9788024955216

JEDNA

V předvečer svých devětatřicátých narozenin, kdy celá tahle patálie začala, jsem žila v přesvědčení, že mi zbývají desítky let života (důraz na množné číslo). Stárla jsem, to ano, ale pořád jsem se považovala za mladou. Teda ne za mladou. Ale stále jsem byla v životní fázi, kdy jsem mohla nosit trička bez rukávů (někdy) anebo si vyrazit ven bez make-upu (sluneční brýle nutností!), aniž bych si vykoledovala povytažené obočí. Ani jsem nebyla na mamografu. Nejsem žádný filozof, ale pokud jsou vaše prsa tak mladá, že se odmítají nechat rozdrtit obřím zobrazovacím přístrojem, tak to už něco znamená.

Ještě té noci, kdy se konal Suzannin večírek, mi smrt připadala jako abstrakce. Jako jeden z těch smutných příběhů ve zprávách, o kterých si myslíte, že se dějí jen na vzdálených místech. Skutečných, ale zase ne tolik. Alespoň pro vás. Usoudila jsem, že smrt dříve či později čeká každého, což je přijatelné – dokonce logické –, ale mě se bude týkat v tak daleké budoucnosti, že nemá smysl se jí nějak vážně zabývat. Bylo to jako platit daně.

Anebo tomu tak bylo, dokud si ta složka z tvrdého papíru (k čertu s ní!) nenašla cestu do mých rukou. Samozřejmě, jakmile jsem jednou uviděla informace uvnitř, už se nedaly nevidět a přinutily mě uznat, že zákony přírody platí i pro mě a že můj čas, vyměřený na této planetě, skutečně nevyhnutelně skončí. Ať už v dobrém, či ve zlém, díky té absurdní složce jsem přesně věděla kdy.

Nechci, abyste mě špatně pochopili. Nejsem nemocná. Neočekávám, že se na mou počest začnou pořádat nějaké charitativní pochody nebo sbírky. Když jsem toho večera u Suzanne sfoukávala jedinou růžovou svíčku na svém dortíku, byla jsem po všech stránkách zdravá. Nekouřila jsem (tedy ne pravidelně). Nepila jsem (definujte „pravidelně“). Všechny mé důležité lékařské zkratky (BMI, BP) byly tak akorát.

Navíc jsem nikdy nedělala blbiny, jako že bych si nezapínala bezpečnostní pás. Dobře, přiznávám, že jsem necvičila tolik, jak bych měla (překlad: nikdy), a za ty roky jsem až moc pobývala na sluníčku (takže rozhodně netrpím nedostatkem vitaminu D!).

Aby bylo jasno: ne, články o parabenech jsem nebrala vážně. Nejsem mimoň. Jenom jsem se nechtěla mýt kokosem a kešu. Chci tím říct – fakticky se dá udělat šampon ze směsi oříšků? Já vám nevím. Možná je to mnou.

Za všechno může Marian, moje nejlepší kámoška. Seznámily jsme se asi před bilionem let v prváku na newyorské univerzitě na večeru poezie. Byly jsme prakticky děcka, kterým někdo předal klíče od pokoje na koleji. Marian seděla při předčítání vedle mě. Měla na sobě tričko s obrázkem kapely, na kterou jsem nebyla dost cool, abych o ní věděla, a na krku šňůry starých korálků, díky nimž vypadala bohémsky, zatímco někdo jako já by s nimi působil jako klaun. Než jsme spolu prohodily jediné slovo, věděla jsem, že patří k těm vzácným lidem, kteří se cool už narodili a kteří cool navždy zůstanou. Marian nebyla typem člověka, který by si někdy koupil minivan. Nikdy nevlastnila domácí přístroj, který by se dal označit za „praktický“. Někteří lidé jsou už zkrátka takoví.

„Chceš odsud vypadnout?“ zašeptala a útržky poezie kolem nás poletovaly jako můry. Nemohla jsem uvěřit, že se mnou mluví. „Znám bar na Druhé avenue, kde se nekontrolujou občanky.“

Uvědomuju si, že to zní nepravděpodobně, ale myslím, že jsem už ten první večer věděla, že navždycky zůstaneme přítelkyněmi.

Pár týdnů po večeru poezie jsme potkaly Andrewa, spolužáka, který se nakonec stal mým klukem a později manželem. Byly jsme v putyce, kde se čepuje ležák Pabst Blue Ribbon. Tenkrát to byla čistě nóbl záležitost. Nedokázala jsem sebrat odvahu a navázat s Andrewem hovor. Marian mě přiměla vypít půllitr piva, pak mě popadla za ruku, protáhla davem a donutila mě, abych se mu představila. Andrew se jen smál a vrtěl hlavou, pak nám nabídl pivo. Chvíli jsme spolu jen tak klábosili, jak bývá v hospodě zvykem, a vzápětí jsme zjistili, že jsme se všichni zapsali do stejného programu tvůrčího psaní. Andrew nám podal další pivo v plechu ze svých zásob na stole. Od té doby z nás byla nerozlučná trojka.

Ale to odbočuju. Asi bych vám chtěla především říct, že jedna část mé osobnosti kdysi věřila, že jsem nepřemožitelná, že každý, koho miluju, tady bude věčně. Ale kdo si to do jisté míry nemyslí, že? Nespáchala jsem smrtelný hřích. Provinila jsem se jenom tím, že jsem člověk: člověk, který může zemřít, a jak se ukázalo, skutečně zemře.

A je to. Řekla jsem to.

Jde o to, že způsobů, jak odejít z tohoto světa, je mnoho. Jsou tu odchody samozřejmé, jako jsou nemoci, zpackané operace a autonehody. Ale jsou tu i smrťáky, které zase tak samozřejmé nejsou. Třeba když někdo zakopne o koš na prádlo, zřítí se ze schodů a špatně přistane. Anebo se řízne o papír a chytí smrtící infekci. Popřípadě ho na pláži probodne letící slunečník. V jednu chvíli na sebe plácáte opalovací krém s vysokým ochranným faktorem a vzápětí – au revoir ! Když se nad tím zamyslíte, začnete si uvědomovat, že prakticky všechno v našem životě je potenciální hrozba.

A právě tím tenhle příběh asi opravdu začíná. Aby bylo jasno – umřít by zase takový problém nebyl. Můj problém, jak se ukázalo, bylo jak.

DVĚ

Začalo to seznamem.

Seznamy sepisuju celý svůj dospělý život. Vyvolávají ve mně pocit, že mám vše pod kontrolou. Jako bych mohla hravě zvládnout jakoukoliv pozemskou pohromu, pokud se mi řešení podaří vtěsnat do odpovídajícího počtu odrážek. Během let jsem sestavila nesčetně nákupních seznamů i jídelníčků, seznamy důležitých termínů (s úmyslem skutečně je dodržet), seznamy večerů, kdy můžu randit a kdy naopak musím zůstat doma, a seznamy knih, které si budu číst po večerech vyhrazených jenom mně (cha!).

Počáteční nadšení pochopitelně časem odeznělo (a „udělám to “ se rychle změnilo na „eh, mohla bych to udělat, pokud v televizi nepoběží nic dobrého“), a tak jsem od sepisování všeho možného postupně upustila. Přesto se cyklus opakoval. Když se mi v životě něco zdálo nedosažitelné, byla velká šance, že zase vezmu do ruky papír a pero. Kdybyste ještě před pár měsíci nakoukli do mé kabelky nebo zásuvek u stolu, našli byste všude zmačkané seznamy.

Ale jeden seznam jsem nikdy nezničila: svůj každoroční narozeninový seznam, který jsem si napsala do malého růžového notýsku a uložila do nočního stolku. S touhle tradicí jsem začala krátce po dvacítce. Od té doby jsem rok co rok v předvečer svých narozenin vytáhla tenhle sešitek a připsala do něj seznam všech věcí, které, jak jsem doufala, v příštím roce zlepším na sobě i svém

životě. Nový rok. Nová stránka. Chápete, jak to myslím. Nadpis vždy odpovídal mému nastávajícímu věku, například: „Rok dvacet sedm“ – a pak jsem ta slova podtrhla tenkou ostrou linkou.

Je zvláštní mít tak osobní záznam a udržovat si schopnost ohlížet se v životě a svírat v ruce konkrétní připomínky toho, jak mi kdysi tolik nepodstatných věcí připadalo jako životní nutnost.

Například životní cíl pro rok dvacet dva: „Dej si panáka v každém baru na Manhattanu!“ (Což je nemožné, když uvážíte, kolik barů každoročně vzniká a zaniká. Ale určitě jsem to zkusila.) A pro rok dvacet tři: „Udělej něco zásadního se svými vlasy! (Blond? Růžová? Všechno, jen ne hnědá!)“ Jednoznačně pozoruhodný okamžik mé existence.

Ale jak léta ubíhala, objevily se na seznamech nové, významnější trendy. Zaprvé se seznamy začaly prodlužovat (asi špatné znamení) a zadruhé jsem si začala každý rok zapisovat stejné položky (rozhodně špatné znamení). Při zpětném pohledu mě napadá, že jsem si možná měla vést samostatný zápisník, kam bych zaznamenávala všechny své výmluvy. Přesto jsem si s nesplněnými položkami nikdy moc hlavu nelámala. Pokud mě někdy zamrzely, stačilo zalistovat prázdnými stránkami, které mě čekaly. Byly jako úhledné drobné obdélníkové připomínky mnoha východů a západů slunce, které se stále vznášely nad mým osobním obzorem. Připomínky nekonečného času, který se přede mnou rozpínal, a já snila, lelkovala a popisovala, jak by měl vypadat můj život, místo abych ho skutečně žila.

Bráno kolem a kolem, tak nějak jsem na tom byla i minulý rok. Tehdy se celé tohle fiasko dalo do pohybu – všechno s tou složkou a Marian s tou směšnou party a plameňáky (ano, těmi tropickými ptáky, ale k tomu se dostanu). Začalo to jednoho červnového večera. Seděla jsem na kraji postele, pořád jsem na sobě měla věci do práce a zbývaly mi jen minuty, než budu muset znovu vyběhnout ze dveří. Pořád jsem spěchala. Ať už šlo o jakýkoliv úkol, vždycky jsem měla pocit, že mě tíží nějaký jiný problém,

kterému bych se měla v tu chvíli věnovat víc. Každopádně tehdy jsem vytáhla svůj starý dobrý růžový zápisník, nalistovala novou stránku a řekla si, že mám celé dvě minuty na to, abych si poznamenala cíle pro nadcházející rok. Důmyslné, já vím. Nauč se vařit (nejen sbírat recepty z časopisů). Cvič (připomínka: cvičit znamená se zpotit). Přestaň s kouřením na verandě (Myslím to vážně. Kolik ti je?). Nikam nepospíchej. Nenadávej (Tommy tě slyší!). Přestaň otálet. Odejdi z práce. Začni znovu psát. Dej opravit stůl, abys mohla jíst jako dospělý člověk. Každý večer si před spaním přečti novou báseň. Častěji choď s Andrewem do společnosti. Víc si hraj s Tommym. Pořádně se o sebe starej. Vyžehli si oblečení (nejenom zepředu, stejně to všichni poznají). Odjeď na opravdovou rodinnou dovolenou (viz: „maličké papírové slunečníky v koktejlech“). Ukliď dům (to znamená: přestaň žít v obří herničce). Víc se směj. Zahrada? Vyzkoušej některá z dechových cvičení.

Jako každý rok jsem zapomněla zvážit, jak chci tahle předsevzetí splnit. Místo toho jsem zírala na stránku a přesvědčovala se, že přijdu na to, jak každou položku zdárně odškrtnout, i když jsem to v minulosti nikdy neudělala. Jenže právě tuhle součást narozenin jsem začala chápat teprve nedávno. Narozeniny nejsou o dárcích a stuhách. Nejsou o večírcích nebo fotkách nebo drobných pastelových svíčkách na dortu. Jsou o tom, že prožíváme krátký pocit očekávání. Pro tento den jsme schopni zavřít dveře za našimi chybami a držet se falešné naděje, že k dalšímu roku budeme přistupovat moudřeji. Něco si přejeme. Sfoukneme svíčky a říkáme si, že tenhle rok bude patřit nám.

Když jsem přestala zírat na seznam, zasunula jsem notýsek zpátky do nočního stolku. Hodila jsem na sebe džíny a nejmíň zmačkanou košili, kterou jsem našla, své dlouhé myší vlasy stáhla do rozcuchaného drdolu a nasadila si želvovinové brýle. Co na to říct? Byl to můj typický vzhled: rozvrkočená a šik. Vyběhla jsem na chodbu. V polovině cesty ke schodům se mi do bosého chodidla zabodla zbloudilá kostička z Tommyho lega.

„Kůůůrvááá!“ zaječela jsem dost hlasitě, aby mě slyšela celá čtvrť.

„Slyšeli jsme to!“ křikl Andrew zdola.

„Máma musí dát penízky do kasičky na nadávky!“ zapištěl Tommy.

„Omlouvám se!“ kála jsem se a vytáhla kus červeného plastu, který se mi zaryl do kůže. Noha mě bolela, takže jsem vztekle mrskla legem zpátky na podlahu. Snažila jsem se ignorovat fakt, že jsem během pouhých několika vteřin porušila jedno ze svých narozeninových předsevzetí. Dobře. Technicky vzato hned dvě.

Zítra, říkala jsem si. Seznam startuje až zítra. Řítila jsem se do přízemí a přeskočila hromadu autíček na hraní. Kurva drát, jenom ne dneska!

Koneckonců už mám zpoždění. Jako vždycky.

„Mami! Podívej! Táta je poník!“

Zabrzdila jsem pod schody, v noze mi cukalo a strategicky jsem manévrovala přes překážkovou dráhu plnou hraček, zmuchlaného prádla a polštářů z gauče, které moji miláčkové rozházeli po podlaze. Tommy, s obličejem skrytým pod maskou superhrdiny, projížděl obývacím pokojem na Andrewových zádech. Přimhouřila jsem oči a podívala se blíž na Tommyho kostým. „Ty máš místo pláštěnky moje šaty do práce?“

Malý vykulil oči, až byly velké jako talíře, a kopl otce do boků. „Hyjé!“ zařval. „Zloduch po nás jde!“

„Ahoj, miláčku.“ Andrew cválal po podlaze z tvrdého dřeva. „Jestli si takhle budeme hrát ještě dlouho, možná mi budeš muset připravit ledovou koupel.“

„To zní, jako by jeden z nás stárnul.“ Obrátila jsem tašku a vysypala z ní spoustu Tommyho hraček a svačinek na jednu obrovskou uspokojující hromadu. Zamžikala jsem. „Máš štěstí, že to

Brown

nejsem já.“ Sáhla jsem do ledničky pro talíř s chuťovkami, které se mi podařilo narychlo připravit.

„Sluší ti to,“ zahalekal Andrew, když se zvedal z podlahy. „Nová košile?“

„No, ehm.“ Vždycky když mi někdo složil kompliment, chovala jsem se jako neohrabaný puberťák. Odloupla jsem si z blůzy trochu vysušené modelíny. „Ne tak docela.“

Andrew se uculil a předstíral, že nevidí, jak jsem cvrnkla modelínu z nehtu kamsi do pokoje. „Mimochodem, volali z ordinace doktora Whitea. Týkalo se to odběru krve.“ Andrew si protáhl záda a upravil si oblíbené tričko prožrané od molů. Navzdory vráskám, které se mu vytvořily kolem očí, si stále zachovával stejné chlapecké kouzlo, které mě k němu táhlo už na vysoké škole. „Alespoň myslím.“

„Upíři!“ vykřikl Tommy.

„Je mi líto, mrně.“ Hodila jsem mu kousek křupavého chleba. „Žádní upíři.“ Otočila jsem se k Andrewovi. „Zvou mě na každoroční dámskou návštěvu.“ Tak jsem říkala pravidelné prohlídce na gynekologii. Kdykoliv došlo na moje tělo, byla jsem stále víceméně rozpačitá teenagerka. „Asi mi chtěli sdělit výsledky testů.“

Obrátila jsem pozornost k Tommymu. „Hej, kámo!“ Vzduchem prolétla zlotřilá hračka. „Sundej ze sebe moje šaty a hoď je zpátky do koše na prádlo, ano?“

„Nemůžu,“ prohlásil Tommy prostě a jednoduše.

„Proč?“ Prohrabávala jsem zásuvky, abych našla igelitový obal.

„Protože jsem superhrdina a vesmírný kovboj,“ vysvětlil mi věcně.

Zápasila jsem s kusem plastu, abych ho uhladila a vyrovnala. „Dobře. Jak dlouho ještě plánuješ být vesmírným kovbojem a superhrdinou?“

„Alespoň do zítřejšího rána,“ oznámil. „Možná déle.“

Překročila jsem obří balík se zdravými svačinkami, který jsem si nedávno vyzvedla v místním velkoobchodě, a ještě jsem ho

neuklidila. „Fajn.“ Zabalila jsem talíř a zadkem zabouchla ledničku. „Máš čas do snídaně.“

Tommy si zvedl masku na hlavu a jemné blond vlasy mu trčely nahoru jako hroty. „Mami, kam jdeš? Dneska máme pizzu. Vždycky jsi ráda, když máme k večeři pizzu.“ Hotové jídlo, doručené v krabici až pod nos. Co na to říct? „Už jsem pro nás prostřel.“ Ukázal na tři podložky vyrobené z navzájem propletených pruhů barevného papíru. Vyměnili jsme si s Andrewem pohled. „Taky jsem natrhal kytky,“ pokračoval Tommy a ukázal na sklenici plnou zvadlých pampelišek.

Kousla jsem se do rtu. Zuby mi klouzaly po balzámu, mém osvědčeném kosmetickém produktu. „Jde o to, že ten stůl je pořád pěkně rozbitý.“ Kývla jsem směrem k dřevěné noze obalené bublinkovou folií a stažené lepicí páskou. Noha se začala viklat už před několika týdny, když jsem na stůl naskládala tucet krabic s velkými sklenicemi na uskladňování potravin. Zdálo se, že stejně jako já i náš stůl sotva unese tíhu našeho života. „Ale prostřel jsi nádherně,“ pochválila jsem synátora. Otočila jsem se k Andrewovi. Napravíme to příští víkend, naznačila jsem mu němě, i když tuším, že jsme oba věděli, že ten kus dřeva zůstane rozbitý celé týdny. Nejspíš měsíce.

Tommy mi ovinul ruce kolem stehna. „Proč musíš jít?“

Pocuchala jsem mu vlasy. „Protože sousedky pořádají večírek pro maminky…“

„Večírek!“ vypískl Tommy. „Ve všední den?“

Nikdy jindy jsme se sejít nedokázaly. Víkendy byly příliš nabité pochůzkami a domácími pracemi, jak jsme se všechny pilně připravovaly na nový týden.

„Bude dort?“ zeptal se Tommy. Sakra. Na to jsem nepomyslela. „Radši by být neměl,“ zamumlala jsem.

„Chci jít s tebou!“ škemral.

„Věř mi, nechceš.“ Povzbudivě jsem ho stiskla. „Nikdo nechce.“

Brown

Andrew kroužil boky, jako by měl na sobě neviditelnou obruč hula hoop a pak mě políbil. „Maminka si musí v kuchyni paní Johnsonové koupit krém na nohy.“

Tommy svraštil obličej. „Proč by si maminka kupovala krém na nohy v kuchyni?“ Pak se divoce rozesmál, jako by nákup kosmetických výrobků rozestavěných vedle misky s banány byla ta nejsměšnější věc, jakou kdy slyšel. „Každý přece ví, že krémy se kupují v obchodě.“

Tommy měl sice pravdu, ale naše sousedky by s ním nesouhlasily. Každých pár měsíců se ženy z Ferndale Lane shromáždily kolem jednoho z kuchyňských ostrůvků a rozjímaly nad kosmetickými výrobky, které žádná z nich nechtěla, ale všechny byly nuceny si je koupit. Dozvěděla jsem se, že tyhle akce jsou způsob, jakým se ženy z předměstí vypořádávají s krizemi středního věku. Místo aby si oholily hlavy nebo investovaly do nepraktických šatníků jako normální lidé, vrhly se do pyramidových obchodů a pak se chovaly, jako by prodávání rtěnek vyrovnaných vedle talířů s nakrájenou syrovou zeleninou byla jejich životní vášeň. Byl to problém.

„Proč tam musíš jít?“ zeptal se Tommy.

„Protože když nepůjdu,“ poučila jsem ho, „tak všechny sousedky stráví celou noc přemýšlením o tom, proč jsem nepřišla. A budou mě pomlouvat za zády.“

Tommy vyhodil nad hlavu gumový míček. „Co znamená pomlouvat za zády?“

Nemohla jsem si pomoct a znovu jsem ho stiskla. Strašně jsem ho milovala, i jeho nevinnost.

„Znamená to mluvit o někom špatně, když tu zrovna není, aby se mohl bránit.“

„Ale o kamarádech se špatně mluvit nemá,“ namítl.

„Já vím, kámo.“ Vzala jsem ho za bradu a políbila. „Dospělí jsou hrozní. Slib mi, že navždycky zůstaneš mladý.“

„Ne!“ zařval. „Vesmírní kovbojové a superhrdinové nic neslibují!“

čas

„Fajn.“ Sáhla jsem do kabelky a hodila pár mincí do kasičky na nadávky – přerostlé zavařovací sklenice stojící na pracovním pultu – a rychle jsem se probírala neotevřenou poštou. Účet. Blbost. Další účet. Další blbost. Zastavila jsem se u tenké obálky. Časopis Metrics Literary Magazine, New York, NY. Roztrhla jsem ji. Vážená paní Straussová, děkuji za váš příspěvek. Bohužel…

Příspěvky do literárních časopisů jsem posílala už léta. Vlastně celá desetiletí. Redaktoři těch lepších se naučili zdvořile odmítat mou práci prostřednictvím mailů, takže moje pošlapané sny existovaly jen v síti virtuálních světů. Ale ty malé časopisy, které mimo akademickou obec nikdo neznal, mi zhmotněné neúspěchy stále posílaly poštou. Já nevím. Možná to byla součást poetické zkušenosti, že jsem čas od času musela pocítit jejich váhu.

Zmačkala jsem papír dřív, než si ho stačil prohlédnout někdo jiný. „No nic,“ řekla jsem Tommymu, zatímco jsem se prohrabávala hromadou plastových figurek, abych našla svoje boty – pár neutrálních balerínek, které jsem nosila tak dlouho, že jsem si ani nebyla jistá, jestli jsou ještě v módě. „Jenom mi slibte, že nebudete hrát vybíjenou v obýváku, zatímco budu pryč.“

„Nebudeme,“ oznámili mi sborově a já okamžitě věděla, že budou.

Zavrtěla jsem hlavou, poslala jim vzdušné polibky a stiskla kliku. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Tommy vší silou hodil míč na Andrewa. Zavřela jsem za sebou dveře právě včas, abych zaslechla, jak se něco tříští. Neotočila jsem se.

Koneckonců některé věci je lepší nevědět.