OSOBY
Rodina na zámku Ashmore
Giles Tallant, šestý hrabě ze Staintonu
– jeho manželka Kitty, hraběnka
– jejich syn Louis, lord Ayton
– jeho nejstarší sestra Linda, provdaná za vikomta Cordwella
– jejich děti Arabella a Arthur
– jeho bratr Richard
– jeho sestra Rachel, 18 let
– jeho sestra Alice, 17 let
– jeho ovdovělá babička Victoire (grandmère, stará dáma)
– nevlastní bratr jeho dědečka Sebastian (strýc Sebastian)
– jeho ovdovělá matka Maud, hraběnka vdova
– její bratr Fergus, devátý hrabě z Leaku (strýc Stuffy)
– její sestra Caroline, vdova po siru Jamesi Manningtreeovi (teta Caroline)
– její sestra Victoria (teta Vicky), provdaná za knížete Wittenstein-Glücksbergského (strýc Bobo)
– její sestřenice a bratranec Cecily a Gordon Tullamoreovi
– jejich děti Angus, Beata, Fritz, Gussie, Ben, Mannox, Mary
Sluhové Moss, majordom
Crooks, komorník pana Sebastiana
Speen (zesnulý), bývalý komorník pana Richarda
Afton, nový komorník hraběte
William, Cyril, Sam, James (bývalý komorník hraběte Hook), lokajové
Wilfrid, Eddie, pomocníci
Peason, vrchní zahradník
Allsuch, druhý zahradník
Cox, Wilf, zahradničtí pomocníci
Služebné
paní Websterová, hospodyně
slečna Hattová, komorná hraběnky
slečna Taylorová, komorná hraběnky vdovy
Rose, Daisy, Doris, Ellen, Mabel, Tilda, Milly, Addy, Ada, Mil-
dred, služky
Dory, šička
paní Oxleaová (zesnulá), bývalá kuchařka
paní Terryová (Ida), nová kuchařka
Brigid, Aggie, Debbie, kuchtičky
chůva Pawleyová
služka k dětem Jessie
Služebnictvo ve stájích
Giddins, vrchní podkoní
Archer, štolba hraběte
Josh Brandom, štolba urozených slečen
Tommy, Oscar, George, čeledíni
John Manley, Joe Green, kočí
Na panství
Markham, správce panství
Adeane, šafář
Moresby, solicitor
Axe Brandom (Joshův bratr), dřevorubec
Ve vesnici
Dr. Bannister, reverend v kostele svatého Petra
Dr. Arbogast, lékař
Mayhew, policejní seržant
Tom Holyoak, policejní konstábl
slečna Violet Eddowesová, filantropka
–
její kuchařka paní Grapeová a služka Betty
Market Harborough
Nina, nejlepší Kittyina přítelkyně
–
její manžel Joseph Cowling
– Decius Blake, jeho tajemník
–
–
její hospodyně paní Deeringová
její komorná Tina –
její štolba Daughters –
její přítelkyně a sousedka Bobby Wharfedaleová
– Bobbyin manžel Aubrey
– Bobbyin bratr Adam Denbigh
–
její přítelkyně lady Clemmie Leacocková
V Londýně
Molly Sandsová, učitelka klavíru, kdysi milenka pátého hraběte ze Staintonu
– Chloë, její dcera
sir Thomas Burton, impresário, důvěrný přítel staré dámy
Henry Mawes Morris, karikaturista, přítel pana Cowlinga
– jeho manželka Isabel a dcera Lepida
KAPITOLA PRVNÍ
Prosinec 1903
Majordom Moss kráčel místností a všichni měli možnost zahlédnout, že na stříbrném podnose, který nesl, leží dopis s cizí poštovní známkou. Byli však slušně vychovaní, proto se tvářili, že nic nevidí, a pokračovali ve snídani, jako by se nechumelilo.
Moss se zastavil u Kitty, uklonil se a něco uctivě zamumlal. Kitty si obálku vzala z podnosu, a zatímco se Moss důstojně vracel ke dveřím, otevřela ji, vytáhla dopis a přečetla si ho. Teprve když ho bez komentáře složila zpět do obálky, to už její švagrová Linda nevydržela. Podívala se na ni a vyhrkla: „No? Předpokládám, že je od Gilese. Co píše?“
„Ale no tak, drahá,“ napomenul ji jemně její manžel lord Cordwell.
Dokonce i Kittyina tchyně, hraběnka vdova, která právě neoplývala taktem, nad dceřinou neomaleností nesouhlasně zasykla. Linda jenom trhla rameny. „Nedělejte, že vás to nezajímá,“ prohodila do pléna. „No tak, Kitty, co píše?“
Kitty si dávala s odpovědí na čas. Měla sevřené hrdlo. Nečekala, že se manžel ozve. I kdyby měl čas psát (a i kdyby si přál jí něco sdělit), nepředpokládala, že v Údolí králů existují poštovní schránky. Když zahlédla dopis, srdce jí poskočilo bolestnou radostí, a o to větší bylo zklamání.
„Píše, že jeden z archeologů jel z vykopávek služebně do Paříže a nabídl se, že tam všem pošle korespondenci,“ odpověděla nakonec.
„Nebuď protivná,“ vyštěkla Linda. „Vrátí se na Vánoce? To nás zajímá.“
Alice i Rachel s nadějí vzhlédly, ale Richard poznamenal: „Cestovat sem a zase zpátky zabere přinejmenším čtrnáct dní a Giles do Egypta sotva přijel. Za tu námahu mu to nestojí.“
Linda nesouhlasně vydechla. „Je to hanebnost, takhle si odjet. Podle mě je to naprosto outré. A pokud se na Vánoce nevrátí, budou mít lidé řeči. Ale to je pro Gilese typické – myslí jenom na sebe.“
Kitty prudce odsunula židli a vstala, takže Linda mohla zbytek své stížnosti vychrlit už jen za odcházející postavou. „Je to tvoje vina, Kitty! Měla jsi spoustu příležitostí, abys na něj získala nějaké páky. Kdyby ses trochu snažila, v téhle situaci jsme vůbec nemuseli být.“
„Prosím, teto Kitty, můžu dostat poštovní známku?“ žadonil Lindin syn Arthur, ale odpovědi se nedočkal.
Hraběnka vdova ho zpražila pohledem a potom se otočila k Lindě: „Nechápu, proč děti snídají s námi. Vy jste jako malí nesměli sejít dolů ke stolu, dokud vám nebylo dvanáct.“
„To byl Kittyin nápad,“ utrousila Linda mrzutě. „Předpokládám, že je to teď moderní.“
„Je to proto, aby se děti naučily chovat u stolu,“ ozval se Richard, ale jemné pokárání, které v jeho slovech zaznívalo, po Lindě sklouzlo jako voda po skle. Možná kdyby jí na hlavu spadla cihla, všimla by si toho, ale zkoušet to na ni s jemnými narážkami byla ztráta času.
„Třesky plesky,“ vyštěkla hraběnka vdova. „Správnému chování je má naučit chůva, od toho tady je. A dokud se chovat neumí, měly by zůstávat v dětském pokoji. Proč jsi s sebou jejich chůvu nepřivezla?“ obrátila se na Lindu.
„Dala výpověď těsně předtím, než jsme sem jeli,“ prohlásila Linda a přitom si mazala plátek toastu tak vehementně, až se rozlomil. Ve skutečnosti si chůvu nemohli dovolit.
Cordwellova finanční situace byla žalostná a Linda doufala, že v Ashmoru bude moci zůstat dost dlouho na to, aby překonali nejhorší období.
Cordwell si tak srdceryvně povzdechl, až se ho Sebastianovi, který měl poměrně jasnou představu o tom, jak to na Holme Manor vypadá, zželelo a pokusil se ho rozveselit. „Co říkáš tomu, že bychom si dnes dopoledne zastříleli, Cordwelle? Mohli bychom jít k řece a podívat se, jestli tam nejsou nějaké kachny.“
Začali probírat různé možnosti a Richard vyklouzl, aby vyhledal Kitty.
V Paví komnatě, kterou využívala jako svůj soukromý salon, stála Kitty u okna a vyhlížela do šedého zimního dne. Mraky visely jako mlha nízko nad lesy a venku se nic nepohnulo – kromě havranů, kteří kroužili nad vrcholky stromů jako černé tečky. Na stěně vedle okna visela kolorovaná kresba Gilese, kterou dělala Alice. Giles ji dal zarámovat jako dárek. Byl na ní z tříčtvrtečního profilu a zamyšleně hleděl kamsi do dálky. Jak výstižné, pomyslela si Kitty: myslí i srdcem bude vždycky někde jinde.
Když odjel do Egypta, aby se připojil k přátelům v Údolí králů, mohla si oči vyplakat. Vždy věděla, že archeologie je jeho velká vášeň, ale zdrtila ji především jeho slova na rozloučenou. Řekl jí, že ho doma všechno dusí a že musí pryč. Bála se, že i ona je jednou z těch věcí, před nimiž chtěl utéct. V každém případě neměla žádnou moc jak ho u sebe udržet. Musela si se smutkem připustit, že Giles ji nemiluje tak, jako ona miluje jeho. Vlastní manželka, dítě, domov, rodina – ani to všechno dohromady pro něj neznamenalo tolik jako zaprášené sarkofágy a rozpadající se kostry cizinců, zesnulých před dávnými věky.
Slyšela, jak za ní někdo vchází do místnosti, a podle vůně vody po holení značky Paris Pearl poznala Richarda. Zezadu k ní přistoupil a položil jí zlehka ruku na rameno.
„Ubohá Kituško,“ politoval ji. „Už neplač. Moje sestra je nemožná, ale s tím se nic nenadělá.“
„Já nepláču,“ namítla Kitty.
„Ale vypadáš, jako bys měla slzy na krajíčku. Ani s Gilesem se nedá nic dělat, to víš sama.“ Obrátila se k němu – oči se jí sice leskly, ale měla je suché.
„Co můj nemožný bratr v dopise píše?“ zajímal se Richard.
„Že počasí je slušné, hmyz snesitelný, vykopávky pokračují a vzrušující objev je pravděpodobně na spadnutí.“
„Skandál! Je ženatý s nejhezčí ženou v Anglii a nemá pro ni jediné něžné slůvko.“
„Opravdu budou mít lidé řeči, když se na Vánoce nevrátí?“ zeptala se.
„Nevidím jediný důvod, proč by měli. Ve svém postavení si Giles může dělat, co chce. Lidé by samozřejmě dali přednost tomu, kdyby se hrabě věnoval spíš tradičním nectnostem, jako jsou prodejné ženy a hazardní hry. Tak to dělal i náš otec – kterého mimochodem všichni uctívali. Ale pokud se starouš Giles na tyhle plnokrevné neřesti necítí, pak osvojit si nějakou vlastní specifickou výstřednost je druhé nejlepší řešení. Lidi by šokovalo jedině to, kdyby se choval s bezpříkladnou viktoriánskou počestností.“
„Plácáš hlouposti, jen abys mě rozveselil,“ řekla Kitty, ale začala se usmívat.
Vrhl na ni pohled plný uražené nevinnosti. „Ani v nejmenším! Podívej se na našeho drahého starého krále Teddyho. Než nastoupil na trůn, byl to pořádně zlobivý chlapec, a všichni ho za to milují. Kdyby se choval jako upjatý bankovní úředník ze Sidcupu, nikdy by jim tak k srdci nepřirostl. Teď se musíme zaměřit hlavně na to, aby ses rozveselila. Co kdybychom uspořádali úžasný vánoční ples?“
„Ples? To myslíš vážně?“
„Smrtelně! Nech mě přemýšlet… nejlepší doba je sobota před Vánoci. Devatenáctého.“
„Ale to je moc brzy – všichni už určitě něco mají.“
„Kvůli plesu na zámku Ashmore to zruší,“ prohlásil sebevědomě. „Zhruba tucet lidí pozveme, aby tady přespali, a v neděli jim zařídíme odvoz. Domluvím to s Adeanem a Saddlerem. A ty pozveš na bál všechny sousedy.“ Rozhlédl se. „Někde tady určitě máš papír a inkoust. Ano, přines to a začneme sepisovat úkoly. Potom si promluvíš s paní Websterovou a já zajdu za Adeanem.“
„Jsem tak ráda, že jsem do všech postelí koupila nové matrace,“ poznamenala a zamířila ke svému psacímu stolku.
„Matrace jsou nejdůležitější,“ souhlasil s ní. „Právě kvůli tomu lidé většinou pozvánku přijmou.“ Usmála se. „Ty jsi ale mluvka.“
Paní Terryová vařila na zámku pouhých sedm měsíců. Za předchozí kuchařky to byla obyčejná vrchní kuchtička Ida, ale po šokující smrti paní Oxleaové nastala nouzová situace a ona musela převzít otěže. Stejně už předtím často dělala řadu úkolů za ni (paní Oxleaová si ráda přihnula) a už dlouho na tu práci měla zálusk. Když jí hospodyně paní Websterová tlumočila návrh jejího lordstva, jestli by nechtěla místo převzít nastálo, vděčně nabídku přijala.
Panovalo všeobecné přesvědčení, že si vede docela dobře, ale zatím nemusela vařit na žádnou větší akci. Ples! To byla naprosto jiná výzva.
Paní Websterová za ní přišla ještě dřív, než bylo pořádání plesu vyhlášeno oficiálně. Zpráva se k hospodyni dostala jako obvykle nepřímou, ale spolehlivou trasou: Richard od Kitty odešel za strýcem Sebastianem, jenž byl u sebe v pokoji. Sebastianův komorník Crooks, který se motal poblíž a těžko mu mohlo něco uniknout, neztrácel čas a pospíšil si novinku zatepla vyklopit paní Websterové.
O svých vlastních schopnostech paní Websterová nepochybovala, věděla, že takovou velkou akci zvládne, ale uvědomila si, že Ida bude potřebovat povzbuzení. „Paní pro vás pošle a vy musíte samozřejmě předstírat, že je to pro vás novinka, ale bude dobře, když budete mít návrhy na případný jídelníček už promyšlené, abyste působila klidně a sebejistě.“
Ida vůbec nebyla klidná ani sebejistá. „Ke zdejší rodině přibude ještě tucet dalších lidí, kteří tady budou spát!“
„A taky služebnictvo hostů, na to nezapomínejte. Je to celý zástup lidí navíc, ale pro služebnictvo může uvařit Brigid a Aggie, s tím si nemusíte dělat starosti.“
„Co se při plese podává za pohoštění? Chody jako při večeři?“
„Bufet,“ opáčila paní Websterová. „Většina jídel se dá předchystat. Humří a ústřicová paštika, bouchées à la reine a podobné věci. Glazovaná šunka, studené plátky hovězí pečeně pro pány. Kynuté máslové houstičky…“
„Kde na ně vezmu čas?“
„Kupte je,“ prohlásila paní Websterová bryskně. „Pekař Toller z vesnice vám je dodá a nikdo nepozná rozdíl.“
„Když myslíte, že by to nevadilo… A co ještě?“
„Ovoce. Cokoli, co se dá v tuhle roční dobu sehnat – hlavní je aranžmá. A něco sladkého jako moučník. Možná coffee blancmange. To se dá připravit taky dopředu. Někde máme spoustu malých skleněných pudinkových misek – v nich by to vypadalo pěkně. A na závěr večera bílá polévka.“
„A před plesem bude nejspíš večeře.“
„Před tancem zase tolik jíst nebudou. Postačí čtyři nebo pět chodů a nic moc vydatného. V neděli bude střelecký oběd a odpoledne kompletní večeře.“
„A ještě snídaně.“ Ida si přitiskla ruce na tváře a představila si tu horu pokrmů, které musí připravit. Hlas jí zakolísal. „Ach paní Websterová, jak to všechno zvládnu?“
„Tvrdila jste, že tu práci chcete,“ prohlásila paní Websterová rázně. „Tak teď ji máte. Budete potřebovat hodně pomocnic, to dá rozum, ale paní už se předtím zmínila, že smím najmout, kohokoli bude potřeba, a to se týkalo i kuchyně.
Vzchopte se, paní Terryová. Nemusíte vařit každé jídlo sama. Budete jako generál, který vydává rozkazy. Ovšem pokud nevěříte, že na to máte, potom…,“ dodala lstivě a napůl se otočila k odchodu.
„Já si věřím, opravdu,“ ujišťovala ji Ida rychle. „Nemusíte mít strach. Stane se ze mě nejlepší kuchařka ze všech panských domů v zemi. Jednou se o mně bude mluvit. Proslavím se –paní Terryová z Ashmore Castle… A až budu stará, napíšu svou vlastní kuchařku jako paní Beetonová a všichni z ní budou čerpat recepty.“
„Tak se mi to líbí,“ pochválila ji paní Websterová.
* * *
V horním patře sídla ve staré učebně, která nyní sloužila jako salonek pro mladé dámy, bylo příjemně teplo. Od chvíle, kdy Kitty vzala dohled nad domácností do vlastních rukou, se nahoře vždy topilo – na rozdíl od dob, když měla zámek na starost jejich matka.
Alice byla usazená na podlaze, skicák opřený o kolena, a kreslila Rachel, která seděla na sedátku u okna a zasněně hleděla ven. Alice ji požádala, aby si rozpustila vlasy, které se nyní dívce v dlouhých pramenech vlnily přes ramena, a venkovní světlo jí v půvabné tváři modelovalo zajímavé stíny a rysy. Alice usoudila, že to bude pěkný obrázek.
Psi Tiger a Isaac se rozvalovali před krbem a občas slastně zafuněli.
Lindiny děti Arabella a Arthur byli zrovna chvíli zticha a zaujatě z dílků sestavovali mapu Evropy – Alice doufala, že je to na nějakou dobu zaměstná, protože náhodou věděla, že chybí polovina Belgie.
Rachel si povzdechla a Alici napadlo, že sestra vypadá dnes obzvlášť zamyšleně. Poslední rok hodně s matkou cestovala, chodila na večírky a plesy a setkávala se s řadou mladíků, takže existovala značná pravděpodobnost, že se do někoho zamilovala. Před rokem byla poblázněná do Victora Latteryho, který byl sice jako nápadník zcela nevhodný, ale v té době téměř nikoho jiného neznala – nicméně Rachel byla ten typ dívky, která bude do někoho zamilovaná věčně.
Alice ve snaze projevit chápavost podotkla: „Jsi duchem kdoví kde. Na co myslíš?“
„Na ples. Uvažuji, co si vzít na sebe,“ odpověděla Rachel.
„Aha,“ utrousila Alice bezvýrazně. Ona sama ještě ve společnosti nedebutovala, ale stejně mnohem raději jezdila na koni, než tancovala.
„Doufám, že mě mamá nebude zase nutit, abych si vzala ty bílé organzové šaty,“ pokračovala Rachel.
„Onehdy se Richard taky snažil přesvědčit Kitty, aby nosila bílou – Daisy zaslechla, jak se o tom zmínila slečna Taylorová.“
„Kitty je vdaná,“ namítla Rachel. „Vdané ženy bílou nenosí.“
„Nemrač se – zrovna kreslím obličej. To je sice pravda, ale znáš Richarda – vždycky chce šokovat. Říká, že hraběnka si může dělat, co chce, a že s těmi svými tmavými vlasy by v bílé vypadala úchvatně.“
Rachel si znovu povzdechla. „Kdežto já jsem tak světlá, že mně bílá nesluší.“
Alice souhlasila. „Vedle Kitty bys vypadala průsvitně jako flaška vodky.“
Rachel nakrčila nos. „Kam na ty strašné příměry chodíš?“
Alice nechtěla prozradit, že to slyšela od Axeho Brandoma. „Zaslechla jsem to někde u čeledínů,“ podotkla neurčitě.
„Hlavně ať tě neslyší matka.“
„Netvař se káravě, už zase se mračíš.“
„Trávíš příliš mnoho času ve stájích. A když budeš mluvit jako děvečka, nikdy si vhodného manžela nenajdeš.“
„Já se stejně vdávat nechci,“ opáčila Alice jako vždycky, když ji někdo pokáral, že se nechová jako správná dáma, je rozcuchaná, sedí na podlaze nebo dělá další věci zcela neslučitelné s představou dokonalé, vzorně vychované dívky.
„Určitě nechceš zůstat celý život doma,“ řekla Rachel.
„Proč ne? Nevidím důvod, proč bych měla jinde být šťastnější.“
„Mně se tady líbí,“ ozvala se Arabella a obě zaskočila – neuvědomily si, že je poslouchá. „Ráda bych tady zůstala pořád.
Nechci domů. U nás doma je to jako flaška vodky.“
„Flaška vodky,“ pokyvoval hlavou důležitě Arthur. „Lezavo a smrádek.“
„Arthure, takhle nemluv!“ okřikla ho Rachel.
„Ale je to pravda,“ tvrdil Arthur. „Smradu jak v hradu. Nenávidím to tam. Chci zůstat tady.“
„Já taky,“ pištěla Arabella. „Budeme dnes odpoledne zase jezdit na koni, teto Alice?“
„Jé, ano! Můžu jet na Biscuitovi?“ přidal se Arthur a poskakoval na místě. Psi se probudili, zvedli hlavu a zadívali se jejich směrem. Uvažovali, jestli ten rozruch náhodou neslibuje procházku.
„Ne, musí jet na Goosebumpsovi, že, teto?“ namítla rychle Arabella. „Biscuita mám vždycky já, protože jsem starší a umím líp jezdit. Arthur je ještě mrně.“
„Nejsem mrně!“ „Jsi.“
„Včera jsi spadla ty. Já už jsem nespadl hrozně dlouho.“
„Když se budete hádat, nevezmu s sebou ani jednoho,“ prohlásila Alice. Děti zmlkly a pod jejím přísným pohledem se vrátily opět ke skládačce. Psi se znovu spokojeně rozvalili u krbu. Opékat se u ohně bylo po procházce jejich druhou nejoblíbenější činností.
Rachel na Alici vrhla pohled, který říkal: Teď vidíš, co by znamenalo zůstat celý život tady. Bude z tebe stará neprovdaná teta. Alice se opět pustila do práce. Už se docela těšila, až děti odjedou, protože opravdu měla ve zvyku s nimi trávit až příliš mnoho času. Bylo jí jich líto, ale kdykoli je vzala s sebou na vyjížďku, znamenalo to, že nemohla zajet za Axem do chalupy v Motte Woods. Ty návštěvy jí chyběly. Chyběla jí jeho fenka teriéra Dolly, jeho krásná hnědá klisna Della a taky pony Cobnut, kterého Axe zachránil od překupníka a jemuž ona vybrala jméno. A chyběla jí i rozmanitá zvířata, o něž z času na čas pečoval, protože osiřela nebo byla zraněná. Ze všeho nejvíc jí však chyběl sám Axe. A zajímalo by ji… zalétla v myšlenkách k poslední návštěvě a ruka s tužkou se jí zastavila. Když ho tehdy viděla, nastal mezi nimi zvláštní, bezdechý okamžik, kdy se k ní sklonil tak blízko, až měla pocit, že už ji políbí. Všechno se v ní k němu vzepjalo, jako když se květ vypíná ke slunci, ale Axe se na poslední chvíli napřímil a odvrátil se. Potom se k ní choval téměř úsečně a trval na tom, aby odjela, hned jak si vypije čaj. Tvrdil, že brzy bude sněžit, takže by se měla dostat domů co nejdřív.
Sníh se dlouho neudržel a téměř okamžitě začal tát, ale tou dobou už dorazila Linda s dětmi, které ji tak zaměstnaly, že od té doby Axeho neviděla. Navíc se blížily Vánoce, tudíž bude trvat celou věčnost, než zase dostane příležitost se nenápadně vytratit z domu. Chyběl jí. A zajímalo by ji…
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešla služebná Ellen.
„Její lordstvo vás chce vidět, lady Rachel.“
„Které lordstvo?“
„Vaše matka, slečno.“
Rachel poslušně vstala, uhladila si sukni a zamířila ke dveřím.
„Ještě vlasy,“ upozornila ji Alice.
Rachel těžce nesla, když ji někdo káral, a její matce se určitě nebude líbit, když před ní předstoupí takhle. Zatvářila se vyděšeně. „Zapomněla jsem, že je mám pořád ještě rozpuštěné.“
„Nechte to na mně, slečno,“ ozvala se Ellen. Obratně jí stočila pár pramenů a s pomocí několika vlásenek, které jí narychlo půjčily Alice a Arabella, se jí podařilo vykouzlit jakýs takýs uzel.
„Tak. Sice to není dokonalé, ale nedá se svítit, jak se říká.“
„Moc děkuji, Ellen! Jste velice šikovná. Kde jste se to naučila?“
„Ukázala mi to slečna Hattová. A Rose mi občas dovolí, abych se na ní procvičila. Jednou bych chtěla být komorná.
A když umím učesat, můžu se starat o dámy, které přijedou na návštěvu a nemají vlastní komornou. A možná jednoho dne…“
„Matka na tebe čeká,“ připomněla Alice sestře a Rachel rychle pospíchala z pokoje.
Ellen vyšla za ní. Alice začala listovat náčrtníkem, až došla ke skice Axeho. Zachytila ho, jak sedí se skloněnou hlavou nad postrojem a opravuje ho. Alice nyní kresbu láskyplně ještě víc propracovala a vystínovala. Teď už by ho dokázala nakreslit po paměti, přesto bylo mnohem uspokojivější mít přímo před sebou živý model. Možná kdyby mohla na pár hodin vyklouznout a nechat děti tady… Koneckonců není jejich vychovatelka. Určitě by je zatím mohl pohlídat někdo jiný.
„Teto Alice, teď už můžeme jet na koni?“ vytrhla ji ze zamyšlení Arabella.
„Na koni, na koni, na koni,“ papouškoval Arthur a zase začal poskakovat, takže opět probudil psy. Vstali, protáhli se a s natěšeným výrazem zamířili k Alici. Měli radost, že zase pro změnu objevili v dosahu svého jazyka nějakou lidskou tvář.
„Tak dobře,“ povzdechla si Alice, vysmekla se psům a vstala. „Jděte se převléknout.“
„Hurá!“ vykřikla Arabella. „Skládanka je hotová, ale chybí jeden kousek.“
„Skládanky smrdí,“ prohlásil Arthur vítězoslavně. „Smrdí jako flaška vodky.“
„Jestli ještě jednou řekneš ,flaška vodky‘, zůstaneš doma. A smrad se taky neříká.“
Když Arthur zaslechl Alicino varování, připlácl si obě ruce na pusu. Arabella udělala totéž, ale oba se přitom vskrytu chichotali.
Paní Websterová zastihla majordoma Mosse v komoře, v níž se uchovávalo skleněné nádobí. Tvářil se zaměstnaně a poletoval po místnosti, ale působil spíš zmateně než činorodě. Co to s ním poslední dobou je? podivila se otráveně. Už na něj doléhá věk? Nebo si přihnul? Všichni komorníci pijí, ale možná si dopřává víc než obvykle.
Když se objevila ve dveřích, vzhlédl. „Už tak dávno jsme neměli ples,“ vyhrkl. „A dát nám vědět s tak malým předstihem! Musí se připravit tolik věcí a není na ně dost času. Vždyť ani nevím… a někteří hosté tady dokonce budou spát… a v neděli si půjdou zastřílet.“
„Všechno se postupně stihne,“ prohlásila paní Websterová pevně.
„Ale vy vůbec nemáte představu! Například taneční sál, tak dlouho se nepoužíval – netušíme, v jakém stavu je podlaha.“
„Copak si nevzpomínáte? Minule jsme využili tu firmu z Aylesbury. O všechno se postarají – zkontrolují podlahu, vyčistí ji, nakřídují a vyladí lustry. Půjčují také lehké přenosné židle a karetní stolky. Pan Richard už mluvil s Giddinsem o ustájení koní hostů a s Adeanem domluvil střílení. Zaskočila jsem za paní Terryovou, která už má jídelní lístek promyšlený, a já jsem najala další pokojské na úklid hostinských pokojů – přijedou zítra. Chybí nám kvalitní povlečení, ale opravené cíchy nechám povléct pro zdejší panstvo a z nákupního centra Whiteleys
v Londýně jsem objednala nové – dušovali se, že vše potřebné dodají do pondělka.“
„No tohle,“ zamumlal Moss chabě. „Nechápu, jak jste toho v tak krátkém čase dokázala tolik stihnout.“
„Chce to systém,“ utrousila paní Websterová nevlídně. „Pokud na úkoly půjdete systematicky, uděláte si v nich pořádek. Když začnete panikařit, ničemu nepomůžete.“
Moss se urazil. „Já nikdy nepanikařím.“
„Pro vás tedy už moc práce nezbývá,“ pokračovala paní Websterová rázně. „Pan Sebastian se s vámi poradí ohledně vína a musíte si promluvit s Giddinsem o tom, jak zajistit přepravu na střelecký oběd a případně do kostela pro ty, kdo chtějí na mši. Adeane a Saddler seženou nadháněče a pomocníky na dobíjení zbraní pro ty pány, kteří si nepřivedou vlastní. Budete mít pro pana Richarda nachystané zbraně jeho lordstva?“
Moss opět nabyl svou důstojnost. „Samozřejmě,“ odpověděl se slabou výtkou v hlase. „O čem jste se mnou vlastně chtěla mluvit? Opravdu jsem docela zaneprázdněn.“
Paní Websterová vešla do místnosti a zavřela za sebou dveře.
„Chtěla jsem s vámi mluvit o Jamesovi.“
„Aha,“ utrousil Moss.
„Nechápu, co to jeho lordstvo napadlo, když ho sesadil z místa komorníka na lokaje.“
„Odmítl jet se svým lordstvem do Egypta,“ připomněl jí
Moss a vyjádřil své hluboké rozhořčení: „Taková šokující drzost a zanedbání povinností.“
„To já všechno vím,“ opáčila paní Websterová netrpělivě.
„Ale proč ho proboha prostě nepropustil? Teď je z pana Hooka opět obyčejný James s poloviční mzdou a je jako hnisavý vřed. Všechny dole rozeštvává. Určitě jste si toho všiml.“
„Vždycky měl ostrý jazyk, ale teď je to s ním mnohem horší,“ souhlasil Moss.
„Všechno kritizuje! Sice se tváří, že to myslí dobře, ale v očích služebnictva akorát podkopává potřebnou autoritu.“
„Jsem si jistý, že vaši autoritu nic neohrozí, paní Websterová,“ chlácholil ji Moss trochu nechápavě.
Paní Websterová si podrážděně povzdechla. „Já přece nemluvím o sobě, ale o vás, pane Mossi.“
„O mně?“ vyjekl Moss.
„Očividně má zálusk na vaši práci. Je nepřijatelné, aby vás takhle pomlouval za vašimi zády. Nejenže to ohrožuje vaše postavení, ale navíc to kazí další služebnictvo. Co s ním hodláte dělat?‘
„Přece víte, že vyhodit ho není v mých silách,“ namítl Moss nešťastně.
„Já bych řekla, že je. Už není komorník a kromě komorníků spadají všichni sluhové do vaší pravomoci.“
„Ale hrabě je pryč…, kdyby chtěl, aby James odešel, vyhodil by ho sám. Možná existují důvody, proč… no, třeba si jeho setrvání ve službě přál. Kdyby po návratu zjistil, že je pryč, možná by ho to popudilo… Nemohla byste prohodit pár slov s jejím lordstvem? Nebo s panem Richardem?“
Paní Websterová nespokojeně mlaskla. Moss uhnul očima, těkal pohledem po zavřených skříních a hledal možnost úniku. Všechny ty nepříjemnosti… vyčerpávalo ho to. Přál si, aby paní Websterová šla pryč a nechala ho být. Jamese neměl rád nikdy, ani předtím, než ho povýšili. Nelíbilo se mu, jak se díval na služebné. Pomyslel na Adu, novou pokojskou, bílou jako lilie, křehkou jako motýlek. Toužil vyhnout se obtížnému rozhovoru s paní Websterovou, vyhledat Adu a najít nějakou záminku, aby si s ní mohl promluvit – vzhlédla by k němu uctivým, obdivným pohledem a jemu by se srdce dmulo štěstím. Představa, že by ji James nestydatě okukoval, nebo se jí dokonce dotýkal… Moss toužil ochránit ji před celým světem. Svou křehkou Adu s bělostnou šíjí štíhlou jako stonek květiny…
„Pokud ho nehodláte propustit,“ řekla ostře paní Websterová a vrátila ho zpět do přítomnosti, „alespoň si s ním promluvte. Odkažte ho do patřičných mezí. Všem teď vykládá, že bude dělat komorníka každému pánovi, který přijede bez vlastního sluhy. Ale momentálně je čtvrtým lokajem. Nemá právo se takhle vyvyšovat.“
„No, zkušený je,“ podotkl Moss chabě.
„Vždyť víte, že ho zajímá jenom spropitné. Pokud byste mu dovolil, aby dělal komorníka hostům, bylo by to stejné, jako byste ho za to, že odmítl jeho lordstvo doprovázet, ještě odměnil. A nemyslím si, že jeho lordstvo mělo na mysli právě tohle – vy ano?“
Moss se důstojně napřímil. „Pokud nějaký džentlmen bude potřebovat komorníka, je na mém rozhodnutí, koho mu vyberu. A s Jamesem promluvím, ať se krotí.“
„Měl byste ho propustit,“ opakovala paní Websterová nemilostivě.
„Já tu situaci vyřeším, nechejte to na mně,“ pronesl Moss povzneseně.
Paní Websterová na něj vrhla tvrdý pohled a odešla.
Moss počkal, dokud její kroky neutichly, a pak zamířil do svého soukromého pokoje a zavřel za sebou dveře. Ve skříni měl skoro ze čtvrtiny plnou lahev klaretu, který zbyl v karafě po jídle minulou noc a který před umytím dekantéru nalil zpět do lahve. Takovou trošku samozřejmě na stůl znovu naservírovat nemohl, ovšem na druhou stranu by byl hřích víno promarnit.
Tohle byla komorníkova výsada za celoživotní oddanou péči o víno jeho lordstva.
Tvrdého alkoholu by se samozřejmě nikdy nedotkl.
