Poděkování
Od chvíle, co jsem napsala první řádky Nevěsty, která měla smůlu, mě Paul pronásledoval a dožadoval se vlastního příběhu. Jak by se někdo tak zkažený a sobecký mohl stát hrdinou? Na to existuje jediná odpověď – tím, že bude okouzlující a neodbytný. Nedal se odehnat a chtěl být v každém příběhu, i kdybych ho tam měla jen letmo zmínit. Napravený vévoda by nikdy nevznikl, nebýt mé úžasné agentky Pam Ahearnové. Sotva si přečetla první scénu, v níž se Paul objevil, řekla mi, že o něm musím napsat. Je evidentní, že okouzlil i ji.
Moje báječná redaktorka Alexandra Sehulsterová je naprostý génius. Pomohla mi z těchto dvou postav stvořit pár a jejich příběh byla radost psát. Slova díků zde nestačí. Bylo mi ctí s tebou na této knize pracovat.
Děkuji také Marisse Sangiacomové, Meghan Harringtonové, Maře Delgado-Sanchezové a zbytku týmu v nakladatelství St. Martin’s Press. Ještěže vás všechny mám. Zvláštní díky patří také grafickému oddělení nakladatelství a Jonu Paulovi Ferrarovi. Obálka příběhu Paula a Daphne je nejen krásná, ale také z ní čiší romantika.
Holly Ingrahamová, slova díků pro tebe nestačí. Jsi jednoduše úžasná. Ba co víc, děkuji, že jsi mně a mým příběhům tolik věřila. Corinne DeMaagdové děkuji za to, že
Janna MacGregorová
je nejlepší učitelka, jakou by si spisovatel mohl přát. Tvé redakční schopnosti předčí pouze tvá laskavost a přátelství. Děkuji také Kim Rozzellové. Všechno, čeho se dotkneš, se třpytí elegancí a švihem. Ve tvém podání vypadá všechno tak snadně. Jednoduše řečeno, jsi přírodní živel.
Nic z toho by však nebylo možné bez vás, mí drazí čtenáři. Od počátku jste mě ponoukali, abych příběh Paula a Daphne sepsala. Z hloubi duše vám děkuji za to, že jste v Paula tak věřili. Já se do tohoto páru upřímně zamilovala a doufám, že si ho zamilujete i vy.
A na závěr musím zmínit, že bez podpory a lásky svého soukromého darebáka bych nic z toho nedokázala. Děkuji, Gregu, za to, že do mého života vnášíš tolik romantiky.
Prolog
Pemhill
Rodové sídlo markýze z Pembrooku
Brzy se se svou nemesis střetne v pěstním souboji. Nebo možná přesněji v souboji pěstí a tlapek.
Jsem Daphne Hallworthová, hrdá a statečná dívka.
Tuhle mantru si opakovala vždy, když si potřebovala dodat odvahu, a dnes neměla v úmyslu prohrát. V sázce byl nevinný život a Daphne byla odhodlaná ho bránit až do hořkého konce.
Po tváři jí stekla krůpěj potu. Matka jí věčně připomínala, že dámy se nepotí. Potí se jen koně, džentlmeni perspirují a dámy se můžou tak nanejvýš jemně lesknout. Ať tak, či onak, Daphne sklonila hlavu, aby tu otravnou kapičku setřela. Zrádná krůpěj však na poslední okamžik změnila směr, vyhnula se jí se lstivostí, jež Daphne připomněla jejího protivníka, a zaútočila na její oko. Několikrát zamrkala, aby rozehnala nepříjemné štípání soli.
Vžum. Zničehonic ji udeřil silný poryv vzduchu.
Vzteklá straka se přiblížila a Daphne sklopila hlavu. Snažila se vřískajícího, rozzuřeného ptáka ignorovat a namísto toho se soustředila na svého nepřítele – tvora tak mazaného a prohnaného, že mu na světě nebylo rovno… Kočku svého staršího bratra, Athénu.
Janna MacGregorová
Daphnina protivnice využila toho, že se straka s vřískotem vrhla na Daphne, a připlížila se k nim zleva.
Za jiných okolností Daphne Athénu zbožňovala. Kdykoli nemohla v noci spát, oranžová pruhovaná kočka se k ní přitulila a dělala jí společnost.
Jenže tohle byla válka.
Večer to Daphne kočce vynahradí. Sebere u stolu kousek bažanta a propašuje ho kočce v kousku lněného ubrusu, jestli nějaký tuhle jejich potyčku přežije.
Straka se konečně vrátila do hnízda na velikém dubu. Teď se mohla Daphne připravit na další bitvu. Pomalu a nenápadně vytáhla kousek látky a namočila ho do džberu s vodou. Zbývalo jí už jen pět čtverečků. V přípravě na tenhle boj sebrala jeden z nejlepších matčiných ubrusů a natrhala ho na čtverce o velikosti pánského kapesníku.
Taková už je cena války. V zájmu vyššího dobra musí člověk občas obětovat i nějakou tu frivolnost. Len se po namočení do vody proměnil ve zbraň, které se její protivnice bála a štítila.
Ovšem, jakmile se markýza z Pembrooku dozví, že Daphne zničila jeden z jejích nejlepších ubrusů, neodpustí si sáhodlouhou přednášku a nejspíš Daphne i krutě potrestá. S největší pravděpodobností jí na celý týden zakáže jablečné taštičky. Ty byly její jedinou slabinou a matce bude podobně nelítostný trest určitě připadat jako adekvátní reakce na zničení rodinné cennosti.
Kéž by jí matka raději zakázala uzené sledě.
Daphne sledě nesnášela. Kdykoli se u snídaně ocitli na jejím talíři, měla pocit, jako by se na ni dívali.
Povzdechla si a zmačkala mokrou látku do kuličky. Pokud se jí podaří zachránit tenhle drahocenný nevinný život, s radostí se vzdá na celý týden taštiček.
„Ještě krok, Athéno, a přistane ti to na hlavě.“ Daphne napřáhla ruku s mokrým ubrouskem.
„Co to tu provádíš? Proč se rveš s bratrovou kočkou?“
Proklatě. Takovou smůlu může mít snad jen ona.
Paul.
Bratrova nadutě okouzlujícího, byť laskavého přítele tady teď opravdu nepotřebovala. Ne když před sebou měla další bitvu.
Lord Paul Barstowe, druhý syn vévody ze Southartu, si prohlédl hnízdo a trávník před sebou. Zem byla posetá čtverci mokré látky, jako by tu sněžil len. „Vyrušil jsem tě z nějakého lítého boje?“
„Ano.“ Daphne se napřímila a vzdorovitě zvedla bradu. Ukázala na hnízdo z větviček a trávy, které vyrobila na zemi a které obehnala improvizovanou hradbou z větviček. Uvnitř se ukrývalo ptáče. Zběsile mávalo černobílými křídly a pokoušelo se uprchnout. „Athéna ho chce sežrat.“
Paul si ji změřil pohledem. Černé vlasy se jí uvolnily z mašle a holínky měla celé od bláta. „Namísto mladé dámy a sestry markýze vypadáš jako upocená, zablácená divoženka.“
„Zablácená, lesknoucí se divoženka,“ opravila ho rázně. „Potí se jen koně. Matka říká, že dívky se lesknou a chlapci perspirují.“
„A co dělají prasata?“ pousmál se.
„Chceš říct, že jsem prase?“ Zlostně přimhouřila oči.
Paul rychle vycouval. Rozzuřená Daphne byla nebezpečnější než vzteklá straka, která vřískala jejich směrem. „Ne. Pokud mi paměť dobře slouží, tak se prasata ani nepotí, ani nelesknou, ani neperspirují,“ prohlásil. „Proto se válejí v bahně.“
„Ohromující,“ změřila si ho nedůvěřivě.
„To je jedno. Až tvoje guvernantka uvidí, jak ses zřídila, nepochybně tě potrestá.“
Kdysi čistě bílé prosté šaty měly nyní barvu špinavého uhelného smogu, který dusil Londýn za chladných podzimních dní. Stuha kolem jejího pasu povolila a její konce byly
Janna MacGregorová
úplně černé od toho, jak je Daphne při obraně svého území a ptáčete vláčela po zemi.
„To ona může za to, jak vypadám.“ Daphne mávla rukou ke svým šatům. „Nedovolí mi nosit Alexovy staré kalhoty a košile. Kdo by chtěl v dámských šatech sbírat větve a stavět hnízdo?“
„Vskutku, kdo?“ Soucitně se zakřenil. Nemělo cenu se s ní dohadovat, ačkoli upřímně pochyboval o tom, že na odstranění nánosů špíny, co už stačila nabrat, bude stačit jedna koupel.
„Přinutí mě se před večeří umýt a převléknout.“ Dívka pokrčila rameny. „Pokud vůbec na večeři půjdu. Jsem odhodlaná tady strávit noc. Mám tu zásoby i teplou deku.“
Zalétl pohledem ke kočce, která se chystala zaútočit. Špička Athénina ocasu se varovně kývala ze strany na stranu a bylo zřejmé, že se kočka nehodlá své kořisti, tedy stračího mláděte, jen tak vzdát.
„K zemi.“ Daphne ho popadla za paži a strhla dolů.
Dospělá straka nad nimi proletěla, ale tentokrát neútočila na ně. Svůj vztek zaměřila pro změnu na Athénu a s vřískotem se na ni snesla. Kočka se rychle rozběhla směrem ke kuchyni.
Paul si všiml Daphniných zakrvácených paží a prudce se nadechl. Ruce měla samý šrám a škrábanec, jako by se na ní vyřádila vzteklá kočka. Athéna se obvykle jako její jmenovkyně, řecká bohyně války, nechovala. Alexova kočka se mnohem raději motala po kuchyni, kde kradla zbytky a vděčně se s předením otírala o kuchařčiny nohy. Ostrá palba mokrými lněnými ubrousky ji ale nejspíš vyprovokovala k boji. „To ti udělala Athéna?“
Daphne zavrtěla hlavou. „Zakopla jsem a spadla do ostružiní.“
Paul jí obě paže natáhl a prohlédl si zranění. Její ruce se v těch jeho úplně ztrácely, což mu hned připomnělo, že to není jen divoženka na válečné výpravě, ale především malá
holka. Některé ze skvrn na jejích šatech byly od hlíny, ale mnohem víc pocházelo od zaschlé krve. Její zaryté odhodlání zachránit stračí mládě ho upřímně mátlo. Copak dívky nedávají přednost vyšívání, malování a panenkám?
Něžně ji postrčil k domu. „Ty škrábance musejí dost bolet. Pojď dovnitř, ošetříme je.“
„Já ho tu nenechám.“ Vytrhla se mu a ukázala na ptáče na zemi.
Paul se zhluboka nadechl a zadíval se na fontánu na nádvoří. Zurčící voda ho uklidňovala a nabádala k trpělivosti.
Lady Alice Hallworthová, Alexova nejmladší sestra, která měla sklony k pláči a kňourání, mu často lezla na nervy, ale Daphne nikdy. Na svůj věk byla překvapivě sebejistá a měla pevný morální kompas. A taky byla pořádně paličatá, o čemž svědčil i teď vzdorovitě vytrčený spodní ret. „Ta straka tě málem napadla. Tohle nestojí za to, abys přišla k úhoně. Athénu nezměníš. Lov má v krvi. Tohle je příroda.“
Daphne si odfoukla z očí pramen černých vlasů. „Já se nesnažím měnit Athéninu přirozenost. Jen ji chci drobátko usměrnit.“ Probodla ho neústupným pohledem. „A té straky se nebojím.“
Byl kdysi taky tak neochvějný a nevinný?
Možná že dokud žila jeho matka a věnovala se mu. Po její smrti si ho už nikdo nevšímal. Jeho otec se zajímal výhradně o Paulova staršího bratra Roberta, dědice a budoucího vévodu. Tehdy se Paul rozhodl otce provokovat co nejskandálnějším chováním – hazardem a pitím. Rychle zjistil, že čím hůř se chová, tím víc pozornosti mu otec věnuje.
„Tak pojď, Daphne. Odvedu tě domů. Potřebuješ se vykoupat a někdo by ti měl ošetřit ty rány.“
„Ne, dokud nebude v bezpečí.“ Dřepla si k ptáčeti na zemi.
Poskočilo a zamávalo křídly. Málem se mu podařilo vzlétnout. Jeho bratři a sestry na stromě povzbudivě cvrlikali.
Janna MacGregorová
A čím déle byla jejich matka pryč od hnízda, tím úpěnlivější pištění bylo.
„Mám nápad,“ vyhrkla Daphne. „Pomůžeš mi? Alexe jsem se už ptala, ale musel se věnovat něčemu kolem panství. A Alice si prohlíží módní časopisy, co matce přišly z Londýna.“
Neuniklo mu, jak dívka při slovu „módní“ znechuceně nakrčila nos.
„Co máš na mysli? Nemám moc času.“ Oprášil si ruce. „Ale naštěstí pro tebe jsem ještě neztratil smysl pro dobrodružství. Rád kývnu na kdejakou lumpárnu.“
Daphne zakoulela očima a vstala. „Tohle je otázka života a smrti. Ne nějaký pitomý žertík nadutých školáků.“
Záměrně ho popichovala. „Školáků? Vážně?“
„Ach jistě, hluboce se omlouvám,“ zapitvořila se. „Od chvíle, co jste se s Alexem vrátili z univerzity, naparujete se jako pávi. Na Etonu se asi mimo jiné učí i to, jak se chovat co nejvíc nesnesitelně.“
Věděl, že by se s tou drzou žábou do diskuse pouštět neměl, přesto si nemohl pomoct. „Copak tebe neučili, že mužská čest a charakter je něco, co by se mělo hýčkat a chránit?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Zato mě varovali, že jsou muži křehcí a mám s nimi zacházet v rukavičkách.“
Ta malá potvůrka ho nepřestávala překvapovat. Zaklonil hlavu a rozesmál se. Neodolal a poklepal ji prstem po nose. „Výborně, ještěrko.“
Sklonila hlavu, chytila se za sukně a vysekla mu pukrle. Do tváří jí vystoupala červeň, nepochybně způsobená jeho pochvalou.
I přes všechnu tu špínu byla Daphne docela roztomilá. V marné snaze zamaskovat rozpaky se znovu napřímila a zvedla bradu. Pembrooke měl štěstí, že má tak zábavnou sestru. Paul se s úsměvem zadíval na hnízdo na stromě. Hravě by mohl vyšplhat nahoru, vrátit ptáče do hnízda a zase
slézt, než si toho někdo, především jeho otravná stračí matka, všimne. „Uděláme to takhle. Vylezu na ten strom, vrátím tady tvého kamaráda do hnízda, a pak oba tohle bitevní pole opustíme a půjdeme se připravit k večeři.“
„To bys udělal?“ vyhrkla.
Z otevřeného obdivu v jejích očích se mu stáhlo hrdlo. Takhle se na něj nikdo nedíval. Marně pátral v hlavě po nějaké jízlivé nebo skandální poznámce, kterou by Daphne z jejího uchvácení vyléčil. Nezasloužil si ničí obdiv. Už dávno se rozhodl, že jeho život se odehraje ve znamení skandálů.
„Paule?“ Daphne ho zatahala za rukáv, aby jí věnoval plnou pozornost, a pak pokračovala. „Zkoušela jsem tam vylézt, jenže nedosáhnu na druhou větev.“ Zničehonic se usmála. „Právě jsem na tebe změnila názor. Ukázalo se, že jsi mého přátelství hoden.“
Alespoň že někdo byl za jeho společnost rád, i když to byla tahle malá divoženka. Možná by si mohla promluvit s jeho otcem. Ta by se od něj rozhodně nenechala zastrašit.
„Budeš sedět u večeře vedle mě?“ Samým nadšením si poskočila. „Próóósííím.“
„Nemůžu. S tvým bratrem budeme dnes večeřet ve vsi.“
Rázem zesmutněla, jako by jí z talíře sebral poslední kousek oblíbeného jídla. Okamžitě svých slov zalitoval.
„Abyste mohli laškovat se šenkýřkami, ztrapňovat se a karbanit až do rána?“ Svěsila koutky. „Proč se můžou bavit jen kluci? To je tak nefér.“
„Co kdybych ti tu nespravedlnost vynahradil tím, že tě vezmu zítra na vyjížďku?“ Paul si svlékl kabát. „Pembrooke a Alice můžou jet s námi.“
„Opravdu?“ Nadšení změnilo odstín jejích očí ze šedivé na stříbrnou. „To by byla paráda.“
Bez námahy se vyšvihl na první větev. „Podej mi ho, prosím tě.“
Daphne pomalu zvedla ptáče a něžně ho složila do Paulovy napřažené dlaně. Na kůži ho polechtaly drobné pařátky
Janna MacGregorová
a jemné peří. S největší opatrností zastrčil ptáče do kapsy na vestě.
Už s menší grácií se vytáhl i na druhou větev a trochu po ní popolezl. Sáhl do kapsy pro roztřesenou kuličku peří, vytáhl ji ven a zlehka ptáče uložil do hnízda mezi jeho bratry a sestry. Odměnou mu bylo nadšené cvrlikání.
A pak se na něj bez varování snesla rozzuřená straka. Vřískala, mávala křídly, až měl pocit, že ho obklopuje ze všech stran, a snažila se ho klovnout. Paul si zakryl hlavu a pokusil se ji odehnat, ale jí se přesto podařilo najít nechráněné místo na jeho tváři. Nelítostně ho klovla.
„Zatraceně.“ Jako by ho bodla rampouchem. Rychle se od hnízda klidil. Popolezl zpět, naslepo zašátral nohama po spodní větvi a z té pak s neobřadným žuchnutím dopadl na záda.
Po tváři mu stékala krev. Bleskově vyskočil na nohy, a protože straka evidentně ještě neměla dost, popadl Daphne za ruku a odvlekl ji od stromu pryč.
„Snad ti nezůstane jizva.“ Dívka mu podala kus roztrhaného ubrusu. „Není pravda, co se o tobě říká.“
Na chvíli úplně zamrzl a zaraženě na ni hleděl, pak si vzal ubrousek a přitiskl si ho k ráně. Zašklebil se a co nejrychleji si klidný a vřelý výraz vyměnil za svou obvyklou nepřístupnou masku. Vůbec si tu malou ještěrku neměl pouštět k tělu.
Zapadající slunce zbarvilo Daphniny černé prameny vlasů do mahagonova a dalo vyniknout větvičkám a lístkům, co v nich měla zamotané. Paul zalétl očima k oranžovému obzoru. Jeho pověst nabírala na obrátkách, pokud se o něm doslechla už i devítiletá holka. Oblékl si kabát, nasadil si odhozený klobouk a sebral rukavice. Její pronikavý pohled ho znervózňoval, přesto se tvářil jakoby nic, ledabyle si upravil manžety a vykročil k domu.
Neměl by se drby a klevetami vůbec zabývat. Jenže její poznámka v něm probudila zvědavost a ta mu nedala pokoj.
Nakonec se zastavil a prudce se k dívce otočil. „A co přesně se o mně říká?“
„Že jsi arogantní sobec. Že se staráš jen o sebe. Ale není to tak,“ dodala vlídněji.
„Měla bys tomu věřit.“ Pleskl se rukavicemi do dlaně a vyzývavě povytáhl obočí. Nelítostná pravda v jejích slovech ho upřímně zasáhla.
„Nechtěla jsem být necitlivá, omlouvám se.“ Přátelsky se usmála, ale z napětí kolem jejích nezvyklých stříbrných očí jasně vyčetl, že ji uvedl do rozpaků.
Bože, nesnášel, když s ním kdokoli soucítil. Je dospělý muž a nepotřebuje žádné opečovávání.
„Jen se snažím pomoct,“ navázala Daphne. „Dovol mi ti poradit. Karty raději nehraj. I labutě v našem rybníku jsou lepší herečky než ty.“ Utáhla si špinavou stuhu na šatech. „Měl bys zapracovat na svém výrazu. Jako tvoje přítelkyně mám povinnost ti poradit. Kuchařka pro mě upekla ovocné taštičky. Podělím se s tebou.“ Vzala ho za ruku a začala ho táhnout ke kuchyni. „A navíc to, co říkám, není jen můj názor. Je to jednoduše pravda. Jsi jako otevřená kniha.“
„Jak to?“
„Zrazují tě oči,“ vysvětlila.
„Výborně, takže mě teď poučuje devítiletá divoženka.“ Usmál se na ni a doufal, že se mu podařilo zakrýt vlastní nejistotu. „Co kdybych něco poradil já tobě?“ Vytáhl z kapsy kabátu kámen, na který cestou narazil, a podal jí ho. „Kdykoli budeš mít pocit, že bys měla někoho zachránit, vzpomeň si na tenhle kus vápence. Měla bys ten orgán ve své hrudi zatvrdit a starat se jen o sebe.“
Daphne si kámen ve své dlani pozorně prohlédla. „Má tvar srdce.“
Vzhlédla k němu a usmála se. V rovných bílých zubech měla jedinou mezírku po nedávno vypadlém špičáku. Její čistý, nevinný úsměv ho ranil víc než klovnutí té straky. Podobnou úctu a obdiv si nezasloužil.
Janna MacGregorová
„Děkuji. Je to krásný kámen. A teď bych si dala tu taštičku. Půjdeme?“ zahlásila.
Znovu se ho pokusila vzít za ruku, ale tentokrát se jí vysmekl. „Dej si i za mě. Musím jít, Daph.“ Otočil se a rychle se dal na odchod. Doufal, že dívka nepoběží za ním.
Kdo by to byl tušil, že zrovna kvůli lady Daphne Hallworthové, malé devítileté žábě, bude jeho míra znechucení sebou samotným téměř nesnesitelná?