Letos 24. prosince
Byl večer před Vánocemi a na Manhattanu nebyla ani myš. Tak tohle si ihned škrtněte. V šest hodin na Štědrý den panuje na Manhattanu totální chaos.
Myši – dobrá, krysy – dovádějí v horách pytlů se včerejšími odpadky, které se nahromadily na chodníkách. Je to fakt porno. Asi by bylo lepší použít mírnější výraz vzrůšo.
Pokud jde o lidi, těch je plné nádraží Grand Central. Spěchají na vlak, který je odveze do některého ze tří přilehlých států, odkud sem přijeli. V Citarelle, luxusním obchodě s potravinami ve West Village, kde pinta drobného ovoce začíná na deseti dolarech, vypukla před regálem s polotovary toho dne už čtvrtá hádka, když dvě ženy svedly boj o poslední balíček zapékaných brambor. Ti, kdo si objednali jídlo domů, nedopadli o moc líp. Doručení od rozvážkové služby Han Dynasty se blíží třem hodinám.
Nemělo by mě tedy překvapit, že sedím uvízlá v dopravní zácpě na zadním sedadle žlutého taxíku, který se přískoky pohybuje po West Side Highway. Vzdala jsem se naděje, že se za jízdy nalíčím. Doufat, že zvládnu i linky, bylo příliš optimistické. Budu považovat za vítězství, jestli se z té mořské nemoci nepozvracím.
„Jste odtud?“ zeptá se přibližně šedesátiletý taxikář s výrazným newyorským přízvukem.
„Ne, jsem z Jersey.“ Snažím se, aby to znělo zdvořile, ale abych mu zároveň dala najevo, že se nechci vybavovat.
„Tak tady máte rodinu, ne? Tety? Bratrance a sestřenice? Vsadím se, že k nim jedete na Vánoce,“ nenechá se odbýt.
„Ne. Nemám rodinu, jsem sama.“
Podívá se na mě do zpětného zrcátka a v šedomodrých očích mu čtu soucit.
Lituje mě, jenže já lituju všechny ostatní s jejich nudnými konvenčními Vánocemi. Někdo si myslí, že je smutné být o svátcích bez rodiny, ale já mám Vánoce ráda. A letošní budou ty nejlepší. Musí být, když dvoje poslední skončily katastrofou. Dnešní večer je jenom předkrm.
Uvažuju, že řidiče vyvedu z omylu, jenže když už asi potřísté šlápne na brzdu, cítím, že burrito, co jsem si dala k obědu, mi nedělá dobře, a tak radši zavřu oči a předstírám, že spím. Ať si myslí, co chce.
Když přiběhnu s lehkou nevolností do Theova bytu, zavolá Finn: „Hannah, jsi to ty? Konečně.“
„Dělej,“ pobídne mě Theo. „Studený to nebude k jídlu.“
„Pěkný šátek,“ poznamená Priya, když vejdu do jídelny, kde sedí u dlouhého stolu tři ze čtyř mých nejmilejších lidí.
„Ten si určitě nevybrala Hannah, protože není neutrální nebo modrý,“ zažertuje Finn. „Tak od koho je?“
„Nech toho,“ odseknu. „A taky… fajn. Dárek od Davida,“ řeknu a přejedu prstem po jasně červeném kašmírovém šátku, který mám kolem krku.
„K Vánocům?“ vyzvídá Finn.
„Ne, dárky si dáme zítra ráno. Dal mi ho jen tak. Viděl ho za výkladem a napadlo ho, že by se mi hodil k vlasům.“
„Myslím, že tě má ráááád,“ zazpívá Finn a protáhne to slovo jako Sandra Bullocková ve Slečně Drsňák. „Chce tě lííííbat.“
Zrudnu, ale usmívám se. David mi pořád nosí nějaké dárky z lásky. Vím, že mě má rád – vlastně mě miluje. Nikdy jsem nepochybovala, co ke mně cítí, dokonce ani na začátku našeho chození. Příjemné myšlenky na mého kluka mi zkalí lehký pocit viny. Na vteřinu uvažuju, že jim všechno vyklopím. Jak nám to neklape a co jsem objevila před pár týdny. Jenže dnešní večer, první den Vánoc, je pro mě posvátný. Znamená útěk od reality – žádná práce, žádná rodina, jenom my. Nechci to zkazit osobními problémy. Jakmile se zbavím jednotlivých vrstev oblečení, pečlivě složím šátek a přehodím si ho přes opěradlo židle, ať nevisí až na zem, všimnu si krásně prostřeného stolu, což jsem v tom spěchu přehlédla. Jsou na něm stříbrné tácy s burgery zabalenými do papíru. Taky křišťálové mísy s hranolky různých druhů – tenkými, zatočenými, vlnovkovými, batátovými a steakovými. Dokonce i miska s cibulovými kroužky a další pochutiny. Pro každého jsou připravené malé kokotky s kečupem, majonézou a speciální omáčkou.
„Omlouvám se,“ řeknu. „Zmeškala jsem tu část večera, kdy jste se všichni sjeli?“
„Slyšelas o svátku sedmi ryb, ne?“ zeptá se Theo. „Tak tohle je svátek sedmi burgerů z fastfoodu.“
„Chystáme se je všechny ochutnat a vyhlásit vítěze. Vyrobil hlasovací lístky.“ Finn ukáže na krémovou kartičku vedle svého talíře, kde je krasopisem červeně nadepsáno
Hádka o nejlepší štědrovečerní burger. S těmihle lidmi by byla legrace i v prázdném pokoji. Už být s nimi je něco extra.
Ale tohle je nádherně ulítlý. Musím se tomu zasmát.
„Tak v první řadě je to nesmysl, protože rozhodně vyhraje Shake Shack. A mimochodem, co budeš dělat ty?“ zeptám se Priyi, která je vegetariánka.
„Já jsem poradce,“ pípne. „Ale měla bys vědět, že Theo sází na In-N-Out.“
„Jenže In-N-Out ani není v New Yorku,“ poznamenám. Vtom si všimnu, že na jednom talíři jsou právě tyhle burgery, zabalené v charakteristické červeno-bílé. „Cože?“
„Nechal si je poslat letadlem z Kalifornie,“ oznámí mi Finn a obrátí oči v sloup. Nechci vědět, jak to udělal ani kolik to stálo, a jsem si jistá, že v žádném případě nevyhrajou. Zvlášť když se musely znovu ohřát.
„Dáme se do toho?“ zeptá se Theo.
Sednu si vedle Finna a rozložím si ubrousek. Všichni, kromě mě, si nabírají jídlo. Já místo toho spustím imaginární fotoaparát. Chci si všechno zapamatovat a uložit si dnešní večer na paměťovou kartu. Protože kromě toho, že to budou naše nejlepší Vánoce, můžou být taky v tomhle složení poslední.
Finn se natáhne, stiskne mi ruku a potichu se mě zeptá, jestli jsem v pořádku. Po pravdě řečeno, vůbec nejsem
v pořádku. Jsem zničená, že se stěhuje a bere s sebou půlku mého srdce. Připomíná mi to plastové náramky, které si na znamení nejlepšího přátelství vyměňují holky ve čtvrté třídě. Je to o to nespravedlivější, když se mi sotva vrátil do života. Celý rok ztracený kvůli hádce. Nejsem připravená na to, co se stane, ale usměju se, podívám se na něj a předstírám, že jsem šťastná. A to kvůli němu jsem, jenže kvůli sobě jsem smutná, že všechno končí.
Každého z nich čeká něco nového – Priya je pořád nadšená z nové práce, Finn se stěhuje do L. A. a Theo tráví život v letadlech a na večírcích. Zato můj každodenní život se ochudí, když mi z něj odejde Finn.
„Co je?“ zeptá se Finn. Dívá se na mě pátravě, protože mi ten hraný úsměv nezbaštil.
„Nic. Jsem ráda, že jsem tady s vámi všemi.“
Zaženu myšlenku, která mi vytane na mysli. Nevím, jak bych někdy mohla být šťastnější než právě teď. Tihle lidi jsou jediná rodina, kterou potřebuju.
KAPITOLA PRVNÍ
Hannah
Vánoce č. 1, 2008
Já, Hannah Gallagherová, jsem expert na výběr depresivních písní.
Jasně že je to schopnost k ničemu. Radši bych uměla létat, číst myšlenky nebo se změnit na louži třpytivé limonády jako Alex Macková, jenže člověk si svůj osud nevybírá. Vím to moc dobře.
Na chystaný playlist přidám Brick od skupiny Ben Folds
Five a pokračuju se Skinny Love od Bon Iver. Přihodím ještě Vindicated od Dashboard Confessional. Podle mě problém se současnou hudbou tkví v tom, že existuje příliš mnoho písní na téma, jak se někdo na někoho vykašlal nebo že ten, koho milujete, vaše city neopětuje, zatímco chybějí ty o mizerném stavu světa.
Své umění jsem pilovala poslední čtyři roky a playlist z dnešního večera je zřejmě můj majstrštyk.
Shodím prohlížeč na lištu, abych zkontrolovala, jak probíhá stahování na LimeWire. Hergot! Indikátor stahování se skoro nehýbe a větrák notebooku drnčí, jako by mi chtěl vyletět z klína.
Jestli skutečně chci Hide and Seek, mohla bych si ho koupit. Ale devadesát devět centů je spousta peněz za jednu písničku a pořád mi vadí, že za ní vidím Marissu Cooperovou ze seriálu O. C. Na druhou stranu je můj playlist trochu maskulinní – a proč by měli mít chlapi monopol na úzkostné stavy?
K čertu s tím. Jsou Vánoce, a tak si to zasloužím.
Seskočím z palandy a podniknu náročnou cestu – ty tři kroky – ke stolu, kde mám přes židli přehozený batoh. Peněženka je někde na dně spolu s půlroční zásobou vypsaných propisek a částečně vyplněnými pracovními listy ze španělštiny.
Sláva!
Když vezmu peněženku do ruky, někdo zaklepe na dveře.
To je divné.
Nemůže to být žádný kamarád, protože tady žádné kamarády nemám. A i kdybych měla, byli by na zimní prázdniny doma a pochutnávali si na šunce se svými šťastnými rodinami.
Když otevřu, stojí proti mně štíhlý, snědý chlapec a je oblečený, jako kdyby utekl z nějaké renesanční hry. Košili s fižím má zastrčenou do úzkých kalhot, které jsou tak malé, že by mohly být i dívčí. Vše završuje zelená kašmírová kravata a černá sametová pelerína. Určitě má namalované řasy a musím uznat, že to umí dobře.
„Kdo jsi?“ Nesnažím se být zdvořilá, protože si jistě spletl pokoj.
„Jsem Finn Everett,“ prohlásí, jako by to bylo jasné, jenže já ho v životě neviděla. Pamatovala bych si ho.
Aby své tvrzení podpořil, odhodí si pelerínu na rameno, čímž odhalí rudou podšívku, a založí si ruku v bok. Zírá na mě, co k tomu řeknu, přestože na dveře zaklepal on mně, ne já jemu.
„Dobře, Finne Everette, co chceš?“
„Co děláš v kampusu o Vánocích? Víš, že tady nemáš co dělat?“
Znám ho ani ne minutu, a už mě štve. Napadne mě, jak se ho zbavím. „Jsem sirotek.“
Potěší mě, že se toho slova lekl. Obvykle se tak neoznačuju, ale chci se co nejdřív vrátit ke své práci a za posledních pár let jsem se naučila, že nic nezabije konverzaci rychleji než to slovo na S. Byla bych nejradši utekla, když si tenkrát sociální pracovnice středního věku v neforemném hnědém saku sedla proti mně a sestře a spustila: „Teď když je Hannah sirotek, musíme rozhodnout o jejím poručníkovi.“
Finn Everett si mě prohlíží od hlavy k patě, všimne si mého kostkovaného pyžama, velké mikiny s nápisem Boston College a mastných vlasů, které mám v tomhle rozcuchaném uzlu už tři dny. „Ne,“ zavrtí hlavou, jako bych byla matematický problém, který nedokáže vyřešit. „Seš moc hezká na to, abys byla sirotek.“
„Prosím?“
„Všechny ty počestné dámy by se popraly, aby si tě mohly vzít z děcáku domů. Jsi roztomilá. Nevhodně oblečená, ale roztomilá.“ Když mlčím, dodá: „Mimochodem, to byla lichotka.“ Sakra. Není z těch, co zmlknou, když se dozví o mých rodičích. Vyptává se. Není nic horšího než lidi, co se vyptávají. Jak? Oba najednou? Kolik ti bylo? Jak to snášíš?
„Takový sirotek zas nejsem. Žádná chudinka nebo co si myslíš. Rodiče umřeli, když mi bylo patnáct.“
„Fajn. Tak se vydáme na dobrodružnou výpravu.“ Uklidním se, protože mi dojde, že hledá nové téma.
„Vydáme?“ Dva dny jsem neopustila pokoj, protože celý kampus je zavřený, dokonce i jídelny. Živím se cereáliemi a fazolemi z mikrovlnky a sýrovými burritos z večerky kousek odtud. Jaké dobrodružství bychom asi tak mohli zažít?
„Plánuješ něco lepšího?“
Neplánuju. Budu poslouchat svůj playlist a přitom sním celou vaničku zmrzliny a pak se možná podívám na ten nejmíň sentimentální vánoční film Smrtonosná past, abych si navodila slavnostní náladu. To mu ale říct nechci, protože vím, jak by to vyznělo.
Jenže Finn Everett nečeká na svolení. Protáhne se kolem mě a přejede pohledem pokoj. Na každé straně je postel, stůl a skříň. „Která skříň je tvoje?“
Na jedné straně je tmavě modrá deka. Betonová stěna je do posledního místečka polepená plakáty. Guster, O. A. R., Weezer, Wilco, Postal Service. Na druhé posteli je květovaná deka a jeden plakát Jessiky Simpsonové, jak luxuje ve spodním prádle. Myslím, že je jasné, která strana je moje, ale stejně ukážu na skříň v pravé části. Začne se přehrabovat v ramínkách. Netuším, co hledá, ale vím jistě, že to nenajde. Nosím výhradně trička hudebních skupin, která jsem si koupila v Paradise Rock Clubu a Orpheu.
„To je všechno?“ vzdychne dramaticky a já polknu omluvu za to, že nemám žádné večerní šaty.
„Co jsi hledal?“
„Něco lepšího než…“ – ukáže na moje pyžamo a zatváří se, jako kdyby ucítil zkažené mléko – „… tohle.“
„A tam, kam půjdeme, se vyžaduje přísný dress code?“
„Teď si zajdeme na jídlo. Vezmi si kabát. Jdeme.“ Dvakrát luskne prsty, aby požadavek zdůraznil. Musím být úplně omráčená, protože souhlasím, beru si prošívaný kabát a obouvám semišové zimní boty s mapami od soli. Nejspíš se teda vydáváme za dobrodružstvím.
Vyhrneme se z Welch Hall na čerstvý noční vzduch. Ve větru tančí sněhové vločky. Největší překvapení není sníh, ale to ticho. Obvykle tudy proudí deset tisíc studentů na seminář o perspektivách západní kultury nebo na spinning do Plexu a večer – buďme upřímní, někdy i přes den – se vydávají mimo kampus do Cleveland Circle na nějakou chlastací hru. Jenže dneska večer jsme tam jenom my dva. Míříme do nešťastně pojmenovaného Dustbowlu, kde není žádný prach. Většinu roku je to travnaté nádvoří lemované kamennými budovami, ale v tuhle dobu na něm leží dvoucentimetrová vrstva zmrzlého sněhu. Když jsem si prohlížela kampus na den otevřených dveří, bylo jaro a na trávníku se opalovaly holky po dvojicích a skupiny kluků kolem nich hrály frisbee. Bylo to přesně takové, jak jsem si myslela, že by to na koleji mělo vypadat, podle seriálu Dawsonův svět. Po takové normálnosti jsem toužila.
„Jak jsi mě našel?“ podivím se. Možná jsem se měla zeptat na víc věcí, než jsem souhlasila, že s ním půjdu ven. No, vlastně jsem ani nesouhlasila.
„Podle tvé hudby. Ale pokoj jsem trefil až na šestý pokus. Věř mi, nebylo snadné tě najít. Už týden jsem se zrovna moc nepobavil.“ Ukáže na své komické oblečení. „Až jsem si začínal myslet, že jsem jediný člověk v kampusu.“
Přejdeme na O’Neill Plaza a zamíříme ke smutnému, zhasnutému vánočnímu stromku uprostřed. Sem jdeme? To je teda dobrodrůžo. Když jsou studenti doma na prázdninách, zaměstnanci museli usoudit, že je zbytečné plýtvat elektřinou, a stromek zhasli. Dokonce i o Vánocích.
„Počkej tady,“ poručí mi.
Nechá mě stát pod stromkem a vydá se ke knihovně na východní straně náměstí. Pořád nechápu, co dělá, ale uslyším cinkot klíčů, které vyndá zpod peleríny, a sleduju ho, jak vklouzne do budovy.
Minuty plynou a on se neobjevuje. Poskakuju z nohy na nohu, aby mi nebyla zima. Bleskne mi hlavou, co když mě tu nechal – další takový – a na něj zatím čeká na druhé straně budovy koňská drožka, aby uprchl.
Dám mu ještě pět minut, a jestli se nevrátí, zamířím zpátky do tepla svého pokoje a dám si tu Smrtonosnou past. Když se podívám na hodinky, abych si to odměřila, stromek přede mnou se rozsvítí. Zvednu hlavu a zírám na tisíce duhových světýlek. Usmívám se jako idiot. Dobře, Finne Everette, nezačíná to vůbec špatně.
Ve větru, který bičuje náměstí, neslyším, že přichází, ale když se rozhlédnu, už stojí vedle mě, potutelně se usmívá a pozoruje mě, jak se mi jeho dílo líbí. „Jak jsi věděl, co máš udělat?“ zeptám se.
Jen pokrčí rameny jako neviňátko a neodpovídá. „Bez atmosféry není dobrodružství, ne?“ Mrkne na mě. „Vyrážíme.“
„Kam jdeme?“ Scházím za ním po dalších schodech.
„Uvidíš. Buď trpělivá, drahoušku,“ křikne přes rameno.
„Hannah,“ opravím ho a uvědomím si, že se mě ani nezeptal na jméno. Jak vidno, nebylo pro něj zásadní, kdo se s ním za dobrodružstvím vydá. Teď si připadám ještě
hloupěji, že se courám po kampusu a možná si zlomím vaz na těch namrzlých schodech s tímhle pošukem v peleríně, který ani nechce vědět, jak se jmenuju.
Na odpočívadle se nečekaně zastaví, až do něj málem narazím. „Hannah,“ zopakuje po mně. „Těší mě,“ řekne a lehce se ukloní.
Nervózně se zachichotám. Ještě nikdy se mi nikdo neuklonil. Je tak zvláštní, ale možná i roztomilý? A má pravdu, co jiného bych dneska dělala?
„Fajn, tak jdeme, než tady umrznu.“
Poté, co jsme se zastavili v Robsham Hall, abychom vzali útokem kostymérnu divadelní katedry, a po bouřlivém dohadování o mém oblečení na večer (nutil mě do róby s korzetem ve viktoriánském stylu, ale usmlouvala jsem to na červené šaty ve stylu padesátých let s kousavou spodničkou) stojíme před dolní menzou, která je zavřená. Až na to, že dneska večer pro nás není zavřené nic, protože Finn má kouzelný svazek klíčů. Už si začínám říkat, jestli v údržbářské dílně není přivázaný k židli vrátný, kterému chybí klíče.
V menze zamíříme do části s kavárnou a dlouhé šaty, které mi vnutil, mi šustí kolem kolen.
„Co si dáma dnes večer bude přát?“ zeptá se.
Možnosti jsou omezené, protože menza je zavřená. Bez oddělení s teplým jídlem nebo saláty zbývají jen chipsy, granolové tyčinky nebo cereálie. „Dáma si bude přát vaše nejlepší cheerios s medem a ořechy, můj laskavý pane.“
„Můžeme mít i něco lepšího,“ prohlásí a přikrčí se za pultem s nádobím.
„Kdyby sis mohla vybrat ze všech jídel na světě – no, možná ne na celém světě, ale co je obvykle k mání v menze –, co by to bylo?“
Vypadá to, že se připravujeme na imaginární dýchánek, ale chce se mi hrát s ním.
„Takže?“ naléhá.
„Palačinky.“
„To je nuda. Zkus to znovu, ale tentokrát si vyber líp.“
„Palačinky s čokoládovými kousky?“
„Lepší, ale jen o málo.“
Shýbne se, otevře nerezovou lednici pod pultem s nádobím a vyndá z ní krabici mléka a malé máslo.
„Hned jsem zpátky.“ Zmizí v kuchyni, která je rozhodně nad možnosti studentů. Vrací se a jednou rukou si tiskne na prsa šlehací mísu plnou suchých ingrediencí a druhou mává zavřeným sáčkem čokoládových kousků.
„Vyskoč si nahoru.“ Ukáže na prázdný pult. „Dostalas tu nejzajímavější práci na světě. Budeš mi držet pelerínu. Ručíš mi za ni životem,“ řekne a dodá: „Ale vážně – je po mně, jestli to zašpiním. V příštím semestru hrajeme Fantoma.“
Vyhrne si rukávy a dá se do práce. Odměří mléko a spolu s vejci ho naleje do mísy se suchými ingrediencemi. Když vše rozmíchá, vysype tam celý sáček čokoládových kousků a mrkne na mě.
„Jak jsi mohl vědět, kde to všechno je?“ zeptám se. Překvapuje mě jistota, s jakou se pohybuje v kuchyni, a hlavně v téhle kuchyni, kterou evidentně dobře zná.
Přejde jinam a zapne plochý gril. Dá nad něj ruku, aby zjistil, jestli je dost teplý. Spokojeně přikývne a z police na nádobí pod pultem vyndá sběračku. „Pracuju tady. Chodím si sem přivydělat.“
„Tak proto máš všechny ty klíče.“
„Ne, to je kvůli mé další práci. Taky pracuju na děkanátu. Jako poslíček. Musím doručovat spoustu zásilek. Proto ty klíče.“
Dvě práce. Páni! Já jsem to v minulém semestru dotáhla jen na průměr čisté B a nemám žádnou brigádu. Výhodou toho, když vám zemřou rodiče, pokud se na to chcete dívat z té lepší stránky – což já rozhodně nechci –, je, že mám peníze z prodeje rodného domu, abych mohla zaplatit školné a vystudovat bez dluhu. Nevýhoda samozřejmě je, že nemáte rodiče.
„Proto jsi nejel na Vánoce domů? Že je to moc drahé?“
Finn si těžce vzdychne a naleje sběračkou trochu těsta na grilovací desku. „Je to trochu jinak.“
Rozhodnu se mlčet. Pořád se každého vyptávám a sama to tak nenávidím. Asi minutu mlčky sledujeme palačinky.
„Můj otec je idiot. Zavrhl mě, když jsem loni v létě přiznal svou orientaci. Jako kdyby svatba s černoškou byl jediný progresivní skutek, který za celý svůj pitomý život udělal. Ani se to nesnažil pochopit.“ Mluvil rychle, jako kdyby nemohl přestat.
„Ach, Finne.“ Moje reakce není adekvátní, ale nevím, jak ho utěšit. Sakra, vždyť ho znám teprve hodinu.
„Nechtěl jsem měnit školu, a tak jsem si nabral práci, abych zaplatil školné. Jenže teď jsem neudělal zkoušky, protože jsem moc pracoval. Takže to nebyl dobrý nápad.“
Obrátí palačinky. Nádherně voní. Aspoň to.
„Co na to řekla tvoje máma?“ zeptám se.
„Nic moc. Což je problém. Nevadí jí moje orientace jako tátovi, ale taky nechce jít proti němu. Ser na ně.“
Rázně přikývnu. Připadá mi neslušné říct ser na ně, protože jsou to dospělí, které neznám. Místo toho se slyším
říkat: „Máma mi umřela na rakovinu, když jsem byla ve druháku na střední, a za tři měsíce zahynul při autonehodě táta. Moje sestra je teď na cestě kolem světa a ani mi nezavolala, aby mi popřála k Vánocům.“ Netuším, proč mu to vykládám. Možná je svěřování nakažlivé.
„Vedle tvých problémů vypadají ty moje dost hloupě.“
„Nemyslím, že jsou hloupé. Spíš stojí za prd.“
„Ty tvoje taky.“
Přitáhne si dva talíře a naservíruje na ně palačinky. Pro každého pět a naskládá je na sebe. Otevře ledničku, vyndá šlehačku a tázavě se na mě podívá.
„Jasně!“ Uráží mě, že se musel zeptat. Moc mě nezná. Zatím, pomyslím si.
Cestou do jídelny si nabereme příbory a do kapes si dáme sáčky se sirupem. „Kde si přeješ sedět?“ zeptá se. Stojíme v čele jídelny a prohlížíme si řady prázdných stolů.
„Tamhle.“ Ukážu na kulatý box v rohu na opačné straně, který bývá neustále obsazený. Sedávají tam skupinky přátel, kteří studují u kávy nebo se jenom tak poflakují. Jednou chci mít pocit, že k nim taky patřím. I když tady není nikdo, aby mě u toho viděl.
KAPITOLA DRUHÁ
Finn
Vánoce č. 6, 2013
Na nočním stolku mi vibruje mobil.
Kdo mi volá tak časně ráno? Vlastně nevím, jestli je časně, ale připadá mi to tak a nemám sílu ani otevřít oči a podívat se. Počkám, až to přestane zvonit a hovor spadne do hlasové schránky.
A začne znovu. Zasténám. Mám děsnou kocovinu a žízeň, jako kdybych včera v noci vypil písek ze snad celé Sahary.
„Mám to vzít?“ zeptá se kdosi za mnou luxusním britským přízvukem.
Sakra. Přivedl jsem si sem někoho z baru.
To nikdy nedělám.
Pátrám v paměti, jestli si vzpomenu, kdo je ten člověk v mé posteli, jak se jmenuje nebo jestli se mezi námi něco stalo. Pusto. Prázdno.
Nadzvednu deku a kouknu dolů, jestli jsem oblečený. Taky nic.
„Neboj se, choval jsem se jako dokonalý gentleman. Jenom jsme se trochu mazlili,“ prohlásí. „No, vlastně docela dost.“
Uleví se mi, ale jen na chvilku. To se mě dotklo. Jsem přece ideální partner. Nejdu domů jen tak s někým. Proč by se se mnou nechtěl vyspat? A taky, proč jsem úplně nahý, jestli jsme se jenom mazlili?
„Usnul jsi,“ pokračuje.
To není zrovna sexy. Ale jestli jsem usnul, proč tady zůstal? To je divný.
„Na mým rameně,“ dodá.
No to jsem se moc nepředvedl.
Než se otočím, abych se na pana Záhadného podíval, pomodlím se ke svatému, který je patronem známostí na jednu noc: Prosím, ať není ošklivej, ať není ošklivej.
Ani náhodou není ošklivej. Pan Záhadný leží na boku, obě ruce pod tváří. Šibalsky se usmívá, jako by se dobře bavil. Do čela mu spadl jeden zatoulaný pramen skoro černých vlasů. Natáhne ruku, aby si ho odhrnul z oka. Přitom zaregistruju jasně patrný biceps.
Když si představím, jak mě klátí na postel, pocítím teplo v žaludku. Stalo se to? Nebo je to jenom moje přání?
Další problém je, že nemám ponětí, jak se jmenuje, a oba mí spolubydlící na Vánoce odjeli, takže mu nemůžu nikoho představit, aby se na oplátku musel představit on. Třeba je to dobře. Evan a Bryce teoreticky nemají problém bydlet s gayem, ale nejsem si jistý, jak by se tvářili, kdyby v naší kuchyni potkali polonahého hosta, co tu přespal.
Znovu se ozve můj mobil.
„Ze zkušenosti vím, že když někdo volá třikrát za sebou, znamená to, že je na tebe hodně naštvanej, nebo že někdo umřel.“ Pan Záhadný si podepře hlavu loktem a zřejmě by moc rád zjistil, která možnost to je.
Otočím se na záda a vezmu telefon z nočního stolku. Hannah. Slíbil jsem, že u ní budu do deseti. Už mám určitě zpoždění.
„Haló,“ zavrčím.
„Už jsi na cestě?“
„Co myslíš?“
„Vstaň a přijeď. Jsou Vánoce!“ Jak vidno, Hannah rozhodně nestrávila večer v Toolboxu pitím vodky se sodou. Má dobrou náladu. Budu potřebovat aspoň galon kafe, abych se naladil na stejnou vlnu.
„Oukej, oukej. Vstávám. Dej mi hodinku.“ Je to naprostá lež. Absolvoval jsem tu trasu mockrát, možná několiksetkrát. Dojít čtyři bloky na Sto šestnáctou, dojet patnáct zastávek na Bleecker, na stanici Broadway-Lafayette přesednout na trasu F, dvě zastávky do Essexu, pak čtyři minuty chůze k Hannah, což zabere čtyřicet pět minut, když to jde dobře.
Když všechny spoje jedou podle jízdního řádu, což nebude platit o Vánocích. Takže mám jen čtvrt hodiny na to, abych se osprchoval, oblékl a vypořádal se s chlápkem v mé posteli.
„Hodina podle Finna znamená tři hodiny,“ běduje Hannah. Dobře mě zná.
„Bude to ještě dýl, jestli mě nepustíš do sprchy. Napíšu ti, až vyrazím,“ řeknu a ukončím hovor.
„To byla tvoje máma?“ zeptá se pan Záhadný a prohlíží si mě ze svého výhodného postavení. Bojím se zvednout hlavu a zjistit, jak velkou mám kocovinu.
„Nejlepší kamarádka.“
„Aha,“ řekne zamyšleně.
Jak je vidět, nechystá se k odchodu. „Určitě musíš někde být. Koneckonců jsou Vánoce.“
„Ne. Nic neplánuju.“
Sakra. Co se divím? Není na tom nic špatného. Taky by ses na Štědrý den neopíjel v gay baru, kdybys měl milující rodinu, která by čekala, až si střízlivý brzy ráno rozbalíš dárky. Nebo možná opíjel, co já vím?
„Nebudeš s rodinou?“ zeptám se netrpělivě.
„Jsou v cizině.“
„Tak s přáteli?“
„Jsou se svými rodinami.“ V očích má šibalský výraz, což se mi nelíbí. Je dost sebestředný a nechápe to. Bože, jen chci, ať odejde, abych se mohl napít vody rovnou z kohoutku a vlézt si pod horkou sprchu.
Nemůžeš ho nechat o Vánocích samotného, našeptává mi vnitřní hlas. Teď není úplně vhodná doba poslouchat svoje svědomí. Jenže vím, že ten hlas má pravdu. Vím, jak je těžké být na Vánoce bez rodiny. Nevěřím, že se to chystám udělat… „Jestli chceš, můžeš se přidat ke mně a mým přátelům.“
„Super, to bych moc rád!“ Vrhne na mě zářivý úsměv, který by se klidně hodil do reklamy na zubní pastu. Určitě má na zubech fazety. „Pozval jsi mě už v noci, ale nepředpokládal jsem, že to platí, vzhledem k tomu, že si zřejmě náš rozhovor nepamatuješ.“
Zasténám a přetáhnu si deku přes hlavu. Může člověk umřít rozpaky? Protože teď by byla ta správná chvíle. Počkám pár vteřin, jestli si pro mě nepřijde smrt, kdyby mi snad vesmír chtěl prokázat tu laskavost, ale nic se nestane. Tak si sednu, opřu si hlavu o zeď, která mi slouží jako pelest, a nechám deku sklouznout k pasu.
Ten člověk mě napodobí a taky si sedne. Z nového úhlu pohledu si všimnu, že má místo břicha pekáč buchet. Nedívám se dost dlouho, abych spočítal, kolik řad jich má – bylo by to nezdvořilé –, ale možná jich je osm.
Natáhne ke mně pravou ruku. Stane se něco právě teď?
Nevypadá to, že budu u Hannah za hodinu, jak doufá. Možná že mě ranní sex zbaví bolesti hlavy, která už udeřila plnou silou. Pokud neočekává orál. Zvedl by se mi z toho žaludek.
„Mimochodem, jsem Theo. Pro případ, že sis to nezapamatoval.“
Takže jediný kontakt, který ten chlápek – co se tedy jmenuje Theo – nabízí, je potřesení rukou. Rozpačitě mu podám pravici.
Když se osprchuju, cítím se o trochu víc jako člověk. Riziko, že budu zvracet, odhaduju tak padesát na padesát, což není žádná sláva, ale mohl by to vyřešit sendvič.
„Que lo que, jefe? “ zeptá se Ramón, když vejdeme do vinárny kousek od mého bytu, a zvedne hlavu od sudoku. Z reproduktorů burácí Feliz Navidad. Trhnu sebou a málem se otočím a vypadnu, ale zvítězí moje potřeba uhlohydrátů a tuku.
„Můžu dostat sendvič se slaninou, vejcem a sýrem?“
„A pro tvého přítele?“
„Co chceš?“ zeptám se Thea.
Vypadá zmateně. „Máte jídelníček?“
„Ne, tohle je vinárna. K mání je slanina, vejce a sýr, vejce a sýr a nevím… podobný věci.“ Copak Newyorčan neví, jak to v takové hospodě chodí? Možná přijel na návštěvu z Anglie.
