Mamince, která mě naučila příběhy nejenom milovat, ale také je psát.
Na půli světa nyní příroda se mrtvou zdá a spánek zastřený zlí snové třísní, čarodějnictví teď své žertvy slaví bledé Hekatě – William Shakespeare: Macbeth
PROLOG
Dánsko 1578
Hradby se před ním nehostinně rýsovaly v bezměsíčné noci.
Jak se blížil, lomoz z vnitřku přehlušoval křik racků: sténání těch, kteří se slabostí na víc nezmohli; řev vězňů, jež dlouhá léta v kobkách připravila o rozum; hulákaní hrstky chlapů, kteří stále doufali ve svobodu. Muž, jehož Bothwell hledal, byl na hradě Dragsholm vězněn téměř deset let a Bothwell pochyboval, že by ho kdy oslepila naděje. Strýce zaslepovaly jiné věci.
Mince se s cinkotem přemístily z jeho měšce do rukou stráže. Klíče zachrastily za mnohem menší sumu, než čekal. To je tak mizerně platí? Bothwell však nepatřil k těm, kteří plýtvají soucitem. Místo dalších peněz je jen počastoval netrpělivým pohledem.
Zavedli ho dovnitř, do chodeb, kde průvan ohýbal plameny pochodní a z kamenných vlhkých zdí vystupoval věčný chlad. Když procházeli kolem jednotlivých dveří cel, vězni se vrhali k úzkým mřížím. Blábolili, zapřísahali se nevinou, vyhrožovali pomstou. Citlivější člověk by snad couvl, ale Bothwell si je jen zamyšleně prohlížel. Čím kdysi bývali? Válečníky? Rádci? Církevními hodnostáři?
Jeden vězeň snil o tom, že se stane králem.
Zamířili k nejvyšší věži a Bothwella rozechvěla důvěrně známá hrdost. Samozřejmě že Hepburna zavřeli na nejzajištěnější
místo. Čím více stoupali, tím tišší cely byly. Muži za těmito
mřížemi měli důstojnost vštípenou do krve stejně jako boj s mečem. Ti by nekřičeli, ani kdyby do jejich cely vstoupil sám Satan, spíš by s ním uzavřeli obchod. Někteří říkají, že strýc to už učinil. Pokud je to ale pravda, pak ďábel v jeho ochraně selhal.
Strážní se zastavili u dveří nacházejících se tak vysoko, že vítr ženoucí se od zátoky Nekselø rachotil okenicemi. Bothwell se ohlédl zpět na točité schodiště. Kdyby někdo potřeboval někoho shodit, byl by to setsakra dlouhý pád.
Zadíval se na hlídače. Co asi může za jejich bledost? Právě skončivší dánská zima, nebo z jeho pohledu poznali, co se mu honí hlavou? Doufal, že to druhé. Nejvyšší čas vyvolat v Hepburnovi strach, a ne opovržení.
„Nechte mě s ním o samotě.“
Ani je nenapadlo neuposlechnout.
Jakmile odešli, otočil klíčem. Zámek, zrezlý nepoužíváním, zaskřípal. Výborně. Nikdo jiný zde zatím nebyl.
Zápach ho zasáhl jako pach střelného prachu po výstřelu.
S veškerým odhodláním potlačil dávení. Nesměl před strýcem projevit slabost. To bylo to poslední, oč stál. Zaťal zuby a vstoupil do cely.
Sedm na sedm kroků, víc rozhodně ne. Strop vysoký jen tak, aby mohl stát vzpřímeně – to ale vězni umožněno nebylo. Vedle dřevěného sloupu se krčila zubožená strýcova postava. Zápěstí měl rozdrásané od okovů. Při každém pohybu se mu zadíraly do zhnisaného masa, z nějž se šířil odporný puch. Řetězy byly ukotveny nízko u kotníků, takže se vězeň musel krčit, nebo se plazit. Bothwell si s ponurým uspokojením protáhl vlastní široká ramena.
„Kdo jsi?“
Hlas připomínal skřehotání vran. Ústa, jež promluvila, byla samý černý pahýl a díry, částečně zakrytá vousem, který kdysi býval stejně tmavý a naolejovaný jako ten Bothwellův, nyní však zacuchaný a slepený žlutými zvratky. Tohoto muže vlastní zjev
už nezajímal. Věděl, že na tomto světě existuje jen málo věcí, o které stojí za to se skutečně zajímat.
Bothwell vězně obešel, aby odhalil případné skryté zbraně. U Hepburna jeden nikdy neví, i když hnije za mřížemi pěknou
řádku let. A kromě toho rád nechával lidi čekat. Pod botami uviděl vyhlazený kruh, po jehož obvodu se vydal. Tohle ho rovněž těšilo: Měl podobný krok jako strýc, krok muže, který sice padl hluboko, ale jen díky tomu, že dosáhl závratných výšin. Sklonil se a pohlédl vězni do očí. „Jsem hrabě Bothwell.“
Vodnaté zachrchlání – a na kamennou podlahu dopadl plivanec. „Neštovice na tebe. Jestli jsi přišel, aby sis ze mě utahoval, tak tě varuju: Na mě nemáš.“
„Jmenuji se Francis Stewart. Jsem vnuk krále Jakuba V. Skotského, syn Johna Stewarta, převora z Coldinghamu, a lady Janet Hepburnové.“
„Jennyin fakan!“ Vězeň se pohnul, zasténal novou bolestí a pozorně se na Bothwella zadíval. „Tak ty ses zmocnil mého titulu.“
„Byl ti odňat. Titul hraběte jsem získal, jakmile mi bylo šestnáct.“
„A to bylo kdy? Včera? Jsi ještě štěně.“
Zaleskla se ocel a vězeň opatrně polkl, když na krku ucítil čepel. „Určitě jsi mi uřízl vousy, a to jsem na ně byl tak hrdý.“
Bothwell přitiskl dýku ještě víc. „Říkali, že jsi šílený.“
Tmavé oči se zatřpytily. „Možná je celý svět šílený.“
„A možná jsi domýšlivý hlupák.“
Vězeň se zasmál jako člověk, v jehož světě břitvy častěji podřezávají hrdla, než holí vousy. „Radši se podívej na sebe. Tak mladý, tak obratný s nožem – a vstoupíš do Dragsholmu, jako by nikdy nikoho nenapadlo tě sem zavřít. A já jsem podle tebe domýšlivý hlupák?“
Bothwell nasadil stejně nemilosrdný úsměv, jakým ho počastoval strýc. „Máš částečně pravdu, ale mě za hlupáka nemají. A moje takzvaná domýšlivost není víc než oprávněná hrdost.“
„Zjevně jsi po mně nepřevzal jen titul, ale i manýry.“ Povytáhl obočí. „Co dalšího bys chtěl? Jak sám vidíš, topím se v bohatství.“
„Tvůj plán.“
„Tak odlož dýku.“
„Smlouváš se mnou?“
„Proč by ne? Mám něco, co chceš. Kromě toho, slova vyždímaná pod nátlakem jen zřídkakdy bývají pravdivá.“
Bothwell se na strýce zamyšleně zadíval, pak vyhodil dýku do vzduchu, popadl ji za jílec a zasunul do pochvy. „Nuže, dejme prostor pravdě. Co ten plán?“
Vězeň si promnul hrdlo. Řetězy zaskřípaly o kámen. „Můj plán je uvězněný na jednom anglickém hradě.“
Bothwell povytáhl obočí. Tmavší, ostřejší verze strýcova cynického gesta. „Ona nikdy do tvého plánu nepatřila. Ty, já, naše rodina – o to tu vždycky šlo.“
Po vězňově tváři se mihl náznak úsměvu. „Možná nakonec nebudeš tak hloupý.“
„Jak bys to udělal?“
Strýc se naklonil dopředu. „Tak za prvé, nikdy nevěř šlechticům. Zabodnou ti dýku do zad, dřív než zaslechneš, jak ji vytahují z pochvy.“
„Nikomu nevěřím.“
„Budeš ale potřebovat pomoc.“
„K čemu přesně? Pověz, jaký jsi měl plán?“
Teď už se vězeň otevřeně usmíval. Čirá zlomyslnost. „Hodlal jsem dosadit Hepburny na trůn, co jiného. Proč jsem asi provdal Jenny za tvého otce? Jsi králův vnuk – pokud nemůžu být králem já, tak ty ano.“
„Otec krále Jakuba má legitimní původ. Na druhou stranu máš pravdu, jsem předpokládaný dědic. Jakub je ale o čtyři roky mladší než já a zanedlouho se ožení.“
„Stuartovci mívají sklony k násilné smrti.“
„Krveprolití plodí další krveprolití. Chci si trůn udržet, ne ho jen zahřívat pro mého vraha. Musím získat korunu zákon-
nou cestou. Ovšem bez matky krále Jakuba – bez odvolávání se na společnou krev, jak toho mohu dosáhnout?“
„Jakubova matka by ti spíš překážela, než pomohla.“ Vězeň přivřel oči a vzpomínal. „Kéž by se víc podobala své sestřenici.
Alžběta ví, jak vyhrát. Jak přežít. Chápe, že nepřátele nejsnáze porazí, když jsou oslabení. A pokud to z vnějšku vypadá jako sebeobrana, tak tím líp.“
„Takže bych měl Jakuba nechat, aby se zničil sám?“
„Neponechávej ale nic náhodě. Kolik že mu je? Dvanáct? Máš spoustu let, abys z něj udělal nejhoršího krále, jakého kdy Skotsko vidělo. A až se sám dokonale znemožní, pak se všechen lid odvrátí od Stuartovců a přimkne se k nejvýznačnějšímu lordovi země. K tobě.“
„A jak bys Jakuba zlikvidoval ty? Jako jeho otce?“
„Nikdo neví, kdo Darnleyho zavraždil,“ odtušil strýc a oči měl nečitelné. „Jelikož ho ale výbuch nezabil, tak bych na střelný prach nespoléhal.“
„Darnley byl vyřízený už před Kirk-o’-Fieldem. Mohl bych Jakubovi podstrčit děvky nakažené francouzskou nemocí.“
„Jenže to by doopravdy zešílel a šílenci jsou nebezpeční. Ba co víc, neuvědomoval by si, jak je slabý, a to je zásadní.“ Vězeň se znovu natáhl dopředu. „Musíš z něj před všemi udělat ubohou zbabělou trosku. Ať se bojí, ať se děsí vlastního stínu. Tvou nejsilnější zbraní bude jeho strach.“
„Strach,“ opakoval Bothwell a zhoupl se na patách. „Jak ho mám vyděsit?“
Strýc se k němu otočil. „Můžu ti pomoct! Dostaň mě na svobodu a já ti pomůžu.“
Bothwell se pomalu usmál. „Osvobodím tě.“
Uchopil řetěz a prsty pohladil železné články, jako by se probíral posvátnými korálky růžence.
Kolem věže poletovali rackové a jejich vřískot se mísil s lidskými výkřiky a poryvy větru ženoucího se od moře. Strážní mohli snadno předstírat, že vůbec nic neslyší.
ČÁST I.
Puch nám krásou, krása puchem, plujme mhou a rmutným vzduchem.
– William Shakespeare: Macbeth
1. KAPITOLA
Dánsko Červen 1589
V Helsingøru upalovali čarodějnici.
Margareta cítila dým dokonce až v přístavu nehledě na to, jak blízko postávala u stánků prodavačů ústřic, které do města dopravily rybářské lodě už za úsvitu, takže měkkýši právě sesychali. Ovšem i slaná hniloba byla lepší než zápach hranice. Zatím hořelo jen dřevo, ale Margareta věděla, co bude následovat. Puch ji bude pronásledovat dlouhé hodiny, možná i dny. Kdykoli si učeše vlasy nebo uhladí sukni, bude se jí zvedat žaludek z odéru škvířícího se masa. Dobrý Bože, jestli budou v kronborgské hradní síni rožnit vepře, pozvrací se.
Ostatní zjevně tak hákliví nebyli. Kolem Margarety právě proběhla skupinka chlapců a málem ji i stánek s ústřicemi srazila do moře. Poháněla je mladická lačnost po hrůzném představení, nebo příležitost odříznout v tlačenici pár měšců od opasků? Soudě dle bosých nohou a holých loktů vykukujících z odraných vlněných košil spíš to druhé. Za hochy mířil hlouček žen s poloprázdnými košíky, které odhalovaly, že dotyčné na rybím trhu zdaleka neskončily. Ani muži v prostých černých kabátcích Margaretu neošálili. Všichni se šli dívat.
V takovém davu Ilsu nikdy nenajde. Měla by to vzdát a vrátit se do hradu, dříve než ji královna vdova začne hledat. Každá nepřítomnost, kdy se dvorní dámy vzdálily od princezny a krá-
lovny Sophie na více než hodinu, byla zaznamenána, souzena a trestána. Margareta se při té představě zachvěla, hlavu v černé sametové kápi sklopila hlouběji a otočila se zpátky ke Kronborgu.
„Greto!“
Radostný šepot, který tolikrát slýchávala při hrách na schovávanou a nálezech roztrhaných punčoch, jí prozradil, že je to Ilsa, kamarádka a nevlastní sestra z dětství, s níž ji pojilo pouto stejné kojné. Nikdo jiný ji touto přezdívkou neoslovoval.
Margareta nasadila úsměv a otočila se. „Ilso.“
O bíle omítnutou zeď budovy jednoho loďařství se opírala světlovlasá dívka, která měla všechno, co Margareta ne: křehké, delikátní kosti jako ptačí skořápky a pobaveně našpulené červené rty havfrue právě se vynořivší z moře. Člověk nemusel mít ani příliš velkou obrazotvornost, aby si Ilsu dokázal představit jako mořskou pannu svolávající na nešťastného rybáře bouři. Vedle ní si Margareta připadala jako rozmarný výtvor vrtošivého skřítka. To ona, která nikdy pořádně nevěděla, jak se má tvářit a co si počít s příliš dlouhými údy, se měla stát porodní bábou, dennodenně po lokty potřísněnou potem a krví, a ne služebnicí princezny na dánském dvoře.
Ilsa si založila ruce a prohlásila: „Neměly jsme se sejít tady.“
Margareta strnula, připravená pustit se do pranice. Jenže už jim nebylo sedm, teď se musely utkat slovy, ostatně co jiného by si Ilsa s tak krátkými pažemi počala. „Jsou tam davy lidí.“
„Tím líp. Pojď, Greto.“
Ilsa se otočila na podpatku a rázně kráčela pryč. Věděla, že ji dávná přítelkyně a téměř sestra bude následovat. Margareta se ušklíbla a razila si cestu za ní, brokátová sukně jí zašustila kolem koček prskajících nad zbytky tresky, dál od zrádných dlažebních kostek pokrytých kluzkými rybími šupinami. Ilsa se však k davu nepřipojila. Místo toho vedla Margaretu křivolakými uličkami, kde je dřeváky jen stěží chránily před zbytky jídla a dalšími, hůře rozpoznatelnými odpadky. Míjely domy s nezasklenými
okny, v nichž Margareta občas zahlédla děti s prázdnýma očima a příliš velkými hlavami na hubených tělech. Tohle byl svět, který by nikdy nezahlédla, nebýt Ilsy. Přes vysoké hradby kronborgské člověk mohl celé dny obdivovat jen nadýchané obláčky na obloze nebo safírově hedvábné moře a předstírat, že je celé Dánsko nádherné.
Nic v uličkách jí však nezvedlo žaludek tolik jako představení, které na ně čekalo na náměstí.
Dřevo už hořelo. Plameny šlehaly vysoko jako výsměšná napodobenina červených kostelních věží za nimi. Zbloudilé poryvy větru od přístavu hnaly dým do davu. Nikdo se ale neodvracel. Všichni byli pohlceni krvavým divadlem.
„Čarodějnice!“
„Ať se smaží v pekle!“
Byla to žena. Margareta si nepamatovala, že by tomu někdy bylo jinak. Byla mladá a kdysi měla vlasy patrně stejně černé jako Margareta, než ji oholili. Anebo měla lebku jen pokrytou sazemi a špínou. Smolou nasáklé provazy pevně stahovaly tělo v šedé košili a zdůrazňovaly malá prsa. Margareta se chtěla odvrátit, jako by jí tím mohla zachovat důstojnost. Když ženě kouř pronikl do kůže i do plic, otřásala se kašlem.
„Nedali jí milost.“
Margareta zachytila v Ilsině hlase zlobu a otočila se k ní. „Jakou milost? Vždyť víš, že je nikdy nenechají jít – jedno, kdo za ně oroduje.“
Ilsa chmurně zavrtěla hlavou. „Některé dostanou váček se střelným prachem. Laskavost.“
Laskavost! V Kronborgu totéž slovo znamenalo, že ani jedna nevzhledná dívka nezůstane během plesu po celou dobu sedět. Margareta se snažila potlačit ostudnou touhu utéct zpátky na hrad.
„Tak proto ses chtěla sejít? Abych to viděla?“
Ilsa na ni posměšně mrkla. „Nemůžeš předstírat, že se to neděje, Greto.“
„Vím, že se to děje. Byla jsem tam, když…“
„A kromě toho,“ pohodila hlavou, „jestli mě někdy postaví na hranici, chci, abys u toho byla.“
„Proč?“
„Abych věděla, že ne všichni mnou opovrhují.“
„Vražednice dětí!“
„Čarodějnice!“
Margareta sebou při všech těch urážkách z davu a sestřiných slovech trhla. Ilsinu důvěru si nezasloužila. Ne potom, co selhala… co jí Ilsa nikdy neodpustí. „Jenže ty takhle neskončíš.“
„Jak to můžeš vědět? Byla porodní bába, stejně jako já. Poslední žena, které pomáhala, přišla o tři děti a při porodu toho čtvrtého zemřela – a místo toho, aby obvinili jejího manžela, opilce a násilníka, trvali na tom, že ji Dorthea proklela.“ Ilsa rychle zamrkala, jako by jí v očích zaštípal dým, avšak Margareta věděla své. Mlčky ji vzala za ruku a přemítala, jestli na tohle existují slova útěchy.
„Byla jsem ve Skotsku,“ podotkla Ilsa náhle.
Skotsko. O ničem jiném se teď u dvora nemluví. Skotský král hledá ženu! Skotský vyslanec přivezl princezně Anně šperky a koně! Margaretu by však ani ve snu nenapadlo, že o Skotsku uslyší mluvit i Ilsu. „Cože? Jak?“
„Na lodi,“ opáčila Ilsa suše. „Nebo myslíš, že jsem měla plout na řešetu?“
„Ale kdes na to vzala peníze?“
„Nic jsem neplatila,“ odsekla Ilsa.
Margareta postřehla opovržlivý tón, využila propletených rukou a přinutila sestru, aby se na ni podívala. „A kdo tedy? A proč ve Skotsku potřebovali dánskou porodní bábu? Co máš za lubem?“
„Něco, z čeho možná budu mít bohatství a vliv jako ty,“ zadívala se na ni Ilsa vyzývavě.
„Ach, Ilso, copak já jsem bohatá nebo vlivná?“
Ilsa si odfrkla. „Kolikpak chodů jsi měla včera k večeři? Jen sedm? Já jsem za poslední tři dny nejedla nic jiného než polévku. Nepředstírej, že víš, jaké to je být chudá.“
„Ale o nuzné se starám.“
„Tak to dokaž.“
Margareta hrábla do měšce. „Moc mincí nemám, ale…“
„Nechci peníze, Greto. Chci tvoji pomoc.“
Znovu ten sveřepě odhodlaný výraz. „Jakou pomoc?“
„Jen maličkost.“
„Ilso, tohle na mě nezkoušej, na mě ne.“
„Nuže dobrá!“ Ilsa si s předstíranou nonšalancí oprášila popel z ramen. „Skotský vyslanec přijede co nevidět, že?“
„Do týdne. Co to má ale společného…“
„S někým, jako jsem já?“ zasmála se Ilsa trpce. „Však pochopíš. Až si princezna vezme krále Jakuba, pojedeš s ní, viď?“
„Zatím není nic jisté – ani manželství, ani výběr dvorních dam.“
Ilsa povytáhla obočí. „Obě víme, že zůstaneš po Annině boku. A já tě ve Skotsku potřebuji, Greto.“
„Kvůli čemu?“ ptala se znovu Margareta. „Co vlastně chceš, Ilso?“
„Aby ses setkala s Geillis Duncanovou.“
„Co je zač?“
„Učednice na porodní bábu, jako já.“
Výkřik upoutal Margaretinu pozornost: plameny zachvátily tělo. Málem si zakryla ústa, děsila se zápachu, ale při představě Ilsina posměchu se ovládla a raději zaťala prsty do brokátového měšce s vyšívaným dekorem růží.
„Takže učednice? Nic víc?“ nenechala se ošálit.
Ilsa vztekle pokrčila rameny. „A co dalšího by měla být?“
„Však ty víš co!“ Margareta prudce kývla hlavou k hořící nebožačce. „Jestli si myslíš, že ti pomůžu s něčím, co by některou z nás mohlo dostat na hranici, tak jsi dočista zešílela.“
„Ne, Greto!“ Ilsa ji popadla za rukáv a oči jí divoce plály.
„Copak to nechápeš? Jestli nám pomohou lidé, jako jsi ty, budeme v bezpečí!“
„Lidé, kteří se namočí do… tohohle,“ zasyčela Margareta, „nebudou nikdy v bezpečí!“
„Tentokrát budou.“
„Jak si to můžeš myslet?“
„Protože máme na své straně vlivné muže.“
Margareta zavrtěla hlavou. „Vlivní muži chudé ženy neochrání. Jen je využijí, aby si sami zachránili krk.“
„Nebuď tak sobecká, Greto!“ Ilsa vztekle vycenila zuby. „Vím, že nemůžeš uvěřit, že by se můj plán mohl podařit, ale podaří. Stačí, když nám pomůžeš. Společně jsme pily mléko mé matky, Greto. Jsme spolu navěky spojené. Teď chci dostat příležitost žít stejně dobře jako ty. Žádám snad moc?“
Margareta si skousla vnitřek tváře. „Ano. Jestli jde o čarodějnictví, tak samozřejmě žádáš příliš,“ zašeptala a v ústech ucítila krev. „S tímhle nechci mít nic společného a ty to moc dobře víš!“
Ilsa vystrčila bradu. „Sála jsi to s mlékem mé matky a díky němu jsi tím, čím jsi.“
„Nejsem v ničem výjimečná!“ namítla Margareta. „Znalost bylin a léčení nejsou žádné nadpřirozené dary, i když bys tomu ráda věřila!“
„Říkej si, co chceš. Máš čarodějnictví v krvi, Greto, a nikdy se ho nezbavíš.“ Ilsa se k ní natáhla blíž. „Geillis Duncanová. Zapamatuj si to jméno.“
Margareta uskočila. „Dost, Ilso! Jdu zpátky.“
„Do postele s prachovým peřím?“ ušklíbla se Ilsa. „Jestli chceš ještě někdy klidně spát, měla bys mi pomoct.“
„Když jsme byly malé, proklela jsi mě snad tucetkrát – třesky plesky.“
„Tak proč se tolik bojíš? Pokud jsou kletby jen slova a čarodějnice jen ženy, proč mi nepomůžeš?“
„Protože nejsem blázen!“ Margareta se otočila na podpatku a mašírovala pryč, razila si cestu davem.
„Ale ano, jsi!“ volala za ní Ilsa a její hlas překřičel jekot i jásot. „Jen zatím netušíš, jak velký!“
Margareta věděla, že tato slova jí budou znít v uších ještě dlouho. Zatímco se snažila vymanit z davu, polykala slzy. Tohle jí Ilsa dělávala pořád – zadírala se pod kůži. Jenže tentokrát to bylo víc než jen hádky a nadávky. Tohle bylo čarodějnictví. Samo o sobě děsivé – a pokud do toho byla zapletená i Ilsa, pak se jí strach zarýval až do morku kostí.
Když Margareta prošla kronborgskou branou, hluk Helsingøru utichl. Místo křiku pouličních kazatelů a prodavaček slanečků a makrel slyšela, jak zahradníci prořezávají růže, ve fontánách šumí stříbřitá voda a pávi hlubokým tónem volají jeden na druhého.
Život v královském paláci a v Helsingøru byl odlišný jako den a noc. V tom prvním ve zlatých svícnech zářily stovky bílých voskovic, zatímco v druhém se čadící lojový válec rychle scvrkával a šířil kolem sebe žluklé výpary. V kronborgských oknech se třpytily skleněné tabule, chatrče v podhradí chránilo před deštěm naolejované plátno natažené do dřevěných ostění. V Ilsině domě slunce vypálilo do okenního závěsu bledé skvrny, jako by se dovnitř snažily dostat malé přízraky. A možná tomu tak opravdu bylo. Ilsina matka Johanna kojila kromě Margarety dalších pět vlastních dětí, ale dospělosti se dožily jen ona a Ilsa. Když byla Margareta ještě malá, pronásledovaly ji noční můry, ve kterých se jí zdávalo o mrtvých sourozencích, s nimiž se nikdy nesetkala. Ti se plátěnými okny prokousávali ostrými zoubky a dožadovali se zpět své matky jako mylingar, pomstychtivá nekřtěňátka. S Ilsou jim bylo sedm, když si pro Margaretu přišel její otec.
Neznala ho. Gabriel Vinstar, černovlasý muž s naolejovaným knírem ostřejším než většina nožů, vstoupil do Johannina domu
během sněhové bouře a měl ten nejdunivější hlas, jaký kdy slyšela. Slovy však neplýtval: „Jsem tu pro děvče.“
„Vždyť už je čas jít spát,“ namítla Johanna a obě dívky objala. Ještě po letech si Margareta vybavovala její měkký klín a teplo buclatých ramen, které cítila pod tváří.
Gabriel k nim hodil několik mincí; jedna se zakutálela do rákosu na podlaze. „Pojede se mnou na Kronborg.“
Ilsa a Margareta se na sebe užasle podívaly. Ani jedna netušila, o čem to ten cizinec oblečený do sametu mluví. Doposud byly přesvědčené, že je pojí stejná krev, nikoli jen Johannino mléko.
„Mám novou ženu,“ pokračoval Gabriel, „a děvče by mělo být doma, až na svět přijde její bratříček.“
„Rozumím,“ kývla Johanna a v jejím tónu bylo něco, co Margareta nedokázala rozluštit. „Jak si přejete, pane Vinstare.“
Sundala si Ilsu a Margaretu z klína, vstala, tu první políbila a odvelela do postele, pak se sklonila k Margaretě. „Poslouchej, zlatíčko. Tohle je tvůj otec.“
Dívka se zamračila. Cožpak jejího otce nepohřbili vloni v lednu, potom co upadl na zledovatělých přístavních schodech?
„Vezme tě ke dvoru. Budeš mít spoustu krásných šatů a moc dobrých jídel – a možná dostaneš i vlastní sáňky!“
Gabriel si odfrkl. „Nepleť děvčeti hlavu.“
Johanna polkla odpověď, což dělávala jen tehdy, když měla co do činění s bohatě oděnými lidmi. „Budeš hodná holčička, viď, Margareto?“
„Může jít Ilsa se mnou?“
Johanna skousla ret. „Ne, miláčku. Ilsa a já… my do Kronborgu nepatříme.“
„Já ale patřím k vám!“
„Kéž by tomu tak bylo, ale možná je lepší, že ne.“
Margareta se rozplakala a Ilsa, přikrčená za dveřmi ložnice, se k ní okamžitě přidala, až se dům otřásal jekotem a slanými vzlyky. Možná že následovaly polibky, objetí a stisk rukou, ale
Margareta si z loučení pamatovala jen to, jak utíkala sněhem za
Gabrielem, její tři kroky vedle jednoho jeho, a zajíkala se, když si uvědomila, že si navlékla jen jednu punčochu.
Tehdy to bylo naposledy, kdy ji Johanna objala. Napřed Margareta nevěděla, jak se dá z Kronborgu odejít, a později jí
Ilsa řekla, že Johanna nedokázala snést pohled na děvče, které musela poslat pryč, a tak se Margareta k nevlastní matce neodvážila přiblížit, aby v jejích očích nezahlédla zavržení.
Margareta nyní kráčela stejnou cestou, kudy jí kdysi vedl Gabriel, a při vzpomínce na otce se zachvěla. Jeho znovu zapálená rodičovská náklonnost netrvala dlouho. Když její macecha zemřela při porodu mrtvolně zsinalého chlapce, Gabriel se nezřízeně opil vínem a zadusil se vlastními zvratky. Následující den ji k sobě do komnat povolala královna Sophia. Natáhla k ní ruku blyštící se diamanty, chladnou jako tající sníh. „Dítě,“ pravila, „tvůj otec zemřel žalem. Jelikož jsi moje krev, staneš se mou schovankou. Postarám se o tebe.“
Margareta se chtěla zeptat, jestli se raději nemůže vrátit k Johanně a Ilse, ale při pohledu do královniných stříbřitých očí jí otázka zamrzla na rtech. O několik měsíců později přemítala, jestli přece jen neměla být statečnější, jestli by jí ta trocha odvahy nedopomohla dostat se zpátky domů – dokud nepoznala královnu lépe. V té době navíc také už pochopila, že vzdálená pokrevní příbuznost se Sophií přináší i jisté závazky.
„Mám pro tebe dvě kamarádky,“ nabídla jí Sophia své děti jako sladkosti. „Odteď jsi dvorní dámou princezny Anny. Líbí se ti to?“
„Velmi, Vaše Výsosti,“ zalhala Margareta a následujících deset let dumala, jestli je to stále lež.
Někdy bylo předstírání snazší. Například když se projížděly na bílých koních podél Øresund, nebo když učily své psíky nejrůznější kousky.
Pak ale přišly dny, jako byl tento, kdy nad helsingørskými červenými střechami stoupal dým, a Margaretin úsměv se chvěl jako zrcadlo na pokraji roztříštění.
Než Margareta vstoupila do královských komnat, vší silou se uklidnila a zadívala se do naleštěného brnění, jestli nemá na obličeji šmouhy od sazí. Pak si přitiskla zápěstí k nosu; voněla jen bergamotem. Rychle se zatočila, ze sukní však zavanula pouze levandule, jak se předtím úmyslně prošla keříky. Na strážné se pousmála úsměvem, který se naučila od Anny: „Jsem pošetilá dívka, ale nemůžu si pomoct!“ Jejich výraz ji ujistil, že je všechno v nejlepším pořádku. Lady Margareta Vinstarová se vrátila do služeb princezny Anny Dánské.
Komnaty byly přeplněné nejrůznějšími látkami: samet si přímo říkal o obdivné doteky, damašek se stáčel ve vlnách jako pomluvy, hedvábí splývalo po židlích. Před čtyřmi princeznami klečely švadleny, přemlouvaly Hedwigu, aby stála klidně, špendlily Augustě lem, zkoušely vzorky krajky u Anny, připevňovaly stužky k Elisabetinu živůtku. Vše ovládala královna Sophia, zatímco dvorní dámy všech princezen čekaly na pokyny.
„Tu slonovinovou,“ prohlásila Sophia. „Dejte ji ke každé manžetě – ne, tam ne, támhle, přesně tak. Stejně tak u límce.“
„A pak ty pivoňkové stužky,“ navrhla Anna. „Budou k tomu pěkně ladit, nemyslíte?“
Její matka stiskla rty.
„Kromě toho, v růžové vypadám, jako když se červenám.“
„Což byste měla. Červenající se nevěsta je cudná nevěsta.“
Anna stáhla obočí, a když se odvrátila od matky, spočinula zrakem na Margaretě. „Tady jste! Margareto, co říkáte? Pivoňková nebo růžová?“
S královnou vdovou nebylo radno nesouhlasit, ale byla Anninou dvorní dámou, dokud ji manželství nebo smrt tohoto závazku nezprostí. Kdysi by si s nastalou situací nevěděla rady, ale už se naučila bezpečně proplouvat spodními proudy královské komnaty, v klidu klouzat mezi víry a nenechat se stáhnout pod hladinu.
„Obě jsou nádherné,“ prohlásila, a dostala se tak mezi Annu a Sophii. „Osobně si ale myslím, že v růžové budete vypadat spíš
vesele než rozechvěle. Možná byste pivoňkovou mohla zkusit ke slonovinovému taftu, neboť na stříbře příliš nevynikne.“
„Na slonovinové taftové šaty jsem vůbec nepomyslela!“ vykřikla Anna a svižně se otočila, aby si prohlédla další róby navrstvené na židlích za sebou. Krémová, perlová, holubičí šeď: Anniny oblíbené barvy, ve kterých vypadala jako rozkošné cukrlátko, zatímco černovlásky typu Margarety v nich vyhlížely spíš jako mrtvoly.
Zatímco si Anna povídala se švadlenami, Sophia na Margaretu nepatrně kývla, než se odvrátila, aby probrala Elisabetiny rukávy.
Kdyby královna vdova věděla, kde dívka před chvílí byla, tak mile by se netvářila. Margareta se sklonila, aby zvedla krajku, a začala si ji navíjet na prsty. Sledovala, jak jí kůže mizí za kouřově bílými smyčkami.
Čarodějnictví máš v krvi. Nikdy se ho nezbavíš.
Byl to strach nebo vítr, který otevřeným oknem vnesl do načechraného přepychu královské komnaty puch zadírající se pod kůži i do hedvábí – nepatřičný pach pečeného vepřového ze škvířícího se lidského masa?
2. KAPITOLA
„Geillis Duncanová.“
Skotsko O dva měsíce dříve
Geillis klopýtla ode dveří, na které před chvílí bušila do dřeva, jež pěstmi ohladily tucty, ne-li stovky zoufalých lidí –ačkoli, soudě dle velikosti důlku, to bývali obvykle manželé, nikoli dcery. Ovšem v tomto případě manžel vyplul jednoho listopadového rána na moře, a jediné, co se z něj vrátilo, byla solí ztuhlá vlněná čepice a člun s proraženým trupem. A tak se stalo, že o půlnoci tloukla na dveře porodní báby Geillis. Na prahu otevřených dveří teď stála vysoká žena s krátkými šedými vlasy a rameny tak narovnanými, jako by byly snýtované. Byla to Agnes Sampsonová, nejlepší porodní bába široko daleko, kterou si ke slehnutí zvaly dokonce i bohaté paničky z Edinburghu a Leithu, za což štědře platívaly vínem, štůčky vlny a občas i penězi. Agnes si už zapínala černý plášť stříbrnou sponou ve tvaru koňské hlavy, pravděpodobně rovněž odměnou za skvělé služby.
„Ach,“ hlesla poraženecky Geillis. „Zavolali vás k někomu jinému?“
Někomu, kdo může zaplatit.
Agnes se zarazila. „Snažila ses mi prorazit dveře z jiného důvodu? Ty jsi Bridgetino děvče, nemám pravdu? Čekala jsem tě až tak za měsíc.“