9788024954905

MALIČKÉ ŽHAVÉ UHLÍKY

Federální agenti v mé kanceláři měli štěstí ze dvou důvodů.

Zaprvé můj levý hák už nebyl, co býval, než mě postřelili.

A zadruhé jsem se nedokázal propracovat k jakémukoli pocitu, natož se naštvat dost na to, abych zvažoval, že řeknu něco hloupého.

„FBI chápe, že máte osobní zájem na nalezení Duncana Huga,“ pronesla zvláštní agentka Sonal Idlerová z druhé strany mého stolu, kde seděla rovně jako pravítko. Vrhla rychlý pohled na skvrnu od kafe na mé košili.

Byla to žena tvrdá jako ocel, oblečená v kalhotovém kostýmku, která vypadala, že náležité úřední postupy snad i snídá. Muž vedle ní, zástupce Federální maršálské služby, policejního úřadu zodpovědného mimo jiné za ochranu svědků, obětí či jiných ohrožených osob, měl knír a výraz člověka nuceného dělat něco, co vlastně dělat nechce. A vypadal, že to klade za vinu mně.

Chtěl jsem se pořádně nakrknout. Chtěl jsem konečně cítit něco jiného než jen tu velkou vysávající prázdnotu, která se přese mě valila s nevyhnutelností přílivu. Jenže tam nebylo nic. Jen já a ta prázdnota.

„Ale nemůžeme dovolit, abyste vy a vaši hoši a děvčata pobíhali, jak se vám zlíbí, a celé mé vyšetřování zpackali,“ pokračovala Idlerová.

Na druhé straně skla si seržant Grave Hopper sypal do kafe půl kila cukru a vrhal zlostné pohledy na ty dva federály. Za ním si zbytek služebny hučel svou obvyklou energií maloměstského policejního oddělení.

Telefony zvonily. Klávesnice cvakaly. Policisté sloužili a kafe stálo za houby.

Všichni byli naživu a dýchali. Všichni kromě mě.

Já to jen předstíral.

Založil jsem si ruce na prsou a ignoroval pronikavé bodnutí v rameni.

„Oceňuji vaši profesionální zdvořilost. Ale jak to myslíte s tím osobním zájmem? Nejsem jediný policajt, kterého ve službě postřelili.“

„Taky jste nebyl jediné jméno na seznamu,“ připomněl mi Graham, když poprvé promluvil.

Zatnul jsem zuby. Právě tím seznamem začala moje noční můra.

„Ovšem byl jste první, koho si vzali na mušku,“ upozornila Idlerová.

„Vaše jméno figurovalo na seznamu policistů a informátorů. Ale tohle je cosi většího než jen postřelení. Poprvé máme v rukou něco, co bychom mohli přišít Anthonymu Hugovi.“

A já taky poprvé slyšel v jejím hlase nějakou emoci. Zvláštní agentka Idlerová měla svůj osobní cíl a tím bylo přitlačit ke zdi Anthonyho Huga.

„Tenhle případ musí být neprůstřelný,“ pokračovala. „A proto nemůžeme dovolit místním, aby vzali věci do svých rukou. I když mají odznaky. Větší dobro vždycky něco stojí.“

Přejel jsem si prsty po čelisti a překvapilo mě, že jsem tam našel víc než jen několikahodinové strniště. Holení nebylo v poslední době zrovna mou prioritou.

Předpokládala, že to vyšetřuju. Rozumný předpoklad vzhledem k okolnostem. Jenže neznala mé malé ošklivé tajemství. Nikdo ho neznal. Navenek jsem se možná hojil. Oblékal jsem uniformu a každý den se objevoval na stanici. Ale uvnitř nezůstalo nic. Dokonce ani touha najít člověka, který to měl na svědomí.

„Co čekáte od mého oddělení, když se tady Duncan Hugo znovu objeví a bude se snažit postřílet dalších pár našich občanů? Že se budeme dívat jinam?“ soukal jsem ze sebe pomalu.

Federálové se na sebe podívali. „Předpokládáme, že nás budete informovat o všech místních událostech, které mohou souviset s naším případem,“ odpověděla Idlerová rázně. „Máme k dispozici o trochu víc zdrojů než vaše oddělení. A nemáme na tom žádný osobní zájem.“

Pocítil jsem v té nicotě záblesk čehosi. Studu.

Měl jsem mít osobní zájem. Měl jsem být v terénu a sám toho chlapa honit. Když ne kvůli sobě, pak kvůli Naomi a Waylay. Udělal oběť ze snoubenky mého bratra a její neteře, i když jiným způsobem – tím, že je unesl a terorizoval kvůli tomu seznamu, který mohl za to, že jsem teď v těle měl dva průstřely.

Ale část mého já zemřela tu noc v příkopě u silnice a zbytek nevypadal, že by za něj stálo bojovat.

„Federální agent Graham zůstane chvíli poblíž. Bude na věci dohlížet,“ pokračovala Idlerová.

Knír z toho zjevně neměl o nic větší radost než já.

„Na nějaké konkrétní věci?“ zeptal jsem se.

„Všechny zbývající cíle na seznamu dostanou federální ochranu, dokud si nebudeme jisti, že hrozba již není aktuální,“ vysvětlila Idlerová.

Prokristapána. Celé tohle zatracené malé město bude protestovat, až zjistí, že se tu potulují federální agenti a čekají na někoho, kdo poruší zákon. A já jsem na tenhle povyk neměl sílu.

„Nepotřebuju žádnou ochranu,“ prohlásil jsem. „Pokud má Duncan Hugo všech pět pohromadě, tak se nebude potloukat nikde poblíž. Je už dávno pryč.“ Právě tohle jsem si aspoň říkal pozdě v noci, když se nedostavoval spánek.

„Při vší úctě, veliteli, vy jste ten, koho postřelili. Vy máte štěstí, že jste ještě naživu,“ poznamenal Graham a namyšleně přitom škubl knírem.

„A co snoubenka mého bratra a má neteř? Hugo je unesl. Dostanou taky ochranu?“

„Nemám důvod se domnívat, že Naomi a Waylay Wittovy jsou teď v jakémkoli nebezpečí,“ odpověděla Idlerová.

Bodání v mém rameni zesílilo v tupou tepavou bolest, která odpovídala té v hlavě. Nedostávalo se mi spánku a trpělivosti. A pokud nevyprovodím tyhle dvě osiny v zadku ze své kanceláře, nemůžu si být jistý, že se dál dokážu chovat slušně.

Posbíral jsem v sobě tolik jižanského kouzla, kolik jsem jen dokázal, a vstal od stolu. „Rozumím. A teď, když mě omluvíte, čeká na mě město, kterému musím sloužit.“

Agenti se také zvedli a vlažně jsme si potřásli rukama.

„Ocenil bych, kdybyste mě pravidelně informovali, vzhledem k tomu mému ‚osobnímu zájmu‘ a tak dále,“ řekl jsem jim, když došli ke dveřím.

„Určitě se s vámi podělíme o všechno, o co se podělit půjde,“ slibovala Idlerová. „Taky očekáváme, že nám zavoláte, jakmile se rozpomenete na cokoli ohledně toho postřelení.“

„Spolehněte se,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Triáda v podobě fyzického zranění, ztráty paměti a oné prázdné otupělosti způsobovala, že jsem připomínal jen stín člověka, jímž jsem kdysi býval.

„Uvidíme se,“ pronesl Graham. Znělo to jako výhrůžka.

Čekal jsem, až se vypakují z mé stanice, a pak jsem si sundal z věšáku sako. Když jsem strkal paži do rukávu, rána v mém rameni zaprotestovala. Ta druhá v mém trupu na tom nebyla o moc líp.

„Všechno v pořádku, veliteli?“ zeptal se mě Grave, když jsem vstoupil do zdmi nerozčleněné služebny.

Za normálních okolností by můj seržant trval na tom, abych mu průběh schůzky přesně reprodukoval, a pak bychom si hezky zanadávali na téma jurisdikce. Ale protože mě postřelili a skoro zabili, každý se teď se mnou snažil zacházet co nejohleduplněji.

Možná jsem věci neskrýval tak dobře, jak jsem si myslel.

„V pohodě,“ odpověděl jsem rázněji, než bych chtěl.

„Ale jdeš pryč?“ nenechal se odbýt.

„Jo.“

Horlivá nová policistka hlídkové služby hned vyskočila ze židle, jako kdyby ji z ní vystřelila pružina. „Jestli chcete oběd, můžu vám pro něco doběhnout do pizzerky Dino’s, veliteli,“ nabídla se.

Tashi Bannerjeeová, která strávila celý život v Knockemoutu, byla čerstvou absolventkou policejní akademie. Její boty se jen leskly a tmavé vlasy měla sčesané do drdolu způsobem přísnějším, než stanovovaly předpisy. Před čtyřmi lety, když studovala na střední škole, dostala pokutu za to, že projela na koni prostorem fastfoodu určeným k obsluze řidičů. Většina příslušníků oddělení se někdy v mládí pohybovala na hranici zákona, což ale nyní znamenalo, že jsme všichni usilovali o to, aby se zákony dodržovaly, a ne obcházely.

„Dokážu si dojít pro oběd sám,“ vyštěkl jsem.

Na vteřinu protáhla obličej, ale pak se hned vzpamatovala a já se cítil, jako kdybych nakopl štěně. Zatraceně. Měnil jsem se ve svého bráchu.

„Ale děkuju za nabídku,“ dodal jsem méně nepřátelským tónem.

Skvěle. Teď musím udělat něco hezkého. Zase. Nějaké další gesto, kterým se omluvím za to, že jsem se choval jako pitomec, gesto, na které jsem neměl energii. Tenhle týden jsem už na stanici přinesl kafe, koblihy a – po jednom obzvláště trapném rupnutí nervů kvůli termostatu na služebně – i čokoládové tyčinky koupené na pumpě.

„Jdu na rehabilitaci. Vrátím se asi za hodinu.“

S tím jsem vykročil do chodby a rázoval k východu, jako kdybych měl nějakou naléhavou práci – to pro případ, kdyby se ještě někdo pokusil zapříst se mnou hovor.

Ignoroval jsem svůj mozek a snažil se soustředit na to, co se dělo přímo přede mnou.

Když jsem si razil cestu prosklenými dveřmi Městské budovy Knoxe Morgana, opřel se do mě plnou silou severovirginský podzim. Slunce svítilo na obloze modré tak, až mě z toho bolely oči. Stromy lemující ulici se začínaly chlubit listy, na nichž zelená barva vyklízela pole červenohnědé, žluté a oranžové. Výlohám v centrální části města dominovaly dýně a balíky sena.

Při zaburácení motorky jsem vzhlédl a spatřil kolem projíždět Harveyho Lithgowa. Na přilbě měl čertovské rohy a k sedadlu za sebou přivázanou sedící umělohmotnou kostru.

Pozdravil mě zdviženou rukou a odfrčel si to po silnici minimálně pětadvacet kilometrů přes stanovený rychlostní limit. Pořád měl tendenci drobet překračovat hranice zákona.

Podzim byl vždycky mým oblíbeným ročním obdobím. Nové začátky. Hezké dívky v měkkých svetrech. Fotbalová sezona. Školní oslavy. Chladné večery prohřívané bourbonem a táboráky.

Ale teď bylo všechno jiné. Já jsem byl teď jiný.

Protože jsem zalhal s tou rehabilitací, nemohli mě dost dobře vidět, jak si v centru dopřávám oběd, a tak jsem zamířil domů.

Připravím si sendvič, na který jsem ani vlastně neměl chuť, budu o samotě sedět a snažit se přijít na to, jak zvládnout zbytek dne a nechovat se přitom moc jako trouba.

Potřeboval jsem se dát kruci dohromady. Nemohlo být sakra tak těžké věnovat se papírování a párkrát se někde objevit jako zbytečná figurka, kterou jsem se teď stal.

„Dobrý den, veliteli,“ Tallulah St. Johnová, naše místní opravářka aut a spolumajitelka kavárny Řev motorů, mě pozdravila, když neukázněně přecházela silnici těsně přede mnou.

Své dlouhé černé cůpky měla přehozené přes ramena montérek. V jedné ruce držela opakovaně použitelnou tašku na potraviny a v druhé kávu, s největší pravděpodobností připravenou jejím manželem.

„Dobrý, Tashi.“

Oblíbenou zábavou v Knockemoutu bylo ignorovat zákony. Zatímco já rozlišoval, co je černé a bílé, většina lidí kolem mě žila podle všeho v šedé. Moje malé město, založené v minulosti rebely nedodržujícími zákony, mělo jen malé pochopení pro pravidla a předpisy. Předešlý policejní velitel ochotně nechával na občanech, aby se starali sami o sebe, a odznak, jakožto symbol svého postavení, si jen leštil a svůj post přes dvacet let využíval pouze pro vlastní zisk.

Já byl teď policejním velitelem už skoro pět let. Tohle město bylo mým domovem, mou rodinou. Zjevně se mi nepodařilo své spoluobčany naučit respektovat zákon. A teď bylo jen otázkou času, než všichni pochopí, že už je nejsem schopný ani chránit.

V kapse mi cinknul telefon a já si pro něj sáhl levou rukou, když vtom mi došlo, že už ho na té straně nenosím.

Se sotva slyšitelným zaklením jsem ho vyprostil pravačkou.

Knox: Řekni těm federálům, ať si políbí prdel, a pak i tu mojí a potom prdel celýho tohohle zatracenýho města, když už v tom budou.

Samozřejmě že můj bratr o federálech věděl. Informace o nich se pravděpodobně po městě rozšířila už ve chvíli, kdy jejich sedan vjel na

hlavní ulici. Ale neměl jsem náladu s ním o tom diskutovat. Neměl jsem

náladu vlastně na nic.

Telefon mi v ruce zazvonil.

Naomi.

Ještě před ne moc dlouhou dobou bych ten hovor s ohromnou horlivostí přijal. Měl jsem pro tuhle ve městě novou a smůlou sužovanou servírku slabost. Jenže z nevysvětlitelných důvodů se místo do mě zamilovala do mého pitomého a ustavičně nabručeného bratra. Já jsem se své zamilovanosti zbavil – bylo to snazší, než jsem si myslel –, ale dělalo mi radost, jak je Knox naštvaný, kdykoli mě jeho nastávající kontroluje.

Nyní mi to připadalo jako další povinnost, kterou jsem prostě nedokázal zvládat.

Když jsem zahýbal do své ulice, nechal jsem hovor spadnout do hlasové schránky.

„Zdravím, veliteli,“ volala na mě Neecey, která vchodem svého podniku vlekla ven reklamní áčko. Pizzerie Dino’s otvírala sedm dní v týdnu přesně v 11.00. Což znamenalo, že jsem v práci vydržel pouhé čtyři hodiny, než jsem se vypařil. Nový rekord.

„Hezký den, Neece,“ odpověděl jsem bez nadšení.

Chtěl jsem jít domů a zamknout za sebou dveře. Zavřít se před světem a pohroužit se do temnoty. Nechtěl jsem se každé dva metry zastavovat a vést nějakou konverzaci.

„Slyšela jsem, že ten federál s knírem se tu pořád motá. Myslí si snad, že si užije pobyt v našem motelu?“ pronesla se šibalským zábleskem v očích.

Byla to ustavičně přežvykující brýlatá drbna, která si každou směnu dokázala poklábosit s polovinou města. Knockemoutský motel byl vlhkým snem každého inspektora z hygienické stanice. Porušeny tam byly snad úplně všechny předpisy z téhle oblasti. Někdo by měl ten zatracený barák koupit a zbořit.

„Promiň, Neece. Musím to vzít,“ zalhal jsem, přiložil si telefon k uchu a předstíral, že mám hovor.

Jakmile vklouzla zpátky do podniku, schoval jsem mobil zase do kapsy a po zbytek cesty ke vchodu, kterým se vstupovalo k bytům, jsem spěchal.

Ulevilo se mi jen nakrátko. Zdobné dřevěné prosklené dveře ke schodišti byly otevřené a zaklíněné archivační krabicí, na níž bylo výrazným rukopisem načmáráno slovo Spisy.

S očima stále na té bedně jsem vstoupil dovnitř.

„Do háje!“ Seshora se nesl ženský hlas, který nepatřil mé postarší sousedce.

Zdvihl jsem oči zrovna ve chvíli, kdy se po schodech směrem ke mně kutálel luxusní černý batoh, který mi připomínal ohromný chuchvalec seschlých stepních rostlin hnaný větrem.

Asi v polovině schodiště upoutaly mou pozornost dlouhé štíhlé nohy.

Byly oblečené v lesklých legínách barvy mechu a ten pohled se pořád vylepšoval. Krátký chundelatý šedý svetr odhaloval hladkou opálenou kůži na napjatých břišních svalech a zároveň zvýrazňoval jemné křivky. Nejvíc pozornosti ale přitahoval obličej. Lícní kosti jak vytesané z mramoru. Velké tmavé oči. Plné a naštvaně našpulené rty.

Její vlasy – tak tmavé, až se zdály skoro černé – byly krátce střižené a vypadaly, jako kdyby jimi někdo právě projel prsty. Ty mé se mi u boků sevřely v pěst.

Angelina Solavitová, známější jako Lina nebo expřítelkyně mého bratra z doby dávno minulé, byla prostě kus. A stála právě na mém schodišti.

To nebylo dobře.

Shýbnul jsem se a sebral batoh, který mi skončil u nohou.

„Promiň, že jsem po tobě hodila to svoje zavazadlo,“ zavolala na mě. Přitom zápasila s velkým kolečkovým kufrem a snažila se překonat posledních pár schodů.

Na výhled jsem si stěžovat nemohl, ale měl jsem vážné obavy, jestli přežiju tuhle společenskou konverzaci.

V druhém poschodí se nacházely tři byty: můj, paní Tweedyové a ještě jeden, prázdný, vedle toho mého.

Úplně mi stačilo, že bydlím přes chodbu od postarší vdovy, která nemá moc respektu k soukromí a osobnímu prostoru. A netoužil jsem po tom, aby věcí, které mě doma rozptylují, přibývalo. Třebaže vypadaly jako Lina.

„Ty se sem stěhuješ?“ zavolal jsem na ni, když se znovu objevila na vrcholu schodiště. Ta slova byla vynucená, můj hlas napjatý.

Věnovala mi jeden z těch drobných sexy úsměvů. „Jo. Co je k večeři?“

Pozoroval jsem, jak zase přiběhla zpátky ke schodům a rychle a elegantně z nich sestupovala.

„Myslím si, že určitě umíš uvařit něco lepšího, než co bych ti mohl nabídnout já.“ Nebyl jsem už dlouho na nákupu... No, vlastně jsem si ani nedokázal vzpomenout, kdy jsem se naposledy odvážil vyrazit do potravin Grover’s a koupit si tam něco k jídlu. Když mi došlo, že bych měl něco sníst, vystačil jsem si s nějakým jídlem s sebou z restaurace.

Lina se zastavila na posledním schodu, čímž se její oči dostaly na úroveň mých, a pomalu si mě prohlížela od hlavy k patě. Její úsměv se proměnil a ona se teď na mě pořádně zubila. „Nepodceňuj se. Vím, že jseš kanón.“

Takhle mě poprvé nazvala před pár týdny, když mi ošetřovala ty mé zatracené stehy, které jsem si důkladně potrhal od toho, jak jsem zachraňoval zadek svému bratrovi. Měl jsem tenkrát radši myslet na tu lavinu úředničiny kvůli únosu a následné přestřelce, s níž se budu muset potýkat. Místo toho jsem se tehdy jen opřel o zeď a nechal se rozptylovat

Lininýma klidnýma a schopnýma rukama a její čistou, svěží vůní.

„Ty se mnou flirtuješ?“ Nechtěl jsem to takhle vyhrknout, ale v konverzaci jsem pokračoval už jen silou vůle.

Naštěstí jsem jí tenkrát neřekl, že se mi líbí vůně jejího pracího prášku. Pozdvihla obočí. „Jsi můj pohledný nový soused, policejní šéf a bratr mého přítele z vysoké.“

Naklonila se o pár centimetrů blíž a v břiše se mi zachvěla jedna jediná jiskřička čehosi teplého. Chtělo se mi ji držet, svírat v dlaních, dokud nerozpustí mou ledovou krev.

„Mně se strašně líbí špatné nápady. Tobě ne?“ Její úsměv nyní vypadal nebezpečně.

Mé staré já by nasadilo šarm. Užilo by si hezký flirt. Ocenilo by vzájemnou přitažlivost. Ale já už jsem takovým člověkem nebyl.

Uchopil jsem její batoh za popruh a zvedl ho. Když pro něj sahala, propletly se její prsty s mými. Naše pohledy se setkaly a setrvaly tak. Ta

jiskřička se znásobila v tucet maličkých žhavých uhlíků, které skoro stačily na to, abych si vzpomněl, jaké to je, když člověk něco cítí.

Skoro.

Pozorně mě sledovala. Ty hnědé oči barvy whisky do mě nahlížely, jako kdybych byl otevřená kniha.

Vyprostil jsem své prsty z jejích. „Čím jsi říkala, že se živíš?“ zeptal jsem se. Zmínila to tenkrát jen tak mimoděk, označila to za nudné a změnila téma. Ale měla oči, které nic nepřehlédly, a já byl zvědavý, jaká práce jí dovoluje se několik týdnů v kuse poflakovat kdesi v zapadákově ve Virginii.

„Pojišťovnictví,“ odpověděla a přehodila si batoh přes rameno.

Ani jeden z nás od toho druhého neodstoupil. Já proto, že ty žhavé uhlíky byly jediná dobrá věc, kterou jsem za poslední týdny pocítil.

„A co pojišťuješ?“

„Proč? Máš zájem o novou pojistku?“ dobírala si mě a začínala se ode mě odtahovat.

Ale já jsem chtěl, aby zůstala blízko. Potřeboval jsem, aby rozdmýchávala ty jiskřičky. Potřeboval jsem zjistit, jestli je uvnitř mě něco, co stojí za to, aby plálo.

„Mám ti to vzít?“ nabídl jsem se a ukázal palcem směrem k archivační krabici, která stála ve dveřích.

„To zvládnu,“ odpověděla rázně a o krok se ode mě posunula.

Zatarasil jsem jí cestu. „Paní Tweedyová by mě stáhla z kůže, kdyby zjistila, že jsem tě nechal vléct tuhle těžkou bednu nahoru po schodech,“ trval jsem na svém.

„Paní Tweedyová?“

Ukázal jsem nahoru. „2C. Je zrovna někde venku se svou vzpěračskou skupinou. Ale brzy ji poznáš. O to se postará.“

„Pokud je pryč, pak se nedozví ani to, jak dopadly ty tvoje průstřely, když jsi naléhal, že vyvlečeš tuhle krabici nahoru po schodech,“ upozornila Lina. „Jak se to hojí?“

„Dobře,“ zalhal jsem.

Cosi zamručela a zase pozdvihla obočí. „Vážně?“

Nevěřila mi. Ale touha po těch maličkých kouscích citu byla tak silná, tak zoufalá, že mi to bylo jedno.

„Už jsem zdravý jak rybička,“ trval jsem na svém.

Slyšel jsem tichý vyzváněcí tón a zahlédl naštvaný výraz, když Lina vytahovala ze skryté kapsy v pase legín telefon. Trvalo to jen chvilku, ale nápisu „Mamka“ jsem si všiml na displeji dřív, než stiskla tlačítko „Odmítnout“. Vypadalo to, že se oba vyhýbáme rodině.

Využil jsem její zaneprázdněnosti, zkusil vzít krabici a schválně jsem použil levou ruku. V rameni mi tepalo a po zádech mi stékala kapka studeného potu. Jakmile jsem ale na Linu znovu upřel oči, ty jiskry se vrátily.

Nevěděl jsem, co to je, jen že jsem to potřeboval.

„Vidím, že morganovská tvrdohlavost v tobě je stejně silná jako ve tvém bratrovi,“ poznamenala a zasunula si telefon zpátky do kapsy. Znovu mě zhodnotila pohledem, načež se otočila a vydala po schodech nahoru.

„Když už mluvíme o Knoxovi,“ začal jsem a ze všech sil se snažil, aby můj hlas zněl přirozeně, „předpokládám, že bydlíš ve 2B?“ Můj bratr vlastnil v přízemí bar a holičství.

„Teď ano. Bydlela jsem v motelu,“ odpověděla.

V duchu jsem děkoval bohu za to, že po schodech stoupá pomaleji, než sbíhala dolů.

„Nechce se mi věřit, že jsi tam tak dlouho vydržela.“

„Dneska ráno jsem sledovala, jak krysa bojuje se skoro stejně velkým švábem. To byla poslední kapka,“ vysvětlila.

„Mohla jsi bydlet s Knoxem a Naomi,“ poznamenal jsem a snažil se ta slova ze sebe vysoukat dřív, než mi dojde dech a nebudu už schopen dál mluvit. Byl jsem z formy a její hezky tvarované pozadí v legínách zrovna nepomáhalo mé kardiovaskulární formě.

„Mám ráda vlastní prostor.“

Vystoupali jsme po schodech až nahoru a já ji následoval k otevřeným dveřím vedle mého bytu a po zádech mi přitom stékala už úplná řeka studeného potu. Vážně bych měl zase začít chodit do posilovny. Mám-li být po zbytek života chodící mrtvolou, chci aspoň být mrtvolou, která zvládne konverzaci během chůze po schodech.

Lina hodila ruksak dovnitř a pak se otočila, aby si ode mě vzala tu krabici.

Naše prsty se znovu dotkly.

Opět jsem cosi pocítil. A nebyla to jen bolest v rameni a prázdnota v hrudi.

„Díky za pomoc,“ řekla.

„Kdybys něco potřebovala, bydlím hned vedle,“ nabídl jsem.

Její rty se opět maličko zvlnily. „To je dobré vědět. Uvidíme se později, kanóne.“

I potom co zavřela dveře, jsem tam dál stál. Jako kdybych na tom místě zapustil kořeny, a čekal, až každý z těch žhavých uhlíků do posledního zchladne.