1.
J
ako dítě jsem se bál koupat. Myslím ve vaně. Měl jsem strach, že mi horká voda nateče ušima do hlavy a opaří mi mozek. No vážně, fakt jsem se toho bál. Bolesti, ze které musí člověk jistě zešílet. Představoval jsem si to tak, že mi mozek začne bublat a prskat, až se buď zhroutí sám do sebe, anebo exploduje, o tom úplném konci jsem ještě neměl zcela jasno. Už si přesně nevzpomínám, kdy jsem na tu blbost přišel, nejspíš někdy v první nebo druhé třídě. Zdálo se mi ovšem logické, že když jsou naše uši díry dovnitř lebky, tak se něco takového může stát. Samozřejmě jsem tušil, že sluchové ústrojí je určitým způsobem uspořádáno, aby se voda k mozku jen tak nedostala. Máma mě přece koupala od narození a nikdy se nic nestalo. Jenže pak mě jednou napadlo, co když se to ústrojí nějak porouchá a rozpojí? Třeba po úderu míčem do hlavy při fotbale. Každý týden jsme mívali dva tréninky a o víkendu zápas, zkrátka jedna hlavička za druhou, takže to riziko nepochybně hrozilo. A tak se jednoho dne stalo, že jsem ležel ve vaně a neodvažoval se ponořit hlavu. Byl jsem naprosto nezvratně přesvědčený o tom, že se mi někde v lebce klimbají dva rozpojené konce sluchového potrubí, a že když se mi dostanou uši pod hladinu, čeká mě bolest, křik a krutá smrt. 5
Netopyri duse.indd 5
26.02.26 14:27