LAYLA
„Fakt bych ve třiceti už chtěla být vdaná,“ prohlásím a zamyšleně zakroužím sklenicí s vínem. „Vychází to tak nejlíp, pokud chci mít děti.“
„Dě-děti?“ zopakuje muž na opačné straně stolu s vytřeštěnýma očima.
Přikývnu a usměju se na něj tak svůdně, jak to jen dokážu.
Chlápek, se kterým jsem dnes vyrazila na rande, se jmenuje Mike Stonem. Seznámili jsme se včera večer přes apku. Sto devadesát centimetrů, pohledný, a navíc pracuje na záchranné stanici. Právě teď sedí v restauraci naproti mně a v tom vypasovaném černém obleku vypadá naprosto neodolatelně. Možná i díky nazlátlému světlu svíček, které na ostře řezané rysy jeho tváře vrhá mihotavé stíny.
Polkne, až mu ohryzek nadskočí. „Takže ty už přemýšlíš o dětech, Laylo?“
„Myslím, že je důležité mít v životě nějaký plán,“ přikývnu. „Vím, že v pětatřiceti už může být složitější otěhotnět, takže bych asi měla začít co nejdřív. Říkala jsem si, že tři děti by byly tak akorát, i když dvě by mi ke štěstí asi taky stačily. Jak to vidíš ty? Co si myslíš –“
Zmlknu, když se zvedne ze židle. „Já, ehm… Jenom si odskočím,“ zamumlá, aniž by se mi podíval do očí.
„Aha. Jasně. V pohodě,“ přitakám a sleduju ho, jak mizí k záchodům.
Zvláštní.
Pokrčím rameny, pohodlně se uvelebím na židli a důkladně se napiju vína.
Tohle je rande s pořadovým číslem sto dvacet a konečně začínám mít dojem, že tomu přicházím na kloub.
Večer se zatím vyvíjí slibně. Mike vybral luxusní restauraci s michelinskou hvězdou v centru Londýna. Je šíleně drahá a nóbl, na minimalisticky bílých zdech visí podivné moderní umění a ze stropu bizarně tvarované lampy. Mike dorazil s předstihem, políbil mě na tvář a ukázal mi fotky roztomilého pejska, kterého dnes operoval. Když mi spadla vidlička a já se natáhla, abych ji zvedla, dokonce mi ani nekoukal na prsa.
Mám z něj dobrý pocit.
Střelím pohledem ke dveřím na toalety, abych se ujistila, že se ještě nevrací, a natáhnu se po kabelce, ve které mám svůj randicí zápisník. Nasliním si prst a rychle nalistuju seznam instrukcí na první rande. Přejedu pohledem prvních několik bodů:
• udržuj oční kontakt
• pokládej mu osobní otázky
• projevuj zájem skrz řeč těla
• dotýkej se ho na dlani nebo na paži
• lichoť mu
V duchu se snažím si to všechno zapamatovat.
Mít přesné instrukce na rande se může zdát přehnané, ale já jsem nechvalně proslulá tím, že mi vztahy nejdou. Je mi osmadvacet a ještě nikdy jsem neměla kluka. A není to tím, že bych se nesnažila: poslední dva roky jsem pojala jako misi s cílem najít si chlapa, který to se mnou vydrží. Každý pátek večer přijdu z práce, uvelebím se doma na gauči se sklenkou vína a vrhnu se do víru svajpování na všemožných
seznamovacích apkách. A když najdu týpka, který se mi zamlouvá, pozvu ho na rande.
Tahle strategie se zatím příliš neosvědčila. Možná působím až moc sebejistě. Ti, kteří na schůzku kývnou, většinou vypadají lehce vyděšeně. Druhého rande jsem se ještě nikdy nedočkala.
Ale myslím, že dnes večer tuhle kletbu konečně prolomím. Uběhne pár minut a Mike se pořád nevrací. V břiše se mi začnou kroutit nervy. Třikrát mi zabzučí pracovní telefon –nejspíš mi píše dopravní společnost ohledně několika zásilek. Dnes mi má dorazit pár nových přírůstků pro můj e-shop se spodním prádlem. Moje prsty touží telefon zvednout, ale přinutím se vydržet a na displej se nepodívat. Každičký internetový článek o tom, co nedělat na prvním rande, označuje kontrolování telefonu za chybu číslo jedna.
Místo toho se zaměřím na svůj předkrm. Mike i já jsme si objednali zdejší specialitu: talíř miniaturních zeleninek obalených v plátkovém zlatě. Nejsem si stoprocentně jistá, zda je to vůbec jedlé, a tak vidličkou jenom poválím malinkatou řepu po talíři.
„Madam?“
Vzhlédnu a usměju se na číšníka, který se nervózně pohupuje vedle našeho stolu. „Děkuju,“ řeknu. „Všechno je v pořádku.“
Číšník si odkašle. „Já si, ehm… Nejsem si jistý, jak vám to říct, ale právě jsme viděli, jak váš doprovod odešel.“
„Odešel?“ zamračím se. „Ale vždyť ještě ani neochutnal. Možná si šel jenom ven zatelefonovat nebo tak něco.“
Číšník si znovu odkašle. „Přistihli jsme ho, ehm, jak prolézá oknem na pánských záchodech ven. Takže podle mého názoru se vrátit neplánuje.“
Spadne mi brada. „Co prosím?“
„Ale účet zaplatil!“ dodá rychle číšník a se zářivým úsměvem mi podá účtenku. Zírám na ni. To, že Mike zaplatil, celou situaci činí mnohem horší. Kdyby to neudělal, mohla bych se utěšovat, že se chtěl zadarmo najíst. Takhle vím, že problém tkví ve mně.
Pohlédnu na jeho talíř. Debilní mrkve obalené ve zlatě se na mě protivně zatřpytí.
„Jasně,“ řeknu tiše. „Dobře.“
Číšníkův obličej se stáhne do bolestivé grimasy. „Ehm, nechcete to jídlo zabalit s sebou? Přihodím vám k tomu dezert na účet podniku.“
„Já…“ Zčásti se mi chce říct ne. Cítím se trapně jako ještě nikdy, ale přišla jsem sem na večeři. Nemíním utéct jenom proto, že moje rande nedopadlo – snad mám proboha ještě nějakou důstojnost.
Snad.
Možná vlastně ne.
Než se stačím rozhodnout, mé myšlenky naštěstí přeruší povědomý hlas.
„To nebude potřeba,“ ozve se nade mnou silným přízvukem. Zamrkám, když se Mikeova prázdná židle naproti mně s pronikavým skřípěním odsune a nacpe se do ní můj mohutný, svalnatý soused Zack.
„Čau krásko,“ nakloní se přes stůl. Když mi jeho rty letmo přejedou po tváři, trhnu sebou a do plic mi vnikne hřejivá vůně medu a whisky. „Sorry, že jsem čural tak dlouho.“ Opře se a střelí po mně šibalským úsměvem. „Tak zpátky k randíčku. Kde jsme to skončili?“
LAYLA
Zírám na Zacka. On na mě jen mrkne a v jeho zářivě modrých očích se šibalsky blýskne.
Zack Harding (přezdívaný Zack Hard-On, nebo taky Klátič Zack) je třicetiletý bývalý ragbista, ale vypadá spíš jako viking. Namakané pracky, blonďaté vlasy obvykle stažené do drdolu, nedbale udržovaný plnovous a hrudník o velikosti ledničky. Bydlí v bytě naproti mně s dalšími dvěma týpky.
Díky tomu, že žijeme přes chodbu, spolu trávíme poměrně dost času – proto taky moc dobře vím, že to rozhodně není muž, se kterým jsem vyrazila na rande.
„Ty vole.“ Trochu sebou zavrtí a pak na číšníka vrhne zoufalý pohled. „Napadlo vás někdy koupit židle, do kterejch by se vešli i normální lidi? Všichni nejsou takový tintítka jako tady slečínka.“
Číšník na něj jen zírá s vykulenýma očima.
„Zacku,“ kývnu na něj. „Co tady děláš?“
Zack se zatváří překvapeně. „Jsme přece na rande, zlato. Copak si to nepamatuješ?“
Obrátím oči v sloup.
Číšník vypadá naprosto zmateně. „Omlouvám se…“ Odmlčí se. Otočí se dozadu k záchodům a pak zpátky na Zacka. „Vy jste…?“
„Pořád ten stejnej chlápek, jo,“ prohlásí Zack. „Jenom jsem najednou o dost víc sexy a namakanej. Před svou nádhernou,
úžasnou, i když poněkud děsivou partnerkou bych z rande nikdy neutekl.“
Pod stolem ho kopnu do kotníku.
„Ne,“ vykoktá číšník váhavě. „Chci říct… vy jste… Zack Harding?“
Zack se rozzáří. Miluje, když ho někdo pozná na veřejnosti. „Jo, to jsem já.“
„Jako… ten Zack Harding? Ten ragbista? Když jste hrál za Anglii, byl jste můj oblíbený hráč!“
„Jasně, díky.“ Zack se otočí zpátky ke mně. „A teď, pokud vám to nevadí, se musím věnovat milé dámě, se kterou jsem vyrazil na rande, a malinkatýmu talíři…“ Prohlédne si jídlo před sebou. „Hmm, lahodný petržele.“ Když se číšník pořád nehne, Zack mu se smíchem zamává před obličejem. „Tak zatím, kámo!“
„Aha,“ vzpamatuje se obsluha, otočí se a odběhne pryč.
Zack se spokojeně uvelebí na židli a pozvedne Mikeovu sklenici s vínem, jako by se na rande svých sousedek vtíral zcela běžně a tohle byla naprosto normální situace.
„Víš,“ řeknu pomalu. „Pokud jsem ti tak moc chyběla, mohl jsi prostě počkat, až se vrátím domů.“
„Nejsem tady kvůli tobě. Pozval jsem jednu holku na drink.“
Kývne hlavou k baru v rohu místnosti. Podívám se tam a spatřím hlouček žen připomínajících modelky, jak posedávají na barových židlích, popíjejí drinky a o něčem si zaujatě povídají.
A samozřejmě tam stranou sedí jedna obzvlášť velká krasavice v kratičkých šatech, která se mě teď snaží probodnout pohledem.
Zvednu obočí. „Neměl bys být teda s ní? Pochybuju, že si takhle vrzneš.“
„Nevyšlo to,“ zaujatě si prohlíží hromadu pozlacené zeleniny na talíři. „Pozvala mě na svatbu svý ségry teď o víkendu.“
„A to je problém?“ zeptám se a koukám, jak na polévkovou lžíci pečlivě nakládá jednu zeleninku za druhou.
Zack po mně střelí pohledem. „Seznámení s rodinou není zrovna na vršku mýho seznamu priorit, slečínko. Nehledám si manželku. Viděl jsem, jak tě tady ten týpek nechal, a tak jsem tě přišel zachránit.“ Vloží si jídlo do úst a zamračí se na můj talíř. „Zlato, skoro nic jsi nesnědla. Proč nejíš? Seš nervózní?“
Pokrčím rameny. „Jenom jsem chtěla všechno udělat správně.“ A evidentně jsem selhala.
Zack pevně stiskne rty. „Jedla jsi dneska vůbec?“
Zavrtím hlavou. „Strávila jsem celý den vyřizováním objednávek. A jídlo si s sebou do skladu vzít nemůžu.“
Nespokojeně zamlaská. „Ale víš, že jídlo a spánek jsou důležitější než prodávání punčoch, že jo?“ Natáhne se, nadzvedne ubrus a dramaticky si prohlíží mé nohy. „I když jsou to fakt pěkný punčochy, zlato.“
Nakopnu ho do kolena. „Pro mě jsou důležitější punčochy,“ řeknu upřímně.
Její potěšení, moje firma vyrábějící spodní prádlo, je nejdůležitější věcí v mém životě. Stálo mě to šest let neustálé dřiny, abych z ní vybudovala to, co je teď – poměrně úspěšný módní e-shop s tisíci pravidelných zákaznic. Šest let probdělých nocí, splácení dluhů a práce osmnáct hodin denně. Je to moje děťátko a je pro mě na prvním místě.
Zack si odfrkne a přistrčí ke mně talíř. „Jsi beznadějný případ. Jez. Nechci, abys mi zase omdlela.“ S povzdechem zvednu vidličku. Zack si spokojeně založí ruce na prsou. „Tak povídej. Co se stalo? Sledoval jsem to vaše rande od baru. Vypadalo to, že to jde dobře.“
„Ty seš ale úchylák,“ udělám na něj obličej a zakousnu se do pozlacené mrkve.
„Je to moje práce,“ připomene mi a píchne si palcem do středu hrudi. „Nezapomínej, že před tebou sedí skutečnej odborník na lásku.“
Odfrknu si. „To, že máš podcast o vztazích, z tebe nedělá experta na lásku. Nevšimla jsem si, že bys měl na zdi nějaký diplom.“
„To možná ne,“ podotkne samolibě. „Ale předpokládám, že jsi viděla všechny ty ceny. Nejlepší zábavnej podcast pro dospělý tři roky za sebou, zlato.“
Pousměju se a nabodnu malou kostičku petržele. Zack se svými spolubydlícími Joshem a Lukem natáčí podcast s radami o vztazích. Jmenuje se Tři single týpci a je velmi úspěšný. Každý týden si je naladí tisíce posluchačů, aby si poslechli jejich rozhovory o všem možném, od pohlavně přenosných chorob až po škrcení při sexu.
Abych byla upřímná, Zack by mě pravděpodobně mohl o randění pár věcí naučit.
„Nevím, co se stalo,“ řeknu nakonec a odložím vidličku stranou. „Myslela jsem, že to jde dobře.“ Najednou mě zaplaví vlna vyčerpání. Jsem šíleně unavená.
Byl to měsíc na hovno. Tržby Jejího potěšení klesají a skoro kvůli tomu nespím. Za pár měsíců spouštím prodej nové kolekce a brutálně nestíhám. A navíc randím už tak dlouho. Za posledních čtrnáct měsíců jsem měla sto dvacet schůzek. Ani jedna z nich nedopadla. Snažím se nic si z toho nedělat, ale začíná být těžké si to nebrat osobně.
Vzpomenu si na svůj desetiletý plán, který mi leží zmuchlaný v tašce. V hlavě mě pálí poslední nezaškrtnuté políčko. Vdát se.
Selhávám. A já selhání nesnáším.
„Hele,“ zabručí Zack tiše. Podívám se na něj. V jeho zářivě modrých očích se zračí obavy. „Seš v pohodě?“
Přikývnu. „Jen… nevím, co dělám špatně.“
Zack mě ještě několik vteřin zkoumá a pak zamyšleně přikývne.
„Dobře.“ Sáhne po poloprázdné lahvi vína, která stojí mezi námi, vezme sklenici a důkladně mi nalije. Postrčí mi ji přes stůl. „Dopij to a oblíkni se.“
Zmateně koukám, jak do sebe jedním dlouhým hltem hází svou sklenici vína a otírá si ústa o hřbet ruky. „Co máš v plánu?“
„Vychlastáme drahý víno, který zaplatil ten tvůj debílek, a pak si dáme nějaký pořádný jídlo. Žádný načančaný wasabi a pěnový sračky.“ Vstane a odsune židli. Číšník se znovu objeví za námi a Zack ho obdaří svým zářivým úsměvem. „Bylo to hrozně dobrý, kámo.“
Číšník přikývne a vypadá omámeně. „Vyřídím šéfkuchaři,“ zamumlá a zvedne zápisník s propiskou. „Ehm, mohl byste…“
„Autogram?“ zeptá se Zack a muž horlivě přikývne. „Žádnej problém. Díky, že ses o mou holku postaral.“ Zatímco škrábe své jméno na papír, naklopím do sebe sklenici vína a cítím, jak mě naplňuje hřejivý pocit. Pak mi Zack podá ruku a pomůže mi na nohy. „Tak pojď, zlato. Teď už tahle noc bude jenom lepší.“
LAYLA
Než se konečně dopotácíme do našeho činžáku, je skoro půlnoc. Zackovi se podařilo mě přesvědčit, abychom se místo jídla cestou domů zastavili v baru, kde jsem využila výhodnou akci dva drinky za cenu jednoho. Hned několikrát. A teď se drápu po schodech do šestého patra se Zackovou rukou pevně omotanou kolem pasu a s hlavou jako na kolotoči.
Obvykle moc nepiju. Řídit vlastní byznys znamená být neustále k dispozici a můj denní program je obvykle tak nabitý, že si nemůžu dovolit moc času na oddech. Vím, že se za ten alkohol ráno budu nenávidět, ale právě teď je mi to jedno. Mám za sebou příšerný večer. Z toho ponižujícího rande s Mikem se mi svírá hruď a chci na všechno zapomenout – aspoň na chvíli.
Ve chvíli, kdy mě Zack vytáhne do našeho patra, už si moc dobře uvědomuju, že ta čtvrtá runda mojita byla chyba.
Zírám na zamčené dveře svého bytu a představuju si, jak lezu do studené, prázdné postele. Zase. Moje bublina opileckého veselí najednou praskne a na mě dolehne smutek.
Rande číslo sto dvacet. Za posledních čtrnáct měsíců jsem absolvovala sto dvacet rande. A ani jedno nevyšlo.
Něco se mnou musí být špatně.
„To je hezký,“ zabručí mi Zack nad hlavou a přejede prstem po ramínku mé červené podprsenky. „To sis navrhovala sama?“
Zavrtím hlavou. „To je od Anny Bardetové. Jedné z mých oblíbených návrhářek.“
„Tvoje prádýlko se mi líbí víc,“ prohlásí a rozhlédne se po dlouhé chodbě. Je tmavá a tichá, všichni ostatní nájemníci už šli zřejmě na kutě. „Máš doma něco k snědku, krásko?“
Zamyslím se. „Asi… Možná nějaké müsli tyčinky?“
Nespokojeně zamlaská a na místě mě otočí. Zack bydlí v bytě 6B, přímo naproti mně. Cítím, jak mě právě tam svalnatými pažemi na bocích tlačí. Bezmyšlenkovitě zmáčknu jeho obrovský biceps a on se zasměje. „No tak. Udělám ti něco se spoustou sýra a třeba se zejtra nebudeš cejtit úplně na hovno.“
Zamračím se a zaváhám. „To nemusíš…“
„Máme zbytky z potravinovýho balíčku, kterej nám tenhle tejden přivezli,“ láká mě.
Rozzářím se. Kluci od sponzorů podcastu dostávají hromadu věcí zadarmo. Můj největší oblíbenec je Flavoroso, firma, která prodává týdenní balíčky jídla s předkrájenými ingrediencemi.
„Dneska tam bylo něco jako makarony se čtyřma druhama sýra,“ zašeptá mi do ucha a já se zachvěju. „Brie a čedar a gouda a tak.“ Hledím na něj, v puse se mi sbíhají sliny a Zack se pobaveně ušklíbne. „Jo, přesně jak jsem si myslel. No tak pojď, ty tintítko.“
„Nejsem tintítko.“ Snažím se vykroutit z jeho sevření.
Jen se zasměje, políbí mě na temeno hlavy, odemkne vstupní dveře a vtáhne mě dovnitř.
Kluci bydlí ve větší a mužnější verzi mého bytu. Místo jedné ložnice jsou tu tři, ale mají stejný obývák propojený s jídelnou a kuchyní. Zatímco já si svůj obytný prostor vytapetovala
narůžovo a zaplnila ho vzorky svého zboží, obývák kluků je tmavý a úhledně uklizený. Kolem skleněného konferenčního stolku stojí černé pohovky nasměrované k širokoúhlé televizi. Na poličce nad ní se hrdě vyjímají všechny jejich ceny: červená plaketa za nejlepší anglický podcast, trofej ve tvaru mikrofonu za cenu publika od rádia Elias a můj osobní favorit – cena za nejlepší podcast pro dospělé. Ta je vyrobená ze zářivě růžového skla, do nějž jsou vyryté malinké pusinky.
Dnes v bytě panuje trochu větší nepořádek než obvykle. Na konferenčním stolku se povalují plakáty Tří single týpků a hromada fixů. Luke, jeden ze Zackových spolubydlících, sedí na gauči a na každý plakát metodicky čmárá svůj autogram. Zack mi hravě rozcuchá vlasy a protáhne se kolem mě do kuchyně. Já si sundám koženou bundu, opřu se o zeď a opile Luka hltám očima. Možná ze mě mluví všechen ten alkohol, ale dneska mu to obzvlášť sluší.
Lukovi letos bude čtyřicet a je to typický fešák v nejlepších letech. Vlasy mu prokvétají šedinami a je pohledný, jako sexy profesor. Jako obvykle má na sobě chino kalhoty, brýle s tlustými obroučkami a pohodlný námořnicky modrý svetr. Nejraději bych ho olízla. „Sluší ti to,“ nadhodím.
Luke ke mně vzhlédne a šedé oči se mu při úsměvu mírně zúží. „Ahoj Laylo. Nevěděl jsem, že se dnes stavíš.“ Zavře fixku a prohlédne si svůj outfit. „A děkuji. Tyhle kalhoty mě donutil koupit Zack.“
„Má v nich skvělej zadek!“ zavolá Zack z kuchyně.
„Opravdu, pane Martinsi?“ Pověsím si bundu na věšák.
„Zajímavé.“
Lukova tvář lehce potemní. „Prosil jsem tě, ať mi tak neříkáš.“
„Promiňte, pane učiteli. Síla zvyku.“
„Sakra, vždyť jsem tě ani neučil tak dlouho, aby sis na to stihla zvyknout,“ zabručí a já se proti své vůli rozesměju.
Luke je můj bývalý angličtinář. Když mi bylo šestnáct, měla
jsem s ním třikrát týdně hodinu, kde jsme rozebírali Shakespeara a četli O myších a lidech. Stejně jako všechny ostatní holky ve škole jsem do něj byla strašlivě zamilovaná. Před třemi lety jsem se nastěhovala do tohohle činžáku a málem jsem dostala infarkt, když jsem ho uviděla probírat se poštou ve vestibulu.
Nejdřív mě nepoznal – když jsem mu řekla, že přímo naproti němu bude bydlet jeho bývalá studentka, upřímně se zděsil. I proto mě tolik baví si ho dobírat. Přejdu obývák, sesunu se vedle něj na pohovku a hodím kabelku na zem. „Jak si užíváte večer, pane učiteli?“
Střelí po mně podrážděným pohledem a já se zazubím a natáhnu si nohy na stolek. Krátce se podívá na mé síťované punčochy a pak si odkašle. „Skvěle,“ opáčí zdvořile. „Stříhal jsem bonusovou epizodu našeho podcastu a pak jsem podepisoval plakáty, ale vypsaly se mi všechny fixy.“ Zvedne ze stolku malou kartičku krémové barvy. „Moje bývalá žena mi poslala další pozvánku na svatbu,“ dodá úsečně. „Tohle je už pátá. Už si zřejmě všimla, že se vyhýbám jejím telefonátům.“
Sáhnu po pozvánce a zamžourám na slova vyražená ozdobným písmem.
Amy Jonesová a Rob Tran vás srdečně zvou
na svůj velký den!
5. dubna v Laurel Grove
Zašklebím se. Lukovu bývalku si pamatuju ze střední školy. Dělala tam ředitelku v době, kdy mě Luke učil. A byla to zákeřná mrcha.
„Bože. Proč tě tam vůbec chce?“ pustím pozvánku Lukovi do klína a opřu si hlavu o měkký gauč. Všechno kolem mě se točí. „Měl bys to spálit.“
„Raději to vyhodím do kontejneru na papír.“ Luke svraští obočí. „Jsi v pořádku? Co ti Zack provedl?“
„Hm?“ Nechám víčka klesnout níž. „Nic.“
„Jsi celá červená.“ Natáhne ke mně ruku, přejede mi po tváři a já automaticky vtisknu obličej do jeho dlaně. Krásně voní. Jako čaj Earl Grey a staré knihy. Chci se na něm uvelebit jako na pohodlném křesle.
Luke prudce odtáhne ruku, jako by se spálil. „A… motáš se. Pila jsi?“
Protáhnu se a zívnu. „Jo.“
Zamračí se ještě víc. „Jen tak pro zábavu? Nebo se něco stalo?“
Než stihnu odpovědět, na chodbě se otevřou dveře. „Slyšel jsem správně?“ ozve se hluboký hlas. „Layla Thompsonová je opilá ?“
Vzhlédnu. Poslední obyvatel bytu 6B, Joshua Tran, stojí ve dveřích svého pokoje a pozoruje mě přimhouřenýma očima. Pohled mu oplácím, i když mě z toho, jak zakláním hlavu, bolí za krkem.
Ten chlap je vysoký. Může mít skoro dva metry, takže je ještě vyšší než Zack, má husté černé vlasy, ostře řezané rysy a chladné, odtažité oči. Je z celé trojice ten nejtišší – na rozdíl od Zacka nevtrhne do místnosti a nevytrubuje hlasitě svou přítomnost, vplíží se dovnitř jako černý panter a všechny kolem pozoruje odsuzujícím pohledem.
A přesně to teď dělá. Soudí mě.
Opře se o dveře. „Dnes večer jsi měla to rande, viď?“ zeptá se. „Neměla by sis to teď rozdávat s nějakým bohatým
manažerem investičního fondu? Kolikátý je to teď? Rande číslo sto dvacet?“
„Ty to počítáš?“ promnu si oči. Ruce mi zčernají od make-upu. Do háje. „Teda, Joshi. Člověk by z toho mohl získat dojem, že se mnou chceš chodit ty…“
„Raději bych si umyl obličej kyselinou,“ řekne nevzrušeně a upřeně se na mě zadívá. Joshua má ty nejtmavší oči, jaké jsem kdy viděla. Jsou prakticky černé a až děsivě intenzivní.
Právě teď mě skenují jako lasery a krouží po mých krátkých šatech a vysokých podpatcích.
Zvednu pozvánku na svatbu a hodím ji po něm. „Řekni bráchovi, že je divné, aby si bral Lukovu bývalku.“
„Snažil jsem se. Bohužel je do ní zamilovaný. A ty jsi celá červená, když chlastáš.“
„Jdi někam.“ Znovu zavřu oči. „Nech mě být. Jsem tu jen kvůli sýru.“
Zapadnu hlouběji do měkkého gauče a chvilku nastane ticho. Pak ale na kotnících ucítím dotek ruky a s vykulenýma očima nadskočím. Zavřela jsem oči jen na zlomek vteřiny, ale Josh za tu dobu stihl přejít obývák, kleknout si přede mě a položit si mé nohy do klína.
„Sundej si je,“ zabručí. „Musí tě bolet nohy.“ Přejede prsty po přezce mé kozačky. „Nikdy jsem tě neviděl vypít víc než jeden drink.“
„Nesnáším, když jsem opilá,“ zamumlám a zavrtím na něj nohama. „Nechce se mi hýbat. Sundej mi je ty.“
Josh najde zip, rozepne ho a vyprostí mi nohu. Přejede mi prstem po nártu a já se na pohovce prakticky rozplynu. Spokojeně se ušklíbne. Stáhne mi druhou botu a obě úhledně srovná vedle gauče. „Když to nesnášíš,“ řekne pomalu, „tak proč jsi opilá?“
Zamrkám a zamyslím se. „Já nevím. Asi jsem… smutná?“
Oba muži jako by dostali elektrický šok. V jednu chvíli jsou naprosto v klidu a o vteřinu později na mě oba hledí s obavami ve tváři.
Do háje.