VYSOKÁ OCEKÁVÁNÍ
Říjen až prosinec 1927 ˇ
1. KAPITOLA
Meersburg na Bodamském jezeře, o šestnáct let později, koncem října 1927
Katharina nechala zavřená víčka a vychutnávala si rovnoměrné pleskání březové metličky po svých nahých zádech. Příjemná vůně proutí se mísila do vlhkého, horkého vzduchu, který ji uspával, jemné údery ji naopak udržovaly svěží.
Zamrkala a pohlédla na Helenu, jak noří naběračku do dřevěné bečky u kamen a polévá horké kameny březovým odvarem. Pára zasyčela a teplota ve vydřevené místnosti okamžitě stoupla. Březové aroma zesílilo.
„Je vám to příjemné?“ zeptala se Helena tlumeným hlasem.
„Je to přesně to pravé,“ ujistila ji Lilly a pokračovala v lehkém šlehání Katharininých zad.
„To mě musíš naučit, Lilly,“ zamumlala Katharina. Ležela na břiše na jedné z horních lavic baně. Ruská parní lázeň stála v zahradě Lillyina wellness-refugia vedle grandhotelu Lindenhof a fungovala podobně jako finská sauna.
„Metličkování?“ Lilly stála na lavici pod ní tak, aby svazkem březových větviček dosáhla Katharině na záda.
„M-hm,“ protáhla slastně Katharina. „I když je to takové zvláštní slovo. Metličkování.“
„Zvláštní slovo pro velmi zdravý rituál.“ Lilly se zasmála. „Můžeš to kdykoli zkusit na mně, sestřičko.“
Helena odložila naběračku a usadila se na nejspodnější ze tří lavic. „U metličkování je potřeba dbát na pár věcí.“ Potutelně se usmála. „Aby po něm Lilly nevypadala jako zbičovaná.“
„Tak složité to snad nebude.“ Katharina zvedla hlavu a pohlédla na Helenu. Její dlouhé hnědé vlasy se jí na ramenou kroutily vlhkem.
„Pro tebe jako budoucí lékařku jistě ne.“ Helena se opřela o dřevěnou stěnu a začala si splétat vlhké vlasy do copu.
„Nejdůležitější je, aby na větvičkách zůstaly listy,“ vysvětlovala Lilly. „A aby byly buď čerstvě uříznuté, nebo dobře navlhčené. Jen tak jsou dostatečně pružné, aby neškrábaly. Začíná se od chodidel.“
„Vysvětlíš mi to raději příště, až přijedu na Vánoce zase domů,“ přerušila ji Katharina jemně. „Můj mozek mi právě hlásí, že je mu moc horko na to, aby zpracovával takové odbornosti.“
„Vánoce,“ zamyslela se Helena. „Ty budou až za dva měsíce.“
„Dva měsíce utečou jako voda,“ poznamenala Lilly. „Hans už pracuje na svém seznamu přání.“
„Taky bych si měla udělat seznam.“ Katharina si položila hlavu na zkřížené paže a zavřela oči. „Přála bych si letadlo, abych s ním mohla vždycky nakrátko zaletět k vám na návštěvu.“
„Přimluvím se za tebe u Ježíška,“ ujistila ji Lilly.
Chvíli si mlčky vychutnávaly horko baně. Katharina naslouchala praskání ohně a šelestu březových větviček, cítila důvěrnou blízkost svých sester a neotřesitelnou sounáležitost s tímto kouskem země –jejich společným domovem u Bodamského jezera. Zároveň v ní zesílil stesk, který se i po všech těch letech pravidelně dostavoval, když se prázdniny chýlily ke konci. A ani ho nezajímalo, že se Katharina na návrat do Mnichova v zásadě těší. Bezohledně se rozhostil v jejím nitru.
V tu chvíli nechala Lilly šlehání. „Tak! Dost metličkování! Nejvyšší čas jít se zchladit!“
Katharina se otočila a neochotně se zvedla. „Kdyby bylo po mém, mohla bys klidně ještě chvíli pokračovat.“
„Já vím.“ Lilly odložila metličku a vstala. „Kdo bude první u jezera?“
Helena si odhrnula vlhký pramen vlasů, který se vzpěčoval zapletení do copu. „Když mi necháte náskok!“
„Klidně běžte napřed!“ Katharina přehodila nohy přes okraj lavice. „Stejně vás doženu.“
Jedna po druhé opustily baňu a běžely nahé, tak jak byly, setmělou zahradou lindenhofského refugia přes pobřežní silnici k jezeru. Se smíchem vběhly do vody. Břeh se svažoval mírně, až po několika metrech byla voda natolik hluboká, že mohly plavat.
Katharina se ponořila do chladných vln, voda jí příjemně perlila
na kůži. Nechala se nést, cítila, jak splývá se živlem, v němž se odjakživa cítila volně a bezpečně.
Po pár kraulových tempech se otočila. Helena s Lilly zůstaly pozadu, se smíchem po sobě navzájem stříkaly. Katharina je chvíli pozorovala, pak se zhluboka nadechla a silnými tempy se potopila až na dno. Svět se vzdálil a v tiché hlubině se v jejím nitru pomalu rozpouštěla bolest z loučení. Mysl se projasnila.
Když plíce zatoužily po kyslíku, vrátila se na hladinu, obrátila se na záda a hleděla do večerního nebe, na němž se objevily první hvězdy.
Její stesk odplavila hluboká vděčnost. Požívala privilegia, jaká měla málokterá mladá žena v jejím okolí, a to nejen v materiálním ohledu. Už od doby, kdy jako mladé děvče pracovala v meersburské nemocnici a následně odešla z domova, aby na dívčím gymnáziu v Karlsruhe složila maturitní zkoušku, si směla svůj život zařídit svobodně a po svém. Rodina jí každé její rozhodnutí nejen schvalovala, ale bezmezně ji v něm podporovala. Za rok složí státní lékařskou zkoušku a po praktickém roce se stane lékařkou. K téhle práci se cítila povolaná odmalička. Medicína byla hvězdou, za níž od dětství neomylně kráčela.
Kolem ní proplula labutí rodinka, ptáci se střídavě potápěli za potravou. Katharina ustala v pohybu, počkala až se majestátní průvod vzdálí, a až poté se vydala zpátky ke břehu. Když se přiblížila, spatřila, jak na ni sestry rozčileně mávají.
„Proboha, Katharino,“ hubovala ji dobrácky Helena, když se konečně na mělčině postavila. „Zchlazení nemá být zámořská expedice, ale jen příjemná relaxace.“
Katharina si se smíchem ždímala polodlouhé blonďaté vlasy. „Mně to holt chvíli trvá, než zrelaxuju.“
„Jako ve všem.“ Helena ji dobrácky šťouchla do boku. „Jsi z nás nejmladší a zároveň nejtvrdší.“
Katharina se zašklebila.
Lilly už byla na břehu. „Tak šup na druhou rundu!“ Zlatavé vlasy si spletla do měkkého uzlu.
„Už jdeme!“ I Helena vylezla z vody. „Musíme přece oslavit Katharinin odjezd!“
„Pořád tyhle oslavy!“ Katharina jako poslední překonala štěrkový břeh, ujistila se, že v blízkosti nejsou chodci, a přeběhla pobřežní silnici.
Úzkým průlezem v živém plotu následovala sestry do zahrady. „Vždyť víte, že mě na taková mecheche neužije.“
„Ale nás ano,“ nedala se Helena. „Abys na nás ve víru studentského života nezapomněla.“
„Jak bych mohla!“
Helena jí položila ruku na rameno. „Už to nebude dlouho trvat, než dokončíš studia. A pak se vrátíš sem na jezero. My tři se perfektně doplňujeme. Grandhotel se svou pověstnou kuchyní, Lillyin wellness, aby se hosté cítili dobře, a jako koruna tomu všemu tvá lékařská praxe ve vlastní přístavbě.“
„To bude ještě dlouhá cesta,“ namítla Katharina. „Nejdřív musím získat zkušenosti na klinice.“
„Jednou se tady stejně všechny tři zase sejdeme,“ prorokovala Helena. Společně s manželem Maximem a s otcovou pomocí vybudovala z rodinného hostince podnik prvního řádu. Grandhotel Lindenhof proslul daleko za hranicemi. Jistě k tomu přispělo i lindenhofské refugium, které vzniklo na bývalém sousedním pozemku a kromě krytého bazénu a vodní kúry podle Sebastiana Kneippa nabízelo i salon krásy a několik místností na masáže a relaxaci. V zahradě se nacházely klidové zóny a ona ruská baňa, kde dnes sestry zahájily rozlučkový večer s Katharinou.
„Tak kde jste?“ volala netrpělivě Lilly. „Jestli chcete ještě slavit, musíme si pospíšit. Navíc je mi zima.“
„Noc je ještě dlouhá,“ smála se Helena a táhla za sebou Katharinu.
Proti temnému nebi se rýsovaly kontury stromů a keřů, osamocený pták spustil svou večerní píseň, tu a tam zapraskaly větvičky v křoví.
Helena se náhle zastavila a zvedla ruku ve varovném gestu. Katharina okamžitě pochopila důvod: směrem od hotelu se k baně pohyboval výrazný stín.
„Myslela jsem, že dnes do baně nikdo nesmí,“ zašeptala Lilly. „Máme šaty v odpočinkové místnosti. Nemůžeme přece takhle nahé…“
„Všude bylo oznámeno, že baňa a zahrada jsou dnes večer pro hosty uzavřené,“ ujistila ji Helena. „Divila bych se, že by se sem někdo přesto zkoušel dostat.“
„Třeba ten někdo jenom zabloudil?“ dohadovala se Lilly.
Katharina přimhouřila oči. Ta mohutná silueta mohla patřit jedinému člověku. „Vypadá to na pátera Fidelise!“
„Páter? Ale ten přece ví, že jsme…,“ nechápala Helena.
Všechny tři pozorovaly korpulentní postavu. Zdálo se, že něco hledá.
„Co budeme dělat?“ zašeptala Lilly.
„Půjdeme opatrně dál, ono ho to neporazí.“ Katharina si byla skoro jistá, že jde o jejich řádového kněze. Páter Fidelis žil před lety na Lindenhofu a stal se prakticky součástí rodiny. Teď pendloval mezi svým mateřským klášterem v Mehrerau a cisterciáckým převorstvím u poutního kostela Birnau. Přitom si našel vždycky dostatek příležitostí, aby strávil několik nocí na Lindenhofu.
„Já tam teda nejdu,“ nechala se slyšet Lilly. „I když je to jen páter Fidelis.“
„Počkejte!“ Katharina došla k jedné z vějířovitých palem, které stály ve velkých květináčích v zahradě, a ještě nebyly uloženy k přezimování. Utrhla obří list a takto zaštítěna vyšla páterovi vstříc. Když od něj byla na pár kroků, páter se otočil.
„Slečno Katharino!“ zvolal a oběma rukama si zakryl oči. „Myslel jsem, že jste se sestrami v té parní kuchyni!“
„Byly jsme se zchladit v jezeře,“ vysvětlila Katharina. „Právě jsme chtěly začít druhou fázi.“
„A já vám zrovna vběhnu do cesty!“
„Nebo my vám. In puris naturalibus, takříkajíc,“ citovala Katharina páterovu oblíbenou hlášku. Musela se přemáhat, aby se nezasmála.
„Mně se zdá, že přitahuju naháče jako světlo jepice,“ povzdechl si mnich a otočil hlavu tak, aby se místo na Katharinu díval na kmen nedaleko rostoucí břízy. „Nechodil bych sem, ale hledám Hendrika.“
Dvouapůlletý syn Lilly a Felixe byl jako pytel blech. Katharina ani nechtěla domyslet, kdyby se dostal až k jezeru.
„Oblékneme se a pomůžeme vám ho hledat!“
„To budu rád!“ Páter s pohledem stále upřeným na břízu si upravil černo-bílý řádový oděv. „Vrátím se do hotelu. Možná už ho někdo odchytil. A ještě jednou se omlouvám, slečno Katharino. Za tu nepříjemnost.“ Odkašlal si a poněkud nemotorně se obrátil zády ve snaze být co nejrychleji pryč z trapné situace.
Katharina se vrátila k sestrám. „Hledají Hendrika,“ oznámila.
„Už zase!“ Lilly se rozběhla k baně pro šaty.
Katharina s Helenou ji následovaly. „Jsem si jistá, že ho Felix už
našel,“ uklidňovala Katharina sestru, když se oblékaly. „Zná nejlíp všechny jeho skrýše.“
„To je možné.“ Lilly už byla u dveří. „Ale ani on není vševědoucí.“
Zatímco se Lilly vrátila ke břehu, Helena s Katharinou systematicky pročesávaly refugium a okolí baně. Po Hendrikovi ani stopy.
„Pojďme zpátky k hotelu,“ navrhla nakonec Katharina. „Měly bychom se spojit s ostatními.“
Kráčely po štěrkové cestě vinoucí se od refugia k hotelu, nahlížely do tmy, ale po dítěti nebylo ani vidu, ani slechu.
O pár minut později došly k hotelu, jehož obě křídla spojovala prostorná hala. Rozlehlá stavba uprostřed vzrostlého parku připomínala svou architekturou zámeček a malým uprchlíkům poskytovala dostatek skrýší.
Když vstoupily do přijímací haly s travertinovými sloupy, palmami v květináčích a proutěnými křesílky, pronikla k nim změť hlasů.
„Zavřete dveře!“ Než se stačily rozhlédnout, stál před nimi páter Fidelis. „Máme ho!“
„Zaplať pánbůh!“ vydechla Helena s úlevou.
Katharina rychle zavřela dvoukřídlé vchodové dveře.
Vtom kolem nich proběhl drobný chlapec. Katharina po něm instinktivně chmátla a ve stejné chvíli mu z druhé strany odřízl cestu Felix. Vzápětí se malý uprchlík ocitl bezpečně v otcově náruči.
„Kdepak je Lilly?“ rozhlížel se Felix. „Byla přece s vámi v baně?“
„Hledá Hendrika dole u jezera,“ odpověděla Helena.
Felix předal dítě Katharině. „Půjdu se po ní podívat a řeknu jí, že dobrodružství šťastně skončilo.“
„Kdepak se schoval tentokrát?“ chtěla vědět Katharina.
„V našem autě. Sotva jsem ho tam objevil, znovu mi utekl.“
„Tatí! Já chci čokoládu!“ domáhal se Hendrik.
„Tu si ale vůbec nezasloužíš,“ káral ho dobromyslně Felix a vlepil mu pusu na tvář. „A kromě toho už máš být dávno v posteli.“
„Tady je, náš malý nezbeda!“ Helenin manžel Maxim k nim přistoupil s mladší dcerkou na ruce. „Lidia nechtěla jít spát, dokud Hendrika nenajdeme. A přeje si od maminky pusu na dobrou noc.“
„Ach ty děti…,“ povzdychla si Helena se smíchem a vzala dcerku do náruče.
„Já jsem taky nechtěla jít spát!“ Magdalena, Helenina starší dcera, se přitulila ke Katharině. „Ale já už jsem velká. Je mi skoro osm, to už můžu zůstat mnohem dýl vzhůru než Lidia a slavit s dospělými!“
„Můžu jít s tebou hledat mámu?“ Hans, Lillyin téměř devítiletý syn z prvního manželství, dorazil také a podíval se tázavě na Felixe.
„Samo sebou!“ Felix mu položil ruku kolem ramen.
V tom gestu se zračila starostlivost i uznání a Katharina si znovu uvědomila, jak vřelý vztah se mezi oběma vytvořil, ačkoli je nepoutá pokrevní příbuzenství. Ale co záleží na pokrevním poutu? Helena také není rodná sestra Lilly a Kathariny, a přece si nemohou být blíž.
„Aspoň ji rychleji najdeme a začneme konečně slavit,“ mínil Felix.
Katharina si posunula Hendrika na bok a otevřela znovu dveře, aby pustila Felixe s Hansem ven.
„Odneseme malé děti k Edith,“ navrhla Helena, když za nimi zapadly dveře. „Může je dát spát a my zatím pomůžeme nachystat tvou slavnostní večeři.“
„Vždyť slavím už od rána,“ namítla Katharina a pohladila Hendrika po zádíčkách. „Opulentní snídani od Käthe, vyjížďku Maximovým autem do Überlingenu, kávu s Meersburským zámeckým dortem, dort s ořechovou pěnou a dvacet dalších zákusků…“
„Teď ale trochu přeháníš,“ smála se Helena. „Bylo jich maximálně devatenáct.“
S dětmi v náručí prokličkovaly mezi hotelovými hosty k mramorovému schodišti. Hendrik Katharině na ruce poněkud zvláčněl. Jeho dnešní eskapády ho viditelně unavily.
Na schodech k oběma velkým suitám, kde bydlely Lilly a Helena s rodinami, se Katharina zastavila a pohlédla ještě jednou na shon ve vestibulu.
Zítra ráno už bude stát na dvoře před hotelem a dopřeje si nadlouho poslední pohled na jeho žlutou fasádu s bílými příčkami oken. Páter Fidelis zaujme jako vždy pozici nad schody za kamennou balustrádou a bude pohupovat svým růžencem, a zaměstnanci hotelu rozestavení na dvouramenném schodišti budou mávat, dokud vůz s Katharinou a její rodinou neprojede lipovou alejí a nezahne na pobřežní silnici. V přístavu bude čekat rybář Edi s dvěma kolegy, aby je na člunech převezli do Friedrichshafenu. Maxim a Felix budou jako vždycky soupeřit o to, kdo jí donese zavazadla k vlaku a otec se mezi-
tím chopí největšího kufru a odvleče ho do kupé. Kuchařka Käthe jí podá vrchovatý piknikový koš s jídlem a Lilly s Helenou budou krotit děti, pro něž je cesta na nádraží velkým dobrodružstvím.
Nakonec bude stát za oknem svého kupé a shlížet na hlavy svých blízkých tísnících se před vlakem. Začnou žertovat, aby přehlušili bolest z loučení, a jakmile se dá vlak do pohybu a zahalí lidi na peronu oblakem páry, nastane všeobecné mávání. Katharina bude hledět dozadu, dokud z jejího zorného pole nezmizí poslední mávající šátek.
Poté smutně zavře okno, uvelebí se na sedadle, nechá kolem sebe ubíhat krajinu a zaměří myšlenky na to, co ji čeká: na život v Mnichově.
„Zasnila ses?“ zaslechla Helenu.
„Ano,“ usmála se.
2. KAPITOLA
Mnichov, v mansardě činžovního domu v ulici Jahnstrasse, v polovině listopadu 1927
Plamen lihového vařiče syčivě olizoval dno kastrůlku, v němž se ohřívalo mléko. Katharina do něj nasypala půl lžíce kakaového prášku, přidala cukr a šlehala metlou, až se na čokoládově hnědé pochoutce začaly vytvářet drobné bublinky. Sladká vůně zesílila, když horkou tekutinu přelila do kameninového hrnku. Jeho bleděmodrá glazura byla na mnoha místech poškrábaná a otlučená – doprovázel Katharinu od jejího dětství.
Vypnula vařič a odstavila kastrůlek. S hrnkem v ruce přešla prostorným mansardovým pokojem k jednomu ze dvou malých vikýřů. Mezi okenními příčkami hleděla na sněhem pocukrované mnichovské střechy. Tu a tam se její pohled zastavil na zdobném štítu či některé z četných věží, které v nepravidelných odstupech vyčnívaly nad mořem bílých střech. Z komínů sousedních činžáků stoupal kouř a rozpouštěl se v nízkých šedivých mracích, z nichž se stále hustěji sypaly sněhové vločky.
Katharina oběma rukama obemkla hrnek a usrkla horké kakao. Pozorovala kosa, který se poněkud ztracený usadil na okapu protějšího domu a trhavými pohyby hlavy zkoumal okolí. Když se černý pták s oranžovým zobákem vznesl a odletěl směrem k blízkému Starému jižnímu hřbitovu, odbíjely hodiny okolních kostelů tři hodiny.
Katharina pokládala za velké štěstí, že získala tenhle byt a v Lole navíc skvělou spolubydlící a kamarádku. Pro studující dívky bylo obtížné sehnat ve městě ubytování. Jak často slyšela při hledání podnájmu větu: Dámám nepronajímáme! Některé z jejích kolegyň – kterých je beztak jako šafránu – si dodnes stěžují na šikanu od svých bytných nebo ještě hůř, na obtěžování ze strany jejich manželů nebo synů.
S jemně hořkou chutí čokolády na rtech se Katharina odvrátila od okna a přistoupila k velkému oválnému stolu, jehož dřevěná deska svědčila nejen o bezpočtu let, kdy mlčky sloužil střídajícím se nájemníkům, ale také o protichůdných povahách obou současných obyvatelek mansardy. Na jedné polovině se vršila změť papírů a skic rychle načrtnutých tužkou, uhlem nebo křídami, mezi tím se nacházely poznámky zapsané rozmáchlým rukopisem, otevřené knihy, zhnědlé zbytky jablka a porcelánový šálek v barvě slonové kosti se zlatým okrajem, na jehož dně a stěnách se natrvalo zvěčnily stopy černého čaje. Neviditelná linie oddělovala tento kreativní zmatek od Katharininy strany stolu, na níž ležely v logickém uspořádání Stoeckelova Učebnice gynekologie, Aschoffova dvoudílná Patologická anatomie, tužka, guma, seznam přednášek a rozevřený sešit, do něhož si Katharina zapsala studijní plán na následující měsíce. Měla tak přehled o přednáškách, seminářích a kolokviích, praktických cvičeních, kurzech a klinických vizitách právě zahájeného zimního semestru.
Odložila hrnek a ujistila se, že si dnešní večerní přednášku pamatuje správně: Nauka o předepisování léků v pět hodin. K farmakologickému ústavu to má necelou hodinu pěšky, na kole v tomhle počasí jet nechtěla. Zbývá jí tedy ještě dobrá hodina času, aby si zpracovala poznámky z gynekologicko-porodnického semináře z dnešního rána.
Nebo se zastaví v knihkupectví, jestli už dostali tu objednanou…
Rozlétly se dveře. „Pět pater, to je neskutečné!“ Lola vmanévrovala dovnitř obrovský balík omotaný dekou.
„Neseš obraz,“ konstatovala Katharina.
„Nebrala bych ho s sebou, kdybych věděla, že bude sněžit.“
„Je půlka listopadu…“
„Ráno ještě nic nepadalo.“ Lola se podívala na Katharinu a pak se pátravě rozhlédla kolem.
„Už nemáme žádnou volnou stěnu,“ připomněla jí pobaveně Katharina a posadila se ke stolu.
„Je to jen na pár dní.“ Lola prudce oddechovala. „Už je prodaný. O víkendu si ho odvezou.“ Dotlačila obraz k protilehlé stěně a opřela jej vedle jediného plátna, které si sem pověsila Katharina: pohledu z meersburských vinic na Bodamské jezero v živých letních barvách od Helenina manžela Maxima. Bylo to Katharinino vnitřní spojení s domovem. Vždycky, když si jej prohlížela, měla pocit, že se ztrácí
v zelenavé modři jezera, sleduje hru barev na obloze, slyší křik vodního ptactva a narážení vln na štěrkový břeh. Čluny s bílými plachtami plují kolem, slunce ji šimrá v nose…
Nedokázala potlačit kýchnutí. „No dobře. Když je to jenom do víkendu…“
„Helfgott, jak se říká tady u vás v jižním Německu,“ opáčila Lola v dobré náladě. „Jsi nastydlá?“
Katharina zavrtěla hlavou a sáhla po kapesníku. Lola zatím dvěma plavnými pohyby uvolnila motouz a nechala spadnout deku z rozměrného plátna. Následně o krok ustoupila, sundala si béžový klobouček a rozzářeně pohlédla na Katharinu. Vlasy střižené do apartního bubikopfu a obarvené do temně rudého odstínu jí odstávaly na všechny strany.
Katharina se zadívala na její nejnovější dílo. „Neuvěřitelné!“ žasla. „To jsi opravdu ty!“
Obraz vskutku odrážel Lolinu výraznou individualitu: brada troufale vysunutá dopředu, temné oči orámované černou linkou pod úzkým obočím upřené na diváka, jahodově červené rty v bledé tváři sebevědomě pootevřené.
„Namalovala jsem to impresionistickou technikou podle fotografie,“ vysvětlila Lola, odhodila klobouk směrem ke stolu a spokojeně přikývla, když přistál, jak zamýšlela, na hromadě nepořádku na její půlce. Několik papírů se při tom sneslo k zemi. „A teď za něj dostanu od ředitele Mnichovské průmyslové banky pěknou sumičku. Pět set marek, představ si to!“
„Doufám, že ho nevystaví ve svém bankovním ústavu,“ poznamenala Katharina suše. „Je toho tam z tebe dost vidět.“
„Taky jsem na sobě nic neměla,“ zašklebila se rozpustile Lola. „Teda skoro nic.“
„Budu hádat: prostěradlo kolem boků.“ Katharina se potutelně usmála. Kamarádčina chuť do života byla jako svěží vítr, který tu a tam profičel stránkami jejích učebnic a připomenul jí, že jsou i jiné věci než studium medicíny. Někdy ji dokonce vylákal ven do barevného světa protančených nocí. I za cenu, že druhý den vstávala o to dřív a se špatným svědomím se snažila dohnat zameškanou látku.
„Na prostěradle jsem seděla,“ upřesnila Lola. „Ale vážně, Katharino. Proč bychom my ženy nemohly ukázat své tělo?“
„Proti tomu v zásadě nic nemám.“ Katharina uklonila hlavu a dál si prohlížela obraz. „Ale k takovému účelu?“
Lola se krátce zarazila. „Ten obraz nese poselství určené právě mužům. My ženy máme svobodu dělat, co se nám zlíbí. A ukazovat, co se nám zlíbí.“
„Hm.“ Katharina pokrčila čelo. „V kuřárně nějakého bankéře bych ten obraz… hodnotila jinak.“
„Právě tam patří,“ trvala na svém Lola. Jako dcera váženého berlínského pastora, která se vzepřela měšťáckým představám svých rodičů a vydala se na vlastní pěst do Mnichova studovat malířství, kašlala Lola na konvence i mínění druhých. „Kromě toho potřebuju peníze,“ dodala.
Katharina už neodporovala. „Připijme si horkou čokoládou. Na to, že můžeme studovat! To je ze všech svobod ta nejdůležitější!“
„Sklenka šampaňského by mi byla milejší, ale když žádné nemáme…“
Katharina naplnila druhý hrnek.
„Počítáš s tím divadlem dnes večer?“ Lola si vzala čokoládu.
„S divadlem?“
„Máme přece lístky na Karla Valentina a Liesl Karlstadtovou!“
„Ach!“ Katharina se plácla do čela. „Na to jsem úplně zapomněla!“
Lola protočila oči. „Nemít mě, tak snad zapomeneš i jíst a pít,“ povzdechla si. „A taky žít.“