1 1938, Norimberk, Německo V Norimberku v roce 1938 vyprávěl jeden muž své dceři pohádku na dobrou noc. Byl to hodinář, syn pocházející z dlouhého rodu hodinářů, kteří v tom městě žili v židovské čtvrti. Strážil čas, jako to už dvě staletí dělali jeho předci. „Měla bys jít spát, Lisavet. Dnes už jsi pohádek slyšela dost,“ prohlásil, když ho dcera, ten večer už potřetí, prosila o další příběh. Ulice za oknem dávno ztmavly a prochladly listopadovým větrem. Myslel na práci, kterou musel dole v obchodě dokončit. Ale především mu v hlavě ležel dopis z Ameriky, který mu ráno doručili a jenž nyní spočíval na jeho stole. „Nejsem unavená,“ našpulila Lisavet rty. „Chci zůstat vzhůru, dokud nepřijde Klaus.“ „Tvůj bratr se vrátí pozdě,“ pokáral ji otec. Snahu o udržení kázně překazil úsměv v jeho tváři. Prohrábl si vlasy. Věděl, že ho dcera nakonec přesvědčí. Se zlatými vlasy a karamelově hnědýma očima byla úplně stejná jako jeho zesnulá manželka. Když jeho žena ještě žila, často si ho dobírala, že děti jsou jejich miniaturní kopie, syn jeho a dcera její. Po fyzické stránce
Kniha ztracenych vzpominek_001-408.indd 7
02.02.2026 10:45