KAPITOLA 1
PAŘÍŽ
10. dubna 1958
Letadlo Air France z Mnichova prorazilo mraky nad Île-de-France a za kulatým okénkem se otevřel úchvatný pohled na pole a louky. Z této výšky vypadaly vesnice se statky namačkanými neuvěřitelně blízko sebe malinké jako ze stavebnice s domečky na hraní. Letoun strmě zatočil a vynořila se metropole, impozantní světlé budovy s břidlicovými střechami, zeleň kolem některých z nich a panoráma města protnuté tmavým, třpytivým pásem vody. I z této dálky a navzdory pošmournému počasí se dala tušit zvláštní atmosféra, o které se po desetiletí zpívá v americké písni Duben v Paříži. Zdálo se, že kouzlo jara na cestovatele už netrpělivě čeká a jako téměř všichni cestující snila i Rosemarie Albachová o kávě pod rozkvetlými stromy, sladké vůni měsíce dubna a vlahé bríze, jež ji zavine do svého objetí.
S pobrukováním jakési melodie se odtrhla od kouzelného pohledu a podívala se na sebe do zrcátka malé pudřenky. Letěla do Paříže pracovně, krása francouzského hlavního města a přísliby jara představovaly jen příjemný bonus navíc. Nic víc než kulisa
pro mladou ženu, v devatenácti vlastně ještě dívku, která byla všude středem pozornosti. Vyžadovalo to perfektní zevnějšek, a ten měla. Husté hnědé vlasy se díky vydatné dávce laku ani nehnuly a účes vypadal stejně, jako když vyšla před odletem z kadeřnictví. Řasenka se nerozmazala a rty si přejela rtěnkou po jídle v letadle. Krátce si přepudrovala nos a pak uklidila líčidla zpátky do kabelky. Když opět vyhlédla z okénka, ještě si stále potichu prozpěvovala. Letecké snímky velkoměsta vystřídalo idylické okolí letiště Orly. Nezastavěné oblasti byly rozsáhlejší, a pak se betonová dráha přiblížila, až se zdálo, že by si na ni mohl člověk sáhnout. Kdybych nebyla zvyklá létat, dostala bych nejpozději teď příšerný strach z nouzového přistání, pomyslela si Romy.
Letadlo s prudkým otřesem dosedlo. I když měla bezpečnostní pás utažený, vymrštila se horní polovina jejího těla v důsledku brzdného účinku dopředu a pak zase zpátky na měkce polstrované opěradlo. Romy cítila, jak se jí v žaludku zvedly bublinky šampaňského, a přála si, aby se bývala vzdala druhé skleničky, která se podávala v první třídě.
Alkohol jí pomohl se alespoň do určité míry uvolnit, což nutně potřebovala. Jakmile dorazí do Orly, čeká ji veřejné seznámení s novým filmovým partnerem. Setkání se zúčastní hlavní představitelé francouzského tisku, bude se muset usmívat a předstírat, že přistání ve Francii bylo mnohem příjemnější než ve skutečnosti. Sekt zpravidla v podobných situacích pomohl, stejně jako občas v šatně ateliéru nebo v zákulisí studia, ale pokud ho vypila trochu víc, než měla, dosáhla pravého opaku. Proč se jen víc nebrzdila!
Teď už jí vůbec nebylo do zpěvu a melodie jí zamrzla na rtech.
„Pilot mohl přistát trochu citlivěji,“ vyjádřila se matka sedící vedle ní.
„Bienvenue à Paris,“ ozval se z reproduktorů na palubě hlas stevardky. „Vítejte v Paříži. Dnes je bohužel velmi chladno, z věže máme informaci, že teplota nevystoupila ani na šest stupňů Celsia. Nezapomeňte si v letadle kabáty.“
Takže adié, líbezné jarní pocity, pomyslela si Romy. Dobře že se v Paříži zdrží jen chvilku a už zítra odletí na dovolenou na Ibizu. Tam by mělo být slunečno a teploty budou určitě příjemnější. Přečte si nový scénář a příležitostně začne přemýšlet o své roli, ale jinak na veškerou práci a všechno, co je s ní spojeno, zapomene. Ta myšlenka ji zahřála skoro víc než stříbřitě šedý persián, který letuška vyndala ze šatny a teď jí ho podávala.
„Usmívej se, dítě,“ připomněla jí matka. Vstala a přehodila si přes kabátek kostýmu norkovou štólu. „Stále se usmívej.“
Romyin neradostný výraz se téměř automaticky proměnil v profesionální, zářivý úsměv. Přesto zamumlala: „Nemám na tuhle show vůbec náladu.“ Přesně řečeno uvítací ceremonie na letišti z duše nenáviděla. Byly určené jen a jen tisku a pro něj musela předstírat, že cestování miluje, případně měla vypadat, jako by přiletěla na obláčku s andělem – ve své nebeské verzi stvořené pozemskou vizážistkou.
„Samozřejmě se na všechno těšíš. Kvůli téhle schůzce jsme v Paříži, jinak jsme mohly zůstat doma.“
„Jistě, mami.“ Ať se sebevíc snažila nedat na sobě nic znát, její odpověď vyzněla jako hluboký povzdech.
Scéna, kterou Romy viděla, když vystupovala z letadla, jí bohužel náladu nezvedla. Počasí se ani zdaleka nedalo nazvat jarním a bylo přesně tak šedivé a chladné, jak ohlásila letuška. Místo aby nastoupila do jedné z limuzín stojících kousek od letadla na rolovací ploše a rychle se odjela schovat před zimou někam do tepla, očekávalo se od ní, že se bude pohybovat, jako by jí mrazivé teploty ani v nejmenším nevadily. Zvolna, zářivě, s šarmem a určitou nedotknutelností. Má být manekýnou na přehlídkovém molu, nebo dokonce císařovnou kráčející k trůnu. A tenhle obor ona dobře zvládala.
Dole u výstupních schůdků čekala skupina fotografů, a jakmile se Romy objevila ve dveřích letadla, začali šermovat fotoaparáty a divoce cvakat. Na druhé straně schodů, ani ne metr od reportérů, zaujali pozice čtyři muži, z nichž dva drželi v ruce květiny, míněné pravděpodobně jako dekorativní pozdrav na uvítanou pro ni a její matku. S producentem Michelem Safrou a režisérem Pierrem Gaspardem-Huitem se Romy již setkala, ale oba mladé muže vedle nich ještě nikdy neviděla. Zaručeně to měli být její partneři v plánovaném filmu, kvůli kterému se konalo tohle představení. Jednomu z nich bylo něco přes dvacet, měl tmavé vlasy a přátelskou tvář. V obchodním outfitu působil sebevědomě a atraktivně a – což zhodnotila jako to nejdůležitější – mnohem méně afektovaně než ten chlap vedle něj.
„Panebože, to je teda divnej týpek,“ ujelo jí.
Muž, kterého okomentovala, jí připadal na Francouze hodně vysoký a očividně nebyl o moc starší než ona. Měl tak sličnou tvář, jako by v ní ožil obličej antické bysty Eróta, jeho tmavomodré oči v šedém denním světle fialkově zářily a lesk černých vlasů připomínal čínský lak. Napjaté držení svědčilo o vytrénovaném těle, černý oblek pod rozepnutým kabátem mu bezvadně seděl, bílá košile a tmavá kravata ideálně ladily. Na mladíkovi jeho věku však bezchybné oblečení působilo nepřirozeně, každopádně pro tuto příležitost nevhodně elegantně. V ruce svíral kytici rudých růží s dlouhými stonky. Všeho krásného na něm bylo až moc, aby to mohla být pravda. Jako by někdo vytvořil čísi přehnanou kopii, nadmíru perfektně naaranžovanou atrapu originálu, který by Romy pravděpodobně považovala za stejně nezajímavý jako toho, kdo na ni čekal.
Zjevně se jí nepodařilo zcela skrýt zděšení nad uvítacím výborem, protože matka znovu zašeptala: „Usmívej se! Nezapomeň se usmívat, ať se děje cokoliv.“
„Je to všechno tak trapné,“ procedila Romy skrz zaťaté zuby.
Michel Safra, prostě gentleman ze staré školy, pozdravil podle pravidel nejprve Magdu Schneiderovou. Předal jí kytici se slovy: „Bonjour, Madame, bienvenue à Paris!“ Po krátké pauze, během níž všichni setrvali ve svých pozicích, aby poskytli zástupcům tisku dostatek příležitostí k fotografování, se obrátil k Romy a matku přenechal režisérovi: „Vítejte v Paříži, mademoiselle. Mohu vám představit vašeho filmového partnera? To je Alain Delon.“
„Bonjour,“ zamumlal a s velkým, poněkud teatrálním gestem položil růže Romy do náručí.
Spouště fotoaparátů cvakaly rychlostí kulometů.
Romy k sobě přitiskla květiny, vděčná, že si oblékla kožich, přes který necítila trny.
„Mademoiselle…!“ zavolal na ni reportér, takže mu věnovala pohled do objektivu.
„Souriez s’il vous plaît!“ ozvalo se z dalších úst.
A Romy se na rozkaz znovu usmála. Jako pes, který si poslušně „sedá“ a „lehá“, pomyslela si.
„Mademoiselle Schneider, monsieur Delon, merci de vous rapprocher…!“ křičel další fotograf. Tentokrát Romy nerozuměla ani slovo. Její školní francouzština nestačila na jemné rozlišení povelů. Alain Delon se k ní naklonil. Romy nejprve zaregistrovala, že je nejméně o deset centimetrů vyšší než ona. Měřila jen metr šedesát dva, ale měla lodičky na vysokém podpatku. Vzápětí v ní blízkost cizího mladého muže vyvolala nepříjemný pocit.
Jeho voda po holení jí stoupla do nosu. I s ní to přehnal. Už se od něj chtěla vzdálit, když se k nim obrátil druhý muž, který na ni čekal, a požádal ji německy s francouzským přízvukem: „Fotografové chtějí, abyste stáli blíž u sebe. Udělejte jim tu laskavost, mademoiselle. Jsem Jean-Claude Brialy, Alainův přítel, hraju ve vašem novém filmu vedlejší roli.“
Proč nemůže být jejím novým filmovým partnerem tenhle sympaťák? Navíc by se s ním domluvila, zatímco Alain Delon se vůbec neodváží otevřít pusu.
„Do you speak English?“ zeptala se krasavce a přitom se rozzářeně dívala do kamer, jako by se do toho nepříjemného chlapa okamžitě zamilovala.
„A little bit,“ odpověděl jazykem znějícím spíš jako francouzština než řeč, od níž si Romy slibovala, že by se jí mohli dorozumět. Navíc z něj cítila jakousi nadřazenost, která ji odpuzovala.
Pravděpodobně měla štěstí, že se snížil k tomu, aby s ní vůbec promluvil. Přitom to je nýmand. Nikdo nezná Alaina Delona. Právě proto chtějí, aby hrál s ní. To její jméno přitahuje jako magnet, ne jeho. Ale proč se proboha produkce rozhodla zrovna pro tohohle otravu? Proč matka, vždycky přezkoumávající všechny její filmové partnery zprava a zleva, s výběrem souhlasila? Proč se ona, Romy, dala vůbec přemluvit, aby roli přijala? Vždyť Magda Schneiderová ji před pětadvaceti lety zahrála naprosto skvěle. Řetězec špatných rozhodnutí způsobil, že teď stojí na rolovací ploše letiště Orly vedle hezouna, který jí připadá víc než zbytečný. A jí nic nepomůže. Prostě strašná situace. Producent se několika slovy obrátil na novináře, ale Romy neposlouchala, ponořená do svého neštěstí a zároveň poháněná ctižádostí udělat co nejlepší dojem. Safra zřejmě požádal reportéry o pochopení, že doba pro focení skončila, protože dámy je nyní třeba odvézt do hotelu. Zástupci francouzských médií se sice s reptáním, ale přece jen stáhli. Romy si všimla, že matka, která se bavila s Pierrem Gaspardem-Huitem, vykročila k prvnímu citroënu. V chůzi se ohlédla přes rameno a povzbudivě na ni kývla. Alain Delon pochopil a konečně od Romy poodstoupil. Ceremoniál pro tisk skončil. Nejhorší minuty po příjezdu má za sebou.
Zhluboka se nadechla a vydechla. S překvapením zjistila, že
vzduch provoněný deštěm v ní skutečně vyvolává pocit opěvovaného pařížského dubna, přestože je studený. Udělalo jí dobře naplnit si jím plíce.
Alespoň že růže v tomhle ročním období nevoní tak intenzivně jako v létě. Kytice v náručí ji obtěžovala. Rozhlédla se, zda by nenašla někoho, kdo by ji od ní mohl převzít. Ale pozorná rekvizitářka obstarávající podobné úkoly ve studiu u schodů do letadla nebyla.
Protože nikoho jiného vhodného neviděla a on pořád stál poblíž ní, podala květiny zase jemu. Alain Delon byl příliš zmatený, aby po nich nesáhl.
Když šla k autu, které na ně čekalo, slyšela ho za svými zády poznamenat: „Kdo si myslí, že je? To má být světová hvězda? Brigitte Bardotová je světová hvězda – ale Romy Schneiderová?“
Bohužel pro svůj výpad použil slovní zásobu, kterou se Romy našprtala na internátu augustiniánských jeptišek na zámku Goldenstein v Salcbursku.
KAPITOLA 2
Monsieur Delon se nepochybně mýlil. Romy Schneiderová je světová hvězda. Například ve Španělsku běžel její film Mládí královny Viktorie v největších kinech téměř rok. Loni v lednu procestovala v rámci propagačního turné k příběhu o mladé královně Viktorii Spojené státy a okusila chuť slávy i v zámoří. V New Yorku a Los Angeles vystupovala v osmi živých televizních pořadech, pětkrát mluvila v rádiu, poskytla rozhovory bezpočtu sloupkařů a novinářů z tištěných médií a pózovala spoustě fotografů, až ji z toho bolely svaly od nepřetržitého úsměvu. Navštívila ples Opery na Manhattanu a natočila zkušební snímky pro Metro Goldwyn Mayer v Hollywoodu. V neposlední řadě kvůli časovému posunu se nemohla zbavit únavy, ale vzrušení ji udržovalo v napětí. Všechno jí připadalo neuvěřitelně velkolepé.
Přestože rodiče byli filmoví herci, Romy až do čtrnácti neznala svět před ani za kamerou. Jí uctívaný, ovšem doma většinou nepřítomný otec Wolf Albach-Retty opustil mami, ji i dvouletého bratra, když jí bylo pět. Potom ho viděla ještě řidčeji.
Magda Schneiderová se snažila o rodinu postarat, ale musela pracovat, a proto tu mohla být pro Rosemarie a Wolfa-Dietera pouze o prázdninách. Velmi silný vztah měla Romy k prarodičům Schneiderovým, středostavovským augsburským občanům.
Dědeček pracoval jako instalatér a babička byla v domácnosti. Aby mohli pečovat o vnučku, přestěhovali se do venkovského domu Magdy Schneiderové Mariengrund v Schönau u Berchtesgadenu. Romy díky nim prožila dětství daleko od pracovního světa rodičů. Jako teenager znala filmy jen z návštěv kina v Salcburku, které občas povolily jeptišky na internátu, a byla nadšenou členkou divadelního souboru. Vystupovat na školním jevišti pro ni hodně znamenalo a tajně snila o povolání herečky.
Přemýšlela však také o tom, že se vyučí nějakému uměleckému řemeslu, protože milovala a také mistrně zvládala malování talířů. Těmito vlastnoručně vyrobenými díly neustále obdarovávala všechny členy rodiny.
Její život se úplně změnil dva dny po čtrnáctých narozeninách, kdy vyrazila s mami na nákupy do Mnichova. To už byla matka vdaná za bohatého kolínského restauratéra Hanse Herberta Blatzheima, což znamenalo, že o rodinných záležitostech začal rozhodovat cizí člověk. Romy přijala nevlastního otce zcela pragmaticky, a dokonce mu říkala daddy, i když se s ním odteď musela dělit o beztak dost omezenou matčinu pozornost.
Potom však nastal nejintenzivnější společný čas matky a dcery, který by si Romy předtím nedokázala ani ve snu představit.
Začal dost neobvyklým čajem v sále noblesního hotelu Bayerischer Hof.
Poprvé ji maminka vzala do takového luxusního podniku, a navíc na schůzku s režisérem Hansem Deppem, s nímž Magda
Schneiderová spolupracovala na novém projektu. Tehdy také Romy prvně potkala muže z uměleckého prostředí rodičů, což pro ni bylo samozřejmě obzvlášť vzrušující. Ale zatímco se dospělí bavili o obsazení Magdiny dcery do filmu Šeříky až bílé začnou kvést, kroužily Romyiny myšlenky kolem přijímacích zkoušek na uměleckořemeslnou školu. Teprve když zaslechla své jméno, pochopila, o kom matka v souvislosti s rolí mluví. Zkušební snímky v bavorském Hollywoodu Geiselgasteigu, potom další v Západním Berlíně. A tak se Romy stala filmovou herečkou, aniž by studovala herectví. Hned na začátku šlo všechno překvapivě snadno. Měla dobrou paměť, rychle se naučila text, ukázněně se řídila pokyny režiséra, kameramana a osvětlovače a hrála vlastně sama sebe – hezkou mladou dívku, naprosto přirozenou a okouzlující svým srdečným, hřejivým šarmem.
Nikdo nepočítal s jejím úspěchem, a už vůbec ne Romy sama. Všechny zúčastněné překvapila bouře nadšení, kterou vyvolala mladá anglická královna Viktorie, její první hlavní role. Další rok následoval trhák Sissi, kdy už Romy Schneiderová platila za celebritu v Německu a Rakousku a brzy se jí měla stát i v mnoha dalších zemích. Když cestovala z letiště Orly do hotelu George V. v 8. pařížském obvodu po boku matky, řadila se k nejpopulárnějším mladým filmovým divám na světě. Právě proto ji Michel Safra angažoval, i když to její budoucí francouzský kolega viděl jinak.
„Jak jste vlastně přišli na toho Alaina Delona?“ Romy si při pomyšlení na namachrovaného chlápka povzdechla. Pravděpodobně jel do města jiným autem. Nebo metrem. Nevěděla.
„Vybral si ho tvůj režisér,“ vysvětlovala jí trpělivě matka.
„Já jsem se podívala na zkušební snímky a pak jsem se připojila k názoru Pierra Gasparda-Huita. Alain Delon je zcela neznámý, což vidím jako předpoklad pro spolupráci s tebou, a jemu to moc sluší, zejména v uniformě, kterou nosí v roli poručíka Lobheimera. Kromě toho mi připadá dost talentovaný.“
„Talentovaný?“ zopakovala Romy suše. „A v čem prosím tě?“
Magda ji láskyplně pohladila po ruce. „Talentovaný jako herec samozřejmě. Nezoufej, počkej a uvidíš.“
Trpělivost nepatřila právě k Romyiným silným stránkám. Věděla však také, že na tom rozhodnutí nemůže nic změnit.
Přesto si postěžovala: „Jaký to má smysl být filmovou hvězdou, když nemůžu mluvit do přidělování rolí?“
„Já na to mám právo na základě smlouvy,“ namítla Magda, jenže Romy neposlouchala a dál bědovala: „Přála bych si, abych se prosadila a mohla zase hrát s Horstem Buchholzem. Víš, jak mě natáčení s ním bavilo.“
Ve chvíli, kdy dořekla větu, si uvědomila, že začít mluvit o téhle mladé německé hvězdě byla chyba.
Horst Buchholz pro ni představoval světlý bod všedního natáčecího dne, stejně jako na začátku její kariéry mladý vídeňský asistent režie Hermann Leitner, do něhož se zamilovala při natáčení Mládí královny Viktorie. Samozřejmě že z toho nebylo víc než neškodné horování, protože bez mami neudělala ani
krok. Potom se na filmovém plese v Mnichově setkala s rakouským lyžařem Tonim Sailerem. Přestože byl několikanásobným mistrem světa a olympijským vítězem, pohyboval se ve vybrané společnosti slavných lidí, kterou Romy brala jako samozřejmost, hodně neohrabaně. Naštěstí rozuměla jeho drsnému tyrolskému přízvuku, což znamenalo, že si spolu celý večer povídali, smáli se a užili si spoustu legrace. Další den se sešli na obědě – i s maminkou – a bylo po flirtování.
S Horstem Buchholzem se to vyvíjelo jinak. Byli partnery ve dvou filmech, takže strávili hodně společného času a vzdor matčině přítomnosti se mohli spřátelit. Berlíňan na ni zapůsobil svým původem. Pocházel z dělnického prostředí v Neuköllnu, pro ni cizího světa, a proto také nebyl tak přizpůsobivý a dobře vychovaný jako ona. Vypadal skvěle a připadal jí zajímavý ve všech ohledech. Romy v něm viděla revolucionáře, který jde odvážně a sebevědomě za svým cílem stát se mezinárodní hvězdou. V Německu ho po jeho hlavní roli v Chuligánech znali prakticky všichni a většinou ho uctívali jako německého Jamese Deana. Jeho podprahová divokost fascinovala Romy mnohem víc než uhlazený vzhled namyšleného hezouna Alaina Delona. Nakonec právě z toho mezi nimi vznikl problém. Hotte, jak mu
říkali jeho rodina a přátelé, ji obvinil, že mu nerozumí, protože má úplně jiné kořeny…
„Horst Buchholz nepřicházel v úvahu,“ přerušila Magda její myšlenky, a přitom nebylo jasné, jakou jeho roli má na mysli.
Ať tak či onak, Romy to všechno tak úplně nechápala. Dívala se tedy mlčky z okna. Vysoké měšťanské křídově bílé domy
14. obvodu vystřídaly noblesnější budovy 7. obvodu. V dálce se nad scénou tyčila zlatá kopule Invalidovny a Romy věděla, že brzy uvidí na druhé straně Eiffelovu věž a projede kolem ní. Znala cestu z letiště směrem na Champs-Élysées a od první
návštěvy Paříže před dvěma lety si ji pokaždé vychutnávala.
„Byl tam také mladý Angličan Roger Moore. Třicátník, pro tebe však moc starý. Alain Delon je atraktivní, o tři roky starší než ty, přesně to, co film potřebuje.“
Delon je pravděpodobně miláčkem každé tchyně, pomyslela si Romy. Nudnej patron.
Nahlas, i když pořád ještě mrzutě, namítla: „S tím Angličanem bych si mohla aspoň popovídat.“
„Máš mnohem lepší angličtinu, to ano. Ale tvoje školní francouzština taky není marná.“
„Ano, mami,“ přisvědčila Romy rezignovaně. Co jiného taky může říct? Přitiskla nos na sklo a dívala se ven. Jeli kolem úctyhodných zdí École militaire a poté kolem Eiffelovy věže a po Pont d’Iéna přes Seinu. Začalo pršet. Po skle stékaly jemné proužky vody, zatímco Romy snila o jarních pařížských pocitech.
Ty zde zažila před rokem při natáčení s Horstem Buchholzem a zamilovala se nejen do tohoto města. Nečekala, že její návrat bude tak smutný.