1. kapitola
Oldenburg, srpen 1892
Marleena se sehnula k růžově zbarveným pryskyřníkům a zhluboka se nadechla nasládlé vůně. Na malý moment jí vyhnala z nosu pach vosku na parkety a dala jí zapomenout, že jsou její ruce už zase rozpraskané od mýdlové vody a nemohou se prohrabovat čerstvou hlínou plnou květin.
Nikdy by se nenadála, že ještě kdy znovu vkročí do hotelu Holthusen, kde pracovala jako pokojská, než se z ní stal zahradnický učeň.
Přesto se to tak seběhlo.
Jemně pohladila měkké listy ozdobné rostliny na příborníku – a zděsila se, když ve vedlejším pokoji cosi zařinčelo. Dolehl k ní přidušený výkřik. Bez váhání se vrhla vpřed a rozrazila dřevěné dveře. Naštěstí tentokrát nešlo o neslušného hosta, jak se potají obávala. Od chvíle, kdy se jednou sama stala obětí obtěžování, se měla před takovými událostmi na pozoru a dohlížela i na ostatní děvčata. Ale tentokrát našla jen svou kolegyni Sofii, jak v bílé škrobené sukni s proužky na okrajích stojí nad střepy z vázy na drahých parketách. Rukama se držela za ústa a hleděla v panice na Marleenu.
V hotelu Holthusen totiž rozbitá váza nebyla jenom rozbitá váza. Byla to katastrofa – obzvláště když tohle byl už druhý zničený kus vybavení za tenhle měsíc. Takové věci se nejenom strhávaly ze mzdy. Ředitelka hotelu se už nerozpakovala za pár takových drobných nehod jedno děvče vykopnout ze dveří.
Bez mrknutí oka.
Třemi skoky se Marleena ocitla v místnosti a opatrně se pustila do sbírání střepů. „Dělej, když si pohneme, třeba si toho ta domácí saň ani nevšimne.“
Sofie si vedle ní dřepla. „A jak vysvětlíme tu chybějící vázu?“
„To by mě taky zajímalo,“ zaznělo za nimi chladně.
Marleena ucítila pach cigaretového kouře. Zjevně sem ten rámus přilákal i paní Holthusenovou. Na okamžik ztuhla, ale pak pokračovala pilně dál.
„Ta váza prostě spadla z komody. Za to nikdo nemůže,“ prohodila přes rameno.
„Ale prosím tě,“ odfrkla paní Holthusenová opovržlivě. „Vázy nepadají jen tak samy od sebe. Jak si jen troufáš něco takového tvrdit!“ Založila si ruce na prsou a mezi očima se jí zformovala přísná vráska. „A teď ven s tím. Která z vás je za tohle odpovědná?“
Marleena si vsunula pramen světlých blond vlasů pod čepec a zoufale hledala výmluvu.
„Poslouchám.“ Paní Holthusenová na ni přes svůj špičatý nos zahlížela tak přísně, že se Marleena nevzmohla na slovo odporu.
Sofie se zhluboka nadechla, aby se před zpovědí trochu obrnila, ale Marleena jí v poslední chvíli vpadla do řeči.
„Já to byla. Je to moje vina. To kvůli mně ta váza spadla. Prosím laskavě za prominutí.“
Za dobu, co pracuje v hotelu, se ještě ničeho nedopustila a nemohla se dívat, jak by Sofii přitížil další prohřešek. Její mladá kolegyně chtěla celý život strávit jako pokojská, a pokud by to nemělo být tady, byla by při hledání dalšího místa odkázána na dobrozdání od paní Holthusenové. Naproti tomu Marleena měla jiné plány a při nejbližší příležitosti by beztak dala výpověď. A tak se rozhodla Sofii téhle potupy ušetřit. Však ona jí to, co jí bude strženo ze mzdy, určitě vynahradí.
„Ty jsi nemotornost sama, Marleeno.“ Paní Holthusenová hlasitě vydechla. Nikdo jiný nedokázal prostým výdechem vyjádřit rozmrzelost v takové míře jako ředitelka. „Tím se ruší tvé zítřejší volno.“
„Co?“ Marleena vyvalila oči. „Ehh… Co prosím? jsem chtěla říct. Můj volný den? Prosím vás, cokoli jenom to ne. Já ten den potřebuju!“ V jejím
hlase zřetelně zaznívalo nepředstírané zoufalství. Byl to jediný hezký den v týdnu. Den, kdy se mohla vidět se svým snoubencem Juliem, synem dvorního zahradníka Alexandera Goldbacha. Ten už totiž nežil v zahradnictví v Oldenburgu, ale na vzdáleném venkově. Po té roztržce s otcem si ho k sobě vzal jeho strýc a on u něj pracoval na jeho rodinném statku, kde se pěstovalo ovoce a zelenina pro velkovévodu. Jenže to bylo v Mansholdu a Marleena potřebovala na cestu pěšky tři hodiny – příliš mnoho na návštěvu po pracovní době.
Všechny své volné dny trávili spolu a připravovali sazenice a rouby pro zahradnictví, které si chtěli otevřít. Jen jim ještě scházely peníze na koupi vlastního pozemku, jenž potřebovali. Dnes se měl Julius dozvědět, jestli jim poslední ze všech možných bank poskytne úvěr. A ona mu teď nebude moct dát vědět, proč nepřišla.
Mohl by se domýšlet nejhoršího.
„N-nemohla byste mi tu vázu prostě strhnout ze mzdy?“
„To samozřejmě udělám taky.“
Marleena zaťala zuby, aby nevybuchla. To bylo tak, tak, tak nespravedlivé! Už tak považovala za špatné, že zaměstnanci museli platit rozbité věci za svého. Když člověk denně drhne dvě stovky talířů, nedá se zabránit tomu, že se sem tam jeden rozbije. A když se porovná cena za jednu noc v hotelu s tím, kolik si vydělá pokojská, zvládl by hotel zajisté takové náklady pokrýt. A teď jí za to ještě zrušit den volna, to bylo přehnané.
Potlačený úšklebek ve tváři ředitelky navíc Marleeně naznačil, že dobře ví, co jí tím způsobí. Paní Holthusenová jí tím sebrala ten jediný den, kdy mohla pracovat na uskutečnění svého snu. Proč ji takhle ženská vůbec znovu zaměstnala, když ji tolik nenávidí? To byla záhada, kterou Marleena do dnešního dne nedokázala rozluštit. Jen nerada přiznávala, že zrovna paní Holthusenová ji více méně zachránila, poté co se její malé dobrodružství tak dokonale zvrtlo.
Už její otec pracoval ve dvorním zahradnictví a před svou smrtí ji naučil o rostlinách všechno, co znal. Marleena milovala květiny a rostliny stejně jako on, a proto od nepaměti snila o tom, že se stane zahradnicí. Jenže ženy se tomuto řemeslu bohužel vyučit nesměly. To příslušelo
pouze mužům. Už sice nově existovala škola pro zahradnice, ale ta stála neskutečné peníze. A protože si Marleena mohla dovolit stěží oblečení, které měla právě na tobě, byla pro ni takhle škola naprosto nedosažitelná.
A tak se rozhodla.
Plán to byl šíleně riskantní, ale její touha byla tak mocná, že se ho přesto odvážila. Přestrojila se za chlapce. Že se jí skutečně podařilo se nechat zaměstnat, za to vděčila jedině tomu, co ji naučil otec a co si načetla po jeho smrti. Šéf dvorního zahradnictví byl nadšený a nanejvýš si ji pochvaloval.
To ji ovšem mezi ostatními zaměstnanci uvrhlo do špatného světla – pěkně jí znepříjemňovali život. Ale doopravdy se to zkomplikovalo až teprve tehdy, když se zamilovala do Julia.
Navíc když to všechno vyšlo najevo, Alexander jí tu maškarádu nedokázal odpustit a Julia bez okolků vydědil. Byl tak plný nenávisti, že o ní po celém Oldenburgu rozhlásil, jaká je to odporná osoba. A tak ji nikdo nezaměstnal. Stejně odmítaví k ní byli i v těch několika málo zahradnictvích, která se v okolí toho dvorního nacházela, a také v hotelích a pohostinstvích. Z nouze Marleena obětovala poslední zbytek cti a vrátila se do hotelu, kde pracovala před tím, než vstoupila do učení na zahradníka.
Nic jiného jí nezbývalo. Ještě teď měla živě před očima, jak stojí v kanceláři ředitelky hotelu. Pohled paní Holthusenové se nedal nikam zařadit. Byla to podivná směs hněvu, triumfu, a dokonce snad i s náznakem soucitu.
„Co že chceš?“ zeptala se tím svým tak typickým nezúčastněným hlasem a hned zase obrátila pozornost k dopisům na psacím stole.
„Chtěla jsem nabídnout, že bych pro vás pracovala jako pokojská.“ Ta slova si Marleena důkladně připravila. Nebude se vracet a žebrat o práci, taková už dávno není. Jestli se za dobu, kdy se vydávala za mladého hocha, něčemu přiučila, pak to byl způsob, jak se protloukat životem s větším sebevědomím. Ten pocit poznala, když si poprvé oblékla mužské šaty, protože od toho okamžiku k ní lidé přistupovali s úplně jiným respektem. A i když se role zahradníka musela vzdát, ten odlišný přístup jí zůstal.
A přistoupila s ním i k tomuto rozhovoru. Nemusela o práci žadonit, protože měla co nabídnout.
„A proč bych ti měla znovu poskytovat mzdu i stravu, když jsi mě posledně nechala na holičkách?“ zeptala se paní Holthusenová a rovnala si dopis, který zrovna četla.
Marleena nevzpomínala na to, jak dala předčasně výpověď a ředitelka požadovala, aby okamžitě vypadla, ačkoli ona chtěla pracovat až do doby, než jí skončí smlouva.
„Protože už jsem zapracovaná, vám scházejí tři pokojské, co jsou v jiném stavu, a vy si můžete být jistá, že budu odvádět práci svědomitě a k vaší spokojenosti.“
Paní Holthusenová konečně vzhlédla a důkladně si ji měřila. Její oči na delší okamžik, než bylo milé, spočinuly na Marleeniných ještě pořád dost krátkých vlasech, z nichž jen ty úplně nahoře bylo možno splést do maličkého copu. Až když už si Marleena pomyslela, že se odpovědi nedočká, a byla v pokušení odejít, ředitelka promluvila.
„Budu o tom uvažovat.“
Tři dny nechala Marleenu v nejistotě. Pak poslala malého hocha se vzkazem do dělnické ubytovny, kde Marleena obývala těsnou komůrku se svou sestřenicí Frídou. Musela souhlasit, že bude dostávat ještě míň peněz než předtím, ale následující pondělí směla nastoupit…
Skutečnost, že jí teď ředitelka hodlá sebrat den volna, byla už přespříliš.
„Prosím, paní Holthusenová, budu pracovat každý den dýl, ale prosím neberte mi ten volný den.“
Příliš pozdě pochopila, že udělala chybu. Svým žadoněním jenom potvrdila, jak důležité to pro ni je. Měla zůstat v klidu a hledat logické důvody.
Jenže když šlo o Julia, bylo zkrátka ve hře příliš mnoho emocí a ty potlačit nemohla. Dělávala to v zahradnictví měsíce a teď, kdy se těm citům mohla oddat, žila už prakticky pouze z oněch pravidelných shledání a týden co týden se k nim horečně upínala.
Paní Holthusenové vystřelila obočími k nebi. „Já vůbec netuším, jak jsi přišla na to, že do toho máš co mluvit.“
Marleena polkla odpověď a donutila se sklopit oči.
„Nezapomínej, že mají dorazit ty hrnkové rostliny do salonu. Musejí se urychleně vyložit, nebo mi ten neurvalec z dvorního zahradnictví zase zdvojnásobí platbu za dodání.“ S těmi slovy se otočila na podpatku a byla pryč.
Sofie přistoupila k Marleeně a zkroušeně na ni pohlédla. „Božínku, mně je to tak hrozitánsky líto. Celou dobu jsem chtěla něco říct, ale bála jsem se, že by se to všechno jenom zhoršilo, kdyby vyšlo najevo, že to není pravda.“ Její tvář dočista zbledla, takže tvořila obzvláště ostrý kontrast k černým vlasům vyčuhujícím zpod čepce.
„Nedělej si starosti, však to bylo moje rozhodnutí. Myslela jsem, že jsem u paní Holthusenové v tak velké nemilosti, že už mi nemůže víc uškodit. Julius zařizuje půjčku na náš pozemek, a jakmile ho budeme mít, beztak odsud vypadnu…“
A pak uvidí Julia den co den.
Vezmou se, nespravedlivé hotelové ředitelky jim zmizí ze života a o všem si budou moct rozhodovat sami.
* * *
Když Marleena později stahovala ložní prádlo, děsivě ji zamrazilo, protože v prachovém peří bylo stále ještě cítit zbytkové tělesné teplo. Bylo to absurdní. Ve dvorním zahradnictví občas hnojili rostliny směsí kravských výkalů, krve, rohových odřezků a popela. Jednou s tím dokonce přišla do bližšího kontaktu, než jí bylo milé. Přesto v ní nic nebudilo takový odpor jako ještě teplá peřina po hotelovém hostu. Nálada se jí zlepšila, teprve když při vyklepávání prachovky zahlédla z okna Lottu, mocnou hnědou klisnu se světlou hřívou, jež patřila dvornímu zahradnictví. Klusala před rostlinami obtěžkaným povozem směrem k hotelu a Marleena vyrazila dolů ze schodů, aby převzala náklad.
Vždycky ji potěšilo, když viděla starého Aloise a jeho soustavně dobrácký vrásčitý obličej s úsměvem, ve kterém scházelo pár zubů. Pokaždé však také zároveň ucítila bodnutí ostnu, jenž měla od onoho vyhazovu v srdci. I když jí ostatní zaměstnanci začátek jejího učení hodně
znepříjemňovali, časem se semkli. A tak, ačkoli už uplynulo více než půl roku, při vzpomínkách na dobu strávenou ve dvorním zahradnictví ji ještě pořád přepadal stesk. Postarala se však, aby si Alois její sklíčenosti nevšiml. S radostným úsměvem ho pozdravila a obdivovala růžové pivoňky vybrané pro hotel. Alois zatím vylezl na nakládací plochu a podával jí s lehkým sténáním dřevěné bedny přecpané rostlinami.
„Jak se všichni mají? A co je nového ve dvorním zahradnictví?“ vyzvídala Marleena.
„Máme dvě nový ženský, co plejó a tak,“ odpověděl místní hantýrkou a usmíval se zpoza vrásek skoro až omluvně. Ačkoli nebyly přijaty do plnohodnotného učení, ale jen na lehké pomocné práce a nedělaly to, o co usilovala Marleena, musela se přemáhat, aby ji to tolik nebolelo. Protože ty dvě očividně sloužily jako náhrada za ni s Juliem.
„Jsou dobré?“
Alois ohrnul nos. „Gómu, že né. Plkajó celé den. A ta jedna se mustruje a ta druhá čubrní jak šáhlá. Do rachoty ju vzal Konstantin.“
No skvěle, takže může pořádat lov na další oběť, pomyslela si Marleena, protože Konstantin Goldbach, Juliův bratr, měl už dlouho pověst záletníka. Už teď bylo Marleeně obou těch žen líto.
„A kromě toho? Co je ještě nového?“ ptala se Marleena, poté co postavila voňavou bednu květin do sklepa.
„Och…“ uhnul pohledem a podepřel si záda pravou rukou. „Nic. Ináč néni co hóknót. Všecko při starým. Všecko v cajku!“ Shrnul trochu hlíny, co se vysypala z květináče.
„Aloisi,“ pohlédla na něj přísně. „Ven s tím!“
Velmi soustředěně překládal utržený list pivoňky a semkl rty.
„Mě vyrazili a mého snoubence vykopli z rodiny,“ připomněla mu Marleena. „Až tak hrozné ty tvoje novinky určitě být nemůžou.“
Alois cosi zareptal a nepřestával se zaobírat pivoňkovým listem. „To né… To jen že…“ lapal po vzduchu, „máme novýho učňa.“
Marleeně sklesla ramena a neschopna ničeho na něj hleděla. Spletla se.
Tohle bylo zlé.
Že si Alexander našel náhradu, tím to bylo všechno tak definitivní.
Už ji ve dvorním zahradnictví nikdy nezaměstná. To uvědomění na ni tíživě dolehlo.
Vlastně to bylo tak, že si chtěli s Juliem sami vybudovat vlastní zahradnictví a přijímat v něm do učení mladé ženy. Ale pokud k sobě Marleena měla být upřímná, už nevěřila tomu, že se jim to podaří. Odhodlaně sáhla po nejbližší bedně a se sevřeným hrdlem ji vynášela po schodech.
Tohle je všechno, co bude až do konce života s květinami dělat. Bude je rozestavovat po stolech v hotelu. Julius myslel, že nic netuší, ale ona dobře věděla, že její sen se rozplynul. Naděje na úvěr nebyla nic než iluze. Ze všech bank se zatím vždycky vrátil s tím samým zamítavým stanoviskem.
A bez půjčky si vlastní zahradnictví v žádném případě nebudou moct dovolit. A co bylo možná ještě horší: takhle bez peněž se tady ve městě nebudou moct ani vzít. To nebylo jako na venkově, kde se všechno dělo díky sousedské výpomoci.
Proto v tichosti zadoufala, že až se po pár měsících uklidní zlá krev, ve dvorním zahradnictví se jí přece jen naskytne pracovní příležitost. Ale pokud Alexander zaměstnal nového učedníka, je zřejmě veškerá naděje tatam.
To už opravdu není žádná cesta zpět?
* *
Úsměv na tváři Alexandera Goldbacha se vytratil, jakmile mohutná postava pana von Wallenhorsta zmizela v bílém kočáru. Přehnaně jemně zavřel dveře do Šeříkové vily, aby si uchoval svůj klid, a vrátil se do své kanceláře, kde klesl za psací stůl z ořechového dřeva.
Jeho vztah k hoteliéru von Wallenhorstovi byl problematický už od samého počátku. V alkoholovém opojení se tehdy uvolil zaměstnat jeho dceru Dorotheu jako zahradnici výměnou za to, že budou moci zásobit rostlinami každoroční Růžový bál. Jenomže vycházet s Dorotheou bylo nanejvýš obtížné, protože nebyla zvyklá přijímat pokyny a vědomosti, které si osvojila na zahradnické škole, byly v zásadě zhola teoretické.
Ale co se dozvěděl teď, tomu všemu nasadilo korunu.
Potřeboval čas, aby tu příšernou novinku, kterou mu von Wallenhorst právě doručil, mohl v myšlenkách vstřebat. Tato situace mu mlhavě připomněla jinou, podobnou, jež se odehrála před rokem, kdy se oba rovněž sešli k vpravdě nepříjemnému rozhovoru v Šeříkové vile. Tehdy museli
hoteliérovi přiznat, že všechny růže pro jeho legendární Růžový bál v hotelu Rosenstock uschly. Byl to tehdy vskutku pronikavý zážitek, a přece to nebylo nic v porovnání s tím, co mu von Wallenhorst pověděl dnes.
Alexander nasál tolik vzduchu, kolik jen jeho plíce mohly pojmout, a velmi pozvolna ho vypustil zase ven. Nemá to pomáhat, aby člověk udržel hněv pod kontrolou?
Každopádně to nezafungovalo.
Ta novinka byla zkrátka příliš obludná. Bude to mít dalekosáhlé následky pro rodinu a, pokud Konstantin nebude spolupracovat, tak i pro dvorní zahradnictví.
Ale jeho syn se bude muset přizpůsobit, o to se tentokrát postará. Alexander si musel přiznat, že se věci nevyvinuly úplně tak, jak si přál.
Vždycky věřil, že Konstantin, když už projevil takový zájem o zahradní architekturu a už v ní slavil i první úspěchy, nastoupí velkou životní dráhu uměleckého zahradníka a Julius jednoho dne převezme dvorní zahradnictví. Jenže pak i Julius projevil výjimečný talent při úplně novátorském návrhu oldenburské zámecké zahrady. Jeho realizace nyní spočívá na Alexanderovi, protože zahradnictví, jež předložilo vítězný návrh, bylo dle pravidel pověřeno jeho uskutečněním. Takže se o to musí starat Konstantin. Ten ale teď také spoluřídí dvorní zahradnictví, jež Alexander původně plánoval svěřit Juliovi, neboť Konstantin měl vyšší cíle. Ale Julius je pryč, a protože v oboru uměleckého zahradnictví pro Konstantina žádná nabídka zaměstnání stále nepřicházela, měl by tedy teď, jakožto nejstarší syn, převzít alespoň dvorní zahradnictví. I na to by člověk mohl být hrdý.
Důraz ovšem spočívá na tom měl by, protože o zapojení Konstantina si Alexander zatím mohl nechat jenom zdát. Až příliš často se potloukal po nejrůznějších podnicích a vracel se domů tak pozdě, že to Alexander ani neslyšel, protože už hluboce spal. Ono to koneckonců ani jinak nešlo,
neboť dny ve dvorním zahradnictví začínají brzy. Už několikrát kvůli tomu Konstantina počastoval ostřejším slovem, ten ale trval na tom, že mladý je jenom jednou a že mu má Alexander přece dopřát aspoň trochu té radosti, než se usadí.
Konstantinovi bylo už osmadvacet let, takže zase až tak mladý už nebyl. A že by se hodlal někdy usadit, tomu nenasvědčovalo zhola nic. Alexander by to nahlas nikdy neřekl, ale poslední dobou stále častěji přemýšlel o tom, že by to s Juliem probíhalo jinak. Ačkoli byl mladší, prokázal už daleko víc zodpovědnosti. V době, kdy pracoval s nimi ve dvorním zahradnictví, také projevil daleko víc vůdčích schopností než kdy Konstantin. Ten se do zahradnictví dostavoval většinou teprve kolem deváté či desáté, když tam už vydávali druhou svačinu. A pak neměl často ani ponětí, jaké práce jsou na řadě, a někdy dokonce ani to, jak mají probíhat. Alexander věděl, že by měl být na Konstantina o hodně přísnější, jenže uřídit dospělého muže nebylo snadné. A konečně nechtěl se připravit i o druhého ze svých synů. To by mu potom nezůstal žádný dědic, kterému by mohl odkázat rodinný podnik.
Alexander zaslechl, jak se s tichým zaskřípěním otevřely dveře do Šeříkové vily. To musí být on.
„Konstantine, na slovíčko!“ zavolal ze svého místa směrem do předsíně.
Jeho syn ve zdobném hnědém obleku, ladícím s barvou jeho vlasů, a s vycházkovou holí pyšně vkročil do místnosti. Protože byl vysoký, mohl se loktem zapřít o vertiko, aniž si dělal hlavu s tím, že při tom rozkymácel sbírku porcelánových koček po zesnulé matce. Mile se na otce usmíval, v hnědých očích se mu při tom blýskalo.
„Copak se děje? Nemám moc času, slíbil jsem jednomu známému, že ho dnes večer navštívím.“
„Je to naléhavé.“ Alexander se zvedl a zapřel si roce v bok. „Tvou návštěvu dnes večer a taky všechny ostatní termíny v tomto týdnu i v těch následujících zrušíš. Je načase, abys dospěl.“
Konstantin se rozesmál. „Zruším? To rozhodně neudělám. Proč bych měl?“
„Protože tu právě byl pan von Wallenhorst.“
Konstantin na okamžik ztuhl. „A dál?“ otázal se ale pak s klidem.
Alexander se otočil k oknu a pohledem klouzal dvorním zahradnictvím až k rostlinám v květináčích, kde se jeho lovecká fenka Asta pokoušela dopadnout mouchu. Už dále nesnesl pohled svého syna. Copak při jeho výchově opravdu tak selhal?
„Ty moc dobře víš, co to znamená. Proto je teď s tím humbukem konec a ty si začneš hledět svých povinností.“
Dřevěné parkety zaskřípaly, jak Konstantin ve svých důsledně vyleštěných botách udělal pár kroků směrem do místnosti. Působil při tom zcela vyrovnaně.
„Mám život takový, jak to považuju za správné. Copak chceš dělat?
Taky mě vydědit?“
Alexander nasměroval svůj pohled od květin do odpoledního slunce.
„Možná.“ Pomalu se otočil zpět ke svému synovi a opřel se o okenní parapet. „Závěť se dá změnit rychle.“
Konstantin se neslyšně rozesmál a prostě a jednoduše opustil místnost.
Alexander vzteky nevěděl, co si počít. Plynulým pohybem smetl z parapetu veškeré květináče i s obsahem. Rostliny se s řinčením kupily jedna přes druhou a hlína se sypala na drahý orientální koberec. Koutkem oka zahlédl mihnuvší se služebnou, která hned zase zmizela. Jedině to mu zabránilo nahlas vykřiknout. Konstantin ho skutečně dováděl k šílenství.
Vyčerpaně klesl na mahagonovou lavici a rukama si promnul obličej.
Jeho syn se cítí setsakra v bezpečí. Že by vážně nastal čas věci přehodnotit? Opravdu byl v tomhle scénáři Julius ten špatný? Jen proto, že se chce mermomocí oženit s tou nemajetnou Marleenou? Ano, Marleena poškodila jeho dobrou pověst. Ještě týdny po té její maškarádě slýchal za zády šuškání a neustále se ho všichni vyptávali, jak se to mohlo stát. I dnes, po víc než půl roce, přicházela ta věc pravidelně na přetřes, následována jízlivým smíchem. Ale nepoškodí jeho prestiž daleko víc Konstantin, pokud se bude chovat pořád takhle? Alexander už si dokonce i připouštěl, že Marleena měla ke svému jednání alespoň důvod. Dobrý důvod. Konstantinovo jednání řídil jen a pouze jeho egoismus. Zato Marleena bojovala za to, aby se mohla živit tím, co pro ni tolik znamenalo.
Prací, kterou miloval i Alexander.
Ponořen hluboko v myšlenkách se vrátil k masivnímu psacímu stolu a opět klesl do polstrované židle za ním. Vytáhl ze skrýše klíč, otevřel zamčenou tajnou přihrádku pod zásuvkou a vytáhl z ní zapečetěnou obálku. Svým hranatým rukopisem na ni napsal: Závěť.
2. kapitola
Hned, jak jí služebná pomohla do jemně růžových hedvábných šatů s rozložitou turnýrou, všimla si Rozálie, že Majka musela vynechat pár lemů. Ještě před nedávnem by ji to rozzuřilo, protože jí to připomnělo přibyvší hmotu okolo boků.
Dnes jí to bylo fuk.
Když se dostrojila, snesla se jako víla co nejzpůsobněji po prostorném hotelovém schodišti, s rukou na umělecky vyřezávaném zábradlí. Jakmile se dostala na dohled lidí zezdola, vymrštil se ze židle šlachovitý muž. Fascinovaným pohledem sklouzl po jejím těle a poté zpět k pompéznímu účesu, který jí z jejích blonďatých vlasů vyčesala Majka. Vedle něj povstala obdobně hubená dáma, kterou i přes její na odiv stavěný blahobyt nebylo možno označit jinak než jako vychrtlinu. Podezíravost té dámě sice z očí nikdy zcela nevymizela, nicméně co se nastávající snachy týkalo, nakonec se přání svého syna podvolila.
Když Rozálie sešla dolů, přijala jeho nabízené rámě s takovou skromností, že se ho sotva dotýkala. Užívala si těch kradmých pohledů, které po ní noví hosté vrhali. Tak trochu se v jejich záři slunila. Každý ji tu znal. „Mohuli si dovolit poznamenat, dnes večer jste opět potěšením pro oči, slečno Goldbachová. Nejkrásnější dáma v celém sále, ale co to povídám?
V celém Norderney,“ zahuhňal a volnou rukou si odhrnul pramínek prořídlých vlasů, jimiž se snažil zakrýt vršek hlavy.
Rozálie se pousmála. Vážně se jí to podařilo. Až příliš rád ji požádal o ruku a svatba že se bude konat následující měsíc, v září. Zapřisáhla se, že se svému otci postaví, ale nakonec jí nic jiného nezbylo. Skutečně musela s Majkou, služkou ze Šeříkové vily, odjet na severský svatební trh v Nordeney. Tam šmahem odmítala jednoho nápadníka za druhým, ať se jí dvořili sebeusilovněji. Protože měla jasný cíl. Dokud si nenajde toho nejzazobanějšího mládence na ostrově a nepřesvědčí ho o svých přednostech, jak slíbila, nemá se vracet do Šeříkové vily. V tomto ohledu se její otec vyjádřil naprosto jasně.
Netrvalo jí dlouho udělat si představu o tom, jak to na trhu chodí. Na veřejně vyvěšované seznamy se přitom nespoléhala. Nejprve si vyhlédla ty nejvybranější kavárny, které začala s Majkou pravidelně navštěvovat. Až když se její služka u vždy dobře informovaného personálu nenápadně vyptala, začala mít Rozálie lepší představu o tom, na koho si políčit. Majka byla ze sebe skoro až zklamaná, protože ačkoli zprvu působila strojeně, časem ve své špionážní roli našla překvapivé zalíbení.
A Edelbert von und zu Tappenbeck, dědic velké marcipánové dynastie, představoval pro Rozálii vše, po čem mohla toužit. Přesvědčit ho o svých přednostech a vyštípat všechny sokyně – a že jich nebylo málo – bylo snad až příliš jednoduché. Natolik jej uchvátil její zevnějšek. Stačilo pár dlouhých pohledů jeho směrem, několik hlubokých náhledů do jejích dekoltu, když vstávala, a kotilion – tradiční plesový upomínkový předmět –, který mu při tanci připíchla na oděv. Od té chvíle ji už nespustil z očí. Ani během komplikovaných tanečních figur, ani při jiných společenských příležitostech.
Její krása ho fascinovala natolik, až si pak Rozálie často říkávala, jestli by byl nestačil jen pouhý jeden úsměv.
Společně nyní vkročili do hotelového jídelního sálu prozářeného sluncem, jež do něj pronikalo velikými okny a dodávalo lesk stříbrným příborům na damaškovém prostírání. Edelbert si nenechal ujít příležitost a osobně jí přisunul židli. Poté se usadil vedle své matky s absurdním jménem Edeltraud.
Edelbert a Edeltraud.
To ji mělo varovat.
Jak se svatba blížila, přemítala Rozálie stále více o tom, jak jednotvárný život se před ní teď rýsuje. Lov by ještě šel, ten skýtal dostatek vzrušení a mírnil její hoře. Ale co dál? To snad mělo být vše?
Protože se neměla ke slovu, ujal se konverzace Edelbert sám. Občas mu něco odsouhlasila či naopak, po celou dobu však její zrak ulpíval na vlnách na nedalekém pobřeží, které se převalovaly sem a tam. V posledních dnech pozorovala moře tak často, že nyní její mozek automaticky vytěsnil okolní hovor a vyvolal vzpomínku na mohutné šumění příboje. Valila se vlna za vlnou. Dál a dál. Vlny neúnavně plynuly po moři, ať se dělo cokoli.
Jako její život. I ten plynul stále dál i poté, co jí zemřela matka a krátce nato odjel ze země i muž, jehož milovala.
Od té doby uběhlo několik měsíců – ale v ní se doposud všechno svíralo, jen na to pomyslela. Někdy se sama sebe ptala, jestli to nebyl ten důvod, proč si za svého nastávajícího vybrala muže, který byl tak absolutně jiný než Manilo, její velká láska. Edelbert byl vyzáblý, kdežto Manilo svalnatý.
Manilo měl husté černé vlasy, zatímco Edelbert bezvýznamnou řídnoucí špinavě blonďatou čupřinu. Manilo sršel životem, Edelbert byl ztělesněná jednotvárnost bez jakékoli hloubky či výšky. Jeho city byly nekonečně monotónní, schopné tak nanejvýš náznaku, že se uchylují nějakým směrem, nikdy však k větší změně.
Byl perfektní. Byl přesně ten pravý k tomu, aby na Manila zapomněla, jak si předsevzala.
Navždy.
„Necítíte se dobře?“ Jeho vodnaté oči se na ni upíraly skrz tenké brýle a mezi pootevřenými rty se mu táhlo vlákno sliny, na níž se jako stříbro na slunci třpytila drobná kapka. Rozálie urychleně zaměřila zrak na kořen jeho nosu, aby se jí nenavalilo.
„Prosím za prominutí, jen jsem si právě představovala, jak nádherná bude naše svatba,“ řekla a obdařila ho plachým úsměvem, který vylovila ze své herecké minulosti.
Byl to chytrý tah, protože teď se Edeltraud zajisté pohrouží do svých ustavičných plánů a detailně se rozvykládá o tom, co všechno má na tu
velkou oslavu v Lübecku vymyšleno. Zato Rozálie by nejraději strávila dnešní večer jako Majka, v pokoji, jenž sousedil s jejím apartmá a kde teď služebná zřejmě přešívá její zbylé šaty. A to Rozálie šití k smrti nenáviděla. Číšník přinesl první chod. S potlačeným povzdechem obrátila pozornost k tomu, co bylo poslední dobou jejím jediným potěšením. Samým blahem nad báječně kořeněnou houbovou polévkou a delikátní svíčkovou s nádechem petrželky byla schopna nemyslet na Manila. Ovšem po dezertu se přesunuli do plesového sálu a její snoubenec ji vyzval k tanci, což mohla jen těžko odmítnout. Když orchestr spustil první tóny, musela Rozálie polknout.
Jako naschvál.
Byla to skladba, na kterou tančila s Manilem v rododendronovém sále. Někdy se sama sebe ptala, jestli by se věci vyvíjely jinak, kdyby mu byla už tehdy, onoho dne, řekla pravdu. Kdyby mu byla pověděla rovnou, že je do něj k zbláznění zamilovaná a všeho by se pro něj vzdala. Ale to se pro dámu neslušelo, na to byla příliš nóbl. Proč o tomhle vůbec uvažuje?
On byl přece beztak už dávno zadaný. A jak moc, to pochopila až teprve o mnoho týdnů později, když ji její otec požádal o laskavost. Tehdy se taky konečně dozvěděla, komu že to patří jeho srdce.
„Tady, zanes to té Frídě z květinářství tvé tety,“ řekl jí tehdy otec. „Dal mi to poštmistr, protože moje milá švagrová si poštu zjevně nevyzvedává nikdy.“ Vtiskl jí do rukou tlustý svazek dopisů. Když se na něj podívala, Rozálii se rázem málem zastavilo srdce. Pod adresou květinářství její tety stálo trochu neumělým rukopisem: K rukám Frídy Hildebrandové.
Odesilatel byl Manilo Moretti.
Tyto dopisy Rozálie odevzdat nemohla. Třeba se tímto způsobem konečně dozví, co se stalo, uvažovala. Otec jí sice řekl, že Manila vykázal ze země, protože se z něj vyklubal zloděj, ale tomu Rozálie nikdy neuvěřila.
Proto si celý svazek odnesla do pokoje. Nějakou dobu usilovně přemítala. Je to zakázané. A nejspíš ji to bude bolet. Ale nakonec zvítězila zvědavost. Sžírala ji touha být zase Manilovi nablízku. A přestože to byla jen slova na papíře a nebyla určena pro ni, byl to kus jeho.
A tak si ty dopisy přečetla.
Jeden po druhém.
Po tváři jí kanuly němé slzy, když se pročítala Manilovými omluvami a láskyplnými vyznáními, neboť zněla tak upřímně. Jenže nebyla adresována jí. Až nyní pochopila, jak vroucí jeho láska k Frídě musela být. Znovu a znovu prosil to tiché děvče s vřelýma, ač smutnýma očima za odpuštění. Několikrát zval Frídu do Itálie a vysvětloval, že se už nemůže vrátit do Oldenburgu. Půl roku posílal dopisy téměř každý týden. Dopisy, které Rozálie vyzvedávala osobně na poště, kde předstírala, že jedná z pověření své tety. Pak dopisů ubylo.
A nakonec se postarala, aby už žádné další nepřišly.
Julius právě dokončil hnojení pole, jež bylo zapotřebí připravit na zasetí vodnice. Po celodenní práci se štiplavě páchnoucím koňským trusem na pozemku svého strýce se milerád uchýlil do skleníku, kde na něj čekala voňavá záplava rododendronů. Jen regulace teploty byla ošemetná. Teď v létě musel neustále dávat pozor, aby uvnitř zůstávalo dostatečně vlhko. Ovšem když postříkal trubky od topení příliš velkým množstvím vody, docházelo ke kondenzaci studených kapek, které pak dopadaly na listy a zanechávaly na jeho drahocenných rostlinách nepěkné skvrny. A rostliny, jež se nacházely blíž u topení, potřebovaly mnohem víc vody než ty uprostřed. Žádný div, že ve dvorním zahradnictví měli zaměstnance, který se staral jen a pouze o oranžérii a skleníky. Julius při vzpomínce na svůj bývalý domov pocítil bodnutí. Všeho se pro něj vzdal. Přerušil svou studijní cestu, ačkoli objevování nových rostlin miloval. Navíc mohl pracovat v anglickém Kew pod Josephem Hookerem v Královských botanických zahradách a mohl se toho ještě tolik naučit od řady vynikajících botaniků, kteří se přátelili s Charlesem Darwinem. Ale jeho otec požadoval, aby se vrátil do dvorního zahradnictví, jež měl jednoho dne povinně převzít. Julius se svému osudu podřídil. Ale pak přišla Marleena a on v ní poznal takovou ženu, o níž se ani neodvažoval doufat, že by mohla existovat. Tentokrát, když se jim jeho otec postavil na odpor, už Julius neustoupil. Na to byly jeho city k Marleeně příliš silné.
A tak bylo nyní všechno úplně jinak.
Ale měl štěstí.
Rodinný statek jeho strýce se staral o potřeby velkovévody, a tak měl pro zimní zeleninu vyhrazeny vytápěné skleníky. Jeden z nich mu strýc přenechal k pěstování vlastních rostlin, tedy až na jeden kout určený ke klíčení brambor. Julius posoudil každý rododendron zvlášť a tu a tam zastřihl pár výhonků, aby rostliny do příštího roku rostly hustěji. Spokojeně postavil poslední z nich na místo a vydal se ven, aby se podíval, jak se daří jeho chráněncům. Některé rododendrony totiž pěstoval také vedle skleníku, aby zjistil, které z nich obstojí v severoněmeckých teplotních podmínkách. Velmi si přál, aby měl úspěch alespoň s pár vybranými exempláři, a aby tak měl na co naroubovat svoje výpěstky. Srdce se mu sevřelo, když uviděl, že jedna z rostlin již při těchto mírných teplotách zakrsla úplně a druhá k tomu měla již velmi blízko. Všechny ostatní mu však zeleně zářily vstříc.
Strýček k němu přistoupil a položil mu ruku na pravé rameno. „Inu, můj chlapče, jak dopadla ta schůzka v bance?“ zajímal se s hřejivým úsměvem v obličeji plném vrásek. Julius pronesl cosi nezřetelného, z čehož jeho strýc vyrozuměl, že ani pohovor v posledním bankovním domě, který ještě přicházel v úvahu, ke kýženému cíli nevedl.
Julius ukázal na rododendrony. „Nikdo mi nechce věřit, že tyhle rostliny mohou být naše budoucnost. Ani poslední banka – má poslední naděje – je coby zajištění nového úvěru nechtěla přijmout.“ Navíc to tady chodí tak, že žadatel musí vést nanejvýš bohabojný život, aby v téhle mrňavé obci obdržel půjčku. Pokladník zdejší družstevní záložny je totiž zároveň farář. Ale tohle Julius nechtěl ani vyslovit.
„To mě mrzí. Tolik bych si přál, abych ti mohl nějak pomoct, ale se sedmi dcerami…“
Julius zavrtěl hlavou. Protože jeho otec se se svým bratrem hádali už od narození, vídal se Julius se strýčkem jen při těch nejdůležitějších rodinných oslavách, a i těch od smrti prarodičů nebylo mnoho. „Už tak jsi mi pomohl ažaž. Vždyť jsi mě tu přivítal s otevřenou náručí, přestože jsme spolu nejmíň sedm let nemluvili.“ Trápilo ho, že má teď strýc na krku
i jeho, a dokonce mu za práci na statku dává i malou výplatu. Ale jakkoli mu hrdost velela ji odmítnout, nebylo to možné. Už tak to bylo míň, než by si vydělal jako běžný pracovník na statku. A on chtěl Marleeně nabídnout dobrý život a pro svůj záměr potřeboval základní kapitál.
Oba si spolu vysnili tak krásnou budoucnost. Chtěli hodit dvorní zahradnictví za hlavu a vybudovat si svoje vlastní. A Marleena si pak dokonce chtěla otevřít vlastní školu pro zahradnice, aby se tomuto povolání mohlo vyučit ještě více žen.
A teď ztroskotají už na tom nejzákladnějším.
Dokonce i v těch venkovštějších oblastech, o něco dál od Oldenburgu, v nichž byla půda levnější než ve městě, už bylo příliš draho. Téměř vše, co ušetřil a zdědil, vložil Julius do nových rostlin, aby měli alespoň základní sortiment. Jenomže než dorostou, chvíli to trvá, a on potřeboval také peníze na zálohu. Už skoro rok si mohl v bankách pusu vymluvit, ale nikdo mu nechtěl poskytnout úvěr jen na základě jeho povolání a několika rostlin, které měl k dispozici.
Zítra večer to Marleeně poví. Přizná jí, že budou jejich společný sen muset pohřbít. Až doteď byl příliš zbabělý a neodvážil se ta zničující slova vůbec vypustit z úst. Vždycky jí tak nadšeně svítily oči, když si zahradnictví plánovali. Jako by v ní prýštil nevyčerpatelný pramen nápadů, které chtěla všechny do jednoho uskutečnit. Dokázala z hlavy vyjmenovat dvacet rostlinných druhů, jež by ráda vyšlechtila, protože ještě neexistovaly, ale Marleena si byla jistá, že by se u lidí mimořádně skvěle ujaly.
A teď bylo na něm, aby jí tenhle sen sebral.
Ačkoli se na ni vždycky tak těšil, tohoto setkání se děsil.
Strýček, jako by jeho ponuré myšlenky vytušil, ho několikrát poplácal po ramenou. „Pojď, je čas na večeři.“
Život tady na statku byl o něco prostší než v elegantní Šeříkové vile, v níž vyrostl. Jeho otci se tehdy, když se oženil s jeho matkou, podařilo postoupit do vyššího stavu, a stal se tak vedoucím dvorního zahradnictví.
Toho dvorního zahradnictví, které měl Julius převzít – než ho otec vyhodil. Nejen proto, že se zamiloval do dělnice, jež si dopomohla k místu
učedníka předstíráním, že je muž, protože tohle povolání nesmí ženy vykonávat. Jeho otec měl pocit, že je kvůli tomu za blázna, a nechtěl o Marleeně ani slyšet. A o Juliovi jakbysmet. Julius se s ním několikrát pokoušel navázat kontakt, ale otcovo rozhodnutí bylo neotřesitelné.
Julius se v tom velkém selském stavení, kde v kuchyňských kamnech téměř bez ustání hořel oheň, cítil moc dobře, přestože nábytek nebyl kdovíjak honosný. Selka tu každý večer rozdělovala do misek žufan ajntopfu. Pár minut poté bylo slyšet jenom klapání a usrkávání. Sedm dcer, čeledín a děvečka, Juliův strýc a teta společně dávali dohromady báječnou skupinku. Neustále tu zaznívalo tolik smíchu a klábosení, že si člověk sotva uvědomil, jak čas letí.
Nicméně dnes se Julius zvedl hned, jakmile chlebem vyškrábal obsah misky.
„Jdu ještě do skleníku.“
„Ještě teď?“ zvolala jeho teta udiveně.
Julius přikývl. „To, co mám v plánu, jde jedině za tmy.“
„Co chceš dělat?“ vyzvídala Eliška, druhá nejmladší, s dlouhým copem.
„Musím se postarat, aby rostliny vypadaly hezky,“ řekl vyhýbavě.
„A proč to jde jedině za tmy? To přece na ty kytky neuvidíš.“ Hana, jedna ze starších dcer, vstala a pomáhala své matce sklidit nádobí.
„Na rostliny ani vidět nemusím. Aspoň ne tak úplně.“
Luisa působila zmateně. „Ne? Ale jak to, že ne?“
„Šneci. Slimáci, abych byl úplně přesný. A lalokonosci, ti černí brouci.“
Znělo to, jako by zavřeštělo všech sedm děvčat najednou. Julius se v duchu zazubil. Přesně kvůli tomu původně nechtěl říct, co zamýšlí. Rozálii se to dřív hnusilo úplně stejně jako strýčkovým dcerám. Konstantin i Julius měli sběr slimáků a brouků za úkol už odmalička, protože to byli, kromě srnců a housenek, ti nejhorší nepřátelé zahradníků. Rostliny s listy ohryzanými od těchto škůdců pak už nebylo možné prodat. Takže s Konstantinem pravidelně procházeli skleníky s olejovými lampami a ty noční tvory vysbírávali. Julius s žalem vzpomínal, kolik si při tom užili
nezřízené legrace, protože jejich úkol měl vždycky tak trochu nádech
dobrodružné honby za pokladem. A kromě toho doháněli Rozálii k šílenství vždy, když jí tu havěť podrželi před nosem.
A teď už spolu ani nemluví.
Rychle zapudil ponuré myšlenky a nasadil úsměv. „Ano, slimáci.
A spousta brouků,“ volal a polechtal ty obě nejmladší sestry, které následně za hojného brebentění odběhly. „Klidně mi s tím můžete pomoct!“
Šest děvčat samým odporem vykřiklo, jen Eliška se pousmála a vzala jeho výzvu vážně. „Já dnes musím pomoct matce, ale příště ráda.“
Ještě pořád se culil, když o něco později při slabém osvětlení pátral po slizkých stopách a černých broucích.
„Tohle jste dřív dělávali rádi,“ ozval se za ním znenadání hluboký hlas.
Juliovi leknutím vyklouzl kbelík z ruky a s rachotem dopadl na zem.
S obtížemi se napřímil. Ve vchodu do skleníku rozeznal v chabém světle mužskou postavu. Julius se sehnul k olejové lampě a zvedl ji do výše.
Příchozí si sundal klobouk a váhavě vkročil trochu hlouběji do skleníku. Odkašlal si. „Je tu něco, co bych s tebou rád probral,“ řekl jeho otec.
3. kapitola
O týden později se Marleena hnala dlouhým krokem dolů po ulici do Mansholtu. Snad si Julius minulý týden správně odvodil, co se stalo, a nemyslí si, že už ho nechce vidět. Musí mu přece být jasné, že něco takového by se nikdy nemohlo stát, nebo ne?
V Metjendorfu zpomalila. Není to…? Ale ano, to je jednoznačně Julius! Poznala by ho hned, mezi tisíci jinými, ačkoli neměl nijak zvlášť nápadnou chůzi a nebyl ani příliš vysoký, ani rozložitý.
Prostě to cítila.
Nadšeně se rozběhla a on stejně tak.