9788024955100

Mlha

Za okny auta padá mokrý sníh a šedá mlha se táhne nad bělavou krajinou. Je polovina listopadu. Jen na půl ucha poslouchám vyprávění přítelkyně o výtvarném projektu, na kterém pracuje, i když její téma žen v koncentračních táborech mě velmi zajímá. Už od rána, kdy jsme v Berlíně nasedly do auta, jsem pohroužena do svého vlastního světa, kde se hodiny neměří minutami. Každá hodina je spíš křehká skleněná váza, která se pomalu naplňuje sluchovými vjemy, zážitky z přírody či z architektury, pocity té které chvíle. Na to myslím, když s výtvarnicí vystupujeme před budovou s nápisem Ravensbrück Memorial, i když míříme k jezeru, kde mírumilovně plavou kachny. Potom procházíme bránou, jaké jsem viděla už v Osvětimi a v Terezíně. Kamarádka mizí s fotoaparátem v jednom z baráků, aby vyfotografovala lágrové vězení, kam nacisté posílali ty nejodbojnější vězeňkyně. Zůstávám venku a přecházím přes rozlehlé prostranství, kde bývaly baráky, z nichž dnes už jich zbývá jen hrstka. Zde žily vězeňkyně. Měřily i ony čas pocity a zážitky, které padaly do skleněné vázy prošlého času?

Jdu po cestě a představuji si baráky, kde ke konci války bydlely stovky žen v jedné místnosti. Už jsem skoro na konci, přede mnou se tyčí šedivá zeď, z níž opadává omítka, s ostnatým drátem na vrcholu. Ta zeď vězeňkyně oddělovala od svobody.

Tohle musí být místo, kde se poprvé setkala Margarete Buber-Neumannová s Milenou Jesenskou. Ta podala Margaretě ruku: „Jsem Milena z Prahy.“ Tak se představovala. Praha byla její

totožnost, víc než příjmení. Obě ženy se nenápadně daly do řeči a Milena si počínala, jako by nebyla trestankyně v koncentráku pod stálým dozorem, ale svobodná žena na velkoměstském bulváru, jež se rozhoduje, do které kavárny má s přítelkyní zajít. Tak si zachovávala lidskost.

Jdu podél zdi a představuji si tu uličku mezi baráky, které poznaly tolik hrůzy a neštěstí, že by naplnily celou galaxii, a mezi tím několik chvilek spočinutí a snad i štěstí.

A najednou vidím, že na pozadí zdi mokré od tajícího sněhu se něco dalo do pohybu. Jsou to lidské postavy, nebo spíš stíny.

Stíny žen. Mají na sobě vězeňské uniformy. Rozplývají se v mlze, vznášejí se těsně nad zemí, perlově šedé a průsvitné. Jsou to však ony, uvězněné ženy, které zde pracovaly, a ze vší té hrůzy si vytvořily vlastní život, zde prožívaly přátelství a nenávist, touhu a odpor. Jdou za sebou i vedle sebe, jako chodívaly před osmdesáti lety po nástupu do práce, se sklopenou hlavou, shrbené.

Tamhle však vidím jednu, která kráčí vzpřímeně. I ona se vznáší jako hedvábný šátek. Jako jediná na mne pohlédne a v perlovém svitu jemného oválu obličeje tuším zájem. Ted’ se ten vzpřímený stín odpoutává od ostatních a obrací se mým směrem.

Pomalu a lehce míří vysoká postava ke mně. Z mlhy září její světlé šedomodré oči, rámované černými řasami. Blíží se, už je u mne, bere mě za ruku.

„Jsem Milena z Prahy,“ říká tiše.

A vypráví svůj příběh.

I CIZINKA

Nakonec už to nemůžu vydržet a strkám ruku do šperkovnice. Prsty nahmatávám perly… perlový náhrdelník… a brože, prsteny… Jeden hlas mi říká, že se to nemá, druhý mi našeptává, že jsem si přece vždycky brala, co se mi zlíbilo, ať to byly kytice šeříku, které jsem trhala v pražských parcích, nebo bankovka z kasy otcova lékařského kabinetu… Možnost mít vše, nač jsem měla chuť, mi dávala pocit svobody.

Zde ve Vídni však nemám nic. Skoro nic. A nejen materiálně. Snažím se vyhnat z hlavy myšlenku, že můj muž se mě už nabažil, a proto má poměr s tolika jinými ženami, vzdělanými, elegantními, sofistikovanými.

Šperky jsou hladké a chladné… který si mám vzít?

Před očima se mi mihla silueta dvou, někdy tří mladičkých dívek, napůl šly a napůl tančily po pražských Příkopech v kostýmech, které ještě zeštíhlovaly jejich ohebné postavy sedmnáctiletých studentek. V květinářství si každá vybrala květinu, blondýna, tedy já, vše zaplatila. Přemýšlely, komu kytice dají, a potom se smíchem vtrhly do podniku s nápisem Café Arco, plného mužů v tmavých oblecích a kravatách či motýlcích, někteří postávali v buřinkách před kavárnou… Chvíli jsme poseděly, květiny jsme rozdaly neznámým mužům, kteří se nepřestávali divit, a rozdováděně jsme zase vypluly z Arka, kde jsme za sebou nechaly úžas a šuškání o studentkách z Minervy: Dívky z Minervy, jsem z vás na nervy… říkali jedni, a Studentko z Minervy, nervi mi nervy, rýmovali druzí a přitom popíjeli koňak, víno a tureckou kávu.

Prsty ohmatávám šperky, ale neodhodlávám se šperkovnici úplně otevřít a podívat se do ní, protože bych se cítila jako zlodějka, která své řemeslo provádí s rozmyslem, zatímco vsunout ruku do jakési krabice a něco z ní vytáhnout je z kteréhokoli stanoviska omluvitelné. Herecká dvojice, jež mě ve Vídni zaměstnává jako hospodyni, není doma. Paní odešla na zkoušky, pán je na turné po Rakousku s Molièrovým Lakomcem.

Dál se nerozmýšlím, něco chytnu, je toho plná dlaň. Bleskově vytáhnu ruku ze šperkovnice. Druhou rukou přes sebe přehazuji kabát, beru si kabelku, tak odřenou, že se stydím, a vyběhnu na ulici. Šperky prodávám, aniž bych se na ně podívala, a s plnou peněženkou chvátám k Neumannovi na Kärtner Strasse hned před Operou. Miluji ten obrovský secesní obchodní dům, i proto, že jeho architektem je můj oblíbený Otto Wagner, ale hlavně si při každé procházce prohlížím skulptury, které zdobí nejhořejší část budovy, ty roztomilé mladičké nymfy a andílky, jak se suší po koupeli a prohlížejí se v zrcátku. Peněz, které jsem utržila za šperky, se potřebuji rychle zbavit; pálí mě v kapse. U Neumanna se převlékám celá od hlavy až k patě, i nové krajkové prádlo si kupuji a oblékám, a navíc hedvábné prolamované punčochy, nové střevíce na širokém podpatku, lehoučké šaty jako z pavučinky se sukní jako okvětní lístky, kabátek a klobouček. Vybrala jsem si rukavičky i kabelku z nejjemnější kůže.

Apak už vyrážím do ulic. Staré oblečení, odřenou tašku a rozšlapané střevíce házím do popelnice. Ženy i muži si mě prohlížejí a já zářím, a nejenom já, všecko kolem mě se třpytí a leskne. Ještě si cestou nechávám ostříhat vlasy a vyfoukat mikádo. I oči mi kadeřník Giorgio obtáhl černou tužkou. A teď hurá do kavárny Herrenhof, kde sedí můj muž Ernst jako každý den, se svými obdivovatelkami, ale i obdivovateli. Mám na výběr: jít širokou třídou Ringu a přes Volksgarten, nebo oklikou, uličkami starého města. Rozhoduji se pro druhou možnost, ty ulice mi totiž připomínají Prahu a s ní lepší časy.

Hlavou se mi honí představy, co asi Ernst řekne mému novému úboru; třeba mě ani nepozná, z popelky se stala třiadvacetiletá baronesa na plesu. Pořád myslím na Ernsta. Mám před očima útržky svého poblouznění v Praze jím, tím mytickým literátem, ze kterého mají pražští, ale i vídeňští a němečtí spisovatelé strach. Seznámili jsme se… v kavárně, kde jinde! Moji kamarádku Stašu pozval do Montmartru její známý, novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch a ona mě vzala s sebou. Objednala jsem si konvičku horké čokolády. Kisch seděl mezi mnou a Stašou, to on sezval celou tu společnost, aby nám přečetl, co o kavárně Montmartre napsal, než to vyjde knižně. Sám pil už druhý koňak, aby si dodal kuráž, protože jak mi pošeptal, měl přímo před sebou nejobávanějšího kritika v Praze.

Ten kritik byl muž Kischova věku, tedy asi o deset let starší než já se Stašou; myslím, že už mi ho předtím někdo představil

v kavárně Arco. Tichým, jakoby dýchavičným hlasem promlouval o současných básnících a upoutával pozornost všech přítomných. Na Stašu vrhal podrážděné pohledy, protože mi přes Kischovo rameno vyprávěla vtip, který nikdy nekončil a kterému se zvonivě smála už před koncem. Mě zajímalo, jak ten muž, který šeptal, jako by měl zánět hlasivek, mohl svými nudnými tezemi upoutat všech těch asi deset lidí. Kromě Staši, samozřejmě. Když sáhl po svém šálku, aby se napil, Kisch nás představil a ten muž, jmenoval se Ernst Polak, mi řekl, že mě zná od vidění, z procházek po Příkopech i z kaváren. Potom zmlkl a pozoroval, jak si z konvičky nalévám do šálku hustou čokoládu.

„Chcete ochutnat?“ řekla jsem se smíchem. „Chci,“ odpověděl šeptem, jako bychom u stolu seděli sami dva a on nechtěl rušit intimitu. „Na lžičce,“ dodal.

Nabrala jsem lžičku čokolády, tak plnou, že mohla každou chvíli přetéct, a když jsem mu ji podávala přes stůl, podložila jsem ji dlaní. Muž se přiblížil. Vzal lžičku pevně do úst a nechal mě držet její konec. Vychutnával ten hustý nápoj, jako by nikdy neměl v ústech nic lepšího, a přitom ze mě nespouštěl temné oči, které zlatavě světélkovaly. Po dlouhé době – Kisch mezitím začal číst svůj text – přimhouřil oči a lžičku pomaloučku vypustil z úst. Bylo to, jako by v kavárně zhasly lampy. Po chvíli oči znovu otevřel a vyhledal můj pohled. Nabral lžičku své kávy se šlehačkou a přiblížil ji k mým rtům. To sousto bylo hořkosladké a zdálo se mi, že ochutnávám toho muže. Sladkost i hořkost se mi rozpouštěla na jazyku.

To byl náš první polibek.

Otec běsnil, když se dozvěděl o mojí první lásce, vzpomínám, zatímco se vznáším jako na křídlech po elegantní Kärtner Strasse směrem k chrámu svatého Štěpána. Byl odjakživa vlastenec a přál si, abych si vybrala Čecha, prý už té němčiny bylo dost.

Takže mě poslal na letní prázdniny na Šumavu do hotelu Prokop pod Špičákem, kam sám rád jezdíval. Jenže ten obvykle nepohyblivý Ernst, který nejraději diskutoval v kavárnách s ostatními literáty, se ubytoval poblíž v jiném horském hotelu a trávili jsme spolu veškerý čas. V noci jsme se navštěvovali buď v jeho, nebo v mém pokoji a ráno byli ostatní hoteloví hosté rozhořčeni naším pomačkaným oblečením, mokrými vlasy a zářícími tvářemi.

Někteří z nás byli tak znechucení, že si zkracovali pobyt a odjížděli. Hoteliér mě však z Prokopa nevykázal, protože můj otec byl jedním z jeho nejlepších zákazníků.

Tátovo vlastenectví mi šlo na nervy a Polak mě vábil i tím, že jeho rodná řeč byla němčina, i když jsme spolu mluvili česky.

Byl úplně jiný než všichni, koho jsem dosud poznala. Než jsem se s ním seznámila, byla jsem přesvědčená, že mě přitahují pouze dívky; těm jsem do té doby dávala přednost před chlapci; před hloupými a nemotornými kluky, před těmi trdly, jak jsme je s přítelkyněmi nazývaly. A pak přišel tenhle muž, jemný, subtilní i odmítavý, křehký i silný, krutý i něžný, a hlavně neuchopitelný, nepochopitelný. Vynikal krásnou němčinou i češtinou, černou hřívou a tichým, vemlouvavým hlasem, kterým si dovedl získat pozornost lépe než jiní překřikováním.

Otěhotněla jsem.

Rozhodla jsem se pro potrat.

V tom mě otec podpořil a vše mi usnadnil, a hlavně: dal mi k tomu kroku sílu. Na zotavenou mě poslal do psychiatrického sanatoria v Dientzenhoferově barokním zámku ve Veleslavíně, s velkou zahradou.

Otec doufal, že mě Ernst Polak za tu dobu omrzí. To se však přepočítal. Možná na maminku bych byla bývala dala, každopádně bych se s ní radila jako s přítelkyní, ale postrádala jsem ji od svých třinácti let. Mohla jsem se vypovídat jen s kamarádkami, jen k nim jsem měla důvěru. Ale moje milá Staša i Jarmila byly stejně rozdováděné, rozjívené a bláznivé jako já.

Cítila jsem bezedné prázdno po mámě, která mě denně nechávala rozčesávat jí dlouhé vlasy. Bydleli jsme v Ovocné ulici a maminka mě vodila na procházky na nábřeží a na Žofín, dál jí to zdraví nedovolovalo. Někdy mě doma našla, jak tančím a kloužu v našem obrovském bytě po parketách, a tehdy se ke mně připojila, ale dlouho to nevydržela s dechem. Jednou mi dala duhovou skleněnou kuličku, jaké děti cvrnkají do důlku:

„Když ti bude zle, dívej se do ní, je v ní svět proměnlivé krásy. A tam na tebe budu čekat,“ řekla mi.

A zanedlouho umřela.

Otec se uzavřel do sebe. Až po nějakém čase si navykl zhltnout se mnou brzkou večeři a hned potom se vydat někam pryč.

V té době mě vábily ženy. Zamilovala jsem se do učitelky češtiny, napsala jsem jí několik dopisů. Ona mi na ně sice odpovídala, ale nikam to nevedlo, takže jsem svou náklonností zahrnula kamarádky ze studií. Vztahy s dívkami mi dávaly pocit harmonie, života plného smíchu a dovádění, drahých nákupů a večeří v nejlepších restauracích, které jsem platila z otcových peněz. Můj urostlý a ve společnosti obdivovaný otec, i za hranicemi Rakouska-Uherska proslulý lékař a vysokoškolský profesor, mě zasypával penězi, aby ode mne měl pokoj a mohl trávit čas po svém. A jelikož jsem k penězům přišla tak lehce, rozhazovala jsem je plnýma rukama. O víkendech jsem s otcem a s dalšími pány chodila na čtyřicetikilometrové túry, ve všední dny jsem po večerech tancovala s kamarádkami v nočních klubech.

Prodírám se centrem Vídně, zastavuji se před dlouhým zrcadlem ve výloze parfumerie a nepoznávám se: tahle mladá dáma ve vybraném oblečení, to přece není ta neobratná vídeňská Milena! Co tomu řekne můj muž… se kterým jsem sice žila, ale jehož jsem už dávno omrzela. V Praze byl jiný, ten Ernst s měkkými rty, se zasněným pohledem, s vláčným tělem sedavého muže, který mě okouzlil svou oddaností, tak vzácnou u světaznalého

muže, jako byl on. A také svojí kultivovaností, bytem plným polic s knihami… Chodili jsme na koncerty klasické hudby do Rudolfina, do Nového německého divadla a někdy i do Národního, na literární dýchánky a vernisáže. To byla moje škola, univerzitní profesoři mě nedovedli nalákat na svoje teorie, chtěla jsem se učit jen od Ernsta.

Kromě veselého poletování po Praze jsem v době, kdy pracoval v bance, někdy také ležela v knihách a ve slovnících, i hodiny francouzštiny a angličtiny jsem brala vážně. Jen němčinu mi otec zakázal, němčina pro něj byla jazyk nepřátel. Nechtěl pro mě německy myslícího muže, i když Ernst mluvil česky stejně dobře jako on. Naše země však patřila k Rakousku a němčiny byly plné ulice, stejně jako jidiš a dalších jazyků monarchie; v Praze byla tři německá divadla, několik německých knihkupectví, německé noviny a časopisy. Zkoušela jsem z němčiny i překládat a někdy jsem snila o tom stát se překladatelkou, ale nikdy mi ta předsevzetí dlouho nevydržela. Po studiích na Minervě jsem na vysoké u žádného studia dlouho nevydržela. Pokaždé jsem cítila, že to není ono, ale nevěděla jsem, co přesně chci.

Ernst za mnou dojížděl i do Veleslavína, procházeli jsme se spolu tajně po cestičkách sanatoria, aby to personál neviděl, protože by žaloval otci a já bych po návratu měla doma peklo. V dopise poprosil otce o schůzku, aby ho požádal o moji ruku. Táta ho však ponížil tím, že jeho žádost odmítl; neměl v úmyslu ho ani vidět a to mu také napsal. Vlastně to nebylo proto, že Polak byl německy i česky mluvící Žid. Ale otec se o něm informoval a dozvěděl se, že vede bohémský život kavárenského literáta a že je známý sukničkář. Takže ani Ernstovo dobře placené zaměstnání ve známé bance nepomohlo. To mi připomíná, že jsme jednou se Stašou se smíchem vtrhly do jeho banky, abychom ho obdarovaly květinami. Ale narazily jsme na samé odmítavé tváře a Ernst vypadal přímo vyděšeně. Lilie si tehdy odnesla domů Staša.

Mezitím jsem dělala, co jsem mohla, abych Ernsta po otcově odmrštění utěšila. Hrála jsem mu na klavír Schuberta a Schumanna, Beethovena i Smetanu. Nakupovala jsem pro něj drahé knihy vázané v kůži, plnila jsem mu květinami byt, od něhož jsem měla klíče. Ernst však květiny vyhazoval, protože byl citlivý na pachy. Francouzské kolínské ani pařížské parfémy jeho obdivovatelek mu ovšem tolik nevadily.

Jednou při večeři otec zamumlal:

„Pro mě za mě si ho tedy vezmi, když jinak nedáš. Je to tvůj život, a když na tom trváš, klidně si ho můžeš zkazit.“

„Prosím, tati? Neříkej, že jsi nakonec kapituloval.“

Otec se díval zarytě do talíře.

Zasmála jsem se:

„Nic jiného ti nezbylo, viď?“

„Podívej se, holčičko, můj názor na Polaka znáš a víš dobře, že tvůj sňatek s ním mi nedělá radost. Ale o mě se nejedná, jedná se o tebe, o tvou spokojenost. Jestli si ho vezmeš, bude to nešťastné manželství a jednou se rozvedeš. Každopádně si to asi potřebuješ vyzkoušet na vlastní kůži. Ale…“

„Ale co?“ zeptala jsem se s nadějí, i když nedůvěřivě.

„No, když si tedy musíš vypít ten pohár zklamání až do dna, nechci to vidět na vlastní oči.“

Tázavě jsem na otce pohlédla. Co to všecko znamená?

„Prostě vás nechci vidět v Praze, jestli si ho vezmeš.“

„No to si piš, že si ho vezmu!“

„Ať si tedy Polak najde živobytí jinde. A ty taky. Vystudovala jsi výtečnou Minervu, ani hudbu, ani medicínu jsi sice nedokončila, ale i tak vzdělání máš. Ať nepřijde nazmar. Odjedete do Vídně.“

„Do Vídně!“ vykřikla jsem nadšeně.

„Nedělej si iluze. Je to město zchudlé válkou.“

„Aha, válkou,“ vzpomněla jsem si, že je válka a mnozí mí vrstevníci do ní museli narukovat. Ale jinak byla válka tak

daleko, že mi nezasahovala do života a myslela jsem na ni jen zřídka.

Otec pokračoval:

„Dostaneš ode mě do začátku dost peněz. Ale i tak se budete muset ohánět, ve Vídni je po skoro čtyřech letech války nepříčetně draho. A je tam teď taky nepoměrně mnoho žen, muži jsou na frontě nebo padli. Z Vídně se stalo město zašlé slávy. Kdo jim jen tu válku nakukal…“

„Ale pořád je to hlavní město rakousko-uherské říše.“

„Jestli říše vydrží. Vypadá to s ní povážlivě. Ani nevíš, co bych za to dal, kdyby se rozpadla.“