Jsem na konci! Jen proto můžu začít…
Mé pravé jméno je Atropa. Žádná Anděla!
Je stejné a temné jako jméno moiry, řecké sudičky přestřihující nit života.
Sudičky, znalé všech lidských tajemství.
Sudičky, bdící nade všemi s prstem položeným na hodině smrti každého z nás.
To jméno je kámen na mé hrudi. Je to můj osud.
Můj životní úděl.
Znamená „Neodvratná“.
Takové a žádné jiné mi dala moje matka.
„Mé jméno je plné lásky,“ říkám já.
„Tvé jméno je plné falše a jedu!“ říkají ostatní.
Pravdu máme všichni.
Nikdo mi však nedokáže odolat.
Ani muži, ani ženy. Ani šejdíři, ani handlíři. Ani poběhlice, natož staré čarodějnice!
Právě ty by za pár kapek mé rulíkové šťávy daly život.
Vzpomínám si, jak si před filipojakubskou nocí navzájem potíraly mou magickou šťávou svá nahá, léty svraštělá těla. Byly jako šílené! Do vlasů si zaplétaly durmanové ježky a nekonečně dlouhé liány lilku p otměchuti si omotávaly kolem pasu. Tak ráda jsem se dívala, jak se zvolna mění v divé ženy s planoucíma očima. Jako by omládly o sto let.
Když odbila půlnoc, tančily spolu v divokém reji na Šibeničním vršku. Jejich těžké povislé prsy je tloukly v pravidelném rytmu do vypouklých, černou mastí z blínu pomazaných břich. Tančily kolem ohňů se svými pomyslnými ďábly do samého kuropění. Často až do samé smrti některé z nich. To se mi obzvlášť líbilo. To jsem byla šťastná. Vždyť jsem to byla já, Atropa, kdo měl ty divoženky zcela ve své moci. Já jsem svírala jejich život i smrt ve svých pěstěných rukou. Až do úplného zemdlení. Jejich i mého.
Katovi pacholci mi neřekli jinak než Anděla smrti. Budiž.
Dobře věděli proč.
Po knězi jsem byla totiž já ta poslední, která podávala odsouzenci nebeskou rosu – můj vyhlášený a milosrdný, jako kolomaz černý hustý odvar rulíku zlomocného. Stačilo jen pár kapek pod jazyk, a zvláště pak ženské, vinné či nevinné, odsouzené k smrti stětím, viděly hned namísto černého kata mnicha v bílém rouchu. Mnicha s bílou kápí na hlavě!
S bílou lilií v ruce namísto ostré sekyry. Jak jim síla mého jedu stoupala k očím, kalily se jim více a více, až rozeznávaly už jen stín toho bílého květu nevinnosti.
Stačilo mi pak už jen v dlaních rozemnout sušený liliový květ a jeho těžká omamná vůně zaplavila černou kobku, ze které měly vyjít na popraviště.
Očima otevřenýma dokořán a s chřípím rozšířeným vdechovaly tu vůni, padajíce do nekonečné mlhy. Jaká úleva pro ně. Jaké potěšení pro mě.
Blahořečily mi, nešťastnice. Před smrtí i po ní.
Vzpomínám, jak mi koňští handlíři platili za svazek sušeného rulíku stříbrem. Což teprve za jeho vyzrálé bobule! Plné jedové šťávy! Za ty na mně rozhodně zlatem nešetřili.
Dobře věděli, že z kulhavých kobyl a chromých hřebců se přes noc stanou bujní oři s jiskrou v oku. Stačilo přece tak málo! Jen zamíchat pár černých, zprvu tak lahodně sladkých hadích třešní koním do žrádla či pití. A ejhle!
Druhý den je už handlíři na koňském trhu mohli zvesela nabízet selským hlupákům, kterým stačilo vidět jen lesk v koňském oku a falešnou hřebčí bujnost.
Chudé služky u mě v nejhlubší noci klepaly na dveře, aby pro své b ohaté paničky vyprosily pár kap ek atro pinu vymačkaného z bobulí té zlomocné byliny. Dámy, tak rádoby elegantní, si kapaly červenou šťávu do očí pokaždé, když se blížila sezona plesů a dvorních večírků. Co na tom, že je oči pálily, jako by si pod víčka vetřely hrst pepře. Co na tom, že jejich oči tím zrádným lektvarem pomalu sleply.
Pro danou chvíli, pro ten okamžik měly oči velké, krásné a ohnivé… jak říkali a jak to měli rádi jejich amanti.
A takový byl i můj život. Velký, krásný a ohnivý.
Přesně takový, jak se na pravou bella-donnu – Krásnou paní – sluší a patří.
Chlapů u nás p o d střechou nikdy nebývalo
(Na všechno samy – útěk mé matky – mé jméno, můj osud)
Moje jméno Atropa se v rozedrané chalupě s lektvary vařenými v železných hrncích vznášelo od samého začátku podivně. Jako nějaký tropický motýl. Nebo spíš jako noční můra. Netrvalo dlouho a nikdo mi neřekl jinak než Anděla. Další ženská do chalupy. Další Bohodarka.
Prabába Žanka ztratila svého muže Lojzíka už dávno, v nekonečné válce s Turkem.
„Zabili ho jako prašivýho psa! Neřádi turecký!“ láteřila pokaždé, když na něj přišla řeč. „Dodnes nevím, do jaké díry ho kde zakopali!“ utřela si oči cípem šátku a pokřižovala se. „Však každý dojde své odplaty! A já, Bohabojná, na jisto věřím, že se sp olu zase jednou v dobrém shledáme.“
Bábě Bíně umřel její František taky zbytečně. A taky brzy. Převrátil se na něj těžký žebřiňák naložený senem, když ho pomáhal v létě statkáři Kouběmu svážet z kopců dolů do stodol. Železná obruč opásaná kolem dřevěného kola praskla tou tíhou přímo uprostřed prudkého svahu a jedna ze zlomených loukotí prob o dla Františkovi břicho ve chvíli, kdy ho padající vůz zavalil. Než ho zpod něj vytáhli, dočista vykrvácel.
Bylo tomu těžké uvěřit, ale na tom krví nasáklém místě, kdo ví, snad andělé z nebe vyseli přesně do roka velké kolo drobných chudobiček. Jako by se z té jeho krve právě tam byly narodily.
Mojí matce Anně Horové neměla kmotřička smrt o proti bábě a prabábě nikoho v gatích, koho by jí ze života vzala. Žádného mužského v chalup ě nikdy neměla. Navzdory všemu a všem utekla z mokřin už ve svých šestnácti letech a zabránit tomu nep omohlo ani zaříkání, ani zaklínání, ani bití lískovým prutem. Proti mladé lásce nep omohlo zkrátka nic! Utekla s jedním z tuláků, co měl oči černé jako uhle a co p o chalupách pro dával krom dobrého koření a tabáku jen nepotřebné cetky. Co na tom, že mluvil podivnou řečí, které nikdo v celém podhůří nerozuměl. Ančino srdce bilo naplno a bilo jenom pro něj.
Když pak sníh na kopcích třikráte po sobě roztál, vrátila se moje matka bez tuláka, zato se mnou, zabalenou ve špinavém uzlu, zpátky domů, do rodné chalupy.
Nikdy se neprovdala a nikdy mi neprozradila, kdo byl můj otec.
„Řekoun a čarodějec to byl!“ odsekla mi jednou stará Žanka, když jsem na ni už coby velká uhodila a chtěla znát odpověď. „Musel to být Řekoun!“ trvala si na svém prabába a mudrovala dál. „Vždyť se na sebe podívej!“ řekla a dvěma stářím p okroucenými prsty mi zvedla bradu. „Oči máš stejně černé a ohnivé, jako byly ty jeho. A vlasy jakbysmet. A jméno? I to ti dali řekounské! Sám Bůh ví, čím tu naši bláznivou Anku ten cizák uhranul, že mu sama pod plachtu lehla!“ vzdychla a pohladila mě po vlasech. Vlasy jsem měla husté, lesklé, havraní. Nepoddajné. Byly jako já. Nechtěly se nechat spoutat!
A já, já jsem si byla naprosto jistá, že moje jméno Atropa mě předurčilo k životu lepšímu a honosnějšímu už v tu chvíli, kdy mi ho moje matka dala. Bylo pro mě stejně tak nebezpečné a lákavé, jako byly na podzim pro všechny děti neodolatelné černé kovově lesklé bobule rulíku zlomocného, rostoucího hojně na pasekách a při okrajích lesů.
Byl snad rulík zlomo cný svým latinským jménem Atro p a bella-donna, krásná paní, znamením mého budoucího osudu? Pro č, Pane Bože, mi byla dána do vínku právě tahle statná smrtelně jedovatá bylina? Ta, která má tu moc zabít třemi jako med sladkými bobulemi dítě a deseti dospělého člověka? Proč právě ta?
Chtěla jsem pryč! Pryč z Ouvozu, pryč z chalupy v mokřinách. A to i přesto, že jsem věděla, že by mi živnost
dobré kořenářky, dobré Boho darky, kterou jsem byla už jako mladé děvče, zaručila spokojené živobytí. Chtěla jsem víc! Toužila jsem být městská. Stejně tak jako moje matka ve svých šestnácti letech.
Boho darky – andělky i ďáblice
p o d jednou střechou
(Život v mokřinách – bejčí mámidlo – zvědavost, strach, obdiv i nenávist – lítost nečekej)
Můj
život v Ouvoze, jak se místu, kde stála naše stará chalupa, říkalo, byl, co se mého vychování a vzorování týče, pouze a jen ženská záležitost.
Mé tři Bohodarky – prabába Žanka, bába Albína Bína a moje matka Anna – mě vychovávaly každá po svém, po dobrém i po zlém.
Krom starého podhorského stavení, ležícího zčásti na bažinách a zčásti ve stráni, měly spolu tyhle tři ženy do opatrování i malé hospodářství. Chudý vejminek se špejcharem, kde se p o celý rok sušily byliny, velkou sto dolu a chlív. V něm krávu Bělinu a pět strakatých koz. V kurníku hejno slepic a jednoho uřvaného vzteklého kohouta, který vám skočil na záda pokaždé, jakmile jste se k němu otočili zády.
„Ještě jednou!“ křičívala na něho stará Žanka. „Ještě jednou a jdeš pod sekyru!“
Kohouta měla na zádech ještě mockrát, ale sekyra zůstávala pořád zaseknutá do trámu ve stodole. Tak to v Ouvozu chodilo. Pohrozit, pokárat, ale pak raději vše odpustit a netrestat.
Kočky ve stavení byly samozřejmostí. Přicházely a odcházely z chalupy i chlíva, jak chtěly, a ve stále se měnícím počtu. Jen jsme musely dávat pozor, když se na špejchaře sušila šanta. To se k nám za tou vůní táhlo z kopců celé ko čičí pro cesí. A hlavně ko couři. Když tahle blankytně modrá bylina vykvetla v celých kobercích za chalupou, váleli se v ní s neobvyklou slastí celé hodiny. Dokázali na těch vonných polštářích doslova zcepenět. Takovou měla šanta sílu. Když jsme ji pak chtěly ostříhat a usušit, vytahovaly jsme kocoury jednoho po druhém ze záhonů za ocas a ti se ani nepohnuli.
Už jako malá jsem věděla, že v téhle divotvorné kytce koluje něco, čemu stará Žanka říkala bejčí mámidlo. A ta nejlíp věděla, co platí na všechny staré kocoury. A nejen na ty čtyřnohé.
K hospodářství patřil i velký stářím vypelichaný pes Brok, který už dávno nikoho nehonil, na nikoho neštěkal a jen si spokojeně hověl na zástinku pod lavicí. Starala jsem se o ně všechny o dmala. Den co den, o d jara do p o dzimu jsem strakatou kravku vyháněla z chalupy na pastvu úzkým, hluboko do kopců a do skal zaříznutým úvozem.
Byl široký tak akorát, aby jím projel v létě povoz s koňmi, v zimě pak se saněmi. Táhl se daleko do strání a byl jako skála udusaný formanskými vozy, trakaři i p o drážkami dobře či špatně ušitých bot. Byl ušlapaný nohama všech, kdo si přicházeli k mým Boho darkám pro p omo c ať už z nemoci, z bolesti, z poranění či z obyčejného srdcebolu.
Zkrátka a dobře, z útrap srdce, těla i duše. Bylo to pokaždé stejné.
Jakmile jsem na pastvině uslyšela drnčení kol po kamenité cestě, jako by se ve mně rozhoupal a rozezněl zvon.
Velký a do prsou mě tupě a bolestivě bijící zvon! Nechala
jsem kravku kravkou a jako vítr jsem letěla stráněmi dolů, abych byla včas po ruce a po uchu, jak mi přísně nakazovaly mé Bohodarky. Zprvu z těch počátků všeho toho zlého, co jsem musela vidět a prožít, jsem se cítila ubohá a nešťastná. Pokřivená tím, co se kolem mě hrůzného dálo. Nebyla jsem nikým a ničím ušetřená od zaříkání a omývání hnijících a páchnoucích vředů a otevřených ran s černou mrtvou hrází spálené kůže kolem. Od odklízení uříznutých nohou, sežraných černou snětí, které se po kopcích říkalo uhlák.
Nikdo mi neo dvrátil tvář o d všech těch p okřivených a těžce porozených dětí s krvavým obličejem, tak strašně a bez zástavy křičících… Nikdo mi neodvrátil tvář od jejich mrtvých prvorodiček a jejich roztrhaných prázdných lůn. Byť vyděšená k smrti, slýchala jsem o d mých Boho darek na své nářky a strachy z těch hrůz vždy jen to jediné, a tak pravdivé: „Pověděla ti snad někdy některá z nás, že je život lehký?“
Přesto všechno jsem jim byla povinována svou přítomností být od samého počátku u jejich čar, u jejich zaříkání a zaklínání.
„Je to tvoje budoucnost. Tvůj chleba,“ říkaly mi. „Tak se uč!“
Byla jsem přítomná sběru bylin i složitých příprav magických lektvarů vařených z nich. Klečela jsem s nimi u jejich modliteb, proseb i nářků nad nemocnými i mrtvými. Dusila jsem se dýmem vykuřovaných světnic a opakovala mocná slova při vyhánění nemocí z míst, kde jsem spala, jedla, plakala i křičela hrůzou z děsivých snů. Nebo jsem nespala? Nevím…
Z některých snů nám zkrátka není dovoleno se nikdy probudit.
Albína Bína Horová, Kostihojka
(Vzpomínka na bábu Bínu – učit se můžeš všelijak, i od mravenců – podivné nápisy)
Každá z mých tří Bohodarek uměla nejlíp to své. Přestože si to veškeré vzácné vědění mezi sebou předávaly, moc dobře věděly, že má matka Anna se vyzná v bylinách i po slepu, že prabába Žanka umí dítě přivést na svět nejlíp z nich, stejně tak jako ho umí nejlíp ze světa i sprovodit, a že bába Bína dělá doslova zázraky s kostmi lidskými i všemi ostatními.
Říkalo se o ní, že je horší než ras, co se paběrkování mrtvých zvířat týče. Jak něco dole ve vsi nebo v horních chalupách pošlo, už to chlapi vláčeli za uši ve lněném pytli do mokřin rovnou k bábě Bíně. Ta, s očima rozšířenýma očekávaným věděním, mrtvé zvíře nejdřív vyvrhla a pak i se srstí ho ve velkém kotli celé povařila. Smrad to byl ukrutný. Valil se dolů z kopců jako lavina a široko daleko hned věděli, že „Bohodarka z Ouvozu už má zase jezevčí hody“, jak říkali.
Bába Bína si však z takových řečí pramálo dělala. Vařené maso i s kůží z kostry obrala do posledního kousku, a to pak zakopala hluboko do hnoje, aby ho snad toulaví psi či lišky po Ouvoze v noci neroztahali. Holou kostru pak máčela celý den v octu. Když bylo pěkné horké léto, rozložila ji opatrně na střechu špejcharu, kde ji přikryla hustým drátovím, aby ji kočky, a hlavně ptáci neponičili a neroznesli po krajině. Tam ji nechala řádně vysušit a sluncem vybělit. Když to bylo zvíře malé, nebo v lese nalezené, nelenila a hned s ním spěchala na kraj smrčiny, kde se jako cukrová homole tyčilo k nebi obrovské mraveniště. Než mraveniště rozhrábla, aby do něj mrtvé zvíře opatrně položila, obřadně se pokřižovala a obyvatele toho dokonale vystavěného domu o pomoc prosila:
„Pro věc poctivou, zaříkám vás o pomoc.
Pro věc učenou, zaříkávám vás o moudrost.
Pro věc potřebnou, zaříkávám vás na věčnost.
K tomu nám všem do p omáhej Bůh otec, Bůh syn, Bůh Duch svatý, Amen.“
Pak sebe i mravence znova třikrát pokřižovala a třemi velkými hrstmi cukru nakonec celé mraveniště proho dila. Velcí rezaví mravenci jako by jí porozuměli, oč je žádá, začali v tu chvíli sami mrtvolku ptáčete, zajíce či veverky přikrývat jehličím a vším, co měli ve svém rozbořeném domě po ruce. Bína na ten proces hleděla po celý čas s úžasem. Netrvalo dlouho a tělo zmizelo v živé hromadě docela.
„Je to dobrý ob cho d,“ p omyslela si. „Za ho dně jídla musí odvést hodně práce.“
Když se za tři či čtyři týdny k mraveništi vrátila a se stejným křižovacím rituálem jej o patrně rozhrábla, do b ěla očištěná kostra v něm doslova zářila.
O vybělené kostry bába Bína pečovala až úzkostlivě. S tou největší opatrností je přenášela pomalu do světnice a kostičku po kostičce je rozkládala na velké bílé včelím voskem napuštěné papíry, předem prostřené na dubovém stole tak velikém, že zabíral skoro čtvrtinu světnice. Co šlo, obkreslila na papír ostře seříznutým brkem a téměř na každou kost si udělala zároveň nějakou značku, poznámku či podivný klikyhák.
Co tahle kosterní řeč znamenala, to věděla dlouhou dobu jen ona sama. Až později, když poznala, že jsem toho veškerého vědění, lékování a hojivého učení celá chtivá a že je hltám ze všech stran hladově jako divoký pes, teprve pak se počala se mnou dělit o své lety nabyté zkušenosti a poznání, a to až láskyplně. 1 8
Tehdy ještě chuděra stará netušila, že mě neučí pro lidi místní a přespolní, jak tomu chtěla a jak si myslila, ale jen a jen pro cizáky! Pro tu pražskou chamraď a neřádstvo, jak s oblibou a jadrně vykřikovala pokaždé, přišla-li na Prahu a její hříšné novoty řeč.
Její zlob ě jsem tehdy nerozuměla, a proto jsem jejích lamentací nijak příliš nedbala. O velkém světě, o císaři, o pánech a paních, o kouzelnících a alchymistech, o zázracích na každém kroku jsem mlela prázdnou slámu, jak mi ustavičně spílala. Jenže to nebylo nic platné. Tu pražskou slámu jsem mlela pořád dokola. Dokud mi nepohrozila lískovým prutem a já musela chtě nechtě s tím městským fantazírováním rychle přestat. Chtěla mě mít jistou av chalupě.
Když měla tu právě čerstvou či jinak získanou zvířecí kostru dostatečně naštudýrovanou, jak říkala, uložila ji do plechové krabice se štítkem a pokreslený papír, který vypadal jako mapa tajných pokladů, opatrně složila a kostru jím v krabici přikryla. Tak bylo její Boží učení, jak pravila, řádně uloženo a připraveno ku pomoci.
Plechové krabice si dala vozit od formanů až kdoví odkud. Ti si z ní dělali pokaždé šprýmy a ještě než slezli z kozlíku, už na ni do chalupy hulákali: „Rááákve, rááákvičky… Na bábiny kóóóstřičky…!“
Stará Bína toho povykování pranic nedbala. „Že vás huba nebolí!“ hrozila jim žertem. „Vy si na mě ještě moc rádi vzpomenete, až si polámete hnáty. To vám budu dobrá.“
Plechovice, jak krabicím říkala, potřebovala prostě ke své práci a ke svému študýrování. A p osměch hejsků na kozlíku? Ten ji vůbec nezajímal. Ona věděla své.
Na regálech ve staré komoře pak každý, kdo tam kdy v údivu vstoupil nebo jen nahlédl, mohl na vyrovnaných
krabicích vidět a číst podivné a kostrbaté nápisy:
Mladá kavka – z hnízda vypadlá – zpola červy sežraná –levé křídlo polámané
Myš – do pasti chycená – přeražený vaz
Ropucha – kočkou zadávená – bez hlavy
Stará kvočna – stářím (asi) zdechlá – bez pravého pařátu
House jedno denní, coby mrzák z vejce vyklubané –s dvěma zobáky (proti Pánu Bohu i přírodě poručené)
Čertovo hádě – slepejš – v samé půli žebřiňákem přejetý – kosti podrcené
Jezevčí mládě – hrdlo prokousnuté (asi lasice) – oči vyklobané (asi vrány)…
a tak to šlo dál a dál, krabice po krabici.
Čas o d času bába Bína nějakou z nich z regálu vytáhla a jen tak pro připomenutí si rozházenou kostru znova poskládala. Tiše si při tom cosi mrmlala a pokyvovala hlavou buď na souhlas, nebo nesouhlas. Znova a znova zkoumala, jak a kde je která kost ke kloubu přimknutá a jak by ji bylo možné napravit, kdyby to které zvíře k nějaké úhoně došlo.
Taková byla výuka anatomie báby Bíny, Kostihojky z Ouvozu. A takovou školu vědění jsem od ní přijímala i já. Do poslední kostičky.
Tajemství ukrytých plechovic
(Svalnatý chlapík – Kostihojka nebo čarodějnice? –bez šňupáčku ani ránu)
To však nebylo zdaleka všechno, co bába Bína ve své „komoře zdraví“, jak jí vznešeně říkala, před světem ukrývala! Především tam byly uloženy velké zásoby sušeného a jako uhel černého kořene kostivalu. Ten byl základem pro její tak úsp ěšné léčení nejen kostí, ale i svalů a šlach. Kostihoj, svalník, ďáblův kořen, černý hádek či jak všelijak se ještě kostivalu lékařskému říkalo, byl pro její čarování s kostmi lidskými i zvířecími nepostradatelný.
Byl to mocný pán a čaroděj mezi bylinami.
Jeho síla scelovat a uzdravovat kosti a klouby se mu stěhovala každý podzim z listů do kořenů, a to byl ten pravý
Bínin čas. Popadla z kůlny dlouhou motyku a velký proutěný koš a vyrazila dolů, ještě dál do bažin, na věčně podmáčenou louku, které se nikdy neřeklo jinak než U Rozmoklý žáby. Vyko pat kořeny byla práce těžká, a tak nehrozilo, že by si téhle byliny odnesla víc, než by louka unesla.
Kostivalové kořeny jsou hladké, slizké a pevné jako lýkové provazy. Když se někdo báby Bíny zeptal na jejich oučinek, nebo snad o jejich léčivé síle zapochyboval, odbyla ho pokaždé po svém: „Víš co, holenku? Vyzkoušej si jeho mocnost sám. Vezmi velké prasečí kosti a palicí je rozmlať na kousky. Potom je vraž do hrnce a celou noc je pomalu vař s kořenem kostihoje. Poklici nezvedej, až druhý den. Pak zalov v hrnci a dej p ozor, abys tou p o dívanou nepřišel o rozum. Prasečí kosti, věř nevěř, budou zase celé, srostlé a silnější než prve. Takovou má ten svalnatý chlapík sílu.“
V bábině komoře, až docela vzadu za naducanými pytlíky s mákem, moukou a solí, za velkými pytli s kaštany, nachystanými na kloubové mazání, které Bohodarky vařily p o celou zimu, byly vyrovnány ještě další plechovice.
O těch se však nemluvilo. Byly opatřeny značkami ještě podivnějšími než ty srovnané na policích vpředu, ale bez čitelného p o psání navenek. Všechny čtyři jsme však mo c dobře věděly, že kdyby právě do nich jen jedním okem nahlédl farář z dolejšího kostela, nebo kdyby se mu někdo jenom slůvkem zmínil, bylo by zle! Dal by nás všechny ještě ten den a bez milosti na Čertově vršku upálit na hranici.
Jako čarodějnice. A to i přesto, že i on často požíval cenných rad, léků i p omo ci nejen staré Bíny, ale nás všech, Bohodarek z Ouvozu.
V plechovicích do tmy zastrčených a starou houní přikrytých nebyly kostry zvířat ani ptáků. Bylo tam pečlivě v pergamenu zabaleno a uloženo bábino lidské učení, kterého si nadmíru cenila. A které pro svou práci dobré kostihojky nutně p otřeb ovala. V jedné z nich byl ukrytý mravenci ohlo daný a jejich kyselými slinami vyb ělený palec mladé Růženy Stárkové. Ta před lety přiběhla do chalupy s křikem a s rukou k nebi nataženou, jako by všem svatým tam nahoře hrozila. Krev jí z rány crčela proudem po dlouhé bílé paži jí stékala do vlasů, už tak na plát krví slepených.
Bábu Bínu hned napadlo, jestli tu mladou pěknou holku někdo v lese nepraštil kamenem či sekyrou. Ale nic takového.
Palec si jedním rázem usekla sama ostrým velkým srpem, když žnula trávu na louce za tůní. Bína ho objevila v krvavém květovaném šátku, kterým si Růžena narychlo zmrzačenou ruku obalila. Zpátky k ruce jí už přišít nešel, a tak Albína získala další cennou relikvii, potřebnou k je-
jímu nikdy nekončícímu učení. Na téhle drobné kostře Růženina palce nám pak všem třem, při svíčce a s okny zataženými, stará Bína ukazovala, jak přesně jsou jeho kosti v kloub ech sp ojené a jak takový palec na ruce vlastně funguje.
V další, zpola lokte dlouhé krabici byla uložená a jako poklad chráněná kostra ruky starého Matěchy. Tu mu žrala černá sněť tak rychle a zákeřně, že by mu tahle hrozná vředová nemoc brzy i jeho život užrala. Jiného zbytí nebylo, než že mu tu jeho za živa hnijící a odporně páchnoucí ruku bába Bína za pomoci kováře Prokopa u samého loktu ostrou a k tomu zhotovenou drobně zubatou pilou sama odřízla.
Vzpomínám na to s hrůzou i s úlevou. Moje matka navařila den předem plnou konev silného odvaru z jedovatého blínu a durmanu a nechala ho louhovat celou no c v temnu a chladu komory. Předtím však do něj ještě přidala dvě plné hrsti dobře v hmoždíři utlučených spacích bylinek, třezalky a kozlíku. Ráno ten sytě vonící lekvár přecedila přes bílé plátýnko do velkého džbánu a ten dolila po okraj dávkou poctivé jalovcové.
Matěcha, uložený na lůžku pokrytém bílými prostěradly, byl připraven na nejhorší.
„Než zaživa shnít,“ řekl Bíně, „to radši chcípnu!“
Když pak přišel jeho i bábin čas, hltavě polykal matčin nápoj zapomnění a pomalu se propadal do tvrdého spánku, hraničícího s úlevným spánkem posledním. Když bylo celé to krvavé, ale nezbytné mordýřství hotovo a poklizeno, vzpomínám si, jak starý Matěcha seděl s ránou ovázanou na bílé posteli, tupě hleděl před sebe a hlubokým hlasem dokola opakoval: „Letěl jsem, letěl jsem…“
Už tehdy jsem moc dobře věděla, že blín i durman jsou
základem lítacích mastí, o které stály hlavně báby čarodějné, dušní zaříkačky a ostatních čárů dělnice, jak se jim v kraji také říkalo. Tyhle a další jedové byliny byly také nezbytným základem mastí proti bláznění, které moje matka stejně jako líčidlo z ohnivce, zářivě oranžové houby, posílala tajně po formanech do Prahy, aby prabába Žanka a bába Bína nevěděly.
A takových pokladů, jako byla kostra palce a ruky, měla bába Bína za roky své léčitelské praxe ukrytých v komoře požehnaně. Lidé, kterým od jejich zubožené a nenávratně poškozené části těla o dp omohla, nikdy nepátrali, kam se jejich ruka, noha či prst poděly. Byli rádi, když se z Ouvozu sami a po svých, s dobře ošetřenou ránou a s pixlou kostihoje jakž takž ve zdraví odbelhali, a rádi přišli zas. S jinou bolestí a jiným trápením. Jít jinam totiž nebylo kam.
Za dovážku plechovic na své temné poklady byla bába Bína formanům vděčná a ráda jim za ně zaplatila jak dobrým penízem, tak hlavně výslužkou, jakou by v městské apatyce rozho dně nekoupili. A o tu stáli nejvíc. Odjížděli p okaždé z Ouvozu obtěžkáni lektvary a medikamenty určenými nejen pro ně samé, ale i pro jejich rodiny, sousedy av neposlední řadě i pro chudé, často ošklivě bolavé pocestné. Ty potkávali a míjeli na svých formanských cestách u pangejtů častěji, než by sami chtěli.
Bába Bína dobře věděla, že formani její výsluhu beztak nejmíň z poloviny propijí hned v první krčmě, u které jim jejich kobyly zastaví, ale i tak jim pokaždé přísně nakazovala: „Pamatujte mládenci, že sami jednou můžete u cesty stát a prosit o pomoc. Tak se koukejte o ty Boží dary pěkně s těmi chudáky podělit!“
Nikdy na nich nešetřila. Do plátěných pytlíků jim p o-