Ruce Oskar měl v notebooku celkem devět nových povídek, dohromady nějakých osmdesát stran, a samozřejmě dobře věděl, že na knihu je to pořád málo. Potřeboval napsat ještě alespoň tři (nebo by možná stačily dvě, ale dostatečně dlouhé).
V půl osmé ráno, kdy si šel jako každý den zaplavat, zela pláž prázdnotou, ovšem teď v jednu už tu opět byla hlava na hlavě. Dá si v bistru u pláže malý aperitiv a potom vběhne do moře, rychle si zaplave a půjde na oběd, předsevzal si Oskar.
A po obědě se jako každý den vrátí do stínu svého hotelového pokoje, kde se opět minimálně do půlnoci bude zoufale pokoušet o nemožné: najít takový námět na novou povídku, který by jeho samotného už od začátku nenudil, dodal v duchu kysele.
Než vstoupil pod pergolu na zalidněné terase bistra, znovu si krátce prohlédl kůži na předloktích: ten divoký kontrast mezi její rudou barvou a bledým zbytkem těla (dermatóza se bohužel objevila už druhý den Oskarovy dovolené a on od té doby nemohl na slunce) byl přímo odpudivý. Vypadám jako nějaký pološílený slávistický fanoušek, říkal si ponuře, zatímco vcházel na terasu. Panoval zde příjemný stín, ale i tak si mladý číšník Oskarovy rudé ruce samozřejmě nesouhlasně prohlédl, takže Oskar dočasně zčervenal i v obličeji. Co je mi platné, že jsem údajně nejčtenější současný český spisovatel, říkal si podrážděně, když si připadám jako negr vstupující v době rasové segregace do podniku pro bílé. Nicméně se na terase bistra posadil a poněkud uraženě si objednal. Měl dokonalý výhled, mraky času a navíc se nudil, a tak si dal tu práci, očima pomalu přejel obě řady slunečníků a bůhvíproč sečetl obsazená lehátka. Podle jeho propočtu se na sotva stometrové plážičce z téměř bílého písku (od ještě bělejšího a zářivějšího útesu vlevo až po to neméně fotogenické molo s několika přivázanými čluny vpravo) koupalo, slunilo, procházelo a různým způsobem sportovalo asi tři sta lidí, takže když odečetl předpokládaný podíl mužů a dětí, zbývala přibližně stovka žen.
Top-less tu byla –pokud viděl správně a nějaké vzdálené
nahé kozy v tom oslnivém slunečním světle nepřehlédl – pouze jediná žena, která ovšem shodou okolností (již by v mládí
Oskar bezpochyby označil za mimořádně šťastnou) seděla na lehátku přímo pod vyvýšenou terasou bistra, a tudíž sotva
tři metry od něj. Sice v trochu ostrém úhlu, takže Oskar dobře viděl pouze ňadro levé, nicméně to bylo ňadro ve všech směrech dokonalé. Oskar předpokládal, že jde o modelku, popřípadě striptérku, která s ohledem na svou profesi musí mít tělo opálené celé, a nemůže tudíž otročit pravidlům společenské morálky, která se ostatně neustále mění. V padesátých letech, připomněl si Oskar, nosily ženy výlučně jednodílné plavky bez výstřihu a s kosticemi v podprsence (a navíc s takovými těmi trapnými volánky zakrývajícími každou jen trochu viditelnou část zadnice), zatímco ještě před nějakými patnácti lety, jak si Oskar nostalgicky připomněl, už na plážích a koupalištích jednoznačně převažovaly ženy v tangách, které se samozřejmě opalovaly a koupaly bez podprsenky – a Oskar si rozhodně nepamatoval, že by se nad tím někdo nějak pozastavoval. Časy se holt mění, řekl si v duchu automaticky, ale sotva mu ta banální fráze prolétla hlavou, začala i jemu samotnému připadat nicneříkající, ba stupidní. Samozřejmě že se časy mění, to ví
každý idiot, ale co z toho sakra plyne? Byla snad morálka
sedmdesátých či osmdesátých let zvrácená, a proto je dnes právem odsouzeníhodná (či přinejmenším nepřenosná), nebo
jsou obnažený kozy ve všech ohledech v pořádku a ona náhlá potřeba zavírat je do chlívků podprsenek není nic jinýho než
svatouškovská hysterie a společenský pokrytectví, či dokonce tupý otročení Americe s tou její pokryteckou morálkou? ptal
se sám sebe Oskar sedící ve stínu terasy bistra. Je lepší Amerika hippies, Amerika masturbujícího a šukajícího Rothova
Zuckermanna, Amerika věčně ožralého Bukowského, nebo ta druhá Amerika, řekněme Bushova – ta prudérní, se zakrytými
automaty na kondomy a tříletými holčičkami v povinných dvoudílných plavečkách, Amer ika celoplošně zakazující kouření, ale povolující osobní vlastnictví samopalu, Amerika, které denně z mikrofonu žehná Bůh, ale kde pornoprůmysl patří k nejlukrativnějším odvětvím a kde si prezident přímo v Bílém domě nechává kouřit péro sekretářkou...? Oskar se nehlasně uchechtl, jenže když si vzápětí prohlédl své ruce, veškerý humor ho přešel: přestože bílo-modrá textilní stříška nad terasou bistra zlověstně rudou barvu jeho předloktí trochu zkreslovala, bylo mu ihned jasné, že sotva hodinový pobyt na slunci stačil na to, aby se mu dermatóza výrazně zhoršila.
Vypadá jako dopravní policista, který uprostřed rušné křižovatky řídí namísto nefunkčních semaforů provoz – ovšem nikoli s bílými, nýbrž rudými návleky na rukou, říkal si kysele
Oskar. Ne, to je křečovité a ani ten příměr moc nesedí, musel obratem uznat. Spíš vypadá jako středověké pradleny, které
spolu s prádlem vytahují z horké kádě i své po loket rudé ruce, říkal si trpce. Tohle přirovnání bylo asi nejpřesnější a spisovatel pocítil mírné uspokojení.
Popisuji, tedy jsem.
Žena bez podprsenky (mluvit ji neslyšel, odhadoval ji na Němku) se z nějakého důvodu na lehátku posadila, takže její dokonalá ňadra (pomiňme, že Oskar i nadále viděl především to levé) se lehce zachvěla – jako dva kopečky karamelového pudinku, vzpomněl si prozaik na jednu ze svých prvních básní, kterou napsal někdy v sedmnácti. To je před pětatřiceti lety, uvědomil si obratem.
To číslo Oskara šokovalo.
Připadalo mu zcela neuvěřitelné, a dokonce svým způsobem absurdní – asi jako kdyby na výpisu z bankovního účtu právě objevil, že mu na kontě namísto obvyklého zhruba půlmilionu zbývá jen pár tisíc... To přirovnání bylo samozřejmě přitažené za vlasy, nicméně Oskar to přesně takhle cítil.
Ano, připadal si okradený.
Mladá žena mu věnovala přímý, spíše pobavený než tázavý či snad dokonce vyčítavý pohled, ale Oskar pokrytecky odvrátil hlavu a předstíral, že si té kontaktáže nevšiml. Třeba je to Američanka a chystá se ho obvinit ze sexual harasmentu... Koukal na ni, ne že ne, ale dívat se snad probůh není trestné, uvažoval zmateně.
Náhle si s ostudným zpožděním uvědomil cosi strašlivého (vyděsilo ho to rozhodně víc než ona prchavá možnost obvinění ze sexuálního obtěžování): několik dlouhých minut pozoruje nádherné nahé ňadro, a místo aby mu jako ve čtrnácti okamžitě houklo v trenkách a on z toho sladkobolného přetlaku málem zešílel, pustil se do úvahy o pokrytecké pruderii Američanů...
Jinými slovy: to jediné, co v něm pohled na chvějící se kopeček karamelového pudinku po čtyřiceti letech dokázal probudit, bylo uvažování... Místo erekce psychosociologická úvaha!
Byl sám ze sebe zdrcený. Už to s ním jde z kopce, uvažoval ponuře. Mladá žena si mezitím oblékla horní díl plavek. Buď chce prsa ochránit před nejprudším poledním sluncem, přemítal Oskar, nebo si jeho šmírování všimla. Anebo mu čte myšlenky a právem se urazila, říkal si. Vzápětí se ovšem ukázalo, že kráska jde stejně jako on a další lidé z pláže jenom na
oběd: pomalu vstala, bez nejmenších skrupulí obě ňadra prozkoumala očima, a dokonce i rukama (s onou směsicí podezíravosti a pýchy, s jakou matka hrábne do vlasů synka přibíhajícího z dětského hřiště) a z toho levého pak ještě dvěma prsty odstranila pár zrnek písku či snad nějaké smítko – anebo, uvažoval Oskar, tam žádný svinstvo neměla a nemá a udělala to jenom proto, aby před ním ty svý dokonalý dudy efektně rozhoupala...
Oskar měl rovněž plnou penzi a kromě toho se mu už chtělo močit, a tak popelníkem zatížil příslušný obnos, zdvihl svá rudá předloktí a odešel řídit provoz v zaplněné restauraci.
Psaná pravidla zdejší etikety, s nimiž se hned v den příjezdu seznámil v hotelové brožuře, v případě oběda povolovala (na rozdíl od večeře) neformální oblečení, takže Oskar se nemusel zdržovat převlékáním na pokoji a mohl jít na oběd rovnou z pláže: prošel kolem skluzavek plných ječících fakanů, kteří se při pohledu na jeho ruce mohli potrhat smíchy, vyběhl krátké schody kolem hlavního hotelového bazénu, který byl zaplaťpánbůh vyhrazen pouze pro plavce plnoleté, a po mokrých dlaždicích opatrně spěchal k restauraci – ale bohužel i všichni dospělí rekreanti na lehátkách se při pohledu na něj 13
řehonili snad ještě hlasitěji než jejich děti. Oskar cítil ponížení a vztek, ale stejně tak ty lidi chápal: neberou na něj žádné zdvořilostní ohledy, neboť koneckonců není ani slepec, ani mrzák, ani nemá jako Gorbačov na hlavě temně rudý oheň –je prostě jenom debil, který si na sluníčku spálil ruce...
V hotelové hale vběhl na záchod. To, co v zrcadle vzápětí spatřil, ho konsternovalo: studené světlo zářivek z něj stvořilo postavu z hororu! Lidské monstrum, které právě vytáhlo pracky z krvavé lázně.
Ano, tak tohle ten všeobecný posměch vysvětlovalo.
„No a co?!“ zvolal Oskar polohlasem podrážděně, přestože jediný člověk, kterému tu konfliktní otázku mohl položit, byl on sám. „No tak jsem se připek – a co má kurva bejt?!“
Aniž si odpověděl, přiskočil k mušli a rozepnul si poklopec –téměř zběsile, neboť tlak v měchýři už začal být nesnesitelný –nicméně proud Oskarovy moči nebyl ani zdaleka tak silný, jak v tomto urgentním případě očekával. S rezignovaným povzdechem si ledabyle opláchl krvavé ruce a šel je ukázat všem těm zdravě opáleným strávníkům v hotelové jídelně.
Když s nezměrnou únavou, jejíž příčinu nedokázal sám sobě přesvědčivě vysvětlit, vstupoval dvoukřídlovými proskle-
nými dveřmi do překvapivě zaplněné restaurace (opravdu nechápal, kde se tu všichni ti lidé, kteří stejně jako on byli ještě před chvílí na pláži, tak najednou vzali), v prudkém přívalu citů zalitoval, že nejenže vlastním zaviněním přišel o manželku, ale že z nějakých pitomých organizačně-logistických důvodů, které navíc zapomněl, s ním nemohla jet ani jeho současná partnerka. Jeho ostrakizace byla tudíž hned dvojnásobná! Odlišnost – jak Oskar věděl nejen od Stendhala –vzbuzuje nenávist, a on bude jako jediný v jídelně sedět sám a ty rudé ruce budou cejchem jeho staromládenecké samoty! A ještě ke všemu – jako by toho všeho bylo málo a jako kdyby Bůh chtěl z Oskarova ponížení vytěžit maximum –spisovatel záhy pochopil, že dnešek je bůhvíproč dnem darů moře a že všechny ty dlouhé švédské stoly jsou pokryty nejen rybami a mu šlemi, ale bohužel i garnáty, krevetami a obřími langustami – to jest delikatesami v barvě jeho předloktí!
Oskar si nicméně předsevzal, že tu urážlivou podobnost bude ignorovat a aspoň dvě oblíbené langusty si dá. Nesmí k nim ale strkat ruce na moc dlouho, někdo by si mohl myslet, že se podává i humr, zavtipkoval v duchu kysele, nicméně sebeironie mu jako už tolikrát pomohla najít ztracenou
duševní rovnováhu. Hned po obědě zmizí ve svém klimatizovaném pokoji, namaže si rudé pracky panthenolem a dá si dlouhého šlofíka – a k moři půjde až navečer, kdy je slunce a světlo podstatně milosrdnější, plánoval už klidněji Oskar, ale když o patnáct minut později z jídelny odcházel, zastoupily mu cestu dvě ženy – tu mladší (a její ňadro) znal z pláže.
„Ale dobrý večer, Mistře!“ zašvitořila ta starší. Mohlo jí být tak pětapadesát nebo šedesát, ale i její prsa byla pořád pěkná.
Geny, pomyslel si Oskar.
Mladší, jejíž dlouhé bílé šaty s velkým průramkem nápadně připomínaly antickou tuniku, se mlčky usmívala. Stála k němu bokem. Byla bez podprsenky a byl to hezký úsměv. Tohle erotické haiku by možná úplně stačilo, pomyslel si Oskar. Cokoli dalšího už bude navíc.
„Dobrý večer,“ řekl co možná neutrálně.
„Ježišmarjá, vod čeho to máš?“ zeptala se ho majitelka dokonalých ňader namísto pozdravu.
Oskar neodpověděl. Samozřejmě se za své spálené ruce styděl, ale na druhou stranu si uvědomoval, že tenhle dialog se do chystané povídky bude hodit. Tušil, proč mu dívka tyká: ano, bylo to nezdvořilé, ale zároveň mu tím ubrala dobrých dvacet let. Tím samozřejmým tykáním ho velkoryse zařadila
do svojí věkové množiny, a nikoliv do množiny vrstevníků své matky, přestože právě do té Oskar patřil. Nešlo tudíž o tykání drzé, nýbrž v podstatě laskavé (ale možná i taktické). V minulosti samozřejmě podobnému automatickému tykání dával přednost, ale dnes už si svými prioritami nebyl jistý.
„Běž napřed, já hned přijdu, mami!“ nařídila mladá žena poněkud stroze matce, která ovšem k Oskarovu údivu okamžitě poslechla a s úsměvem, jehož význam zatím nedokázal rozluštit, odcupitala.
„Vod čeho?“ zopakovala majitelka Cecků roku, obrátila dlaně nahoru a ještě poněkud teatrálně rozpažila, čímž Oskarův tits-view na dvě vteřiny dovedla k dokonalosti. Evidentně vystavuje své zboží ráda, pomyslel si. Stál před ním hned dvojí úkol: i nadále tváří v tvář tomu dokonalému ňadru předstírat nenucený klid, a zároveň zamaskovat své znechucení nad tou stupidní otázkou. Od čeho se asi tak člověk na sluníčku u moře spálí?
„Od masturbace,“ odpověděl konečně.
Mladá žena vyprskla smíchy a její ňadro se v průramku opět rosolovitě otřáslo.
„Ty draku!“
Omluvně pokrčil rameny.
„Máma mě varovala,“ informoval ji s kamennou tváří. „Když se rozvedeš, Oski, říkávala mi, odnesou to tvoje děti – a tvoje ruce...“
Mladá žena se smála, až jí zvlhly oči, a ani v průramku tuniky nezůstal Oskarův vtip bez odezvy.
Teď, uvědomil si Oskar. Přesně teď! Přesně v téhle chvíli je to nejlepší. Dokonalý. Cokoli dalšího bude navíc, to věděl bezpečně. Mramor haly se temně leskl.
„No, tak já se jdu namazat panthenolem,“ oznámil jí.
Teď už se samozřejmě nesmála. Oskarův nečekaně avizovaný odchod ji zaskočil. Nebylo ještě ani devět. Hotelová hala byla plná lidí a ten fialově nasvícený dlouhý bar měli přímo před sebou. Ještě před nějakými pěti lety by řekl, že mu jde štěstíčko už zase naproti.
„Není to škoda?“ pravila majitelka krásných ňader a s poněkud pracným úsměvem naklonila hlavu na stranu. „Nedáme si ještě skleničku?“
Oskar její hlavu zrcadlově napodobil. Potom přimhouřil levé oko, zdvihl své rudé ruce, namířil na krasavici ukazováček, jako kdyby držel kolt, a přešel do protiútoku.
„Víš, kdy jsem si poprvé šáhnul na ňadro?“ zeptal se.