PRVNÍ LÁSKA ALŽBĚTY
POMOŘANSKÉ
Takhle jsem si manželství nepředstavovala, pomyslela si hořce
Alžběta Pomořanská, když sledovala z okna Pražského hradu, jak v bráně mizí poslední muž z ozbrojeného doprovodu jejího císařského chotě Karla IV. Takhle opravdu ne!
Opatrně si přitiskla dlaň na vzedmutý život, jako by v nenarozeném dítěti hledala oporu a útěchu. Její císařský choť Karel IV. ji tu nechal samotnou, odložil ji jako nepotřebnou věc na Pražském hradě v době, kdy ho nejvíc potřebuje, neboť čeká jeho druhé dítě. Tentokrát to musí být syn!
Možná Karel IV. odjel právě z obavy, že i jejich druhý potomek bude dcera…
Touží po synovi, pokračovala Alžběta v neveselých úvahách, a možná mě trestá za to, že jsem mu napoprvé porodila dceru Annu.
Venku se dalo do sněžení. Sníh vmžiku pokryl nedotčenou vrstvou kamenné nádvoří i střechu protějšího paláce. Zmizely pod ním stopy císařova doprovodu, který právě opustil Hrad. Bílá clona ztlumila každičký zvuk. I vzdálené zvonění podkov, které k ní chvíli předtím doléhalo, se náhle vytratilo v mrazivém chladu tohoto pošmourného dne.
Alžběta přitiskla čelo na kamenný sloupek dělící okno. Zastudil ji jako kus ledu.
Karel mě vždycky odstrčí, pomyslela si trpce. Vždycky budu až na druhém místě – a kdyby jenom na druhém!
Rty jí náhle zvlnil pohrdlivý úsměšek.
Pro císaře Karla je teď nejdůležitější kralevic Václav, jediný syn, kterého mu porodila třetí manželka, všemi opěvovaná Anna Svídnická, údajně nejkrásnější žena nejen v Českém království, ale v celé Evropě vůbec. Krásná královna Anna, jak jí zde říkali a jak jí vždycky říkat budou. Krásná Anna! Jejího syna Václava dal Karel IV. korunovat českým králem tři dny předtím, než arcibiskup Arnošt z Pardubic vtiskl do bohatých plavých vlasů korunu české královny jí, Alžbětě Pomořanské, Karlově právoplatné choti. Ano, Alžběta bude vždy až bůhvíkde vzadu, i se svou dceruškou Annou. Za Václavem a krásnou královnou Annou, která zemřela při porodu. Od její smrti už uplynuly tři dlouhé roky, přesto jako by tu pořád vládla, jako by nepřestávala doprovázet Karla IV. na každém kroku.
Alžběta si ztěžka povzdychla, neboť si uvědomila, že tím její příkoří nekončí. Zůstane rovněž navždy zastíněná uctívanou a všemi váženou Annou Falckou, druhou Karlovou manželkou. I ta mu porodila syna, zemřel však ještě jako pachole a Anna se zanedlouho poté zabila při pádu z koně. A císař Karel nikdy nezapomene ani na svou první choť, na Blanku z Valois. Prý to byla jeho životní láska a tou zůstala navždy.
Nemohu se jim rovnat, usoudila Alžběta sklesle. Nedala jsem svému císařskému choti syna a nejsem ani jeho první láska.
Dítě se v ní neklidně pohnulo, jako by vycítilo matčiny znepokojivé myšlenky. Alžběta zlehka pohladila dlaní zaoblený život, jako by dítě chtěla polaskat a ukonejšit, a potom pohlédla opět ven.
Vánice ještě zhoustla, sníh se z potemnělé oblohy sypal jako peří z roztržené podušky. Na protější palác se teď dalo sotva dohlédnout. Řetízky stop, které ještě před chvílí křižovaly nádvoří, nyní pod tím bílým příkrovem zmizely docela.
A třeba je to všechno tím, že svého chotě nepřitahuji. Ani jedné z Karlových manželek se nevyrovnám okouzlující krásou,
útlou postavou či kultivovanou výchovou u některého z předních královských dvorů, napadlo ji.
Přistoupila k zrcadlu a upřeně se zahleděla na svou tvář, která se odrážela ve stříbřité ploše. Čelo se jí zdálo nízké, brada ustupující a rysy příliš výrazné. Opravdu nemohu svého manžela přitahovat, pomyslela si plna zoufalství. Nakrátko skryla obličej v dlaních.
Náhle do ní vjela zlost.
Kam se poděla moje rozhodnost? pomyslela si rozhořčeně.
Kam se vytratila moje síla a energie, moje odvaha, kterou jsem nepřestávala udivovat své okolí? Proč jsem si nezískala císařovu lásku, jak jsem si to slíbila, když mě s ním zasnoubili? Přestože byl náš sňatek diplomaticky dojednaný, věřila jsem, že se změní v manželství uzavřené z lásky.
Kde se stala chyba?
Nemůže to být jen proto, že jsem mu dala dceru, to určitě ne. Karel přece takový není.
A snad mě i miluje, snažila se Alžběta snad posté přesvědčit samu sebe. Vždyť jeho objetí bývají vášnivá a nijak jimi nešetří, pokud jsou právě spolu. Což ovšem nebývá zase tak často. Lásku mi však najevo nedává, jistě ne tak jako předchozím manželkám. Vyhýbá se citovým projevům a snad se vyhýbá i mně. Jak jinak si vysvětlit jeho náhlé, nečekané odjezdy?
Musí prý na důležitý sněm nebo ho čeká nějaké neodkladné poslání v cizině či jednání s tím či oním panovníkem. A potom se s oblibou uchýlí na svůj milovaný Karlštejn. S návratem si dá přitom vždycky načas! Prý jen tam, uprostřed hlubokých lesů, má klid na vyřizování listin a psaní dopisů.
„Přinesla jsem ti trochu svařeného vína, Výsosti,“ ozvalo se najednou ode dveří.
Alžběta sebou trhla, ne polekaně, spíš popuzeně, že ji někdo vytrhuje z myšlenek. Věděla moc dobře, komu ten melodický, sametový hlas patří. Nově příchozí byla Griffi na, vzdálená sestřenka, která ji doprovodila do Prahy jako jedna z jejích dvorních
dam. Prý aby jí dělala v cizí zemi společnost, aby jí připomínala pomořanský domov. Griffi na však Alžbětě připomínala hlavně její vlastní nedostatky.
Byla to krásná dívka, vysoká a štíhlá, útlá a pružná jako stvol rákosu. Její tmavě plavé vlasy se měděně leskly a zelené oči připomínaly smaragdy. Griffi nina hebká alabastrová pleť se zdála téměř průsvitná.
Alžběta se opět dotkla zaobleného života, jako by chtěla odvést myšlenky jiným směrem. Ale to se jí nepodařilo.
I já jsem vysoká, zato do útlosti mám daleko, i když nejsem v požehnaném stavu, pomyslela si sklesle. Jsem urostlé a statné postavy a s tím se musím smířit. Jenže to se snadno řekne. Každý Griffi nin plavný pohyb, každý její lehký krůček připomínající tanec jako by Alžbětě dával najevo, že sama má do křehkého půvabu dam opěvovaných minesengry daleko.
Ach co, zato jsem dobrá jezdkyně, usoudila nakonec. A také lukem, stejně jako jinými zbraněmi, vládnu víc než obratně. I otec Bogislav mě za to chválí. Co na tom, že mně tanec dvakrát nejde a dvorská etiketa mě nebaví?
Jenže se provdala za císaře, a tak by se jí nyní hodila spíš dobrá taneční průprava a znalost etikety než lukostřelba. Tu zde, na Pražském hradě, kde má bezpočet společenských povinností, zrovna potřebovat nebude. A na lov a jízdu na koni může tak jako tak zapomenout, když zase čeká dítě.
Náhle v ní vzkypěl hněv pramenící z pocitu křivdy. Vždyť ona se za toho císaře vlastně neprovdala z vlastní vůle, za toho císaře ji provdali z mocenských důvodů. Ona přece…
Proud jejích myšlenek přerušila další Griffi nina otázka.
„Nechceš se přece jenom napít, paní, a odpočinout si na loži?
Měla by ses šetřit!“ radila jí starostlivě.
Alžběta jí na ta slova neodpověděla.
Griffi na se domnívala, že ji královna neslyšela, a tak k ní přistoupila blíž a zlehka se dotkla její paže. Dlaň měla drobnou
a prsty štíhlé. Takové mívají světice na obrazech v chrámech, napadlo Alžbětu.
Vrhla přitom kradmý pohled na svou ruku.
Tvarovaná mohla být hezky, byla však příliš velká, s dlouhými silnými prsty, jež dovedly pevně sevřít meč, dýku či kopí. Vedle bělostné Griffi niny ručky navíc vynikalo, jak je opálená, neboť Alžběta si ani nyní, v důstojném postavení královny a vbrzku císařovny, nedokázala odepřít celodenní lov s divokou štvanicí. Dokud tedy neotěhotněla. S rukavicemi se neobtěžovala, a tak její opálení nezmizelo ani po několika měsících.
Hony a toulky hlubokými lesy ji bavily mnohem víc než vysedávání nad vyšívacím rámem či nekonečné řeči o nových šatech a o poslední módě.
A přesto existovala doba, kdy o svůj zevnějšek i roucha pečovala s pečlivostí až přehnanou a veškeré záliby hodící se spíš pro mladého šlechtice odložila stranou a přestala se jim téměř věnovat.
Cítila, jak jí tváře zahořely nachem. Neměla by se k tomu údobí vracet ani jedinou myšlenkou. Je to hříšné!
„Tak dobře, půjdu si na chvilku odpočinout, Griffino,“ vypravila ze sebe nakonec. „A děkuji ti za ten doušek,“ dodala, vzala si od dvorní dámy pohár a zhluboka se napila. Nevítaný ruměnec se tak nyní dal přičítat silnému vínu.
Griffi na si od ní vzala téměř prázdnou číši a zlehka tleskla do dlaní, aby přivolala komorné.
Objevily se vmžiku a pomohly Alžbětě na lůžko. Byla tomu ráda, i když si v podobných pozornostech ze strany služebnictva příliš nelibovala. Tohle těhotenství však nesnášela nejlépe. Každý pohyb jako by jí činil potíže.
S povzdechem se opřela do polštářů, poslušně přijala další pohár, obsahující tentokrát bylinný lektvar, a pak komorné i Griffi nu majestátním gestem propustila. Možná nemám tak pěkné útlé ruce jako Griffi na, usmála se pro sebe, ale to majestátní gesto mě už naučili, a to opravdu dobře.
Usrkla trochu z číše a vrátila se ke vzpomínce, která jí před chvílí vehnala červeň do tváří.
Lucien.
Projela jí žhavá vlna, věděla však moc dobře, že ji nezpůsobilo víno ani hořký bylinný lektvar, ale vzpomínka.
Vzpomínka na muže jménem Lucien…
Alžběta se pohodlně uvelebila na loži a ponořila se do slastného snění.
Lucien se vlastně jmenoval Lucas. Romanticky znějící podobu svého jména přijal, když pobýval v Paříži, kde působil v diplomatických službách jako vyslanec dánského krále Valdemara.
Alespoň tak to tvrdil.
Alžběta se s ním setkala v Krakově na dvoře svého dědečka, polského krále Kazimíra III. Velikého. Dědeček Kazimír tam tehdy, před několika lety, svolal k významnému rokování své spojence z protilucemburské koalice. Vedle dědečka Kazimíra mezi ně patřil Ludvík I. Uherský, Valdemar Dánský, samozřejmě Rudolf IV. Habsburský a také její otec Bogislav Pomořanský. Trnem v oku jim byla rostoucí moc Lucemburka Karla IV. Karlovi, chytrému a schopnému synovi Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, v němž se snoubila matčina cílevědomost a vytrvalost s otcovým politickým nadhledem a diplomatickými schopnostmi, jako by nestačilo, že se stal českým králem! Sáhl i po koruně římského císaře… a dostal ji.
A vůbec, daří se mu vše, nač se jen podívá. Je oblíbený u lidu, ba i českou šlechtu si naklonil a poté ovládl, a to je co říct. Jeho poddaní ho mají rádi, protože nevede výbojné války a nová území získává obratně, diplomatickou cestou, především výhodnými sňatky. Neodírá lid a dbá o prospěch země a národa. Vždyť v Praze založil už i vysoké učení!
Takový úspěch se netrpí, takový úspěch se musí po zásluze potrestat.
A tak se všichni ti urození pánové sešli v Krakově, aby celou situaci probrali a něco s ní udělali. Bogislav s sebou vzal manželku Elisabet a také dceru Alžbětu. Bylo jí čtrnáct let a podle Bogislava nastal nejvyšší čas poohlédnout se po nějakém vhodném ženichovi pro tak mocnou nevěstu.
Doufal také, že u krakovského dvora se dceřino chování společensky jaksi obrousí a mravy zjemní.
Její záliby hodné spíš urozeného mladíka snad vezmou v Krakově zasvé a vytříbený vkus Kazimírova dvora ji přiměje, aby se konečně začala chovat jako mladá dáma z královského rodu. Vždyť i jeho, Bogislava, ovlivnil a podřídil jeho politické ambice těm Kazimírovým.
Alžběta dosud opravdu připomínala spíš nezvedeného chlapce. Možná to bylo tím, že se jí křehké ženskosti do vínku příliš nedostalo.
„Éterická bytost princezna Alžběta zrovna není,“ nechala se slyšet jedna z dvorních dam.
„Je poněkud… hřmotná,“ přisadila si druhá.
Alžběta se vyvedla po otci Bogislavovi – to po něm měla vysokou a urostlou postavu. Nezdědila půvab Piastoven, z jejichž rodu pocházela po matce, jenom její oči, velké a průzračně modré, a také husté plavé vlasy. Byla však bystrá a cílevědomá a rodiče se jí postarali o dobré vzdělání. Jen matka si občas posteskla, že Alžběta zanedbává ruční práce, nedílnou součást životní průpravy každé dívky, a příliš se nezajímá ani o svůj zevnějšek a jeho zkrášlování.
Otce však vskrytu duše těšilo, že má dcera ráda lov. Při honech mu bývala dobrou společnicí místo syna, jehož neměl a po němž nepřestával toužit. I mečem se Alžběta oháněla zručněji než leckterý mladý rytíř, kterého by navíc v zápase jistě porazila. A to i s pravou rukou za zády.
To vše se mělo změnit v Krakově, jak Alžbětini rodiče doufali.
A ke změně také skutečně došlo; ovšem nikoli vlivem Kazimírova kultivovaného dvora.
Při jedné z nudných a nekonečně dlouhých hostin přispěchal ke Kazimírovi posel s jakousi důležitou zprávou. Uklonil se před vladařem a prsty se zlehka dotkl hrudi, jak předpisovalo kurtoazní gesto vyjadřující hlubokou úctu a oddanost.
„Jsem Lucien, vyslanec dánského krále Valdemara, Veličenstvo,“ představil se, a pak pokračoval: „Jeho Veličenstvo král Valdemar se dostaví do Krakova s mírným zpožděním. Přináším jeho omluvu, pozdravy a tento list.“ Mladý muž se opět uklonil.
Kazimír si od něj vzal dopis, rozlomil pečeť, krátce se do listu začetl a poté vstal od tabule a pokynul Lucienovi, aby ho následoval do soukromí knihovny.
Lucien přelétl zběžným pohledem hosty u tabule, než se s nimi další uctivou úklonou spěšně rozloučil. O něco déle přitom utkvěl pohledem na Alžbětě, ale možná se jí to jen zdálo. Lucien ji totiž oslnil, bylo to, jako by se zadívala do rozzářeného, žhnoucího slunce.
Nikdy dosud nespatřila muže tak přitažlivého.
Nebyl to žádný nezralý mladíček, dvacet už mu jistě bylo.
Měl vysokou štíhlou postavu se širokými rameny, avšak s pasem útlým jako panna. Bledou tvář s výraznými rysy, orlím nosem a ostře řezanou bradou mu lemovaly vlasy černé tak, že se ve světle svící zatřpytily kovovým modravým leskem. Spadaly mu až na zlatou výšivku na límci sametového kabátce. Okouzlenou Alžbětu napadlo, že má oči modré jako jarní nebe. Nezaujatému pozorovateli by však připomněly spíš zrádnou hladinu horské bystřiny, neboť vyhlížely stejně chladně a nebezpečně.
Krátce se na Alžbětu usmál – alespoň ona pevně věřila, že jeho letmý úsměv, v němž mu zajiskřily bílé zuby, patřil právě jí. Potom následoval krále Kazimíra.
Princezna Alžběta zůstala sedět u hodovní tabule jako uhranutá a hlavou se jí honilo na tisíc zmatených myšlenek. Jistě mám neupravené vlasy, napadlo ji a v rychlosti si přejela rukou rozpuštěné plavé kadeře. A moje roucho už určitě dávno z vyšlo módy.
Jak by v ní mohl Lucien, muž tak dokonalý, nalézt zalíbení?
Musím s tím něco udělat, umínila si.
A tak druhý den ráno nevěřila Alžbětina matka vlastním očím, když přistihla dceru za prvního rozbřesku před zrcadlem. Alžběta celé dopoledne proháněla komorné. Žádné šaty jí nebyly dost dobré – všechny byl vyrobeny z brokátu, ačkoli letos je přece v módě hedvábí.
„A s vlasy mi také musíte něco udělat…, Johano! A také ty, Frido,“ obrátila se ke komorným poté, co skončila s revizí garderoby. Vzala si z komody zrcadlo ve stříbrném rámu a dlouho, zkoumavě se v něm prohlížela. „Jak jste mě vůbec mohly nechat takhle přijet na královský dvůr do Krakova!“ S těmi slovy zrcadlo rozhořčeně odhodila.
„To se všechno spraví! To se všechno vylepší, holčičko moje!“ chlácholila ji matka a pohladila ji po dlouhých světlých vlasech.
Alžběta zrozpačitěla a rychle sklopila oči, jako by se bála, že z nich matka vyčte její tajemství. To pro Luciena, vyslance dánského krále Valdemara, chtěla být krásná, nejkrásnější mezi všemi.
Alžbětina matka s chápavým úsměvem na tváři přikázala komorným, jaká roucha pro princeznu Alžbětu vybrat a jaký účes zvolit.
„Řekla bych, že by ti nejvíc slušely vlasy stažené v týle do uzlu,“ navrhla dceři, „ale pár volných kadeří bych nechala splývat podél tváře.“ Trochu poodstoupila a zahleděla se na dceru.
Ano, pomyslela si, takový účes by Alžbětě alespoň trochu zúžil tu její dětsky kulatou tvářičku. A rovněž hrdlo by se tak mohlo zdát útlejší.
Komorné na ten návrh ochotně přikyvovaly, a tak je Elisabet nakonec nechala uprostřed štůčků látek a suken a hromádek
hebkých kožešin a odspěchala tu novinu o dceřině náhlé změně sdělit manželovi Bogislavovi.
Ten si dosud hověl na lůžku, podepřený polštáři, a usrkával svařené víno. Včerejší hostina se protáhla dlouho do noci a on se dosud pořádně neprobral z krátkého spánku.
Elisabetiným novinkám o dceřině proměně se od srdce zasmál. „Vsadím se, že se za tím skrývá některý z urozených mladíků na krakovském dvoře!“ prohlásil pobaveně. „Určitě na ní spočinul pohledem plným zalíbení a naše Alžběta si uvědomila, že by o sebe měla víc dbát. To proto ta náhlá proměna! Ale je to jen dobře. Snad se konečně začne chovat jako jemná urozená dáma, jako ty, má drahá!“
Bogislavovi zaplála v očích vášnivá jiskra. Jeho choť už ji dobře znala. Manželská objetí po ní požadoval často, jistě častěji, než se v počestném manželství slušelo. Byl vášnivý a divoký a nezřídka jí připadal živočišný. Bral si, po čem zatoužil, a na souhlas se jí neptal.
Poddala se mu pokaždé a neodmítla ho ani nyní. Jen pevně semkla víčka, když ji při ohnivém polibku zašimral jeho vous a přitom ji ovanul dech prosycený nakyslým pachem vína.
Občas v ní i tak dokázal probudit vášeň, ale dnes se mu to nepodařilo. Uvítala, že to milování bylo krátké a že Bogislav pak rychle usnul.
„Musím Alžbětě pomoct s přípravami,“ zašeptala, i když ji manžel už nemohl slyšet.
A pak raději spěšně vyklouzla z lůžka.
Alžběta proplula hodovní síní královského hradu Wawel a usedla na jedno z čestných míst u tabule, nedaleko dědečka Kazimíra.
Usmál se na ni a pokynul jí na pozdrav. Svou vnučku měl rád. Vysoká a urostlá Alžběta se mu líbila. Považoval ji za ztepilou
a těšilo ho, že se vůbec nepodobala bledničkovým dámám od královského dvora. A přesto si nyní při pohledu na milovanou vnučku povzdychl.
Škoda, že nemám vnuka, když mi ani jedna z manželek neporodila syna, pomyslel si zklamaně.
Čtyřikrát se oženil, ale všechny manželky mu daly pouze dcery, celkem pět jich bylo, následníka trůnu však ani jediného. Možná proto se nyní cítil tak ohrožen mocným sousedem Karlem IV. Kdybych měl syna, bylo by všechno jiné! napadlo ho jako vždy.
K čemu mi ta čtyři manželství vlastně byla? pokračoval v neradostných úvahách, náladu náhle pokaženou. Rychle se natáhl po zlatém poháru a pořádně si z něj lokl vína.
Alžběta dědečkovi úsměv oplatila. I ona ho měla upřímně ráda, nepřestával jí však tak trochu nahánět strach. Jeho vysoká, mohutná postava vzbuzovala respekt, stejně jako bohatý nakadeřený vous, který mu spadal na širokou hruď. Zemi vládl pevnou rukou a totéž platilo i o jeho rodině.
Alžběta se nenápadně rozhlédla po přítomných. Nedokázala se přitom zbavit pocitu, že se na ni všichni dívají. Její vstup do hodovní síně byl triumfální, protože si byla po dlouhé době jistá sama sebou. Komorné dokázaly zázraky.
Vlečku dlouhého purpurového šatu, lemovanou hermelínem, měla tak dlouhou, že ji musela nést jedna z dvorních dam. Nařasená látka živůtku zvýraznila Alžbětina plná ňadra a oblé boky, pas se však zdál útlý. Plavé vlasy si nakonec nechala rozpuštěné.
Komorná jí je sčesala dozadu, takže jí spadaly na záda. Jen několik pramenů jí splývalo kolem malých uší a pozměnilo tak ovál její tváře. Přesně tak, jak to tvrdila matka.
Nevtíravé líčení dalo vyniknout Alžbětiným velkým očím a bílý pudr zakryl zdravě ruměné tváře, které se u dvora příliš nenosily, i když se Kazimírovi líbily víc než ty vybledlé.
Alžběta měla poprvé v životě pocit, že je půvabná. Neuniklo jí, že na ní nejeden ze šlechticů spočinul obdivným pohledem.
Mezi nimi i Lucien.
Usmála se na něj, ale jen krátce, jak se to slušelo, a potom rychle sklopila oči.
Elisabet, která bedlivě sledovala každý dceřin krok, stiskla
Bogislavovi pevně ruku, naklonila se k němu a zašeptala: „Snad se z naší Alžběty přece jen stane jemná dáma, a ne lovčí nebo lučištník!“
Bogislav přikývl a spokojeně se usmál.
Jídla se Alžběta sotva dotkla, přestože byly vybrané chody chutné. Nemohla se dočkat, až hudba konečně spustí k tanci.
Byla si jistá, že ji Lucien vyzve do kola. Jaké to asi bude, dotýkat se jeho ruky, dívat se mu zblízka do tváře?
Lucien ji však k tanci nevyzval, a tak se ocitla v kole pouze s nudnými tanečníky, kteří považovali za povinnost zatančit si s vnučkou mocného krále Kazimíra.
Zklamané Alžběty se zmocnila lítost. Marně se Luciena snažila vyhledat pohledem mezi hosty v hodovní síni – zdálo se, že se kamsi vytratil.
A ona si přitom od dnešního večera tolik slibovala!
Uvítala, když hodokvas skončil, a jen co to etiketa dovolila, mezi prvními opustila hodovní síň.
Dny v krakovském hradě Wawel, v němž se konala většina jednání a kde Bogislav s rodinou po dobu tohoto důležitého sněmování přebýval, rychle ubíhaly. Alžbětě často připadalo, že se ženou překotně vpřed stejně jako vody řeky Visly obtékající starobylé sídlo polských vladařů. Do návratu domů do Pomořanska zbývaly už pouhé dva dny.
Alžběta si zoufala. Nyní si byla jistá, že se do Luciena zamilovala, přestože ho od onoho prvního setkání zahlédla pouze několikrát, a pokaždé jen krátce. Nenaskytla se jim jediná vhodná
chvíle k setkání nebo k tomu, aby spolu promluvili, ačkoli i on přebýval ve Wawelu. Nevyhýbal se jí, v to věřila. Musela mu bránit důležitá jednání, jež na hradě probíhala a jichž se musel účastnit.
O to víc ji svou nedostupností přitahoval, o to víc o něm snila.
Jenom jednou jedinkrát ho spatřila o trochu déle než na letmý okamžik, ovšem Lucien o tom neměl ani tušení. Tváře jí při té vzpomínce znachověly.
Stalo se to jedné noci.
Spánek se jí tehdy opět vyhýbal, protože se strachovala, že z Krakova odjede, aniž by s Lucienem promluvila jediné slůvko.
Nakonec místo převalování na lůžku vstala a přistoupila k oknu, z něhož vedl výhled na vnitřní hradní nádvoří. V protějším okně přitom zahlédla matné světlo.
Možná ani tam někdo nemůže usnout, napadlo ji. A třeba tam ten neznámý sní o lásce, stejně jako ona sama.
Vykročila na balkon a pozorněji se zahleděla do protějšího okna. Vedlo do nevelké komnaty. Sporé světlo svícnu tam dopadalo na křeslo a psací stůl plný listin. Vtom se do křesla usadil
Lucien. Ze zásuvky vytáhl čistý pergamen, sklonil se nad ním a pustil se do psaní.
Alžběta nedokázala odtrhnout pohled od jeho tváře, kterou osvětlovaly ospale poblikávající svíce.
Lucien, který zřejmě dokončoval zápis z nějakého jednání, na okamžik odložil brk, promnul si unavené oči a zahleděl se do tmy za oknem.
Co když mě zahlédne? polekala se Alžběta a rychle se vrátila do ložnice. Teprve za dlouhou chvíli se odvážila opět pohlédnout z okna. Zlatavý obdélník osvětleného okna naproti však už zmizel.
Často pak postávala u okna a Luciena vyhlížela, ale ten zážitek z nedávné noci už se nikdy neopakoval. Dnešek nebyl výjimkou, ale nakonec ji zírání na protější palác unavilo, a tak přešla
k oknu, z něhož měla výhled na Vislu. Zahleděla se na lesklou
říční hladinu, která se ve slunci třpytila jako stříbrná stuha táhnoucí se mezi zelenými loukami.
Třeba už Luciena nikdy neuvidím, napadlo ji znovu. Třeba nám je osudem dopřáno pouze pár letmých setkání. Ale nikdy nebudu milovat nikoho jiného! umínila si. A až odjedu, půjdu životem s jeho obrazem v srdci. Zůstane v něm navždy.
Věděla, že ji jednou provdají za nějakou politicky výhodnou partii. Bude to diplomaticky dojednaný sňatek, zcela formální a bez lásky. Bude to manželství pouze z rozumu.
Ji ale bude životem navždy provázet vzpomínka na Luciena, na lásku, jakou člověk potká jednou jedinkrát.
A tu jí nikdo nevezme.
Opět se zahleděla na řeku, která se v ohbí pod hradem rozlévala do šíře. Náhle se zatoužila rozběhnout dolů na říční břeh a ponořit se do vody. Být doma, té touze by se poddala, protože byla dobrá plavkyně a nevyhýbala se ani koupelím v moři.
Ale tady se to jaksi neslušelo. Co kdyby ji zahlédl někdo z dvořanů, třeba Lucien?
Mimoto nebrala na lehkou váhu ani pověst o wawelském draku, kterou jí jednou vyprávěla chůva. Drak prý kdysi sídlil někde pod hradem a měl políčeno na zdejší princezny. A možná tam sídlí dodnes.
Co když je na té báji něco pravdy?
Ach, a i kdyby bylo! Ona má přece pro strach uděláno!
Alžběta přestala váhat. Lákání řeky neodolala. Vyběhla z komnaty, zamířila k širokému schodišti a ve chvíli už spěchala přes nádvoří k brance vedoucí na stezku svažující se prudce k řece.
Nedbala na to, že se jí šat z jemného hedvábí co chvíli zachytil o některý z nízkých trnitých keřů, kterými byla stráň porostlá. Zakrátko stanula na písčitém břehu Visly. Zvolna se podél něj vydala a vyhýbala se přitom velkým trsům ostřice, která písek prorůstala.