Předtím…
Helena byla vždycky lepší. Ve všem. Výborně se učila. Navště vovala tři kroužky. Pomáhala doma. Neodmlouvala. Nebyl s ní se bemenší problém. Vždycky ji dostávala za příklad.
„Podívej, Helenka má zase jedničku. Helenka mi pomohla ušít nové záclony. Helenka přinesla sousedce Znamenáčkové tašku s ná kupem, a ta si ji moc chválila.“ Věty, které jako malá často slýchala od maminky.
Starší sestra Hela měla zkrátka dobré renomé. Doma, mezi pří buznými, mezi spolužáky. Kam přišla, tam záhy zazářila.
S ní to bylo jinak. Ve všem průměrná. Nesnažila se. Neměla tu Helinu ctižádost. A vlastně ji ani mít nechtěla. Učení ji nebavilo. Kroužky ji nezajímaly. Nejradši visela na internetu a brouzdala jím. „Kdybys tam hledala alespoň něco užitečného, ale takovéhle kra viny,“ protočila nejednou maminka oči v sloup, když se u ní zastavila a všimla si, že ji nejvíc zajímají módní blogy a modeling.
Spousta holek se v tomhle oboru přece uplatnila. Jejich tváře teď zdobily titulní strany světových časopisů. Bezpracná obživa. Proč by to nemohla zkusit?
Helena šla po gymnáziu na České vysoké učení technické, na fakultu architektury. Vždycky jí bavilo malovat domy. Ve škole si ob líbila geometrii a rýsování. Kresby nejrůznějších staveb doplňovala o perspektivu. Precizně vypracované, precizně vymyšlené. Všichni o ní říkali, že má dobře našlápnuto.
Ona chodila na střední školu sociální. Ne že by s daným oborem korespondovala, ale bylo tam minimum matematiky a technických předmětů, kterým nerozuměla a ani rozumět nechtěla. Podstatné bylo mít maturitu a pak začít dělat to, co ji bude bavit. Modeling?
Neuměla si představit, že by seděla osm hodin v kanceláři jako maminka, nebo se realizovala v bankovnictví jako tatínek. Nuda, nic než nuda. Nutnost snášet se s kolegy, které by třeba nemohla vystát. Jednat s lidmi, kteří ji nezajímali. Ne, to nebylo nic pro ni.
Ambiciózní Helena, která začala po studiu pracovat v renomo vané projektové kanceláři, jejíž jméno bylo spojováno s několika developerskými projekty, v ní sice vzbuzovala špetku závisti, ale zároveň notnou dávku opovržení. Projektantka. Absolventka archi tektury. Stejně ji nebudou brát. Začátečnici. Amatérku. Tak sama sobě zdůvodňovala sestřin postup. Jenže se mýlila. Helena měla velmi brzy výsledky a dostala na starost svůj první projekt. Dle slov šéfa a majitele projektového ateliéru měla tah na branku, na věc nezatížený náhled a její projekty působily moderně a měly v sobě špetku nadčasovosti.
Najednou jí záviděla. Úspěch, který se neodpouští. A už vůbec ne mezi sestrami.
Oblíbená, všemi uznávaná Helena, stoupající po pomyslném společenském žebříčku. A proti ní ona. Najednou upozaděná, neza jímavá, druhorozená sestra, která ve své podstatě neměla co nabíd nout. Perfektní nalíčení, pěstěné nehty, hadříky podle posledních módních trendů oslnily sice na první pohled, ale na ten druhý už to všechno bylo přehlédnuto bez dalšího zájmu.
„Měla bys se sebou něco dělat,“ sjela ji Helena několikrát pohle dem, když ji přistihla, jak si v obýváku na sedačce piluje nehty.
„Dělat? A jako co?“ vyjela na ni.
„Myslíš, že ti peníze budou padat z nebe? Měla by sis najít něja kou pořádnou práci.“
„Starej se o sebe. Já se taky nenavážím do tvých čmáranic,“ od sekla.
„Jenže ty čmáranice, jak jim říkáš, mě živí, a docela dobře jsem se díky nim zavedla,“ utřela ji. „Ale to se nemůžu povalovat na gauči jako ty.“
„Trhni si nohou.“ Měla jí plné zuby.
Helena moralistka, vychovatelka, starší sestra, která se rozhodla, že jí to dá sežrat. Ale nedopřeje jí tu radost, aby vyhrála.
„Na spisovně u nás v úřadu bude od prvního volné místo,“ hlási la jí maminka, když se prázdniny blížily ke konci. „Mohla bych se zeptat. Jako odrazový můstek by to pro tebe nebylo špatné. Zatím nic neumíš, tak bys alespoň poznala, jak to chodí.“ V té nabídce byla bezelstnost a chuť jí pomoct, ale jí se to naopak neuvěřitelně dotklo.
10 — 11
„Kdybys chtěla, v bance je pár volných startovacích míst. Prošla bys komplexním proškolením a začínala na juniorské pozici, ale vždycky se nějak začít musí,“ nezůstal tatínek s pomocí pozadu.
Kdokoli jiný by byl za ty nabídky vděčný. Vyhnul by se proceduře výběrových řízení, pohovorů, e‑mailů sdělujících, že na danou pozici byl vybrán jiný uchazeč. Ale ji to svým způsobem uráželo. Nehodlá se stát kancelářskou krysou. Ona má o svém životě jiné představy.
Přihlásila se na pár castingů v domnění, že z ní všude okamžitě padnou na zadek. Hledáme neokoukané tváře pro natáčení reklam. Hledáme zajímavé lidi do komparsu. Hledáme modelky. Zašlete nám svou fotografii a my vás pozveme na pohovor.
Prvotní nadšení, které v ní posilovalo pýchu a myšlenku, počkej te, ještě vám všem ukážu, kdo jsem, začínalo pomalu vyprchávat, poté co její e‑maily zůstávaly bez odpovědi. Ještě se určitě někdo ozve. Má přece zajímavou, neokoukanou tvář. Určitě někoho zaujme. Určitě… Útěcha sebe sama, která nevedla k ničemu.
Nakonec jí nezbylo než se zaregistrovat na Úřadu práce. Potupně vyplnit formulář, vyslechnout si stokrát vyslovená slova referentky, ke které byla přidělena, a bez nároku na jakoukoli podporu coby absolventka školy bez praxe a zkušeností se obrazně ocitla na dlažbě.
„Měla by ses konečně probudit. Snad si nemyslíš, že na tebe ně kde čekají se slavobránou.“ V Helenině hlase uslyšela skrytý po směch. Jako by v těch slovech četla, vidíš, říkala jsem ti to.
Místo, aby o tom začala přemýšlet, to na ni ale mělo opačný účinek.
„Samozřejmě, že ti, Hedvičko, pomůžeme do začátku, ale hlavně bys měla začít pracovat.“ Maminčino chlácholení v sobě skrývalo sdělení, že tahle prvotní pomoc není napořád a že jim donekonečna nemůže viset na krku.
„Ty startovací juniorské pozice jsou pořád volné, ale měla by sis pospíšit, nejsi jediná, kdo je po škole, a zájem je docela slušný.“ Po kud si holka nepospíšíš, tak budeš mít parádní smůlu, jako by za znívalo z tatínkova hlasu.
Ať si všichni trhnou nohou. Chce dělat jen to, co ji bude bavit a co jí vynese spoustu peněz. Prezentovat se jako jiné holky jejího věku, které už mají jméno. Které jsou hvězdami internetu, modelingu, přes noc se z nich staly celebrity. Taky přece nějak začínaly. A když se to podařilo jim, musí se to podařit i jí.
Začala znovu obcházet castingy a na pár modelingových agen tur zaslala svoje fotografie. Jen neztratit naději. Přece se to musí podařit. Musí…
„Proč jsi se nepřihlásila na vejšku?“ Tu otázku vyslovila její kama rádka Gábina docela bezelstně, jako by ji měla za úplného hlupáka, že to neudělala.
„Na vejšku?“ zírala na ni ohromeně.
„No, jasně. Vysoká sociálně právní. Bez přijímaček. Sice je sou kromá, něco si zaplatíš, ale máš na tři roky nebo pět let vystaráno,“ vědoucně se pousmála.
Chvilku se zlobila sama na sebe, že ji to nenapadlo. Že tuhle mož nost úplně zavrhla. Přihlášku si sice podávala už v hodině dvanácté, ale nakonec – každý platící uchazeč, dobrý uchazeč.
„No, Hedvičko, mohla ses ušetřit toho martyria a mít klidné prázdniny, kdyby ses rozhodla hned,“ měřila si ji maminka a v je jím pohledu jako by se odrážela špetka nedůvěry, jestli to myslí skutečně vážně.
„Doufám, že sis to dobře rozmyslela, přece jen to něco stojí. Ne, že bychom ti to s maminkou rádi nezaplatili, ale důležité je, aby tě to doopravdy bavilo,“ promlouval jí do duše se stejnou nedůvěrou tatínek.
Rozmyslela si to dobře a bude ji to bavit, ubezpečovala je s úsmě vem ve tváři. A je jim vděčná, že jí studium budou financovat.
„Můžeš chodit na brigády a vydělat si, jako jsem to dělala já. A to jsem chodila na státní školu. Dneska se ale platí všude, i když na těch soukromých podstatně víc.“ Helena si neodpustila moralistic kou poznámku. „Soukromou sice udělá každý, protože když platíš, rupnout tě nenechají, ale z té státní máš zase lepší renomé.“
Proč měla zase pocit, že jí dokazuje, že její ČVUT je tisíckrát lepší než škola, na kterou se přihlásila? Titul jako titul. Nebude sice inženýrkou jako ona, ale diplom dostane.
Jistý díl vítězství si vychutnala, když ani ne po měsíci přišla na Úřad práce a referentce, která s ní vyřizovala registrační formuláře, v rychlosti sdělila, že byla přijata k dennímu studiu na vysokou školu, a tudíž si ji může vyškrtnout z evidence nezaměstnaných. Viděla v očích té na první pohled unavené ženy špetku závisti? Nebo si ji tam domýšlela, protože ji tam chtěla vidět? Teď už to vlastně nebylo důležité.
Prozatím má vystaráno na tři roky. Během nich se může leccos stát nebo změnit. A nakonec se jí třeba podaří uspět i u nějaké mo delingové agentury. Na nic přece není pozdě.
12 — 13
Původně na tu schůzku nechtěl jít. Měl rozdělané tři zakázky a záleželo mu na tom, aby jejich provedení proběhlo bezproblémově. Držel se tátova hesla, že spokojený zákazník představuje poloviční úspěch.
Stavebnictví byl obor, který ho odmalička oslovoval. Možná pro to, že se táta hned po revoluci vrhnul na podnikání. Začínal s drobný mi opravami a údržbou. Pak si kromě toho přibral i výstavbu jako ta kovou. Koordinoval zemní práce, projekci, stavbu, řemeslníky a byl ve svém živlu. Vzal si úvěr, aby mohl investovat do nákupu strojů, aut a zařízení. A začal zaměstnávat lidi nejrůznějších profesí. Přitom dbal na dodržování dohodnutých termínů. Měl pochopení pro přání klienta, která se vyskytla během realizace. Dohlížel na kvalitu a zby tečně nenavyšoval cenu díla. Vždycky si dával záležet, aby byl klient na konci spokojený. A pokud jeho firmu doporučil svým příbuzným nebo známým, představovalo to další zakázky, tedy úspěch.
„Takový balík peněz. Jak to dokážeš splatit? Jsi blázen,“ slýchal z úst příbuzných, kteří je navštívili, a táta se rozpovídal o svých plánech.
Trpělivě jim vysvětloval, že samozřejmě trochu strach má, ale jinak to udělat nemohl. Pár let sice potrvá, než to všechno splatí, ale s tím rizikem do toho šel.
Všímal si jejich roztrpčených nechápavých pohledů, které ale nijak nemohly odradit tátovo nadšení.
Se sestrou ho jako děti vídali málo, protože se práci věnoval opravdu naplno. Někdy slyšel, že se s mámou hádají. Vyčítala mu, že ho práce zajímá mnohem víc než oni, že ho pořádně nevidí ani o víkendech, kdy by měla být rodina pohromadě. Připouštěl, že to tak je, ale teď, když se všechno úspěšně rozjelo, se na to nemůže vykašlat. Když hádku mezi rodiči slyšel poprvé a byl schopný chápat, že to do jejich rodiny vnáší napětí a neklid, plakal celý večer schoulený ve svém pokojíku s plyšovým medvědem v náručí. Tátu si idealizoval jako hrdinu, který toho přece tolik dokáže. Tak proč na něj máma křičí? Jeho dětská duše byla tím konfrontačním výstupem mezi do spělými zasažena a poraněna.
Hádek pak od toho večera slyšel ještě bezpočet. Pokaždé když vycítil, že se schyluje k další bouři, vzal rychle za ruku mladší sestru a mizeli spolu v jeho pokoji, kde si pak mlčky hráli se stavebnicí.
Vnímal, že Aneta je na tom v chápání toho, co se mezi rodiči děje, stejně jako on. Nedovedla si vysvětlit, proč máma na tátu křičí a proč se teď doma pořád vznáší nervozita a napětí.
Tátova věčná nepřítomnost a mámina nespokojenost je oba na učila samostatnosti. Slušně se učili, navštěvovali kroužky, on elektro techniky a programování, Aneta fotografování a malování, sportovali, on hrál fotbal, Aneta chodila na tenis. Po základní škole se dostal na stavební průmyslovku, Aneta na střední obchodně podnikatelskou školu. O prázdninách pár dnů střídavě pomáhali tátovi ve firmě.
„Mám z vás obou velkou radost,“ říkal jim a bylo znát, že ho jejich zájem opravdově těší a je šťastný, že to, co vybudoval, bude moct jednou někomu předat.
Díky dostatku zakázek a dobrému jménu splatil úvěr o něco dřív, než předpokládal, a protože se zbavil pomyslného neviditelného břemene, vypadal spokojenější a klidnější.
Z máminy strany se nezměnilo nic. Spokojeně vypadala jen bě hem dovolených, na které o prázdninách vyráželi a kterými se ráda chlubila před příbuznými a známými.
„Byli jsme v Egyptě, na Mauriciu, na Srí Lance. No a příští rok zřejmě Emiráty nebo možná Thajsko,“ nadhazovala a dělalo jí dobře, že ona tam byla nebo může být, zatímco oni se zmůžou leda tak na Chorvatsko nebo Itálii.
Pak zjistil, že má milence. Bylo to krátce před maturitou, když se vracel z třídního večírku. Ona ho neviděla, on ji ano. Stála s tím cizím mužem na rohu jejich ulice, pak se začali lačně objímat a líbat, a nakonec nasedli do jeho bavoráku a zmizeli do noci.
Přebral? Zdálo se mu to? Má vidiny? Zíral na to prázdné místo, kde ještě před pár okamžiky stála. Nebylo pochyb.
„Máma má třídní sraz,“ hlásila mu Aneta, když se připotácel domů.
Nedokázal jí říct, že je obelhala a vůbec na žádném třídním srazu není.
Možná to tak muselo dopadnout. Možná to k tomu od samého začátku, co prvně slyšel tátovu a máminu hádku, spělo. Přesto ho to svým způsobem zasáhlo.
Najednou navštěvovala nejrůznější kamarádky, kosmetiku, cho dila na jógu a psychologii. A všechny ty výmluvy byly průhledné, alespoň pro něj.
Tušil něco táta? Ten se vracíval pozdě večer po celodenním pra covním kolotoči unavený a najednou nucený postarat se ještě o ve čeři.
14 — 15
Po maturitě udělal zkoušky na stavební fakultu.
„Udělal jsi dobře, Romane. To víš, já mám jenom průmyslovku, ale teď je jiná doba,“ usmíval se táta a bylo znát, že je na něj pyšný. Anetu to táhlo ven.
„Mohla bych zkusit dělat aupairku,“ nadhazovala. „Anglie, Ame rika. Zdokonalila bych si anglinu, poznala, jak to chodí ve světě, získala zkušenosti.“
Jenže pak se objevilo pár zpráv o agenturách, které mladým hol kám naslibovaly práci v úžasných rodinách, kde budou bydlet, starat se o děti a chodit tam do školy, a když tam přijely, tak se dostaly do rodin, které je využívaly jako služky a o studiu nebyla ani řeč. To v lepším případě, protože v tom horším skončily jako prostitutky.
Právě to možná rozhodlo, že od toho jet ven Aneta upustila a po dala si přihlášku na žurnalistiku.
„Budeš to mít mnohem lepší, Anetko. A nakonec jako novinářka se do světa taky určitě podíváš,“ chválil její rozhodnutí táta a vypa dalo to, jako by mu ze srdce spadl neviditelný kámen.
„Romane, vnímáš mě?“ Zamávání ruky před jeho očima. „Jsi tady? Nebo myslíš na nějakou kočku? Co?“
„Promiň, trochu jsem se zamyslel.“
„No, to vidím. Že je v tom nějaká šťabajzna?“ zasmál se Radek.
V myšlenkách zabloudil příliš daleko. Jenže teď se musel vrátit do reality a soustředit se na to, proč je tady.
Radek se podíval na hodinky. „No, Danda má trochu zpoždění, ale snad každou chvíli dorazí. Dáš si kromě té kofoly něco jiného?“ Zkontroloval pohledem jeho rozpitou sklenici.
Zakroutil hlavou. „Vždyť víš, že jsem tady autem, tak co jiného kromě kofoly můžu pít?“
„Prosím tě…,“ mávl Radek rukou, pak se rozzářil a pohledem ukázal ke vchodu.
Do restaurace právě vešel Daniel Oulický.
„Zdravím vás, pánové,“ napřáhl k nim na uvítanou ruku a s oběma si vyměnil vřelý stisk. „Omlouvám se za malé zdržení, ale potřeboval jsem ještě dořešit jednu záležitost.“ Posadil se k jejich stolu. „Aleš tu není?“
„Aleš musel dneska do Brna, ale jsme domluveni, takže mám v jednání volnou ruku. Nakonec jsme společníci a musíme si věřit.“
Z Radkova hlasu zazněla suverenita.
Daniel Oulický zašátral v aktovce, kterou přinesl s sebou, a pak na stůl položil zelené papírové desky.
„Mohu vám něco nabídnout?“ Číšník, který se zastavil u jejich stolu, působil najednou jako rušivý element.
„Snad presso.“
„Zachariáš.“ To jméno Radek skoro zašeptal, vymrštil se jako pru žina a zamířil ke dveřím.
Muž, se kterým se záhy vítal a tiskl si s ním ruku, měl na sobě dobře padnoucí oblek a na první pohled z něj čišela povýšenost a aro gance.
„Pane radní, dovolte, abych vám představil svoje přátele a ob chodní partnery.“ Na Radkově tváři se objevil strojený úsměv. „Pan doktor Daniel Oulický, advokát, a pan inženýr Roman Benda.“ Skoro se lámal v pase. „Pana radního Martina Zachariáše vám asi nijak zvlášť představovat nemusím,“ mrkl na ně. „Moc nás těší, že jste při jal naše pozvání.“ Znovu ten strojený tón hlasu a nepřirozený úsměv.
Zachariášův stisk ruky připomínal leklou rybu. Vzpomněl si, co mu o lidech s takovým stiskem ruky povídal táta. A většinou se nemýlil.
Číšník, který právě přinesl presso pro Daniela Oulického, působil opět nemístně.
Radek coby organizátor téhle schůzky začínal být ve svém živlu.
Uvědomil si, že se na rozdíl od něj na všechno dobře připravil. On i Oulický, který otevřel zelené desky a vytáhl z nich papíry A čtyřkového formátu.
Zachariáš se rozvalil v židli a prvních pět minut to vypadalo, že ho Radkovy řeči vlastně nudí, nebo se znuděně alespoň tvářil. Teprve pak jako by se v něm probudil zájem.
„Celý ten developerský projekt bude velice výhodnou a výnosnou investicí.“ Radek se natáhl po papírech, které přinesl Oulický, a našel mezi nimi vizualizační fotografii. „Výkup pozemků máme za sebou, teď zbývá jen doladit a schválit projekt, pak získat územní rozhod nutí, stavební povolení a můžeme rozjet výstavbu.“
Zachariáš si zkoumavě prohlížel vizualizaci. Zdálo se mu to, nebo v jeho tváři zachytil něco jako posměch a pohrdání?
„Jižní zahrady, jak projekt nazýváme, se po dokončení budou určitě dobře prodávat. Jednopatrové rodinné domy s dispozicí 5 + 1 nebo 4 + 1, s garáží, venkovním stáním, zahradou, jen pár kilometrů za hranicí hlavního města, nebudou určitě špatnou investicí pro ty, co se rozhodnou tam bydlet.“
Radkovo přesvědčování na Zachariáše zatím moc nepůsobilo, protože znuděně a bez zájmu odložil obrázek a u číšníka si objednal caffè latte.
16 — 17
„Tady pan doktor Oulický by se postaral o veškerou právní strán ku věci,“ ukázal pohledem na advokáta. „A pan inženýr Benda je spolumajitel stavební firmy, takže…“
Zvednutí Zachariášovy ruky představovalo signál, aby Radek zmlkl. „Promiňte, pane Buriáne, ale celé se mi to zdá trochu ama térské.“
„Amatérské? Proč myslíte?“ Oulický přešel do ofenzivy.
„Ze své pozice jsem už pár takových developerských záměrů viděl, takže můžu posuzovat. Propracované, vyprojektované do nejmen šího detailu, doplněné o to, jak bude vše financované, za kolik se po dostavbě budou nemovitosti prodávat, jaká bude návratnost in vestic, jména zainteresovaných firem, investorů, bank. Ale tohle…,“ zakroutil hlavou. „… s prominutím, pánové, tohle je nedotažené a já se obávám, že vám s tím nijak nemůžu pomoct. Muselo by se na tom ještě pořádně zapracovat. A pak snad… bych byl ochoten…,“ pokrčil rameny a ošil se. „Jižní zahrady… zní to dobře. Chtělo by to taky nějakou pořádnou reklamu na billboardy. To přitáhne pozornost a zvědavost, ale jak říkám, musíte na tom ještě zamakat.“
Vychutnal si je. Dal jim to pořádně sežrat. Vy amatéři, co to tady na mě zkoušíte?
Uvědomil si, že je v podstatě úplně jedno, že šel na tuhle schůzku nepřipravený. Radkovi i advokátu Oulickému byla jakákoli příprava stejně k ničemu.
„Říkal jste, že pozemky na ten záměr máte vykoupené?“ Otázka, nebo konstatování? Ze Zachariášovy arogantní mluvy se to nedalo poznat.
„Jistě. Výkup proběhl a pozemky jsou ve vlastnictví společnosti B+Ř development, kterou vlastní tady pan Burián a jeho společník pan Aleš Řehák.“ Oulický mezi papíry našel výpis z katastru nemo vitostí.
„V pořádku,“ pokýval Zachariáš hlavou. „To nejdůležitější máte vyřešené. Pozemky, na kterých to celé bude stát, a že jsou vedené jako stavební,“ vrátil výpis Oulickému.
Mobilní telefon, který si položil vedle zpola dopitého caffè latte, se rozvibroval a pak se intenzita zvonění začala zvyšovat. „Zachariáš, prosím,“ přijal hovor a chvíli mlčky poslouchal volajícího. „Právě končím jednu schůzku, takže zhruba za půl hodiny se můžeme sejít… ano, samozřejmě, budu se těšit…“ Zacvakl telefon a pohledem se vrátil k nim. „Vidíte, pánové, jsem v jednom kole. Mám další jednání. Shodou okolností s někým, kdo by vám v případě, že se nad tím, co jsem vám říkal, zamyslíte a vše detailně zpracujete, mohl trochu
pomoct. Ale opravdu to záleží jenom na vás.“ V rychlosti dopil latte a sáhl do náprsní kapsy.
„Platím samozřejmě já,“ vyhrkl Radek.
Zachariáš sebral ze stolu mobil a vstal. „No, pánové, těšilo mě a věřím, že se nevidíme naposledy.“
„To určitě ne, pane radní.“ Radek se měl k tomu, že ho vyprovodí ke vchodu, ale zadržel ho pohybem ruky. A najednou byl pryč.
„Šmejd jeden,“ ulevil si Radek. „Proč myslíte, že vedl ty kecy ko lem? O nepřipravenosti, amatérismu… Čekal, že pro něj něco kápne, hajzl. Bohužel ho potřebujeme, takže nám nezbývá nic jiného než udělat to, co chce.“
„Nový projekt?“
„Přesně tak. Pořádně propracovaný nový projekt.“ Radek se na táhl po vizualizační fotografii. „Takový, co mu zavře hubu.“
„Zadáme to zase projekčnímu ateliéru GAMA, Ivanu Stříbrnému?“ Oulický začal skládat papíry zpátky do desek.
„Jasně. Má tam prý teď novou holku po fakultě architektury, co má bezva nápady. Dokonce už jí svěřil jeden samostatný projekt, a to je u Ivana co říct.“ Na Radkovi bylo znát, že se už rozhodl.
„A myslíš, že s tím bude souhlasit i Aleš?“ Oulický strčil desky do aktovky.
„Nemá důvod nesouhlasit.“
Je vůbec připravený jít do takového projektu?
Vracel se domů a cítil, že ho schůzka, které se právě zúčastnil, spíše znechutila, než naladila k další spolupráci. Doposud byl zvyklý pracovat na zakázkách, které měly jasný začátek, stanovený prů běh a v termínu byly dokončeny. Držel se osvědčené tátovy rady a vyplácelo se mu to. V tomhle, ač si nedokázal vysvětlit proč, cítil nádech podvodů, úplatků, nepoctivosti, nucených kontaktů s lidmi propojenými s komunální politikou, a to se mu ani trochu nelíbilo.
Displej jeho mobilního telefonu se nejprve rozblikal a pak začal vyzvánět. Denisa. Přece jí psal, že má důležitou schůzku.
Nechal telefon čtyřikrát zazvonit, než hovor přijal.
„Romčo, máš chvilku? Potřebovala bych se s tebou domluvit na ty Petrovy narozeniny, co má o víkendu,“ vychrlila.
„Musíme to řešit zrovna teď? Skončil jsem jednání, teď se vracím na firmu a mám myšlenky na úplně jiné věci než na Petrovy narozky,“ zareagoval rozmrzele.
„No, myslela jsem, že se domluvíme. Ale když nemáš čas, tak holt jindy.“
18 — 19
Vždycky, když s ní v něčem nesouhlasil, začala být protivná a od měřená jako teď.
„Zítra to dořešíme,“ rozhodl. „A teď promiň, mám další hovor,“ zalhal a zavěsil.
Vyčte mu to. Jak se vůči ní choval arogantně, jak se vše snažila zorganizovat a on to úplně celé shodil. Bylo to tak vždycky a on už pomalu začínal ztrácet trpělivost.
Prudce šlápl na brzdu, protože se na semaforu rozsvítila červená. Sakra. Tohle by se mu nemělo stávat. Nejmíň ze všeho by potře boval, aby přišel o papíry.
Jižní zahrady, velkolepý projekt, který se Radek rozhodl za každou cenu realizovat. K ukojení svých podnikatelských ambicí? Aby všem, a hlavně sám sobě, dokázal, kým vlastně je a co všechno zvládne?
On po ničem takovém netoužil. Doposud hrál vždycky podle pravidel.
„Není nic horšího, než když o tobě klient ztratí dobré mínění a táhnou se s tebou špatné reference,“ vybavila se mu další tátova věta, kterou často dával k dobru.
Jižní zahrady ale toto schéma nenaplňovaly. Měly širokospektrál ní přesah, do kterého spadaly i kontakty s vlivnými lidmi, kteří mohli celému záměru buď významně pomoct, nebo ho nadobro potopit. A kontakty s takovými lidmi představovaly vždycky určité riziko. Zadat si s nimi znamenalo hrát podle jejich pravidel, přistoupit na jejich požadavky, a tím ztratit jistý díl svobody. A navíc takové svazky byly většinou nevypověditelné.
Znovu si vybavil Zachariášův znuděný obličej, výsměch v jeho očích a pohrdání, které jim dával najevo.
Začínal si být jistý, že s projektem, při kterém by se měl setkávat s lidmi, jako je Zachariáš, nechce mít vlastně nic společného.
Radek Burián si jejich stavební firmu vybral na rekonstrukci domu ve Statenicích. Jednalo se o starý dům po jeho rodičích, který chtěl celý zrenovovat a zmodernizovat. Jak mohli záhy poznat, Burián byl velice solventní, ale zároveň náročný klient. Slovem modernizace myslel hlavně luxus, který měl v plánu dát na odiv místním lidem. Jako majitel a provozovatel řetězce hotelů si to mohl dovolit. Chtěl to nejlepší a nejdražší a rád za to zaplatil.
Poznal se i s jeho společníkem Alešem Řehákem, se kterým jeli v tom hotelovém podnikání napůl. Zdatně jim sekundoval i advokát
Daniel Oulický, jemuž patřila advokátní kancelář v centru Prahy, a jak se doslechl, nepatřil k nejlevnějším.
Už si nedokázal vybavit moment, kdy mu nabídli přátelství. Ne, že by ho vzali úplně mezi sebe, ale zvali ho na nejrůznější akce, kterých se zúčastňovali a které představovaly určitou prestižní zá ležitost. Někdy pozvání přijal, jindy ne. Jezdili hrát golf na Karlštejn nebo do Berouna. Oulický si dělal pilotní průkaz a pak jim vyprávěl, jak startoval z letňanského letiště a pilotoval Cessnu 172 RG. Ře hák pro změnu miloval lodě a měl dokonce i kapitánské zkoušky na plachetnici. Burián byl blázen do veteránů. Vlastnil jich osm. Dobře ustájených ve stodole bývalého statku v Hostíně, který také zdědil.
Vnímal, že se mezi ně v podstatě nehodí. Styl jejich života mu byl zpočátku úplně cizí. Možná mu na krátko zaimponovalo účastnit se akcí, kde se párkrát setkal se známými osobnostmi, se kterými mohl zapříst řeč. Teprve postupem času začínal chápat, že jej mezi sebe nikdy tak docela úplně nevezmou. Byli to velcí hráči, jejichž ambice a cíle byly vysoké, zatímco ty jeho se držely při zemi. Překvapilo ho proto, když mu nabídli spoluúčast na projektu Jižních zahrad. Nastínili mu to v těch nejlepších barvách, ale teď, po schůzce se Zachariášem, si byl už téměř jistý, že tohle není pro něj.
Sjel z Pražského okruhu a pohledem se dotkl ukazatele, který naváděl na starou silnici vedoucí do Hostivic. Jel tudy už tolikrát, že by to zvládl snad i po slepu. Za chvíli bude konečně doma.
Aneta seděla za psacím stolem a prsty jí rychle přejížděly po klávesnici notebooku. Psát všemi deseti se naučila v kurzu, který si zaplatila a absolvovala.
Zastavil se na prahu a chvilku ji mlčky pozoroval. Byla tak za ujatá psaním, že si vůbec nevšimla, že tam stojí.
„Ahoj Aneto,“ rozhodl se konečně promluvit a vešel do jejího po koje.
„Je, ahoj Romane, chodíš jako duch. Vůbec jsem nezaregistro vala, že už jsi doma.“ Otočila se na něj a pak se pohledem vrátila k obrazovce.
„Máš chvilku?“
„Jasně, sedej,“ ukázala mu na křesílko, které měla postavené u okna.
20 — 21
„Co píšeš?“ Opřel se a natáhl před sebe nohy.
„Článek pro noviny. Musím to ráno odevzdat.“
„O čem?“
„Korupční aféra kolem zakázek na tendr nových autobusů. Pěkně špinavá záležitost.“
Pousmál se a protáhl si nohy.
Aneta se v novinařině našla. Byla typem zuřivé reportérky, která když se do něčeho zakousla, šla po tom jako honicí pes po stopě. Říká se tomu investigativní novinařina, jak se dozvěděl. Už při stu diu na vysoké si začala dělat svými články jméno. Uměla analytic ky vyhledávat a vyhodnocovat informace, nebála se jít za lidmi, od kterých ty informace potřebovala získat, a v neposlední řadě měla i svůj nezaujatý pohled na věc.
„Říká ti něco jméno Zachariáš?“ Podíval se na ni.
„Zachariáš?“ zamyslela se. „Myslíš radního pro územní rozvoj?“ Zapalovalo jí to rychle.
„Přesně toho.“ Natáhl ruku a z balíčku načatých sušenek, který ležel na stolku vedle křesla, si jednu vytáhl.
„Máš na něj něco, o čem by se dal napsat článek?“
„To zrovna ne, ale dneska jsem se s ním setkal. A musím ti říct, že tak arogantního blbce jsem dlouho neviděl.“
„Tak proč se s ním scházíš, když ti leze na nervy?“ ušklíbla se.
„Radek chce mermomocí rozjet ten projekt Jižní zahrady. Získal na něj kontakt, pozval ho na schůzku, jenže on to celé zpochybnil a v podstatě se nám vysmál.“
„Podívej, Romy, mně to může být fuk, ale od začátku, co jsi s těmi Jižními zahradami začal, se mi na tom něco nezdá. Připomíná mi to aféry, o kterých píšu. Akce a tendry, při nichž se vyskytuje nějaká vipka, vždycky zavánějí korupcí, úplatkářstvím a klientelismem. Co myslíš tohle…,“ ukázala pohledem na monitor. „Ze začátku nevinné výběrové řízení. Dobrý úmysl mít lepší a modernější autobusy. A ve finále je v tom namočené celé vedení, primárně šéf zakázkářů. Točily se tam velké peníze, kterými se uplácela rozhodnutí, kdo bude vítě zem výběrka. Nitky vedou až na radnici. Hrabala jsem se v tom dost dlouho, abych pochopila, jak to tam chodí. Provázané ruce stylem já na bráchu, brácha na mě. Jak se do toho jednou namočíš, už se z toho nikdy nevyhrabeš, protože budeš pořád někomu zavázaný nebo na někoho napojený.“
„Ze Zachariáše jsem měl přesně ten pocit, že na něco čeká.“
„Měl bys to nechat plavat. Firma má teď přece dost zakázek. Nebo snad ne?“
„Jo, teď to zrovna jde. Nestěžuju si.“
„Tak vidíš, bráško. Kašli na to.“ Natáhla se a zlehka se dotkla jeho předloktí. „S tátou děláte poctivou stavařinu. Všechno je čisté, bezproblémově to funguje, tak proč si to pokazit.“
„Radek říkal, že by se na tom dal vydělat balík. Pořádný balík peněz,“ zasnil se.
Pokrčila rameny. „Copak mu jeho hotely nesou málo?“
„Radek měl a má velké plány,“ namítl.
„Přemýšlel jsi ale třeba o tom, že by s tím taky musel souhlasit táta jako spolumajitel firmy? Nebo jestli byste to vůbec zvládli ka pacitně?“ zakroutila hlavou, „Ne, nemám z toho dobrý pocit.“
Měla pravdu. Musel to uznat. Nebyly v tom žádné záruky, jistoty. Radek sice mluvil o rychlé návratnosti investic, ale částky, které by si museli půjčit z banky, byly závratné. Co kdyby se projekt nepoda řil? A když ano, nebyl o něj zájem? Daniel Oulický říkal, že to nese riziko podnikání a že by jim samozřejmě všechno právně ošetřil.
Jenže úvěr právně ošetřit nejde, ten se musí splatit i s úroky, které naskakují. Byl připravený se zadlužit? Uvrhnout zase firmu, kterou táta vybudoval, do nejistoty?
„Víš, Romy, ještě něco mi to připomíná,“ přerušila Aneta ticho.
„Co?“
„Nezkoušeli tě třeba Radek nebo Aleš přemluvit k tomu, aby sis zažádal o úvěr? Nebo nesnažili se ti naznačit, že si úvěr vezmou oni a ty jim budeš ručit?“
Jako by uhodla jeho myšlenky. „Ne, nic takového.“
„Tak to je dobře, a kdyby k tomu došlo, tak na to nepřistupuj. Moh li by si z tebe docela dobře udělat tak zvaného bílého koně.“ V jejím pohledu se odrazilo varování.
„To přece… tak daleko by snad… jsme obchodní partneři,“ změřil si ji nevěřícně.
„Takových bylo,“ nadneseně se usmála. „Ale na Zachariáše se po dívám. Něco ti o něm zkusím zjistit, jestli chceš? Vždycky je dobré vědět, s kým máš tu čest.“
„Díky, Aneto, za názor i za nabídku,“ vstal.
„Jo, a taky mi volala Denisa. Chystá narozky pro Petra, tak jestli prý přijdu.“
„Taky mě vytočila. Zrovna když jsem jel domů.“
„Pohádali jste se?“
„Ne. Proč?“
„No, v telefonu byla taková protivná a řekla mi, že jsi ji naštval.“
„Znáš Denisu. Zase přehání. Člověk jí pomalu nesmí nic říct, hned je uražená.“
Telefon, který ležel vedle notebooku začal vyzvánět.
„Promiň, ale volá mi Týna, slíbila mi sehnat dokumenty k výběr kám.“ Natáhla se po mobilu a přijala hovor.
Týna, pravým jménem Nguyen Thi Hõng, která s Anetou chodi la na fakultu žurnalistiky. Vietnamka, která se narodila v Čechách, rodičům, kteří nejprve pracovali v ČKD, pak prodávali ve stánku v Holešovické tržnici a nyní si otevřeli obchod s potravinami. Párkrát se s ní setkal. Mluvila dokonale česky. Českou republiku považovala za svůj domov a Vietnam, kde sice měla kořeny, ale byla tam jen jednou za svými prarodiči, brala jako zemi vzdálenou.
Vycouval ze dveří a po schodech sešel do přízemí. Měl by ještě zajít do kanceláře a zkontrolovat e‑mailovou poštu. O tom, co mu
Aneta řekla, bude přemýšlet až později.
4 —
Všechno je jenom něco za něco. Poprvé si to uvědomila na zá kladní škole a pak na to narážela vlastně už pořád. Na rozdíl od svých vrstevníků měla ctižádostivost, která jí nikdy nedovolila, aby něčeho litovala. To se stalo až mnohem později.
Od malička v sobě měla něco jako hnací motor, který ji směruje a žene kupředu. Byla zvídavá a chtěla poznávat stále nové a nové věci. Brzy si osvojila disciplínu a řád, které byly pro jiné děti mnoh dy velkým problémem. S ní rodiče prakticky žádné starosti neměli. Dobře se učila, protože ji to bavilo, chodila na angličtinu, do kroužku technického kreslení a později pak do kroužku informačních techno logií a programování. Byla tam mezi chlapci jediná, a tak musela ze začátku překousnout, že si z ní dělali legraci. Co tam dělá… holka? Jenže když je pak s přehledem převálcovala a měla mnohem lepší výsledky než oni, vzali ji mezi sebe a ona si mohla vychutnat triumf vítězství. Mělo to ale i svou stinnou stránku. Naučila se sice vycházet s kluky, kteří ji brali jako sobě rovnou kamarádku, ale s děvčaty si moc nerozuměla. Bavily se vesměs o módě, celebritách, o chlapcích, kteří se jim líbily, a nedokázaly pochopit, že ji zajímají takové ne smysly, jako je technické kreslení nebo počítačové programování.
Byla ale pro své zájmy tak zapálená, že si té jinakosti zpočátku ani nevšimla.
Změnilo se to až během puberty, když se z holčičky začala stávat ženou a očekávalo se, že mezi její zájmy budou patřit ryze ženské záležitosti a témata.
„Nežijeme ve středověku, ale v jednadvacátém století,“ říkala nadneseně a mávala nad tím rukou. „Dneska je emancipace. Chla pi chodí na mateřskou a rodičovskou, tak proč by ženská nemohla programovat.“
Jenže pak její spolužačky z gymnázia začaly randit s kluky, chodi ly se bavit do klubů, sháněly si módní značkové hadříky, a ona zatím ve svém volném čase navrhovala domy. Sama od sebe. Projektovala. Půdorysy. Fasády. Bytová zařízení. Byla tím úplně pohlcená.
„Jsi magor, Helo,“ slýchala často od spolužačky Žanety Altmanno vé, která ji na rozdíl od ostatních holek ještě jakž takž brala. „Měla by ses na to vykašlat a taky se trochu bavit. Pojď s námi v pátek zapařit do Karlovek,“ lákala ji.
Párkrát šla. Měla pocit, že všichni kolem se znamenitě baví, jen pro ni je to utrpení. Hlučná hudba, koktejly, dvojice, které spolu mizely, snědí hoši, kteří pokoutně nabízeli taneční drogu extázi, je kot holek, které na sebe chtěly strhnout pozornost. Srkala mojito a Bloody Mary, pak se jí motala hlava, bylo jí zle, a když se nad ránem vypotácela s ostatními na ulici, měla na rozdíl od nich špatnou nála du. Navíc musela na nádraží, kde obvykle na zemi nebo na lavicích pospávali bezdomovci a klátili se opilci. Vlak do Úval jel vždycky téměř hned. Seděla u okénka, měla co dělat, aby neusnula a nepře jela, a uplynulá noc jí duněla v hlavě jako buchar, který nejde utišit.
Většina holek včetně Žanety si při podobných příležitostech, no cích strávených v klubu, našla nějakou známost, která někdy vydrže la delší dobu, jindy měla krátké trvání a jeden kluk střídal druhého ve zběsilém tempu. Ji to s podivem míjelo. Nebyla dost atraktivní?
Vyzývavá? Působila nepřístupným dojmem? Dávala okatě najevo, že o žádného z kluků vlastně nestojí?
Zpočátku ji to nemrzelo. Kluci z klubů byli povrchní. Alespoň tak na ni působili, když je viděla, sledovala jejich chování, přelétavost, když slyšela, jak o nich mluví holky. Chtěla někoho, s kým bude, ne někoho, kdo ji bude mít jen pro pobavení a pak ji odloží a nebude ho víc zajímat. Čím byla ale starší, tím víc si vedle sebe, stejně tak jako ostatní holky, přála mít přítele, s kterým by mohla sdílet všechno to, co se svými kluky sdílely ony. Začínalo ji to frustrovat, vnitřně bolet a nevěděla, jak z toho ven.
24 — 25
