuje v zamrzajícím proudu a jeho prázdné oči hledí na ubývající srpek měsíce.
Je ponurá noc s ostrým vichrem a kousavým mrazem, a čím pomaleji řeka teče, tím rychleji zamrzá, lapá muže do svého líného objetí a záhyby jeho lněné, doma utkané košile se rozprostírají okolo jako okvětní lístky uvadlého hnědého tulipánu. Ještě před hodinou měl upravené vlasy, sčesané dozadu a zavázané kouskem krajky. Tu si samozřejmě vzal, jistěže si ji vzal, a je možné – osud je přece jen vskutku křehká záležitost –, že by snad ještě žil, kdyby to neudělal. Ale byla to už snad ta pomyslná poslední kapka. Válčilo se i kvůli menším prohřeškům.
Mrtvý muž spěchal, aby to místo opustil, měl už příliš mnoho potíží, a kdyby se trochu víc namáhal, kdyby byl trpělivější, zaslechl by v lese své vrahy. Zaslechl by je. Ukryl by se. Zadržel dech. A počkal, až se proženou. Jenže ten mrtvý muž byl neopatrný a netrpělivý. Funěl. Zanechával ve sněhu stopy a nebylo těžké ho nalézt. Při potyčce se mu uvolnily vlasy, ozdobná krajka byla získána zpět a strčena do kapsy, a teď byly ty vlasy, hnědé jako bahnitý břeh řeky, částečně připláclé k jeho čelu a částečně se mu dostaly do úst, když naposledy užasle zalapal po dechu předtím, než ho hodili do řeky.
Proud vleče jeho propletené, polámané tělo ještě další čtvrt míli, než se led uzavře a s unaveným zaúpěním zastaví,
takže ho uvězní patnáct stop od břehu s obličejem sotva palec pod povrchem, rty rozevřené, oči ještě vytřeštěné údivem.
Třeskutý mráz dorazil do městečka Hallowell v Maine o měsíc dřív a – ten mrtvý to nemohl tušit, ani nikdo jiný, kdo tady žije – obleva neměla přijít dalších mnoho a mnoho dlouhých měsíců. Nazvou to Rokem dlouhé zimy. Stane se legendou a on jí bude poměrně velkou součástí. Nyní však ještě všichni spí v bezpečí a teple svých postelí, dveře pevně zavřené proti brzké, kruté zimě. Ale venku, podél říčního břehu, pokud byste se pozorně podívali, se v měsíčním svitu něco temného a hbitého míhá. Liška. Obezřetně položí jednu tlapku na led. Pak druhou. Zaváhá, protože ví, jak vrtkavá řeka dokáže být, jak touží vše spolknout a stáhnout do rozvířených hlubin. Ale led drží a liška se plíží kupředu, směrem k mrtvému muži. Krade se k místu, kde spočívá pohřbený v ledu. Malý, bystrý tvor na něj pohlédne, s hlavou nakloněnou ke straně, ale muž pohled neoplácí. Liška pozvedne čenich k obloze. Zavětří. Vdechne pronikavou vůni mrazu a borovic podél řeky a z větší dálky nepatrný závan kouře z páleného dřeva. Nakonec začne liška s uspokojením výt.
CLARKOVA KOVÁRNA
ČTVRTEK 26. LISTOPADU
„Nemusíš se bát,“ povídám Betsy Clarkové. „Za všechna ta léta, kdy pomáhám ženám u porodu, jsem nikdy o žádnou matku nepřišla.“
Mladá žena se na mě podívá vytřeštěnýma očima, na spáncích se jí perlí pot, pak přikývne. Nejspíš mi ale nevěří. Nikdy mi nevěří. Každá rodící žena se domnívá, že ji od smrti v zásadě dělí jen pár okamžiků. Je to normální a nijak mě to neuráží. Žena není nikdy zranitelnější, než když rodí. A nikdy také není silnější. Jako raněné zvíře, zahnané do kouta, plné zoufalství, se při porodu buď zcela schoulí do sebe, nebo seká kolem sebe. Vlastně by to ženu mělo zabít, tento proces, kdy je její tělo obraceno naruby. Správně by něco takového neměl nikdo přežít. A přesto to ženy, zázračně, přežívají, stále znovu a znovu. John Cowan – mladý kovář, který je v učení u Betsyina manžela – pro mě přišel před dvěma hodinami, a já mu sdělila, že nesmíme ztrácet čas. Betsyiny děti přicházely na svět s křikem a s neobvyklou rychlostí a také s odpovídající hlasitostí. Ječící skřítci, celí klouzaví a rudolící. Avšak tak malí – dokonce i ti zcela donošení –, že se mi do dlaně vešel celý jejich zadeček. Drobečci maličcí. John si moje instrukce vzal k srdci a nasadil tak rychlé tempo, že mě z té naší horečné jízdy přes Hallowell ještě teď bolí celé tělo.
Teď, sotva jsem dorazila a rozkoukala se, zjišťuju, že dítěti už je vidět hlavička. Betsyiny kontrakce se objevují po třiceti vteřinách. Tohle dítě – stejně jako ty ostatní – se už nemůže
dočkat, aby se pozdravilo se svou matkou. Naštěstí je Betsy na porody dobře stavěná.
„Je čas,“ řeknu jí a položím jí své teplé ruce na kolena. Jemně jí je rozevřu a pomohu jí vyhrnout noční košili výš nad holé břicho. To je tvrdé, ztuhlé při vyvrcholení kontrakce a Betsy zuřivě tiskne zuby k sobě ve snaze se nerozvzlykat.
Porod činí z každé ženy novicku. Pokaždé je to znovu poprvé a jedinou zkušenost přináší ti, kdo jsou přivoláni na pomoc. A tak si Betsy povolala své ženy: matku, sestry, sestřenici, tetu. Porod je kolektivní akt, a jakmile Betsyino odhodlání povadne a ona vykřikne bolestí, všechny ženy se vrhnou do akce. Vědí totiž, co to znamená. Dokonce i ty, které nemají přidělenu žádnou konkrétní činnost, si nějakou najdou. Ohřívání vody. Přiložení na oheň. Skládání hadříků. Toto je ženská práce ve svém prazákladu. Muži v této místnosti nemají žádné místo, nemají žádné právo tady být, a Betsyin manžel se ve své bezmoci uchýlil ke své kovářské výhni, aby si strach a frustraci vybil u kovadliny a přiměl kus roztaveného kovu, aby se mu podřídil.
Betsyiny ženy pracují jako dobře namazaný stroj, sledují mě a reagují na každičkou pobídku. Natáhnu ruku a v dlani mi přistane teplý, vlhký hadřík. A jakmile setřu nový příval krve a vody, hadřík mi někdo vezme a nahradí ho čistým. Nejmladší z Betsyiných příbuzných – sestřenice, sotva dvanáctiletá – dostala za úkol máchat potřísněné hadry, udržovat vroucí vodu v konvici a doplňovat do vědra vodu. Dívenka se toho zhostila bez mrknutí oka a jakýchkoliv protestů.
„Tady ho máme, to tvoje děťátko,“ řeknu s rukou na kluzké, teplé hlavičce. „Holohlavé jako vejce. Stejně jako ostatní.“
Betsy zvedne bradu a se zkřiveným obličejem, jak kontrakce pomalu povoluje, se zeptá: „Takže to znamená, že to je zase děvče?“
„Neznamená to nic.“ Klidně upírám zrak na svou ruku. Jemně se dotýkám drobné hlavičky, která mi tlačí do dlaně.
„Charles chce kluka,“ hekne.
Charles o tom nerozhoduje, pomyslím si.
Další krutá vlna sevře Betsy a její sestry k ní přiskočí, aby jí zvedly nohy a přidržely je nahoře.
„Až řeknu teď, začni tlačit,“ nařídím jí. „Jedna. Dva. Tři.“ Sleduju nástup Betsyina stahu, který jí napíná břicho. „Teď.“
Zadrží dech, zatlačí a objeví se další kousek holé hlavičky, z jejího těla vykouknou špičky oušek. Nemá ani příležitost se pořádně nadechnout, než dorazí další vlna, a pak už přichází jedna za druhou, nepolevují ani na okamžik, prostupují se a drží její dělohu v pevném sevření. Betsy tlačí. Lapá po dechu. Znovu tlačí. Znovu. A znovu. Někdo jí otírá pot z čela, slzy z tváří, ale já neodvracím zrak. Konečně hlavička vyklouzne ven.
Zlehka posunu ruku a chytím do dlaně tvářičku a jedno ouško. „Teď už jenom ramínka. Ještě tak dvě zatlačení a bude to.“
Betsy je už nicméně připravená to ukončit, a tak zatlačí z posledních sil, takže mi miminko přistane přímo v rukou. Sama se zhroutí na postel, jakmile se dítě z jejího těla s mlasknutím osvobodí, jediným spojením mezi nimi zůstává stříbrná kluzká šňůra.
Místnost naplní drobné, rozzuřené zavřísknutí, ale Betsyiny ženy ani nejásají, ani netleskají. Mlčky se na mě dívají a čekají, co řeknu.
„Ahoj, maličká,“ zašeptám a pak miminko zvednu, aby ho Betsy viděla. „Máš další dceru.“
„Ach,“ hlesne sklesle a opře se o lokty, aby se na ni podívala.
Ještě je potřeba udělat spoustu dalších věcí, a tak se do nich rozvážně pustím. Holčičku položím na postel mezi matčiny nohy a svými nůžkami přestřihnu pupeční šňůru.
Jakmile je toto prapůvodní pouto přerušeno, zajistím ho provázkem. Potom ponořím ruce do vědra s vodou, umyju si je a palcem přejedu po horní dásni dítěte. Žádný rozštěp patra.
Další maličký zázrak, který si v duchu zaznamenávám u každého úspěšného porodu. Z kroutícího se, kluzkého miminka otřu krev a plodový mázek, zatímco stále sleduju Betsy, zda nějak významně nekrvácí. Vše se ale zdá, jak má být.
Ženy odhrnou Betsy vlasy z čela, umyjí jí obličej a podají jí vlažný čaj. Pak jí pomohou se posadit a převlečou ji do čisté košile. Chystají ji na kojení.
„Podívejme se, jak jsi nádherná,“ říkám miminku a poté dodám: „Podívejme se, jak jsi milovaná.“
A modlím se k Bohu, aby to byla pravda.
Charles Clark zoufale touží po synovi – tohle je jejich třetí dítě během čtyř let – a jeho odhodlání by mohlo jeho ženu v důsledku i zabít, pokud si nedá pozor. Co se týká Betsy, tak ta se zase zoufale snaží potěšit svého manžela a nikdy ho neodmítne.
S matkou a dítětem se zdá vše v pořádku, a tak děvčátko zabalím do čistého, měkkého plátna a podám ho Betsy. Ta si přiloží uzlíček k prsům, a když se dítě přisaje k bradavce, sykne. Podbřiškem jí díky tomu proběhne ještě jeden stah, aby se zbavil placenty. I toto je pro mě fascinující, prohlížím si zbytky po porodu kvůli nesrovnalostem, abych se ujistila, že je placenta neporušená, že uvnitř nic nezůstalo. Je však také zcela normální, a tak ji vyhodím do kbelíku u mých nohou.
„Ještě poslední věc,“ upozorním Betsy.
Ta přikývne. Už si tím prošla.
„Měj trochu trpělivosti. Zabere to jen pár vteřin, ale může to bolet.“
„Tak jen do toho.“
Hnětu Betsy podbřišek, vnitřní stranou zápěstí přejíždím sem a tam a pomáhám, aby se děloha začala zatahovat. Děvče
vraští obličej, ale nevydá ani hlásku, a pak už jí nezbývá nic jiného než jen kojit vlastní dítě.
„Jak jí budeš říkat?“ zeptám se.
„Mary.“
Jméno, jehož význam je „hořkost“, napadne mě, ale na mladou matku se souhlasně usměju, protože se to očekává.
Ženy se společně pustí do omývání Betsy, aby jí mohly zavinout rozkrok do čistých, suchých plátýnek. Následujících několik dnů jí je budou pečovatelky každou hodinu vyměňovat.
Je půl páté ráno – do úsvitu je ještě daleko – a Betsyiny ženy vyklouznou ven, aby vynesly zbytky nepořádku a ukradly si trochu spánku. Příští týden se budou střídat, aby se o Betsy a její děti postaraly. A to bude jediný odpočinek, kterého se mladé kovářově ženě kdy dostane.
Sundám si potřísněnou zástěru a znovu si umyju ruce. Potom si sčešu prameny vlasů, které se mi uvolnily, zpět do ohonu, usadím se na kraj postele a upíjím čaj – teď už studený –, který mi přinesli, když jsem sem dorazila. Chvíli si matku a dítě prohlížím.
„Mám jít dát vědět Charlesovi, že je vše v pořádku?“ zeptám se.
„Ano,“ odpoví Betsy, „ale neříkej mi, jestli se bude zlobit.“
„Nemá žádné právo se zlobit. Dala jsi mu nádherné dítě.“
„Na tom, jestli má, nebo nemá právo se zlobit, vůbec nezáleží.“
Zhluboka se nadechnu pro uklidnění a pak ji ujistím: „S Charlesem si nedělej starosti. Vyřídím to s ním. Ty si užívej svou dceru.“
Clarkovi bydlí v malém domku přilehlém k jediné kovářské peci ve třech okresech. Je to kousíček, ale přesto si obléknu svůj jezdecký plášť. Mrazivý vzduch mě uhodí, jako bych dostala políček, a po tom téměř dusivém horku v porodním pokoji mě málem zastaví. S každým nádechem
mě štípe v nose. Noc je jasná a břitká, měsíc pyšný a hvězdy září na inkoustově černé obloze.
S klepáním na dveře kovárny se neobtěžuju – Charles by mě přes všechno to bušení stejně neslyšel – a vejdu bez ohlášení. Betsyin manžel přechází sem a tam, mumlá si nějaké kletby a modlitbičky. Je zcela bezmocný a veškerá agonie, kterou jeho žena právě prožila, jde na jeho vrub.
Když se dostanu do jeho zorného pole, zvedne hlavu a udeří křížovým kladivem do tyče doběla rozžhaveného železa s takovou silou, že vibrace tvrdou udusanou hlínou projedou až do mě. Místnost je cítit horkým kovem a pálenou hlínou. Potem a strachem. Charles Clark se narovná, odloží kladivo a odhrne si mokrý chomáč vlasů z čela. Začíná plešatět – vidím zvětšující se kouty nad jeho spánky –, takže vypadá starší než na svých třicet let. Tmavé vlasy. Tmavé oči. Tmavé vousy. Kdyby se Charles nerozhodl pro kovářství, mohl by se určitě velmi dobře věnovat pirátství.
Pokradmu se na mě podívá, ale pak odvrátí zrak. „Žije moje žena?“ zeptá se a odkašle si, aby skryl příval emocí, ať už jakýchkoliv.
„Ano. Samozřejmě. Je v pořádku a zdravá.“
Tohle je nejspíš jediný okamžik, kdy tohoto muže spatřím, jak se téměř roztřese. Úleva se mu rozlévá tělem, kolena se mu podlamují, ale pak se sebere a otočí se ke mně čelem.
„A dítě?“
„Na děvče má silné plíce.“
Jeho výraz se tak úplně nezhroutí, jako spíš rozdrolí. Vidím, jak mu pracuje sval v čelisti, když ho zatne, potom zaskřípe zuby. Nakonec ztěžka polkne a zeptá se: „Dala jí Betsy jméno?“
„Mary.“
„Doufal jsem v syna.“
„Já vím.“
„Kvůli kovárně. Potřebuju pomoc. Já…“ Charles se zarazí, je v rozpacích. „Já… svoje dcery miluju.“
„Nikdy jsem netvrdila opak.“
„Jen potřebuju další pár rukou. Je tu tolik práce. Chtěl jsem ho učit.“
Nenamáhám se Charlesovi říct, že žádného kluka nemá a že děti beztak v kovárně těžko s něčím vypomůžou. Trvalo by nejméně deset let, než by mu syn – kdyby nějakého měl –mohl být v práci nepatrně užitečný.
„Pomáhá ti John Cowan. A třeba mít syna ještě budeš. Betsy je pořád mladá. A ty taky.“
Charles přikývne, jako by se rozhodl o něčem podstatném. „Příště se budeme snažit víc. O to se postarám.“
Bláznivý chlap.
Přistoupím blíž k rozpáleným cihlám a natáhnu ruku, abych ji Charlesovi položila na předloktí. Je svalnaté a zjizvené, teplé od ohně. Všechny chlupy, které na něm kdy rostly, jsou už dávno sežehnuté.
„Ne po několik měsíců,“ řeknu mu. „A to přinejmenším. Jestli chceš syna, musíš dát jejímu tělu čas se zahojit. A i poté je to Bůh, a ne ty, kdo rozhoduje o tom, co se ti narodí. Rozumíš tomu, co ti říkám?“
„Nejsem žádný ukrutník,“ řekne.
Jen náročný a nevděčný. To však nevyslovím nahlas. Charles je typ muže, který si vyslechne pravdu, ale jen pokud mu je sdělena nepřímo.
„Jenže Betsy teď potřebuje víc než to. Potřebuje, abys byl něžný. A trpělivý.“
Nic neřekne, tak mu ještě naposledy sevřu paži a nechám ho jeho práci. John Cowan, který si večer odpracoval svůj díl, si dávno zalezl na půdu na druhé straně kovárny. Je to mohutný mladík, silný jako býk a ne o moc chytřejší. Teď chrápe z hlubokého spánku, naprosto netečný k novému životu, který se právě prodral na svět, i k bušení kladiva jeho
mistra. Johnovy dny jsou naplněny boucháním kovu, tak proč by jeho sny měly být jiné?
Vrátím se do domku, najdu si kousek místa vedle krbu a natáhnu se na slamník, který mi tu přichystali. Za dvě hodiny Betsyiny ženy vstanou, aby uvařily jídlo na oslavu toho nového života. Tento rituál se v Hallowellu hodně dodržuje. Dítě se narodí, podává se jídlo. Někdy se jedná o elegantní hostinu předkládanou na plátěném ubrusu a jindy o hubený, studený pokrm nachystaný ve spěchu. Někdy spím v posteli pro hosty a někdy nemám vůbec kde spočinout. Nejednu noc už jsem strávila usazená na židli a budila se s trhnutím pokaždé, když mi hlava padla ke straně. Dnes jde ale o typickou noc pro většinu porodů, k nimž mě volají. Skromný domov, normální průběh porodu, jednoduché lůžko a ráno vydatná snídaně.
Ležím schoulená pod svým jezdeckým pláštěm, zírám na hrubě otesané trámy stropu a naslouchám zvukům okolo sebe. Chrupkání, šustění a šeptání, jak se Betsyiny ženy postupně ukládají ke spánku. Víčka mi už těžknou, když se otevřou vchodové dveře a přes vrzající podlahu k ložnici přejde Charles. Natahuju uši, zda neuslyším hněvivá slova, ale dolehne ke mně jen jemný šepot muže ke své manželce.
Připadá mi, jako bych sotva zavřela oči, když mě probudí velká, mozolnatá ruka na mém rameni. Je to Charles, v druhé ruce drží lucernu a hlas má naléhavý.
„Paní Ballardová,“ zašeptá, „musíte vstát.“
Podívám se k ložnici, kde jsem nechala matku s dítětem. Sevře mě hrůza, že se během noci něco stalo.
„Jsou v pořádku.“ Ukáže k hlavním dveřím. „Někdo si ale s vámi přišel promluvit. Tvrdí, že je to důležitý.“
Od chvíle, kdy jsem usnula, uběhla sotva hodina, víc určitě ne. Mám pocit, jako bych měla hlavu plnou pavučin
a vatu v očích, ale přitáhnu si jezdecký plášť pevněji okolo ramen a následuju Charlese ven. Příval mrazivého vzduchu je prudký a nemilosrdný, až zalapám po dechu a otřesu se. Charles pozvedne lucernu, takže poznám muže usazeného na koni. Je ve středním věku, průměrně vysoký a nepříliš hezký, ale já nedokážu pochopit, proč je tady a ne v půli cesty k Long Reach na voru s mým synem.
James Wall vypadá vyčerpaně, jako někdo, kdo strávil celou noc na krutém mrazu. Oči má zarudlé, vlasy rozcuchané a tvář neoholenou. Olízne si rozpraskané rty. „Omlouvám se, Marto, nechtěl jsem rušit,“ promluví. „Ale potřebují tě ve městě. Hned.“
„Myslela jsem si, že jste s Jonathanem odpluli na voru už před několika hodinami.“
„To taky jo,“ přisvědčí, „ale stala se nehoda.“
WATER STREET
„Co se stalo?“ zeptám se Jamese, jakmile opustíme kovárnu. Zatímco mi sedlal koně, zaběhla jsem ještě rychle zkontrolovat Betsy a vzít si svou lékařskou brašnu. Brutus to však Jamesovi zrovna neusnadnil, a tak si chudák mne pohmožděné rameno, z něhož si chtěl můj kůň kousek uhryznout.
James se roztřeseně nadechne. „Z Dawinova přístaviště jsme vyrazili až pozdě v noci, když už se začal tvořit led. Já, Sam a Jonathan. Uprostřed řeky ještě tekl volný proud, tak padesát stop široký. Mysleli jsme si, že máme dost času dopravit klády do Long Reach, ale asi před hodinou se led kolem nás zavřel. Nic takovýho jsem v životě neviděl, paní Ballardová. Zkrátka to pohltilo celej vor. Jednu chvíli jsme pluli po proudu a v tý druhý jsme stáli jak solný sloupy. Sam Dawin se probořil, když se snažil dostat na břeh.“
„Stáhlo ho to pod led?“
„Skoro. Chytil se kraje, když upadl. Prsty na nohou se akorát dotkl dna. Však víte, jak je vysokej. Dalo nám to zabrat, ale dostali jsme ho ven. Jonathan jel rovnou k vám domů pro pomoc.“
„Tak to abychom si pospíšili,“ řeknu a zabořím paty Brutovi do slabin. Kůň vyrazí a přejde do cvalu. Jamesovi chvíli trvá, než nás dohoní.
„Já se omlouvám, paní Ballardová, ale nejedeme zpátky na pilu. Amos Pollard mě poslal, abych vás přivedl do hostince.“
„Co s tím má společného Amos?“
„Jak se Sam probořil, uviděl tam tělo.“ James si všimne mého údivu a dodá: „Muže. Mrtvýho a zmrzlýho. Vysekali jsme ho ven. Já, Amos a pár dalších. Proto jedeme do hostince. Amos trval na tom, abyste se na to tělo podívala nejdřív
vy. Dřív než někdo jinej. Tvrdil, že vás to bude obzvlášť zajímat.“
Viděla jsem během let už víc mrtvol, než by mi bylo milo, avšak nikdy bych nenazvala jejich ohledávání zájmem. Někdy to byla nutnost, to jistě, ale nikdy to nebylo něco, co bych si užívala.
Obloha se proměnila z inkoustově černé do cínové šedi. Nakloním hlavu, abych se zadívala na Jamese z profilu. Stisknutá ústa působí obezřetně. Obočí má stažená k sobě. Rukama pevně svírá otěže.
„Co mi neříkáš? Koho jste to vysekali z řeky?“
Dlouho mlčí, než odpoví: „To jde jen těžko říct.“
„To znamená, že mi to nechceš říct?“
„To znamená, že nemůžu. A nevím, jestli to v týhle chvíli vůbec může někdo povědět.“ Polkne. „Má na sobě docela dost ran… zejména teda v obličeji.“
James Wall je příšerný lhář. Tahle dovednost bude vyžadovat ještě nejméně deset let a o dost víc zkušeností, aby ji získal. Takže teď ji velmi dobře vidím v jeho zaťaté čelisti, když se odvrátil zpět k cestě. Ne lež, to nejspíš ne, ale rozhodně něco obchází.
„Nu dobrá,“ prohlásím mile. „Koho si tedy myslíš, že jste vysekali z ledu?“
Ta otázka ho vyvede z míry, takže mi odpoví dřív, než si stihne promyslet možné důsledky: „Joshuu Burgesse.“ Ach.
Když to jméno uslyším, překvapí mě úleva – ne úleva, radost. Podivný zázrak. Doufala jsem, že Burgess bude viset za to, co provedl, ale mrtvý je mrtvý, a z téhle novinky tedy rozhodně smutná nebudu. Pořád však nechápu, proč pro mě Amos poslal, a tak to Jamesovi taky povím.
„Ono jde o to, že má hodně –“ odmlčí se, jak hledá správné slovo, „je hodně pochroumaný… víc než jen v obličeji, víte. Někdo bude muset říct, co bylo příčinou smrti. Aby to bylo oficiální, kdyby se to třeba nějak vyšetřovalo.“
Zranění. Pochroumaný. Jiná slova, jiné významy.
„A Amos Pollard se domnívá, že doktor Cony se na to nehodí?“
„O doktorovi se ví, že se přátelí s plukovníkem Northem.“
Moje myšlenky rychle pádí a spojují tečky, které měl James sotva čas zakreslit svými pečlivě volenými slovy. „Takže to je Joshua Burgess, koho jste našli? A někdo ho zabil?“
Neodpoví. Místo toho se mu rty zkroutí, jak se snaží nabrat kuráž, aby se mě zeptal na něco, co v sobě už nějakou dobu drží.
„Myslíte si, že Rebeka Fosterová říká pravdu? O plukovníku Northovi a Joshuovi Burgessovi?“ Vlastní odvaha ho uvedla do rozpaků a tváře zrudlé větrem mu ještě víc potemněly. „Myslíte si, že ji znásilnili, jak tvrdí?“
Dokonce i teď po několika měsících mám před očima zcela jasný obrázek Rebeky Fosterové. Našla jsem tu mladou ženu doma, samotnou jen s dětmi, několik dní po tom útoku. Manžel byl pryč, a tak se stala snadnou obětí. Ošetřila jsem jí rozražený ret, monokl kolem oka, modřiny na tváři. Prohlédla jsem si temně fialové podlitiny, kterými měla posetý celý trup, paže i stehna, zápěstí i kotníky. Pátrala jsem po zlomených kostech a řezných ranách, ale nalezla jsem jen málo, co jsem mohla pomoct vyléčit. Poranění, jaké jí způsobili, se nedá uzdravit. A tak jsem jen mladou, krásnou pastorovu ženu vykoupala a pomohla jí do čistého oblečení. Zabalila ji do deky. A potom jsem se posadila a nechala ji, aby se mi vyplakala na hrudi. Hladila jsem ji po vlasech a chlácholivě jí broukala do ucha. Čekala jsem, až Rebeka Fosterová vyčerpá všechny své slzy, a pak jsem vyslechla tu strašlivou, srdcervoucí zpověď, aby to břímě už nemusela dál nést sama. Naslouchání je dovednost, kterou člověk získá tím, že ji dělá. Během mnoha let strávených vedle postelí a v porodních pokojích, kdy jen čeká, zatímco ženy sdílejí své utajené skutky, které je dovedly až k porodu. Vím, že taková tajem-
ství přicházejí ve vlnách. Nejdřív hrozivé přiznání a pak ty menší, hlubší činy, které mu předcházely. Kradmý pohled. Skrytý, erotický dotek. Chvíle vášně a ztracené kontroly. Ale někdy – v těch nejhorších případech – jsou to příběhy, jako mi předestřela Rebeka v té trhané, nesouvislé zpovědi před čtyřmi měsíci. Někdy je mou prací sedět a poslouchat příběhy brutality a pustošení. Žen, které se vyznávají z hříchů, jež nespáchaly. O nichž ani nevěřily, že by se jim mohly stát. Činy, proti nimž bojovaly. A tak jsem to odpoledne zůstala s Rebekou, tichá a nehybná. Občas jsem ji jen beze slov podpořila pokývnutím hlavy. Ne. Nedokázala jsem mluvit. Tehdy ne. Věděla jsem, že zvuk mého hlasu by tu dívku vystrašil a umlčel. A ať už se poté dělo cokoliv, dvěma věcmi jsem si byla jistá: Rebeka mi potřebovala všechno vypovědět a já jsem potřebovala zjistit, kdo má být potrestán za to, co se jí stalo.
„Ano,“ odpovím Jamesovi, když se mi konečně podaří zbavit se tvrdého uzlu hněvu usazeného v krku. „Rebeka říká pravdu a já věřím každičkému slovu, které tvrdí. Viděla jsem na jejím těle, co jí provedli. Doufala jsem, že za to Joshua bude viset.“
James se na mě podíval s ústy staženými do ponuré čárky. „Nebuďte si tak jistá, že nevisel.“