Táta se synem pohřbívají mámu
Držel jsem Benjamina kolem ramen a on se ke mně bezděčně tisknul. To, co leželo několik kroků před námi, na dně mělkého hrobu, byla rakev s jeho mámou. Hrobník ji spustil dolů ještě před naším příchodem, a tak kromě nás dvou tu byl jen stařičký kněz ve zmačkané sutaně.
Nevelkým hřbitůvkem na zalesněném pahorku nad městem vál vlahý, pozdně jarní vítr. Takhle nějak si to určitě představovala, takhle nějak to chtěla. Smrtí se zaobírala vždycky a svou představu kdysi vyslovila, aniž mohla tušit, že jednoho květnového dne vjede na červenou do rušné křižovatky a v okamžiku přestane žít.
Koruny vzrostlých buků, s listy již rozvitými, tiše šelestily nad našimi hlavami a bránily žíznivému slunci vysušit zdejší cestičky po včerejším dešti. Vzduch byl přesycený nejrůznějšími vůněmi, v nichž převažovala vůně hlíny.
Dalo mi dost práce zorganizovat pohřeb právě takhle, a mnohokrát během posledních dní mi vadilo, že ztrácím čas v období, kdy mne Benjamin nejvíce potřebuje. Teď jsem ale v duchu uznával, že všechna ta nepříjemná jednání
s úřady, pohřební službou, hrobníkem i církví měla smysl. Jestli nic jiného, tak tohle jsem jí dlužil – odchod podle jejích představ. (Až v soužití s ní jsem si uvědomil, že někteří lidé jsou na odchodu ještě dřív, než se narodí.)
Kněz mumlal slova modlitby v pokoře, jež se zdála být opravdová. Pohlížel střídavě do hrobu a na nás dva; museli jsme ho velmi dojímat, jak jsme tam stáli – tiší a osamělí.
Benjamin se ani nehnul, jen hlavou se čím dál silněji opíral o mou hruď. Neplakal. Možná mu to zatím ani nedocházelo, anebo smrt mámy prostě přijal – s dětskou přirozeností.
V mojí hlavě, pokud si správně vzpomínám, se mísily pocity nekonečné lítosti a úlevy. Kdo někdy žil vedle člověka, pro kterého je žití tíhou, pochopí, proč se mi ulevilo. A kdo takovému člověku porozuměl a dohlédl spolu s ním až k jím nazírané marnosti, toho nepřekvapí, že mi do očí vstoupily slzy.
Také já, podobně jako ona, jsem se myšlenkou na její smrt mnohokrát zaobíral. Ne proto, že bych jí přál něco zlého. Spíš proto, že jsem její smrt považoval za přijatelné východisko pro nás oba. Kdyby zemřela, dokud jsem s ní, uvažoval jsem, její život by se smysluplně završil, zatímco když od ní odejdu, a možná s sebou vezmu i Benjamina, úplně ji zničím. Jenomže teď, kdy se stalo to, co jsem v myšlenkách přivolával, byly mé pocity jiné. Hrozivá jistota, že už s ní nikdy nepromluvím, že její tvář se už definitivně neprojasní a že její ruce už Benjamina nepohladí po světlých vláskách, tato jistota způsobila, že jsem si přál, aby se vrátila. Přál jsem si, abych s ní mohl ještě alespoň jednou promluvit a omluvit se jí za všechnu svou hrubost a nedostatek trpělivosti. Vysvětlil bych jí, že se za mým jednáním
neskrývalo nic jiného než nepřijetí stavu její duše, která svým bolestným naladěním vůči světu bořila všechny mé jistoty, celý můj řád.
Měl jsem tisíc důvodů něco jí vyčítat. Tisíc důvodů vinit ji z úpadku našeho vztahu, ze sexuální apatie, ze sebestřednosti, z nezájmu o mé potřeby. Místo toho jsem si vzpomněl na jedinou drobnou příhodu z našeho pobytu u moře. Tenkrát jsme ještě neměli Benjamina a hleděli jsme do budoucnosti s nadějí, jeden druhému zcela oddáni. Skákal jsem ze skály do zpěněných vln (bylo to vysoko a věděl jsem, že se odvážím jen jednou). Ona to měla fotit. Jenomže to nestihla a já jí vynadal – Bože, tak hrozně. Milovala mne a já byl hnusný. Jistě na to dávno zapomněla – přišly jiné dny – šedivé a smutné. Ale když jsem si na to teď vzpomněl, nejradši bych se vrhl dolů do hrobu, objal její vychladlé tělo a prosil o odpuštění. Nic takového nepřicházelo v úvahu, a tak jsem alespoň doufal, že existuje život věčný a že její duše na nás shlíží z výšky –srozuměná s tím, že bych jí býval ze srdce přál štěstí.
První Benjaminova slova, když se o její smrti dozvěděl, byla: „Tati, budeš teď se mnou?“ Usoudil jsem z nich, že to bere podobně realisticky jako já. Myslel jsem, že ho budu muset omluvit ze školy, ale nakonec nevynechal ani den. Alespoň neměl čas přemýšlet a propadat lítosti, že se mu stalo něco zlého.
Kněz dokončil obřad a vyzval nás, abychom přistoupili k hrobu. Naklonil jsem se k Benjaminovi: „Hodíme teď mamince na rakev trochu hlíny. Nejdřív ty.“
Přestože jsme o tom předem mluvili, podíval se na mne překvapeně a viděl jsem, že se mu sevřelo hrdlo. „Už, tati?“
Pochopil jsem, že dokud má rakev s jejím tělem před sebou, bere to tak, že o ni ještě nepřišel. Ten okamžik nastane,
až rakev zmizí. Vzal jsem ho kolem ramen a vedl ho k okraji hrobu. „Vezmi hrstičku hlíny a hoď ji dolů,“ radil jsem mu.
Zoufale se mne chytil. „Tati, já nechci.“ Všechna jeho rozvaha z posledních dnů byla pryč.
„Benjamine.“ Dřepl jsem si k němu a přitiskl ho k sobě.
„Benjamine, máma už není tam dole. Její duše se vznáší kolem nás. Dívá se na tebe a má tě moc ráda. Nikdy tě neopustí.“
Ukryl hlavu ještě hlouběji pod mé tělo. „Ale tati, když nemá otevřené oči, jak nás může vidět?“
„Duše nepotřebuje oči, aby viděla,“ odpověděl jsem. „Duše vnímá nás celé – jací jsme. Prostě, ví o nás.“
„A duše nikdy neumře?“ mumlal plačtivě.
Ačkoliv jsem věřil v jakýsi duchovní základ naší existence, o posmrtném životě jsem zdaleka nebyl přesvědčen.
Bylo však příliš těžké zůstat skeptikem tváří v tvář nešťastnému dítěti. „Benjamine, to nikdo určitě neví,“ odvážil jsem se přesto říct. „Nikdo přesně neví, jak to je. Já ale doufám, že něco jako duše po nás zůstane.“
„Protože kam by myšlenky odešly, že jo,“ vzrušil se a zvýšil hlas. „Myšlenky se nemohou rozpadnout jako tělo, že jo?“
Pohladil jsem ho po světlých vláskách. „Máš pravdu. Naše myšlenky, ale také naše city, naše láska, kam by se to všechno podělo, viď. Určitě to po nás zůstane. Tak pojď, vezmeme hrst hlíny a hodíme ji dolů mamince do hrobečku. A budeme při tom myslet na její duši, která s námi zůstane.“
„Tak dobře,“ souhlasil, i když se mu pořád ještě moc nechtělo. Společně jsme se shýbli a každý jsme dolů hodili kousek vlhké hlíny, až to zavonělo. Benjaminovi se to zalíbilo, zabořil do hlíny celou ruku a prudce hlínu hrnul
ke kraji. Přeskočil na druhou stranu a hrnul hlínu i odtamtud. Hrnul hlínu jako pominutý. Rakev začala mizet. Jeho kalhoty, boty, rukávy se pokryly nánosem hlíny. To nic, říkal jsem si, na tom přece vůbec nezáleží. Přesto jsem se musel držet, abych ho nechal. Ne, nebudu mu bránit, ani náznakem ho nepřibrzdím, ujišťoval jsem se. Vtom jsem si všiml, že kněz stojí opodál a nějak nemůže odtrhnout oči. S omluvným úsměvem jsem k němu přistoupil: „Lepší pochování by si jeho máma nemohla přát, nemyslíte?“
Kněz se na mne však podíval cize. „Poslední rozloučení není fotbalový zápas,“ zpražil mne. „Měl byste ho vést k větší pokoře a poslušnosti.“
Do hlavy se mi nahrnula krev. Vždycky mne vyvádělo z míry, když někdo nepřijal mou vstřícnost. „Víte co, nechte na nás, jak se s ní rozloučíme,“ odsekl jsem. „Nepotřebovali jsme vás. Byl jste tu, protože to bylo její přání.“
„Všichni patříme Bohu,“ řekl kněz kupodivu lhostejně, otočil se a zvolna odcházel. Už mne mrzelo, že jsem dal průchod zlobě, která sem rozhodně nepatřila, a navíc: rozzlobil jsem se vlastně proto, že ani já jsem si Benjaminovým chováním nebyl jistý. Někde uvnitř jsem se za něj asi styděl – proto jsem byl tak podrážděný.
Vrátil jsem se k hrobu. Benjamin mezitím už zaházel skoro celou rakev, zbývala jen jedna kratší strana. Být tady někdo z příbuzenstva, při pohledu na hrabajícího rudého Benjamina v zadělaných svátečních šatech by ho obešly mrákoty.
Rakev zmizela, ale na okrajích hrobu ještě zůstalo dost hlíny. Chytl jsem Benjamina za ruku. „To už dodělá hrobník. Pojď se umýt.“
„Kytku, tati, zapomněli jsme tam hodit kytku,“ vzpomněl si.
„Máš pravdu.“ (Prve jsem ji položil na sousední hrob.) „Tak ji tam hodíme teď.“
„Ale musíme ji zaházet, tati.“
Byl jsem rád, že hrnutí hlíny skončilo. „Už ne. Nech ji tak,“ snažil jsem se ho přesvědčit. „Mně se to takhle líbí.“
„Tak dobře,“ pokrčil smířlivě rameny.
Hodili jsme dolů každý jednu nesvázanou kytici a šli jsme ke kovovému umyvadlu u zdi hřbitova. „Ty vypadáš. Ukaž.“ Snažil jsem se oklepat alespoň kalhoty, ale hlína byla po včerejším dešti vlhká.
Benjamin se na mne podíval provinile. „Nezlob se, tati.“
Položil jsem dlaň na jeho hlavu – dělával jsem to rád a často. „Já se přece vůbec nezlobím.“
Viděl jsem, jak se mu ulevilo.
Vydali jsme se dolů k městu. Jakmile jsme sešli několik desítek metrů, dolehl k nám hukot přeplněných silnic a rozjíždějících se autobusů. Myslel jsem na dobu, kdy jsem byl starý jako on. Jak bych tenkrát vnímal, kdyby moje matka zemřela? Nedovedl jsem si to představit. Na jednu stranu jsem si matky příliš nevážil – několik měsíců v roce vždy trávila v psychiatrické léčebně v pražských
Bohnicích. Nezakusil jsem opravdu čiré, zářící mateřství. Na druhou stranu by se mi ale i tak zhroutil celý svět. Totalitní komunistický režim, který v té době v Čechách vládl, nedával mnoho možností. Už jenom to, že každý musel chodit do práce. Říkali tomu právo na práci a hned dodávali: povinnost pracovat. Jak by se o mne otec staral?
Moje dnešní situace byla jiná. V posledních letech jsem hodně vydělával krátkodobými investicemi do akcií a v době, kdy Benjaminova máma zemřela, jsem neměl jiné povinnosti než ty, které jsem si uložil sám.
Přišli jsme k zaparkovanému autu. Před pohřbem jsem parkoval do stínu, ale slunce se mezitím posunulo a pražilo nyní na sklo i lesklou kapotu. „Počkej,“ napadlo mne, „sundej si to.“ Ukázal jsem na zablácené kalhoty a košili. „Stejně tam bude horko.“
Pomohl jsem mu, aby se nezamazal ještě víc. Vklouzl do auta bos, jen v triku a slipech. „Kam pojedeme, tati?“
„A kam myslíš?“ Ukázal jsem na jeho holé nohy. „Chtěl bys snad do divadla?“
Dětsky se rozesmál.
Zatímco jsme ujížděli pražskými ulicemi a já sebevědomě řídil, uvědomil jsem si, že od teď záleží jen na mně, jak budeme žít. Držel jsem volant oběma rukama a připadal jsem si jako kormidelník a zároveň kapitán. Už tedy žádný ohled na její úzkostné potřeby, už žádné nekonečné dohadování. Můj život nyní opět patřil jen mně – ubíral se k horizontu jako alej vzrostlých stromů. Možná právě tehdy, někde na městském okruhu o třech jízdních pruzích, se ve mně probudila dávno zasutá myšlenka vydat se na cestu. Byl to zatím jen záblesk, pocit. Potřeba naplnit život společně s Benjaminem – otec a syn – tak, jak jsem to vnímal od jeho narození. Asi že se na mámu nemohl zcela spolehnout, byl jeho vztah ke mně bezmezně důvěřivý. A ze stejného důvodu jsem já za něj cítil absolutní odpovědnost. Zdál se mi nezměrně milý a křehký. Když mu byly dva roky, málem se mi udusil při nějaké nemoci. Byl jsem s ním zrovna na chatě pod horami a tu noc padal mrznoucí déšť. Auto, silnice i stromy kolem, to vše se pokrylo vrstvou ledu. Vezl jsem ho podhorskou krajinou, zatímco on, sípějící, žvatlal něco o světýlkách. Často jsem si potom představoval, že spolu jdeme vozovou cestou po úbočí nedalekého kopce, ruku v ruce. Vyjdeme brzy ráno,
a v poledne nás už místní lidé vidí vysoko na nebi stoupat po bělostných obláčcích. Taková byla putování, o nichž jsem snil – daleká a bez návratu, při nichž poutníci sejdou z očí i z myslí.
Jsou v domě nemocných duší a na hřbitově bezejmenných
Náš byt na okraji Prahy vůbec nebyl luxusní a vlastně neodpovídal mým možnostem. Byl to trochu větší byt v panelovém sídlišti, nic víc. Vedle Benjaminovy mámy jsem neměl vůli ani chuť něco měnit. Vytvořit krásné bydlení by mělo smysl s někým, s kým by bylo krásné žít.
Hned v předsíni jsem pochopil, jak nám tady teď bude těžko. Na věšáku ještě visel její plášť, u dveří se válely její boty. Nehybný vzduch byl načichlý letitými usazeninami.
Chystali jsme se zmizet každý ve svém pokoji. Zazvonil telefon. Její otec. „Tak už nám snad konečně řekneš, kam jsi ji zahrabal,“ spustil nepřátelsky. (Neprozradil jsem jim místo pohřbu, protože odmítali respektovat, že bych tam chtěl být s Benjaminem sám. Přes můj zákaz by přišli a všechno by pokazili.)
„Jistě že vám to už řeknu,“ nasadil jsem stejně strohý, odměřený tón. „Dostanete se tam…“
„Tak ti pěkně děkuju, že jsi vlastní rodiče nepozval na pohřeb dcery,“ uzavřel otec, jakmile jsem mu popsal cestu, a zavěsil.
Neuběhly ani dvě minuty a telefon zvonil znovu. Tentokrát volal můj otec. „Dej mi, prosím tě, Benjamina.“
Otcův tón byl přehlíživý, až rozkazovačný a v jeho hlase jsem cítil zásadní nesouhlas. Usmyslel si totiž, že každý jiný typ pohřbu než kremace je pro Benjamina nevhodný.
Prý už se jinak nepohřbívá a Benjamin si udělá nemoderní představu. Matka se zase obávala o Benjaminovy zjitřené city – nejradši by byla, kdyby na pohřeb vůbec nešel.
„O čem s ním budeš mluvit?“ zeptal jsem se.
„To nech laskavě na mně,“ odsekl on. Měl utkvělou představu, že hraje v Benjaminově životě rozhodující roli a já jen překážím.
„Rád bych, abys vzal na vědomí,“ snažil jsem se ho upozornit, „že pohřeb proběhl tak, jak měl. Není třeba se k tomu vracet.“
„No, hele… do toho, co je mezi mnou a Benjaminem, nemáš vůbec právo zasahovat. Jednou mu stejně všechno řeknu.“
„Co, všechno?“
„No, že… že… že kvůli tobě jeho matku žrali červi.“
Sebevědomá stupidita jeho názorů mne jako vždy vytočila. Rozhlédl jsem se, jestli Ben neposlouchá. Přestože byl zavřený ve svém pokoji, raději jsem ztišil hlas: „Podle tebe jsem ji teda měl mumifikovat?“
„Ty dobře víš, o čem mluvím,“ uhýbal on.
„No ne, počkej,“ nenechal jsem ho vyklouznout. „Jestli chceš být po smrti mumifikován, nezapomeň si to dát do závěti.“
Byl to přesný zásah a otce ovládla zlost. Jako obvykle ji ale přetavil v sebelítost. „To jsem si vychoval synáčka,“ zanaříkal okázale. „Špetku úcty ke mně nemá. Špetku ohledů. Jednou mě nechá pojít na ulici.“
„Tak já zavolám toho Benjamina.“ Položil jsem sluchátko vedle telefonu a šel jsem za Benem do pokoje.
Seděl u svého stolu a něco čmáral, ve skutečnosti ale asi nedělal nic.
„Máš telefon,“ upozornil jsem ho.
Otráveně se na mne podíval a já chápal jeho obavy, že se bude muset vracet k pohřbu.
„Volá dědeček. Pojď si ho vzít.“
„Ach jo,“ prohodil a šel.
Zpovzdálí jsem poslouchal, o čem budou mluvit. Mluvil však jenom dědeček – slyšel jsem Benjaminovo otrávené: „Hm, hm, hm.“
Když konečně zavěsil, odebrali jsme se každý ke své činnosti. Najednou mi bylo těžko. Před chvílí za volantem jsem se cítil skvěle – život mi kynul svými možnostmi a záleželo jenom na mně. Teď jsem se krčil v pracovně a s každou uplynuvší vteřinou jako by mne některá z těch nových možností nenávratně míjela. Neměl jsem žádný plán, žádnou představu, co dělat. A někde v skrytu, dosud neuvědoměná, ve mně zrála myšlenka odejít. Prozatím jsem o ní nevěděl a namísto úlevy z toho, že mám pohřeb za sebou, mne ochromila úzkost. Viděl jsem, že budu muset naplnit Benjaminův čas – hodinu po hodině. Těch několik dní mezi smrtí a pohřbem bylo tak napjatých, že jsem na podobné úvahy neměl pomyšlení. Zato teď se na mne ztěžka navalily a začal jsem o sobě pochybovat. Copak jsem nějaký mateřský typ? Copak se dokáži zcela odevzdat dítěti? Řešit s ním úkoly, prát mu, hrát s ním přihlouplé hry? Jak jsem se mohl cítit vítězem, když ve skutečnosti jsem normální sobecký muž? Potřebuji přece prostor pro své záliby, svůj volný, nikým nerušený čas. A za zadkem pokud možno
trpělivou ženu, která vstane k nemocnému dítěti, vše obstará, usměje se, uvaří…
Snažil jsem se obhájit alespoň tím, že Benjaminova máma měla k ideálu daleko, a musel jsem tudíž hodně zvládnout. Nehledě na to, že si mohu leccos dovolit – jsem bohatý.
Dveře pracovny se náhle tiše otevřely. „Tati…“ Benjamin ani nečekal na můj pokyn a vklouzl dovnitř; rázem byl u mého křesla. „Tati, já nevím, co dělat.“ V jeho očích jsem viděl úzkost.
„Ty nevíš, co dělat?“ podivil jsem se naoko. „No přece tady nebudeme dřepět, když je venku tak hezky. Pojď, zajedeme se najíst.“
„Tak jo,“ souhlasil. „Co si mám vzít na sebe?“
„Něco si vezmi. Přece víš, jak je venku.“
Odešel, po chvíli se ale vrátil. „Já nemůžu najít ponožky.“
„Ponožky? Aha.“ Šel jsem s ním do pokoje. Vysunul jsem nejprve horní polici jeho šatníku. Ležely tam vzorně složené dupačky z doby, kdy byl ještě miminem. Totéž o polici níž. To byla celá ona: ulpívající na minulosti; na drobných věcech. „A kde sis bral ponožky včera?“
Provinile se na mne podíval: „Já jsem si ponožky nevyměňoval.“
„Benjamine,“ podivil jsem se, „je ti osm let. Na takové věci by sis snad už mohl myslet.“
Ustrašený výraz v jeho tváři mne odzbrojil. Vzal jsem ho kolem ramen. „To nic, to zvládneme. Všechno se naučíš.“
Ponožky jsme objevili až v obývacím pokoji pod knihovnou. Stejně tak slipy (chodil týden ve stejných). Nasedli jsme do auta a rychle jsem přemýšlel, kam se vydat. Nejbližší restauraci jsme měli hned za rohem, ale chtěl jsem, aby to byl zároveň trochu výlet. Zamířil jsem na vltavské