JEDNA 2019
JENN
Kdyby jí teď jen mohl nahlédnout do hlavy, hned by věděl, jak moc pro ni znamená. Už jen to, že s ním může sedět v autě. Přes zamlžená okna se dívá ven do tmy, kde se míhají domy a probleskuje pouliční osvětlení jako rozmazaný filmový kotouč. Po chvilce zvedne ruku, aby otřela zadýchané sklo, v jehož středu zanechá šmouhu. Usměje se na ni vlastní, sotva patrný odraz.
Potom ji ale zase dostihne ten hrozný, odporný, svíravý pocit v temných hlubinách břicha. Jako by někam padala.
Na sedadle spolujezdce se rychle otočí a zaměří pohled na Robbieho velké ruce položené na volantu. Potom pohledem sklouzne k jeho drsnému strništi na bradě a tmavému rozcuchu. Vždycky si myslela, že je na její osobní prostor příliš vysoký – jako klaun v autíčku pro děti s koleny skoro přitisknutými k palubní desce. Teď jedno z nich zakryla rukou, jak se snaží soustředit jen na Robbieho a lásku, kterou k němu cítí. Je tak ráda, že se vrátila.
„Proč se tak usmíváš?“ zeptá se tiše on, když jí položí dlaň na hřbet ruky. A pak to zase udělá: dvakrát ji stiskne jako tolikrát předtím. Miluju tě.
„Jenom tak,“ zakloní hlavu do sedadla. „Jsem prostě šťastná,“ usměje se znovu.
Hlavou se jí honí staré vzpomínky: jak se před pěti lety poprvé potkali, zamilovali se do sebe a potom sestěhovali… Tisíc nádherných chvil jí naplňuje hruď jako bublinky. Vybaví se jí i další společně prožité okamžiky, které ale hned zaplaší. Teď už na nich stejně nezáleží.
Včera v noci to bylo dokonalé. Jejich první společná noc po osmi měsících odloučení. Ten moment, kdy s téměř nevěřícným pohledem otevřel dveře a ona vtáhla do nosu jeho známou vůni. Trvalo jen pár dlouhých vteřin, než jeho ruce našly její kůži, jeho rty její ústa a jejich nohy cestu do ložnice. Zacouvali tam jako v horečkách a strhávali ze sebe šaty tak naléhavě, jako by se nikdy nerozešli a čas se zastavil. Bože. Přesně takhle se cítili, když se před pěti lety potkali. Bylo jim pětadvacet a byli opilí láskou. Když potom spolu potmě tiše leželi, odněkud vytáhl malou pozornost: balíček želatinových bonbónů. Zasmála se, opřená o jeho hruď. Tyhle bonbóny! Znamenaly pro ni najednou celý svět, ačkoli netušila, co bude dál.
Znovu se ozve ten svíravý pocit v břiše, bodá ji a tlačí. Řekni mu pravdu.
„A vůbec, jak bylo v práci?“ zeptá se a ona se automaticky usměje.
Je jí dobře. Pohoda. Všechno bude v pořádku.
„Fajn,“ pokývá rozhodně hlavou, „vlastně super. Mám radost, že to můžu zase dělat.“
Medicína jí skutečně chyběla. Už jen ten pocit, že ji lidé potřebují a že používá hlavu tak, jak se to naučila. Bylo divné toho na chvilku nechat.
Zpomalí na křižovatce a ona se zadívá z okna tam, kde se v dálce na svém impozantním skalisku tyčí Edinburský hrad. Vždycky se jí líbilo, že na něho člověk dohlédne ze všech koutů města – připomínal jí maják na útesu. Pod nimi přede motor a vítr se opírá do jejich ocelového kokonu.
„Dneska zase totální chaos?“ zeptá se.
Zasměje se, když slyší, jak se mezi nimi vynořují staré známé fráze. „No jo, absolutní. Však víš, jaké to je.“
„Stejně mají štěstí, že ses jim vrátila,“ řekne on, „úplně jako já.“
Moc se jí líbí, jak vždycky rovnou vysloví, co si myslí.
Takový je ve všem – v tom dobrém i špatném. Ona sama měla vždycky potíže vyslovit složité věci nebo říct na rovinu, co ji trápí. Poslední věc, kterou chce, je otravovat ostatní svými problémy. A vyvolávat v nich soucit.
V batohu jí něco zapípá, a tak sáhne do postranní kapsy, odkud vytáhne poškrábaný telefon. Když si ho otočí displejem k sobě, na vteřinu má pocit, že z ní vyprchal veškerý život.
Ne, ne, ne! Ne teď. Ještě ne.
Srdce jí divoce tluče o hrudní koš.
Bože. Kéž by se na semaforu teď hned rozsvítila zelená a oni se mohli pohnout. Přepadne ji nepříjemný neklid, jako by jí v žilách místo krve perlilo něco šumivého.
Nějaká podivná vlna. Stojí už v samém čele dlouhé fronty aut, chyceni mezi dvěma momenty v čase.
„Zelená!“ zvedne zrak k zářivému kolečku nad nimi. Zní najednou jako v panice – a to dokonce i sama sobě.
Uvědomí si, jak si vrývá nehet palce do dlaně.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Robbie, když šlápne na plyn a auto poskočí vpřed. Projedou křižovatkou až na hlavní dopravní tepnu vedoucí do centra. Brzy budou doma a z auta zase vystoupí. Při té myšlence se její tělo utiší ve vzácném zdání klidu. Zkouší si představovat, jak se o víkendu půjdou projít do Pentlandských kopců, kde spolu strávili tolik šťastných chvil, když je to drsné pohoří často spolklo i na několik dní. Myslí na vřes a hlodáš a skotskou oblohu míhající se nad jejich hlavami jako ruleta.
Na zlomek vteřiny jí přestane tlouct srdce, a tak zavře oči a přeje si, aby ten moment dokázala smazat z časové osy. Má pocit, jako by jejími rty hýbal někdo jiný. Jako by jí cizí podvodník manipuloval tak, aby jí zničil celý život.
„Musím ti něco říct.“
Najednou se jí zdá, že někdo vysál z auta všechen vzduch. Slyšel vůbec Robbie, co mu teď řekla?
„Copak?“ zeptá se zdánlivě nenuceně, jenže ona přesto slyší jeho nejistotu, zrcadlící její vlastní obavy.
„Možná bychom s tím měli počkat na doma.“
„Počkat s čím? Nerozumím ti.“
Nemůže se donutit k odpovědi. Z druhé strany auta sálá napětí.
„Co se děje?“ naléhá znovu Robbie – teď už je opravdu nervózní. Má co dělat, aby se ovládla. Tváře jí planou,
a když otevře oči a podívá se na své nohy v legínách, zjistí, že se celé třesou.
Před nimi zahlédne další křižovatku a hypnotizuje světla semaforu, aby zůstala zelená. Prosím, jen jeďme dál. Prosím, ať nemáme červenou. Dovolí si krátký pohled na Robbieho – podrážděně se mračí a rukama svírá volant. Jak se blíží ke křižovatce, zelená se změní v oranžovou, ale zabrzdit už nemůžou. To ještě profičíme, řekl by Robbie jindy a křižovatku hladce projel. Cítí, jak se na ni dívá. Někde před nimi se něco pohnulo. Smýkavý pohyb v protisměru. A pak už se přímo na ně řítí reflektory protijedoucího auta.
JENNY
Sluneční paprsky se odráží od třpytivého stříbra jejích nových gumáků. Lesknou se jako dvě mořské rybičky. Usměje se, zatímco jí po tváři tančí chladivý vánek. Pod holínkami se jí jako hadi táhnou zvlněné pruhy písku. Vždycky jí připadalo, že za odlivu vypadá mořské dno trochu divně. Jako by se zapomnělo obléct.
Když znovu zvedne hlavu, oslní ji světlo tak jasné, že mžourá už jen přes přivřená víčka do vln spěchajících někam do dálky k obzoru. Mezi obláčky naducanými jako vata se prohánějí racci a do nosu jí vniká čerstvý, slaný vzduch. Zakryje si oči a na ramenou cítí tíhu všech vrstev oblečení – kousavý flís pod malinově červenou bundou – obojí je jí ještě velké. Táta jí vždycky kupuje plandavé oblečení. Do toho dorosteš, říká. Když se odpolední slunce dotkne Jennyiny zvednuté paže, najednou ji zaplaví horko. A pak se – stejně rychle – zase ochladí, když jí jarní větřík fouká pramínky černých vlasů do očí a rozstříhá svět na tkaničky barev.
Za vodou leží ostrov Cramond, osamělý kopeček hnědé a zelené, který jako by se jednoho dne vydal příliš daleko do moře a nešikovně tam uváznul. Když je teď odliv, dá se k němu dojít téměř suchou nohou. Táta říká, že je to jeden ze sedmnácti takových ostrůvků, k nimž se člověk může ze skotské pevniny vypravit. On ví podobných věcí spoustu. Jaké by to tu asi bylo v noci, říká si Jenny. Jestlipak se po pobřeží toulají duchové, odění celí v bílém? Možná že se to jednou dozví.
„Jenny, tady!“ křikne něčí hlas a ona se otočí. Máma stojí u rozeklaných skalisek a vlasy jí povlávají kolem hlavy, jak jí s nadšeným pohledem mává bledou dlaní.
Na sobě má svůj zelený kabát a příliš velké holínky, takže v nich vypadá trochu komicky, jako dítě navlečené do šatů někoho z dospělých. Jenny zvedne z písčitého dna svůj žlutý kyblíček a běží k ní, až v něm chrastí její skromná kořist: pár hřebenatek a kyjovek. Pod nohama jí čvachtá bahnité dno a vítr ji bolestivě štípe v uších. Máma se znovu skloní – zdá se, že se na něco dívá.
„Co tam máš?“ zeptá se Jenny, když se prudce zastaví u louže skelně průsvitné vody podobné stovkám jiných, do nichž už s mámou hleděly. „Co jsi našla?“ Možná ježka? Drobné rybky? Nebo mořskou jehlu? Máma se raduje, takže to musí být něco hezkého. Chodí spolu na pláž, co si Jenny pamatuje – celých deset let jejího života, a tak zná všechnu žoužel, která se dá v louži na útesech najít: zatočené surmovky, lesklé kroužky nereidek nebo obyčejné sasanky a břeženky. Potom zachytí Jenny pod chladnou, mělkou hladinou pohyb.
„Hadice,“ vydechne a nakloní se na kolenou k louži.
Z vody se vynoří dlouhé, jako chapadla ohebné nohy, na nichž se ta zvláštní bytost sune po útesu. Jenny ji dobře zná, ačkoli ji zatím viděla jen na obrázku v knížkách o zvířatech.
„To jsme si našli dobré místo, co?“ řekne máma.
„Táta říká, že na východním pobřeží nejsou?“
Máma se v podřepu zadívá někam do vody, kam teď má asi namířeno naše hadice, která se divoce kroutí, aby se rychle dostala zpět pod hladinu. Jenny se usměje s tvářemi růžovými jako žvýkačka a přimhouřenýma očima.
„Možná se jen vydala za dobrodružstvím?“
Máma po chvilce přenese váhu trochu vpřed a z písku vytáhne prázdnou oblou lasturu. Opatrně ji opráší, než ji s cinknutím hodí do kyblíčku modrého jako oceán.
Jenny se rozhlédne. Tátu zaznamená o něco dál, kde je pevnější, písčité dno. Celou svou váhou klečí v písku s rukávy tmavomodrého svetru vyhrnutými tak, že odhalují jeho chlupatá předloktí. Když rukama uplácává dnešní stavbu, poletují mu kudrny kolem větrem ošlehaných uší jako psovi. Jenny přeběhne krátkou vzdálenost mezi rodiči a nohama i rukama jí proudí živá energie až do konečků prstů. Po její levici se za promenádou zvedají travnaté kopce, z nichž se v létě dají nádherně válet sudy. Kolem projde někdo se psem, ale jinak už na pláži překvapivě není ani noha. Dnes ji mají sami pro sebe.
Před tátou se v celé své obrovské nádheře tyčí dokonale vysochaný hrad s věžičkami, padacím mostem a hlubokým příkopem. Táta totiž v práci staví skutečné domy, budovy a vůbec věci, které Jenny vídává jen jako
návrhy v jeho chaotické pracovně. Zato na pláži si své hrady vymýšlí za pochodu, aby je Jenny mohla nakonec ohodnotit.
„Tak kolik bodů dnes dostanu?“ zeptá se táta. Jenny se zazubí na jeho husté obočí a příliš velké uši. Ty zdědila po něm.
Několikrát obejde hrad s prstem zamyšleně přitisknutým ke rtům a potom se dramaticky zastaví. „Devět celých šest bodů,“ oznámí a s vážným kývnutím si založí ruce na prsou. Když zvedne hlavu, hned pozná, že má táta radost. Potěšený úsměv se mu rozlévá po naducaných tvářích. Nikdy by to ale neřekl nahlas. Táta toho vlastně nikdy moc nenamluví – na rozdíl od tatínků kamarádek, kteří v jednom kuse legračně vtipkují a nasazují uhozené hlasy. A taky na rozdíl od mámy. Pozoruje, jak si táta utírá dlaně do manšestráků. Tvrdá zrnka písku se zachytávají o měkké záhyby látky. Jenže nakonec vypadá ještě ušmudlaněji než předtím, protože teď nemá písku jenom plné dlaně, ale má ho i všude na kalhotách. Jenny by se nejraději začala smát. Hlavou jí běží, jak moc má tátu ráda.
„Marian!“ zavolá do větru. Jenny se otočí. Máma se na ně z dálky usměje. Táta na ni krátce kývne. Stačí jediné gesto, aby Jenny pochopila, že je čas vrátit se domů, kde ji čeká hrnek horkého rybízu. S trochou štěstí dostane i čokoládovou sušenku. Nebo rovnou dvě. Tu druhou jí tajně podá máma, až se táta nebude dívat. Až se potom táta pustí do vaření večeře, máma propláchne dnešní úlovek ve dřezu a bude jí něco vyprávět, zatímco jí večerní světlo pronikající oknem do kuchyně zabarví
vlasy do soumračně rudé. V doprovodu mámy a táty se rozloučí s hradem a pomalu zamíří po pláži až k moři kamení. Jenny nikam nespěchá – přeskakuje z kamene na kámen. Dole číhají krokodýli a ona nesmí za žádnou cenu spadnout do jejich zubatých tlam. Chňap! I přes gumu holínek cítí ten ostrý stisk. Její kotníky ale nepovolí. Jednoho dne pojede do míst, která zná jen z knížek –někam, kde bují džungle a uhánějí divoké řeky. Nebo do hor tak vysokých, že se jejich štíty ztrácí v mracích.
Jakmile dojdou na promenádu, Jenny se ohlédne na moře. Naposledy si do hlavy vtiskne tátův hrad a pohledem se vpíjí do pláže, která vtahuje vlny dál a dál do svých útrob. Když už se chce otočit, její pozornost upoutá něco na písku. Mrká a mhouří oči, ale nic už tam nevidí. Po zádech jí přeběhne mráz. Jako by přesně tohle už někdy prožila.
Máma tomu říká připomínky.
„Všechno v pohodě?“
Otočí se na tátu. Ten jen tázavě zvedne obočí, než ji vezme kolem ramen. Máma už nad nimi získala náskok a pokračuje nahoru po travnatém srázu, modrý kyblíček s kořistí rozhoupaný ve větru. Na oblohu vyletí drak a skotačivě Jenny mává zelenou látkou. Když se rozběhne, aby ho lépe viděla, všechno se jí rozmaže před očima, jako by se drak propadl do nicoty.
TŘI 2014
ROBBIE
Nade mnou povlává něco zeleného. Nevím, kde jsem, ale kolem je kravál a hlava na hlavě. Co se to sakra děje?
Nad hlavou se mi klene strop ozdobený ode zdi ke zdi zelenými praporky. Místností se rozléhají skřipky a pronikají ke mně útržky opileckého tlachání. Srdce mi buší jako splašené a do spánku tepe bolest. Hlavu mám jako střep.
Všude kolem se rojí lidé – vlastně hlavně muži. Všichni vypadají trochu pod parou a v ruce svírají sklenky. U zadní zrcadlové stěny se táhne bar. Tohle místo přece znám! Je to ta irská hospoda na Cowgate, kam jsem kdysi chodíval. Ale kde je pláž? A Jenn? A proč byla před chvílí tak malá jako na osahaném obrázku, který jsem si jednou prohlížel v albu s rodinnými fotkami? Ten snímek byl z doby těsně předtím, než od nich odešel táta. To bylo Jenn snad deset. Nebo jedenáct? Rodiče jí tehdy říkali Jenny.
Třeba se mi to jen zdá?
Když se proberu, překulím se tváří k ní a řeknu: Ne
uvěříš, co se mi právě zdálo. A navíc jsem se vůbec nemohl probudit. Byla jsi tam taky, ale nebyla jsi to ty. Ona se jen jako obvykle usměje a řekne, že jsem pitomej.
Zadívám se do masy lidí a tělem mi projede zvláštní pocit, jako bych tenhle okamžik už jednou prožil.
Myšlenky se mi ale slévají v rozmazanou šmouhu, jako když kolem prosviští rychlík. Nemůžu se na nic soustředit.
Hospoda zaburácí smíchem. Pár chlápků si to s pitím v ruce hasí rovnou ke mně.
Poskočí mi srdce.
Tyhle pacholky znám přece ze školy. No jo. Doug, Rory a Gus. Totální troubové. Sakra, tu bandu už jsem neviděl celá léta, i když jsem s nimi dřív chodil pít docela často, když jsem se vrátil z Chamonix.
Než jsem potkal Jenn.
Kluci se přede mnou zastaví a já se malinko uklidním. Možná mi přece jen nestraší ve věži. Nebouchl jsem se náhodou do hlavy nebo tak něco? Šel jsem do té hospody za nimi? Třeba to byl nějaký sraz. Horečně přemýšlím, co se stalo předtím a jak jsem se tu ocitl.
Snad jsem jen trochu přebral a přivodil si parádní výpadek paměti.
Tedy… až na to, že vůbec nemám pocit, že bych byl opilý.
Právě naopak. Cítím se zatraceně střízlivý.
Gus si odhrne sluníčkem vyšisovanou světlou ofinu z čela, usrkne si piva a dál se tváří, jako bych tu vůbec nebyl. Chci mu něco říct, když si všimnu, jak se někdo
po mé pravici vynořil ze stínu. Objeví se známá ženská postava – bledá, štíhlá a s tmavým krátkým sestřihem. Vydechnu úlevou, ačkoli mě alarm v hlavě před něčím varuje. Přitočím se k ní a čekám, že si mě všimne a její zelené oči se rozzáří.
Jenže ona projde kolem jen tak.
„Jenn,“ vyhrknu, ale pohled na další postavu, která se právě odlepila od baru, mě spolehlivě umlčí. I ona teď vyrazí do středu místnosti přesně ve chvíli, kdy tudy prochází Jenn.
Když do sebe ti dva narazí, na chvilku se zastaví čas. Jeho pivo teče po podlaze, zatímco ona vrávoravě couvá.
„Sakra,“ prská podrážděně. Sevře se mi žaludek, když si s hrůzou uvědomím, co se mi to odehrává před očima. Ten chlap je příliš vysoký a neupravený, čelist má porostlou několikadenním strništěm a vlasy rozcuchané. Vypadá, jako by se snad ani nemyl, i když lesk drahých hodinek na zápěstí naznačuje něco jiného. Zatímco koktá trapné omluvy, zatočí se mi hlava. S hrůzou si uvědomím, co to tu pozoruju.
Jsem to já sám. Jenn má krátké vlasy jako kdysi a taky ten modrý kabát, který měla tak ráda – ta skvrna od piva se už nikdy úplně nevyprala. Tohle všechno už jsem přece zažil. Takhle jsme se poprvé potkali. Tohle je on. Den, který mi úplně změnil život.
Natáhnu ruku, abych se opřel o vysoký stůl před sebou, ale ne a ne popadnout dech.
Co se to se mnou děje?
Jenn se od něho konečně vzdálí. Nemůžu se ovládnout a vyrazím za ní. „Ahoj, Jenn!“
Jenže i můj hlas zní tlumeně a přerývaně, jako by ho někdo ztišil. Nenese se místností a ani ozvěna ho nechce. Zkusím to znovu. Křičím na ni, ale neslyší. Jako bych tu byl a zároveň nebyl nikde.
Krátce se zastaví u baru, aby si vzala pár ubrousků, a bezděčně jimi suší politý kabát. Něco mě napadne, a tak se otočím k zrcadlu za barem.
Nevidím se tam.
Nemám žádný odraz.
Na baru leží sklenice piva. Natáhnu se po ní a zjistím, že je studená a pevná. Děsivě skutečná.
Najednou mi je na omdlení, ale koho to zajímá, když ani sám nevím, jestli se tohle všechno skutečně děje?
V zrcadle zatím sleduju, jak Jenn dopadne na rameno něčí ruka. Rázně se otočí s téměř nadějným výrazem v očích.
Zase on.
Já.
„Ahoj,“ usměje se s tváří plnou otazníků.
„Jde o to,“ spustí on, když popadne dech, „že mám takové pravidlo: pokud někoho v irský hospodě poliju pivem, musím ho místo omluvy na jedno pozvat.“
Bože. Tohle jsem vážně řekl?
Jenn se na něho usměje, ale potom pohledem zavadí o něco za jeho ramenem. „Myslím, že už mi ale kámoši něco objednali,“ pípne skoro omluvně.
On rozhodí rukama. „Kdo nic neriskuje, nic neztratí.“
Když moje staré já pomalu odchází, Jenn se kousne do rtu jako vždycky, když nad něčím uvažuje.
„Hej,“ zavolá po chvilce a on se otočí až příliš rychle.
Ale no tak. Nedávej jí hned najevo, že se ti líbí!
„Možná že jedno bych si s tebou přece jen dát mohla,“ zvedne obočí Jenn. „Teda… beztak mi ho za tu srážku dlužíš.“
Zazubí se. V tu chvíli znovu spustí kapela.
„Fisherman’s Blues.“
„Mám lepší nápad,“ nadhodí on, a než se naděju, popadne ji za ruku a táhne pryč. Společně se vmísí do davu před kapelou a on ji protáčí tak rychle, že se v tom mumraji skoro ztrácí. Zbytek písničky tak spolu protancují, točí se a chechtají, zubí se na sebe jako dva blázni.
Aniž bych chápal, proč to dělám, přijdu blíž a nemůžu z nich spustit zrak.
Skladba nakonec dohraje, bubny naposled prásknou a oba tanečníci se zastaví přímo přede mnou, aby se vydýchali. On tleskne hlasitě do vzduchu, houkne pár pochvalných slov na kapelu a obdivně pískne. Potí se tak, až se mu na čele usadí průsvitné kapičky.
Vypadá příšerně, ale ona se usmívá. A jak se na něho dívá!
Tváří se jako ten nejšťastnější člověk na světě.
„Já jsem Robbie,“ představí se v tichu mezi písničkami.
„A já Jenn.“
Za chvíli už spolu zase tancují a já skoro cítím, jak se mě lehce dotýkají její prsty, a vnímám blízkost jejího úsměvu.
JENN
Čeká venku na studeném dláždění potemnělé ulice. Všude kolem se tyčí budovy starého města – napravo hrad,
nalevo irská hospoda. Všude se pomalu zavírá, a tak se z podniků hrnou lidi, něco na sebe pokřikují a opile vrávorají. Zadívá se ke dveřím, z nichž škobrtají poslední opozdilci, a srdce jí bláznivě tluče.
A pak ho zahlédne, jak ze světla baru míří rovnou k ní. Radostí jí poskočí srdce. On na sebe hodí zimní kabát, zatímco se k ní blíží s vlasy rozcuchanými tancem.
Bože, jak ten se mi líbí.
„Snad sis nemyslela, že se mě tak rychle zbavíš?“ usměje se na ni odněkud shora tak hezky, až se jí v břiše roztančí motýlci. „Promiň, ta fronta na kabáty byla fakt nekonečná.“
A já se bála, že mi uteče.
„Chtěla jsem ti dát ještě třicet vteřin,“ pronese ona, „a pak jsem hodlala jít uprostřed noci na kebab.“
„Takže holka s chutí na kebab, jo?“ vyrazí spolu po kočičími hlavami dlážděné ulici. „Tak ty jsi žena podle mého gusta.“
Usměje se, ale připadá si trochu divně. Jako by tohle všechno bylo jen nějaké uhozené déjà vu, jako by si už přesně takhle během přesně této noci povídali. Rychle to ze sebe setřese a soustředí se zase jen na přítomnost.
„Takže… kde to vlastně bydlíš?“ překřikuje Robbie řinkot lahví.
„Jen pár minut tímhle směrem. Na Tollcrossu,“ ukáže doleva.
„Skvělý. To mám po cestě.“
Znovu se jí očekáváním zachvěje něco v břiše.
„Chceš se ujistit, že dojdu v pořádku domů, nebo něco podobně staromódního?“
„To si piš,“ zazubí se Robbie. „Tohle přece džentlmeni dělají, ne?“
„Hmm,“ usměje se. „Ale jen aby bylo jasno: dneska mezi námi nic nebude.“
„To jsem přece nikdy netvrdil.“
Jakmile ji vezme za ruku, má pocit, jako by jí tělem procházel elektrický proud. Loudají se spolu k jejímu bytu a povídají si o všem a o ničem. Ona mu řekne, že je doktorka, on zase, že pracuje jako kuchař. Vypráví jí různé hlouposti z restaurace a ona každé dvě vteřiny vyprskne smíchy. Sama neví, jestli s někým zažila takové jiskření. Jen to načasování nemohlo být horší.
Jak to, že ho potkala teprve teď?
Před modrými dveřmi jejího domu se konečně zastaví a chvilku postávají v matném světle pouliční lampy.
„Nechceš jít se mnou nahoru na drink?“ zeptá se, najednou celá nervózní. „Teda… pokud spěcháš domů, tak si s tím nelam hlavu.“
„Rozhodně dnes nikam nespěchám,“ usměje se Robbie. „Tak jo,“ kývne Jenn.
Potom ho vede nahoru po zatuchlém schodišti a cítí, jak ve vzduchu visí to napětí, které přijde vždycky, než se mezi dvěma lidmi něco přihodí. Otevře dveře od bytu a vpustí ho do přeplněné předsíně, zatímco v duchu uvažuje, jak asi bydlí on. V hospodě se jí zdálo, že vyrostl v dostatku a má „normální“ rodinu. Zakousnou se do ní pochyby.
Její život je o dost složitější.
Stojí teď ve tmě blízko u sebe, hltají se očima, takže ji na chvilku napadne, že se začnou líbat hned u věšáků na kabáty.
Těžce polkne. „Jdu pro ten drink, jo?“
Sotva ho odvede do obýváku, jde hledat do kuchyně něco – cokoli – k pití. Prohlédne si obsah ledničky. Někde úplně vzadu uvidí za kusem plesnivě vypadajícího sýra dvě lahve piva. Ty sem asi přinesl Susiin přítel. „Promiň, Paule,“ zamumlá tiše, než je popadne a odnese do obýváku. Po cestě ke dveřím se krátce zastaví v potemnělé předsíni. Robbie se zatím trochu rozpačitě natáhl na malou pohovku. Jednu ruku má křečovitě přehozenou přes opěrku a snaží se působit nenuceně. Jenn potlačí úsměv, vejde dovnitř a prudce zvedne hlavu.
„Tady to máme,“ prohodí tak obyčejně, jak jen svede, než mu podá lahev a uvelebí se na druhé straně. Oba si v té samé chvíli usrknou piva.
„Takže… tu bydlíš sama?“ zeptá se nakonec. Neustále lehounce bubnuje prsty o zadní stranu opěradla, takže to vypadá, jako by nedokázal chvilku posedět v klidu.
Nebo je taky nervózní?
„Ne,“ zavrtí hlavou. „Mám ještě spolubydlící od nás z nemocnice. Susie.“
„Aha, super,“ nakloní se blíž. „A teď je doma?“
„Ne, dneska spí u přítele.“
„Tak paráda,“ řekne až příliš nadšeně, což donutí Jenn k úsměvu. Robbie zrudne. Prostor mezi nimi jako by se najednou smrskl. Jejich kolena se k sobě naklánějí, div se nesetkají. On přisune ruku o pár centimetrů blíž. Ona se zajíkne, protože už instinktivně ví, co se teď stane.