1. kapitola TIERNAN
JE TO ZVLÁŠTNÍ. Houpačka z pneumatiky venku na dvoře je to jediné, co naznačuje, že tu žije dítě. V domě nikdy nebyly žádné výkresy. Ani na lednici, ani na stěnách. Na poličkách žádné dětské knížky. Žádné boty u vchodových dveří ani nafukovadla v bazénu.
Je to dům manželského páru. Ne rodinný.
Dívám se z okna a pozoruju pneumatiku, jak se ve vánku pohupuje sem a tam, zavěšená na větvi dubu, a nepřítomně si mezi prsty mnu červenou stuhu ve vlasech; její hladká látka mě uklidňuje.
Vždycky měl čas ji pohoupat na houpačce, ne? Měl na ni čas.
A ona na něj.
Z vysílaček někde za mnou vychází pípání a bílý šum, zatímco na schodech duní kroky a někde nahoře bouchají dveře. Policie a záchranáři mají spoustu práce, ale určitě se mnou budou chtít brzy mluvit.
Polknu, ale nemrknu.
Myslela jsem si, že ta pneumatika na houpání je pro mě, když ji před deseti lety zavěšoval. Mohla jsem si s ní hrát, ale byla to máma, kdo ji opravdu miloval. Pozorovala jsem je pozdě v noci z okna svého pokoje; otec ji houpal a kouzlo jejich hry a smíchu mě lákalo, abych tam byla s nimi. Ale věděla jsem, že kdyby mě uviděli, kouzlo by se změnilo. Zmizelo by.
A tak jsem zůstala stát u okna a jen jsem se dívala.
Jako to dělám pořád.
Koušu se do rtu a sleduju, jak se kolem houpačky třepotá zelený list a přistává uvnitř pneumatiky, na které tolikrát seděla moje matka. Obraz bílé noční košile a světlých vlasů, které vlály nocí, když se houpala, je stále živý, protože naposledy to bylo teprve včera.
Někdo za mnou si odkašle a já konečně zamrkám a sklopím oči.
„Řekli ti něco?“ zeptá se Mirai, v hlase jí zní slzy.
Neotočím se, ale po chvíli pomalu zavrtím hlavou.
„Kdy jsi s nimi naposledy mluvila?“
Na to nedokážu odpovědět. Nejsem si jistá.
Cítím, jak se ke mně blíží, ale zastaví se kousek za mnou, když se s rachotem a vrzáním snášejí po schodech první nosítka a vynášejí je z domu. Zvednu bradu a snažím se obrnit proti zmatku zvenčí, když záchranáři otevírají vchodové dveře. Volání a otázky, troubení klaksonů, jak sem přijíždějí další, za branou, kde média nepochybně sledují, jak odvážejí tělo.
Kdy jsem naposledy mluvila se svými rodiči?
„Policie našla v koupelně tvých rodičů nějaké léky,“ pronese Mirai tiše. „Je na nich jméno tvého otce, takže zavolali lékaři a dozvěděli se, že měl rakovinu, Tiernan.“
Ani se nehnu.
„Nikdy mi nic neřekli,“ dodá. „Věděla jsi, že je tvůj otec nemocný?“
Znovu zavrtím hlavou a stále se dívám na pohupující se pneumatiku.
Slyším, jak polkla. „Zřejmě zkoušel léčbu, ale nemoc byla agresivní,“ vypraví ze sebe. „Doktor říkal, že… že věděl, že nevydrží ani rok, zlato.“
Venku se zvedne poryv větru, který houpačku rozhoupe, a já sleduju, jak se lano otáčí kolem pneumatiky, jak se kroutí.
„Vypadá to, že… vypadá to, že…“ Mirai se zarazí, nedokáže dokončit myšlenku.
Vím, jak to vypadá. Věděla jsem to, když jsem je ráno našla. Toulouse, matčin skotský teriér, se drápal na dveře a žadonil, aby ho pustili k nim do ložnice, a tak jsem rozrazila dveře. Napadlo mě, že je divné, že ještě nejsou vzhůru, ale stejně jsem psa pustila dovnitř. Těsně předtím, než jsem zase zavřela, jsem je ale zahlédla.
Na posteli. Vzájemně v objetí. Úplně oblečené.
On měl na sobě svůj oblíbený oblek od Givenchyho a ona šaty od Oscara de la Renty, které měla v roce 2013 na filmovém festivalu v Cannes.
On měl rakovinu.
Umíral.
Věděli to a matka se rozhodla, že ho nenechá odejít samotného. Rozhodla se, že bez něj už nic jiného není.
Nic jiného.
Někde za očima mě něco bodne, ale téměř hned je to pryč. „Policie nenašla žádný dopis,“ pokračuje Mirai. „Našla jsi…“
Otočím hlavu, setkám se s jejíma očima a ona okamžitě zmlkne. To je ale hloupá otázka. Zatnu zuby a spolknu jehličky v krku. Za všechny ty roky chův a internátních škol a letních táborů, kde se o mě staral a vychovával mě kdokoli jiný než oni, už mě nic z toho, co rodiče dělali, moc nebolelo. Ale zdá se, že stále existují části mého já, které bolest cítí.
Nezanechali mi žádný vzkaz. Ani teď mi nechtěli nic říct.
Zamrkám, abych zahnala slzy, otočím se zpátky a snažím se znovu upřeně hledět na houpačku, která se kroutí a houpe ve větru sem a tam. Slyším, jak Mirai za mnou tiše vzdychá a vzlyká, protože to ví. Ví, co cítím, protože je se mnou od začátku.
Po další minutě ji vidím za oknem, mihla se kolem; ani jsem si neuvědomila, že odešla.
V ruce drží zahradnické nůžky a běží přímo k houpačce, a když zvedá nůžky k lanu, zatínám pěsti zasunuté v podpaží a sleduju, jak tiskne rukojeti k sobě a zpracovává lano, až pneumatika visí jen na tenkém vlákně a nakonec spadne na zem.
Konečně mi po tváři steče jediná slza a já poprvé za tu dobu, co jsem na léto doma, pocítím něco jako lásku.
O několik hodin později zapadlo slunce. V domě se zase rozhostilo ticho, byla jsem sama. Skoro sama. Za branou se ještě houfovali novináři.
Mirai chtěla, abych šla k ní domů, do malého bytu s jednou ložnicí; určitě brala dost peněz na to, aby mohla bydlet ve větším. Ale vzhledem k tomu, že ve dne v noci byla pořád tady a doprovázela matku na všechny cesty, nedávalo skoro smysl držet si byt, natož si pronajmout větší. Zdvořile jsem odmítla.
Vzala si Toulouse, protože ten pes si se mnou rozumí asi jako s mokrou kočkou, a řekla, že přijde hned ráno.
Měla jsem na ni být hodnější. Když mi nabídla, že může zůstat tady, chtěla jsem jen, aby všichni odešli. Hluk a pozornost mě znervózňovaly a nechtěla jsem poslouchat všechny ty telefonáty, které Mirai musela ještě večer vyřídit a které budou jen náznakem toho, jaké peklo se rozpoutalo venku ve světě a na sociálních sítích.
Píše se tam leccos o mých rodičích.
Docela určitě spekulují o mně.
Soucit. Úvahy, kdy budu následovat mámu a tátu – buď předávkováním, nebo rovnou sebevraždou. Každý má nějaký názor a myslí si, že ví všechno. Jestli jsem si dřív myslela, že žiju ve skleníku… Přešla jsem ke sporáku, nadechla jsem se a vydechla. Rodiče nechali tohle všechno svinstvo na mně, abych se s tím vypořádala.
Z hrnce se začala zvedat pára, vypnula jsem hořák a nasypala do misky ramen. Přetřela jsem si suché rty a jen zírala na žlutý vývar, v břiše mi zakručelo. Celý den jsem nic nejedla ani nepila, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli jsem měla v úmyslu tohle sníst, když jsem se večer konečně dovlekla do kuchyně. Prostě mě vždycky bavil samotný proces vaření. Recept, postup… Vím, co mám dělat. Je to jako meditace.
Vzala jsem misku do dlaní a vychutnávala jsem teplo procházející keramikou, stoupalo mi do paží. Po těle mi přejel mráz, málem jsem polkla, ale pak jsem si uvědomila, že by mě to stálo víc energie, než právě mám.
Jsou mrtví a já jsem neplakala. Jen jsem se bála dalšího dne a toho, jak všechno zvládnu. Nevěděla jsem, co mám dělat, a při představě, že bych v následujících týdnech, kdy budu pohřbívat matku a otce a vyrovnávat se se vším, co po nich zůstane, měla mluvit s lidmi ze studia či přáteli rodičů, se mi do krku hrnula žluč. Dělalo se mi špatně. Nemůžu to udělat.
Nemůžu to udělat.
Věděli, že nemám schopnosti na to, abych se s takovými situacemi vypořádala. Nedokážu se usmívat ani předstírat něco, co necítím.
Vyhrabala jsem ze šuplíku hůlky, strčila je do misky, zvedla ji a nesla nahoru. Došla jsem do horního patra, ani se u dveří jejich ložnice nezastavila, a rovnou zamířila doleva do svého pokoje.
Cestou ke stolu jsem se zastavila, z vůně ramenu se mi zvedal žaludek. Položila jsem misku na stůl, přešla ke stěně a sklouzla po ní dolů, až jsem seděla na podlaze. Chladné tvrdé dřevo mě trochu uklidnilo, bojovala jsem s pokušením lehnout si a položit si na něj obličej.
Je divné, že jsem zůstávala v domě, kde téhož rána ve vedlejším pokoji zemřeli moji rodiče? Koroner odhadl čas smrti kolem druhé hodiny ranní, já jsem se probudila až v šest. Moje mysl se zmítala mezi touhou nechat to být a potřebou zpracovat, jak se to všechno stalo. Mirai je tu každý den. Kdybych je nenašla já, našla by je ona. Proč nepočkali, až se příští týden vrátím do školy? Došlo jim vůbec, že jsem v domě taky? Nechala jsem hlavu klesnout ke zdi, položila si ruce na pokrčená kolena a zavřela pálící oči.
Nenechali mi žádný vzkaz.
Oblékli se. Pustili psa ven. Napsali Mirai, aby dnes ráno přišla později, ne brzy ráno jako obvykle.
Mně nenechali žádný vzkaz.
Jejich zavřené dveře mi znovu vytanuly na mysli, otevřela jsem oči a zadívala se přes svůj pokoj, přes otevřené dveře do dlouhé chodby a k jejich pokoji na jejím druhém konci.
Dům zněl stejně.
Nic se nezměnilo.
Ale vtom odněkud zasvištělo tiché zabzučení. Zamrkala jsem, strach mě vrátil do reality. Co to je? Myslela jsem, že jsem si telefon vypnula.
Novináři vědí, že mají žádosti o komentář podávat přes zástupce mých rodičů, ale to těm chamtivým – a takových je většina – nezabrání, aby někde vyhrabali číslo na mě. Natáhla jsem se a sáhla po telefonu na stole, ale když jsem stiskla tlačítko, zjistila jsem, že je stále vypnutý. Bzučení znělo dál, a srdce se mi na chvíli zastavilo, když jsem si uvědomila, co to je.
Můj soukromý mobil. Ten, který mám schovaný v šuplíku.
To číslo měli jen moji rodiče a Mirai. Na ten telefon se mi mohli dovolat, kdyby bylo něco naléhavého, protože věděli, že ten druhý často vypínám. To číslo ale nikdy nepoužívali, takže jsem ho u sebe už nenosila.
Zvedla jsem se na kolena, vytáhla zásuvku stolu, vytrhla starý iPhone z nabíječky a padla zpátky na podlahu. Podívala jsem se na displej. Colorado. V Coloradu nikoho neznám.
Z toho telefonu jsem ale nikdy nevolala. Mohl by to být novinář, který nějak vyčmuchal číslo, ale telefon není registrovaný na moje jméno, takže jsem o tom pochybovala.
Stiskla jsem tlačítko. „Haló?“
„Tiernan?“
V hlubokém mužském hlase bylo znát překvapení, jako by ani nečekal, že telefon zvednu. Nebo byl nervózní. „Tady Jake Van der Berg,“ pronese.
Jake Van der Berg…
„Tvůj strýc Jake Van der Berg.“
A pak jsem si vzpomněla. „Otcův…“
„Bratr,“ dokončil za mě. „Vlastně nevlastní bratr, ano.“
Úplně jsem na to zapomněla. O Jakeu Van der Bergovi se v tomto domě mluvilo jen zřídka. Když jsem byla malá, ale ani později, kolem nebyli žádní příbuzní, takže mi úplně uniklo, že nějakého mám.
Moje matka vyrůstala v pěstounské péči, nikdy nepoznala svého otce a neměla žádné sourozence. Můj otec měl jen odcizeného, mladšího nevlastního bratra, kterého jsem nikdy nepoznala. Když jsem vyrůstala, neměla jsem žádné tety, strýce ani bratrance a sestřenice a otcovi rodiče byli dávno po smrti, takže jsem neměla ani prarodiče. Existuje jen jeden důvod, proč mi po sedmnácti letech volá.
„Hm,“ zamumlala jsem a hledala slova. „Pohřeb bude zařizovat asistentka mé matky. Jestli potřebuješ podrobnosti, nemám je. Dám ti její číslo.“
„Já na pohřeb nepřijedu.“
Odmlčela jsem se. Hlas měl napjatý.
A nevyjádřil mi soustrast nad mou „ztrátou“, což bylo neobvyklé. Ne že bych to potřebovala, ale proč mi tedy volá?
Myslí si snad, že ho můj otec uvedl v závěti? Upřímně řečeno, možná ano. Neměla jsem tušení.
Ale než jsem se stihla zeptat, co chce, odkašlal si. „Volal mi právník tvého otce, Tiernan,“ pronesl. „Protože jsem tvůj jediný žijící příbuzný a ty jsi ještě nezletilá, rodiče tě zřejmě svěřili do mé péče.“
Do jeho péče?
Zřejmě. Zdálo se, že i pro něj je to novinka. Nepotřebuju ničí péči.
„Za pár měsíců ti ale bude osmnáct. Nebudu tě do ničeho nutit, tak se neboj,“ pokračoval.
Dobrá. Na okamžik jsem zaváhala. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi ulevilo, nebo ne. Neměla jsem čas zpracovat připomínku, že nejsem plnoletá, a co to teď znamená, když rodiče už nejsou, než mě ujistil, že to nic neznamená. Můj život se nezmění. Fajn.
„Jsem si jistý, že když jsi vyrůstala v něčem takovém,“ dodal nejistě, „máš o světě sakra větší přehled než my a stejně už se o sebe dokážeš docela dobře postarat.“
„My?“
„Já a moji synové,“ řekl. „Noah a Kaleb. Vlastně nejsou o moc starší než ty. Možná o pár let.“
Takže mám bratrance. Nebo… nevlastní bratrance.
To je jedno. V podstatě o nic nejde. Hrála jsem si se světle modrou šňůrkou na svých spacích šortkách.
„Jen jsem se chtěl ozvat, abych ti to řekl,“ pokračoval konečně. „Jestli se chceš emancipovat, tak se ode mě nedočkáš žádných námitek. Nemám zájem ti cokoli ztěžovat tím, že tě vytrhnu z tvého života.“
Zadívala jsem se na šňůrku a sevřela ji mezi prsty, natáhla jsem ji. Tak dobře.
„No… děkuju, že jsi zavolal.“
Už jsem telefon odtahovala od ucha, když jsem zase uslyšela jeho hlas. „Chceš sem přijet?“
Zvedla jsem telefon zpátky.
„Nechtěl jsem, aby to vyznělo, že nejsi vítaná,“ vysvětloval. „To jsi. Jen jsem si myslel…“
Jeho hlas se vytratil, jen jsem poslouchala.
Zasmál se. „Jde o to, že tady žijeme dost odlehlým životem, Tiernan. Pro mladou ženu tady není moc velká zábava, zvlášť pro takovou, která nemá ani ponětí, kdo sakra jsem, víš?“ Hlas mu zvážněl. „Tvůj táta a já jsme si prostě… nikdy jsme si moc nerozuměli.“
Seděla jsem a mlčela. Věděla jsem, že by bylo slušné s ním mluvit. Nebo možná čekal, že se budu vyptávat. Třeba co se stalo mezi ním a mým otcem? Znal mou matku? Ale já jsem nechtěla mluvit. Bylo mi to jedno.
„Řekl ti, že žijeme v Coloradu?“ zeptal se Jake tiše. „Blízko Telluride, ale nahoře v horách.“
Nadechla jsem se a vydechla, namotala jsem si šňůrku na prst.
„Za hezkého počasí to do města není daleko, ale v zimě nám tu několik měsíců leží sníh,“ pokračoval. „To je úplně jiný život, než máš ty.“
Zvedla jsem oči a pomalu jsem pohledem přejela po strohé místnosti, ve které jsem spala jen zřídka. Police plné knih, které jsem nikdy nedočetla. Na stole stoh krásných diářů, které jsem si ráda kupovala, ale skoro nikdy jsem do nich nic nepsala. Během těch krátkých období, kdy jsem byla doma, jsem uvažovala o tom, že bych si to tu líp zařídila, ale dopadlo to stejně jako vždycky. Ani tapety jsem si nikdy nekoupila, protože jsem se nikdy nedokázala rozhodnout. Nemám žádnou představivost. Jo, můj život…
Přede mnou, na konci chodby, se tyčila tíha dveří mých rodičů.
Leží tam sníh, říkal. Celé měsíce.
„Žádná kabelovka. Žádný hluk. Někdy ani wifi ne,“ vykládal. „Jen zvuk větru, vodopádů a hromy.“
Zabolelo mě u srdce. Nevěděla jsem, jestli z jeho slov, nebo z jeho hlasu. Jen zvuk větru, vodopádů a hromy.
Vlastně to znělo úžasně. Vlastně docela hezky. Nikdo se k tobě nedostane.
„Moji kluci jsou na samotu zvyklí,“ mluvil dál. „Ale ty…“
Znovu jsem sevřela šňůrku a natáčela si ji na prst. Ale já…?
„Přijel jsem sem, když jsem nebyl o moc starší než ty,“ dodal; v jeho hlase jsem slyšela úsměv. „Měl jsem měkké ruce a hlavu plnou sraček, se kterými jsem nevěděl, co si počít. Byl jsem sotva naživu.“
V krku mě píchly jehličky, zavřela jsem oči.
„Musím zmínit taky pot a slunce.“ Povzdechl si. „Tvrdá práce, útěcha a pořád je co dělat. Vybudovali jsme všechno, co tu máme. Je to dobrý život.“
Možná právě to potřebuju. Utéct jako on v mém věku. Ponořit se do čehokoli jiného, protože jediné, co jsem dokázala cítit, byla únava.
„Vedeš dobrý život?“ zeptal se skoro šeptem.
Zavřela jsem oči, ale měla jsem pocit, jako by mi na plicích seděl náklaďák. Měla jsem skvělý život. Skříň plnou všech značkových šatů a kabelek, které každý očekává u dcery slavné hvězdy. Navštívila jsem dva tucty zemí a mohla si koupit, co jsem chtěla. Dům, ve kterém jsem právě byla, byl obrovský. V kuchyni stála plná lednička. Kolik lidí by si se mnou s radostí vyměnilo místo? Jaké mám štěstí?
„Chceš sem přijet, Tiernan?“ zeptal se znovu.
2. kapitola TIERNAN
SUNDALA JSEM SI bezdrátová sluchátka a nechala je viset na krku, zatímco jsem se rozhlížela kolem. V prostoru pro výdej zavazadel byly jen dva karusely. I záchod na letišti v Los Angeles je větší.
Je tady? Otáčela jsem se kolem dokola a snažila se poznat někoho, koho jsem nikdy neviděla, ale stejně mě nejspíš pozná dřív než já jeho. Fotky naší rodiny teď zaplavily internet.
Šla jsem s davem, zamířila k druhému pojízdnému pásu a čekala, až se objeví moje zavazadla. Nejspíš jsem si toho vzala až moc, zvlášť když je velká šance, že se tu dlouho nezdržím, ale upřímně, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Poslal mi letenku mailem – napsal, že ji můžu použít, nebo ne – a já jen popadla kufry a začala balit. Až příliš se mi ulevilo, že mám co dělat.
Zkontrolovala jsem si telefon, abych se ujistila, že jsem nezmeškala jeho telefonát, kde se máme sejít, a místo toho jsem uviděla zprávu od Mirai.
Jen abys věděla… Koroner potvrdí příčinu smrti do konce týdne. Dostane se to do zpráv. Kdyby sis potřebovala promluvit, jsem tady. Kdykoliv.
Zhluboka jsem se nadechla, ale zapomněla jsem stejně intenzivně vydechnout, protože jsem si strkala telefon do zadní
kapsy. Příčina smrti. Víme, jak zemřeli. Všichni náboženští pomatenci na Twitteru momentálně odsuzují mé rodiče jako hříšníky, protože si vzali život, a já se na to nemůžu dívat. I když jsem si o svých problémech s Hannesem a Amelií de Haasovými mohla říkat, co jsem chtěla, nechtěla jsem poslouchat kecy od cizích lidí, kteří je neznali.
Měla bych si vypnout telefon. Měla bych…
Stáhla jsem obočí. Měla bych jet domů.
Toho chlapa neznám a nemám ráda ani ty lidi, které znám.
Ale včera večer mi nic neznělo líp než odtamtud vypadnout.
Karusel se roztočil, a vytrhnul mě tak z přemýšlení; dívala jsem se, jak se začala objevovat zavazadla. Jeden z mých černých kufrů se pohnul směrem ke mně, natáhla jsem se, abych ho popadla, ale najednou se objevila jiná ruka, která ho zvedla. Prudce jsem se otočila a ocitla se tváří v tvář neznámému muži.
No, ne tak docela tváří v tvář. Shlížel na mě a já jsem otevírala ústa, abych promluvila, ale nemohla jsem si vzpomenout… na nic. Jeho oči byly jako zmrzlé, ani nemrkal, jen jsme tam tak stáli a dívali se na sebe.
Je to on?
Věděla jsem, že otcův nevlastní bratr má holandské předky, stejně jako můj táta, ale tenhle chlapík má rozhodně přes metr osmdesát, atletický vzhled s nakrátko ostříhanými tmavě blond vlasy a modrýma očima, jejichž mírně pobavený výraz zrazuje přísně zaťatou čelist a zastrašující přítomnost.
„Ty jsi Jake?“ zeptala jsem se.
„Ahoj.“
Ahoj? Nespouštěl ze mě oči a ani já jsem se nedokázala odtrhnout. Věděla jsem, že on a můj otec nejsou pokrevní bratři, ale z nějakého důvodu jsem si myslela, že si jsou podobní. Nevím proč. Moje očekávání však bylo úplně mimo a nenapadlo mě ani, že je mezi nimi takový věkový rozdíl. Jake musel být nejméně o deset let mladší než Hannes. Kolem třicítky, možná něco málo přes čtyřicet?
Možná to mělo co dělat s tím, že si nerozuměli. Vyrůstali na dvou úplně odlišných místech, takže toho asi v dospívání neměli moc společného.
Chvíli jsme tam tak stáli. Měla jsem pocit, že tohle je chvíle, kdy by se většina lidí objala nebo tak něco, ale pro jistotu jsem couvla o krok… dozadu – od něj.
Ale nevypadal, že by se chystal mě obejmout. Uhnul očima stranou a mávl rukou.
„Tenhle taky?“
Hlas měl hluboký, ale tichý, jako by se mě trochu bál, ale jinak ničeho jiného. Zrychlil se mi tep.
Na co se mě to ptal?
Aha, na zavazadla.
Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla, že se blíží druhý můj černý kufr. Kývla jsem, čekala, až bude kufr u nás.
„Jak jsi věděl, že jsem to já?“ zeptala jsem se při vzpomínce, jak mi prostě vzal kufr, aniž by si slovem ověřil mou totožnost.
Ale jen se spíš pro sebe zasmál.
Na chvíli jsem zavřela oči a uvědomila si, že nejspíš někde viděl moje fotky, takže nebylo těžké na to přijít. „Jasně,“ zamumlala jsem.
„Promiň,“ zamumlal a protáhl se kolem mě, aby popadl druhý kufr. Klopýtla jsem o krok zpátky, jeho tělo se otřelo o moje.
Stáhl kufr z pásu a dodal: „Jsi tu jediná se zavazadly Louis Vuitton, takže…“
Střelila jsem po něm pohledem. Zaregistrovala jsem džíny se špinavými koleny a šedé tričko za sedm dolarů. „Ty poznáš Louise?“ podivila jsem se.
„Líp, než bych potřeboval,“ odpověděl, pak mě sjel pohledem. „Taky jsem vyrůstal v tomhle životě, vzpomínáš?“
V tomhle životě. Pronesl to, jako by značky a luxus popíraly jakoukoli podstatu. Lidé mohou žít v různých realitách, ale pravda je vždycky stejná.
Odkašlala jsem si a natáhla ruku po jednom z kufříků.
„Můžu si něco vzít.“
„To je v pořádku.“ Zavrtěl hlavou. „V pohodě.“
Batoh jsem měla na zádech, sevřela jsem rukojeť příručního zavazadla, zatímco on se chopil mých dvou kufrů na kolečkách. Byla jsem připravená vyrazit, ale pořád se na mě jen díval – v očích něco nesmělého, ale zároveň udiveného.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Nic, promiň,“ odpověděl a potřásl hlavou. „Prostě vypadáš jako tvoje matka.“
Sklopím oči. Není to poprvé, co to slyším, a je to určitě lichotka. Moje matka byla krásná. Charismatická, s nádhernou postavou…
Ale nikdy mi to nedělalo dobře. Jako by každý viděl jako první ji.
Šedé oči, plavé vlasy, i když moje mají přirozený pískový odstín, zatímco její byly obarvené, aby vypadaly spíš zlatavě. Tmavší obočí je ale moje vlastní. Malý zdroj hrdosti. Líbí se mi, jak mi zvýrazňuje oči.
Zhluboka se nadechl. „Ještě něco?“ zeptal se; usoudila jsem, že mluví o mých zavazadlech, a zavrtěla jsem hlavou.
„Dobře, tak můžeme vyrazit.“
Vedl mě k východu a já šla těsně za ním. A tak jsme si proklestili cestu řídkým davem až ven.
Konečně jsme byli venku na slunci. Nadechla jsem se teplého, pozdně srpnového vzduchu, ucítila jsem asfalt a vůni stromů lemujících parkoviště. Vánek mě zašimral na pažích, přestože obloha byla bez mráčku a všechno kolem zelené, byla jsem v pokušení rozvázat si bundu kolem pasu a obléct si ji. Přešli jsme ulici, ani jsme se nemuseli rozhlížet po autech, protože i ve frontě na obsluhu ve venkovském klubu mých rodičů je v neděli odpoledne větší provoz. Líbilo se mi to. Žádné klaksony ani vytrubování, které by otřásaly vozovkou.
Zastavil se za černým truckem, ale místo aby odklopil zadní část, jen překulil můj kufr přes bok a naložil ho na korbu.
Sklonil se, popadl druhý kufr a udělal totéž.
Zvedla jsem příruční tašku, abych mu pomohla, ale rychle chňapl i po té. Na slunci se zaleskly napjaté svaly jeho paže. „Měla jsem se vypravit víc nalehko,“ pronesla jsem nahlas, co mě napadlo.
Otočil se ke mně. „Není to jen návštěva.“
Jo, možná. Pořád jsem si ještě nebyla jistá, ale říkala jsem si, že bude nejlepší vzít si s sebou dost věcí na dlouhou cestu, pokud se rozhodnu zůstat.
Nasedli jsme do auta. Když startoval, zapnula jsem si bezpečnostní pás. Reflexivně jsem sáhla po sluchátkách na krku, ale zarazila jsem se. Bylo by neslušné ho tak vytěsnit, když jsme se právě seznámili. Moji rodiče nikdy nic nenamítali, ale požádali mě, abych sluchátka nenosila v přítomnosti ostatních. Pustila jsem je a místo toho se zadívala na rádio. Prosím, ať hraje hudba.
A výborně, sotva motor zarachotil a ožil, rádio se rozsvítilo, hlasitě spustilo „Kryptonit“ a mně se na vteřinu ulevilo. Nezávazné klábosení bolí.
Vyjel z parkoviště, sepnula jsem ruce na klíně a zadívala jsem se z okénka ven.
„Tak jsem si to ověřil,“ pronesl tak nahlas, aby přehlušil rádio, „Máme online střední školu, která se o tebe může postarat.“
Podívala jsem se na něj.
„Máme tady spoustu dětí, které jsou potřeba na rančích a tak, takže je docela běžné, že se učí doma nebo absolvují kurzy online,“ vysvětloval.
Aha.
Trochu jsem se uvolnila. Na okamžik jsem si myslela, že očekává, že budu chodit do školy. Připravila jsem se na to, že budu žít na novém místě, ale nehodlám si zvykat na nové učitele a spolužáky. Ty, se kterými jsem chodila poslední tři roky, jsem sotva znala.
Každopádně se nemusel obtěžovat. Postarala jsem se o to já.
„Můžu zůstat v Brynmoru,“ odpověděla jsem a obrátila se zase zpátky k okénku. „Moje škola v Connecticutu se s mou…
absencí v pohodě vyrovnala. Učitelé mi už poslali e-mailem sylaby a já budu moct všechno absolvovat online.“
Dálnice začíná ustupovat sporadickým domům podél silnice, několika rančům ve stylu osmdesátých let obehnaných ploty z rezavého drátěného pletiva, bungalovům, a dokonce i hobbymarketu Craftsman, to vše obklopené tmavými jehličnany.
„Dobře,“ odpověděl Jake. „To je v pohodě. Dej jim ale vědět, že můžeš být občas offline, protože u mě doma je wifi poruchová a za bouřky vypadává úplně. Možná by ti mohli posílat úkoly hromadně, abys během nějakého výpadku nezůstala pozadu.“
Podívala jsem se na něj. Odvrátil oči od silnice a podíval se na mě. Přikývla jsem.
„Ale kdo ví…“ dodal. „Třeba po týdnu u nás prchneš do hor.“
Protože…?
Potřásl hlavou a zavtipkoval: „Žádné obchoďáky ani karamelové macchiato na dosah.“
Stočila jsem zase pohled k okénku a zamumlala jsem: „Já nepiju karamelové macchiato.“
Byl to rozumný předpoklad, že se u nich možná nebudu cítit dobře nebo že se mi bude stýskat po „životě“ doma, ale naznačovat, že jsem primadona, která nepřežije bez Starbucksu, bylo trochu hloupé. Myslím, že můžeme poděkovat televizi za to, že si zbytek světa myslí, že holky z Kalifornie jsou všechno fifleny v tílkách bez ramínek – ale vzhledem k suchu, lesním požárům, zemětřesením, sesuvům půdy a jedné pětině sériových vražd z celých Států jsme taky dost drsní.
Chvíli jsme jeli mlčky. Před námi se objevilo město, zahlédla jsem dřevěné sochy a hlavní ulici s hranatými budovami nalepenými jedna na druhou. Po chodnících se loudali a postávali lidé, povídali si spolu, na sloupech lamp visely košíky s květinami – místu to dodávalo malebnou, úpravnou
atmosféru. Na vyklopených zadních dvířkách náklaďáků zaparkovaných u chodníků posedávali teenageři. Prohlížela jsem si vývěsní štíty obchodů – všude se opakovalo Mamčin a Taťkův, žádné řetězce. Vzhlédla jsem a těsně předtím, než jsme pod ním projeli, jsem uviděla velký poutač.
Skvělý letní festival Chapel Peak! 26.–29. srpna
Chapel Peak…
„Tohle není Telluride,“ vyhrkla jsem a otočila se k němu. „Říkal jsem, že je to za Telluride,“ opravil mě. „Daaaleko za Telluride.“
Vlastně ještě lepší. Telluride je vyhlášená lyžařská destinace – spousta obchodů a luxusní zboží. Tohle bude jiné. Chci něco jiného.
Sledovala jsem obchody, které jsme míjeli. Grind House Café. Pošta – Porter’s Post Office. The Cheery Cherry Ice Cream Shop. The…
Otočila jsem hlavu, abych se znovu podívala na roztomilou červenobíle pruhovanou markýzu, když jsme projeli kolem malého obchůdku, a skoro jsem se usmála. „Bonbony…“
Kdysi jsem obchody s bonbony milovala. Už léta jsem v žádném nebyla. Rebel’s Pebbles, přečetla jsem si vývěsní štít. Znělo to tak divokozápadně.
„Máš řidičák?“ zeptal se.
Podívala jsem se na něj a kývla.
„Dobře.“ Odmlčel se, cítila jsem, jak si mě prohlíží. „Klidně si půjč kterékoli auto, jen nezapomínej, abych věděl, kam jedeš, ano?“
Kterékoli auto. Myslí tím svá a svých synů? Mimochodem, kde jsou?
Ne že bych čekala, že budou na letišti taky, ale trochu mě znervózňovalo, že by nemuseli být z mého příjezdu nadšení, když mě nepřišli přivítat. Další věc, kterou jsem zapomněla
vzít v úvahu. Obývají pohodlnou, testosteronem nabitou mužskou jeskyni a teď do ní přijde holka, takže se určitě bojí, že si před ní budou muset hlídat své oplzlé vtipy.
Samozřejmě, je čtvrtek. Možná jsou prostě jen v práci.
Což mi připomnělo…
„Co vlastně děláš?“ zeptala jsem se.
„Se syny upravujeme terénní motorky,“ odpověděl. „Čtyřkolky, buginy…“
„Vy tu máte dílnu?“
„Co?“
Odkašlala jsem si. „Vy tu máte… dílnu?“ pronesla jsem znovu, hlasitěji.
„Ne. Bereme zakázky, vyrábíme je u nás doma v garáži a pak hotový výrobek odesíláme,“ vysvětloval. Nemohla jsem si pomoct, znovu jsem se na něj podívala. Sedadlo řidiče ho bylo plné, opálené svaly na předloktí měl napjaté, jak svíral volant.
Tolik se lišil od mého otce, který nesnášel pobyt venku a nikdy nechodil jinak než v košili s dlouhým rukávem, pokud se zrovna nechystal do postele.
Podíval se mi do očí. „Brzy budeme mít spoustu objednávek,“ dodal. „Přes zimu nás to dost zaměstnává a na jaře je pak odesíláme, právě včas před sezonou.“
Takže pracují z domova. Všichni tři. Budou pořád doma. Roztržitě jsem třela dlaněmi a zírala před sebe, tep v uších mi zrychlil. Už v Brynmoru mi rodiče zařídili jednolůžkový pokoj bez spolubydlící. Jsem raději sama.
Nejsem žádný poustevník. Mluvím s učiteli a diskutuju, ráda poznávám svět a dělám různé věci, ale potřebuju prostor, abych mohla dýchat. Vlastní klidné místo, kde bych se mohla odreagovat – ale muži jsou hluční. Zvlášť ti mladí. Když budou pracovat z domova, budeme na sebe všichni neustále narážet.
Na chvíli jsem zavřela oči a najednou zalitovala, co jsem to udělala. Proč jsem to udělala?
Spolužáci mě neměli rádi, protože mé mlčení považovali za snobství. Ale tak to není. Jen potřebuju čas. To je všechno.
Bohužel málokdo je dost trpělivý, aby mi dal šanci. Ti kluci mě budou považovat za nevychovanou, stejně jako holky ve škole. Proč jsem se záměrně dostala do situace, kdy budu muset poznávat nové lidi?
Zaťala jsem čelist a polkla, když jsem koutkem oka zaregistrovala, že na mě Jake zírá. Jak dlouho mě pozoruje?
Okamžitě jsem se přinutila uvolnit obličej a zpomalit dech, ale než jsem stihla zabořit pohled do mobilu, abych zakryla svůj téměř panický záchvat, stočil auto doleva a plnou rychlostí zamířil zpátky směrem, kterým jsme právě přijeli.
Skvělé. Veze mě zpátky na letiště. Už jsem ho vyděsila dost.
Ale když se zase hnal po hlavní ulici a já jsem sevřela popruh bezpečnostního pásu, abych se uklidnila, projel přes dvě křižovatky, škubnul volantem doleva a zajel k chodníku.
Trhlo to se mnou, když prudce zabrzdil, ale než jsem zvážila, co se děje, vypnul motor a vystoupil.
Hm…
„Tak pojď,“ houknul a zabouchnul dvířka.
Podívala jsem se přes čelní sklo a na černém vývěsním štítu ve viktoriánském stylu jsem uviděla zlatý nápis Rebel’s Pebbles.
Dovezl nás zpátky k obchodu s bonbony.
Popadla jsem malou cestovní kabelku, vystoupila a šla za ním na chodník. Otevřel dveře, ozvalo se cinknutí malého zvonku a pustil mě před sebou dovnitř.
Zasáhla mě opojná vůně čokolády a karamelu; okamžitě se mi začaly sbíhat sliny. Naposledy jsem do sebe ráno před odletem natlačila hrst borůvek.
„Hej, Spencere!“ křikl Jake.
Odněkud zezadu se ozvalo zarachocení hrnce a něco jako bouchnutí dvířek trouby.
„Jake Van der Bong!“ Zpoza skleněné stěny vyšel muž, utíral si ruce a mířil k nám. „Jak se sakra máš?“
Van Der Bong? Sjela jsem očima k Jakeovi.
Usmál se na mě. „Nevšímej si ho,“ prohodil. „Nikdy jsem nekouřil. Chci říct, že už nekouřím. To je stará historka.“ Usměje se na muže. „To moje staré já. To zlé já.“
Oba se zasmáli a podali si ruce. Zadívala jsem se na muže, který k nám došel. Vypadal zhruba stejně starý jako Jake, i když byl o pár centimetrů menší, na sobě měl červenomodrou flanelovou košili, hnědé vlasy rozcuchané.
„Spenci, tohle je moje neteř Tiernan,“ představil mě Jake. Spencer obrátil pohled ke mně, doutíral si ruku a podal mi ji. „Neteř, jo?“ Tvářil se zvědavě. „Tiernan. To je hezké jméno. Jak se máš?“
Kývla jsem a potřásla mu rukou.
„Dej jí, co bude chtít,“ oznámil mu Jake.
„Ne, to je v pořádku.“ Potřásla jsem hlavou.
Ale zamračil se a varoval mě: „Jestli si nenacpeš plný pytlík, nacpe ti ho sám a bude to samá lékořice a mátové tyčinky.“
Reflexivně jsem nakrčila nos. Muž si odfrknul. Lékořice může jít k čertu.
Jake poodešel, vzal si sáček a začal ho plnit karamelami, zatímco já jsem jen stála; moje hrdost mi bránila se pohnout. To je vždycky to nejtěžší. Nerada dávám lidem, co chtějí.
Ale pak jsem ucítila aroma cukru a soli a teplá čokoládová vůně mě praštila do nosu a stoupala přímo do hlavy. Ráda bych ochutnala.
„Na co čekáš, de Haasová?“ zavolal na mě strýc.
Zamrkala jsem.
Zašrouboval sklenici s karamelami a přešel ke gumovým žížalám, hodil po mně pohledem. Oplatila jsem mu ten pohled. Oslovení příjmením asi mělo působit hravě. Od něj to ale bylo… hrubé. Vydechla jsem, přešla k sáčkům a jeden jsem si vzala. „Zaplatím to,“ informovala jsem ho.
Nedíval se na mě. „Jak chceš.“
Otevřela jsem sáček, instinktivně jsem minula čokoládu a zvolila méně kalorické želatinové bonbony. Vybrala jsem si
několik broskvových kroužků, melounových klínků a modrých žraloků. Přihodila jsem ještě pár gumových medvídků a Sour Patch Kids, přestože jsem věděla, že nic z toho nesním. Lhostejně jsem přešla k další nádobě, zalovila v ní naběračkou a vytáhla hromádku červených bonbonů.
Švédské rybičky jsou plné kukuřičného sirupu, potravinářských barviv a přídatných látek, řekla mi jednou máma. Podívala jsem se na bonbony – kdysi jsem milovala, jak mi kloužou mezi zuby, ale od třinácti let jsem je neochutnala. V době, kdy jsem začala být ochotná vzdát se čehokoli, jen aby si mě vážila. Možná kdybych jedla jako ona, líčila se jako ona, kupovala si kabelky Prada a Chanel jako ona a nosila jakoukoli křiklavou obludnost, kterou navrhl Versace, tak by…
Ale. Potřásla jsem hlavou a ani jsem tu myšlenku nedokončila. Naložila jsem si do sáčku dvě pořádné naběračky sladkostí. Najednou vedle mě stál Jake a strčil ruku přímo do sklenice.
„Tyhle mám taky nejradši,“ zašeptal a strčil si dva do pusy.
„Hej, ty mizero!“ křikl na něj Spencer. Ale Jake se jen zasmál. Zavřela jsem sklenici a zakroutila vrchní část sáčku.
„Pytlík je za sedm pětadevadesát, ať se děje, co se děje, tak si ho naplň pořádně,“ upozornil mě Jake a přesunul se kolem mě k dalším nádobám se sladkostmi.
Sedm pětadevadesát. Skoro tak drahé jako lahve švýcarské vody, ve kterých se koupala moje matka. Jak to, že on skončil úplně jinak než oni?
Proloudala jsem se dalšími dvěma uličkami a prošla kolem vitríny s čokoládovými cukrovinkami. Sbíhaly se mi sliny při pomyšlení, jak dobře to všechno chutná.
„Hotovo?“ Jake prošel kolem mě.
Šla jsem za ním k pokladně a hodila sáček na pult. Bála jsem se, že se pokusí jít první a zaplatit za mě.
Rychle jsem vytáhla peníze a ten chlap, Spencer, to zřejmě pochopil, protože mi rychle bez váhání všechno namarkoval. Zaplatila jsem a ustoupila. Udělala jsem místo pro Jakea.
Namarkoval jeho bonbony, ale podíval se na mě. „Zůstaneš nahoře… na vrcholku dlouho?“ zeptal se a najednou to znělo váhavě.
Na vrcholku?
Jake odpověděl za mě. „Jo, možná až do příštího léta.“
Muž sjel pohledem k němu a ve tváři mu byly znát obavy.
„Neboj se,“ zasmál se Jake a podal mu peníze. „Ochráníme ji před mocnými, nedobrými živly.“
„Copak se ti vůbec někdy podařilo zvládnout Kaleba?“ odsekl Spence a vytrhnul Jakeovi peníze z ruky.
Kaleb. Jeden z jeho synů. Podívala jsem se na Jakea, ale ten jen zavrtěl hlavou. Posbíral si drobné a bonbony a zamířili jsme ke dveřím.
„Děkuju,“ řekla jsem Spencerovi.
Jen přikývl a díval se za námi, jak odcházíme, takže jsem byla ještě nervóznější, než když jsme přišli. Nastoupili jsme zase do auta, strýc se odpíchl od chodníku a vyrazili jsme zase původním směrem.
Okvětní lístky růžových petúnií v koších na lampách se třepotaly ve větru proti modré obloze, mladí muži v tričkách bez rukávů tahali pytle s čímsi z nakládací rampy obchodu s krmivy do svého pickupu. Vsadila bych se, že se tu všichni znají jménem.
„Není to Telluride,“ prohodí Jake, „ale větší město už bych asi nikdy nechtěl vidět.“
Souhlasila jsem. Alespoň na chvíli.
Projeli jsme kolem posledních obchodů přes nějaké koleje a ocitli jsme se na silnici lemované neopadavými stromy, která pomalu stoupala do výšky. Postupně se zužovala, stromy byly stále vyšší a stínily víc a víc pozdně odpoledního světla, jak jsme nechávali město za sebou. Z hlavní silnice odbočovalo několik štěrkových a polních cest. Snažila jsem se nahlédnout na jejich konec, ale nic jsem neviděla. Vedou snad k dalším pozemkům? K domům?
Chvíli jsme stoupali a motor vrčel, jak Jake projížděl jednu zatáčku za druhou. Z města pod námi už jsem neviděla nic. Skrz
