Právě jsme se s Ludvou vrátili z Hradu a mohu vám sdělit, že navzdory hysterickým mediálním protestům Petra
Piťhy a dalších členů konzervativního křídla katolické církve mi pan prezident to státní vyznamenání skutečně předal.
Ona nadužívaná parafráze Gottwaldova výroku není samozřejmě ani originální, ani nijak zvlášť vtipná, jenže já ještě před chvílí vůbec nevěděla, jak mám tohle své psaní začít, a ona věta se mi prostě sama nabídla. Navíc tu nejde o originalitu, ale o to, že český prezident se odvážně rozhodl udělit státní vyznamenání „Za zásluhy“ mně, to jest někomu, koho polovina českého národa považuje za obyčejnou kurvu
(a v neposlední řadě i ženě, která má za manžela pološíleného druhořadého herce). Už jsem sice slyšela i názor, že ona myšlenka mne vyznamenat možná nenapadla přímo prezidenta, nýbrž první dámu, které byla mým příběhem údajně natolik okouzlena, že zkrátka neodolala možnosti přidat k němu šokující happy end, v němž mi prezident Petr Pavel přišpendlí státní vyznamenání na má cizoložná prsa, nicméně tak či tak jde o odvahu, která se u českých politiků každý den nevidí. No nic. Nejsem pochopitelně žádná spisovatelka, ale vždycky jsem si říkala, že pokud po všech těch polopravdivých nebo úplně lživých článcích v nejrůznějších
bulvárních a bohužel i celkem normálních novinách a časopisech, po všech těch tendenčních zprávách a reportážích na TV Nova, TV Prima, a dokonce i na veřejnoprávní České televizi (v oné tragické parodii na kultivovanou diskusi s názvem Máte slovo!) ještě někdy najdu sílu a čas na to, abych celý ten absurdní příběh o údajném pohlavním zneužití pětaosmdesátiletého důchodce po pravdě popsala, začnu prologem.
Prolog mi totiž připadá jako takový hezký, slavnostní úvod, něco jako třeba svatební pochod, kterým taky události teprve začínají. Všechno je ještě takové krásné a čisté a nevěstu vět-
šinou nenapadne ani jediná myšlenka na to, jak z vraždy
manžela udělat neúmyslné zabití. To byl samozřejmě vtip, ale jen zčásti: díky své práci vím, že podobné věci bývají občas smutnou realitou. Tak jakýpak prolog? Prolog k čemu? K našemu Domovu pro seniory v Ratajích a třeba rovnou k chu-
dáku panu Krbcovi a k paní Krbcové, která mi dneska ve společenské místnosti opět bezostyšně tvrdila, že svého
manžela umístila k nám do důchoďáku, protože pro něj chce jenom to nejlepší. Obě ale moc dobře víme, že když si její
na lůžko upoutaný manžel chtěl loni přečíst smlouvu o převodu vlastnictví svých dvou pražských domů, kterou mu paní Krbcová mezi řečí podstrčila k podpisu, vytrhla mu ji z ruky a naštvaně odjela. A aby se k manželovým nemovitostem dostala, nechala ho za stopadesátitisícový úplatek měsíc nato zbavit svéprávnosti. Tahle vzpomínka mimochodem pana Krbce už od jara den po dni pomalu zabíjí. Když svítí slunce, nechá se sice ode mě nebo od jiné pečovatelky vyvézt na vozíku na zahradu, ale potom tam celé hodiny jenom mlčky sedí a odmítá jíst, takže už začíná vypadat jako nějaká mumie. Ale to odbíhám, já vím. Zpět k věci: jak už jsem říkala, právě jsme se s Ludvou vrátili z té hradní ceremonie. Moje pocity jsou smíšené. Protože pořád ještě nemáme auto, museli jsme
cestu ze Sázavy do Prahy pochopitelně absolvovat vlakem
(a z Hlavního nádraží na Malostranskou jsme jeli metrem a zbytek došli pěšky), ale zpátky do Sázavy jsme se pak v noci
k mému překvapení vrátili taxíkem. Kdy jindy, když ne teď? rozhodl před Matyášovou bránou zničehonic můj manžel
Ludvík. Sice zrovna začínalo poprchávat, ale i tak jsem si udiveně uvědomila, že v posledních týdnech se Ludvíkovi
občas daří mi něčím zaimponovat. Což je něco, co se mu nepovedlo asi deset let... Ta cesta taxíkem stála tři a půl tisíce, ale Ludva nad tou částkou kupodivu mávnul rukou, beze slova taxikáři zaplatil, a ještě mu nechal stovku jako spro-
pitné. Asi zapomněl, že naše lednice je skoro prázdná a že jsme ještě nedoplatili těch sedm tisíc za elektřinu. Všechno mi najednou připadalo absurdní – a to jsem ještě netušila, že sotva přijdeme domů, Ludvík si ani nestihne sundat ten smoking z půjčovny, a už mu bude volat jeho prolhaný agent –ten samý agent, který mu za poslední čtvrtstoletí nedokázal sehnat nic jiného než samé čurdy a maximálně tak ještě nějakou reklamu na Nově –, a najednou prý že má pro Ludvu krásnou velkou roli! Mně a naštěstí i Ludvíkovi bylo okamžitě jasné, že agent se večer v televizi díval na přímý přenos předávání státních vyznamenání... Tím světem unaven, tak
rád bych zhas!Leč tebe zůstavit mu napospas? Jsem unavená. Pokud to náhodou ještě nevíte (divila bych se, kdyby v dnešní multimediální době někdo takový existoval), jsme
s Ludvou oba ve válce. Spíme v zákopu a každé ráno vstaneme a jdeme bojovat – především jaksi sami se sebou, s na-
ším synem ve vězení (a já navíc ještě i se svou starou matkou, s klienty v důchoďáku a se svou šéfovou) a aktuálně hlavně s celonárodním veřejným míněním. Nejen se všemi těmi idioty na facebooku, ale i s různými bulvárními hyenami a miliony jejich idiotských čtenářů a diváků, kteří si na tu neskutečn ou absurdní kauzu, a především na mě samotnou samozřejmě už předem vytvořili jasný názor: buď jsem děvka a nymfomanka, nebo jsem napůl šílená hysterická kráva (popřípadě obojí). A k tomu všemu mám ještě syna v base! Všimla jsem si, že úplně zapomínám dělat odstavce, ale čert to vem... Naštěstí se mě později zastala aspoň první dáma, která se do našeho domova pro seniory přijela podívat osobně a promluvila si o samotě nejen se mnou, ale i s chudákem panem Krbcem. Ještě týž den pak paní Eva prezidentovi navrhla, aby mne vyznamenal. Všichni prezidentovi poradci byli samozřejmě proti, ale Petr Pavel k mému překvapení svou manželku vyslyšel. Láska a empatie musí zvítězit
nad lhostejností a předsudky, pravil dneska, když mi vyzna-
menání předával. Takže teď jsem hysterická nymfomanická kráva vyznamenaná prezidentem... Hej hou, hej hou, už
trpajzlíci jdou! Tak asi takhle. Jak mám k tomuhle psát hezký, slavnostní prolog?
KAPITOLA 1
LUDVÍK
Dospělost je, jak známo, schopnost nesoutěžit, nicméně většina dávno dospělých lidí v mém okolí – hlavně moji kolegové a kolegyně z divadla, ale třeba i dávní kamarádi a kamarádky ze studií – pořád v něčem závodí: kdo vydělává víc peněz, kdo vydělává méně peněz, kdo už dvakrát přestavěl koupelnové jádro, kdo má hezčí, oddanější nebo prsatější milenku, kdo má sobečtějšího ženatého milence, kdo má chytřejší nebo šikovnější dítě, kdo má nemocnější dítě, kdo má dražší nebo rychlejší auto a čí bunda unese vyšší vodní sloupec. Už dříve jsem mimochodem s úžasem zjistil, že zimní bundy snad všech mých hereckých kolegů a kolegyň jsou, na
rozdíl od té mojí staré, vyrobené technologií Nano Pro, která
údajně zaručuje nejen voděodolnost, ale dokonce prý i absolutní nepropustnost.
No, já žádnou milenku nemám (a nikdy jsem neměl), koupelnové jádro v našem panelákovém bytě v Sázavě je pořád umakartové, moje goretexová větrovka je deset let stará, vydělávám směšně málo, auto nemám (a nikdy jsem neměl) a moje dávno dospělé dítě je zrovna ve vězení. Takže asi tak… Mí slavní kolegové rovněž závodí o to, kdo má při
děkovačkách silnější a delší potlesk, kdo dostal cenu Thálie, kdo obdržel Českého lva nebo získal ocenění na tom či onom filmovém festivalu (všimněte si prosím, že se vyjadřuji o poznání úsporněji než moje manželka, a to často pouze v jakési aforistické zkratce), zatímco moje neokázalé, civilní herectví, které někteří divadelní kritici označují za „alibisticky minimalistické“, se tudíž musí obejít bez cen i bez hlavních titulků v recenzích. Žádný divadelní ani filmový recenzent mi ještě nikdy nevěnoval jediný samostatný odstavec. Trpím tu díž chronickým nedostatkem uznání. Nějaký ten kratší zdvořilý aplaus si sice výjimečně vyslechnu i já, nicméně pokud jde o individuální herecké ceny, vycházím zcela naprázdno (když tedy nepočítám
hromadná ocenění pro celý divadelní soubor, jehož jsem členem).
O to smutnější a vlastně i nespravedlivější mi nyní připadá, že moje manželka, která herečka není a v žádném divadle ani filmu nikdy nehrála, dostala za zcela epizodní roličku erotické samaritánky v oné reality show svého vlastního života rovnou státní vyznamenání! Nedokážu přestat myslet na to, že vedle opravdu slavných lidí, jako jsou třeba Jiří Bartoška, profesor Beneš, pan doktor Grygar, Magdalena Kožená, Vladimír Mišík nebo Olga Sommerová, dostala státní vyznamenání z rukou českého prezidenta i cizoložná pečovatelka z Domova pro seniory v Ratajích nad Sázavou, která svým jednáním málem zničila naše předtím docela hezké manželství... V posledních týdnech mi lidský život připadá úplně absurdní!
Neuvěřitelné!
Kdyby mé manželství (a tím pádem i celý můj život) rozvrátila například válka, vážná nemoc, stoletá povodeň, ničivé tornádo, anebo třeba i nějaký mladý, pohledný, charismatický manželčin milenec, dokázal bych to snad ještě jakž takž pochopit a možná onu osudovou ránu se skřípěním zubů přijmout. Ale proč proboha inkontinentní stařík s proleženinami a oslintanou zubní protézou?
Kdybych podobně nepravděpodobnou frašku četl v nějakém scénáři, hodil bych ho režisérovi na hlavu. Pro věrohodnost divadelního, filmového nebo knižního příběhu není, jak známo, důležité, jestli se ta či ona událost skutečně stala –podstatné je, zda se za určitých, třeba i velmi specifických, avšak zároveň nikoli úplně nepravděpodobných okolností stát mohla ... No a vidíte: můj skutečný životní příběh se zrodil z něčeho zcela nepravděpodobného.
A ještě něco: dovedete si představit, co jsem si po oné manželčině humanitární sexuální výpomoci musel vyslechnout od svých mužských kolegů v divadle? Nebo od chlapů v sázavské
hospodě – třeba od svého mnohaletého kamaráda Tomáše, který se, nikoliv mimochodem, už dříve opakovaně vyjádřil
(byť to doufejme nemyslel vážně), že pokud by svou manželku s milencem přist ihl on, na místě by to prý s oběma skoncoval.
„No tak to vůbec! Neexistuje! Sekera rovnou!“
„Jako že bys toho chlapa zabil?“
„Voba bych zabil! A sebe pak taky!“
„Taky sekerou?“ ušklíbl jsem se.
„Ne! Vlakem asi, ne? Tady na přejezdu!“
Tak tohle je Tomáš.
Všimněte si laskavě, že ve srovnání se svou ukecanou nevěrnou manželkou se vyjadřuji přece jen o dost stručněji. Je to ostatně logické: když se moje žena cítí provinile, je nervózní. A když je nervózní, mluví vždycky asi třikrát víc než já.
KAPITOLA 2
JIŘINA
Jako mladá holka jsem pochopitelně snila o životě se slavným zpěvákem nebo hercem, hvězdou velkolepých ve-
čírků v jeho krásné dejvické vile... Ach bože! Až někdo konečně zmapuje pralesy hlouposti dívčího chtění, dostane
Nobelovu cenu! Žádný slavný herec ani zpěvák s dejvickou vilou, nebo třeba jen vlastním bytem kdekoliv jinde ovšem nebyl k mání, a tak jsem si nakonec v pětadvaceti vzala herce oblastního divadla. Ten sice kdysi zazářil v roli nejmenovaného pohádkového prince, díky níž prožil jepičí chvíli slávy, ale dneska ho znají jen naši postarší sázavští spoluobčané.
A mimo Sázavu už nejspíš jenom magistra z lékárny v hale
pražského hlavního nádraží, kde si Ludvík cestou na nebo
z natáčení kupuje prášky snižující jeho permanentně vysoký tlak, prášky na podporu mozkové činnosti a na zlepšení paměti a samozřejmě i všechny ty skandálně drahé podpůrné přípravky, údajně posilující jeho prostatu, vitalitu a sexuální potenci (nemusím jistě říkat, že nijak zvlášť nefungují). Samozřejmě lehce přeháním, ale na tom jsou snad všechny romány postavené, nebo ne?
No tak dobře, tedy věcněji: když jsem Ludvíka ve svých čtyřiadvaceti letech poznala, bylo mu sice už přes čtyřicet a byl rozvedený, ovšem na druhou stranu byl stále ještě štíhlý, měl hezké oči, vlnité vlasy, a především opravdu bydlel ve vile (byť společně se svou starou matkou), takže to pár let skutečně
zčásti vypadalo jako splněný sen. O vlasy, štíhlou postavu i tu dejvickou vilu ovšem Ludvík postupně přišel, a proto dneska žiju s obtloustlým plešounem s ospalýma očima v nájemním bytě dva plus jedna v paneláku na malém městě (a syna mám ve vězení). Žiju na maloměstě se šedesátiletým cukrovkářem a prostatikem, který hraje už jen půlminutové televizní role umírajících králů, policisty v invalidním důchodu, zkušené patology a staré alkoholiky – a já ho k vlastnímu údivu a zděšení pořád ještě miluju… Moji rodiče naštěstí žijí jinde, Ludvíkovi
rodiče už jsou mrtví a syna máme – jak už víte – ve vězení, takže konečně bydlíme sami.
Když to takhle napíšu, zní to samozřejmě trochu cynicky, ale kdybyste strávili sedm let ve dvoupokojovém panelákovém bytě (s mrňavým kuchyňským koutem a ještě menší umakartovou koupelnou) s dospívajícím dítětem, manželem a jeho přestárlými rodiči, pochopili byste mne. Dneska už tam jsme aspoň s Ludvíkem sami. Moji rodiče bydlí až v Náchodě, což je většinou výhoda, ale občas taky ne, takže vlastně ani přesně nevím, jak špatně, nebo dobře na tom jsme. Oba rodiče už jsou samozřejmě dávno v důchodu. Otec je inženýr ekonom, matka celý život pracovala jako učitelka. Na rozdíl ode mne nebydlí v paneláku, nýbrž v malém přízem-
ním rodinném domku s pouhými dvěma místnostmi (ale s velkou zahradou). Když otec ten malinký domek na obrovském pozemku tenkrát stavěl, byla jsem sice už asi patnáct let na světě, ale on se mnou ani tak nijak nepočítal. Automaticky předpokládal, že se brzy vdám a z domu odejdu; stavět velký dům pro dvě rodiny mu připadalo neekonomické. Kdybych teď napsala, že oba mí rodiče si takzvaně užívají společného zaslouženého odpočinku, neodpovídalo by to realitě. Pravda je taková, že ani jeden z nich odpočívat neumí, a navíc spolu
