Noci
– 1 –
Tylerovy dny začínaly se soumrakem a tenhle soumrak začal s ní. Vstoupila do vestibulu s večerním světlem v zádech a něčím zbloudilým v očích, co prozrazovalo, že je daleko od domova.
Táhla s sebou červený ušpiněný kufr, který vypadal, že strávil nejednu noc pod širákem, v parcích a uličkách za každého počasí, a ona sama nevypadala o moc lépe, a když se ho zeptala, jestli má volný pokoj, chtělo se mu říct ne, pro tebe ne, tady ne. Jenže byla tak mladá a ve vlasech měla peříčko, mihotavé pírko z káněte, které se jí houpalo u krku jako ohromná náušnice, a on pochopil, že ji nemůže vyhnat zpátky do noci.
„Pár volných pokojů máme, v prvním patře.“
Vykřikla úlevou a usmála se celým obličejem, široce a blyštivě.
Takovéhle úsměvy Tyler nesnášel, byl vůči nim slabý, vyhýbal se jejímu pohledu. Takhle to míval s mladými ženami často, těžko se mu na ně dívalo, zářily příliš silně, téměř ho oslňovaly.
„Tak já jenom dojdu pro přítele. Čeká venku.“
Mluvila s podivným přízvukem, který si Tyler nedovedl zařadit, šla ke dveřím a zamávala na muže ve středních letech, jenž byl skoro stejně zasviněný a zbědovaný jako ona, tvář měl ošlehanou, poznamenanou násilím a drsným životem, byla to zestárlá tvář, která se vedle její mírné a jemné vyjímala téměř krutě.
„Dejte nám to nejlepší, co máte,“ poručil si a objal dívku paží, opřel se zjizveným obličejem o její čelo, pírko mezi nimi se zachvělo.
Přítel. Vždycky mají přítele. Tyler požádal o doklad totožnosti, muž na něj dlouze pohlédl a zamumlal vážně je to nutný, ale pak položil na pult řidičák: Joshua Grimes z Jacksonville na Floridě.
Byl mnohem starší, než vypadal, výrazně starší než ona, mladá a zářivá.
„Vy taky,“ řekl Tyler dívce.
Odtáhla se od muže a dlouho se hrabala v modrém batohu, než vylovila pas. To byl pro Tylera neobvyklý případ. Otáčel stránky mezi tvrdými deskami a koutkem oka ji pozoroval, její životu nebezpečný úsměv a rozcuchané vlasy, byla opravdu daleko od domova, dál, než se Tyler odvažoval hádat. Přemýšlel, jak se asi ocitla tady, na špinavé periferii, v samém srdci nechvalně proslulé čtvrti mezi ženami noci, prchajícími a štvanými, mezi tanečnicemi a kurvami, co mrkají línými řasami a dělají si z něj legraci. Byl si jistý, že tohle není jedna z nich, aspoň zatím, v jejích jasných očích viděl mateřské mléko.
Tyler je vídal v pozdních nočních hodinách: dravce a jejich kořisti. Ten chlap na ni mluvil, jako by byla nižší tvor, domácí mazlíček, jehož hlavním úkolem je poslouchat a být mu po vůli, dal jí pár bankovek a ukázal na automat se sladkostmi.
„Kup nám něco k pití, bejby.“
Dívka si vzala peníze z jeho ruky, mírně se třásla. Měla pomalé pohyby, toho si Tyler předtím nevšiml, jak byl oslněný, ale teď viděl, že je opilá, spatřil povlak otupělosti na její tváři. Nacházela se někde mimo, daleko od tohohle motelu a muže a všech velkých citů, vznášela se nad tím vším, spoutaná, a zároveň volná, příliš omámená, než aby cítila, jak na ni dotírá noc, hrubě a hladově.
Sledoval mužovy vítězoslavné pohyby a věděl, o co tady jde, byl svědkem téhle hry už milionkrát – věděl, že kořist lze lapit tisíci způsoby a tento je z nich nejkrutější. Dej jí stříkačku prášky chlast, dej jí, co si myslí, že chce, přidrž jí hlavu pod hladinou a říkej tomu láska.
Přisunul jim přes pult klíče od pokoje a popřál hezký večer.
Muž měl na hřbetě pravé ruky vytetovaný velký kříž, ale v jeho očích nebyl žádný bůh. Vzal si klíče, popadl dívku a surově ji strkal před sebou. Něco si šeptali a klátili se pryč z recepce, propletení v jedinou bytost, ve stříbřitých vlasech se zlověstně lesklo pírko z káněte, ale křídla tahle holka neměla, nemohla se odtud
nijak dostat. Ve dveřích se náhle otočila a vrhla na Tylera pátravý pohled, takový ten, ze kterého čas zpomalí, aby se opět rozběhl, a těch pár rozechvělých sekund obsahovalo celý život. Pak Tyler zase osaměl.
Noci patřily jemu. Od soumraku do úsvitu vysedával na spoře osvětlené recepci motelu Old West Inn a vítal všemožné noční bytosti. Už dvacet let tu sedal, dvacet let dlouhých osamělých nocí, zatímco levné pokoje stále zdražovaly a město kolem něj nabobtnalo k nepoznání. Motel stál v nejvykřičenější ulici města, na dlouhém špinavém úseku lemovaném neony a beznadějí – obchody se zamřížovanými výlohami, nabízející alkohol, marihuanu a erotické pomůcky, se tu střídaly s fastfoodovými řetězci a bary bez oken a nad tím čněla katolická katedrála, posměšně vzpínající své věže k ohromnému nebi nad Coloradem a k odvrácenému Bohu, který už dávno neposlouchal výkřiky a modlitby, linoucí se ze smrdutých uliček, ani zdušené vzdychání zpoza zamčených dveří motelových pokojů – ó Bože! ó Bože! s cizí rukou na ústech – a není divu, že se mu poslouchat nechtělo. Katedrála stála jen pár bloků odtud směrem na západ, ale skutečným útočištěm byl motel, to sem se stahovali zbloudilci, dobrodruzi, hledači štěstí a věční ztroskotanci. Pokoj se dal pronajmout na hodinu nebo na měsíc a na jakoukoli dobu mezi tím, někteří hosté tu bydleli pár let, jiní si tu dávali jen krátká dostaveníčka, mnozí byli na útěku, schovávali se před zákonem nebo před manželem či sami před sebou, další sem chodili kvůli kšeftům, prodávat to, co není nikde jinde k sehnání, lásku a tišení bolesti a pár hodin úplného zapomnění. Tylera se to netýkalo, jestli ho tahle práce něco naučila, pak odvracet zrak, jako to už dlouho dělal Bůh, nevnímat a do ničeho se neplést. Jeho přítomnost natolik srostla s motelem, že téměř neexistoval, byl pouze anonymním obličejem za pultem, hluchým a slepým ke všemu, po čem mu nic nebylo, dvěma rukama nataženýma do bezejmenné noci, měnícíma klíče
za bankovky, tichým hlasem pronášejícím vítejte, přeji příjemný pobyt, hezký večer. Byl neslyšnými kroky na osvětlených chodbách a obyvatelé tmy ho nechávali na pokoji. Protože noci patřily jemu a on je řídil podle svých vlastních zákonů.
Když ho za svítání přišla vystřídat Yesenia s tou svou třešňovou colou a dlouhými třpytivými nehty, ležela na městě šedivá deka nespavosti, pod níž ulice a budovy vypadaly křivé jako ve snu. Štípla ho do brady jako každé ráno, přitáhla si ho k sobě a prohlédla si jeho bělma a unavené vrásky ve tváři.
„Dejchni na mě,“ vyzvala ho a Tyler otevřel pusu a poslechl ji, jejich rty měly k sobě tak blízko, že se téměř políbili, Yesenia přivřela oči a vdechla jeho výdech, pár vteřin bylo ticho a pak ho poplácala po tváři neurvalým způsobem, který říkal, že Tyler je její.
„Jaká byla noc, mi hijo?“
Takhle mu říkala, ačkoli měl ve vlasech stříbro a ani náhodou nemohl být její syn a ačkoli občas dělali věci, které by matka se synem nikdy dělat neměli. Vyprávěl jí o opilém hostovi, který se krátce po půlnoci na recepci pochcal, a o zmlácené ženě s jedním dítětem na ruce a druhém v břiše, která neměla peníze ani na jednu noc, ale slibovala, že se vyrovná, jakmile bude moct. Yesenia mlaskla jazykem. Proč ty seš taková měkkota. Vyprávěl jí o tátovi, co byl možná ve skutečnosti pasák a ukazoval fotky mladé dívky, která byla údajně jeho zmizelá dcera. Neviděl jste ji? ptal se s kapkami potu na horním rtu, Tyler si fotku důkladně prohlédl a řekl ne, tuhle jsem neviděl. Mladých žen byla v téhle části města spousta, toulaly se tmou jako bludičky, jejich životní žár k sobě přitahoval ty nejhorší stvůry a Tyler měl dost rozumu na to, aby si je nepamatoval. Takhle povídal, dokud to Yeseniu nepřestalo bavit, pak luskla prsty a řekla mu, že už může jít.
„Běž si odpočinout, mi hijo, za chvíli bude zase noc.“
Ušel dvaatřicet kroků k pokoji, který si přivlastnil a učinil z něj cosi jako domov. Byl to první pokoj v přízemí, s dveřmi směrem k Avenue a oknem do zadního dvora. Pokoj jako všechny ostatní v motelu, zařízený jednoduše a neosobně: postel, křeslo, těžké závěsy chránící před sluncem a bezútěšným výhledem. Kdysi dávno v tomhle pokoji málem umřel, ale v poslední chvíli mu Yesenia vdechla život a od té doby byl její hijo, její syn. Teď jsi můj, řekla tehdy, a tak se stalo, že splynul s motelem v jedno. Pohlédl smrti do očí, jen aby se probudil a získal úplně nový život.
Vešel do malé koupelny a smyl ze sebe noc, přitom si dával pozor, aby se nepodíval do zrcadla. Nerad viděl, jak se na něm podepsaly hodiny dny dlouhé roky na recepci. Vložil do koutku úst cigaretu American Spirit, odešel si zapálit na venkovní chodbu a cítil, že ho Yeseniin pohled spaluje, jako by soutěžil se sluncem. Její zvědavost vlezla všude, Yesenia byla v jeho pokoji, v jeho kapsách, v jeho nejtajnějších myšlenkách. Její hlas mu zněl v hlavě, kdykoli vyšel z motelu ven. Nevyveď žádnou blbost, mi hijo. To bych tě musela potrestat.
Se zavřenýma očima poslouchal rozespalé město, auta mačkající se na Avenue, vzdychající dveře autobusů, rachocení skateboardu někde v uličce, a asi nějak vycítil, že ho někdo pozoruje, protože když otevřel oči, koutkem zahlédl ji. Dívku s pírkem z káněte, stála v okně, těžké závěsy odhrnula stranou a muže, se kterým cestovala, nebylo nikde vidět. Od pasu nahoru byla nahá, jen holá ramena a holé paže zakrývající prsa, Tylerovi se v hlavě ozval Yeseniin hlas – co je v domě, není pro mě – a dal si záležet, aby na ni necivěl, přestože ho její mléčně bílá kůže lákala a přestože to možná sama chtěla. Kouřil a mžoural do nebe, ale dívka se míhala na okraji jeho zorného pole, zdálo se mu, že udělala nějaký pohyb, tajné znamení, k smrti rád by se na ni podíval, jenomže dobře věděl, že ve své situaci by si tím zavařil. Holky drogy chlast, to byla minulost. Típl cigaretu botou a vrátil se do pokoje. Do osamělého šera, které se stalo jeho světem a kde na něj nečekalo nic než spánek.
2
U Ewina klavíru seděl muž. Byl nový v této zemi, tomto městě i jejím bytě. Cizinec, jehož jméno neuměla vyslovit. Stoupla si k oknu na místo, kde stávala Matilda, když zpívala tím svým chladným hlasem, který byl jako padající sněhové vločky, zpočátku vždycky tak měkký a tichý, ale potom čím dál divočejší, hlasem, který trhal mračna na kusy. Teď však do pokoje pražilo slunce, palčivě bodalo cizince do zátylku a zad, zatímco jeho ruce se míhaly po klávesách. Vlasy měl tmavé a lesklé, Ewě zacukalo v prstech, náhle zatoužila se ho dotknout.
Hrajte, co chcete, řekla mu. Já si poslechnu, jak na tom jste. Bydlel v ubytovně u továrny na baterie, víc o sobě neprozradil, na to mu nestačil jazyk. Ale byl úhledně oblečený v košili a kalhotách a hrát na klavír uměl lépe než kdokoli z jejích současných žáků, dokonce lépe než Ewa sama. Možná právě proto ho nechala být a jen stála u okna, pevně se objímala pažemi a přemýšlela, jestli by se neměla ujmout zpěvu. Když tu není nikdo jiný.
Zatímco pokojem zmítalo crescendo z Rachmaninovova klavírního koncertu číslo dva, venku ve vnitrobloku se tetelila zeleň a Ewě padl zrak na prolézačku, kde se Matilda před mnoha lety vznášela vysoko nad zemí. Ewa tehdy stála v okně a volala na ni, aby byla opatrná – ať se nezabiješ! –, ale holka na to zareagovala tak, že se pustila jednou rukou a pak druhou a zavěsila se koleny, dlouhé vlasy jí vlály ve větru a Ewa ji viděla před sebou, tam někde v dálce na amerických silnicích, úplně samotnou u krajnice za soumraku, který se snáší na prérie a pouště a chladnokrevné mrakodrapy, jež v oné zemi rostou – viděla
široké dálnice ubíhající do ztracena, sluncem sežehlá pole a líně
tekoucí řeky, anonymní motelové pokoje s šeptajícími stropními větráky a mouchy lezoucí po spících ústech. Viděla muže bez tváří na zaprášených odpočívadlech a Matildu, jak hledá cestu ulicemi, které se kroutí jako labyrint skrz bezohledná města, v nichž není nikým a nikdo se nad ní neslituje. Bez držení, mami, vidíš?
A Ewa ji viděla naprosto zřetelně, daleko od prolézačky a vnitrobloku a bezpečné dřímoty města, její malá divoška se usmála, výskla a pustila se nejprve jednou rukou, pak druhou a zůstala viset hlavou dolů v cizí zemi, ukřičená, rozesmátá a úplně, úplně sama.
Muž přestal hrát, aniž si toho všimla. Otočil se na stoličce a zamžoural do světla za jejími zády. Náhle ztratila pojem o čase, nebyla si jistá, zda vůbec plynul, anebo znehybněla pouze ona.
„Bravo,“ vypravila ze sebe. „Myslím, že pro dnešek to stačí.“
Po té pochvale jako by narostl. Bylo vidět, že lační po stupnicích a etudách, pravidelném tepu metronomu a někom, kdo by ho poslouchal, povzbuzoval a motivoval. V obličeji měl chlapeckou dychtivost, která ji děsila, ona sama už toho měla dost. Zalistovala v partituře a zamumlala něco o tom, že je velmi nadaný – very talented. Ale bohužel už vypršel čas, musejí končit.
V bytě se rozhostilo strašlivé ticho, muž vstal a odešel do předsíně. V hlavě jí duněla blížící se samota, zdálo se jí, že muž se pohybuje zbytečně pomalu, téměř neochotně, že jen tak stojí na rohožce a nasává opuštěné pokoje, prázdné kuchyňské židle a šero linoucí se z Matildina pokoje.
„Máte rodinu?“ zeptal se a učísl si vlasy dozadu, do krátkého ohonu za krkem.
Jeho tvář byla upřímná, zvědavá. Tvář, do jaké bylo snadné se zamilovat.
„Mám dceru, ale už je dospělá, vylétla z hnízda.“
Ewa zamávala rukama jako křídly. Muž se usmál.
„Like a bird,“ řekl.
„Ano. Jako pták.“
Zápolil s botami, se slovy, ptal se, kdy může přijít na příští lekci.
„Od zítřka mám dovolenou,“ řekla Ewa. „Budete si muset pár týdnů vystačit sám.“
Zklamalo ho to tak, že si náhle připadala malá a křehká, zmocnil se jí pocit, že mu musí něco dát, nějak zahladit svou nedostatečnost. Vrátila se do obýváku a posbírala pár notových sešitů – Chopina, Liszta, Bacha, všechno, co by tohle léto stejně nezvládla hrát. Pečlivě je uložila do tašky a vnutila mu ji. Muž neměl na ubytovně klavír, jen malé klávesy, které si přivezl z vlasti a na které chodil po práci vyhrávat do lesa, aby nerušil sousedy. It’s no problem, říkal. Stejně večer není tma.
Vděčně tašku přijal a uklonil se, černé kadeře mu padly do tváře. Pootevřel dveře, ale pak zaváhal a obrátil se k Ewě s novým, vážným pohledem.
„Hudba nemá dovolenou,“ pronesl a položil si ruku na hruď. „Hudba je krev, hudba je vzduch, without music we die.“
Ta slova doznívala v bytě ještě dlouho poté, co odešel. Ewa se sesunula na klavírní stoličku a zůstala sedět s rukama bezvládně složenýma v klíně. Do bytu proudilo chladné bílé světlo, otupující ticho. Za očními víčky se skrývaly silnice a slunečnice. Osamělý pták s roztaženými křídly.
Zpíváš, Matildo? Žiješ?
– 3 –
Nad městem visel úplněk jako varování, že noc bude neklidná. Tyler opustil své stanoviště na recepci a vyšel ven do rudé záře neonů. Na chodníku dřepěli dva chlapečci a barevnými křídami kreslili na asfalt postavičky. Celá příjezdová cesta byla plná usměvavých květin a příšer s ohromnými čelistmi. Tyler si zapálil cigaretu. „Už je pozdě,“ řekl, „nepůjdete domů za mámou?“
„Máma má návštěvu,“ odpověděl větší z kluků.
Na zemi mezi nimi trůnila veliká lahev coly, kterou museli zvedat společně, pokud se chtěli napít. Sladká tekutina jim stékala po bradách a vzduch byl teplý a těžký a plný zvuků, cvrčků a houkaček. Z postranní uličky se vykolébal pitbull a namířil si to k dětem, aby jim olízl tváře a nechal se podrbat. Chlapecký smích se nesl tmou jako návnada. Z otevřených oken motelu se ozývaly tvrdé basy a mexické balady, kašel a nadávky a každonoční volání Boha. Město chutnalo po síře a marihuaně a Tyler típl nedopalek botou a vybídl chlapce, aby dávali pozor na auta, a oni odpověděli vážnými hlásky yes, sir.
Pod pultem měl baseballovou pálku. Taky měl v zamčeném šuplíku osmatřicítku, ale tu nikdy nemusel použít. Málokdy si na něj někdo vyskakoval, většinou lidé chápali, že je na jejich straně. Viděli v něm své syny, své otce a milence, viděli, že jim naslouchá, když nikdo jiný ne. Já vám rozumím, říkal vždycky, jakmile se někdo chtěl hádat, věřte mi, já vás chápu.
Z jednoho pokoje vyběhlo pár žen, propluly kolem na vysokých podpatcích, oblečené k tanci, k probouzení chtíče, sklonily se
nad hrajícími si chlapci, pocuchaly je ve vlasech a daly jim pár bankovek, ať si koupí bonbony. Čekala na ně černá dodávka, za volantem muž s kamennou tváří, křikl na ně pohněte, you fucking bitches, máme málo času. Ženy byly mladé, sotva zletilé, hubené a poslušné, oči zamlžené drogami. Nešťastná rodinka, která nejspíš nebyla o moc horší než opravdové rodiny, do nichž se narodily. Tyler už je všechny znal, byli všude, tihle otcové a dcery ulice, sestry noci objímající se navzájem.
Otevřely se jiné dveře, na zem se rozlil obdélník světla a Tyler slyšel, že na práh vedle něj vyšla postava. Byla to ta dívka s pírkem, ta příchozí zdaleka. Zavřela za sebou dveře a zvedla k ústům lahev, párkrát si zhluboka lokla a utřela si rty hřbetem ruky. Měla nasazená sluchátka a Tyler matně slyšel, jakou hudbu poslouchá, znělo to jako řízný rock, jako nějaký hit z jeho mládí. Pobrukovala si a pila a zvědavě sledovala chlapce se skloněnými hlavami a umělecké dílo, které jim rostlo pod rukama.
„Vy ale hezky kreslíte.“
„Díky,“ řekl větší.
„Díky,“ přizvukoval menší.
Oba se rozpačitě usmívali do asfaltu. Dívka pohlédla na Tylera, na cigaretu, která mu dohasínala v koutku úst.
„Můžu vám jednu šlohnout?“ zeptala se, vyndala si sluchátka a nechala je viset u krku.
Podal jí krabičku a zapalovač. Trochu se chvěla, když sahala do prázdného prostoru mezi nimi, vyzařovala z ní jakási neobratnost a únava. Jen pohled měla ve svitu plamínku pevný. Tyler se díval jinam, odmítal se střetnout se zvědavostí v jejích bledých očích.
„Jak dlouho si necháváte růst vlasy?“
Nečekal ani takovou otázku, ani dotěrný tón v jejím hlase, jako by to opravdu chtěla vědět.
„Já nevím. Naposledy jsem se stříhal někdy ve vašem věku.“
„V mým věku?“ Zamrkala línými víčky. „Já jsem starší, než si myslíte.“
Křídy chlapců skřípaly o asfalt, kreslily modré a zelené nestvůry s velkými usměvavými tlamami, občas některý z nich zvedl
