Hrad Carew, jižní Wales, duben 1093
Nesta byla právě ve stájích, aby přivítala na svět Heřino nové hříbě, když se její otec vrátil domů. Hřebeček, ještě mokrý od plodové vody, se potácivě postavil na nohy, aby okamžitě upadl zpátky do slámy. Klisna povzbudivě zaržála a olízala potomka dlouhými tahy jazykem, dokud se znovu nepokusil vstát. Tentokrát se mu to podařilo. Kymácel se na všech čtyřech, ale neklesl.
„Bude z něj pěkný válečný kůň,“ poznamenal štolba Dewi, když hříbě odklopýtalo do bezpečí matčina boku. „Vypadá dočista jako jeho otec.“
Nesta se užasle a potěšeně usmála, jelikož hříbě skutečně vyhlíželo přesně jako Taran, přední plemeník knížecího hřebčína v Carew. Otec na něm před třemi dny vyjel na tažení na sever do Breconu, kde nenávidění Normané stavěli další ze svých hradů, jimiž je stále víc zatlačovali do velšského vnitrozemí. Mírová
dohoda, kterou otec uzavřel s králem Vilémem Bastardem, zemřela spolu s ním, a za nové vlády jeho syna Viléma Ryšavého normanští baroni z Pomezí obrátili
lačnou pozornost západním směrem a pohlíželi na velšská knížectví jako na jablka zralá ke sklizni. Před deseti dny dorazily na Carew zvěsti, že se Normané spojili s otcovým dávným a úhlavním nepřítelem z Powysu, s Cadwganem z rodu Bleddynů, na což otec reagoval tím, že vyrazil se svou válečnou družinou, aby zastavil jejich vpád.
Hříbě se postavilo zeširoka jako opilec a hledalo klisnino vemínko.
„Jak mu budeme říkat, mladá paní?“ zeptal se Dewi a zamrkal.
Nesta naklonila hlavu. „Tymestl,“ rozhodla. Bouře, syn Hromu. Kdykoli se dívala na otcovo cválající chovné stádo, na vlající hřívy a ocasy, srdce jí plesalo radostí. Jejím oblíbencem byl Taran s klenutým krkem a hrdě vysokým krokem, avšak milovala i štíhlé klisny s lesklou srstí a nohatá, poskakující hříbata. Koně z Carew byli vyhlášení a žádaní po celém Walesu.
„Dobrá volba,“ kývl Dewi. „Váš otec bude souhlasit.“
Nesta se nad pochvalou zatetelila. Modlila se k Bohu, aby se otec brzy vrátil. Chtěla být první, kdo mu ukáže nový přírůstek. Zakručelo jí v žaludku. Hned po probuzení se spěšně oblékla, zapletla si vlasy a utíkala do stájí, jelikož věděla, že k porodu dojde co nevidět. A teď, ačkoli měla hlad, stále otálela. Nechtěla odejít od klisny s hříbětem. Na několik vzácných okamžiků sdílela tuto nádhernou zprávu jen s Dewim.
Štolba se na ni vědoucně usmál a rozbalil ubrousek se snídaní, pečeným chlebem a prorostlou slaninou. „Jen si vezměte, mladá paní.“
Nesta sklopila s milostivou důstojností hlavu. Byla dcera knížete a podle toho se musela chovat, ale Dewiho znala od chvíle, kdy ji coby baculatou holčičku držel na poníkovi, a jejich vztah se ubíral vlastními pravidly hierarchie. Nesta měla Dewiho moc ráda a on, jenž zplodil pouze syny – dospělé muže, kteří sloužili ve válečné družině lorda Rhyse –, ji hýčkal jako princeznu.
Nesta se zakousla do měkké chlebové placky, sice pečené na rozžhaveném kameni, ale chutné, na níž ležel tenký plátek tučné slaniny vonící po kouři a bylinkách. Jakmile se hřebeček poprvé napil mléka, stočil se na slámě a usnul, zatímco Hera nad ním postávala, očichávala ho a jemně do něj šťouchala nozdrami. Jarní slunce stoupalo po obloze a nastalo pěkné, průzračné ráno. Dnes nebyl den na to, aby předla v matčině komnatě s čtyřletým bratrem Gruffyddem u nohou, ale aby skočila do sedla a vyjela si podél řeky nebo přes kopec k Manorbier, kde by pozorovala bíle zčeřené vlny valící se na pobřeží.
Strážný na hlídce náhle vykřikl z palisády a zatroubil na roh. Nesta okamžitě z hloubi duše věděla, že oznamuje otcův návrat. Oprášila si drobky ze šatů a vyběhla na dvůr. Když se velká dřevěná brána otevřela, zrychlil se jí dech rozčilením.
Jakmile se dovnitř chaoticky a vyčerpaně vpotáceli první muži, vytřeštila oči. Z otcovy hrdé a silné válečné družiny se vracela neorganizovaná tlupa raněných
a poražených mužů. Se stoupající panikou hledala vzpínajícího se hřebce se šindelově lesklou zádí a černovlasého muže ve splývavém červeném plášti, avšak neviděla ani jednoho. Mezi vojáky nezahlédla ani otcova bratra, strýce Rutherka.
Bránou projeli Dewiho synové Morgan a Geraint. Morgan vedl hnědáka, přes kterého leželo bezvládné tělo. Nesta zatajila dech. Mrtvý muž měl vlasy jako půlnoční obloha a červený plášť byl silně potřísněný tmavými červenohnědými fleky.
Dewi vyběhl ze stájí za ní a na dvoře se začaly srocovat hloučky ohromených sloužících, oči navrch hlavy a dlaně přes ústa.
„Blíží se Montgomery a za ním Cadwgan s družinou,“ oznámil Morgan ponuře. „Máme nanejvýš pár hodin. Spěchali jsme, co to šlo, a jsme vyčerpaní. Mnozí z nás padli. Je nás málo, abychom dokázali uhájit Carew.“
„Kde je lord Rutherk?“ zeptal se Dewi.
Geraint se znechuceně ušklíbl. „Vzdal se Normanům a přísahal jim spojenectví, aby si zachránil krk. Nečekejte, že nám pomůže.“
Nesta rozhovor slyšela, ale nic pro ni neznamenal. Otec se vrátí a všechno dá do pořádku. Nemůže být mrtvý. To tělo přehozené přes koně není jeho. Jak by také mohlo, když to není Taran? Jak by mohl být v Pánu, když je tak velký a silný? Nenechá svůj lid bez vedení a bez ochrany.
Dewi ji vzal za ruku a otočil ji směrem k síni. „Dítě, běž pro svou matku. Musíme pryč.“ Snažila se mu
vytrhnout. Potřebovala vidět tvář muže visícího přes hnědáka, aby se ujistila, že opravdu není jejím otcem. Dewi ji však nepustil. „Všechno ostatní musí počkat,“ prohlásil se stoupající naléhavostí. „Teď musíme utéct. Jde o život. Rychle, pospěš si!“
V jeho očích spatřila směs tvrdosti a soucitu a vzpamatovala se. Vykřikla, vyškubla se z jeho sevření a prchla před šokujícím výjevem otcovy poražené družiny.
Čas se pro ni změnil ve zdlouhavou jízdu v mlze a rychlou plavbu v rozbouřené řece zároveň. Nesta si sbalila šperky, kvalitní šaty a stužky – věci, jež byly znamením jejího postavení coby hýčkané dcery dyfedského velkoknížete. Byl to ale jen sen. Až se za chvíli probudí, bude ležet v bezpečí své postele. Nemilosrdně se štípla, až si způsobila modřinu, ale noční můra zůstávala skutečností.
Její matka Gwladus zachmuřeně zabalila jejího bratříčka Gruffydda do pláště a klekla si před něj, aby látku zajistila jehlicí. „Buď hodný a statečný chlapec,“ oslovila ho chvějícím se hlasem. „Dělej, co ti řeknou, a já se k tobě vrátím hned, jak to půjde.“
Hoch vážně kývl, oči vykulené, užaslé, kousíček k slzám, zatímco ho matka spěšně vyvlekla na dvůr a podala ho Dewiho synům, kteří už čekali na čerstvých koních. „Nezastavujte ani za nic,“ zajíkla se. „Dostaňte ho do bezpečí. Tady jsou jeho šaty a peníze na útratu.“
„Ochráníme ho vlastními životy, lady Gwladus,“ zapřísahal se Morgan a silnými pažemi sáhl po Gruffyddovi. Geraint se mezitím postaral o vak s oblečením a převzal měšec s mincemi.
Nesta ještě na okamžik zahlédla vystrašený obličej bratříčka, než ho Morgan zvedl k sobě do sedla a otočil koně. Vyrazili ostrým klusem k bráně a za chvíli byli pryč.
„Bože dej, ať dorazí k pobřeží včas, prosím,“ zašeptala její matka a pokřižovala se. Roztřeseně se nadechla a pohlédla na Nestu. „Musíme si také pospíšit – máš všechno zabalené?“
„Ano, máti.“ Nesta ukázala na vlastní uzlíček. Před čtyřmi lety během rozbrojů s Cadwganem z Powysu museli na nějaký čas prchnout do Irska, takže přípravy na útěk nebyly žádnou novinkou, ale tentokrát to bylo jiné.
Normané měli děsivou pověst a její otec byl… nemohl je vést.
„Dobře. Vezmi si plášť a zakryj si vlasy – hned.“
Nesta polkla. „Máti…,“ začala, ale vzápětí zmlkla, jelikož jí slova uvízla v hrdle.
„Ach, dítě…“ Gwladus přehodila Nestě plášť přes ramena stejně jako předtím Gruffyddovi a zapnula ho svojí oblíbenou stříbrnou broží s granátem. „Hlavně žádný pláč. Buď statečná tak, jak by si to tvůj otec přál a jak by ti to nařídil.“
Nesta tvrdě polkla a kývla, aby dala najevo, že rozumí, ačkoli její svět se právě roztříštil na tisíc kousků. Matka ji horoucně objala a společně opustily hrad, nechajíce za sebou život, který byl ještě před hodinou v pořádku a v bezpečí, avšak teď zničehonic zmizel, jako když poryv větru sfoukne svíčku.
Později dopoledne uprchlíci dorazili ke kamenné strážní věži při ústí řeky, tři míle od sídla Pembroke, a nedaleko
pobřeží si postavili stany. Hlídač, zamračený, plešatící chlapík ve středním věku, jim předal vzkaz, že Morgan s Geraintem a Gruffyddem před dvěma hodinami bezpečně odpluli na lodi s nákladem vlny do Irska ke dvoru Diarmaita MacEnny, krále z Leinsteru. Ke břehu měly přirazit další lodě, ovšem až s přílivem, který měl nastat teprve za několik hodin.
Tři válečníci z družiny lorda Rhyse opatrně sejmuli pánovo tělo z koně, uložili je na prkno, paže na prsou zkřížené. Nesta stála vedle matky a zírala na provizorní máry. Otec měl neposkvrněnou tvář. Ostře řezané rysy byly stále krásné, ačkoli dech se už vytratil. Tolik si přála, aby se mu znovu zvedla hruď, aby otevřel oči usmál se a řekl, že to byl jen trik. Kdyby uvěřila tomu, že se jí všechno jen zdá, mohla by žít od okamžiku po okamžik a vědět, že až se probudí, všechno bude znovu jak dosud. Vždyť jak by mohl její hezký otec plný síly znenadání přijít o veškeré smysly a city? Jak by mohl znovu neusednout v síni a nevládnout se stříbrným žezlem v ruce? Jak by mohl nepít medovinu z knížecího rohu?
Tohle přece nemůže být pravda.
Její matka s pevným sebeovládáním přistoupila k manželovu tělu a sklonila se, aby ho políbila na čelo. „Bůh opatruj vaši duši, můj věrný choti,“ zašeptala. „Budete pomstěn, to vám přísahám. Váš syn je v bezpečí za mořem a vrátí se, až nadejde správná chvíle, aby udeřil. Tohle není konec – tohle je teprve začátek.“
Nesta zaťala pěsti, až se jí nehty zaryly do dlaní. Dokonce i kdyby se bratr skutečně jednou vrátil a pomstil
otcovu smrt, jsou mu teprve čtyři roky, což znamená, že před nimi jsou dlouhá léta čekání.
Matka poručila, aby přinesli vodu na umytí těla a z jednoho vaku plátno na rubáš. Zatímco muži kopali hrob, jejich kaplan se modlil. Nesta si klekla, aby pomohla matce. Otřela jednu otcovu paži, vyškrabala zpod nehtů zaschlou krev, držela chladnou, nehybnou ruku, která ji hladívala po vlasech. A přesto se zdráhala uvěřit. Jeho odchod byl příliš ohromující, aby ho dokázala přijmout.
U mrtvoly je nepřístojné ptát se na tři věci: „Kdo ho zabil?“, „Kdo to leží na márách?“ a „Čí je ten čerstvý hrob?“ Alespoň tak to stojí v zákonech, které pro svůj lid v Cymru vydal její pra-praděd Hywel Dda. Jenže v těchto časech, kdy se všechno rozpadá na prach a rodina je rozprášená do všech koutů světa, je těžké uchovávat vzpomínky pro další pokolení.
Matčin žal byl tvrdý a hladký jako kámen. Ten její připomínal mlhu.
Gerald FitzWalter vhodil do ohně další poleno a díval se, jak dopadlo na šedivějící uhlíky s horkými rudými spodky. Do temnoty rázem vytryskla sprška jisker, která v něm vyvolala představu velšských draků – což by samozřejmě před ostatními muži shromážděnými kolem táborového ohně nikdy nepřiznal.
Normanský velitel Arnulf de Montgomery přijel na Carew za soumraku a nalezl jej opuštěný se známkami spěšného odchodu. Ohniště v síni dosud doutnalo a na dvoře klovalo několik slepic, z nichž jedna posloužila
Geraldovi a jeho seržantům jako večeře, přestože byla tuhá jako zimní boty a Gerald si dosud z mezer mezi zuby tahal vlákna masa.
Tři dny pronásledovali zbytky válečné družiny Rhyse ap Tewdra, ale Velšané jim vyklouzli v lese, rychlí a mrštní jako přízraky. Nedůvěřoval i jejich průvodci ani co by se za nehet vešlo, i když se Rutherk, bratr Rhyse ap Tewdra toužil stát jejich novým spojencem. Gerald ho podezříval, že ze všeho nejvíc chce vládnout Dyfedu, což znamenalo zmocnit se Rhysovy ženy a dětí, zejména chlapce. Rutherk nebyl šťastný, když zjistil, že je Carew opuštěný. Na pronásledování však bylo příliš pozdě a koně si potřebovali odpočinout.
Gerald sáhl po poháru, ale vzápětí místo toho popadl dýku a překvapeně zaklel, když se v odlesku strážního ohně objevil Velšan středního věku v kápi z ovčí kůže a tunice v odstínu mezi olivovou a šedou barvou. Ifan byl jedním z jejich zvědů, cenný, jelikož mluvil normanským jazykem – sice otřesně, ale lépe než Gerald velšsky, ačkoli se zlepšoval.
Když zvěd viděl, jak Geralda vyvedl z míry, oči se mu pobaveně zaleskly. „Nebuďte tak hrrr s tou dýkou, můj dobrý pane,“ poznamenal. „Přináším zprávy.“
Gerald obezřetně stáhl ruku z jílce nože. Velšané se pohybovali kradmo jako vlci a ve zdejším kraji znali každý kámen. Ale ačkoli milovali stříbro, jejich věrnost byla vrtkavá a nedala se koupit – pouze jejich služby. Geraldův pán, Arnulf de Montgomery, je platil královsky, ale nevěřil jim. „A jaképak?“
Zvěd si olízl rty a zadíval se na pohár. Gerald mu ho s uštěpačným úsměvem dolil vínem a podal. Na normanské víno si Velšané nikdy nestěžovali.
Ifan se napil, s požitkem mlaskl a pak prohlásil: „Jsou u strážní věže u ústí nad Pembroke a doufají, že odplují do Irska dřív, než jim v tom stačíte zabránit.“ Pokrčil rameny. „Je úplně jedno, jestli uprchnou, nebo je zajmete. Kníže Rhys je mrtvý a nezůstal nikdo, kdo by zaujal jeho místo. Rutherk ap Tewdr by se sice náramně rád stal lordem z Dyfedu, ale není dost silný, aby mohl na bratrův trůn usednout.“
Gerald si přejel dlaní přes strniště na bradě. „Tak za kým půjdou?“
„To není otázka pro mě, mylorde.“ Ifan se znovu napil. Tentokrát víno převaloval v ústech, než ho polkl.
„Možná, ale ptám se tebe.“
„Měl byste si dávat pozor na lorda Cadwgana. Prahne po tomhle území už dlouho a s knížetem Rhysem se proto několikrát střetl. Naposledy dal lord Rhys stít dva jeho bratry. Cadwgan si bude chtít urvat něco pro sebe a svého dědice Owaina, který dospívá.“
„Zajímavé.“ Gerald natáhl ruku, aby mu Velšan vrátil pohár. Číše by mu takhle nezmizela poprvé a už se poučil. „Odvedu tě k mému pánovi – tohle bude chtít slyšet přímo od tebe.“ Vyplatil zvědovi stříbrňák, na kterém byla vyražena hlava krále Viléma Ryšavého.
Ifan vhodil minci do měšce u pasu. „Třeba by urozený normanský lord chtěl využít příležitost v Dyfedu?“ Oči se mu výsměšně zaleskly.
Geral na něj tvrdě pohlédl. „Nezacházej příliš daleko.“
Ifan se nepřestával usmívat. „Jen tak daleko, jak potřebuji, fy arglwydd,“ uštěpačně označil Geralda za svého pána.
Gerald si drzého zvěda dál nevšímal a zamířil spolu s ním od strážního ohně do síně, kde u ohniště debatovali Arnulf de Montgomery, jeho bratr Hugh a velšský šlechtic Rutherk ap Tewdr. Povídali si prostřednictvím tlumočníka.
Arnulf de Montgomery okamžitě vzhlédl. Měl oči světlehnědé jako liška a zároveň byl i jako liška štíhlý. Jeho bratr oproti tomu měl rozložitá ramena a přes opasek se mu valilo břicho.
„Jsou na pobřeží za Pembroke, u strážní věže. Čekají na irskou loď,“ informoval ho Gerald. „Na rozdíl od nich máme štěstí.“
„A co ten kluk?“ zeptal se Rutherk přes tlumočníka a v hezké tváři se objevily obavy. Gerald ho už z principu nesnášel: chlap, který prodal vlastního bratra, místo aby při něm pevně stál, si nezasloužil jakoukoli úctu –ačkoli u vládnoucích velšských rodů to nebylo nic neobvyklého.
„Je tam celý dvůr, fy arglwydd,“ pokračoval Ifan. „Viděl jsem dceru s matkou, stejně jako tělo lorda Rhyse ležící na zemi. Jestli je hoch s nimi, těžko říct. Nezahlédl jsem ho. Mají tak dvacet válečníků a přibližně stejný počet sloužících.“
Hugh de Montgomery si založil paže na břiše. „Měli bychom vyrazit hned za úsvitu. Jinak to nebude mít cenu.“
Arnulf kývl na Geralda. „Ať se muži připraví.“
„Pane.“ Gerald se uklonil, zapálil si u ohně lucernu a vrátil se ven, aby zkontroloval hlídky a obešel okolí. Párkrát se zastavil u ohňů, promluvil si s vojáky a předal jim informaci, aby byli časně ráno připravení. Pečlivě plnil Arnulfovy příkazy a nenechával nic náhodě. Pokud chtěl povýšit, musel dokázat své hodnoty. Wales byla země příležitostí, na rozdíl od Anglie, kde jako mladší syn měl vyhlídky omezené. A kromě ambicí ho Wales zvláštně přitahoval jako tenká zlatá nit zdobící jeho duši.
Tiše si broukal a naposled zašel do stájí. Světlem se mihla kočka s malou krysou v zubech. Velšané tu ve spěchu nechali slámu a seno. Zkontroloval vlastního koně, jestli se o něj jeho panoš řádně postaral. Válečný oř Brun zastříhal ušima a Gerald se zastavil, aby ho pohladil po husté hřívě a tiše k němu promlouval, než se přesunul k jezdeckému a nákladnímu koni.
Popošel dál i k válečným koním Montgomeryů, které odchoval další z Arnulfových bratrů, Robert. Byli to nádherní šedáci, statní, temperamentní a rychlí jako vítr. Gerald si toužebně povzdechl, jelikož tak luxusní zvířata si mohli dovolit leda králové a knížata, nikoli pouzí rytíři žijící ze mzdy.
Za šedáky stál poslední přírůstek Arnulfa de Montgomeryho – hřebec knížete Rhyse, jehož se zmocnili během bitvy. Mladý kůň byl přenádherný. Srst se mu leskla jako šindel umytá bouří. Gerald se k němu postavil, aby si hřebec zvykl na jeho pach, a pak ho zlehka pohladil po hladké, klenuté šíji. Oř dupl, pohodil hlavou, ale Geraldovi dovolil, aby se ho obdivně dotkl.