1. ČÁST
1. Radek
Radek Novotný se podíval z okna, za kterým drobně pršelo. Vypnul počítač, zvedl se a oblékl si černý zimní kabát. Tohle počasí miloval. Těšil se, až vyjde z vytopené budovy a nadechne se chladného vzduchu. Myslel na to, až tu novinku řekne Evě. Prošel potemnělými chodbami. Rozloučil se s vrátným. Popřál mu hezký večer, řekl to tónem, jako by na tom záleželo, jako by jeho slova byla něčím více než slovy jeho kolegů. Vyrazil do toho marastu.
Chvíli přemýšlel nad tím, že by jel domů městským autobusem, který mu stavěl kousek od domu, na rohu u večerky, ale pak se rozhodl jít pěšky, ponořit se do města. Procházel okolo trafiky, ze které právě vyšel mladý muž, skoro ještě chlapec, a Radka napadlo, jestli ví, jak tohle město funguje, kdo ho vede, nebo spíše kdo ho povede, jestli ho zajímá místní dění, jestli ho napadá, kdo stojí za tím vším, co se tady mění, opravuje, chodníky, po kterých chodí, kašna, u které si stoupne a zapálí si.
„Že jsi nešel v tomhle počasí pěšky?“ zvolala na něj jeho žena, sotva odemkl dveře. Hodila právě na pánev plátky marinovaného masa. Radek si všiml, že byla ten den u kadeřnice. Obejmul Evu zezadu a šeptl jí, že jí to sluší. Jen se pousmála a provokativně jej odstrčila.
„Kde je Pavlínka?“ zeptal se.
„Spí. Bylo jí špatně.“
„Nejedla?“
„Ne.“
„A bude zítra doma?“
„Už jsem psala šéfový, budu pracovat z domova.“
„Však to ten váš plátek přežije.“
Eva se opřela o plotnu a lehce si vyhrnula sukni. „Nemám kalhotky.“
„Zákusek před večeří.“
Eva se zasmála. „Nejdříve se najíme,“ odsunula jej.
„Mám novinu.“
„A jakou? Že bych o tom napsala do toho našeho plátku.“
„To si piš. Naše sdružení mě chce za lídra kandidátky.“
„Tebe, jo?“
„Mě, no,“ jeho hraná pýcha přišla Evě roztomilá. Zasmála se. Ale po chvíli zvážněla.
„Není to od nich nějaká habaďůra? Bez urážky, ale vždyť nejsi ani místostarosta. Děláš dobře to, co děláš, ale…“
Radek lehce popošlápl. Promnul si rty. Přimhouřil oči. Rozpačitě si pravou rukou sáhl do vlasů. V tu chvíli vypadal jako šelma, co chce zaútočit, ale vyčkává, protože moc dobře ví, že je soupeř rychlejší. Prozatím.
Usmál se taky. „Starat se o investice a hospodaření je už skoro jako to celý vést.“
„Dobře, já se jen bojím, aby tě nechtěli jenom využít, pro tvou krásnou tvářičku, nevinnou,“ řekla laškovně.
„Prostě mě podpoř,“ objal ji.
Eva ho jemně odstrčila. „Nemyslím to zle, když to tak cítíš, když víš, co děláš, jsem tu pro tebe.“
Radek ji chytil za obě ruce. „Nejsme zase tak velký město.“
„Může klidně spadnout,“ rýpla si. „Mám nápady. A fakt dobrý.“
Otočila se ke kuchyňské lince a začala krájet bagetu. „To teď budu paní starostová. Nebude to střet zájmů?“
„Prosím tě, ten váš bulvár…“
„No právě, si vezmu na paškál všechny vaše milenky.“
Radek si sedl ke stolu a nalil si sklenici vody, Eva se uchechtla. „Dáme si snad víno, ne? Pane starosto.“
„Ještě to není jistý.“
Eva pokrčila rameny. „Otevři nějaký, jo?“
Radek si stoupl a vytáhl láhev bílého vína z lednice.
„To červený,“ zarazila jej žena a podívala se z okna. „Ještě je zima, ale brzy začne jaro, ty můj starosto.“
„Evičko, já vím, jak to budu dělat, vím, co chci změnit.“
Jeho žena se opřela o radiátor. I ona se dívala jako šelma, ale sebejistěji.
„Mně stačí, že jsi tam, kde jsi. Proč chceš víc?“
Pousmál se. „Copak ti to nebude imponovat? Že budu starostou?“
Založila si ruce přes prsa. „Já si tě nebrala pro žádné velké skutky, ale že tě mám ráda. Jsi hodný.“
„To já si tě bral proto, že jsi taková dračice v tom velkým světě žurnalistiky,“ snažil se, aby to znělo vtipně, odlehčeně. Ale dost možná to znělo tak, jak to cítil. Útočně, soutěživě.
„Tak na vítězství,“ řekla nakonec a zvedla sklenici, kterou jí podal.
„Na tebe, jsi dnes mimořádně krásná,“ zalichotil jí.
Napila se vína, když se objevila ve dveřích kuchyně dcera. Stála tam zkroušeně, napůl dítě, napůl už dívka. Vzdorovitě vůči svému osudu, o kterém nic nevěděla. „Chce se mi blinkat,“ řekla Pavlína plačtivě.
„Miláčku můj,“ přihnala se k ní matka a odhrnula jí zpocenou ofinu z čela.
„Je mi zle,“ zaskuhrala a natáhla krk, jako by se snažila udržet zvratky v sobě, a pak je pustila, část na podlahu, část na matčiny tmavě modré šaty s bílým pruhem v pase a s mini stříbrnými hvězdičkami na rukávě, které nosívala často.
Radek odložil sklenici a vzal do ruky mobil. „Mám volat sanitku?“
„Starosto, spíš najdi černý uhlí,“ řekla mu posměšně jeho žena.
„Starosto?“ zopakovala Pavlína, která poodstoupila od té spouště, jako by si i přes velkou nevolnost uvědomovala, že se nechce umazat, že chce mít odstup od všeho, co se jí nelíbí. I od svých rodičů. Dívala se na svého otce nechápavě a snad možná i poprvé pohrdavě, i když měla zvratky okolo úst.
„Snad je to jen střevní chřipka,“ řekla Eva svému muži, když leželi později v manželské posteli.
„Myslíš, že by to mohlo být něco horšího?“
„No, hlavně aby nebyla v tom.“
„Prosím tě, Pavlínka? Vždyť je ještě dítě.“
Eva zhasla, i když Radek měl ještě otevřenou knihu. „To jsi zaspal dobu.“
„Nepřivolávej to,“ řekl do únorové tmy. Zvenku šlo tlumené světlo lampy, která stála na rohu, a oni měli až třetí dům v pořadí.
Eva si vzdychla. „To je asi to jediný, co na tomhle domě mám ráda. Že je v noci tma a ticho,“ řekla náhle.
„Já vím, jinak nejsi ráda, že v týhle barabizně po mým dědovi žiješ,“ doplnil ji.
Eva mlčela.
„A co ty?“ Podíval se na ni, v pološeru vypadala vznešeně. Stále měla otevřené oči a dívala se do potemnělé místnosti.
„Já?“
Otočil se na bok a pohladil ji po tváři. „Kdy se vykašleš na ten bulvár a začneš…“
„Já myslela, že tohle jsme si už vyjasnili. Dělat bulvár není o nic lehčí než seriózní noviny, jen to tak vypadá,“ skočila mu do řeči.
„Dobře,“ řekl a cítil se jako vítěz. Bude starostou, jeho žena, která tak touží po moci, bude mít vedle sebe starostu. Jestli to vyjde. Musí to vyjít. Co taky jiného. Jeho partaj to má jasně vyhraný, nemají konkurenci. Ví moc dobře, na co Eva naráží. Celé to vede Hynek, ctižádostivý konfliktní Hynek, který mu přenechal své místo na kandidátce. Ale Eva ani Hynek netuší, že Radek bude bojovat. Celá ta věc v něm vzbudila něco, o čem ani nevěděl, že v sobě má. Jestli bude starosta, jestli ho zvolí, bude tohle město vést poctivě a pracně. Vykašle se na Hynka.
Usnul až před rozbřeskem. Bylo čtvrteční únorové ráno. Čtvrteční únorová rána často zapadnou někam do hlubin zapomnění, bylo mu jedno, že se nevyspal. Není žádný výjimečný den. Dokonce se nabídl, že místo Evy zůstane s Pavlínkou doma. Eva to přijala, protože jí volal nadřízený, který potřeboval někoho, kdo bude stepovat před domem jednoho zpěváka obviněného ze znásilnění. Eva se vždy chytala příležitosti být nejlepší, ale nedokázala jít přes mrtvoly, a když slíbila, že Pavlínku samotnou nenechá, spolkla v sobě ctižádostivost. Radkův návrh ale s radostí přijala. Pavlínka se vzbudila půl hodiny poté, co její matka odjela. Radek jí uvařil černý čaj. Vypadala už trochu lépe. Nezvracela. Jen tiše vypila čaj a šla si zase lehnout. Bude to jen střevní chřipka, chlácholil se Radek. Vadilo mu pomyšlení na to, že by mohla být těhotná, že se jí takhle dotýkal nějaký muž. A překvapilo ho, jak to jeho žena s klidem řekla. Copak jí ta představa nevadí? Nebo, a to je dost
možné, do Pavlíny projektuje samu sebe, dost možná jí i závidí její mládí, nevidí v ní dítě, ale sokyni, krásnou sokyni. Do hrnce hodil kuřecí krky, které jeho žena měla v mrazáku vždy pro sichr, kdyby bylo potřeba udělat polévku. Toho si na ní cenil, jak je pro rodinu, jak vedle té tváře silné ženské, co chce jednou něco dokázat, má ještě jednu, opravdovější, silnější, hlubší.
Volal mu Hynek. Hynek byl stratég. Ten věděl, co chce. Věděl to vždy, celý ty čtyři roky počítal chyby politických soupeřů a čekal na to, až vymyslí, s čím přijdou oni. Jasně že má Eva pravdu, nejraději by to celé řídil Hynek. Kdyby neměl máslo na hlavě. Radek je bezchybný, krásný obrázek rodinného života. Kdyby měl Hynek jen milenky, šel by do toho, to mu každý odpustí, chlap si potřebuje povyrazit. Ale jeho problém byla prostořekost. Urazil spousty lidí. Na malém městě se to moc nenosí. Radek měl svatozář. Ale pletou se, pomyslel si, zase tak svatý není. A už vůbec není loutka, se kterou budou hrát, jak se jim zlíbí. Má velké plány. Chytne příležitost za pačesy. Vejde do dějin. Aspoň tohoto města.
„Chce to nějakou legendu. Po které lidi půjdou. Něco, co je magický a přitom vlastně strašně obyčejný.“
„Jako co?“
„Jako já nevím, že jsi zachraňoval místní koťátka.“
„To jsem nezachraňoval.“
V telefonu bylo slyšet posměšné zakašlání. „Chce to něco, co nebude působit násilně, ale chytne za srdce.“
„Mám nějaký nápady, víš, jak je ta ulice ke hřbitovu zanedbaná, co kdybychom se domluvili s nějakým květinářstvím, prostě my bychom opravili chodník a oni by si tam udělali stánek a pak…“
„Mám to, ty vole, mám to, ten hřbitov, ty přece bydlíš kousek, ne? Tam přece bydlel tvůj děda, to musíme prodat. Ten tvůj cit k rodině, děda, manželka, děti.“
„Mám jen jedno.“
„Počkej,
něco sepíšu. Zatím.“
Radek se díval z okna. Vysvitlo slunce. Tohle počasí neměl rád. Brzké jaro, falešné jako lísavá kočka, která si přišla pro jídlo. Miloval podzim. Voňavý, opravdový a laskavý ve své upřímnosti.
2.
Eva
Eva milovala jaro. V jakékoli podobě a v jakékoli fázi. Naděje. Síla. Energie. Tu vkládala do své rodiny, vždy ji popadla touha něco zasít na zahradě. Něco praktického. Nakrmit svou rodinu, kašlat na zbytek světa. Hrabat si jen na svém písečku. Vzít aspoň to málo, co se nabízí. Neměla tak špatný život. Neměla tak špatnou práci. Nevypadala špatně. Ale sem tam ji uvnitř něco polechtalo, něco se jí připomenulo. Že chtěla jiný život, že jí ujíždí vlak. Právě zasadila ředkvičky. Ředkvičky čistí tělo, říkávala její máma. Začal duben a ten měla Eva ze všeho nejraději, přišel jí jako nejpravější měsíc v roce, opravdový, v dubnu se narodila, duben podle ní voněl čerstvou kávou popíjenou venku, při ranním slunci, kdy je ještě lehce mrazivý vzduch, ale rychle se rozpouští v hřejivém oparu. Svou zahradu zbožňovala. Dům ale nesnášela. I když možná více nesnášela fakt, že Radek domek zdědil poté, co se o dědu až do jeho smrti staral.
Vážila by si Radka více, kdyby si ji nastěhoval do domu, který si koupil. Aby ho mohla obdivovat. Ale ne víc než on ji. To jí vždy dělalo dobře, vzpomíná, jak byl při jejich seznámení v rozpacích.
Tím ji okouzlil. Na chvíli se zadívala do ostrého slunka.
Většina lidí žije průměrné životy a jsou za to rádi. Jako její Radek, hodný, nectižádostivý Radek, který měl v sobě malý
kousek touhy něco dokázat, ale tak akorát. Viděla na něm, jak hrdě otevírá láhev vína, když se mu podařilo něco v práci, něco nepatrného, co se nijak nezapsalo do dějin jejich malého města. Šla do domu, aby nachystala večeři. Opláchla a nakrájela rajčata, spolu s tuňákem z konzervy je hodila na pánev a v hrnci nechala vřít vodu na špagety. Otevřela bílé víno. Normální dubnové úterý, Pavlína je v pokoji, kde si pouští hudbu do sluchátek, a Radek telefonuje s Hynkem, oba si myslí, že už to mají vyhrané. Když položil telefon, provinile se podíval na svou ženu. „Já vím, co chceš říct, ale Hynek prostě ví, co dělá.“
Eva pokrčila rameny. „A ty to snad nevíš? To necháš Hynka, aby tě vedl jako dítě?“
„Je to složitý.“
„Jak chceš.“
„Proč to víno?“
„Jen tak, málo pijeme víno jen tak, už mě nebaví si ťuknout jen tehdy, když se slaví.“
Radek se napil vína. „Máš pravdu, je takový záprďácký,“ plácl ji po zadku, „ale my jsme ještě pořád šťavnatí.“
Zasmála se. Stačilo jí takhle málo, aby se uklidnila ve svých pochybách, jestli žije tak, jak chce? „Hlavně ta dcera se nám povedla.“
„Je krásná po tatínkovi,“ řekl Radek.
„Po tobě je plachá.“
„Já nejsem plachej. A ona taky ne.“
„Víš, jak to myslím.“
„Nevím, jak to myslíš,“ řekl podrážděně.
„Mně se líbí, jak jsi plachý.“
„Já nejsem plachý.“
„Tak jako ne plachý, ale takový…“
„No, jen to řekni, splachovací, že? Myslíš, že se mnou může každý vorat, ale to se pleteš, jen prostě nemám ostrý lokty a pak
taky to… taky si myslím, že za člověka by měly mluvit činy, který by měly být konány s rozvahou.“
Eva jej poplácala po rameni. „No vždyť jo.“
Radek dopil skleničku vína a nalil si další. Stále cítil pachuť, které se nemohl zbavit. V tu chvíli svou ženu nesnášel. Během té chvilky se pro něj proměnila. Všiml si silně sevřených rtů, které v sobě držely vztek a pohrdání. Jako by se jí zúžil nos, tvrdý, špičatý, jako u slepic. Obrátil do sebe druhou sklenici. „Půjdu zavolat Pavlínu ke stolu,“ nabídl se. Eva taky do sebe naklopila skleničku. Cítila se vzteklá a byla si vědoma toho, že tak i vypadá. Manželství. Někdy tohle slovo nesnášela. Jako žena si v manželství někdy připadala naprosto odporná, ošklivá, zlá.
Dal jí pusu, když se vrátil, a ona věděla, že to udělal proto, aby smázl ten pocit viny, všimla si, jak se na ni předtím díval. Neušlo jí, že k ní v tu chvíli pocítil odpor, a i když svého muže stále milovala, i ona někdy totéž cítila k němu. To přizdisráčství, které nazýval rozvahou, ji dokázalo znechutit. A pak ta jeho naivita, která byla snad vědomá, dokonce i hraná.
Ten večer otevřel i další láhev. Nemusel nic říkat, Eva věděla, na co myslí. Nebo se domnívala. Nebo si to přála. Aby myslel na Pavlínu, na to, jak se mění. Aby pochopil, že svět nefunguje tak, jak si myslí, jak je zvyklý, v tom jeho úřadě, kde jej všichni poplácávají po zádech, i když on moc dobře ví, proč to dělají. Ale svět jeho dcery, dítěte, které už zítra dítě nebude, svět někoho, kdo může mít hezký život, anebo taky tvrdě narazit. Ocitnout se místo ve svém dětském pokojíčku s vypranými peřinami vonícími po aviváži na poplivané chodbě, kde ji překročí smějící se dívky, kterým život vyšel tak, jak si přály. I Eva si přála lepší život. I když ho měla hezký, ale poslední dny, když ráno vstávala a dělala všem snídani, ji něco vevnitř
sžíralo. Něco, co teď začalo růst, když viděla úspěch svého muže. Doposud si myslela, že prostě oba dožijí tak jako doteď, že sny se prostě neplní. Co by komu měli dokazovat?
Zajde si ke kadeřnici a na kosmetiku, napadlo ji, když sklízela nádobí. Chodívala zřídkakdy, ale bude muset častěji. Viděla se v odraze vitríny, kam uskladňovali sklenice na víno, a mihla se tam unavená ženská s kruhy pod očima a mastnými vlasy. Bylo jí do breku. Takhle pokračuje život, který si vysnila? Stárne. I duševně. Svět se smrskl na to, jak uvařit omáčku nebo napsat úderný článek. Zploštila se. Asi by to bylo v pořádku. Ale její manžel teď bude starostou. Ona chce taky víc. Chce dobýt svět. Nebo aspoň jeho část.
3. Radek
Když začal červen, odjeli k moři. Věděl, že celé léto bude mít práci s kampaní. Ubytovali se v hotelu hned u moře, stálo ho to balík. Neodpočinul si. Nenáviděl léto. Plavky. Moře. Záviděl své manželce, která ležela na lehátku, podřimovala jako nažrané zvířátko. Čerpala síly. Takhle jednoduché to měla. A jeho dcera si máčela nohy s nalakovanými nehty v moři a dívala se kamsi do dálky, kde ji čeká budoucnost, o které sní, o které si myslí, že bude veliká. Měla na sobě tmavě modré plavky s jemnými bílými pruhy a nechala si obarvit vlasy načerno. Vypadala starší. Možná už je starší.
Radek myslel na vítězství. Bude starosta. Ke konci září jsou volby a pak usedne na trůn. Zatímco seděl na lehátku, myslel na to, jak jednou bude na starostovském křesle. Seděl, protože ležet se mu nechtělo. Byl připraven manželce namazat záda a pak jí a jejich dceři skočit pro vychlazený drink.
„Miluji to,“ řekla mu žena, otočila se na něj a slastně přimhouřila oči. „Sem musíme zase někdy jet. Řecko. Tady jsem bohyně.“
Radek přikývl. „Podle mě jsi bohyně pořád.“
„Nech si ty řeči,“ řekla mu.