Tuto knihu věnuji své matce Lorně Yablonové.
A také svému otci Alfredu Yablonovi, muži, jenž by trval na tom, abych mámu zmínila jako první.
Přiznám to. Ráda fantazíruju. Jasně – že ano. Kdo by ta ky ne?
Kdybych měla sepsat seznam svých představ, vybaví se mi následující:
O běhání. Před měsícem mi bylo šedesát tři. Jsem si naprosto jistá, že by to pro moje tělo byl trochu šok, ale náramně by se mi líbilo se ráno probudit a natáhnout si některé z těch nádherných kraťásků na běhání, ve kterých dnes vídám slečny. Vlastně jsem si říkala, že začnu, když se moje dcera Isabel přihlásila do týmu přespolního běhu na střední škole. Myslela jsem si, že bychom si mohly jít zaběhat spolu coby maminka s dcerou, ale nějak na to nikdy nebyl čas. Izzy měla bambilion zájmů. A já pořád seděla v autě a vozila ji tam či onam, stejně jako všechny ostatní connecticutské ženy v domácnosti. Kdysi jsem snívala o tom, že z Connecticutu odejdu. I kdyby jen na jeden večer. Jela bych vlakem na Manhattan a podívala se do některého z těch „báječných nových podniků“, o kterých se všichni pořád baví. Na baru bych si objednala sklenku vína a pak… Tak jo – ve skutečnosti jsem si to představovala snad každý den od té doby, co Izzy odešla na vysokou. Teď
zase sním o tom, že se tam vrátím a zmizím z tohohle
příšerného floridského resortu pro seniory, o němž můj muž Louis tvrdil, že se sem rozhodně musíme přestěhovat. Boca Beach Gables, zkráceně BBG. Nechápejte mě
špatně. Vypadá velmi hezky. Je velmi úhledný, velmi luxusní, velmi růžový. Jenže nenávidím to slunce… nenávidím vlhký vzduch. Nenávidím, jak se tu dny nekonečně vlečou a není co dělat. Nikdy jsem si nepřipadala tak sama.
Představuju si, jaké by to bylo, kdyby místo toho, abych se hned po vysoké vdala, odešla za prací do ciziny. Někam, kde to žije. Třeba do Londýna.
Představuju si, jaké by to bylo vzít basebalovou pálku a švihnout s ní do vybotoxované tváře Belindy Tellerové. To asi proto, že nahá Belinda zrovna sedí na mém manželovi. Je otočená obličejem ke mně. A jelikož jsem horlivou fanynkou Sexu ve městě (viděla jsem ho celý už šestkrát), vím, že Belinda právě teď zaujímá pozici obrácené kovbojky.
Na chvíli se zasním, že jsem v pozici obrácené kovbojky já – s Markusem, naším instruktorem spinningu. To je asi to nejlepší, co můžu o BBG říct – mají tu vynikající personál. Markus je nádherný. Předstírám, že nevím, jak nastavit výšku sedla na kole, aby mi s tím pomohl. Téměř cítím, jak se mě dotýká na bedrech… Do háje. Asi jsem se zasnila trochu víc, protože neslyším, jak se Louis a Belinda snaží upoutat moji pozornost. „… Sylvie!“ volá Louis. „Ježíši Kriste, Sylvie! Řekni něco.“
Úplně jsem zamrzla. Nemůžu pohnout rty. Místo toho se raději otočím doleva, kde vidím svůj odraz v zrcadle nad prádelníkem. Upřímně, docela mi to sluší. Přestože ho nenávidím, floridské slunce dodalo mé světlé pleti barvu. A teď jsem byla u kadeřnice. Přesvědčila mě, abych zvolila trochu plážovější styl a vlasy dlouhé
po ramena mi prosvětlila melíry. Na sobě mám lněné kalhoty a bavlněnou halenku, což je taková moje místní uniforma. Stále se snažím namluvit si, že vypadám stylově a zároveň jsem si vybrala oděv, který je i funkční, ale ve skutečnosti mám pocit, že působím nudně a nemoderně. Mám ráda oblečení. Jenže při nakupování na Floridě si z nějakého důvodu připadám stará. O krok blíž bílým teniskám a teplákovce.
Rukou si pročísnu vlasy a zamračím se. Kdeže jsem to skončila? Aha. Stojím v ložnici svého bytu s výhledem na oceán a zírám na nahé tělo Belindy Tellerové. Sedí teď na posteli vedle mého manžela, už ne na něm. Louis je schovaný v peřinách.
Typické. Vždycky to byl sobec.
„Ach bože, Sylvie. Není to, jak si myslíš,“ říká Belinda a trochu se u toho chvěje.
„No tak to se mi ulevilo,“ říkám já. „Zdálo se mi totiž, že jsi tu zrovna měla sex s mým manželem. Jenže vy jste možná hráli bridž. Bez oblečení. A bez karet.“
Belinda zamrká. Nemůžu přestat zírat na ta její obří ňadra. Vypadají dost živě a podle toho, co nám sdělila před měsícem na Večerní sklence vína pro ženy, si je nedávno nechala upravit nejlepším chirurgem na jižní Floridě.
„Jak dlouho tu chceš sedět nahá?“ zajímám se.
„Já jen… Je mi to tak líto, Sylvie. Ale nemohla bys…?“
Belindin hlas se pomalu vytrácí, tak sklouznu očima, kam směřuje její pohled. Stojím jí na podprsence. Automaticky se sehnu a zvednu ji ze země. Vypadá spíš jako malý stan. Hodím ji Belindě.
„Díky,“ hlesne Belinda, když si ji začne oblékat. Samozřejmě je průsvitná a Belindiny bradavky vypadají pod černou krajkou ještě větší.
„Ty sis nechala udělat brazilskou depilaci?“ Absolutně nemám pod kontrolou, co vypouštím z pusy. Ve stresu se
to ještě zhoršuje. Navíc si Belinda zrovna stoupla, a tak ji vidím zepředu v plné kráse.
„Ptám se proto, že jsem si tuhle pustila jeden díl Sexu ve městě, kde se Carrie nemůže rozhodnout, co si myslí o mužích, kteří mají rádi úplně holé pipiny.“
Louis se zatváří naprosto pobouřeně. „Sylvie!“
„Copak? Nemůžu říct pipina? To ty spíš se ženskou, kterou, jak víš, nenávidím.“
„Ty mě nenávidíš?“ Belinda vypadá překvapeně. „Myslela jsem, že jsme kamarádky.“
Mám chuť ji praštit. Místo toho ji propichuju pohledem. „Běž pryč.“
„Máš pravdu. Promiň! Já jenom – ehm – nevím, kde mám oblečení.“
Jasně že neví. Je to nejspíš reflex – hned si kleknu na všechny čtyři a začnu hledat pod postelí.
Louis si dřepne vedle mě. „Sylvie,“ polkne. „Moc mě to mrzí. Tohle nemusíš.“
„Prostě mi sakra pomoz najít to oblečení.“ Můj hlas zní tlumeně, jelikož jsem se zrovna položila na břicho a zalézám dál pod postel.
Louis si povzdychne a vstane. Ze své perspektivy vidím jeho a Belindina chodidla zlehka našlapovat po pokoji. „Louisi,“ šeptá Belinda. Neslyším, co říká potom, ale vidím, jak Louisovy nohy mizí z pokoje.
Pod postelí je tma. Koberec je stříbřitě šedý – takový bych si sama sotva vybrala – a skoro nic nevidím. Mám roztažené ruce a pomalu jimi plavu po podlaze. Konečně se dotknu čehosi krajkového; je to až nemravně mrňavé. „Myslím, že jsem našla tvoje spoďáry,“ volám a soukám se zpod postele.
Než vstanu, podívám se přes rameno. Vzduch je čistý. Nenápadně otočím Belindina tanga naruby, abych se podívala na cedulku. Velikost 0.
Potvora.
Vyhrabu se na nohy a podám Belindě kalhotky. „Tak a teď vypadni.“ Belinda si je natáhne a přikývne. „Jenom bych ještě potřebovala svoje šaty. Jestli chceš, abych vypadla, tak bys mi možná mohla půjčit něco svého?“
„Obě víme, že ti moje oblečení nebude.“
„Neblbni! Vždyť máme skoro stejnou velikost.“
„Jsem o patnáct čísel vyšší a o třináct a půl kila těžší.“
Můj hlas zní monotónně.
Belinda nad tím mávne rukou, jako kdybychom právě teď seděly u dámského oběda a loudily po sobě komplimenty. „Máš nádhernou postavu. Co bych za to dala, kdybych byla tak vysoká a vysportovaná jako ty.“
Lže. Je ráda, že je malá a vypadá žensky. Ploché břicho jí závidím, až je mi zle. A to poslední, co bych potřebovala vidět, je, jak plave v mém oblečení. A radši bych umřela, než abych sledovala, jak odchází v některém z velkých Louisových triček, jako bychom tu měli nějaký klub vysokoškolského týmu.
Polknu. „Radši najdeme tvoje šaty. Kde by podle tebe mohly být?“
„Na stropním větráku,“ prohlásí Louis, když vchází do obýváku. Na sobě má pořád jen trenky a zdá se, že nemůže popadnout dech. „Snažil jsem se je dostat dolů plácačkou na mouchy, ale jsou tam fakt děsně namotaný.“
Zamrkám: „Promiň. Opravdu jsi říkal na stropním větráku?“
Louis přikývne. Zamrkám znovu. Jak jsem si jich mohla cestou do ložnice nevšimnout? A to jako vážně? Kolik vášně asi mohlo unést tohle dostaveníčko? Louis je chabrus na záda. Odkdy je z něj sexuální akrobat? Asi na ně pořád ještě zírám, protože si odkašle a nakonec prohlásí: „Asi budu muset zavolat údržbáře, aby je sundal.“
Ponížení mnou prolétne jako šíp. „Louisi, já vydržím opravdu hodně. Ale raději bych se propadla do země, než
aby sem nahoru přišel Derek z údržby sundávat Belindiny šaty ze stropního větráku. Podej mi aspoň nějaký pitomý ramínko.“
Belinda vytřeští oči. Louis ovšem nehne ani brvou. V tomhle rozpoložení mě naposled viděl u porodu. Okamžitě uposlechne, ze skříně vyloví ramínko a podá mi ho. Seberu poslední zbytky důstojnosti, které mi ještě zbyly, narovnám ramena a zpříma vejdu do obýváku.
A skutečně, přímo nad pohovkou se vznášejí Belindiny letní šaty namotané do té jediné věci, kterou jsem zakoupila do našeho předem zařízeného bytu. Větrák firmy Big Ass Fans; tedy Větráky kolOSELní zadnice. Doopravdy se to tak jmenuje. Jejich výrobky jsou velmi elegantní. Ručně dělané, větší než ty běžné. Ten náš dodává našemu bytu atmosféru života na Bali. Zato teď je to tu spíš jako v thajském hampejzu.
Belinda a Louis tu stále stojí jenom v tom přiblblém spodním prádle a zírají na mě, jak se neohrabaně drápu na područku pohovky, abych se dostala k šatům.
„Dávej pozor, Sylvie,“ radí Louis.
„Tak už mi nikdy neříkej. Tak už mi do prdele nikdy neříkej,“ procedím skrz zaťaté zuby, jak se snažím ramínkem trefit do šatů, abych je mohla sundat dolů.
Vedle.
Nadechnu se, narovnám se a znovu máchnu ramínkem. Zachytím šaty a pomalu je odmotávám z lopatek větráku.
Na Louise to udělalo dojem. „Dokázalas to. Páni.“ Chvilku jsem sama ze svého výkonu nadšená, když najednou…
Padám z gauče. Belinda a Louis ke mně přiběhnou. „Jsem v pohodě,“ zahlásím a mnu si nohu. „Zlomeného nic nemám.“
„Donesu ti led,“ nabízí Belinda a vytrhne mi šaty z ruky. Na moment zavřu oči a slyším: klap klap klap klap –
Otevřu oči. Rozhlédnu se a vidím Belindu, jak kluše mým bytem v sandálkách na vysokých jehlách. Znovu si opřu hlavu o pohovku a rozchechtám se.
„Co je tu tak k smíchu?“ ptá se Louis.
Ukazuju na Belindu, která právě balí led do utěrky a vyráží směrem k nám.
„Koukej na ni. Vypadá jak odkvetlá macecha z něja kého pornofilmu.“ Louis ji cupitající na podpatcích a oděnou jen v podprsence a kalhotkách přelétne pohledem.
A já se chechtám a chechtám. Belinda se na Louise podívá: „To se praštila do hlavy?“
To už se rozchechtám na celé kolo. Belinda se tváří opravdu ustaraně a kleká si přede mě, aby mi mohla přiložit led na nohu. Její kolosální hruď se na mě přitiskne. Ach ta ňadra. Není před nimi úniku.
Tak jo, vzdávám to. Beru ta ňadra do dlaní.
„Ááááá!“ ucukne v šoku.
Ale já je nepustím. Potěžkávám je, jako kdybych nakupovala v ovocnářství. „Páni,“ zamumlám, „mnohem přirozenější, než bych čekala.“
Belinda je tak vynervovaná, že vyskočí, rychlostí blesku na sebe hodí šaty a vyběhne z bytu.
Jakmile se zabouchnou dveře, podívám se na Louise. Zním netečně: „Kdybych bývala věděla, že je to homofobka, byla bych ji osahávala mnohem dřív.“
Louis na mě jen vytřeštěně hledí. „Jsi si jistá, že je ti dobře?“
„Ne, Louisi, není. Právě jsem obtěžovala milenku svého manžela.“
„Není to moje milenka, Sylvie. Stalo se to jenom jednou. Přísahám. Vysvětlím ti to –“
„Nejdřív se obleč.“
Jeho zrak padne na boxerky a odkvačí do ložnice. Chvilku si mnu bolavou nohu.
Louis se vrátí oblečen do kalhot. Opřu si hlavu o pohovku a pozoruju ho, jak si spěšně natahuje triko. Vypadá dobře. Měří skoro sto devadesát centimetrů. Denně hraje tenis a golf, což ho udržuje ve formě. Vlasy mu zešedivěly už před dvaceti lety, ale stále jich má dost. Chápu, proč ho jiné ženy chtějí do postele.
Když se mu konečně podaří obléct, podívá se na mě a vydechne: „Sylvie, je mi to tak líto. Opravdu moc líto.“
„Miluješ ji?“
„Samozřejmě že ne. Nic to neznamenalo.“
Proč muži říkají takové blbosti? Celá tahle záležitost je tak trapná, až je vtipná. Znovu se začnu smát a pak mě napadne, že možná jsem tu trapná já. S Louisem jsme se nepomilovali… ani nepamatuju. Dělali jsme to vůbec, co jsme se sem přestěhovali? Snažím se lovit v paměti, zjistit, kdy to bylo, a do toho se mi místy vkrádá Louisův hlas…
„… a tak, když jsem se dozvěděl, že jsme o všechno přišli…“
Možná hned ten první týden? Určitě jsme to dělali. Jak to, že si to nepamatuju?
„… a myslím, že jsem v šoku, Sylvie. Ale neděs se. Máme to tu zaplacené do konce května. Něco vymyslím. Právníci říkali…“
„Co prosím?“ podívám se na Louise. Uvědomím si, že povídá něco důležitého.
„Říkám, že si právníci myslí, že budou schopní dostat zpátky alespoň část našich úspor. Jen to asi chvilku potrvá.“
„Jací právníci? O čem to mluvíš?“ mnu si čelo.
„Teď jsem ti to říkal, Sylvie. Investiční firma, kterou jsem vloni najal, špatně hospodařila s mými úsporami na důchod.“
„Co to znamená? Myslela jsem si, že jsme si zvolili nízkorizikové portfolio.“
„Zvolili,“ zrudne. „Zkusil jsem štěstí. Neřekl jsem ti to – věděl jsem, že bys byla nervózní. Návratnost investic byla pohádková. Byla to renomovaná firma… a – a do prdele. Zvoral jsem to,“ sklopí zrak.
„L o u i s i,“ vyslovuji opravdu pomalu. „Znamená to, že jsme přišli o všechny peníze?“
Přikývne, v obličeji celý zasmušilý. „Zjistil jsem to teprve minulý týden. Snažil jsem se dopátrat, jak moc zle na tom jsme, a vzpomněl jsem si, že než šla do důchodu, byla Belinda velké zvíře u finanční společnosti JP Morgan. Takže jsem s ní o tom mluvil a ona mi sehnala právníka. Byl jsem, myslím, opravdu dost zničený a pak to šlo ráz na ráz –“ Louisův hlas se vytratí.
„Abych to chápala dobře. Nemáme nic. Belinda tě nechala, aby ses u ní vyplakal, a sehnala ti kontakt na právníka – což omylem vedlo k sexu?“
Přikývne. „Neboj. Dám to do pořádku.“
Dlouze na něj pohlédnu. Asi bych měla být smutná a možná bych se měla i trochu bát. Jenže jediné, co cítím, je obrovitánská úleva. Vím přesně, co udělám.
„Louisi,“ říkám. „Odcházím.“
Hned jak za mnou zaklaply dveře, jsem zamířila za Eve. Jen se na mě podívala a oznámila mi, že musíme zajít na drink. Je to v BBG moje jediná opravdová kamarádka. Potkaly jsme se druhý týden, co jsem se sem na stěhovala, a hned jsme se spřátelily. To bylo teprve před rokem, ale jako bychom se znaly odnepaměti. Máme narozeniny ve stejný den. Teď oslavila sedmdesátku. Podle všeho slaví sedmdesátku už několik let. Tvářím se však, že jsem si toho nevšimla. Co mi je taky po tom, že? Nebylo by moudré ji podceňovat – chodí s holí, snad kvůli kolenní artritidě. Její muž Henry, když byl ještě živ, ji oslovoval Generálko. Pročež si myslím, že měli pěkné manželství.
„A jaký byly na omak?“ ptá se Evie a pomalu upije ze svého koktejlu Cosmopolitan. Sedíme v Moonlightu, nejmodernějším baru v BBG. „Byly pevný? Polopevný? Mačkala jsi je, nebo spíš pohladila, jako když hladíš kočce hřbet?“
Samozřejmě že mluví o Belindiných prsou. Nad odpovědí se rozvážně zamyslím, jako kdybych chtěla vystihnout smysl života. „Pořádně jsem si je potěžkala,“ řeknu nakonec. „A pak se mi nějak nechtělo je pustit.“
Evie zakloní hlavu a směje se. Skupinka lidí odvedle se na ni otočí. Je pět odpoledne a happy hour je v plném proudu. Máme docela štěstí, že jsme se vešly k tomuhle oddělenému stolu. Ale zase je nutno vzít v potaz, že tu sedíme už od půl třetí a tou dobu tu skoro nikdo nebyl –tedy vyjma několika náruživých alkoholiků na baru.
Dopiju drink – asi tak třetí? – a zhluboka vydechnu.
Evie mě pozorně sleduje a zvážní. Rukou si pročísne svoji krátce střiženou blonďatou kštici. Často si ji pletou s Jane Fondovou a vím, že jí to šimrá ego. Má určité charisma, které se těžko popisuje. I ta hůl působí stylově, nijak důchodcovsky.
„Mrzí mě, že se to tak seběhlo. Co budeš dělat?“
Než stihnu odpovědět, blíží se k nám nový číšník. Mladý, asi tak dvacetiletý, dobře vypadající – tak jako asi každý v tomhle věku. Aspoň mně to tak připadá.
„Dobrý den, dámy. Cassie, co vás dosud obsluhovala, právě skončila služba a je mou milou povinností převzít štafetu u vašeho stolu. Můžu nabídnout ještě jednou to samé?“
Evie přikývne. „Jasně. Proto jsme přijely Uberem.“
„Vy jste si objednaly Uber? To je úžasné.“
„Co je na tom úžasného? Že dvě stařenky umí ovládat chytrý telefon?“
Evie přísně přimhouří oči.
„Ne,“ zakoktá se číšník. „Chtěl jsem říct… jakoby, že je skvělé, že jste tak moderní a –“
Je mi ho líto. Ale Evie se usměje. „Dělám si z tebe prdel, zlatíčko.“
Nato číšník vykulí oči. Nejistě stojí na místě a neví co dál. To se lidem při kontaktu s Evie stává často.
Evie mu poklepe na paži. „Běž pro ty drinky.“
Číšník přikývne a jako v mrákotách odchází.
Směju se; vděčná za tu chvilku odlehčení. „Co bych si bez tebe počala, Evie?“
„Mě spíš zajímá, Sylvie, co budeš dělat, když už víš, že tvůj muž je mizera záletník, co vás připravil o všechny peníze.“
Vydechnu a zadívám se na strop. Abych řekla pravdu, tu trochu úlevy, kterou jsem ještě před chvilkou cítila, nahradila čirá panika.
Přesto se snažím zachovat klid. „Třeba to není tak hrozné,“ vypravím ze sebe nakonec. „Nevím, jak to dopadne s námi a naším manželstvím, ale co se finančních záležitostí týče, Louis řekl, že to vyřeší. A nejsme úplně na mizině. Dneska mi v kadeřnictví přijali platbu kreditkou. V potravinách a při tankování na benzince taky bez problémů. Fakt – zní to hůř, než jak to ve skutečnosti je. Bude to v pohodě.“
Evie zavrtí hlavou. „Vytáhni si hlavu ze zadnice. Je to zlý. Už před tím to bylo blbý. Stala ses rukojmí života, který nenávidíš.“
„To není pravda… ne docela.“ Už když to vyslovím, vím, že má Evie pravdu. Mám život naruby. Z manžela je mi zle. Jsme bez peněz. Nakonec nám na kreditkách nezbyde nic. A vůbec netuším, jestli máme nějaký zůstatek na běžném účtu. Začnou mi slzet oči.
„Ach jo, Sylvie,“ vzdychne Evie, když se rozpláču.
„Jak jsem jenom mohla být tak pitomá,“ vzlykám. „O investice se vždycky staral Louis. Rozpočet a platby jsem ale měla na starosti já – do té doby, než šel do důchodu a přestěhovali jsme se sem. Převedl všechno online a prostě mi připadalo jednodušší nechat to na něm. Je přece účetní, že jo!“ Horké slzy mi rychle kanou po tváři. „Klasické klišé – to jsem přesně já. Jedna z těch blbek, které vídáš v televizních seriálech a ani ti jich není líto, protože si v hloubi duše myslíš, že si za to, co se jim děje, můžou samy.“
„To není pravda,“ hladí mě Evie po ruce, když to říká. Složím hlavu do dlaní a pláču. Otočí se k nám stejná skupinka jako posledně a kouká na nás. Začnu škytat.
Vždycky vypadám blbě, když brečím. A samozřejmě přesně v tuhle chvíli se vrací pohledný mladý číšník a přináší objednané drinky. Beze slova je položí na stůl.
Evie mi podá Cosmopolitan. „Má to i svý světlý stránky, Sylvie. Přesně takhle nakopnout jsi potřebovala, aby ses odhodlala si to v životě srovnat.“
„Nakopnout?“ zaúpím a obrátím do sebe drink. „Spíš kulku do hlavy.“ Konečně začínám dýchat normálně a otírám si oči papírovým kapesníčkem, který jsem vyhrabala z kabelky.
Evie mě bere za ruku. Překvapuje mě, jak silný má stisk. „Kulka do hlavy by byla rakovina, ALS, když bys našla svý dítě předávkovaný nějakou super módní drogou, o níž jsi neměla ani ponětí, že vůbec existuje.“
Upřeně hledím na svou kamarádku. Vím, že má na mysli svého syna, a o něm ona nikdy nemluví. Polknu. „Evie, já…“
„Snažím se ti říct, Sylvie,“ přeruší mě Evie, „že jsi na křižovatce ve tvaru Y. Máš na výběr dvě cesty. Buď se budeš do smrti litovat, nebo to pojmeš jako příležitost, aby sis začala řídit život sama. Byla bych vraždila, aby mi zase bylo šedesát tři. Máš ještě spoustu času před sebou a nedopustím, aby ti protekl mezi prsty.“
Nikdy jsem od ní neslyšela takový proslov. Mám o ni starost.
„Evie, ty máš přece taky spoustu času. Působíš mladě. A jezdíš Uberem!“
Jenže Evie se zadívá dolů na stůl. Skládá koktejlový ubrousek na třetiny a sklad přejede prsty. Na chvíli si své ruce prohlíží. Nikdy jsem ji neslyšela hrát, ale prý bývala excelentní pianistka. Stále má dlouhé a ladné prsty. Jen kůži už má tenkou a plnou vrásek, co zaznamenávají pouť času.
„Zatím tě nechám u sebe na gauči. Zažila jsi strašný šok. Ale pak vstaneš, najdeš v sobě sílu – a tu ty
máš – a postavíš se na vlastní nohy. Možná budeš cestovat. Vyrazíš do Paříže, do Argentiny, na Nový Zéland.“
Znovu si loknu drinku. „Vždycky jsem chtěla cestovat,“ přiznávám. „Louise to nikdy nebavilo. Nerad létá.
A nenávidí hotely. Kdo může nenávidět hotely? S čisťounkými ručníky a minilahvičkami šamponu. Než jsme se sem přestěhovali, měli jsme si vyjet na Amalfinské pobřeží. Louis měl noční můru. Zdálo se mu, že s námi spadlo letadlo. Zrušil pobyt a místo toho jsme odjeli tady na pobřeží Jersey Shore.“
Odhrnu si vlasy z obličeje a vzpomínám, jak jsem tehdy byla naštvaná. Tři měsíce jsem se učila italsky. Moje dcera Isabel mi pomohla do telefonu stáhnout výukovou appku. Docela mi to šlo.
Začíná mi být zase horko a vzdouvá se ve mně vztek. Do očí se mi řinou slzy. Dopiju. Číšník jako na zavolanou nese další rundu. „Ta je na mě,“ zahlásí a usměje se na mě. „Nerad vidím krásné ženy plakat.“ Když odchází, Evie souhlasně přikývne.
Zamrkám, abych zahnala slzy. Líbí se mi, když mi někdo říká, že jsem krásná. Byť to říká někdo mladší než moje vlastní dcera a chce si zajistit pěkné dýško. Zvednu sklenku.
„Počkat,“ zahlásí Evie. Pozvedne svoji sklenku, abychom si připily. „Na cestování po světě. Jsi zdravá, svobodná, a navíc vlastníš cestovní pas.“
Přikývnu. Má pravdu. Dala jsem si udělat pas kvůli Itálii. Voní novotou a vypadá nesmírně oficiálně. Mám ho uložený spolu se šperky, protože si jej ve významných chvílích ráda prohlížím. Vychutnávám si lok drinku, zcela pomíjím fakt, že nemám peníze, a zasním se. Jsem v jumbo jetu. Na sobě mám jeden z těch ležérně elegantních cestovních outfitů, o kterých jsem četla ve Vogue – lehounký kašmírový svetřík, kalhoty značky Donna Karan, balerínky. Z kabelky značky Goyard mi
vykukuje The New York Times. Právě jsem si osvěžila obličej hydratačním sprejem, protože, jak známo, vzduch v letadle vysušuje pleť. Letuška mi přináší šampaňské a já ji sdělím: „Díky, zlatíčko.“
„Sylvie,“ vloudí se do mého snění Eviin hlas a najednou si uvědomuju, že upíjím z prázdné skleničky. Fíha. Tentokrát jsem to vzala zkrátka. Trochu se mi motá hlava.
„Je ti dobře?“ Evie se tváří ustaraně. Jenže já přikývnu. Je mi líp než dobře. Jsem na cestě kolem světa. Je mi báječně. Prvotřídně. Mám pocit absolutní svobody. Zvracím.
Lze říct, že hodit šavli v baru svým způsobem patří k mladistvému dojmu. Je druhý den ráno a já ležím u Evie na pohovce a zírám na strop. Díkybohu nemá větrák.
Opatrně se přesouvám skoro do sedu. Nevím, co mě bolí víc, jestli jak mi třeští hlava, nebo pulzuje v zádech.
Anebo ego. Otřepu se. Je mi trapně, a přestože jsem zvládla dosáhnout závratných hodnot podnapilosti, paměť mám skandálně nedotčenou.
Jako kdyby nikdy nezažili, jak někdo zvrací v baru. No, možná že nezažili, jak někdo v mém věku zvrací v baru.
„Sylvie,“ volá Evie. Slyším, jak hůlkou lehce ťuká o podlahu, a už vchází do obývacího pokoje. Přes pyžamo má oblečený kimonový župánek a vypadá až příliš elegantně na to, že popíjela celou noc. Ale když uvážím, že nás vyrazili v šest hodin odpoledne, asi si docela odpočinula.
„Evie,“ skučím. „Jak je vůbec možné, že nemáš opici?“
„To víš, jsem elita, zlatíčko. Bílá anglosaská protestantka. Umím pít.“
Donutím se narovnat do sedu a rukou přejedu po hedvábném pyžamu, které mi půjčila Evie. Ta sedí na křesle
u pohovky a zapíná televizi. Je teprve 5.30 ráno, jenže má předplacenou televizi od Apple, takže z nabídky jednoduše vybere Sex ve městě. Úvodní titulky mi vždycky zvednou náladu. Začnu pokyvovat hlavou do rytmu.
Pohyb mi nedělá dobře na žaludek. Ranní slunko zrovna začíná prosvítat záclonami.
„Co hlava?“ ptá se Evie a podává mi vodu a dvě tablety vyprošťováku Alka-Seltzer.
„Bolí. I žaludek. A zaplavují mě vlny studu – nemůžu se jim ubránit.“ Hodím tablety do vody a sleduju, jak šumí.
„Však jsi měla dobrý důvod jít utopit žal. Vyhazovač si to myslel taky.“
Svraštím obličej. Ježíši. Kdo kdy slyšel o tom, že v BBG mají vyhazovače? Hned jak jsem vrhla, přišel vyhazovač a vynesl mě, aby mohl číšník a jeho pomocníci uklidit.
„Byl milý,“ připustím.
Přeruší přehrávání Sexu ve městě a otočí se na mě. Přikyvuje: „Vyplul s tebou ven, jako by nesl princeznu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že doopravdy věděl, kdo je Belinda.“
„Přesně,“ říkám a vybavuju si, jak mi bylo trapně a jak jsem mu to nakonec ve svém alkoholovém opojení všechno vylíčila. Vlídně se mnou seděl na chodníku, zatímco nám Evie volala Uber, a povídal, že už tam Belindu párkrát viděl, jak shání rande.
Evie zakroutí hlavou. „Chudák Belindin manžel. Snažím se vzpomenout si, jestli ho podváděla už předtím, než dostal Alzheimera.“
„Ty a Henry jste je poznali, když se sem přistěhovali. Byli šťastní?“
„Těžko říct. Edward byl trochu nafoukanec a Belinda byla vždycky Belinda. Dudy a botox.“
Evie i já se na chvíli odmlčíme. Najednou je mi Belindy líto a za sebe stydno. Musí být otřesné vidět manžela
takhle nemocného. Měla jsem být víc na výši? Místo abych Belindu vystrkala z bytu, mohla jsem si ji vzít stranou a pevným soucitným hlasem jí sdělit: „Belindo, přestože to neomlouvá tvé chování, vím, že tě trápí, že tvůj muž ochořel, a proto jsi vlezla do postele s tím mým.“ Co by udělal Ježíš? Samozřejmě jsem Židovka. Ale to byl Ježíš taky.
Jako by mi Evie četla myšlenky. „Sylvie,“ povídá. „Belinda to nemá lehké, ale neznamená to, že si může dělat, co si zamane, jen proto, že má nemocného manžela. A nic to nemění na tom, že tě Louis podvedl. Je potřeba, aby ses s tím popasovala.“
Vzdychnu. Vím, že má pravdu. „Můžeme předtím dokoukat tenhle díl?“
Evie zmáčkne na ovladači play a přehrávání Sexu ve městě se znovu rozjede. Opřeme se, a když Carrie, Samantha, Miranda a Charlotte probírají cunnilingus na pozdní snídani, unikáme z vlastních životů.