Pro všechny lidi, kteří dávali uFriendly’sslušné spropitné aumožnili mi tak, abych si ušetřila na první počítač. (Itobě díky, tati!)
Ataky pro Paula, přestože sliboval, že ze zmíněného počítače udělá akvárium.
Prolog
Ve věku deseti let Miranda Cheeverová vůbec nevypadala na to, že se zní stane oslňující kráska. Měla –bohužel – hnědé vlasy ioči aneobyčejně dlouhé nohy, které se odmítaly naučit jakýkoli pohyb, jenž by se dal strochou shovívavosti nazvat půvabným. Její matka často podotýkala, že po domě poskakuje.
Naneštěstí pro Mirandu kladla společnost, vníž se narodila, obrovský důraz na ženský zevnějšek. Apřestože jí bylo teprve deset, věděla, že ji vtomto ohledu považují za podřadnější než většinu ostatních holčiček ze sousedství. Děti si už najdou způsob, jak takové věci zjistit, obvykle od jiných dětí.
Na oslavě jedenáctých narozenin lady Olivie actihodného Winstona Bevelstokea, dvojčat hraběte ahraběnky zRudlandu, došlo knepříjemnému incidentu. Miranda bydlela velmi blízko Haverbreaks, domova Rudlandových předků poblíž Ambleside vjezerní oblasti Cumberlandu, a když byli vsídle, docházela sOlivií aWinstonem na společné vyučovací hodiny. Stala se znich nerozlučná trojice a jen málokdy se obtěžovali hrát si sdalšími dětmi zokolí, které většinou žily skoro hodinu jízdy odtamtud.
Ale asi dvanáctkrát ročně, zvlášť onarozeninách, se všichni potomci místních šlechtických rodin anižšího panstva sešli. Lady Rudlandová neelegantně zasténala hned poté, co oslavu dvojčat vzahradě přerušil déšť a osmnáct rozdováděných uličníků vesele roznášelo bláto po jejím obývacím pokoji.
„Máš šmouhu na tváři, Livvy,“ poznamenala Miranda a natáhla ruku, aby ji setřela.
Olivia si dramaticky povzdychla. „Radši půjdu do koupelny, aby mě neviděla máma. Nesnáší špínu ajá zas nesnáším, když mi říká, jak moc ji nesnáší.“
„Nechápu, kde by vzala čas protestovat proti troše bláta na tvém obličeji, když ho má po celém koberci.“ Miranda pohlédla na Williama Evanse, který vydal válečný pokřik avzal útokem pohovku. Našpulila rty. „Ana nábytku.“
„Stejně stím půjdu něco udělat.“
Vyklouzla zmístnosti anechala Mirandu na chodbě udveří. Miranda spokojeně, že zaujala obvyklé místo pozorovatelky, sledovala zhruba minutu to pozdvižení.
Pak koutkem oka spatřila, že se kní někdo blíží.
„Co jsi přinesla Olivii knarozeninám, Mirando?“
Miranda se obrátila aspatřila před sebou Fionu Bennetovou oblečenou vkrásných bílých šatech srůžovou šerpou. „Knihu,“ odpověděla. „Olivia ráda čte. Co pro ni máš ty?“
Fiona zvedla pestře zbarvenou krabičku převázanou stříbrnou šňůrkou. „Stužky. Hedvábné, saténové, dokonce i sametové. Chceš se kouknout?“
„Nerada bych zničila obal.“
Fiona pokrčila rameny. „Stačí jen opatrně rozvázat šňůrku. OVánocích to tak dělám vždycky.“ Sundala mašličku aodklopila víko.
Miranda zatajila dech. Na černém sametu ležely nejméně dva tucty stuh, každá uvázaná do dokonalé mašličky. „Jsou nádherné, Fiono. Smím se na jednu podívat?“
Fiona přimhouřila oči.
„Nemám špinavé ruce. Vidíš?“ Miranda je zvedla, aby si je dívka mohla prohlédnout.
„Tak dobře.“
Miranda natáhla ruku auchopila fialovou stuhu. Satén jí hladce klouzal mezi prsty. Koketně si přiložila mašli k vlasům. „Co myslíš?“
Fiona stočila oči ke stropu. „Fialovou ne, Mirando.
Všichni vědí, že ty se dávají kblonďatým vlasům. Na hnědých se barva prakticky ztratí. Takovou ty nosit nemůžeš.“
Miranda jí stuhu vrátila. „Jaká barva se tedy hodí k hnědým vlasům? Zelená? Moje máma má hnědé vlasy a nosívá zelené stuhy.“
„Zelená by ušla. Ale líp vynikne vblonďatých vlasech.
Všechno vblonďatých vlasech vynikne líp.“
Miranda cítila, jak vní stoupá vlna vzteku. „Vtom případě nevím, co si počneš, Fiono, protože máš vlasy hnědé jako já.“
Fiona se uraženě odtáhla. „To není pravda!“
„Je!“
„Není!“
Miranda se předklonila avýhrůžně přimhouřila oči.
„ Až přijdeš domů, koukni se do zrcadla, Fiono, protože nemáš blonďaté vlasy.“
Fiona vrátila fialovou stuhu zpátky do krabičky aprudce zaklapla víko. „Na rozdíl od těch tvých bývaly blonďaté. Anavíc jsou světle hnědé, což je, jak všichni vědí, lepší než tmavě hnědé. Jako ty tvoje.“
„Na tmavě hnědých vlasech není nic špatného!“ ohradila se Miranda. Už ale věděla, že by sní většina Angličanů nesouhlasila.
„A ,“ dodala Fiona zlomyslně, „máš velké rty!“ Miranda zalétla rukou kústům. Věděla, že není krásná alidé ji nepovažují ani za půvabnou. Ale ještě nikdy si nevšimla, že by bylo na jejích rtech něco špatného. Pohlédla na uculující se dívku. „Aty máš pihy!“ vybuchla.
Fiona se odtáhla, jako by ji Miranda udeřila. „Pihy vymizí. Ty moje budou do osmnácti pryč. Matka mi je každý večer potírá citronovou šťávou.“ Pohrdavě si odfrkla. „ Ale tobě nic nepomůže, Mirando. Jsi ošklivá.“
„Není!“
Obě dívky se obrátily aspatřily Olivii, která se právě vracela zkoupelny.
„Olivie,“ promluvila Fiona. „Vím, že jsi Mirandina kamarádka, protože bydlí blízko aučíte se spolu, ale musíš uznat, že není moc hezká. Moje máma říká, že si nikdy nenajde manžela.“
Oliviiny modré oči nebezpečně vzplály. Jediná dcera hraběte Rudlanda byla věrná svým přátelům aMiranda byla její nejlepší kamarádka. „Miranda si najde lepšího manžela než ty, Fiono Bennetová! Její otec je baronet, kdežto ten tvůj pouhý pán.“
„Pokud ti chybí zevnějšek nebo peníze, ani titul baroneta na tom nic nezmění,“ odrecitovala Fiona slova, která očividně slyšela doma. „Miranda nemá ani jedno.“
„Mlč, ty hloupá huso!“ vykřikla Olivia adupla. „Tohle je moje narozeninová oslava ajestli se nehodláš chovat slušně, můžeš jít!“
Fiona polkla. Měla dost rozumu na to, aby si neznepřátelila Olivii, jejíž rodiče zaujímali nejvyšší postavení vkraji. „Promiň, Olivie,“ zamumlala.
„Mně se neomlouvej. Omluv se Mirandě.“
„Promiň, Mirando.“
Miranda mlčela, dokud ji Olivia konečně nekopla. „Přijímám tvou omluvu,“ řekla zdráhavě.
Fiona přikývla aodběhla.
„Nemůžu uvěřit, žes ji nazvala hloupou husou,“ pronesla Miranda.
„Musíš se naučit stát si za svým, Mirando.“
„Než jsi přišla, stála jsem si za svým docela dobře, Livvy. Jen jsem to nedělala tak hlasitě.“
Olivia si povzdychla. „Máma říká, že nemám ani špetku sebekázně nebo zdravého rozumu.“
„Nemáš,“ souhlasila Miranda.
„Mirando!“
„Je to tak, nemáš. Ale stejně tě miluju.“
„A já miluju tebe, Mirando. Shloupou Fionou si nedělej starosti. Až budeš velká, můžeš si vzít Winstona apotom budeme skutečně sestry.“
Miranda se rozhlédla po místnosti apochybovačně se
na chlapce zadívala. Právě tahal jednu holčičku za vlasy.
„Nevím,“ poznamenala váhavě. „Nejsem si jistá, jestli si chci vzít Winstona.“
„Nesmysl. Bylo by to dokonalé. Koukni, právě vylil punč Fioně na šaty.“
Miranda se zakřenila.
„Pojď se mnou,“ vybídla ji Olivia avzala ji za ruku. „Chci si rozbalit dárky. Slibuju, že až se dostanu ktomu tvému, vykřiknu nejhlasitěji.“
Obě dívky vešly zpátky do místnosti aOlivia sWinstonem rozbalili dárky. Naštěstí (podle názoru lady Rudlandové) skončili přesně ve čtyři hodiny, kdy měli jít hosté domů. Ani jedno dítě si nevyzvedli sloužící: pozvání na Haverbreaks bylo považováno za velkou čest anikdo zrodičů si nechtěl nechat ujít příležitost osobně se setkat shrabětem ahraběnkou. Nikdo kromě Mirandiných. V pět hodin seděla stále vobývacím pokoji aobdivovala s Olivií narozeninové dárky.
„Nechápu, co je stvými rodiči, Mirando,“ poznamenala lady Rudlandová.
„Já ano,“ prohodila Miranda vesele. „Máma odjela do Skotska navštívit matku aotec na mě určitě zapomněl. Dělá to často, když pracuje na nějakém rukopisu. Překládá zřečtiny.“
„Já vím.“ Lady Rudlandová se usmála.
„Starověké řečtiny.“
„Já vím,“ opakovala lady Rudlandová spovzdechem. Nebylo to poprvé, co sir Rupert Cheever někde nechal svou dceru. „Musíš se nějak dostat domů.“
„Půjdu sní,“ nabídla se Olivia.
„Ty aWinston si uklidíte nové hračky anapíšete poděkování. Jestli to neuděláte hned, už si nevzpomenete, kdo vám co dal.“
„Nemůžeš poslat Mirandu domů se sloužícími. Neměla by si ským povídat.“
„Můžu si povídat snimi,“ namítla Miranda. „Doma to taky tak dělám.“
„Snašimi ne,“ zašeptala Olivia. „Jsou škrobení, mlčí a pořád se na mě nesouhlasně dívají.“
„Většinou si to zasloužíš,“ vložila se do řeči lady Rudlandová aláskyplně dceru poplácala po hlavě. „Mám pro tebe návrh, Mirando. Co kdyby tě dovedl domů Nigel?“
„Nigel?“ vykřikla Olivia. „Máš štěstí, Mirando.“ Miranda nadzvedla obočí. Ještě se sOliviiným starším bratrem nesetkala. „Dobře,“ souhlasila pomalu. „Konečně se sním seznámím. Často oněm vyprávíš, Olivie.“
Lady Rudlandová zavolala na služebnou, aby pro něj došla. „Neznáte se spolu, Mirando? Zvláštní. Ale je pravda, že obvykle bývá doma jen oVánocích, aty na svátky vždycky jezdíš do Skotska. Pohrozila jsem mu, že jestli nepřijede domů na narozeniny dvojčat, přeruším sním veškeré styky. Ale na oslavu by nepřišel ze strachu, že se ho některá zmatek pokusí oženit se svou desetiletou dcerou.“
„Nigelovi je devatenáct aje velice žádoucí,“ sdělila jí Olivia věcně. „Je to vikomt. Velmi pohledný. Vypadá přesně jako já.“
„Olivie!“ okřikla ji lady Rudlandová káravě.
„Je to tak, mami. Kdybych byla kluk, byla bych taky velmi pohledná.“
„Jsi moc pěkná ijako dívka, Livvy,“ podotkla Miranda loajálně apřitom strochou závisti pokukovala po jejích blonďatých kadeřích.
„Ty taky. Tu máš, vem si jednu zmašlí té husy Fiony. Stejně je všechny nepotřebuju.“
Miranda se při její lži usmála. Olivia byla báječná přítelkyně. Podívala se na stuhy atvrdošíjně si vybrala tu zfialového saténu. „Děkuju, Livvy. Vezmu si ji na pondělní vyučování.“
„Volalas mě, mami?“
Při zvuku hlubokého hlasu se Miranda otočila ke dveřím atéměř zalapala po dechu. Stála tam ta nejúchvatnější bytost, jakou kdy viděla. Olivia říkala, že je Nigelovi jen devatenáct, ale Mirandě okamžitě připadal jako muž. Měl
úžasně široká ramena, byl štíhlý apružný. Vlasy vtmavším odstínu, než měla Olivia, zřejmě od pobytu na slunci na některých místech mírně zesvětlaly. Ale nejlepší na něm byly jeho oči, usoudila Miranda okamžitě – zářivé, jasně modré, stejné jako Oliviiny. Ise tak uličnicky třpytily.
Usmála se. Matka vždycky říkala, že člověka poznáš podle očí, aOliviin bratr je měl velmi vlídné.
„Nigele, budeš tak hodný adoprovodíš Mirandu domů?“ zeptala se lady Rudlandová. „Její otec se zřejmě zdržel.“
Miranda přemítala, proč sebou trhl, když vyslovila jeho jméno.
„Jistě, mami. Jaká byla oslava, Olivie?“
„Senzační.“
„Kde je Winston?“
Olivia pokrčila rameny. Šel si hrát se šavlí, kterou mu dal Billy Evans.“
„Doufám, že není opravdová.“
„Jestli ano, Bůh nám pomoz,“ vložila se do řeči lady Rudlandová. „Měj se, Mirando. Myslím, že tvůj plášť je ve vedlejší místnosti.“ Zmizela za dveřmi aza několik vteřin se opět vynořila sMirandiným praktickým hnědým pláštěm.
„Půjdeme, Mirando?“ Božské stvoření jí podalo ruku.
Miranda si přes sebe přehodila plášť apoložila ruku na jeho. Nebesa!
„Uvidíme se vpondělí!“ zavolala Olivia. „Akvůli tomu, co říkala Fiona, se netrap. Je to hloupá husa.“
„Olivie!“
„Opravdu, mami. Nechci, aby sem ještě někdy chodila.“ Miranda se usmála anechala Oliviina bratra, aby ji odvedl po chodbě, takže hlasy Olivie alady Rudlandové zvolna slábly. „Děkuju, že mě doprovodíš domů, Nigele,“ promluvila tiše.
Znovu sebou trhl.
„P-promiňte,“ vyhrkla. „Asi jsem vám měla říct ,pane‘. Ale Olivia aWinston ovás vždycky mluví křestním jménem, takže jsem –“ Zoufale se zadívala na podlahu.
Pouhé dvě minuty vjeho úchvatné společnosti, auž udělala takovou chybu.
Zastavil se asklonil hlavu, takže mu viděla do obličeje. „Zapomeň na obřadnosti, Mirando. Povím ti tajemství.“
Miranda rozevřela oči azapomněla dýchat.
„Nesnáším svoje křestní jméno.“
„To není žádné tajemství, Nig… Jak ti mám říkat? Trhl jsi sebou pokaždé, když tě matka oslovila.“
Usmál se na ni. Při pohledu na tuhle příliš vážnou holčičku, která si hrála sjeho nezkrotnou sestrou, mu zjihlo srdce. Vypadala legračně, ale vjejích velkých, oduševnělých hnědých očích se skrývalo něco okouzlujícího.
„Jak si říkáš?“ nenechala se Miranda odbýt.
Jeho úsměv se prohloubil. „Turner.“
Na okamžik si myslel, že už mu nic nepoví. Jen nehybně stála aobčas mrkla. Ale potom, jako by konečně došla knějakému závěru, poznamenala: „Hezké jméno. Trochu zvláštní, ale líbí se mi.“
„Mnohem lepší než Nigel, nemyslíš?“
Miranda přikývla. „Vybral sis ho sám? Často si říkám, že by si lidé měli volit vlastní jména. Většina by si nejspíš vybrala jiné, než mají.“
„Jaké by sis vybrala ty?“
„Ještě nevím, ale Miranda ne. Asi něco prostšího. Lidé od Mirandy očekávají příliš mnoho, když mě pak poznají, jsou skoro vždycky zklamaní.“
„Nesmysl,“ prohlásil Turner rázně. „Jsi dokonalá Miranda.“
Rozzářila se. „Díky, Turnere. Smím ti tak říkat?“
„Samozřejmě. Abohužel jsem si to jméno nevybral sám. Je to jen zdvořilý titul. Vikomt Turner. Používám ho místo Nigela od doby, kdy jsem nastoupil do Etonu.“
„Myslím, že se ktobě hodí.“
„Díky,“ podotkl vážně. To dítě ho zcela uchvátilo. „Teď se mě znovu chytni avydáme se na cestu.“
Podal jí levou ruku. Miranda si rychle přehodila stuhu zpravé dlaně do levé.
„Co to je?“
„Tohle? Stuha. Fiona Bennetová jich dala Olivii dva tucty a Olivia mi řekla, že si tuhle můžu nechat.“
Turner nepatrně přimhouřil oči. Vzpomněl si na Oliviina slova při loučení. Kvůli tomu, co říkala Fiona, se netrap. Vytrhl jí stuhu zruky. „Mám dojem, že stuhy patří do vlasů.“
„Neladí mi kšatům,“ zaprotestovala Miranda chabě, ale už jí stužku připnul na temeno hlavy. „Jak to vypadá?“ zašeptala.
„Skvěle.“
„Opravdu?“ Pochybovačně rozevřela oči.
„Opravdu. Vždycky jsem se domníval, že fialové stuhy vypadají vhnědých vlasech obzvlášť hezky.“
Miranda se na místě zamilovala. Byl to tak pronikavý pocit, že mu úplně zapomněla poděkovat za milý kompliment.
„Půjdeme?“ zeptal se.
Přikývla. Nevěřila si, že dokáže promluvit.
Vyšli zdomu ke stájím. „Napadlo mě, že bychom mohli jet na koni,“ navrhl Turner. „Je škoda strávit tak pěkný podvečer vkočáru.“
Miranda znovu přikývla. Na březen bylo nezvyklé teplo.
„Můžeš si vzít Oliviina poníka. Určitě jí to nebude vadit.“
„Livvy nemá poníka,“ namítla Miranda, když se konečně zmohla na slovo. „Teď má klisnu ajá taky. Už nejsme děti, abys věděl.“
Turner potlačil úsměv. „Ne, vidím, že nejste. Bylo to ode mě hloupé. Vůbec jsem nepřemýšlel.“
Za několik minut měli osedlané koně avyrazili na patnáctiminutovou projížďku do domu Cheeverových. Zhruba první minutu Miranda mlčela. Byla příliš šťastná, než aby ten okamžik kazila slovy.
„Líbilo se ti na oslavě?“ zeptal se Turner konečně.
„ Ano. Většinou tam byla zábava.“
„Většinou?“
Všiml si, že sebou trhla. Očividně mu sdělila víc, než chtěla. „No,“ promluvila pomalu, sevřela ret mezi zuby
apotom ho zase uvolnila. „Jedna zdívek mi řekla něco ošklivého.“
„Vážně?“ Měl mít víc rozumu anebýt přespříliš zvídavý. Když promluvila, velmi mu připomínala jeho sestru.
Upřela na něj upřímné oči aslova se jí odhodlaně linula zúst. „Fiona Bennetová,“ pronesla sodporem. „Olivia jí řekla, že je hloupá husa, amusím přiznat, že mi to vůbec nevadilo.“
Turner zachoval náležitě vážný výraz. „Pokud to tak sk utečně bylo, taky mi to nevadí.“
„Vím, že nejsem hezká,“ vybuchla Miranda. „Ale je hrozně nezdvořilé říkat to přímo.“
Turner se na ni dlouze díval. Nebyl si úplně jistý jak tu dívenku utěšit. Skutečně nebyla krásná, akdyby se jí to snažil namluvit, nevěřila by mu. Ale nebyla ani ošklivá. Byla jen… trochu neohrabaná.
Před nutností něco poznamenat ho Miranda zachránila další poznámkou.
„Podle mě je to těmi hnědými vlasy.“
Nadzvedl obočí.
„Nejsou vůbec moderní,“ vysvětlovala Miranda. „Ani hnědé oči. Jsem hubená, mám příliš dlouhý obličej a jsem moc bledá.“
„To je všechno pravda,“ souhlasil Turner.
Miranda se kněmu obrátila aupřela na něj velké smutné oči.
„Rozhodně máš hnědé vlasy aoči. Nemá smysl to vyvracet.“ Naklonil hlavu apředstíral, že si ji důkladně prohlíží. „Jsi dost hubená aopravdu máš trochu protáhlý obličej. Arozhodně jsi bledá.“
Třásly se jí rty aTurner si ji už nemohl déle dobírat. „ Ale náhodou,“ dodal súsměvem, „osobně dávám ženám s hnědýma očima avlasy přednost.“
„Nedáváš!“
„Dávám. Vždycky. Alíbí se mi, když jsou také hubené abledé.“
Miranda si ho podezřívavě měřila. „Co protáhlé obličeje?“
„Musím přiznat, že otom jsem zatím nepřemýšlel, ale rozhodně mi protáhlý obličej nevadí.“
„Fiona Bennetová tvrdila, že mám velké rty,“ poznamenala skoro vzdorně.
Turner potlačil úsměv.
Ztěžka vzdychla. „Nikdy dřív jsem si toho nevšimla.“
„Nejsou tak velké.“
Vrhla po něm opatrný pohled. „To říkáš jen proto, abys mi zvedl náladu.“
„Chci ti zvednout náladu, ale proto otom nemluvím. Až ti příště Fiona Bennetová poví, že máš velké rty, pověz jí, že se mýlí. Máš plné rty.“
„V čem je rozdíl?“ Trpělivě se na něj dívala tmavýma vážnýma očima.
Turner se nadechl. „No,“ odmlčel se. „Velké rty jsou nepřitažlivé. Plné rty ne.“
„Ach.“ To ji zřejmě uspokojilo. „Fiona má úzké rty.“
„Plné rty jsou mnohem, mnohem lepší než úzké,“ prohlásil Turner procítěně. Tahle zábavná holčička se mu velmi líbila achtěl ji rozveselit.
„Proč?“
Než Turner odpověděl, vduchu se omluvil bohům etikety. „Plné rty se líp líbají.“
„Ach.“ Miranda zčervenala apotom se usmála. „To je dobře.“
Turner se cítil absurdně potěšený sám sebou. „Víš, co si myslím, Mirando?“
„Co?“
„Že jen potřebuješ dozrát.“ Jakmile to řekl, už toho litoval. Určitě se ho zeptá, co tím myslel, aneměl tušení, jak jí odpoví.
Ale to předčasně vyspělé dítě prostě naklonilo hlavu na stranu apřemýšlelo ojeho tvrzení. „Asi máš pravdu,“ proneslo konečně. „Stačí se jenom podívat na moje nohy.“
Diskrétní zakašlání zamaskovalo smích, který Turnera přemáhal. „Co tím myslíš?“
„Jsou moc dlouhé. Máma vždycky říká, že mi začínají už u ramen.“
„Mně připadá, že začínají, kde mají, utvého pasu.“
Miranda se zachichotala. „Mluvím metaforicky.“
Turner zamrkal. Na desetiletou holčičku měla vskutku bohatý slovník.
„Chci říct,“ pokračovala, „že moje nohy mají ve srovnání s tím ostatním špatný rozměr. Proto se asi nemůžu naučit tančit. Pořád šlapu Olivii na špičky.“
„Olivii?“
„Učíme se spolu,“ vysvětlovala Miranda rychle. „Myslím, že kdyby zbytek těla dohonil moje nohy, nebyla bych tak nemotorná. Takže máš asi pravdu. Skutečně musím dozrát.“
„Úžasné,“ podotkl Turner. Šťastně si uvědomil, že se mu bůhvíjak podařilo říct přesně tu správnou věc. „Asi jsme tady.“
Miranda pohlédla na šedý kamenný dům, který byl jejím domovem. Stál přímo na jednom zmnoha toků, které propojovaly jezera vcelé oblasti, ačlověk musel k hlavnímu vchodu přejít po kamenném můstku. „Moc ti děkuju, že jsi mě odvezl domů, Turnere. Slibuju, že už ti nikdy neřeknu Nigel.“
„Slibuješ taky, že štípneš Olivii, kdykoli to řekne ona?“
Miranda se tiše zachichotala apřitiskla si ruku kústům.
Přikývla.
Turner seskočil zkoně, potom se obrátil apomohl jí dolů. „Víš, co bys podle mě měla udělat, Mirando?“ zeptal se náhle.
„Co?“
„Vést si deník.“
Překvapeně zamrkala. „Proč? Kdo by ho chtěl číst?“
„Nikdo, hloupoučká. Vedla by sis ho sama pro sebe. A jednou, po tvé smrti, by si ho možná přečetla tvoje vnoučata, aby se dozvěděla, jaká jsi byla jako malá.“
Naklonila hlavu. „Co když nebudu mít vnoučata?“
Turner se impulzivně předklonil apocuchal jí vlasy. „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“
„ Ale co když vážně nebudu mít vnoučata?“
Bože, byla vytrvalá. „Třeba budeš slavná.“ Vzdychl. „A děti, které se otobě budou učit ve škole, budou chtít vědět co nejvíc.“
Miranda mu věnovala pochybovačný pohled.
„Tak dobře. Chceš vědět, proč si opravdu myslím, že by sis měla vést deník?“
Přikývla.
„Protože jednou dozraješ abudeš stejně krásná, jako jsi teď chytrá. Pak se podíváš zpátky do deníku apochopíš, jak jsou děvčata jako Fiona Bennetová hloupá. Zasměješ se, protože si vzpomeneš, že tvoje matka říkala, že ti nohy začínají už uramen. Atřeba, až si vybavíš náš dnešní příjemný rozhovor, si pro mě vyhradíš drobný úsměv.“
Miranda se na něj dívala ahlavou jí letělo, že Turner je určitě jedním zřeckých bohů, okterých její otec pořád čte. „Víš, co si myslím?“ zašeptala. „Že má Olivia velké štěstí, že jsi její bratr.“
„A já si zas myslím, že má velké štěstí, že jsi její přítelkyně.“
Mirandě se roztřásly rty. „Vyhradím si pro tebe velký úsměv, Turnere,“ zašeptala.
Sklonil se avlídně jí políbil ruku, jako by byla tou nejkrásnější dámou vLondýně. „Nezapomeň na to, kotě.“ Usmál se asúklonou se sní rozloučil. Pak nasedl na koně avedl Oliviinu klisnu za sebou.
Miranda se za ním upřeně dívala, dokud jí nezmizel za obzorem. Apak ještě dobrých dalších deset minut.
Později toho večera vešla do otcovy pracovny. Skláněl se nad nějakým textem, aniž si všiml, že mu na stůl odkapává rozehřátý vosk.
„Tati, kolikrát ti musím říkat, abys dával pozor na svíčky?“ Vzdychla apostavila svíčku patřičně do stojanu.
„Co? Ano ovšem, drahoušku.“
„Potřebuješ víc než jednu. Je tu moc velká tma na čtení.“
„Vážně? Nevšiml jsem si.“ Zamrkal apotom přimhouřil oči. „Neměla bys být už vposteli?“
„Chůva říkala, že si můžu jít dnes večer lehnout opůl hodiny později.“
„Vážně? Když tedy myslí…“ Znovu se sklonil nad rukopisem, čímž jí dal účinně najevo, že může odejít.
„Tati?“
Vzdychl. „Co je, Mirando?“
„Nemáš nějaký sešit navíc? Takový, který používáš při překládání, než opíšeš konečný koncept?“
„ Asi ano.“ Otevřel spodní zásuvku ustolu azašátral v ní. „Tady. Ale co sním chceš dělat? Je to kvalitní zápisník, nic levného.“
„Ráda bych si vedla deník.“
„Opravdu? To je obdivuhodné úsilí.“ Podal jí notes.
Miranda se při otcově chvále rozzářila. „Děkuju. Dám ti vědět, až mi dojde místo abudu potřebovat další.“
„Tak dobře. Dobrou noc, drahoušku.“ Sklonil se nad papíry.
Miranda si přitiskla notes khrudi arozběhla se po schodech do ložnice. Vytáhla lahvičku inkoustu abrk a nalistovala první stránku. Napsala datum apotom, po dlouhém přemýšlení, připojila jedinou větu. Nic dalšího nepovažovala za nutné.
2. BŘEZNA 1810
Dnes jsem se zamilovala.