„Milovat je planout, hořet plamenem.“
- Marianne Dashwoodová, Rozum a cit (1995)
Kapitola první
RUSS
Henryho oči se do mě vpalovaly přes celý obývák. „Tvoje léto bude stát za prd.“
Okamžitě se ozvalo pochechtávání mých spoluhráčů, nejhlasitější od Mattieho, Bobbyho a Krise, kteří už mi řekli něco podobného, když jsem jim oznámil, že letos v létě se k nim v Miami nepřipojím.
„Inspirující slova, Turnere,“ houknul jsem na svého naprosto nevzrušeného spolubydlícího. „Měl by ses vážně stát motivačním řečníkem.“
„Budeš litovat, žes mě neposlechl, až budeš příští týden pěkně makat a věnovat se stmelovacím aktivitám při zaškolování personálu,“ pokračoval. Listoval při tom brožurou Honey Acres a krabatil čelo tím víc, čím dál se dostával. „Co znamená noční služba?“
„Musím dvakrát týdně spát v pokoji hned vedle chatky dětí pro případ, že by něco potřebovaly,“ odpověděl jsem ledabyle a díval se, jak zděšeně vykulil oči. „Zbylé dny budu spát ve vlastní chatce.“
„Za mě by to bylo jasné ne,“ vzdychl a odhodil brožurku zpátky na stolek. „Ale hodně štěstí.“
„Mohlo by to být horší,“ poznamenal Robbie z opačné strany obýváku. „Mohl by ses tohle léto stěhovat do Kanady.“
Nate hlasitě zasténal, schoval obličej do vlasů své přítelkyně a zabořil se ještě hlouběji do křesla, ve kterém společně seděli. „Jdi do prdele se zasranou Kanadou.“
„Za to si můžeš sám,“ zamumlala Stassie dost hlasitě na to, abychom to slyšeli všichni. „A přestaň fňukat. Nate, vždyť ty přece chceš hrát za Vancouver.“
„Radši bych se stěhoval do Kanady než se devět týdnů starat o dvacet dětí.“ Podle upřímného znechucení v Henryho obličeji by si leckdo mohl myslet, že hodlám pracovat na jatkách, ne že strávím léto jako vedoucí na táboře. „Tohle jsi fakt moc dobře nepromyslel, Callaghane.“
Ale promyslel.
Hlavní klientelou Honey Acres jsou velmi zaměstnaní a bohatí rodiče, kteří potřebují, aby jim někdo přes prázdniny zabavil děti, zatímco oni pracují. Je to, zaplaťpánbu, drahé jak čert, což znamená, že zařízení je lepší než v jakémkoli jiném táboře, na který jsem se díval. A vzhledem k tomu, že ta práce znamená starat se o větší počet dětí, je dobře placená a nabízí větší počet volných dní. Je mi jasné, že je to luxus, o kterém si vedoucí na jiných táborech můžou nechat zdát.
Kris a Bobby mi navrhli, abych se přihlásil, když jsem odmítl jejich nabídku na prázdniny a vysvětlil jim, že potřebuju práci. Byli v Honey Acres před deseti lety a přísahali, že to je nejlepší tábor v Kalifornii, a já byl ochotný se přihlásit kamkoli. Byl jsem na tom špatně s penězi, protože bar, ve kterém jsem pracoval, zavřeli poldové. Bohužel ho dostihla jeho pověst – prý tam probíhají podezřelé aktivity a nalévá se tam studentům, kteří nesplňují věkový limit. Zatím se nezdálo, že by v dohledné době znovu otevřel.
Takže i když si Henry myslel, že mi přeskočilo, druhou možností bylo poflakovat se po Maple Hills, bez práce a setrvale pod nátlakem mojí mámy, abych za ní přijel.
Bylo to hodně snadné rozhodování.
„Chápu správně, Hene, že se mnou teda pořád ještě nechceš jet?“ dloubnul jsem si do něj.
„Pořád ještě ne, díky. Ale až budeš potřebovat nějaký naléhavý důvod, proč odjet, dej mi vědět. Zavolám tam a něco si vymyslím.“
JJ se k Henrymu zezadu naklonil a strčil do něj ramenem. „Jediná naléhavá záležitost, kterou v dalších dvou letech budeš mít, kapitáne, bude topit se v přílišném množství b…“
„JJi!“ vypískla Stassie a utnula ho.
„Nevím, na co myslíš,“ uculil se. „Chtěl jsem říct barvy.“
Stassie na něj zakoulela očima a ukázala mu prostředníček. Poslal jí vzdušný polibek. Položila ruku, podívala se na mě a mile se usmála. „Určitě si to užiješ, Henryho si nevšímej. Ale budeš nám tady chybět.“
„Vždyť ty už tady ani nebydlíš,“ povytáhl obočí Mattie.
„Ty jsi tady nebydlel nikdy!“ opáčila a spustila tak hádku o to, kdo v tomhle domě tráví víc času.
I když jsem byl vděčný, že mám na léto práci, trochu mě štvalo, že odjíždím, když jsem se právě nastěhoval k Henrymu a Robbiemu. A samozřejmě i k našim neoficiálním spolubydlícím Mattiemu, Bobbymu a Krisovi, kteří se jako zázrakem zjevili, kdykoli padla zmínka o jídle.
Bylo zvláštní mít vlastní pokoj po tom, co jsem dva roky bydlel vždycky s někým v domě bratrstva, a předtím s mým bratrem Ethanem, ale už teď jsem tu mnohem šťastnější.
Kromě toho zjevného, jako že mám svůj prostor a bydlím s lidmi, které mám rád, bylo příjemné nemuset složitě strategicky plánovat, kdy je nebo není vhodné si přivést nějakou holku. Henry si ale neodpustil upozornění, že po tom, co bydlí šest měsíců vedle Natea a Stassie, může s naprostou jistotou potvrdit, že stěny našeho příbytku nejsou zvukotěsné.
„Budete se vy dva hádat celé odpoledne, nebo se můžeme začít chystat na party?“ překřikl Robbie Stassiino a Mattieho hašteření.
Dnes večer jsme pořádali rozlučku s absolventy aneb „sbohem a šáteček“, jak to nazýval Robbie. Zůstával v Maple Hills na postgraduál a byl rád, že si podrží svůj titul organizátora večírků.
To ovšem neznamenalo, že by byl někdo zvlášť nadšený z toho, že bude připravovat dům na hordu studentů Maple Hills, která se na
nás během několika hodin vrhne. Vím, že to pro kluky je něco jako konec jedné éry; byli spolu každý den čtyři roky a to je dlouhá doba. Pro Natea a Robbieho dokonce víc; ještě nikdy ani nebydleli v různých městech, natož v jiných zemích.
Pro mě to znamenalo nový začátek. Po nástupu do školy jsem se připojil k bratrstvu, protože jsem chtěl rodinu, která mě nezklame tak, jako mě zklamala ta skutečná. Myslel jsem, že členové bratrstva tady jsou pro ostatní v dobrém i špatném, že budu konečně mít lidi, na které se můžu spolehnout, ale nestalo se to. I tak jsem tomu dal čas, myslel jsem, že zkrátka chvíli trvá, než si člověk připadá jako v rodině. Svou chybu jsem pochopil, když se na začátku roku strhlo to všechno kolem stadionu a jediní lidé, kteří při mně tehdy stáli, byli teď v téhle místnosti.
Byly to nejstrašnější chvíle mého života, což je hodně výmluvné, ale snažil jsem se nedávat najevo, jak trapně mi je. Pak se mě jednoho dne Henry zeptal, jestli jsem v pohodě, a já přitakal. Čekal jsem konec debaty, ale řekl mi, že ví, že lžu, a prý se vrátí, až budu připravený o tom mluvit. Každý týden jsme vedli stejný rozhovor, až jsem na něj narazil o zimních prázdninách.
Zkusil jsem jet domů, ale stačilo dvacet čtyři hodin nesouvislého blábolení mého otce, opilého po prohře v kasinu, a matčiny téměř dokonalé neschopnosti přimět ho k odpovědnosti za jeho činy, a byl jsem na cestě zpátky do kampusu. Henry se chystal do hokejového domu pro svoje malířské potřeby, a když mě uviděl, zeptal se, jestli jsem v pohodě, a já poprvé odpověděl, že ne.
Po tolika letech, kdy jsem se příliš styděl nebo byl příliš naštvaný na tátu a jeho problém s gamblerstvím, než abych to někomu řekl, se to ze mě najednou všechno valilo jak zvratky. Ani trenér Faulkner, ani Nate nevěděli úplně všechno o mém životě doma, ale na Henryho jsem to vybalil celé.
Stál tam, plátno pod rukou a poslouchal.
Když jsem skončil, měl jsem pocit, jako by se mi z ramen odvalila tuna cihel. Henry se mě zeptal, jestli bych si dal křidýlka z Kenny’s
a chtěl přes prázdniny zůstat s ním. Nekladl otázky, neudílel rady, nesoudil mě. To byl důvod, proč jsem okamžitě řekl ano, když mi navrhl, jestli nechci bydlet s ním a Robbiem.
V místnosti zavládl chaos, jako vždycky, když jsme všichni pohromadě, překrývalo se několik konverzací a lidi se různě překřikovali. Leckdo si myslí, že jsem tichý, protože jsem plachý, ale není to tak. Nemyslím si ani, že jsem nějak moc tichý, jen to tak vypadá mezi ostatními, kteří jsou hrozně hluční. Na rozdíl od svých spoluhráčů radši jen sedím a poslouchám, než aby mě všichni sledovali. Být centrem pozornosti znamená příliš mnoho tlaku, příliš příležitostí všechno podělat. Jsem mnohem spokojenější jako pozorovatel, sleduju věci zvenčí.
Došel jsem do kuchyně a vzal si z lednice vodu, a když jsem za sebou někoho vycítil, vytáhl jsem rovnou druhou.
„Jsi připravený na svou první oficiální party?“ zeptal se JJ a vzal si ode mě vodu.
Opřeli jsme se o pult a dívali se do obýváku. „Myslím, že jo. Jediné pravidlo zní nenaštvat Robbieho, je to tak?“
JJ se uchechtl a odšrouboval víčko lahve. „Náhodou je to moje
nejmilejší zábava, ale záleží taky na tom, jak moc chceš být příští rok úspěšný.“
„Myslím, že se budu radši držet zpátky.“
„Už se tu cítíš jako doma?“ zeptal se JJ a napil se.
Strávil jsem v uplynulých týdnech s JJem poměrně dost času a zjistil jsem, že pod tím vtipálkem je hodně laskavá osoba. Po tom, co jsem před několika měsíci použil svoje úspory na nákup staré dodávky, jsem se stal neoficiálním stěhovákem pro nejrůznější krabice všech kluků. Bylo hezké cítit se užitečný, takže mi to nevadilo, dokud si Lola nezačala dělat starosti, že by se její věci mohly náhodně ocitnout mezi těmi, které se budou s Natem přesouvat do Vancouveru, a nakreslila pinďoury na všechny krabice, které nebyly její nebo Stassiiny.
Stěhoval jsem JJe do nového bytu v San José s nákladní plošinou plnou takhle ozdobených krabic, ostatní řidiči na nás vrhali hodně pobavené pohledy. Když s někým trčíte v uzavřeném prostoru deset
hodin, hodně se toho o něm dozvíte. Ironické bylo, že JJ vtipkoval, že sám na sebe jsem prakticky nic neprozradil.
„Dostávám se do toho,“ připustil jsem. „Velká změna po tom, na co jsem zvyklý.“
„Pamatuj, patříš sem. Všichni tě tu chtějí, slyšíš mě?“ pronesl tiše. Nikdy jsem se nikomu z kluků nesvěřil se svými nejistotami, ale JJ nějak věděl, že se držím stranou. Jednou jsem poznamenal, že je vnímavý, a on odpověděl, že je to proto, že je Štír. Ať už to znamená cokoli.
Ale stejně jsem to ocenil a poprvé po dlouhé době jsem se cítil pochopený. Bylo divné to přijmout, protože jsem dlouho nechápal sám sebe.
„Slyším,“ kývl jsem. Plácnul mě po rameni a pak zamířil zpátky ke svému místu v obýváku. Pomalu jsem šel taky a složil jsem se do křesla vedle Henryho.
Robbie krátce tlesknul, čímž v nás vyvolal hokejový instinkt – okamžitě jsme mu věnovali všechnu pozornost jako dobře vycvičení psi.
„Takovej malej Faulkner. Kristepane,“ zavrčel Nate a nespokojeně se zavrtěl v křesle.
„Víte, že sebou teď během potlesku trhám,“ dodal Bobby. „Myslím, že to je reakce na trauma.“
„Já to tlesknutí slýchám, když jsem sám,“ pronesl Mattie a solidárně kývnul.
„Ne,“ uchechtl se Joe. „To slyšíš Krise vedle v pokoji. Pleská jí na tváře, ale jen jednou.“
Robbie něco neslyšně syknul, ale Kris mrsknul po Joeovi polštář z pohovky. Ten ho chytil a hodil ho po něm zpátky, zmatek přetrvával.
„Kde byly tyhle obranné schopnosti, když jsi hrál hokej, Joe?“ zeptal se Henry a vyvedl ho tak z rovnováhy dost dlouho na to, aby ho jeden z Krisových polštářů zasáhl přímo do obličeje.
„Prokristapána,“ zavrčel Robbie. „Tenhle večírek se nikdy nebude konat, jestli jeden z vás šašků skončí s otřesem mozku. No tak, ještě naposled.“
V místnosti se rozhostilo ticho, když se všichni neochotně uklidnili, aby si od Robbieho vyslechli, co mají dělat, a nastala chvíle rozpaků, když, jak jsem si myslel, všem došlo, že tohle je poslední večírek, který kluci v tomhle domě pořádají.
Ztratil jsem se ve svých myšlenkách, když se najednou JJ rozesmál a začal pokřikovat: „Pět babek! Všichni mi dlužíte pět babek!“
„Cože?“
„Stas brečí!“ Objal ji a políbil na spánek. „A ještě předtím, než měla nějaký alkohol! Jsem vítěz!“
Stassie si hřbetem ruky otřela slzy a zmateně se rozhlédla kolem. „Vy jste si na mě vsadili?“
Kluci sahali do peněženek a vytahovali bankovky. Mattie pokrčil rameny a plácnul bankovky do nedočkavé JJovy dlaně. „Technicky vzato jsme vsadili na tvoje slzy.“
„To je neuvěřitelné. Nate, ty jsi vě…“ obrátila se ke svému příteli, který diskrétně vytahoval bankovku z kapsy. „Ty seš takovej mizera! Všichni jste mizerové.“
Nate podal JJovi svou pětidolarovku, pevně dívku objal a láskyplně ji políbil na tvář. „Ani ses nepokusila vydržet. Za ty prachy jsem ti mohl koupit kuřecí křidýlka.“
„To je neuvěřitelné. A tak smutné. Vždyť vy jdete každý jinam a je tady taková atmosféra.“
„Když ti řeknu, že Russ si nevsadil na to, že dneska budeš plakat, bude ti líp?“
Uslzenýma očima se na mě podívala a usmála se. „Díky, Koblížku. Škrtám tě ze svého seznamu hajzlů.“
Kývnul jsem a nechal ji v tom, že jsem si myslel, že nebude plakat – i když jsem věděl, že bude – místo abych přiznal, že je to proto, že se nesázím.
„Promiňte,“ ozval se Henry. „Ani já si nevsadil.“
Henry také věděl, že bude plakat, ale rozhodl se, že nebude sázet ze solidarity. JJ ještě počítal bankovky, když se přihrnula Lola s taškou červených kelímků. Rozhlédla se kolem a zasténala: „Ona brečela, co?“
„Jo,“ odpověděla jí celá místnost.
„Do háje, Anastasio.“ Lola hodila tašky Robbiemu na klín a shýbla se, aby ho políbila, pak sáhla do kabelky a vytáhla pár bankovek. „To je naposled, co jsi dostal moje prachy, Johale.“
„Dokud mě nevyrazej z hokeje a nevydám se cestou svého životního poslání,“ opáčil JJ. „Naval to sem.“
„Jasně.“
„Když teď všichni zaplatili dluhy, mohli bysme, prosím, začít s tou pitomou show?“ zasténal Robbie.
Znovu nastalo ticho, moji spoluhráči opět pomysleli na to samé.
Nate si odkašlal a kývnul. „Naposled.“
Podivnou atmosféru narušila Lola, která se rozesmála. „Dobrá, Alexandere Hamiltone. A já jsem prý ta dramatická, kristepane. Jste pěkná hromada hysterek.“
Kapitola druhá
AURORA
Neměla bych tu teď být, ale něco na basketbalistech narušuje mou schopnost sebeovládání.
Řekla jsem, že nepůjdu, a Emilia už na mě čeká v hokejovém domě, takže nevím, proč jsem se nechala Ryanem zatraceným Rothwellem přesvědčit, abych upustila od svého plánu a stavila se. Co to na těch vysokých, svalnatých mužích, kteří to umí s rukama, je, že mě to oslabuje?
Je to jedna z největších záhad života. Soudě podle davu na téhle party, se na to snaží přijít polovina holek v Maple Hills. Několik hráčů týmu letos na škole končí, a tak je dnešní večer jejich posledním večírkem. S Ryanem jsme se minulý týden rozloučili čtyřikrát, a i když je skvělý, oba víme, že nezůstaneme v kontaktu. Příští měsíc ho čeká draft do NBA a já si nedělám iluze, že by mě v dohledné době zval na zápasy. Ale to mi nezabránilo v tom, abych se zastavila jen proto, že mě o to požádal, což vypovídá víc o mně než o Ryanovi.
Starala jsem se o své, probírala všechna svá životní rozhodnutí a upíjela ze sklenky na klidném místě v kuchyni, když se někdo, kdo by podle mě měl nejlíp odejít, přisunul vedle mě. Instinktivně jsem obrátila oči v sloup ve chvíli, kdy Mason Wright otevřel ústa, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby mě obtěžoval.
Sebral mi drink z ruky – ví, že to nesnáším – a napil se. „Hledáš další oběť, Robertsová?“
Bože, jak já ho nenávidím. „Nemáš už jít spát, Wrighte?“
Přejel mi očima po těle nahoru a dolů a usmál se, až se mi zvedl žaludek. „To má být výzva?“
Naštěstí nemám problém se sebekontrolou v blízkosti tohohle konkrétního basketbalisty. „Výzva, abys šel do prdele a nechal mě na pokoji? Jo.“
Uchechtl se a představa, že ho to pobavilo, mě naštvala. Nevím, kde ten kluk bere tolik sebevědomí, ale měl by ho stáčet do lahví a prodávat. Nikdy jsem nepoznala nikoho, zvlášť ne prváka, tak arogantního, jako je tenhle kluk.
Vrátil mi pití a naklonil se o něco blíž. „Víš, že mě vzrušuje, když si hraješ, viď?“
„Já si na nic nehraju, Masone. Mě nedostaneš.“
„A to proč?“
„Kromě toho, že tě nemůžu vystát? Jsi v prváku.“
„Jsi o čtyři měsíce starší než já.“ Podrážděně nakrabatil obočí, protože nedej bože, aby dívka v jeho přítomnosti okamžitě nepadla na kolena.
„Ty. Jsi. V. Prváku,“ opakovala jsem.
Jenže on prostě nemůže uvěřit, že o něj nějaká žena nemá zájem. Částečně proto, že je velmi přitažlivý, ale hlavně proto, že je zatraceně sebevědomý. Vypadá spíš jako stereotyp rockové hvězdy než jako basketbalista. Vysoký, černé vlasy, pronikavé modré oči a světlá pleť, paže a záda mu zdobí tetování. S povzdechem jsem dopila. „Nemám ráda lidi, kteří jsou mladší než já.“
„Opatrně, princezno.“ Rukou přidusil smích, přimhouřila jsem oči. „Že by problematický vztah s otcem?“
„Jediný problém, který mám, jsi ty.“ Nejradši bych ho uškrtila, ale jak ho znám, nejspíš by to považoval za předehru. „Ale když už mluvíme o otcích, jak se má ředitel Skinner?“
Jakkoli je můj úhlavní nepřítel arogantní, má jednu slabinu: svého tátu. Nikdo neví, že jeho otec je šéfem sportu v Maple Hills, a on chce, aby to tak zůstalo, proto používá matčino dívčí příjmení. Člověk by si myslel, že když máme oba problémy s tátou, pomůže nám