1 BEN
Když se na vás Gemma Charlesová usměje, můžete si být jistí, že jste v háji. A dneska se usmívá od chvíle, kdy vešla do soudní síně.
Její klientka Victoria Jonesová co nevidět přijde o své tři děti. Žalobce předložil důkazy, a když umíte vyprávět, dokážete uvěřitelně podat naprosto cokoli.
Naneštěstí pro něj je Gemma ještě lepší vypravěčka než on.
Začne důkazem, že žalující strana neměla nárok na sociální dávky. Přehraje záznamy z tělových kamer, které dokazují hrubé zneužití pravomocí jak ze strany policistů, tak sociální pracovnice.
Dokáže, že dopis, který informuje Victorii o návštěvě, byl odeslán až po návštěvě. Předloží fotografie špinavé kuchyňské podlahy, které sociální pracovnice použila jako jediný důkaz, že ve Victoriině bytě je nepořádek, a požádá zmíněnou sociální pracovnici, aby názorně předvedla, jak měla podle ní Victoria, upoutaná na invalidní vozík, podlahu vyčistit.
A k tomu přiveze i invalidní vozík a smeták.
Přihlížející se smějí, soudce se rozčiluje a Gemma je ve svém živlu. Má tvář anděla – vysoko posazené lícní kosti, široká ústa, oči tvaru mandlí – a taky je příliš hašteřivá a výbušná, než aby se živila čímkoli jiným než dohadováním. Plachtí po podlaze jako tanečnice a proměňuje soudní síň v cirkus,
v němž zatýkající policista a sociální pracovnice hrají roli klaunů. Dokázala neopodstatněnost žaloby, ale jede dál jak rozjetý vlak, protože se zatraceně zlobí. Chce, aby všichni do jednoho v této místnosti věděli, jak absurdní a nefér je celá tato situace.
„Paní Charlesová,“ osloví ji soudce, když Gemma vytáhne invalidní vozík, „odložte to. Tady nejste v divadle.“ Otočí se ke státnímu zástupci. „Návrh se zamítá. Jednalo se o odporné zneužití pravomoci sociální služby. Nezapomenu vám, že jste právě zbytečně promarnil čas tohoto soudu.“
Victoria a její rodina slaví. Gemma se se všemi obejme a zamíří k východu. Skrývám se v zadní části soudní síně, ale přesto si všimnu jejích očí těsně předtím, než je skryje za sluneční brýle.
Pláče. A nejsem si tak docela jistý, že radostí.
• 2 Gemma
O dva roky později
Každé pondělí se mi na rameni usadí ďábel. Dnes dopoledne, zatímco se připravuju na schůzku zaměstnanců advokátní kanceláře, mi tancuje na hrudi jako plamínek, který nedokážu vrátit zpátky na jeho místo.
Vyžehlím si tmavé vlasy dohladka. Spadají mi pod ramena jako lesklá opona. S líčidly si dávám extra záležet a vyberu si lodičky, které mi nosí štěstí. Sice na nich budu svému úhlavnímu nepříteli sahat jen po ramena, ale aspoň trochu vyrovnají postavení na startu. Až se setkáme na dnešní schůzce, už si nebudu připadat tolik jako při souboji Davida s Goliášem, ale spíš jako Churchilla s Hitlerem.
Aby bylo jasno, v tomto případě jsem Churchill já.
Vyjdu ze dveří do jasného zářijového slunce a do práce dorazím s kratičkým předstihem. Advokátní kancelář Fields, McGovern a Geiger sídlí v patnáctém podlaží té nejsterilnější, nejchladnější budovy v Los Angeles. To místo k nim ladí. Je to ta nejsterilnější, nejchladnější advokátní kancelář ve městě. Proto jsem si je vybrala.
V konferenční místnosti je při mém příchodu už našlapáno a ke svému podráždění zjistím, že on mě tu předběhl. Jeho hlava – ční nad ostatní o dobrý čtvrtmetr – trčí z místa přímo naproti tomu, které mi zabrala moje asistentka Terri. Udělal
to snad schválně? Nepochybně. Ben Tate si dal za cíl otravovat mi život. A ani se nemusí moc snažit – stačí k tomu už jen pohled na jeho samolibý obličej.
Buď sama sebou, Gemmo, říkám si cestou přes zasedací místnost. Projednou neklesej na jeho úroveň.
Obvykle se tolik neovládám, ale dnešek je pro mě velký den. FMG se jmenováním partnerů šetří a s výjimkou Bena –který nastoupil jako partner před dvěma lety – musí někdo buď odejít do důchodu, nebo umřít, aby přišla řada na mě.
Naštěstí se hned dva partneři chystají do důchodu příští rok na jaře. Asi tím pádem můžu přestat doufat, že se přihodí nějaká tragédie.
Posadím se vedle Terri, která mi podá latte. „Máš svoje boty pro štěstí,“ podotkne při pohledu na světlounce modré lodičky od Manola. Dosud jsem v nich neprohrála jediný případ.
„Myslíš, že je to tu?“
„To doufám vzhledem k tomu, jaké kolem toho dělali tanečky,“ zabručím.
Všichni ostatní advokáti sice pro firmu pracují déle (včetně nemastného neslaného Craiga, Benova oblíbence), ale žádný z nich neodvedl ani zdaleka tolik práce co já, natož aby k sobě strhl tolik pozornosti jako já.
Gemma Charlesová, mladší partnerka. A ve FMG jediná žena na pozici partnera. Zní to dobře a, bože, jak jen si užiju, až při tom oznámení opadne Tateovi ten jeho arogantní úšklebek.
Od svého nástupu je můj zapřisáhlý nepřítel. Hned první týden se mu podařilo ukrást mi pivovar Campbell, potenciálního klienta, kterému jsem půl roku lezla do zadku. Jsem však jediná, kdo ho nenávidí – ostatním ženám ve firmě je jedno, že je to samolibý parchant a zloděj klientů. Je jim jedno, že si jich prakticky nevšímá. Očividně stačí, když máte široká ramena a vynikající výsledky, a všechno je vám odpuštěno.
Ačkoli mít jeho obličej taky ničemu neškodí.
I já musím uznat, že má tvář, od které se jen těžko odvrací. Jeho rysy by k sobě neměly ladit – má ostré lícní kosti, nos, který vypadá, že si ho někdy v průběhu let zlomil, a pronikavé hnědé oči. Měl by přísný výraz, nebýt horního rtu, jenž je o maličko plnější, než by se dalo čekat, a který z něj dělá muže, na něhož budete možná myslet až příliš často. Muže, kterého vidíte, když zavřete oči poté, co jste si opakovaně přísahaly, že vás vůbec nezajímá.
Nicole, tuctově krásná blonďatá advokátka po jeho levici, se dívá, jak si Ben prohrábne husté vlasy, které vždy vypadají dokonale upravené i trochu rozcuchané zároveň, jako by si je nechal profesionálně zastřihnout a poté si je rozčepýřil, když si to s kadeřnicí následně rozdal. Pod stolem začnu netrpělivostí podupávat nohou.
„Bene,“ osloví ho Nicole poté, co si odkašle, „byla jsem o víkendu v Adneyho krčmě. Říkala jsem si, jestli se tam ukážeš.“ Ta věta od ní zní nacvičeně, jako by si ji celé ráno trénovala před zrcadlem. Vzhledem k tomu, jak se do Bena zakoukala, by mě to u ní ani v nejmenším nepřekvapilo.
Chovej se slušně, Gemmo. Zvednu mobil a začnu na internetu zkoumat nabídku bot.
Ben nepřítomně listuje ve složce před sebou. „Odjel jsem na víkend domů.“
„Domů?“ zopakuju a střelím po něm pohledem. „Nevěděla jsem, že lidé si můžou přes řeku Styx pendlovat sem a tam, jak se jim zachce.“
To už ke mně zvedne oči. Koutky rtů mu zacukají. „Platí se drobné mýtné. Je to velice civilizovaný proces.“
Nesměj se, Gemmo. Hlavně se nesměj. Shlédnu do mobilu a nevšímám si krabice donutů, které přede mě někdo přistrčil.
„Žij trochu, Gemmo,“ vybídne mě Caroline Radnerová, která není zrovna v pozici, kdy by mi mohla radit, vzhledem k tomu, že je jí dávno přes padesát a nikdy se z ní nestala partnerka. Původně jsem plánovala dát si pár jahod, které na těchto poradách vždycky nabízejí, a teď už jen z principu nechci ani ty.
„Gemma nesmí cukr,“ prohlásí Ben. Oči mu září. „Potrpí si na ostrý chrup.“
„Domnívám se, že každý, kdo nepodceňuje dentální hygienu, si chce zachovat ostrý chrup, Bene,“ odseknu.
„Ano, ale ty máš víc zubů než většina lidí, že?“ zeptá se.
Přimhouřím oči. Už dlouho prakticky všichni ve firmě vtipkují, že i moje vagina má zuby. Přezdívají mi Kastrátorka. Teoreticky proto, že často zastupuju ženy v soudních přích o svěření dětí do péče, ale ve skutečnosti proto, že nehraju podle jejich pravidel – nepeču cupcaky a nerozněžňuju se nad fotkami dětí ostatních zaměstnanců firmy. Víte, jak říkají chlapovi, který nepeče cupcaky a dojatě nevzdychá nad fotkami dětí? Starší partner. Ben ani jedinkrát neupekl cupcaky. Ale muži čekají, že vy budete pozornější než oni – něžnější, přizpůsobivější. A když vám platí míň než vašim kolegům, nebo vás na rande napadnou, nebo když přijdete o povýšení, řeknou vám, že si za to můžete samy – že jste byly příliš něžné, příliš přizpůsobivé.
Myslí si, kdoví jak mě neurážejí, když mi přezdívají Kastrátorka, ale mně to napovídá, že si konečně uvědomili, že si se mnou není radno zahrávat. Kdysi dávno si se mnou někdo hodně ošklivě pohrál. Už to nikdy nedovolím.
Do čela zasedačky předstoupí Fieldsova asistentka Debbie a Terri vedle mě si nenápadně nastaví stopky. Vždycky se spolu sázíme, jak dlouho bude Debbie mluvit, protože i to nejjednodušší oznámení jí může trvat třicet minut.
Napíšu Terri.
Já: Tři minuty, třicet sekund.
Terri: Tři minuty, čtyřicet sekund.
„Takže… Vážně nechápu, proč to musím opakovat,“ spustí Debbie, „ale je bezpodmínečně nutné, aby si v kuchyňce všichni označovali vlastní jídlo.“
Tohle bude na dlouho – už teď je mi to jasné. Předem uznám porážku a podstrčím Terri pětidolarovku.
„Spousta krabiček vypadá úplně stejně,“ pokračuje Debbie. „Nechci vám omylem sníst šneky, když jsem si přinesla tuňákový sendvič.“
Napadne mě, jestli bych měla poukázat na to, že jen naprostý idiot by si spletl šneky s libovolným sendvičem, ale tím bych dala Debbie jen další téma k proslovu a to je přesný opak toho, co chci.
„Každopádně,“ řekne Debbie, „byste si opravdu měli krabičky označovat jmény. Není to nic těžkého. Já třeba ráda používám ústřižky malířské pásky, na které pak fixou napíšu svoje jméno.“
Debbie dál nám, skupině dospělých lidí, vysvětluje, jak bychom si měli označovat jídlo. Tiše si povzdechnu a Ben ke mně zaletí pohledem, jako by ho moje podráždění bavilo.
Jednoho dne mu zapálím oblečení – a pak uvidíme, jak moc se bude smát.
Když už potřetí oznámí, že označování je vážně důležité –
Debbie si libuje v opakování –, přestanu ji poslouchat a přesunu se na svoje šťastné místo… K botám. Botám, které si koupím. Botám, které kéž by někdo ušil. Právě teď myslím na zelené semišové lodičky, jež jsem viděla v Nordstromu. Někdo by mohl namítnout, že semišové lodičky v odstínu irské zelené se dají použít jen při velmi málo příležitostech, natož když
stojí pět set dolarů, ale s pomocí několika pádných argumentů
si dokážu jejich koupi obhájit.
„Zase myslíš na boty, co?“ zašeptá Terri. Úkosem na ni pohlédnu. „Na co jiného bych měla myslet?“
„Jsi mladá a nádherná. Měla bys myslet na sexy chlapa, jak vychází z tvojí sprchy.“
„Který sexy chlap by to měl být? Tady žádný takový není.“
Zaletí pohledem k Benovi, ale má dost rozumu na to, aby mi ho nenavrhla.
„Chris Hemsworth,“ odpoví. Tiše se zasměju.
Statistická pravděpodobnost toho, že z mojí sprchy vyjde Chris Hemsworth, se téměř blíží k nule, a i kdyby se to stalo, vím přesně, jak by to skončilo, protože od rozchodu s Kylem končí všechny moje pokusy o vztah stejně – chlap mi vyčte, že jsem „uvnitř mrtvá“ nebo posedlá prací, což muži říkávají, když pracujete tvrději než oni. Na rozdíl od bot, které vás aspoň ukonejší ve své zelené semišové náruči.
„Chcete se podělit i s ostatními?“ štěkne po nás dvou Debbie.
„Mluvily jsme o fixách, kterými si budeme označovat jídlo,“ odpovím bez váhání. „Jen jsem Terri požádala, aby nějaké objednala.“
„To je zvláštní,“ vloží se do toho Ben se zlomyslným leskem v očích, „protože ti odpověděla Chris Hemsworth.“
Na kratičký okamžik si představím, jak mrštím jednu svoji lodičku přes stůl – a pak jeho bolestný výkřik a svůj vítězoslavný pocit, který ovšem dlouho nevydrží, protože si vzpomenu, že jsem to udělala před těmi nejsvárlivějšími lidmi v Los Angeles.
Naštěstí než stihnu zareagovat, vejde do zasedačky zakládající partner Arvin Fields. Arvinovi je zhruba milion let, ale nevypadá, že se chystá jít do důchodu. A je mladší než McGovern, který si nejspíš pamatuje inauguraci Johna Adamse, našeho druhého prezidenta.
„Jak víte,“ spustí, „chystají se určité změny.“ Mluví pomaličku, ne však důsledkem svého kmetského věku, ale spíš je to jeho taktika, jak nás vyburcovat. Je rád, když spolu jeho podřízení jako naštvané včely bojují o dominanci a bodají do všeho, co se jim postaví do cesty.
Právě proto si tu s Benem vedeme tak dobře. Už když jsme přišli, byli jsme jako naštvané včely.
„Koncem roku odejdou dva z našich partnerů do důchodu.“ Zpozorním. Oznámení. „Doufáme, že jeden z vás převezme štafetu.“
Škubnu hlavou. „Jeden?“ zeptám se o něco ostřeji, než by se mi líbilo.
„Jen jeden. Za posledních deset let některá oddělení odvedla výrazně méně práce a to se projevilo na našich příjmech. Celou zimu vás budeme bedlivě sledovat, takže ať vyhraje ten nejlepší.“
Připadá mi, jako by mi někdo probodl plíci, z níž mi uniká všechen vzduch. Zasloužím si pozici partnera, a místo aby mi ji dali, jak by měli, udělají z toho zatracenou soutěž! A Ben se určitě bude moct přetrhnout, abych prohrála.
V klíně mi zavibruje mobil. Sklopím k němu oči.
Ben: To ne :-( Moc mě ta špatná zpráva mrzí.
Bože, já ho tak nenávidím! Moje číslo si zjistil z firemního adresáře. Od té doby ho jen zneužívá. Stejně jako na oplátku já to jeho.
Já: Špatná zpráva pro koho?
Ben: Myslel jsem, že je to zřejmé. Bude mě ale bavit tě příštích pár měsíců sledovat, jak se snažíš chovat co nejlépe.
Já: Chovat co nejlépe? Laťka je tu dost nízko. Stačí, když mě nikdo nepřistihne na záchodech s manželem naší klientky.
Ben měl na prvním vánočním večírku FMG menší nehodu, při níž ho přistihli s opilou manželkou klienta naší firmy. Je to jediná věc, za kterou se viditelně stydí.
Proto se mu to snažím co nejčastěji připomínat.
Ďáblík na mém rameni se vyšinutě směje, zatímco si Ben čte moji odpověď. Jen se však s ležérním úsměvem na plných rtech pohodlně opře. Oči rámované neskutečně hustými řasami se mu lesknou.
Ben: Zmiňuješ to nějak často. Skoro jako by sis přála, abys byla na jejím místě.
Pokožka na zátylku mě zamrazí, jako by mi ta slova zašeptal do ucha – hlasem hebkým jako samet a temným jako hluboký hrob. Otočím mobil displejem dolů a konverzaci tak ukončím. Přemýšlím, jestli bych ho neměla nahlásit, ale když si přečtu, co jsem mu odpověděla, uvědomím si, že z toho taky nevycházím zrovna nejlépe.
To je fuk.
Stane se ze mě první žena na pozici partnera v FMG a pak podpatkem svých velice drahých lodiček rozdrtím ten jejich pánský klub na kusy. A začnu Benem Tatem.
Táta mi sice volá jen při vzácných příležitostech, a přesto častěji, než by se mi líbilo, protože bych byla nejradši, kdyby se vypařil z povrchu zemského. Je to člověk, který po vás neustále něco chce a přitom není schopný upřímného gesta. Když vám věnuje dárek, úsměv nebo kompliment… můžete si být jistí, že na oplátku bude chtít mnohem víc.
Ode mě si vždy žádá čas a pozornost. Nic z toho nedělá z lásky – jen z čiré potřeby zvítězit za každou cenu. Pořád chce vyhrát rozvod, k němuž došlo před téměř patnácti lety a během kterého vzal mé matce vše kromě péče o mě, a pak se vrátil a ukradl jí i tu.
Je mi dvacet devět, jsem příliš stará na to, abych byla pěšákem v jeho hře, ale pořád se o to snaží. Nabízí mi extravagantní dovolené naplánované tak, aby ranily moji matku – na její narozeniny, na Den matek –, a vždy tvrdí, že je to jen pouhá náhoda. Když jsem byla mladší, nabídl, že mi zaplatí vysokou, ale jen pokud budu letní prázdniny trávit s ním a jeho novou ženou v Nantucketu. Jít na práva? Jasně. Ale výměnou za to s ním budu o všech Díkůvzdáních a vánočních prázdninách.
Zlomyslně mě uspokojuje, že jsem to jediné, co si nemůže koupit.
„Vyřiď mu, že mám práci,“ požádám Terri, když mi otec znovu zavolá.
Věnuje mi jeden z těch svých dlouhých, těžkých povzdechů, kterými mi dává najevo, že nesouhlasí s tím, že ignoruju některého ze svých rodičů, i když se chová jako naprostý kretén.
„Gemmo, měla by sis s ním promluvit,“ poradí mi. „Volá tak často, že i mně ho začíná být líto.“
Mám Terri moc ráda, ale občas si přeju, aby jí ostatní advokáti dávali víc práce, ať nemá čas mě vychovávat.
V duchu zasténám, stisknu tlačítko a odměřeným, zdvořilým hlasem pozdravím: „Ahoj, tati.“
„Už dlouho se tě snažím sehnat. Máš ve FMG spoustu práce.“
„To mám.“ Zapnu počítač a začnu z e-mailové schránky mazat spamy.
„Takže už z tebe udělali partnerku?“
Můj otec si to umí načasovat, to nemůžu říct. „Až za několik měsíců.“
„Víš, kdybys nastoupila do mojí firmy, udělal bych z tebe partnerku hned. Touhle dobou by z tebe byla už spolumajitelka.“
„To už ses mi zmínil. Opakovaně.“ Sice nejsem vždycky nadšená z toho, co ve FMG dělám, ale práci, kterou bych odváděla pro svého otce, bych nenáviděla. Pochybuju, že by se našel nějaký případ, v kterém by jeho firma nestála na té nesprávné straně dějin.
„Když už je řeč o práci,“ pokračuje, „napadlo mě, že bych daroval určitý obnos té dobročinné organizaci, kterou podporuješ. Ta, co řeší ženské… Domácí násilí a tak.“
To je opravdu velkorysé, tati, že chceš darovat peníze dobročinné organizaci, jejíž název ani neznáš. Ale jistě, vůbec nečekám, že za to budeš něco chtít.