Drahá Grace,
15. února 1888
nevím, jestli jsi mi mezitím odpustila. Předpokládám, že tomu tak není. Ale nemohu jinak, a přesto Ti píši. V mých představách teď sedíš u okna svého pokoje, díváš se ven do parku ponořeného do mlhy, žehráš na osud a způsob, jak ke vše mu došlo. Právem, a já mohu jen říct, že je mi to ze srdce líto. Tady je všechno jinak od té doby, co jsi pryč. Tolik mi chybíš! A myslím si, že chybíš i otci, i když by to nikdy nepřiznal. Zavírá se na celé hodiny do pracovny a nechce být rušen. Matka se už obává, že tak naprosto zchátrá. (Znáš přece, jak umí přehánět!) Ona sama upadla do hektické činorodosti a organizuje teď slav nost, aby otce přivedla na jiné myšlenky. Ve skutečnosti ale chce zřejmě jen vědět, jak dalece vešel skandál ve známost. Předpokládám, že se teď hořce usmíváš, pokud vůbec můj dopis čteš a nehodilas ho rovnou do ohně. Doufám z celého srdce, že mi dáš šanci, protože mám zprávu, která Ti snad dá trochu naděje. Krátce po Tvém odjezdu se on objevil před mým oknem a řekl mi, že už brzy pojede za Tebou. Jako zástavu mi dal něco, co mám pro Tebe opatrovat, protože teď už nemá žádné pevné byd liště. Určitě Tě jako v pohádce unese z těch starých zdí a pak na leznete své štěstí. Nejmilejší sestřičko, slibuji, že tady vždycky budu pro Tebe a Tvé blízké, ať se stane cokoliv. Kdyby ses někdy ocitla v nouzi, budou mé dveře pro Vás otevřené, to Vám všem dlužím. Ve vroucí lásce Victoria
MOTYLI OSTROV_reedice_2026.indd 5
11.02.2026 16:04:39