Kapitola první o Listopad 1347 p
lunce je nízko, když dorazím k lesu. Zastavím na vrcholku kopce, ohlédnu se zpátky na cestu, kudy jsem přišla, a přitáhnu si těsněji kabát proti větru. Řeka dole se vine kolem městských hradeb jako prut roztaveného zlata. Věž kaple Notre-Dame des Doms v barvě kostní běloby se vypíná nad střechy jako varovně vztyčený prst. Vedle ní každý den vyrůstá nové lešení na Palais Neuf. Dokonce i z takové dálky se přes řeku nesou ozvěnou mohutné údery kladiv a křik kameníků. Když před pěti lety přijel do Avignonu papež Klement VI., nově postavený palác jeho předchůdce Benedikta XII. na něj neudělal dostatečný dojem – ne, Klementův palác musí být největší a nejokázalejší na světě! Být venku z města je pro mě požehnáním. Místo moči a dý mu ze spáleného dřeva mohu dýchat nasládlou vůni zeminy. Uhýbám z cesty, zbrázděné koly kočárů, do labyrintu stínů a pohupuji prázdným košem. Touhle neviditelnou stezkou, kudy matka procházela mezi starými duby kolem sutin římských hradeb a zapomenutých olivových hájů, bych mohla chodit poslepu. V tuhle roční dobu
S
~9~
se v lese brzy stmívá. Musím si pospíšit, abych se dostala zpátky dřív, než se na noc zavřou městské brány. V chladném stínu dubů roste kostival. Sotva zahlédnu drobné purpurové květy, pokleknu, vytáhnu nůž zpoza pásu sukně a začnu odřezávat tenké stonky. V duchu probírám seznam toho, co je potřeba: kostival na Anesina oteklá kolena, fenykl pro pekařovo neklidné dítě a máta k tomu, aby udržela v patřičných mezích blechy. Od té doby, co prší, jsou neodbytné, a Margot mě tím, jak se celou noc škrábe, nenechá spát. Myšlenka na Margot mě pokaždé zasáhne. Hlavou se mi honí naše ranní hádka. Když se slova opakují, časem se ohladí jako říční kameny. „Proč to musí být on?“ zeptala jsem se a začala přecházet po pokoji jako kočka. „Mohla bys mít kohokoli, Margot. Které hokoli kupce, advokáta nebo doktora. Proč to musí být Erec Dupont?“ Sestra, která je mým dvojčetem, se posadila na naši postel, narovnala se a složila ruce do klína. „Protože ho miluju,“ řekla jen. „A není na škodu, že je bohatý,“ odsekla jsem. „To není fér,“ řekla, a tváře jí polil nach. „Víš, že si ho neberu pro peníze.“ Už za pár krátkých měsíců opustí mě i náš pohodlný dům na ulici des Lices, a vymění ho za sídlo Dupontů, kde jako jedovatý pavouk vládne její budoucí tchyně. Z kostelní lavice pro naši rodinu budu sledovat, jak se má sestra pokorně hrbí vedle ostatních manželek kupců, dávajících na odiv své bohatství krajkami na manžetách a šperky v uších. Já budu záplatovat sukně, sušit byliny, vařit lektvary, vyrábět masti na popáleniny, ke kterým jsem přišla při práci v kuchyni, a napravovat polámané kosti. Mým osudem bude pečovat o stárnoucího otce a sledovat, jak jsem sama stále unavenější a vrásčitější. ~ 10 ~
„Kde jsem byla já po celé ty roky, kdy jste spolu s matkou chodily po lese a po návštěvách, nebo se věnovaly svým lékům?“ V jejích slovech nebyl hněv, jen překvapení a bolest. Vzpomínka na stovky rán se vrátila jako sen – matka, klepající na zdobené domovní dveře Dupontových, a Erecovy světlé vlasy, lesknoucí se v přítmí předsíně. Než jsme si mohli dovolit najmout Anes, Margot v tom studeném domě strávila spoustu dní. „Tys měla matku,“ pokračovala sestra, „a já Ereca.“ „Mohlas chodit s námi,“ řekla jsem ve snaze zbavit se pocitu viny. „Pokud se pamatuji, žádaly jsme tě o to. A tys přišla jen párkrát.“ Sotva jsem ta slova vyřkla, vyzněla naprázdno. Viděla jsem Margot jako holčičku se zavřenýma očima, jak svírá matčinu sukni pěstičkami, a jak ji posílají čekat ven s ostatními dětmi, zatímco matka a já přivádíme na svět jejího nového sourozence. „Nikdy jsem neměla ráda pohled na krev, Eleo,“ řekla Margot, „ale ráda jsem chovala děti.“ Ze všeho nejvíc se bojím dne, až mě povolají k Margotině lůžku, abych jí asistovala při porodu. Modlím se, aby neumřela jako matka, v krví nasáklé manželské posteli, zatímco bych ji opět zcela bezmocná nedokázala zachránit. Chladný vzduch náhle prořízne zavytí. Ztuhnu. Obhlížím les kolem, ostražitá jako králík, ale ve tmě mezi stromy se nic nehýbe. Na mysli mi vytanou vlci z dobrodružné knihy, ale v Avignonu vlka neviděli celá desetiletí. Zvíře znovu zavyje, hluboce a zoufale, a nakonec zaskučí. Ten zvuk vychází od louky. Sáhnu do koše, vytáhnu otlučenou cínovou lžíci, kterou používám k vyrývání fenyklových oddenků, a držím ji před sebou jako zbraň. Jdu dál. Uvědomuji si svůj chrčivý dech i vlhko z půdy, které mi prosakuje do bot. Deset kroků. Dvacet. Třicet. ~ 11 ~
Dojdu na konec lesa k štíhlým stromům, zalitým zlatavým světlem. Jistý přičinlivý sedlák tu kdysi vykácel mýtinu. Uprostřed louky se krčí torzo chalupy. Polozbořené zdi bez střechy a popínavé rostliny se vinou mezi kameny jako ženské vlasy. Bylo to matčino oblíbené místo. U chalupy, právě tam, kde roste divoký fenykl, stojí vlk. Podvědomě ustupuji za dub. Zrychluje se mi tep. Viděl mě? Měla bych se dát na útěk? Jsem od něj asi dvacet kroků, ale když budu jemně našlapovat… Zvíře zaskučí. Ozve se tklivý zvuk psovité šelmy, při kterém mi zaškube v prsou. Opomenu své moudřejší instinkty a vystrčím hlavu zpoza stromu. Zvíře si mě dosud nevšimlo. Mohutnou hlavu má skloněnou, jako by ho něco v trávě znepokojovalo. Zkoumám hřbet jeho přikrčeného těla, mohutné boky a tvar hlavy. Je to pes, ne vlk – ale jiný než všichni psi, jaké jsem dosud viděla. Tohle zvíře v sobě spojuje divoké předky a přátelské tvory, polehávající pod stolem a žadonící o zbytky. Mezi lopatkami se mu jako ostny ježí černá srst, má protáhlou a kostnatou tlamu. Pes znovu zavyje. Se svíravým pocitem v břiše si uvědomím, že se tlapou chytil do pasti. Už jsem viděla oběti pytláků na pozemcích královny Johany – králíky, lišky a občas i ženetky –, ale dosud žádná nebyla naživu. Ležely se skelnýma očima, čenichy potřísněnými krví, jak se snažily ohlodat končetinu uvízlou v pasti, a vzácnými kožichy, rozpáranými supy. Pomodlím se, vrátím lžíci do koše, opustím svůj úkryt a vyjdu na louku, zalitou mosazně šedavým světlem. Pes pokývá hlavou směrem, kde zachytil můj nenadálý pohyb. Uskočí dozadu a vyštěkne, sotva mu kov pronikne hlouběji. ~ 12 ~
Uklidním se, krev mi přestane bušit do spánků a opřu se o kmen dubu. Natáhnu k psovi ruku, jak mě to naučila matka, a vybavím si, co v takové situaci říkala a dělala. Haló, statečné stvoření! Je mi líto, že tě to bolí. Neublížím ti. Můžu ti pomoci, jestli mě necháš. Pes na mě zírá, uši přitisknuté k protáhlé hlavě. Všimnu si mohutných svalů a silných drápů. Je klidný a poslouchá. Je to pes, ne fena. Uvolním past a pustím tě na svobodu. Ale musíš mi důvěřovat. Pohled jeho divokých očí se na moment, během něhož mi srdce několikrát zabuší, střetne s mým. Pak pomalu skloní hlavu. Když se na mě znovu upřeně podívá, vlk je pryč. Zůstává jen pes. Zadržím dech a vykročím suchou travou. Těsně před ním pokleknu a obličejem se k němu přiblížím. Nejsem jako matka. Jakmile bude volný, může mi prokousnout hrdlo a nechat mě vykrvácet v podrostu. Pomalu zvednu ruku a natáhnu ji k němu. Ve tváři cítím jeho horký dech a v nose vlhkou vlnu jeho kožichu. Sotva se ho rukou dotknu na hrudní kosti, ucukne. Srdce v hrudním koši mu pod huňatým kožichem a svaly prudce buší. Zhluboka se nadechne, svěsí ramena a sklopí uši. Pod mými prsty mu srdce bije pomaleji. Zůstává klidný. „Hodný,“ zašeptám. „Hodný pes.“ Mnohem klidnější, s vědomím, že mi neublíží, obrátím pozornost k pasti. Pod jeho tlapou je uprostřed trn. Jestli ho uvolním ze spoje, podaří se mi past rozevřít. Jemně, opatrně a pomalu položím levou ruku na podstavec, abych ho přidržela. Pravou rukou se chopím konce trnu. Je od krve, a tak prokluzuje, pevně zapuštěný v kovu. Omotám ho lemem sukně, zatáhnu a uvedu ho do pohybu. Vytáhnu ho, znovu naberu dech a rozevřu čelisti pasti. ~ 13 ~
Když se ocelové trny, obalené zaschlou krví a chomáčem srsti, oddělí od jeho tlapy, pes znovu zakňučí a tlapu opatrně zvedne. Její konec jen zplihle visí a přes sraženou krev je v idět bělavá kost. Pokusí se na ni přenést váhu a vyštěkne. Bez přemýšlení k němu vztáhnu ruce. Otočí se a odkulhá do lesa. Celá roztřesená se zvednu a co nejvlídnějším hlasem na něj zavolám. Rozbalím bochník chleba, který jsem si na Anesino naléhání přibalila, a zvednu ho do výšky, aby vánek zanesl k psovi jeho vůni. Širokým obloukem obejdu chalupu v naději, že se znovu objeví. Je ale pryč. K matce by se vrátil, položil by jí hlavu do klína, nechal by se pohladit za ušima a následoval by ji domů. Zvířata mě nemají tak ráda jako ji. Když jsem venku v lese, nestane se, že bych se podívala dolů, abych zjistila, že se mi kolem kotníku vine had, a užila si chvíle, kdy na kůži cítím jeho šupinaté břicho. Jeleni nevycházejí ze stínů, aby mi položili své sametové čenichy do otevřených dlaní, jako kdybych byla kněz z kostela Saint-Agricol a měla v nich svěcenou vodu. Přesto mívám čas od času pocit, že mě někdo sleduje, a podívám se přes rameno. Zahlédnu kočku, která se zdviženým ocasem otírá o roh zdi. Jindy sleduji ptáka, jak slétne k zemi blízko mě, poskočí ještě blíž a se zájmem si mě prohlíží bystrýma černýma očima. Vždycky to končí stejně – kočka zasyčí a odběhne, a pták odletí, aby svým cvrkotem varoval kamarády. Nejsem ta, za kterou mě považovali. Snažím se setřást z prsou úzkost, která provází vzpomínky na matku. Přichází nečekaně – myji s Anes nádobí nebo s Margot obcházím stánky na tržišti, a najednou si vzpomenu. Matka je mrtvá. Ta myšlenka mnou provane jako zimní mistral a sfoukne všechny svíčky, které jsem zažehla, abych se jí zbavila. ~ 14 ~
Uplynuly dva prázdné roky od doby, kdy tu ještě byla, nakrucovala se ve své oblíbené sukni a broukala si nějakou baladu, nebo mě brala za ruku, ukazovala mi různé byliny a vysvětlovala, jak se používají – pokud byly k použití – nebo proč bych se některým měla vyhnout. Jedno patří k druhému, říkávala. Až tohle poznáš, nikdy nebudeš sama. Rozhlédni se kolem sebe. Země tě volá. Nebýt Matyldy Dupontové, Erecovy matky, možná tu teď byla se mnou. Zvedá se vítr a žene temná mračna oblohou. U zdi na jižní straně polorozpadlé chalupy, ukrytá před větrem a začínajícím deštěm, vyložím z košíku na zem bochník chleba a dvě jablka. Pomyslím na psa ve vlhké noci, na jeho poraněnou nohu, stáhnu plášť z ramenou, složím ho do čtverce u zdi a pomodlím se ke svatému Františkovi, aby přijal tuto oběť. Vracím se zpátky do Avignonu k otci a Anes. A na chvíli k Margot. Jsem skoro u silnice, když si uvědomím, že jsem zapomněla na mátu, a v duchu zakleji. Další týden bleších kousnutí pro Margot a bezesných nocí pro mě. \
Chladné prsty větru mi sahají pod manžety rukávů a límec šatů. Přidám se k zástupu lidí, vcházejících do města z Avignonského mostu. Vlajky, vztyčené nad branou, se zmítají ve větru – červeno-bílá papežská tiára a modro-bílý květ lilie v erbu královny Johany. Stráž v šarlatových uniformách nehne brvou. V posledních odlescích světla se blýskají jilce a pochvy mečů. Ruch města za hradbami tlumí veškeré myšlenky – hlasy, které volají na pozdrav nebo lákají na zboží, štěkot psů, hýkání mezků a rachot kol od vozů po dlažbě. Obyvatelé města procházejí úzkými ulicemi, klobouky naražené na hlavách proti ~ 15 ~
větru. Zabočím do ulice des Lices, právě když oblohu protne první blesk. Z otevřených oken rohového domu se rozléhají hlasy a mísí se s vůní vařeného jídla. Hlasitý smích – otec. Slabý kontraalt – Margot. A třetí hlas, bodrý a mužný – Erec. Chci se rozběhnout zpátky do lesa. „Tady je,“ říká otec, sotva vstoupím. S námahou se postaví. S každou změnou počasí ho trápí nemocná noha. Je to štíhlý muž, který zamlada býval sportovcem – nejrychlejším běžcem a nejzdatnějším plavcem. Všechno se pokazilo, když jeho kůň zapadl nohou do králičí nory a tu otcovu nechal pod sebou. Moji rodiče se seznámili, když matčin otec – lékař, kterému asistovala – přišel toho mého léčit. Otec už plešatí, ale tvář má stále pohlednou, opálenou a mladistvou, navzdory hodinám stráveným při svíčkách nad papežovými účetními knihami. Margot a Erec stojí naproti němu. Tvoří půvabné srovnání tmy a světla. Vždycky zapomenu, jak je Erec vysoký. Ačkoli je mu osmnáct – je o rok starší než já a Margot – pro mě je to pořád osmiletý, desetiletý nebo dvanáctiletý kluk, co ze střechy hází jablka po kolemjdoucích a kolena má poškrábaná od kmenů stromů nebo zamazaná od bláta. Tenhle muž se širokými rameny v oděvu z jemné černé vlny je teď někdo docela jiný. Jen vlasy se mu od dětství nezměnily – má je stejně zlatavé jako jeho matka. „Jdeš pozdě,“ řekne sestra a svraští čelo. „Báli jsme se, že tě zastihne déšť.“ Ačkoli jsme po porodu vypadaly stejně, po pár letech by si nás už nikdo nespletl. Oči máme po otci velké a hnědé, nosy úzké a posazené přímo nad drobná ústa. Zatímco Margotina pleť je bledá a krémová jako mléko, moje je snědá jako otcova, s pihami na nose a lícních kostech. Kdykoli svýma obhroublýma ~ 16 ~
rukama narazím na spící sestru, pokaždé mě překvapí její hebká, jemná kůže pod košilí. Roztáhnu ruce, abych ukázala, že jsem suchá. „Jak vidíte, vrátila jsem se bez poskvrny.“ „Kde máš plášť?“ zeptá se Margot. Rychle uvažuji. Nechápali by, jak jsem věděla, že mi divoký pes neublíží. Pochopila by to jen matka. „Na louce bylo teplo,“ zalžu. „Jak jsem sbírala byliny, pověsila jsem ho na větev a zapomněla na něj.“ „To bylo nerozumné.“ Margot vyhlédne z otevřeného okna na potemnělou oblohu. Vlasy, pracně spletené do copu, se jí lesknou. „Do zítřka bude zničený. Než budu mít čas ušít ti nový, můžeš nosit mámin.“ Podle zatnuté čelisti poznám, že se na mě kvůli dnešnímu ránu ještě pořád zlobí, ale kvůli Erecovi se snaží mluvit přívětivě. „Slavíme,“ říká otec rozjařeně a ukazuje na džbánek s vínem a poháry na stole. Tázavě zvednu obočí, i když vzhledem k svíravému pocitu v břiše znám odpověď. „S Margot jsme si stanovili náš den,“ říká Erec. Sestra se k němu otočí a štěstí jí rozzáří tvář jako východ slunce. „Vezmeme se na jaře, až se táta vrátí z Paříže.“ Obávala jsem se, že se vezmou dřív. Ale už je to určeno. Budu se obávat jara. Zírají na mě, a já si uvědomuji, že jsem neodpověděla. Obnažím zuby k úsměvu. „To je skvělá zpráva,“ řeknu. „Gratuluju.“ Otec s námahou usedne na lavici. „Sedni si, Eleo,“ vyzve mě a nalije víno. ~ 17 ~
Přendám koš do druhé ruky, jako kdyby byl těžký, i když je v něm jen pár snítek kostivalu. „Moment,“ řeknu, „jen vybalím koš a zjistím, jestli Anes nepotřebuje pomoci s večeří.“ Aniž bych čekala na odpověď, projdu předsíní a zamířím k úzké chodbě, vedoucí ke kuchyni. Anes, stojící zády ke dveřím, se nakloní nad hrnec na ohništi a dřevěnou lžící ochutná z jeho obsahu. Překročím práh a upustím koš na vydrhnutý dubový stůl. Ozve se temný úder. Anes sebou trhne a narazí hlavou do nízké římsy nad krbem. „Promiň, Anes.“ Přispěchám k místu, kde stojí, a pohladím ji po čele. „Proboha, dítě,“ vyhrkne, „málem jsem kvůli vám skončila v krbu!“ Setřu jí ze skráně šmouhu od sazí a prohlédnu růžovou pleť pod ní. „Čekám, že se zázračně uzdravíš,“ řeknu a políbím ji na čelo. Odstrčí mě. „Ta mrkev potřebuje oloupat.“ Vděčná za rozptýlení a za to, že mohu něco udělat vlastníma rukama, se pouštím do práce. Anes vaří tak, jak dělá všechno – s provensálskou láskou k jednoduchosti, spojenou s touhou po dokonalosti. Poletuje kuchyní jako buclatá víla a se zaujetím ochutnává, solí a koření. Výsledky jsou vždycky skvělé. Když jí bylo deset, přišla kvůli neštovicím o celou rodinu. Nezůstaly jí žádné peníze – její rodiče byli nájemci statku – a tak ji poslali na výchovu k řádovým sestrám do nejbližšího a nejchudšího kláštera. V kuchyni vždycky projevovala nadání. V šestnácti letech klášter opustila s mladou baronkou, kterou rodina vytrhla z náboženského života a provdala za bohatého obchodníka s vínem. Dívka dokázala porušit řádový slib cudnosti, nedokázala však žít bez Anesiných ovocných koláčků. ~ 18 ~
Anes se stěhovala z domu do domu po celém městě podle toho, jestli se k ní Štěstěna přiklonila, nebo se od ní odvrátila. Když mně a Margot bylo jedenáct, přišla bydlet k nám, a rychle se stala členkou rodiny. Navzdory bezpočtu hodin, které jsem s ní strávila v kuchyni, jsem z její kuchařské magie nic nepobrala. Když byla minulou zimu nemocná, udělala jsem kuřecí polévku – něco, s čím jsem jí při vaření bezpočtukrát pomáhala –, ale když jsem jí přinesla misku, ochutnala jednu lžíci a obsah vyplivla. Moje břečka chutnala jako mýdlo. Zvedám hlavu a vidím, jak mě měří zkoumavým pohledem s rukama na širokých bocích. „Co je s vámi?“ zeptá se a přeměří mě pohledem od hlavy k patě. „Proč se tak mračíte?“ „Nic,“ zamumlám. „Jsem jenom unavená. Vyšlápla jsem Mount Andaon.“ „Nemyslím jen dneska. Posledních pár týdnů. Od doby, co jsem nastoupila.“ „To všechno ten déšť,“ zalžu a vložím poslední oloupanou mrkev do mísy. „Zítra uvařím čaj proti melancholii. Co je ještě třeba udělat?“ O dvacet minut později vyjdeme celé propocené z kuchyně. Každá z nás nese těžký tác. Anes udělala vepřový koláč s jablky, jehož zlatavou kůrku zdobí lístky těsta a směs šlehaného vejce a mléka, a přidala vařenou mrkev na másle a tymiánu a cuketovou a cibulovou polévku. „Voní to skvěle, Anes,“ řekne Erec a opatrně jí vezme tác z rukou. Anes září štěstím. Sedneme si na svá místa u stolu – já vedle otce, Erec naproti mně vedle Margot. Anes rozkrájí koláč, každému nandá pořádnou porci a pak se omluví. Jako vždycky, když máme hosty, jí svou večeři v kuchyni. ~ 19 ~
Otec mně a Margot naplní číše vínem. Je to jeho nejlepší druh červeného, uchovávaného pro zvláštní příležitosti. Je v bujaré náladě. Jediný syn nejbohatšího obchodníka s vlnou ve městě – lepší partie, než o jaké mohl snít. I když je Margot krásná a vzdělaná, umí latinsky, vede domácí účetnictví, kterému se naučila od otce, a dokonale vyšívá, zůstává dál dcerou papežského notáře a zemřelé porodní asistentky. Všechny měšťanky, a dokonce i některé šlechtičny z nižších vrstev, usilovaly o to provdat své dcery za Ereca Duponta. Ale pro něj existovala vždycky jen Margot. Oblékne ji do sametu a hedvábí, zásobí ji cukrem a kořením, a zajistí, že každý den v týdnu bude na stole maso. Bez ohledu na tu duševně nemocnou ženu, která má mysl plnou jedu. Otec skloní hlavu, aby pronesl modlitbu před jídlem. „Bože, požehnej nám tyto dary, kterých se nám dostává díky tvé štědrosti skrze Pána našeho, Ježíše Krista.“ Na chvíli se odmlčí. „Děkujeme ti, Bože, za nadcházející manželský svazek Margot a Ereca. Ať je jejich život dlouhý, šťastný a požehnaný mnoha dětmi. Amen.“ „Amen,“ proneseme jednohlasně a pokřižujeme se. Upiji vína. Ochutnám révu, která uzrála pod horkým letním sluncem a vyrostla v bohaté tmavé půdě, a představím si Margot, jak leží bledá a propocená se zakrváceným klínem. „Je něco nového o Allistairovi?“ zeptá se otec po několika soustech koláče. Allistair Dupont, nejstarší syn prostého barvíře látek, byl obdařen matematickým talentem a smyslem pro výhodný obchod. Když mu bylo šestnáct, převzal otcovu živnost a rychle rozšířil nevelký podnik na ulici des Teinturies na úspěšnou obchodní společnost s filiálkami v Paříži, Bruggách a Lille. Poté, co se přiženil do Matyldiny rodiny – jedné z nejstarších v Provence – navázal obchodní kontakty v Navaře a Aragonu. Bylo to ~ 20 ~
v době, kdy válka znemožnila králi Filipovi nakupovat levnou vlnu z Anglie. Je domýšlivý, vulgární a přehnaně sebevědomý. Matka jím v duchu opovrhovala. „Otec se má dobře,“ odpoví Erec a položí vidličku. „Je v Navaře, kam odjel uzavřít nějakou smlouvu. Pak odcestuje do Paříže. Pověsti o tom, že je nemocný a má nepříjemnosti, jsou dobré pro obchod. Lidé nakupují vlnu, jako kdyby se blížil konec světa.“ „A Matylda?“ ptá se otec. Cítím, že se na mě Margot dívá, a věnuji se svému talíři. Erec dlouze upije vína. „Matka je slabá a má horečku,“ odpoví. „V téhle roční době to není nic neobvyklého. Doktor Laurent jí denně odebírá krev. Říká, že jí bude líp, až se změní počasí. Ale horečka neustoupí.“ „To jsi mi neřekl,“ opáčí sestra znepokojeně. „Navštívila bych ji.“ „Nechtěl jsem tě zbytečně znepokojovat, miláčku. Nemocná bývá hodně často. Tahle nemoc se ale zdá být jiná.“ Erec se nečekaně obrátí na mě. „Doufal jsem, že by Elea mohla přijít a prohlédnout ji.“ Sousto se mi drolí v ústech. „Horečka neustupuje,“ zopakuje. „Někdy vnímá skutečnost, někdy ne. Dnes si vyžádala Bietriz.“ Při vyslovení matčina jména se celá roztřesu. Podívám se na sestru. V její tváři se zrcadlí můj vlastní neklid. Uplynuly dva roky od chvíle, kdy jsem viděla Matyldu Dupontovou naposled, zabalenou do šarlatových prostěradel. Vím, co jsi zač. A moje matka jí ve své hluboké, chápající lásce odpustila. „Nejsem jako moje matka,“ řeknu a podívám se Erecovi do modrých očí. „Jestli je její stav vážný, jak říkáš, měl bys poslat pro dalšího doktora.“ ~ 21 ~
Zavrtí hlavou. Ve starostlivém výrazu jeho tváře zachytím pohled chlapce, jakého jsem znala. „Prohlíželi ji už tři. Jednoho otec dokonce přivedl z Paříže. Jediné léky, které vyvolaly trvalou změnu, byly ty od Bietriz.“ „Eleo,“ osloví mě otec. Jeho klidný hlas zní zároveň výstražně. „Jsem si jist, že tvoji ostatní pacienti to pochopí. Vypadá to, že nemoc madam Dupontové je vážná.“ „Uvědomuji si, o co žádám,“ přeruší ho Erec. „A nežádal bych o to, kdyby okolnosti nebyly naléhavé.“ Během jejich ročních námluv jsem dělala všechno pro to, abych se Erecovi vyhnula. Sotva jsem zaslechla jeho hlas, otočila jsem se od dveří, aniž bych na sebe upoutala pozornost, a dělala to tak často, jak to jen šlo. O tom, co se přihodilo našim matkám, se nikdy nezmínil. Jejich téměř sesterské pouto se zpřetrhalo jedné noci, po které následovaly pověsti plné jedu. Otec i matka Matyldě odpustili. Její pomatenou mysl nazývali tragédií. Když Erec poprvé požádal o svolení doprovázet Margot domů z nedělní mše, otec ho uvítal s otevřenou náručí. Ale určitě tuší, co si o jeho matce myslím. Rozhlédnu se kolem stolu a zachytím sestřin prosebný a otcův zklamaný pohled. „Vyžádala si Bietriz,“ zopakuje Erec. „Prosím.“ Náhle mi v uších zazní matčin hlas – tak jasně, jako hlaholení zvonu. Odříkává slova, která vyřkla oné noci. Odpusť jí, Eleo. Neví, co dělá. Je vězeňkyní vlastní mysli. Myslím na psa v pasti, který by si byl schopen ohryzat vlastní nohu až na kost, aby se dostal na svobodu. Na lék z řimbaby, tlumící horečku, mám všechny byliny. Kvůli Margot, která bude brzy bydlet pod Matyldinou střechou, a kvůli matce, která by chtěla, abych zmírnila utrpení její přítelkyně, se o něj pokusím. ~ 22 ~
„Nevím, jak můžu pomoci,“ řeknu, jakkoli svých slov lituji, „ale připravím lék a zítra přijdu.“ „Děkuju,“ opáčí Erec s úlevou ve tváři. „Děkuju, Eleo.“ Za otevřenými okny se zableskne, pak zahřmí a mraky se konečně zbaví břemene deště. S Margot vyskočíme a spěcháme k oknům, abychom přitáhly svislé příčle, oddělující okenní tabule. Zatímco zatahuji kovový závěs, Margot se natáhne a přikryje mi ruku svou. Uvolním prsty – nejsem ochotna se smířit. Usedáme zpátky k jídlu. Na chvíli není slyšet žádný zvuk, jen bubnování deště do kamenných šindelů a cinkání příborů. „Mám novinku o královně Johaně,“ řekne otec polohlasem. Margot a já zavřeme oči. Napětí, které mezi námi panuje, je na okamžik zapomenuto. Johana, královna Neapole, Sicílie a Jeruzaléma, hraběnka našeho regionu Provence z krve Kapetovců a prapravnučka mé jmenovkyně Eleonory Akvitánské. Divoká, vyhlášená krasavice, žena ze světa, ovládaného muži, byla matčinou oblíbenkyní a hrdinkou našich příběhů před usnutím. „Provdala se za svého bratrance Ludvíka Tarantského.“ Margot si povzdechne. „Bez papežova svolení.“ Dusím se svým koláčem. „Papež Klement je zlostí bez sebe, že byl celý týden upoután na lůžko pro poruchu trávení, a doktor de Chauliac neví, jak ho vyléčit,“ dodá otec a spokojeně si dolije pohár. Před třemi léty byl zavražděn Johanin první manžel Ondřej, syn krále Karla I. Uherského. Přesně řečeno byl uškrcen a pověšen z balkonu se zohavenými genitáliemi. Všichni věří, že jeho smrt má na svědomí Johana. Jediným důvodem, proč se za něj provdala, bylo zabránit maďarské invazi do Neapole. Vždycky ~ 23 ~
se předpokládalo, že je to Johana, kdo drží v oblasti v rukou skutečnou moc. Nedůtklivý, dětinský Ondřej, nespokojený s tím být pouhým chotěm královny, však rozhodl, že musí být korunován za krále. Chápu, proč to mohla udělat – způsobů, jak ven z nepříjemného manželství, není mnoho. Přesto bych poradila více citlivosti při popravě. „Co papež Klement udělá?“ zeptá se Margot. „Vyobcuje je z církve?“ Otec se dá do smíchu a proti světlu zamíchá vínem v číši. „Ale ne. Neudělá nic, jen bude ve svých komnatách překypovat zlostí. Podle svého přání sídlí v Avignonu. Může je buď vyobcovat z církve, vrátit se do rozvalin Říma a nechat se zavraždit jako Bonifác VIII., nebo zůstat ve svém novém, směšném paláci a čekat, až přijde jeho čas. Říká se, že bude soud.“ „Soud?“ Otec přikývne. „Královna Johana a její nový milenec přijedou do Avignonu, kde stanou před soudem za vraždu jejího manžela.“ „Ale Ondřej umřel už před rokem,“ namítám. „Proč je královna soudně stíhaná až teď?“ Otec pokrčí rameny. „Papež váhal, ale Ludvík Uherský, Ondřejův bratr, ho k tomu donutil. Pokud nevynese verdikt, zatáhne Neapol do občanské války.“ Margotina tvář je rudá vzrušením. Naše neohrožená královna bude poprvé v našem městě, ve svém městě. Bude přehlídka. A ona ji uvidí. „Johana potřebuje jasnou papežskou podporu,“ vmísí se Erec. „Ludvík jí přísahal pomstu. Se svou armádou už obsadil Albu.“ Ta slova znějí naučeně – pravděpodobně je vyřkl jeho otec. „Říká se, že do zimy obsadí Neapol. Pokud ji papež ~ 24 ~