PROLOG
Chiara Kennedyová sledovala muže, který k ní s odhodlaným výrazem ve tváři mířil z opačné strany místnosti.
Okamžitě zaznamenala sexappeal, jenž z něj vyzařoval.
Husté vlasy, černé jako uhel, si vyloženě říkaly o to, aby je prohrábly ženské prsty. Štíhlé tělo působilo elegantně. Muž byl svalnatý, aniž působil přehnaně mohutně. Vyzařovala z něj aura přirozené sebejistoty, ale s ohledem na hlouček chichotajících se žen, který ho obklopoval jako téměř neprostupná bariéra, jíž rozhodně netoužila proniknout, nad ním Chiara v duchu mávla rukou s tím, že bude příliš arogantní. Zdálo se, že má vlastní suitu obdivovatelek a zájem o nábor nových členek.
Chiaře se podařilo uzmout drink – barman byl její starý kamarád ze střední – a pak si našla místo, odkud měla výhled na taneční parket a mohla pozorovat lidi. Kamarádky nedorazily kvůli nepředvídatelným pracovním problémům, takže se Chiara rozhodla dopít sklenku a bavit se sledováním toho, jak za rušné páteční noci mezi jinými lidmi vznikají a zanikají milostné vztahy.
Nečekala, že po ní vyjede. Když se k ní sklonil a jeho šedé oči ji probodly nezvykle vášnivým pohledem, zatajila dech.
Vyčkávala, jakými slovy se ji pokusí oslnit.
S úsměvem zvedl ruku. „Barmane? Můžete donést tři cosma k tomu stolu za mnou, prosím?“ Hodil na barový pult několik bankovek. „Díky.“
Zamrkala a trochu to ranilo její hrdost. Pak se však nedokázala ubránit tichému zasmání. To má za to, že si myslela, že jí bude dělat návrhy, když u jeho stolu sedí spousta žen, které čekají, až se k nim vrátí.
Přitažlivý chlapík naklonil hlavu a obrátil pozornost k ní.
„Co je tak legrační?“
Pokusila se nezírat na jeho tenké rty. „Ale nic.“
Zvedl obočí. „Určitě? Dneska večer bych se vážně rád zasmál.“
„Myslela jsem, že se mě pokusíte sbalit.“
Po tváři se mu mihl potěšený výraz. „Měl jsem šanci?“
„Podle toho, co byste řekl.“
Rozesmál se upřímným dunivým smíchem, jako by to dělal často. „Můžu to zkusit?“
Tentokrát to byla ona, kdo zvedl obočí. „Kupujete pití hromadě svých fanynek. Dokonce i vy musíte uznat, že už máte žen víc než dost.“
Chiara očekávala, že se začne bránit, vymlouvat, nebo jí to rázně vrátí. Místo toho si povzdechl. „Po pravdě řečeno, se na mě tak nějak slétly a naléhaly, ať se zdržím. Nerad zraňuju něčí city. Kupuju jim pití, abych tu ránu trochu zmírnil.“
Zamyslela se nad jeho slovy a uvažovala, proč mu to věří.
„Takže to je váš velký plán na útěk?“
„Ty koktejly jim vážně chutnají. Než na mě narazily, už si jich pár daly.“
Pousmál se. Zatraceně, líbil se jí. To se jí s muži, s nimiž se seznamovala v klubech, stávalo jen zřídka. „Tak jo, do toho. Ukažte mi, co umíte.“
Okamžitě se k ní obrátil a natáhl ruku. „Ahoj, já jsem Sebastian Ryder. Rád vás potkávám.“
Hmm. Možná to přece jenom nebyl hráč. „Ahoj, já jsem Chiara Kennedyová.“ Automaticky jeho gesto opětovala. Měl srdečný a pevný stisk, aniž by jí ovšem drtil ruku.
„Nabídl bych, že vás pozvu na drink, ale zdá se, že jste si právě jeden koupila.“
„Ano, je to tak.“ Líbil se jí jeho úsměv. Nebyl v něm falešný záblesk denně bělených zubů. Všimla si, že z levého řezáku má kousek uštípnutý. „Chodíte sem často?“
Tentokrát se rozesmál a ona si nemohla pomoct a přidala se. V nose ji zašimrala vůně oceánu z jeho kolínské. Bojovala s touhou naklonit se blíž a zhluboka se nadechnout. „Vlastně ne. Přišel jsem sem s kolegy, ale museli odejít. A vy?“
„Moje kamarádky nedorazily kvůli něčemu naléhavému v práci, tak jsem si řekla, že si dám něco k pití a pak půjdu.“
„Pak nám to setkání bylo souzeno.“
S předstíraným pohoršením zavrtěla hlavou. „Až doteď jste si vedl tak dobře.“
Zvedl ruce ke stropu. „Přísahám, že jsem to neměl připravené. Díky vám toužím být lepší muž.“
Ze rtů jí uniklo zasmání. V mihotavém světle si prohlížela jeho tvář. Zblízka byl dokonce ještě přitažlivější. Hranatá čelist, římský nos a husté obočí zmírňovaly vzhled hezkého chlapce. Avšak to, co ji přimělo pokračovat v konverzaci, byly nenucený šarm a vřelost, jež z něj vyzařovaly. Jako by sám sebe nebral moc vážně. Až příliš mnoho mužů toužilo vyjít z každého rozhovoru jako vítěz; zapomínali, jak si užít samotný jeho průběh. „Hmm, jste legrační. Ledaže v tom
spočívá ten váš velký plán – předstírat nenápadnost a upřímnost, abyste vyčníval.“
Sebastian naklonil hlavu. V očích mu hrálo překvapení. „Nevěříte, že nejsem jeden z těch chlápků.“
„Kterých?“
„Těch, co předstírají, jak jsou dokonalí, až nakonec příliš pozdě zjistíte, že ani náhodou nejsou.“
Malinko si povzdechla. „Poslední dobou je těžké odlišit pravdu od lži. Všechno to naoko milé chování. Poznávat jiné prostřednictvím dokonalých momentek a slov působících jako reklamní slogany. Nevím, jenom bych si přála…“
Naklonil se blíž. „Co?“
„Abych alespoň jednou někoho potkala a prostě jsme všechny blbosti přeskočili. Aby to bylo skutečné a syrové.“
Obrátila oči v sloup. „Ale to by každého chlapa odradilo rychleji než prvotřídní vtěrka.“
V jeho šedých očích cosi vzplanulo a na okamžik mezi nimi zapraskala jakási zvláštní chemie, až Chiara překvapeně rozevřela oči. Nikdy dřív se jí tak rychle nezmocnila přitažlivost nebo touha, a to ji vyvedlo z rovnováhy. A ještě víc ji rozhodilo jeho prohlášení. „Tak to udělejme.“
„Udělejme co?“
Pomalu a sebejistě se usmál. „Vy a já. Vytvořme něco skutečného.“
Zasmála se. „No jistě. Zní to dobře, ale utekl byste. Nebo lhal. Nebo předstíral, že jste jeden z těch oduševnělých uměleckých týpků, který touží po souznění duší, zatímco ve skutečnosti se drží zpátky.“
Tvář mu zvážněla a při jeho dalších slovech se jí rozbušilo srdce v hrudi. „Já nelžu, Chiaro.“
Naskočila jí husí kůže. Náhle jí bylo zároveň horko i zima a napadlo ji, jaké by to bylo jen na okamžik v přítmí
přitisknout své rty na jeho. „Neznám vás, tak jak to mám poznat?“
„Oba dva bychom museli zariskovat. Jsem k tomu ochotný, pokud i vy.“
Byl to šílený návrh. Neznala ho. Ani nevěděla, jestli to chce udělat. Ale vzedmula se v ní jakási síla, něco mocnějšího než její rozumně uvažující mozek – instinkt, který toužil po tom, dovolit mu, aby poznal její skutečné já –, a ona náhle přikyvovala. „Dobře.“
Na okamžik se jejich pohledy setkaly. „Co kdybychom šli ven? Je tam větší klid.“
Následovala ho zadním vchodem na terasu, kde se bavily různorodé skupinky lidí, kteří kouřili a v chladném vzduchu pozdního podzimu posedávali kolem ohřívačů. Chiara se Sebastianem se usadili do dvou křesílek stojících stranou od okolního ruchu a přitáhli si je k sobě tak, až se koleny vzájemně dotýkali. Noční obloha nad hlavou byla posetá hvězdami. „Čím začneme?“ zeptala se Chiara.
„Otázky a odpovědi. Byla jste už někdy zamilovaná?“
Nedokázala se ubránit tomu, aby při tak přímé otázce neucukla. „Páni, jdete rovnou k věci.“
„Já jsem ten typ chlapa, co se vrhá do studené vody po hlavě. Máte radši postupné osmělování?“
Chiara zavrtěla hlavou. „Ne, nerozhodnost nesnáším.“
„Já taky. Odpovíte mi na otázku?“
„Ne. Chci říct, ještě jsem nebyla zamilovaná. A vy?“
„Ano. Chodil jsem s ní na vysoké a domníval jsem se, že je ta pravá. Myslím, že v tom vztahu jsem byl za holku já. Rozešla se se mnou a já ztrácel čas povalováním na gauči. Živil jsem se alkoholem a zmrzlinou.“
Kousla se do rtu, aby se nerozesmála. „Kluci se taky po rozchodech cpou zmrzlinou Ben & Jerry’s a popíjejí víno?“
Sebastian pokrčil rameny. „Bože, to ne. Já jím zmrzlinu Häagen-Dazs a piju pivo.“
„Byl jste do ní zamilovaný?“ Chiara se mu zahleděla do očí. Když v nich zahlédla smutek, neuvěřitelně ji to překvapilo.
„Po uši. Teď je mi třicet, ale už nikdy jsem se znovu tak nezamiloval. Chci najít tu pravou. Všichni mi tvrdí, že bych si měl užívat svobodný život, ale myslím, že všechno to, co dělám, by bylo lepší dělat s někým.“
Z upřímnosti, jež vyzařovala z jeho slov, se jí sevřela hruď. „Alespoň se snažíte.“
„Zvláštní. Ženu, která se chce vdát, každý chápe. Ale muže? O tom říkají, že je ztroskotanec, slaboch, nebo ještě hůř – beta.“
Zaklonila hlavu a rozesmála se. „Pochybuju, že jste beta, Sebastiane.“
„Máte to podobně?“
„Upřímně? Momentálně se soustředím na práci.“
„Pohodlná rohová kancelář s výhledem?“
Znechuceně se ušklíbla. „Nechat se uvěznit u stolu v kanceláři, to by jednu moji část zabilo. Mám pocit, že jsem přesný opak – každou noc sním o létání. Vznáším se nad mraky, shlížím na svět a jsem šťastná. Pak si ovšem začnu uvědomovat, že to nevydrží věčně, takže se vyděsím a mám panický záchvat.“
„Bojíte se, že spadnete?“
„Ne, bojím se, že někde uvíznu.“
Sebastian sklonil bradu a zatvářil se zamyšleně. Zdálo se, že o tom uvažuje. „A co se stane, když uvíznete?“
„Nic.“ Slovo se mezi nimi vznášelo, zcela prosté emocí. V tu chvíli z oné hry, která jí připadala až příliš skutečná, vycouvala a mávla rukou. „Legrační, že? Musím si některé ty sny zanalyzovat. Co vy? Vrací se vám nějaký sen?“
Ignoroval otázku, naklonil se k ní a vzdálenost mezi nimi se tak zmenšila. „Teď necouvejte, Chiaro.“
Naježila se. „Necouvám!“
„A co se stane, když uvíznete?“ zeptal se znovu.
Tentokrát se zachvěla. Měla odpověď na jazyku, ale nikdy předtím ji nevyslovila nahlas, a už vůbec ne před někým, koho sotva poznala. On na ni však upíral neochvějný a klidný pohled. Z nějakého důvodu mu toužila povědět pravdu a být s ním v bezpečí, s tímto mužem, jenž s ní sedí pod hvězdami.
„Když uvíznu, nikdy neprožiju život, o němž sním. Nikdy nebudu mít nic víc.“
Chiara předpokládala, že se nad její chamtivostí a povrchností znechuceně ušklíbne, Sebastian se však jen pomalu usmál, jako by mu věnovala vzácný dar. „To mi dává perfektní smysl.“
Oplatila mu úsměv. Věděla, že je výjimečný. A že se mu dá věřit.
Další hodinu strávili povídáním. Už to bylo dávno, co ji nějaký muž nejen slyšel, ale skutečně jí naslouchal.
„Chcete zajít na něco k jídlu?“ zeptal se náhle.
Chiara zaváhala. Měla pocit, že oba touží po různých věcech a že z romantického hlediska jim to nikdy nebude fungovat. Přesto mezi nimi pulzovalo silné spojení, téměř jako by se už setkali v jiném čase a jiném životě. Nechtěla, aby jejich společný večer skončil. „McDonald? Burgery, hranolky a shake?“
„Rozhodně ano. Pojďme.“
Koupili si jídlo a zamířili k June’s Bluff, útesu nad řekou Hudson. Před nimi se rozprostíraly rozeklané stěny vrcholku Hook. Chiara malebné městečko Nyack, ležící nedaleko Manhattanu, milovala. Byla to hezká kombinace města
a maloměsta, a zatímco se Sebastianem jedli, užívala si ohromující výhled. Bavili se o všem možném, sdíleli tajemství a tajné sny i kostlivce ve skříni, kteří vyskočí právě v okamžiku, kdy máte pocit, že nic nehrozí. Pověděla mu o odtažitém vztahu s rodiči. On jí vyprávěl o svém kreténském otci, který od nich odešel, když byl Sebastian malý.
Blížil se úsvit. Světlo kousek po kousku zahánělo temnotu.
Chiara se bosými chodidly opírala o palubní desku jeho vozu.
Stanice hrající hudbu z osmdesátek pouštěla rockové písničky z období, o němž se oba shodli, že je to nejlepší. Otevřenými okny proudil dovnitř chladivý vánek.
„Chci tě políbit,“ promluvil náhle Sebastian.
Chiara se otočila a srdce jí poskočilo jako plnokrevník před startem dostihu. Bože, také to chtěla. Chtěla cítit jeho ústa na svých a oddat se spojení, které s ubíhajícími hodinami stále sílilo. Čas, jenž spolu strávili, jí však odhalil cosi překvapivého, co nešlo změnit.
Nebyli si souzeni.
V hloubi duše to věděla, jakkoli cítila to svůdné bzučení, které ji vábilo, aby zapomněla na logiku. Sebastian si přál lásku, rodinu, děti. Chiara v srdci toužila po otevřené cestě a dobrodružství. Nechtěla se do ničeho zaplést a brát na sebe závazky, aby tak mohla dělat vše, o čem kdy snila. Jednoho dne se to možná změní.
Teď ale ne. A možná nikdy.
„Nemůžeme,“ odpověděla tiše. „Nefungovalo by to.“
Vzdychl a opřel se hlavou o opěrku koženého sedadla. „Ještě nikdy předtím jsem nic takového necítil. Mohlo by to skvěle fungovat.“
Usmála se, protože i přes jeho slova vycítila, že i on zná pravdu. „Navzájem bychom si ublížili a nikdy by nám to nevyšlo. Ale na tuhle noc nikdy nezapomenu.“
Slunce pomalu stoupalo. Oblohu zaplavily planoucí odstíny žluté, oranžové a růžové. Pomalu pohnul rukou a jejich malíčky se dotkly. Z reproduktorů se hlasitě linula píseň Petera Gabriela „In Your Eyes“.
Když se celé slunce vyhouplo nad obzor, Sebastian ji odvezl zpátky ke klubu.
Vystoupila z auta a zaclonila si oči před paprskem ostrého světla, který ji na chvíli oslepil. „Díky za všechno,“ pronesla.
Věnoval jí lehce křivý úsměv a naštípnutý řezák potvrdil, že to všechno bylo skutečné. A Chiara věděla, že nikdy nezapomene na tento okamžik a na tohoto muže, kterému bylo z nějakého důvodu souzeno se na malou chvíli objevit v jejím životě a dovolit jí se otevřít.
Přestože to rozhodnutí učinila ona, často se Chiaře o Sebastianovi zdálo. Představovala si, jak na něj jednoho dne narazí, a myšlenka, že by se jejich životy mohly protnout nějak jinak, ji naplňovala vzrušením.
Až do dne, kdy jí ho její nejlepší kamarádka Rory představila jako svého přítele.
Po této události si Chiara slíbila, že na onu noc už nikdy nepomyslí.