Coco Martinová, vlastním jménem Nicole, byla výrazná mladá žena s tmavými vlasy a zelenýma očima. Postavu měla přímo dokonalou a celkově působila rozvážněji, než by se podle jejího věku dalo očekávat. Co ji činilo ještě zajímavější a přitažlivější, byla skutečnost, že si svůj půvab vůbec neuvědomovala.
Byla skromná a zároveň neuvěřitelně krásná. Mužské přízni se těšila již dlouhé roky, přestože jí nevěnovala pozornost. Ženy na ni žárlily, ale protože se ke všem chovala tak mile, brzy si přestaly všímat jejího vzhledu a upřímně si ji oblíbily. Na konci loňského roku oslavila jednadvacáté narozeniny a právě absolvovala třetí ročník žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě. Získala letní stáž v časopise Time, což byl pro ni velký úspěch . Inzerát našla na univerzitní nástěnce.
Přestože byla pozice určena pro absolventy vysoké školy, při pohovoru na ně udělala takový dojem, že ji přijali i takto předčasně. Měla z toho nesmírnou radost. Nastoupila před dvěma týdny a z toho, že se jí naskytla příležitost pracovat pro tak prestižní časopis, byla nadšená.
Jednoho teplého červencového pátku v New Yorku nastoupila do autobusu, aby se vydala na tříhodinovou cestu do Southamptonu a strávila tam víkend s rodiči. Jakožto jedináček s nimi měla odjakživa neobyčejně blízký vztah, už ve velmi útlém věku. Chovali se k ní spíš jako k dospělé než k dítěti a brávali ji s sebou úplně všude. Užili si mnoho pěkných výletů a ona se účastnila i akcí s jejich přáteli. Všichni tři se
ze vzájemné společnosti těšili. Tom a Bethanie byli na svou jedinou dceru pyšní.
Jejich manželství začalo neobvykle, když byli sami mladí. Seznámili se jako studenti vysoké školy a bláznivě se do sebe zamilovali, ačkoli pocházeli z naprosto odlišných poměrů. Tom Martin vyrůstal na Středozápadě v chudé rodině, jak sám ochotně přiznával. Dostal plné stipendium na Princetonské univerzitě a to mu změnilo život. Jeho rodiče by byli radši, kdyby se chtěl stát kupříkladu instalatérem nebo elektrikářem, nanejvýš snad účetním. Jenomže Tom se nikdy nesmířil s tím, jak omezenou budoucnost mu malují. Kamarádi z vysoké ho přesvědčili, že než se snažit z nuly zbohatnout, výhodnější je spravovat cizí majetek. Po Princetonu získal svou první práci v jedné newyorské bance, a jelikož byl pilný, s Bethaniinou pomocí se mu podařilo vystudovat ekonomii na Whartonu a časem se stát jedním z nejuznávanějších investičních poradců v New Yorku. Byl to tichý, nenápadný muž, který se nerad předváděl. Za obchodního partnera měl Edwarda Eastona, jenž byl mnohem viditelnější a patřil ke známým hvězdám v oboru.
Když se Tom seznámil s Bethanií, byla to stejně jako Coco oslnivá, ohromující kráska a energická, kreativní mladá žena. Studovala fotografování na katedře výtvarného umění Brownovy univerzity a měla opravdový talent.
Bethanie pocházela z vážené newyorské rodiny. Stejně jako Tom, i ona byla jedináček a rok předtím, než se seznámili, byla uvedena do společnosti. Zamilovali se do sebe, když jim oběma bylo devatenáct, potkali se na jednom večírku v New Yorku a od té doby se od sebe nehnuli. Jakmile Bethanie rodičům sdělila,
že se s Tomem po vysoké hodlají vzít, postavili se na odpor, domnívali se, že Tom nikdy ničeho nedosáhne. Představovali si pro svou dceru někoho z vlastních společenských kruhů, nikoli chudého chlapce z prostého prostředí, který má jen ambiciózní sny. Podle nich se takový mladík těžko dočká úspěchu. Bethanie si však jeho předností byla vědoma, viděla, jak moc se snaží, a bezmezně mu důvěřovala. I kdyby se nikdy nestal materiálně úspěšným a zůstal navždy chudý, stejně by ho milovala. Když jim její rodiče kategoricky odmítli dát své požehnání, dva týdny po promoci posbírali
Bethanie s Tomem dohromady, co měli na účtech, odjeli na víkend do Las Vegas a v Elvisově kapli se vzali. V pondělí poté oznámila novinku rodičům a nesmírně je tím popudila.
Tom přijal nabídku práce v bance a po večerech dělal číšníka, aby si našetřil na studia. Bethanie odmítla dál přijímat kapesné, které do té doby dostávala od rodičů, a místo toho se stala fotografkou na volné noze a po nocích pracovala po Tomově boku jako servírka. Žili z toho, co vydělali, a šetřili, kde se dalo. Nakonec šel Tom studovat na Wharton a získal titul MBA. V té době se jim narodila Coco. Mladým manželům se nakonec podařilo dokázat, že se Bethaniini rodiče mýlili, a získat si jejich respekt a obdiv. Poté co se Tomovi začalo v práci dařit, koupil svým rodičům dům.
Dvě věci, jimiž se Bethanie řídila a jež často opakovala i své dceři, byly „nehraj podle pravidel ostatních“ a „uvažuj v širším měřítku“. Říkala, že jednou z nejhorších věcí v životě je nemít žádné sny. Rodiče Coco přesvědčovali, že může dokázat cokoli, co si zamane, pokud je ochotná tvrdě pracovat a čelit všem výzvám, které se jí postaví do cesty.
Cocoini rodiče byli zářným příkladem toho, jak lze díky houževnatosti, odvaze a tvrdé dřině dosáhnout vlastních cílů. Její otec to vskutku dokázal. On ani jeho choť se nikdy nevzdali svých snů a neztratili víru jeden ve druhého. I čtyřiadvacet let po svatbě byli do sebe pořád zamilovaní a Tom svou krásnou ženu nepřestával obdivovat. Stála mu pevně po boku v bohatství i chudobě, přesně jak slíbila v Elvisově kapli. Jejich svatební fotografie jim stále vyvolávaly na tváři úsměv.
Spojovalo je i to, že měli oba starší rodiče. Ti všichni zemřeli, když byla Coco ještě malá, takže vyrůstala bez výhod i komplikací, které se s prarodiči pojívají. Rodiče pro ni představovali celý svět a Coco byla středobodem jejich lásky a pozornosti. Jak Tom postupně vydělával víc a víc, stával se čím dál kultivovanějším a Bethanie, která mu stála po boku, ho vedla.
Vlastnili krásný byt na Manhattanu na Páté avenue s výhledem na Central Park a rozlehlý, pohodlný a luxusní dům v Southamptonu, přímo na pláži. Coco s nimi ráda trávila čas. Chystala se k nim právě na víkend, aby jim vyprávěla o své stáži v časopise Time a o tom, co ten týden dělala. Bethanie a Tom poslali Coco na jednu z nejlepších soukromých smíšených škol v New Yorku, kterou navštěvovala po celou dobu středoškolských studií. Tam se seznámila se svým nejlepším přítelem Samuelem Steinem. Měla i řadu kamarádek. Uvažovala nezávisle, ale různým partičkám se vyhýbala a už od čtvrté třídy raději čas trávila se Samem, který jí byl ze všech nejblíž. Chodili spolu do školy a i na všechny možné akce, přestože byl o rok starší a o třídu výš než ona. A navzdory odlišnému pohlaví, původu i náboženství se z nich již od prvního setkání staly spřízněné duše. Svěřovala se mu úplně se vším,
stejně jako on jí. Vážila si toho, že má vedle sebe věrného přítele, jenž pro ni byl jako bratr, a když začínala jevit zájem o chlapce a randit, poskytoval jí cenné rady. Sam pocházel z ortodoxní židovské rodiny a přátelství s Coco v jeho rodičích už od samého začátku vyvolávalo rozporuplné pocity; připadalo jim divné, že by se z chlapce a dívky mohli stát nejlepší kamarádi. Největší obavy měli z toho, že až budou starší, přeroste jejich blízkost v romantické city, zamilují se do sebe a budou se chtít vzít. Zejména Samově matce Zippoře se tato myšlenka příčila, i když ani jeho otci se to nezamlouvalo. Až přijde čas, chtěli, aby se Sam oženil s ženou vyznávající stejné náboženství. Zippora v domácnosti dodržovala košer pravidla. Každý páteční večer slavili šabat a Sam s nimi musel v sobotu chodit do synagogy. Byl nejstarší ze čtyř dětí, měl dvě sestry a bratra. Ostatní chodili do náboženské školy v Brooklynu, kdežto Sama poslali do liberálnější necírkevní školy ve městě, ačkoli si nikdy nebyli jisti, zda to bylo správné rozhodnutí. Samovi se tam však líbilo a těšil se výborným studijním výsledkům, což byl jejich hlavní cíl.
Nakonec jim skutečný důvod k obavám dala jeho nejmladší sestra Sabra. Zamilovala se do Liama, irského katolického chlapce, kterého poznala na meziškolní konferenci o diverzitě, a byla rozhodnutá, že se za něj po dokončení vysoké školy provdá. Dokonce byla kvůli němu ochotná konvertovat na katolickou víru.
To odvedlo pozornost rodičů od Sama, jehož přátelství s Coco najednou pro Steinovy zas tak velké starosti nepředstavovalo.
Sam byl o rok starší než Coco a právě dokončil studium ekonomie na Newyorské univerzitě. Coco šla na
jeho promoci, a přestože se k ní jeho rodiče chovali zdvořile jako vždycky, znala Sama už dvanáct let a věděla moc dobře, co si o jejich přátelství rodiče myslí. Nijak se tím netajili a Sama neustále poučovali o tom, jaká rizika s sebou takový vztah nese.
Sam trval na tom, aby byla pozvána na jeho bar micvu, židovský náboženský obřad, který podstoupil ve věku třinácti let. Celé čtyři hodiny obřadu tedy proseděla v chrámu a pak se zúčastnila opulentního večírku, který pro něj rodina uspořádala v hotelu Plaza. Její rodiče ji vysadili před vchodem. Celkem dorazilo dvě
stě hostů a Coco si to užívala. Byla to první bar micva, na které kdy byla, a cítila se tam sama velmi dospěle. Rodičům po skončení řekla, že by si takový obřad přála absolvovat také. Oslava se jí moc líbila, zvlášť když Samovu matku za bouřlivého potlesku a živé hudby nosili po místnosti na židli.
Coco byla vychována jako katolička, ovšem její rodina příliš nábožensky založená nebyla, tudíž Coco také ne a Sam to cítil stejně. Tvrdil, že šabat bude v dospělosti dodržovat jen stěží a život v košer domácnosti se mu vyloženě příčil. Kdykoli se mu mimo domov naskytla příležitost, cpal se slaninou, o čemž rodičům pochopitelně nikdy neřekl. Měl pocit, že ho matčino náboženské zanícení dusí. Obě jeho sestry se proti němu bouřily, ovšem bratr Jacob, který se rodičům vždycky zoufale snažil zavděčit, říkal, že až vyroste, chce se stát rabínem. Byl to učenlivý hoch a Sam předpokládal, že svého snu dosáhne. Od Sama se očekávalo, že po vysoké škole nastoupí do otcovy úspěšné účetní fi rmy, a tak ho povzbuzovali, aby se po dokončení studia stal certifikovaným účetním. Za pár let chtěl jít na obchodní školu, i když
mu na bakalářském diplomu sotva zaschl inkoust. Sam i Coco byli rádi, že mohli oba studovat v New Yorku –ona na Kolumbijské a on na Newyorské univerzitě –, a tak spolu i nadále trávit čas, když se zrovna neučili nebo se nevídali se spolužáky. Někdy se jim podařilo učit se společně. Sam jí vždycky pomáhal s matematikou, ekonomií a statistikou a ona pro něj zase napsala nejednu práci z psychologie a literatury. Spojili své síly a oba měli dobré známky. Po celou dobu studia si udržovali dobrý průměr. Jejich rodiče si nikdy nemohli stěžovat, že by je vzájemné přátelství rušilo od studia, protože časem, jejž trávili společně, jejich známky nikdy neutrpěly. Pro Samovy rodiče bylo záhadou, jak spolu mohli trávit tolik času a zůstat přáteli, aniž se do sebe zamilovali.
Jeden z velkých rozdílů mezi nimi byl ten, že Samovi rodiče očekávali, že se přizpůsobí jejich pravidlům, jejich očekáváním a způsobu života, zatímco ti její nikoli. Jeho rodiče mu neposkytovali prostor pro samostatné rozhodování, dávali mu jasně najevo, jaké s ním mají plány, a to jak ohledně manželství, tak i kariéry.
Rodiče Coco chtěli, aby si našla kariéru, která ji bude naplňovat a rozvíjet její kreativitu. Podle nich si měla jít za svým, stejně jako to udělali oni sami. Bethanie tím, že si vzala někoho, kdo pochází z jiného světa, a Tom tím, že to dotáhl mnohem dál, než si jeho rodiče kdy představovali. Naléhali na Coco, aby nepřejímala omezené názory jiných lidí a naopak jednala nezávisle na nich. Dívka tak měla před sebou do budoucna širokou škálu možností a příležitostí. Její rodiče přátelství se Samem nikdy neznepokojovalo ani kvůli jeho pohlaví, ani kvůli jeho náboženství. Věřili, že je schopná činit správná rozhodnutí a přátele si vybírat podle
vlastního uvážení. Sam vždycky říkal, že jí závidí, jak jsou její rodiče otevření. Ohledně těch svých se děsil jakékoli konfrontace a nedokázal si představit, že by si vzal takovou dívku, kterou by mu chtěli vybrat, tedy z ortodoxní židovské rodiny. Žádná jiná možnost nepřicházela v úvahu. Matka ho vždycky nabádala, aby se brzy oženil a založil velkou rodinu, jak to udělali oni.
Oba jeho rodiče měli početné příbuzenstvo.
Sam – když nakonec odešel z domova – nic z toho neměl v úmyslu. Teprve před měsícem odpromoval a o pouhé dva týdny později měl nastoupit do práce v otcově účetní firmě, což ho bůhvíjak netěšilo. Coco ho kvůli tomu litovala, nicméně on věděl, že se to od něj očekává, a nechtěl své bližní zklamat.
Coco se zase těšila na letní stáž a na poslední rok studia na Kolumbijské univerzitě. Věděla, jak její rodiče mrzí, že se k nim kvůli práci v Time nebude moct připojit na jejich každoroční letní cestě po Evropě. Jezdívala s nimi pravidelně, letos jí to však poprvé nevyšlo. Odjížděli v neděli, takže souhlasila, že s nimi stráví víkend, než vyrazí na cestu.
Samovi rodiče bydleli v bytě na západní straně
Central Parku West, a třebaže se nejednalo o některou z luxusních budov na jihu, jako byla Dakota nebo San Remo, kterou obývali slavní herci, producenti a spisovatelé, budova, v níž se byt nacházel, byla velmi pěkná. Jeho sestry sdílely jeden pokoj, stejně jako on se svým mladším bratrem. Ještě neměl našetřeno dost peněz, aby se po promoci mohl přestěhovat do vlastního, a tušil, že bude muset doma vydržet ještě několik příštích let. Počáteční plat, který mu otec dával, mu posloužil na běžnou útratu a sem tam nějakou večeři s přáteli a příležitostné rande, ovšem na živobytí to
zatím nestačilo, to ani náhodou. Bude se muset hodně snažit a tvrdě pracovat, což měl ostatně v úmyslu. Toužil po vlastním bytě, i když se mu to stále jevilo jako nedosažitelný sen.
Coco se plánovala po studiích odstěhovat a najít si práci a nejspíš i nějakou spolubydlící, stejně jako měla na koleji na Kolumbijské univerzitě. Nevadilo jí to. Rodiče jí slíbili, že jí po promoci pomohou sehnat byt. Sam jí štědrost jejích rodičů vždycky záviděl, ale v dobrém. Zkrátka považoval Coco za velikou klikařku a ona s ním většinou souhlasila. Občas jí ale připadalo, že jsou rodiče vůči ní až majetničtí a že to s tou pozorností přehánějí. Doufala, že ten svůj dohled za rok nebo dva zmírní, zatím tomu ovšem nic nenasvědčovalo. Mrzelo ji, že s nimi letos nemůže jet do Evropy, ale když teď měla letní brigádu a zůstala doma sama, připadala si dospělá a zajímavá. Bavilo ji to a už teď jí bylo jasné, že až školu dokončí, bude chtít pracovat v nějakém časopise. Dokonce uvažovala o magisterském studiu žurnalistiky.
Když vystoupila z autobusu, otec na ni už čekal. Byl to vysoký, mladistvě vyhlížející muž s prošedivělými vlasy na spáncích. Jakmile dceru uviděl, hned se celý rozzářil. Byla šťastná, že ho vidí, objala ho a celou cestu zpátky do domu, kde na ně čekala matka s lehkou večeří u krásně prostřeného stolu na terase vedle bazénu, si v autě povídali. Stejně jako všechno ostatní, co Bethanie dělala dokonale, byla i kreativní kuchařka, která udržovala elegantní domácnost a vkusně vyzdobený dům. Tom se k ní vždycky choval velkoryse. Když byla mladší, s oblibou se věnovala designu interiéru. Jakmile Tom začal vydělávat velké peníze, práce se vzdala a dala přednost tomu, aby byla
nepřetržitě k dispozici manželovi i dceři. Ve všem, co dělala, byla úžasné nadaná, měla jednoduchý styl a cit pro krásu. Něco z toho po ní zdědila i Coco. Matčina půvabu a otevřenosti si byla dobře vědoma. Na rozdíl od Sama, jemuž rodiče neustále něco diktovali a kterého se snažili omezovat, Coco mohla být sama sebou a směla si zvolit vlastní cestu.
Sam a Coco se jako nejlepší přátelé vzájemně doplňovali. On ji v některých ohledech uzemňoval a v jiných zase ona jeho povzbuzovala, aby roztáhl křídla, navzdory tomu, co mu říkali doma, a omezením, jež mu kladli. Snažila se mu dodat odvahu k tomu, aby se od jejich vlivu oprostil, ale on se ve srovnání s ní cítil připoutaný k zemi. Chtěl se rozlétnout jako ona, ale ještě nevěděl, jak na to. Byl to jeden z jeho mnoha cílů. Být svobodný a zkoušet vše nové. Obdivoval, jak je jeho kamarádka nebojácná a odvážná.
Bethanie a Tom si večeři s dcerou vychutnali. Poté vyrazili na procházku po pláži a odebrali se brzy na kutě. V sobotu se koupali v oceánu, váleli se u bazénu a večer si zašli do restaurace, kterou rodiče chtěli vyzkoušet, a ještě se jim nenaskytla příležitost. Během večeře jim Coco povyprávěla něco víc o své práci v časopise. Rodiče na ni byli moc pyšní. Vždycky od nich měla veškerou emoční podporu, kterou potřebovala. Tu jí poskytovali nezištně a neustále jí domlouvali, aby si více věřila. Matka jí připomínala, že neexistuje nic, čeho by nemohla dosáhnout, pokud se bude dostatečně snažit. V takových podmínkách se Coco dařilo výtečně.
V sobotu si u večeře povídali o cestě do Francie, jež rodiče čekala následující den a na niž se velmi těšili. Čím víc toho Coco o jejich plánech na dovolenou
slyšela, tím víc ji mrzelo, že nemůže s nimi. V práci by však neudělala příliš dobrý dojem, kdyby hned po nástupu požádala o dovolenou, a tak se rozhodla, že ji holt letos oželí. Těšily ji alespoň krásné vzpomínky na jejich četné společné výlety během letních a dalších školních prázdnin.
„Mami, už máš sbaleno?“ zeptala se matky, když se vrátily z večeře. Bethanie se provinile zasmála a podívala se na manžela.
„Víceméně,“ řekla, čímž pobavila i Toma.
„Znáš přece mámu. Postupně bude pořád něco přidávat do kufru, a jakmile vyjdeme ze dveří, najednou bude mít dva.“ Vždycky naoko brblal nad tím, kolik zavazadel si s sebou bere, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno. Ráda nosila hezké šaty a on jí to také rád dopřával. Věděl, že si Bethanie v Paříži a na jihu Francie zase koupí nějaké další. Tu vlastnost po ní Coco zdědila. Tom cestoval nalehko, na cestu by mu klidně stačily bílé džíny, několik plátěných sak, blejzr a jeden nebo dva obleky. Pro muže je mnohem jednodušší sbalit si méně, jak mu vždycky vysvětlovala jeho žena. Často měla celý kufr kabelek a bot, aby se hodily ke každému oblečení. Ale v jejich hotelu v Cap d’Antibes si lidé na pěkné oblečení potrpěli. Jednalo se o starší společnost, drahý hotel, kam jezdili každé léto na týden nebo dva. Coco se tam také velmi líbilo.
Byl to pohodový víkend a Bethanie jim v neděli připravila velký brunch. Poté Tom odvezl dceru zpět k autobusu, aby se vrátila do města. Museli si dobalit věci a v devět hodin večer odlétali do Paříže, kde je čekalo několik dní setkávání s přáteli a návštěv uměleckých galerií a oblíbených muzeí a restaurací. Potom zamíří do jižní Francie, následovat bude několik dní
v Benátkách a cestu zakončí jako obvykle v Londýně. Plánovali odjet na téměř tři týdny, což byla doba, o kterou si Coco letos v létě nemohla dovolit přijít, a to z pádného důvodu. Čekala ji přece jen první seriózní letní brigáda.
Po návratu z příjemně stráveného víkendu měla dobrou náladu. Večer zašla se dvěma kamarádkami z Kolumbijské univerzity do kina. Věděla, že Sam má rande s dcerou přátel svých rodičů, na které se vůbec netěší. „Tak jak to šlo?“ zeptala se, když jí po filmu zavolal.
„Dost děsně. Je hezká, ale hrozně nudná. Pro naše je ale jediným kritériem to, aby byla Židovka. Za celý večer řekla jen pár slov. V deset jsem byl doma.“ Domluvili se s Coco, že zajdou v týdnu na večeři a do kina na film, který oba chtěli vidět. O témata k diskuzi nikdy neměli nouzi. Když zavěsili, věděla, že letadlo jejích rodičů do Paříže už je ve vzduchu. Volali jí z letiště, aby se s ní znovu rozloučili. Po rozhovoru se Samem si Coco v pracovně na chvíli pustila televizi a pak šla brzy spát, aby byla druhý den svěží.
Nadcházející týden v Time jí utekl jako voda a ona měla tolik práce, že se jí ani nestačilo stýskat. Rodiče jí volali z Paříže a vyprávěli jí, co dělají a jaké restaurace a galerie navštívili. Byli totiž velcí sběratelé a vášniví milovníci umění. Koncem týdne už se přesunuli na jih Francie a spokojeně se ubytovali ve svém oblíbeném hotelu.
Na víkend odjela Coco se Samem do Southamptonu, kde celou dobu relaxovali, koupali se a polehávali u bazénu. Spali cudně v oddělených pokojích, jako vždycky, jelikož mezi nimi nikdy nebyl ani náznak románku. V tom týdnu se seznámil s novou dívkou, a to v lahůdkářství nedaleko své kanceláře, kam si zašel na oběd.
Byla irská katolička, ale on řekl, že je mu to jedno, pokud se to nedozví jeho matka. Coco mu vyprávěla o několika klucích, jichž si všimla v práci a s nimiž se ještě nestihla pořádně seznámit, ale vypadali slibně.
Sam vždycky říkal, že má ke Coco blíž než k vlastním sestrám a že jí může říct cokoli, stejně jako ona jemu. Neměli mezi sebou žádná tajemství.
Celý víkend proleželi na slunci a odpočívali. Sam si na víkend půjčil otcovo auto, protože ten nikdy v pátek večer a v sobotu stejně neřídil. Cestou domů si pustil rádio. Zrovna běžely zprávy a Coco se chystala naladit jejich oblíbenou rozhlasovou stanici, když se objevilo hlášení oznamující, že ve Francii na promenádě Croisette v Cannes došlo k masivnímu teroristickému útoku. Vyděšeně se podívala na Sama. „Neblázni, Coco. Nedělej ukvapené závěry,“ nařídil jí klidně. Věděl, jak jeho kamarádka uvažuje a že kvůli tomu, co právě zaslechli, ihned zpanikaří – při pomyšlení, že se něco stalo rodičům. „Určitě byli zrovna v hotelu.“ Ve Francii byl pozdní večer a Coco věděla, že jsou rodiče nejspíš někde na jídle, v jedné ze svých oblíbených restaurací, přesto si dělala starosti. Vytáhla mobil a zkusila se jednomu po druhém dovolat. Oba hovory šly přímo do hlasové schránky. Většinu cesty domů pak mlčela a přepínala rozhlasové stanice, jestli se nedozví něco dalšího. Zatím věděli jen to, že došlo k odpálení několika bomb. Policie teroristy zneškodnila. Několik stovek lidí při útoku utrpělo zranění a po prvním sčítání bylo mrtvých hodně přes sto. Jednalo se o jeden z nejhorších útoků v historii. Když dojeli k budově na Páté avenue, kde bydlela, Sam zaparkoval na ulici a šel s ní nahoru, aby se společně podívali na zprávy v televizi. Byl to zoufalý pohled. Lidé nesli
v náručí mrtvé děti, další děti křičely strachy a prchaly z místa výbuchu ve snaze najít svoje rodiče, manželé klečeli nad svými ženami, rodiče nad dětmi, milenci si umírali v náručí, všude kolem těžkooděnci.
Mlčky to sledovala a vyděšeně držela Sama za ruku, ale po rodičích nebylo v masakru, který viděli v televizi, ani stopy. Tvář měla celou napjatou a Sam raději mlčel, zatímco se pokoušela opětovně dovolat na jejich mobily, bez odezvy. Když zavolala do hotelu, informovali ji, že Martinovi jsou někde venku, mimo svůj pokoj. Ověřila si to i v hotelové restauraci, kde se potvrdilo, že toho dne v hotelu nevečeřeli.
„Zatraceně, Same, kde jsou?“ vyhrkla nervózně.
„Nejspíš se někde procházejí,“ nadhodil. Zaznamenal hrůzu v jejích očích, ale nevěděl, jak ji uklidnit.
Sam a Coco strávili noc na gauči před televizí a sledovali dokola stále stejné záběry. Zavolal svým rodičům a sdělil jim, že přespí u kamaráda.
Telefon se nakonec rozezvonil v šest hodin ráno – ve
Francii bylo poledne. Na zlomek vteřiny zaváhala, než hovor přijala, a modlila se, aby to byli oni. Místo toho se ozval cizí mužský hlas a s francouzským přízvukem vyslovil její jméno. Jako by bylo francouzské. „Nicole Martinová.“ V papírech a v cestovních dokladech rodičů byla uvedená jako nejbližší příbuzná, takže kdyby se jim něco stalo, volali by právě jí.
„Ano, u telefonu,“ hlesla se zatajeným dechem, zatímco na ni Sam zíral a přál si, aby to byly dobré zprávy. Jistě to tak muselo být. Nemohli se přece stát obětí teroristického útoku ve Francii. To prostě nebylo možné a nedávalo to smysl.
Muž se představil jako kapitán četnictva v Cannes. Vysvětlil, že došlo k teroristickému útoku.
„Ano, já vím,“ řekla a chtělo se jí křičet. „Jsou moji rodiče v pořádku?“ Najednou ji napadlo, že by mohli být zranění a v nemocnici. Celou noc se bála, že jsou mrtví. Policista se krátce odmlčel, než vážným hlasem odpověděl.
„S velkou lítostí vám musím oznámit, madam, že se stali oběťmi včerejšího útoku. Nacházeli se právě na Croisette, když explodovala první bomba.“
„Jsou zranění? Jak moc je to vážné?“ zeptala se šeptem. Sam jí stiskl ruku a Coco zavřela oči, čekala, co se dozví, a všechno se kolem ní točilo.
„Útok nepřežili,“ řekl četník chmurně. Otevřela oči a nevěřícně se podívala na Sama.
„Ani jeden z nich?“
„Ne, madam. Monsieur i madame Martinovi zahynuli. Nyní se budou řešit formality. Pokud se obrátíte na americké velvyslanectví v Paříži, tam vám pomohou. Je nám tohoto hrozného činu velmi, velmi líto. Je to nesmírná tragédie. Tolik obětí. Upřímnou soustrast,“ pronesl. „Celá Francie truchlí s vámi.“ Přikývla a na chvíli nebyla schopna vydat hlásku. Poté jí nadiktoval číslo, na které má zavolat, aby jí poradili, jak dále postupovat. Kapitánův hlas zněl přidušeně. Pracoval celou noc a teď ho čekal chmurný úkol vyrozumět příbuzné a blízké. Mnoho obětí nebylo možné identifikovat. Po celé promenádě La Croisette se válely části lidských ostatků.
Ukončila hovor a zírala na Sama, neschopná uvěřit tomu, co se právě doslechla. Když Sam viděl její výraz, neodvážil se zeptat, co se stalo. Bylo mu to jasné. Objal ji a ona se mu s hlubokými vzlyky třásla na hrudi. Tohle se nemohlo stát, ale stalo se to. Snažila se popadnout dech, aby mu to mohla povědět.
„Oba,“ vzlykla. To už se dovtípil z jejího rozhovoru s kapitánem a na nic dalšího se nevyptával. „Co mám teď dělat? Jak mám bez nich žít?“ Sam nevěděl, jak jí pomoct jinak než tím, že ji bude pevně svírat v náručí.
„Musíš si pro ně dojet?“ zeptal se jemně. Vypadala úplně ztraceně. Její zelené oči připomínaly smaragdové kaluže bolesti.
„Nevím. Říkal, že mi pomůžou na ambasádě.“ Sam přemýšlel, jestli by mu otec půjčil peníze, aby se s ní případně mohl vydat do Francie. Nemohl ji nechat, aby tomu čelila samotná. Vešli do kuchyně a on jí podal sklenici vody, což mu připadalo jako zcela zbytečné gesto, ale nevěděl, co jiného má dělat. Cítil se bezmocný, lámalo mu to srdce. Její rodiče byli úžasní lidé. Napila se a postavila sklenici na stůl. Nedokázala se soustředit na nic jiného než na to, co se právě dozvěděla. Oba její rodiče byli po smrti. Přesně toho se celou noc tak zoufale bála.
Svému šéfovi v Time poslala e-mail, v němž vysvětlila, co se stalo, že nemůže přijít a že se ozve, až bude vědět víc.
Další dvě hodiny seděli se Samem u kuchyňského stolu, povídali si a pak Sam zavolal na velvyslanectví v Paříži, kde mu dali číslo do Cannes. Jednalo se o nouzovou linku, která byla zřízena pro rodiny obětí a kde podávali pokyny a informace, kam se těla odvážejí. Ještě je nestačili odklidit všechna. Když se dovolal, podal Coco telefon. Žena, která hovor přijala, nahlédla do seznamu a sdělila jí, že těla jejích rodičů jsou na vojenské základně a americké velvyslanectví v Paříži jí poskytne patřičné formuláře pro jejich vydání, načež bude možné je transportovat do Spojených států. Zřejmě to bude vyžadovat značnou byrokracii,
ale měli to dobře zorganizované. S podobnými událostmi měli v posledních letech bohužel až příliš mnoho zkušeností.
Coco poté znovu zavolala na americké velvyslanectví v Paříži. Okamžitě jí vyjádřili soustrast a sdělili, že jí e-mailem zašlou formuláře, které je potřeba vyplnit a nechat notářsky ověřit, aby bylo možné těla převézt zpět do Států. Upozornili ji, že to může trvat několik dní, nebo dokonce týden. Řekli, že zavolají na linku pro pozůstalé a zjistí, zda by se věci daly uspíšit. Jak je tak poslouchala, cítila se opět ztracená. Byla to změť slov a formalit, které teď bez jejích rodičů nic neznamenaly. Nedokázala si představit nic, na čem by jí znovu záleželo, ani co si bez nich počne.
Sam za ni zavolal do hotelu, promluvil s ředitelem, vysvětlil mu, co se stalo, a požádal ho, aby věci Martinových uschoval, dokud si pro ně nepřijedou.
„Samozřejmě. Vyjádřete prosím paní Martinové a její rodině hlubokou soustrast,“ řekl manažer. Žádná rodina však už neexistovala. Coco nikoho jiného neměla.
Sam pak zavolal z pracovny svému otci a tiše mu vysvětlil situaci. Řekl, že si možná bude potřebovat půjčit peníze na letenku do Francie. Přestože rodina jejich přátelství nikdy úplně neschvalovala, spíš ho těch dvanáct let jen tolerovala, tentokrát se jednalo o zvláštní případ, který přesahoval všechno ostatní, a otec prohlásil, že mu poskytne všechno, co bude potřebovat, aby kamarádce pomohl. Bylo mu jí nesmírně líto. Sam mu poděkoval, zavěsil a vrátil se ke Coco do kuchyně. Seděli pak spolu tiše, jako by čekali, až se něco stane, ale nic zásadního se už stát nemohlo. Zbytek byly jen nepodstatné detaily. Bude muset rodičům zařídit
pohřeb, ale to nechtěla dělat dřív, než z Francie pošlou jejich těla. Nevěděla, co se bude dít ani jak transport proběhne.
V deset hodin jí zavolal poněkud extravagantní, velmi společenský obchodní partner jejího otce Edward Easton. Od svého otce věděla, že Ed je jejím opatrovníkem pro případ jeho smrti, což se vždy zdálo nepravděpodobné. Ed jí vážným hlasem vysvětlil, že je rovněž vykonavatelem otcovy pozůstalosti. Nebyla si jistá, co z toho přesně vyplývá, ale na tom nezáleželo. Ed jí řekl, jak je celou situací otřesený a jak ho to mrzí.
Byla to ztráta i pro něj samotného.
Zatímco se její otec choval vždy tiše a nenápadně, Ed představoval pravý opak, vždy se nacházel ve středu pozornosti a nebylo možné ho přehlédnout. Byl pohledný, úspěšný, společenský, jedna z hvězd Wall Street, stejně jako její otec, nicméně oba muži, byť obchodní partneři a přátelé, byli zcela odlišní. Ed byl ženatý s dědičkou významného majetku, která byla sama o sobě miliardářkou, a kdekoli se objevili, tam vzbuzovali pozdvižení. O něm se neustále psalo v bulvární rubrice deníku New York Post a občas ho vídali i s jinými ženami. Tomovi se nelíbil okázalý způsob Edova života, ovšem jeho podnikatelských dovedností si velmi cenil a vždycky ho považoval za poctivého člověka. Bezmezně mu důvěřoval. Vydělali společně jmění a Tom chtěl, aby za něj spravoval majetek pro Coco a Bethanii. Věděl, že Ed se takového úkolu zhostí zodpovědně. Nikdy ho nenapadlo, že jeho žena zemře s ním, ve stejnou chvíli. Vždycky předpokládal, že ho přežije.
„Ani nevíš, jak jsem z toho zdrcený,“ řekl Ed Coco do telefonu a znělo to upřímně. Všechny, kdo Toma
a Bethanii znali, to šokovalo. Bylo jim šestačtyřicet let, ještě toho měli tolik před sebou. „Udělám všechno, co bude třeba, abychom je dopravili domů,“ ujistil ji. „Už jsem zkoušel volat americkému velvyslanci. Oba chodíme do stejného tenisového klubu, několikrát jsem se s ním setkal. Jsem si jistý, že nám pomůže, jak jen to bude v jeho silách.“ Toma Martina považovali ve světě financí za významného muže a všichni si ho velmi vážili.
Při útoku zemřelo jedenáct Američanů a několik dalších bylo zraněno. V červenci, tedy hlavní sezóně, byla jižní Francie plná turistů ze všech zemí světa. Mezi obětmi většinou francouzského původu se našlo i mnoho cizinců. Podle CNN padl i saúdský princ a obě jeho manželky, dvacet členů katarské královské rodiny, několik Skandinávců, španělský ministr vnitra, řada Němců a Britů a skupina japonských školáků. Zahynuly desítky francouzských občanů a stovky byly zraněny. Počet obětí vystoupal na sto šedesát čtyři zesnulých a dvě stě osmdesát sedm zraněných. V televizi celé dopoledne vysílali zprávy a také smuteční projev francouzského prezidenta. K útoku se přihlásila extremistická skupina. Nikdo z teroristů nepřežil, jak také zamýšleli. Přeživší, kteří na Croisette vyvázli fyzicky bez zranění, byli na několik hodin izolováni na psychiatrii a lékaři je právě propustili domů. Tomovi a Bethanii bohužel nic z toho nemohlo pomoci. Reportéři hlásili, že speciální týmy odklízejí roztroušené části lidských těl.
„Mohu tam případně zajet sám,“ nabídl se Ed Coco, „ale pravděpodobně to nebude potřeba. Velvyslanectví to jistě urychlí. Můžu pro tebe teď něco udělat?“ zeptal se dívky a ta zavrtěla hlavou, takřka neschopná
slova. Sam seděl vedle ní a oba nepřestávali vzlykat, stejně jako Ed.
„Budu v pořádku. Mám tu svého kamaráda.“ Stiskla Samovi ruku.
„Dám ti vědět, co se dozvím. Později se za tebou zastavím,“ slíbil. O jeho návštěvu sice nestála, ale nechtěla působit nezdvořile a Ed byl pojítkem s jejím otcem. Vzhledem k tomu, že je vykonavatelem a správcem otcovy pozůstalosti, bude se s ním vídat často. Znala ho dobře, ovšem v jeho přítomnosti se vždycky cítila jaksi vyčerpaně. Když zavěsila, stále vypadala omámeně. Sam ji odvedl do ložnice, aby se natáhla, a ona ho požádala, aby si lehl k ní. Vlezl si na její postel v růžové hedvábné ložnici a objal ji. Ležela se zavřenýma očima, ale on věděl, že nespí. Jen tam ležela v jeho náručí, dýchala a snažila se nemyslet na to, co se stalo. Přemýšlela, jestli měli čas se bát, trpět, nebo jestli to všechno skončilo v jediném okamžiku. Exploze byla velmi silná a ti, kdo se nacházeli nejblíže, doslova zmizeli ze světa.
Ed Easton se ozval o dvě hodiny později. Hovořil s velvyslancem a ten se o vše postará. Ed ani Coco nikam jezdit nemusí, i když obvykle jsou francouzské formality složité a je třeba překlenout značnou byrokracii. Dále Ed řekl, že věci jejích rodičů včetně obsahu pokojového trezoru, z hotelu zašlou prostřednictvím kurýra. Vše by měli obdržet nejpozději druhý den ráno. Těla Martinových by podle velvyslance mohla dorazit do New Yorku koncem týdne. Ve francouzské vládě panoval kvůli útoku chaos, nicméně záchranné služby byly uprostřed toho všeho dobře zorganizované. Slíbily, že rychle pošlou domů i ostatky ostatních Američanů. Francie se ocitla v hlubokém smutku. Jména všech