Pro Mar a Cat.
Díky, že jste mě celé ty roky držely pod stolem za ruku.
Ama BŘEZEN
Pro plánování úspěšné svatby mám pět pravidel.
(Kecám. Určitě jich je víc, ale kdybych vám teď řekla: „Udělejte si pohodlí, mám tu těch pravidel sedmdesát šest,“ určitě bych o vás hned zase přišla.)
Pravidlo č. 1: Žádná živá zvířata. Žerou prstýnky, koušou družičky a všude kadí.
Pravidlo č. 2: DIY neznamená, že si oslavu svatebčané udělají sami. To si jen ženich s nevěstou pobrouzdali po pinterestu a zbytek je problém svatební koordinátorky.
Pravidlo č. 3: DJ v klubu a DJ na svatbě jsou dvě diametrálně odlišné osoby.
Pravidlo č. 4: Nikdy nezůstávejte samy se svědkem mužského pohlaví.
A nakonec – pravidlo č. 5: Vymluvte jim altánek. Za každých okolností.
Pochoduju uličkou a do stehen mě div neberou křeče, jak se snažím zabránit podpatkům, aby zapadly do trávníku. Koberec přivezou za dvacet minut a já mám vážně radost, že jsem na něm trvala, protože jinak by se tu nevěsta bořila jako do bažiny.
Moje fotografka a nejoblíbenější bývalá nevlastní sestra – vysoká Indka, kterou si minimálně dvakrát denně spletou s Priyankou Choprou – leží na břiše uprostřed parku s foťákem namířeným nahoru na altán, kam si místo ženicha s nevěstou postavila moje asistenty.
„Mar, miláčku,“ oslovím ji s předstíraným úsměvem, „Jake tu už má svoje úkoly.“ Lusknutím prstů přinutím Jakea – dalšího nevlastního sourozence –, aby bleskem opustil schody altánu a mazal zpět k nákladové zóně, kde má řídit dodavatele služeb. „A Saru jsem ti půjčila jen na pět minut.“
Když Mar narovná svoje štíhlé dlouhé nohy zase do vzpřímené pozice, mračí se na mě její krásná tvář z patnácticentimetrové výšky. „Altánky, Amo?“
„Ten pár na tom trval. Vím, že je nesnášíš, ale…“
Popadne mě za loket, stáhne mě trochu stranou a pak mi ukáže náhled fotek. „Mříže. Ty mříže! “
Prohlížím si obrázky, které mi Mar klikáním posunuje dál. Střechu altánku tvoří zkřížené dřevěné laťky a dnes je při našem štěstí jasný, slunečný den. Jakeovi a Saře se po tvářích honí podivné stíny.
„Vypadají jako…,“ nakloní se ke mně Mar.
„… jablečný koláč. S mřížkováním,“ zavrčím nespokojeně, než se zamračím do sluníčka. Na západě se kupí mraky, ale přitáhnou sem včas? „Co máš v autě?“
„Spoustu věcí, které by při obřadu vypadaly naprosto příšerně.“
Kývnu a zadívám se na altán. Mar ví, že mi má nechat chvilku na přemýšlení. Pročísnu si rukou tmavé vlasy. Ještě pořád si zvykám na to, že jsou kratší, i když už uplynuly zhruba dva roky od chvíle, kdy mi naposledy padaly na lopatky. (Vlastně vím docela přesně, kdy jsem se celá ztrápená došourala do salónu a prosila svoji kadeřnici na kolenou, aby mě „proměnila“.)
Otočím se k Saře, usazené na schodech altánu.
„Saro, až začne obřad, vezmeš si Mařiny klíče a odvezeš jí auto do nákladové zóny. Potom neprodleně přineseš všechno, co si bude Mara přát, tamhle k tomu obrovitánskému stromu. Jakmile si nevěsta s ženichem řeknou své ano, s Marou to všechno nachystáte. Potom si na chvilku půjčíme faráře a novomanžele, abychom jim udělali pár fotek, které nebudou připomínat nabídku pekařství.“
Sarah, další nevlastní sestra, již ovšem organizace svateb ani v nejmenším nezajímá – což je na ní jasně vidět –, na mě ospale zamžourá. „A kdo dá pokyn dýdžejovi?“
„Asi já.“ Podívám se na hodinky a významně na Mar povytáhnu obočí. Ta jen souhlasně kývne. „Tak jo, Mar. Při obřadu nezapomeň zachytit první polibek a všechny důležité momenty, ale soustřeď se hlavně na uslzené příbuzenstvo.“
„Ufňukaná rodina je můj denní chleba.“
Nechám všechny u altánu, jdu zkontrolovat dodávku květin. Zatímco asistentka floristky proplétá růžové girlandy opěradly židlí, očima pátrám po hnědnoucích okvětních lístcích, abych je jediným rychlým pohybem vytrhla. Pokaždé když to udělám, sevře asistentka rty do nespokojené čárky, ale dobře ví, že nesmí ani pípnout.
Udělám pár kroků vzad, abych si prohlédla celé místo obřadu. Za chvilku bude hotovo. Ještě musím rozmístit cedulky s nápisy a udělat zvukovou zkoušku, ale začíná se to rýsovat. Když přivezou koberec, vykoukne z auta nějaký nakvašený chlápek. Tuhle tvář ještě neznám. Změří si mě pohledem s otázkou, jestli jsem asistentka Amy Torresové. Když mu sdělím, že Ama Torresová jsem já, nevěří mi. Asi má potíže si představit, že někdo jako já dokáže postavit židle do řady, o organizaci celé svatby ani nemluvě. Nakonec ale jen pokrčí rameny a rozbalí koberec v uličce.
Já zatím pozoruju, jak si DJ hraje s ovládáním zvuku. Najednou mi v uchu pípne přes bluetooth připojený headset – ano, taková já jsem –, takže to zvednu. „Haló, tady Ama.“
„Ehm, dobrý den…“ Ten hlas neznám. „Vy jste ta… svatební koordinátorka?“
„Ano,“ zašvitořím tak vesele, jak to jen jde. „S kým mluvím?“
„Tady Erica. Sestřenice ženicha.“
A zároveň družička, která se minulý týden rozhodla obarvit si vlasy na zeleno.
„Ach, dobrý den, Erico. Máte ustaraný hlas. Děje se něco?“
„Jo… Eloise se zamkla v ženském salónku.“ Překvapeně ztuhnu. „Ostatní holky nechtěly, abych vám volala, ale už tam trčí tak pětačtyřicet minut, vizážistka ještě ani nezačala s make-upem a…“
„Jasně. Díky, Erico, běžím tam!“
Poklepu na sluchátko jako zloduch v nějaké bondovce, jako baletka se otočím na patě a zamířím do hotelu na druhé straně ulice. Nevěsta s kamarádkami má pro sebe malou konferenční místnost v přízemí, kterou hotel chytře přeměnil na pohodlný salónek, sotva vypukl trend obřadů v centru města. Projdu kolem recepce, kde můj oblíbený vrátný Bernie už zkušeně sahá do šuplíku.
„Nouzovka?“ zeptá se.
„Nic, co bych nezvládla,“ zazubím se na něho, než mu z natažené dlaně seberu univerzální klíč.
Na krátkých nožkách pochoduju přes lobby přímo do salónku. Ani se neobtěžuju zaklepat. Šest dokonale učesaných hlav se okamžitě zvedne a Erica dokonale předstírá, jak moc ji můj příchod překvapil. Carmen, svědkyně nevěsty, se také narovná. Ještě před chvílí se opírala o stěnu před koupelnou a zpoza dveří domlouvala nevěstě. Tváří se zároveň ulehčeně i naštvaně, že situaci nemohla zachránit sama.
Jenže od řešení průšvihů jsem tu já.
Zamířím rovnou k zamknutým dveřím. „Bude to dobrý, Carmen. Zajdete prosím říct vizážistce, aby byla připravená se za pět minut dát do práce?“ Carmen jen zamrká, zatímco já si suverénně
otevřu, vklouznu do koupelny a zamknu za sebou dřív, než stačí něco namítnout.
Záchody jsou řešené ve stylu čtyřicátých let se stínítky Tiffany přes nástěnné svícny a kachlíčky art deco. U vzdálené stěny stojí vana na nožičkách a v ní sedí Eloise zanedlouho-Reynoldsová a bílý šifon jí přetéká přes porcelánové okraje. Ani se neobtěžuje na mě podívat, jen zírá někam do prázdna.
Jak přicházím blíž, abych se letmým pohledem přesvědčila, že si nepustila vodu, moje podpatky klapou o černo-bílé kachlíčky.
Díkybohu, opakování svatební katastrofy manželů Winchellových z roku 2022 se dnes nekoná. Vyndám si z ucha sluchátko, vyklouznu z lodiček a sednu si do vany k nevěstě.
Když zaznamená moji přítomnost, několikrát zamává řasami. Potom se jí roztřese spodní ret a z krku se jí vydere něco jako tenounké myší písknutí. Rukou si zakryje tvář a potom skane první slza. Já zatím jen mlčím. Nevěsta si tiskne pěsti na oči a zaklání hlavu, aby zadržela pláč.
„Prozraďte mi jednu věc, kterou byste změnila, aby tenhle den byl dokonalý,“ ozvu se tiše. „Jednu jedinou.“
Skousne si ret a znovu se zadívá do zdi. „Ženicha.“
Aha. No, tak tohle nevyřeším. Aspoň ne teď hned. Kývnu na znamení, že rozumím a že nad tím přemýšlím.
Patrick Reynolds není zrovna můj oblíbený ženich. O ruku
Eloise požádal na baseballu včetně ohraného oznámení na obrovské obrazovce. Vždycky se mi podaří odhadnout pár už podle toho, jak se zasnoubil. Neříkám, že je to osvědčený způsob, jak poznat, jestli jim manželství vydrží, ale… nevěsty s těmi nejkrásnějšími zásnubními příběhy bývají také těmi, které nepotkávám dvakrát.
„Chcete zmizet?“ zeptám se. „Utéct zadním vchodem?“
Nevěsta vyprskne uplakaným smíchem: „To myslíte vážně?“
„No jasně. Můžeme zdrhnout, jen vy a já. Nebo vy a Carmen.“ Když ji zmatek neopustí, dodám: „Teda… já už jsem
svůj honorář dostala, takže je mi úplně jedno, jestli se ta svatba odehraje, nebo ne.“
Eloise si odfrkne a promne si rukou uplakanou tvář. „A co všichni ti dodavatelé? Catering, DJ…“
„Obávám se, že na storno je pozdě. Dalších pětasedmdesát dní budete jíst jen kuřecí nebo rybu.“
Zachvěje se jí ret. „Je divný, když se mi myšlenka na odvolání hostiny příčí víc než představa, že nebude obřad?“
„Ne. Stává se celkem běžně, že se lidé těší spíš na oslavu s kamarády než na ten cirkus u oltáře.“
„Nemohla bych mít večírek bez svatby?“ zamumlá, zatímco si bezděčně natřásá šaty. Usměju se a nechám ji ještě chvíli přemýšlet. „Fakt mě štve, že tohle musím absolvovat, když stejně vím, že je to na nic. Nechtěla jsem skončit jako rodiče a nějak to spolu z povinnosti táhnout, dokud děti neodejdou na vysokou,“ popotáhne. „Je horší si uspořádat svatbu jen pro zábavu, když stejně víte, že to není vaše poslední?“
Těžce polknu. Přece jsem si slibovala, že toho nechám. Že se nebudu osobně angažovat, protože to vždycky a nevyhnutelně končí průšvihem. Eloise mě pozvala na rozlučku se svobodou, protože už jsme se sblížily. Jenže moje práce je dostat ji před oltář. A tak se nadechnu a spustím rovnou od srdce: „Moje máma se vdávala šestnáctkrát.“
Eloise vykulí oči, jako bych jí právě mrskla svatebním dortem o zem.
„Kolikrát?“
„Šestnáctkrát. Můj táta byl číslo pět. Já jsem mámina jediná biologická dcera, ale Mar, naše fotografka? Ta je od čísla devět. Mám víc než dvacet současných a bývalých nevlastních sourozenců v celém Sacramentu a okolí včetně dvou asistentů, kteří mi tu dnes pomáhají.“
Vidím, jak to Eloise pracuje v hlavě. Mračí se, počítá… „To je… hrůza. Promiňte, nechtěla jsem vás urazit, ale…“
„To je v pořádku. Když jsem byla malá, bylo docela náročné přesouvat se od jedné nevlastní rodiny k druhé, ale nakonec jsem při tom potkala spoustu super lidí,“ odkašlu si a znovu se soustředím na nevěstu. „Říkám vám to ale jen proto, že ačkoli si teď snažně přejete, aby tohle byla vaše poslední svatba, nakonec to může být úplně jinak. Máma měla pokaždé plnohodnotný obřad i hostinu – jen jedenkrát se vdávala na radnici. Takže i když si naplánujete každé tři roky jednu svatbu, všichni ti lidé tam budou pro vás. Svatby se nikdy neomrzí. Věřte mi.“
Eloise pomalu pokývá hlavou. „A proto jste se stala svatební koordinátorkou?“
„Tak nějak,“ usměju se. „V osmnácti už jsem o svatbách věděla úplně všechno a vyzkoušela si každou úlohu od družičky přes svědkyni až po dýdžeje.“
Eloise se zasměje. „A vy? Byla jste někdy vdaná?“
„Ne,“ zavrtím hlavou. „Netoužila jsem po tom ani jako malá.“
A než jí řeknu, že nevěřím v dlouhodobý závazek, do kterého se ji teď tak zoufale snažím nahnat, zhluboka se nadechnu a změním téma. „Takže máte na výběr, Eloise. Máte to ve vlastních rukou. Můžete tam vtrhnout, dát si dort, zatančit si a pak se aspoň snažit dostát svým svatebním slibům, nebo se teď vykrademe zadními dveřmi a já pověřím asistenty, aby to odpískali,“ vezmu ji za ruku a stisknu. „Svatba není manželství. Manželství nikdy nebude dokonalé a je na něm práce jako na kostele. Ale veselka? To je jen chvilka v čase, kdy se o tu dokonalost aspoň pokoušíme. Když mi to dovolíte, přesně takový perfektní moment vám vytvořím, Eloise.“
Nevěsta si skousne spodní ret a zadívá se na svůj zásnubní prsten. Jakmile znovu zvedne oči, pochopím, že jsem to zase zvládla. Společně vylezeme z vany. Když otevřu dveře, Carmen za nimi ještě stojí a nervózně se pohupuje z nohy na nohu.
„Všechno v pořádku. Dámy?“ houknu do prostoru. „Pokud máme všechno stihnout včas, musíme se dát do práce.
Jen upozorňuju, že nám momentálně zrovna nepomůže, když se budeme Eloise vyptávat na to, co se dělo poslední hodinu, ano?“
Mrknu na nevěstu, která na znamení díků krátce kývne.
Když vracím Berniemu klíče, říkám si, že jsem snad udělala dobře, když jsem se vůči Eloise trochu otevřela. Společně jsme se dostaly až k svatebnímu dni. Někdy není špatné ze sebe kousek darovat – ať už mi vtloukali do hlavy, co chtěli.
Sotva doběhnu zpátky do parku, žene se za mnou Jake s panikou v očích.
„Zrovna volal catering,“ vyhrkne poplašeně, „prý jim nepřišly ubrusy.“
Sakra. Chtěla jsem vyzkoušet úplně novou dodavatelskou firmu. Sepnu si ruce na břiše a prsty si chvíli klidně pohrávám s dlouhatánským řetízkem, který mi spočívá mezi ňadry.
„Jakeu, kolik že ti za tohle platím?“
„Ehm…,“ koktá můj asistent, „sto dolarů?“
Jake je trochu popleta. Druhým rokem studuje na městské univerzitě divadlo. Doufala jsem, že se zaměří na produkci, ale zjevně ho víc lákalo drama. Je to můj jediný současný nevlastní bratr, protože máma je zrovna vdaná za jeho otce. Říkám zrovna, protože… je to prostě jen otázkou času.
Divoce skroluju telefonem, abych v kontaktech našla číslo na dodavatele ubrusů. Můj telefonát spadne na recepci firmy Len a láska. Hned vybafnu: „Jmenuju se Ama Torresová a vaše společnost má už hodinu zpoždění s dodávkou. Proč mě nikdo neinformoval?“
Chlapík na druhém konci jen něco zakoktá a pak řekne: „Jsme na cestě. Jen… jsme měli potíže s autem.“
Z tašky vylovím klíče od auta. „Můžu vám poslat naproti někoho ze svého personálu? Můj catering čeká jen na vás.“
Sotva mi prozradí, kde jejich náklaďák zůstal stát, přidržím hovor a táhnu Jakea za loket k parkovišti.
„Jakeu, teď ti dám rovnou dvě stovky, protože pojedeš k pumpě na Howe Avenue, naložíš všechny ubrusy a ostatní textil do mého auta – a tím skutečně myslím všechno, co vezou, i kdybys ty bedny měl připevnit na střechu – a přivezeš to rovnou na místo svatební hostiny. Potom pomůžeš cateringu dohnat zpoždění. Jasný?“
Jake zase prská, ale hned ho zastavím: „Nebo taky nemusíš dostat ani zlámanou grešli, protože zrovna teď jen zdržuješ.“
Polkne, kývne a pak vyrazí k autu. Jakmile odjede, vrátím se za Mar k altánku a znovu si zapnu sluchátko telefonu. „Můj asistent jede autu naproti. Dejte prosím svému řidiči vědět, že pokud máte hodinu zpoždění, musíte to ohlásit. A svému nadřízenému prosím vzkažte, že Ama Torresová je velmi nespokojená a rozhodně si vás na seznam schválených dodavatelů nepřidá.“
Než mě člověk na druhém konci stihne zasypat omluvami, prásknu mu s telefonem. Zhluboka se nadechnu, narovnám záda a jdu za Mar, která se zatím vyšplhala na žebřík a teď skoro visí ze stropu altánu, aby tam připevnila žárovku. „Všecko v pohodě?“ houknu na ni.
„Počkej, co se děje?“ ptá se hned. „Viděla jsem tě spěchat do hotelu.“
„Málem nám foukla nevěsta, ale rozmluvila jsem jí to.“
Mar povytáhne černé obočí. „A to se ti povedlo jak?“
Stisknu rty. „Řekla jsem jí o mámě a vysvětlila, že na manželství na rozdíl od svateb nezáleží.“
„Odvážný kousek,“ zasmála se Mar.
Pokrčím rameny. „Už byla jednou nohou v trapu, takže přišel čas na trochu upřímnosti.“
Fotografka sleze dolů a řekne: „Pokud někdo dokáže druhého přesvědčit, že na prvních manželstvích nesejde, nemůže to být nikdo jiný než dcera Cynthie Jonesové Rutherfordové Reedové Dyerové Leeové Torresové…“
„Nemůžu uvěřit, že si všechna ta jména ještě pamatuješ.“
„Smithové Smithové Nelsonové Jaswalové Matthewsové Andrewsové Evansové Benjaminové plus tři další,“ nadechne se, jako by právě dokončila běžecký závod. „Pamatuju si to jen do chvíle, než si tvoje máma začala brát chlápky s příjmeními, která zněla jako jména.“
„Kromě toho to po tvém tátovi šlo s kvalitou z kopce,“ řeknu, když Mar zvedne fotoaparát, aby mi udělala obrázek. „Holky tě čekají za deset minut. Nevěsta a svědkyně ještě nebyly namalované, když jsem odcházela.“
Mar nakrčí nos a podívá se na telefon. „Nebudeme mít zpož…“
„Neříkej to!“ zapíchnu do ní prst, než vyrazím k farářovu autu, které zrovna parkuje u okraje cesty.
Bez dalších potíží dokončíme zbytek příprav, a než byste stačili říct „ano“, hrnou se sem první hosté. Když se objeví i hotelový zřízenec, jdu se podívat do salónku na Eloise. Je tam už i Mar, zrovna si nevěstu otáčí tak, aby se dívala z okna, jímž přes krajkové záclony dopadá měkké světlo. Eloise se otočí přes rameno a věnuje mi úsměv.
Zdá se, že to klape.
Nevěsta kráčí k oltáři za zvuku „A Thousand Years“ – jako vždycky. Já stojím hned vedle jedné příbuzné se špatně naloženým miminem a čekám na další skladbu. Když novopečená mladá paní Eloise odchází uličkou, zvedne uplakané oči k Patrickovi a usměje se.
Možná jim to přece jen vyjde.
Stáhnu si je doprava, daleko od východu pro hosty, a držím je tam, dokud se k nám nepřidá i nejbližší rodina a přátelé. Mar se Sarou zatím chvatně staví kulisy pro naaranžované svatební fotografie. Něčí teta se chce hned připojit a nechat se taky vyfotit, a tak se podívám, jak se na to tváří Eloise, než tetu zdvořile vyprovodím s tím, že tohle fotografování je jen pro užší kruh svatebčanů. Odfrkne si a nakvašeně odpochoduje. Cítím, že mi ve schránce brzy přistane pěkně nabroušený e-mail.