9788024954868

„Pokud nejsem sama sebou, nejsem nikdo.“

Virginia Woolfová

NA CESTĚ

Tuolumneské louky

Někde uprostřed prvního stoupání jsem si uvědomila, že se už nemůžu vrátit. Mohla bych, ale bylo by to hodně složité. Přepadla mě nečekaná úzkost. Nával strachu mi projel celým tělem. Zježily se mi chlupy na pažích a polil mě studený pot uprostřed horkého kalifornského dne v horách. S hrůzou jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Přede mnou byla jen stezka vedoucí napříč americkou divočinou. Stezka, která vznikla koncem devatenáctého století jako spojovací linka pro dobytek a kovboje. Stezka, jež vede opravdovou divočinou, na kterou jsem nebyla vůbec, ale vůbec připravena! Kdybych teď padla, zranila se nebo se zabila, bude trvat několik hodin, možná i dní, než mě někdo najde. Záleží samozřejmě na místě, kde bych padala. Ne, nežertuji. Předevčírem našli pod Taftovou vyhlídkou indický pár. Spadli dolů, do dvousetmetrové propasti. Prý byli k nepoznání, když je našli. Rozmasakrováni

dlouhým pádem dolů. Jejich identifikace zabrala několik dní. Proto se možná tak bojím. Ale nedávám to na sobě znát. Alespoň ne teď a ne před tebou. Zkazila bych tvé plány na cestu divočinou, a to jsem nechtěla. Proto jsem se zhluboka nadechla a po delší pauze vyrazila vpřed. Pomalu jsem stoupala po vysokých kamenech, které vedly do nekonečna. Alespoň mi to tak připadalo.

Byls někde přede mnou. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a představami o pádu indického páru. Včera v obchodě o nich říkali, že cestovali po celém světě. Nebyli nezkušení. Doufám, že je nenapadlo dělat si pitomé selfie z útesu. Vidím je v duchu před sebou, jak se při západu slunce usmívají do kamery chytrého telefonu, hledají perfektní kompozici, couvají o několik centimetrů dál, aby nakonec vkročili posledním drobným krokem do neznáma. Byli tak hloupí jako další turisté, kteří se ze stejných důvodů každoročně zabíjejí v Yosemitech? Netuším. Každopádně už nejsou mezi živými. Pohltila je divočina. Neviděla jsem to na vlastní oči, ale u Nevadských vodopádů po jednom z turistů zůstala na zábradlí policejní páska a cedule varující před živelnou vodou a kluzkými kameny, které vedou přes okraj prudkého srázu dolů, do ledové laguny. Poslední se prý zabil v červnu. Trochu ses mi smál, když jsme sem první den vystoupali. Ale mě to vyděsilo. Nikdy by mě nenapadlo, že lidé jsou natolik zahleděni sami do sebe, že riskují své životy v domnění, že se jim nemůže nic stát. Lidská hloupost a arogance pro mě v Yosemitech získaly nové rozměry. Strach stejně tak. A to jsem zatím netušila proporce, kterých dosáhne. Měla jsem v nohách prvních dvanáct kilometrů ze tří set čtyřiceti. Stoupala jsem někam nahoru, do průsmyku,

který jsem neviděla, přírodou, kterou jsem neznala, a divočinou, která mě znervózňovala.

Tuolumneské louky proslavil John Muir, který sem poprvé přišel v létě 1869 se stádem ovcí. Skotský emigrant po svém prvním létě pastevectví začal ovce nenávidět, ale do yosemitské přírody se zamiloval. Tuolumneské louky jsou i dnes nádherné. Jsou v dostatečné nadmořské výšce a stranou civilizace. Místy připomínají alpskou krajinu a stávají se novým domovem hnědých medvědů, kteří bývají za neposlušnost a agresivitu odchyceni v Yosemitském údolí a vrtulníkem přesunuti sem. Medvědi částečně zkažení civilizací a lehce dostupným jídlem se potulují někde okolo mě a číhají na mě. Vůbec o nich nevím, protože nemám jejich divoké instinkty ani vyvinuté smysly. Jsem jen další turistkou, která chce muži svého života dokázat, že je ochotna vydat se do neznáma, posunout své hranice a poznat sebe i jeho intenzivněji.

Medvěd má nade mnou v divočině všechny výhody. Zná svou krajinu, cítí mě na několik set metrů daleko, zatímco já se při stoupání vyčerpávám nejen náročnou chůzí s těžkou krosnou, ale ještě extrémní pozorností, kterou věnuji svému okolí. Za každým pařezem, polomem nebo kmenem vidím, jak na mě medvěd čeká a snaží se mě napadnout, protože s sebou nesu tuňáka, tvrdé sýry a sušené maso. Medvědí čich je tisíckrát silnější než ten můj. Nemám šanci, říkám si, protože se nedokážu pohybovat lesem lehce, potichu, tak jako medvěd. Je tady doma. Potichu našlapuje lesní krajinou, jeho pracky měkce dopadají na jehličnatou půdu a je vybaven ostrými tesáky, drápy a silou půltunového zvířete.

Má bujná představivost mě vyčerpává, ale zatím to zvládám. První tři hodiny v divočině jsem přežila. Dokonce potkávám ostatní lidi. Ráno kolem mě rychlou chůzí proběhlo postupně pět mužů. Ani neřekli ahoj, jak pospíchali. Připadala jsem si vedle nich neohrabaně.

Pohybovali se sebejistě, úsporně, přímo elegantně. Jejich krosny byly od pohledu poloviční a určitě tak čtyřikrát lehčí než ta moje. Někteří byli velmi hubení a zarostlí, ve špinavém oblečení. Ve městě bych je zařadila mezi narkomany nebo bezdomovce. Ale tady? Nevěděla jsem.

Vyrazili jsme brzy ráno. Měls budík nastavený na šestou hodinu. Ale vstali jsme dřív, nedočkavostí. Ve stanu jsme se oblékli do teplého oblečení. Vlastně jsme se oblékli do veškerého oblečení, které jsme s sebou měli. V posledních dnech bylo tuolumneské údolí nejchladnějším místem v celých Spojených státech amerických. Včera bylo pod nulou, když jsem se konečně po sedmé hodině odvážila vylézt ze stanu ven. Potřebovala jsem na toaletu a ranní mrazíky mě překvapily. Rychle jsem se došla vyčůrat a vrátila se do stanu. Nevylezla jsem, dokud se neoteplilo. Ležela jsem na zádech a dívala se přes látku stanu na probouzející se den. Tys někam odešel, vyřešit povolení myslím.

Dnes? Bylo tepleji, ale také jsme věděli, že musíme ujít minimálně třicet kilometrů, abychom se dostali přes Donohueský průsmyk. Proto jsme nesnídali. Mlčky jsme si sbalili věci a vystoupali ke stezce s ukazatelem směru. Vyfotila jsem si zrezivělý ukazatel, políbila tě na lehce zarostlou tvář a vyrazila za tebou na cestu americkou divočinou. Bylo dvanáctého září před šestou hodinou ranní a čekala mě největší šílenost mého života.

Šels přede mnou. První kilometry nám rychle ubíhaly, protože stezka byla rovná, široká. Lehce mě pobolívala hlava, neboť jsem nedočkavostí nemohla usnout a teď si únava z předešlé noci vybírala svou daň. Když už to v noci vypadalo, že usnu, ozvalo se chrápání. Nebyls to ty. Ozývalo se ze stanu pod námi. Byl to Tom, který včera do kempu hikerů dorazil z Yosemitského údolí. Byli jsme už sbalení, krosny jsme měli zavřené v kovové skříni proti medvědům a jen jsme seděli a dívali se, jak dohořívá oheň, který jsme si naposledy zapálili. Na cestě si už oheň nerozděláme. Přes léto v Yosemitech moc nepršelo a celý národní park trpí suchem. Proto můžeme používat pouze plynový vařič na ohřev vody, ale na táborový oheň můžeme zapomenout. Představa, jak ležím ve spacáku u dohořívajícího ohně, vzala ještě před začátkem cesty za své. Tom si k nám na chvíli s pivem přisedl, něco jsme si povídali, ale oheň brzy dohořel. Neměli jsme další dřevo. Rozloučili jsme se s Tomem a zalezli do stanu. Lehl sis na záda a ve vteřině usnul. Slyšela jsem tvůj pravidelný, hluboký dech.

Slunce mě začalo hřát do zad. Podívala jsem se na čas. Bylo po osmé hodině. Ušli jsme prvních deset kilometrů. Necelou třicetinu cesty, jak jsem si rychle v duchu spočítala. Zastavila jsem, abych ze sebe svlékla teplé oblečení, a vytáhla jsem také oříškovou tyčinku, kterou jsem snědla místo snídaně. Tyčinku jsem zapila vodou ještě z vodovodu z tuolumneského kempu pro hikery a vyrazila jsem dál.

Šels někde přede mnou svým tempem. Nebyls daleko, ale nechtělo se mi na tebe křičet, abys věděl, že se potřebuji

zastavit a svléknout. Přišlo mi to nepatřičné. Byli jsme v divočině, ne na houbách, kde se často ozývá: „Jarmilo, kde jsi?“ Proto když jsem k tobě došla, nečekala jsem tvá ostrá slova. Měla jsem ti říct, že potřebuji zastavit. Bál ses o mě. Slíbila jsem, že ti příště dám vědět. Ve skrytu duše mě to ale potěšilo, přiznávám. Bál ses o mě.

Pokračovali jsme dál. Došli jsme na konec tuolumneského údolí. Sedli jsme si na velký balvan, který tu zůstal jako připomínka poslední doby ledové. Ledovec pohybem při tání přinesl a ohladil žulový balvan, na kterém jsme seděli a odpočívali.

Vytáhli jsme sendviče, které jsme si včera odpoledne připravili. Je to náš poslední chléb se šunkou, sýrem, hořčicí a avokádem. Dalších čtrnáct dní nás čeká jídlo z krosny, které vydrží cestu a je energeticky vydatnější než sendvič.

Seděli jsme a dívali se za sebe do údolí. Podle mapy jsme věděli, že tuolumneské údolí je nejdelším rovina­

tým úsekem na stezce. Stejně se mi tomu nechtělo věřit. Nejlehčí část byla za námi. Prošli jsme naše první údolí. Někde nad námi se tyčil Donohueský průsmyk, nejvyšší bod dnešního dne.

Vyrazils přede mnou a stoupals překvapivě rychlým tempem nahoru. Tehdy mě přepadla úzkost. Zastavila jsem se, abych popadla dech, vzpamatovala se z přírody, dodala si odvahu a vyrazila dál. Počkals na mě u menšího jezírka, které bylo jen mezistanicí v našem stoupání. Před námi se začaly otevírat opravdové hory, které byly prudce strmé, nebezpečné a na jednom ze svahů si hory opečovávaly pozůstatek ledovce. Sníh! Viděli jsme sníh! Z vyprávění rangerů jsme věděli, že ze všech ledovců

v Yosemitském národním parku zůstal jen jeden. Ostatní jsou pouze smutná torza ledovců pamatujících dobu ledovou, později indiány a první přistěhovalce poblázněné zlatou horečkou.

Napila jsem se trochu vody a pokračovali jsme dál. Stoupání nekončilo. Pořád jsme se dostávali výš a výš. Les postupně ustoupil keřům a kamenům. Rozfoukalo se a mě ještě víc rozbolela hlava. Vítr byl docela silný a chladný. Cítila jsem se unaveně, nevyspale. Nechtělo se mi sundávat krosnu ze zad a oblékat se. Jen jsem si srolovala rukávy košile k zápěstím a pokračovala dál. Na nic jsem nemyslela. Veškerou energii jsem věnovala dalšímu kroku, který měl následovat. Jeden krok za druhým, dalším a dalším.

Pomalu jsem se přibližovala k průsmyku, o kterém nevím, kde je, co je za ním, kdy a kde si postavíme stan, co bude k jídlu, jestli najdeme vodu k pití a… Otázky se mi začaly rojit v hlavě jako rozzuřené včely. Pořád bzučely a bzučely a dožadovaly se odpovědí, které jsem neznala. Spočinuli jsme v dalším mezipatře hor. Pozůstatky ledovce byly najednou nadosah. Kdybychom chtěli, mohli bychom se za chvíli projíždět po sněhu. Naštěstí jsme nechtěli. Viděla jsem i na tobě, že jsi unavený. Poznala jsem ti to na očích. Měls je mírně zarudlé, lehce skleněné a propadlé. Ale chtěls mě podpořit, proto jsi hrál toho silnějšího. Potřebovala jsem to. Docházely mi síly. Krosna byla moc těžká. Myslím, že jsme si s sebou vzali zbytečně moc věcí a jídla.

Když jsme na naši cestu divočinou v Čechách trénovali, nepamatuji si, že bych měla krosnu tak těžkou. Poznala jsem to podle kotníků. Z nečekané váhy navíc mě

příšerně bolely. S rostoucí nadmořskou výškou a studeným větrem mi bylo hůř a hůř. Podle mapy nám k Donohueskému průsmyku zbýval poslední kilometr, ale vůbec mi to nepřišlo. Přede mnou byla jen kamenitá, sotva viditelná stezka, která se neustále někam klikatila. Tu zatočila doleva, tu nesmyslně doprava, aniž by mířila k průsmyku. Nechápu, kdo tuto stezku navrhoval. Mám pocit, že se točím v kruhu. Je mi zima, ale jsem příliš unavená na to, abych zůstala stát a přioblékla se. Představa, že bych se zastavila, mě děsí. Je možné, že už bych nemohla pokračovat dál. Ne, nechtěla bych přespat uprostřed kamenitého pole, po němž vítr pádí obrovskou rychlostí.

Mám slzy na krajíčku. Představovala jsem si to jednodušší, mnohem jednodušší. Měla to být trochu náročnější túra, kterých jsme už letos několik šli. Neřekls mi, že mě bude děsit příroda. Nemohls to tušit. Sama jsem to nečekala. Vyrostla jsem v Praze. Dlažební kostky a ulice Starého Města jsou mojí krajinou. Ne stezka ztrácející se mezi žulovými kameny. V mé krajině jsou domy, kašny, restaurace, kavárny plné života. Nejsou v ní jezera, strmé hory, medvědi. Divočinu neznám a teď mě ohromně děsí!

Migréna mi rozbušila hlavu. Po tváři mi nekontrolovatelně stékají slzy a já nevím, kdy a kde bude dnešnímu dni konec. Počkals na mě v nejvyšším bodě dneška. Donohueský průsmyk nebyl ničím zajímavý. Z jedné i druhé strany stejný. Místo do kopce se najednou jde z kopce. Žádná bouda, žádný rozcestník, který by nám dal najevo, že jsme konečně v průsmyku. Jen cedule s nápisem Ansel Adams Wilderness. Mnohem později jsem pochopila, že

jsme opustili Yosemitský národní park a ocitli se v přírodní rezervaci Ansela Adamse. Jsme v rezer vaci pojmenované po fotografovi, který celou oblast proslavil svými černobílými fotografiemi proměňující se krajiny Sierry Nevady. Rezervace byla založena v roce 1964 a jméno po slavném fotografovi dostala o dvacet let později, po jeho smrti, ale to je mi upřímně jedno. Žádné fotografie mě teď nezajímají.

Stoupání bylo vystřídáno klesáním. Přede mnou se objevila stejně bezútěšná krajina, po které jsem šla posledních několik hodin. Stromy byly daleko pod námi a čas nám nezadržitelně utíkal. Měli jsme necelou hodinu do západu slunce. Viděls, že je mi špatně, proto jsme si sedli a chvíli odpočinuli v závětří velkých kamenů. Trochu jsem se najedla a napila. Konečně jsem se oblékla. Byla jsem vysílená. Domluvili jsme se, že půjdeš napřed a pokusíš se v nehostinné krajině najít místo na přespání.

Věděli jsme, že do lesa už dnes nestihneme dojít. Budeme muset přespat vysoko v horách. Raději jsem nechtěla vědět, v jaké nadmořské výšce se nacházíme. Děsil mě vítr, který přidával na síle. Doufala jsem, že s večerem se uklidní, ale bylo tomu naopak.

Těžce jsem vstala a opatrně jsem v sestupu pokračovala dál. Krosnu jsem měla napůl na zádech, napůl jsem ji za sebou nechala viset. Rameny mi projížděla palčivá bolest, proto jsem popruhy povolila a krosnu jsem nesla pouze na svých bedrech. Každý krok mi připomínal krok kosmonautů na Měsíci. Byli ve stavu beztíže a pohybovali se nemotorně stejně jako já. Už jsem nedokázala udělat pořádný krok. Drobnými krůčky jsem sestupovala dolů

a proklínala svou naivitu. Co jsem čekala? Nevím. Opravdu nevím. Potichu jsem se rozplakala únavou a bolestí.

Seznámili jsme se na vernisáži, kterou pořádal můj kamarád v galerii Kvalitář na Senovážném náměstí. Do Kvalitáře chodím ráda. Kurátor galerie si dává záležet s výběrem umělců, které si většinou hledá mezi čerstvými absolventy AVU, a zatím jsem se nezklamala. Kurátor mě na vernisáže pravidelně zval, protože jsem patřila do okruhu stálých zákazníků galerie.

Jan je mladý kurátor, jenž mi připomínal a připomíná mladé umělce z NYC. Mladí a draví umělci z americké metropole vědí, že jsou zajímaví. Pohybují se zkušeně mezi současnými trendy a povýšeně to dávají najevo tím, jak mluví. Lehká arogance mladých umělců často pokračuje tím, o kom mluví, na co odkazují, koho znají a v jakých společenských kruzích se pohybují. Celý obraz mladých umělců dokreslují stylem oblékání a značkami, které nosí. NYC dokáže změnit i zarytého introverta z amerického venkova. Mladí umělci stěhující se do velkoměsta to vědí a neustále na sobě pracují. Musí. Musí zaujmout a vystoupit z davu, aby v umělecké branži dosáhli na svůj americký sen. Lehce arogantní byl i Jan. Neskutečně dobrý. Z marketingového hlediska byl Jan hotovou značkou. Silným, samostatným uměleckým produktem českého kurátorsko­sběratelského světa s výrazným rukopisem.

Potkali jsme se u jednoho abstraktního obrazu, u něhož jsem už nějaký čas stála a nemohla od něj odtrhnout oči.

Modré plátno mi něco připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Pozoruhodná abstrakce byla schovaná v zadní části galerie, kam mělo přístup jen pár lidí. Nevšimla jsem si tě. Stáls vedle mě docela dlouho a nic jsi neříkal. Obraz tě také zasáhl, ale jinak. Snažil ses pochopit, proč se na něj tak dlouho dívám, co mě na něm tak fascinuje, až ses osmělil a zeptal ses mě. Něco jsem ti odpověděla. Asi o vzpomínce na dětství. Obraz mi připomínal vzpomínku zapadlou za skříň, odkud byl po dlouhé době vyzvednut, ale ještě nebyl oprášen od nánosu nečistot a prachu. Pořád jsi čekal na interpretaci. Usmála jsem se na tebe. Poprvé jsem si tě všimla. Voněls neznámou, kořeněnou vůní. Byla příjemná, patřila k tobě, dokreslovala tvou osobnost, pomyslela jsem si, i když jsem tě vůbec neznala. Mlčky jsem se pousmála a otočila se. Pokračovala jsem v prohlídce obrazů v přední části galerie. Mladý malíř byl velmi talentovaný a mladicky nervózní. Kurátor mu po krátkém úvodu předal slovo, aby okomentoval své obrazy, ale malíř jen bezradně stál uprostřed galerie a nejistě držel mikrofon. S pochopením jsem se dívala na jeho rozpaky a čekala, až domluví, abych se s ním seznámila. Dnes večer jsem potřebovala získat jeho telefon, případně adresu jeho ateliéru, abych si s ním v následujících dnech domluvila schůzku.

Ucítila jsem jemný dotek na levé paži a tvou vůni. Stáls za mnou a nic jsi neříkal. Potom ses ke mně sklonil a lehce jsi mě políbil na ucho. Něco jsi mi zašeptal. Nehýbala jsem se a čekala. Co bude dál? Rozhodně jsi mě zaujal, uvědomovala jsem si. Flirtovali jsme spolu, aniž by si toho ostatní všimli. Následoval jemný dotek malíčku, nic víc. Nic víc!

Malíř ukončil svůj krátký proslov, kurátor pozdvihl sklenici vína na znamení přípitku a výstava byla oficiálně zahájena. Přítomní hosté zatleskali a já ztratila tvůj dotek malíčku. Otočila jsem se k tobě. Nebyls tam. Odešels a nechals za sebou kořeněnou vůni, která po chvíli zmizela, vyprchala. Smísila se s vůněmi čerstvých pláten. Stal ses jen krátkou vzpomínkou na polibek a lehký dotek.

Nevím, proč jsem si na naše první setkání vzpomněla zrovna teď. Vidím tě v dálce před sebou, jak uhýbáš ze stezky doprava a míříš k malému jezírku s několika málo stromy podél. Mohli jsme od poslední pauzy ujít jen něco přes kilometr, proto jsem nevěděla, proč nepokračuješ po stezce dál, níž, směrem k údolí. Šels kupředu a já tě velmi pomalým krokem následovala. Hlava mi třeštila bolestí. Jakýkoli pohyb bolel. Nechtěla jsem už dál! Poznals to, proto jsi pro dnešní den změnil plány. Věděls, že třicet kilometrů první den nezvládnu. Musíme přespat tady, pod průsmykem, a doufat, že mi zítra bude líp. Tos mi říkal starostlivým hlasem, když jsem k tobě konečně přišla. Shodila jsem ze zad krosnu a sedla si na kámen. Jen jsem seděla a apaticky se dívala před sebe. Bylo mi všechno jedno. Na ničem mi nezáleželo. Chtěla jsem jen sedět a dívat se doblba. Nepřemýšlet. Nebýt.

Tys mezitím rozložil a postavil stan. Zajistil jsi ho kolíky, na které jsi dal menší kameny. Kameny měly stan zatěžkat, protože jsme stanovali na kamenité plošině. Když byl stan hotový, vzal jsi z mé krosny spacák a podložku,

připravils mi lůžko, dals mi do dlaně dva brufeny spolu se dvěma melatoniny a poslals mě spát. Neměla jsem sílu se na tebe ani podívat. Po tvářích mi stékaly slzy, protože jsem věděla, jaké úsilí jsi věnoval přípravě na cestu divočinou. Posledních šest měsíců jsi připravoval program, který já nejsem schopna zvládnout. Uklidňovals mě, že to bude dobré, ať brzy usnu a ráno uvidíme. Víc si nepamatuji. Prášky zabraly.

Prudce jsem se probudila, protože jsem měla pocit, že na mě něco padá. Zvenčí přicházely děsivé zvuky. Úpění stromů a naříkání vichřice. Meluzína se rychle a zuřivě proháněla po planině. Měla jsem pocit, že jsem ve výšce patnáct tisíc metrů nad mořem, že letím v otevřeném letadle a cítím, jak mě vítr chce vysát ven a vyhodit z letadla. Přišlo mi absurdní, že nás od vichřice dělí jen tenká vrstva stanu. Tohle nemůžeme přežít! Ležela jsem na zádech a třásla se strachy, přesto jsem tě nechtěla probudit.

Ležels na boku a pravidelně jsi oddychoval. Nedokázala jsem pochopit, jak můžeš klidně spát uprostřed nebezpečné divočiny.

Nedokázala jsem tehdy usnout podobně jako teď. Jen jsem ležela bezpečně v posteli, zachumlaná pod peřinou na horské chatě, kdesi na pomezí československých hranic. Vyrazila jsem o několik dní dřív, abych si prošla tvou krajinu dětství. Znala jsem z vyprávění místa, kam jsi jako malý chodil, proto jsem si s sebou vzala trekové hůlky, lehký batoh a tenisky.

Ubytovala jsem se na Kohútce a v noci poslouchala blížící se bouřku. Byl konec května, Javorníky dokázaly být nevyzpytatelné. Dopoledne jsem se prošla po Javornickém hřebeni a plánovala, kam se vydám další den. Vyrazím na Karolinku. Karolinka byla kopcem tvého dětství, kde ses učil lyžovat, pouštět z kopce bez zábran. Nakonec jsem nad ránem usnula. Bouřka se přehnala neznámo kam.

Druhý den jsem nechala auto zaparkované u Kohútky a vydala se pěšky na Karolinku přes Portáš. Naposledy jsem se podívala do telefonu a vyrazila jsem na značený okruh po okolí. Nějakých deset dvanáct kilometrů krajinou tvého dětství. Těšila jsem se. Myslela jsem si, že když poznám krajinu tvého dětství a dospívání, snadněji pochopím i tebe. Přišlo mi důležité znát kraj, odkud pocházíš.

Nevím, jak mě to napadlo. Možná tím, s jakou láskou jsi vyprávěl o místech, kde jsi vyrůstal? Jak tě formovaly lesy a příroda, do které jsi každou volnou chvíli utíkal? Netuším. U nikoho jiného jsem nutkání znát jejich kořeny neměla. Až u tebe. Měly mi pomoct nahlédnout k tobě, i když teď vím, že to byl úkol téměř nemožný. Karolinka?

Leží na hřebeni Javorníků, kde hraniční kameny oddělují Slovensko od Valašska. Portáši byli kdysi strážci moravsko­uherských hranic. Tvůj otec krajinu tvého dětství miloval podobně jako ty, jen mnohem dřív a s jinými výhledy.