Když jsem tak seděla obkročmo na římse, jednu nohu na střeše, druhou mimo ni, a dívala se do ulic Bostonu v hloubce dvanácti poschodí, nemohla jsem si pomoct, abych nemyslela na sebevraždu.
Ne na vlastní. Mám svůj život natolik ráda, že chci vidět, jak se bude odvíjet.
Myslela jsem na jiné lidi, na ty, kteří nakonec dospěli k rozhodnutí se svými životy skoncovat. Litovali toho někdy? V těch prchavých vteřinách mezi tím, kdy se pustili a kdy dopadli na zem, v tom krátkém volném pádu musel být čas aspoň na náznak lítosti. A kruci. To byl ale pitomý nápad.
Já jsem se klonila spíš k tomu, že ne. Hodně jsem o smrti přemýšlela. Zvlášť dneska, když jsem sotva před dvanácti hodinami pronesla jeden z nejpůsobivějších smutečních projevů, jaký kdy obyvatelé Plethory v Maine slyšeli. No, možná nebyl nejpůsobivější. Možná byl spíš nejpříšernější. Záleželo na tom, jestli jste se dívali optikou mé matky, nebo mou. Máma se mnou teď nejspíš nejmíň rok nepromluví.
Ne že bych se chtěla přeceňovat. Můj projev nejspíš nevstoupí do dějin jako slova Brooke Shieldsové na pohřbu Michaela Jacksona. Nebo jako projev jedné ze sester Steva Jobse. Nebo bratra bývalého fotbalisty a vojáka Pata Tillmana, který padl v Afghánistánu. Stejně byl ale působivý.
Nejdřív jsem byla nervózní. Koneckonců to byl pohřeb ctihodného Andrewa Blooma, zbožňovaného starosty města Plethora. Majitele jedné z nejúspěšnějších realitních kanceláří ve městě a okolí. Manžela úžasné Jenny Bloomové, nejoblíbenější učitelky v celé Plethoře. A otec Lily Bloomové, podivínky s nezkrotnými zrzavými vlasy, která se kdysi zamilovala do bezdomovce a zostudila tak celou rodinu.
To jsem já. Lily Bloomová. Andrew byl můj otec.
Sotva jsem domluvila na jeho pohřbu, chytila jsem letadlo do Bostonu a zmocnila se první střechy, na kterou jsem se mohla dostat. Opakuju, ne proto, že bych se chtěla zabít.
Neměla jsem v plánu z té střechy skočit. Jen jsem nutně potřebovala čerstvý vzduch a ticho, což jsem ve svém bytě ve druhém poschodí, bez přístupu na střechu a se spolubydlící, která si ráda nahlas zpívá, rozhodně nemohla čekat.
Nepočítala jsem ale s tím, jaká tady bude zima. Ne nesnesitelná, ale nepříjemná. Aspoň jsem viděla hvězdy. Mrtví otcové, obtížné spolubydlící a pochybné smuteční projevy se nezdají tak hrozné, když je noc tak jasná, že doslova cítíte velkolepost vesmíru.
Miluju, když se pod hvězdnatou oblohou cítím tak nedůležitá.
Líbí se mi to.
Líbilo se mi to.
Až do chvíle, kdy se dveře na střechu prudce otevřely a vyplivly člověka. Pak se zase přibouchly a přes plochu zaduněly kroky. Neotočila jsem se. Ten, kdo sem přišel, si nejspíš vůbec nevšiml, že nalevo ode dveří někdo sedí na římse. Ty kroky tak spěchaly. Nebyla moje vina, že předpokládaly samotu.
Tiše jsem si povzdychla, zavřela oči a opřela si hlavu o omítnutou zeď za sebou. Vyčetla jsem vesmíru, že mi
| colleen hooverová
musel sebrat ten hloubavý pocit míru a pokoje. Aspoň něco by pro mě vesmír dneska mohl udělat – ať je ten člověk na střeše žena, ne muž. Když už mám mít společnost, dala bych přednost té ženské. Na svou výšku jsem dost silná a ve většině situací se o sebe dokážu postarat, ale zrovna teď jsem nebyla v rozpoložení, kdy bych se uprostřed noci měla ocitnout na střeše s cizím chlapem.
Jindy bych z obav o svoje bezpečí nenápadně vklouzla do dveří a odešla, ale teď se mi odejít nechtělo. Jak už jsem se zmínila, bylo mi tu dobře.
Konečně jsem nechala svůj pohled sklouznout k siluetě u zábradlí. Zase „klika“ – rozhodně to byl muž. I když se nakláněl přes zábradlí, rozeznávala jsem jeho široká ramena, která ostře kontrastovala s bezmocným gestem, jímž si držel hlavu v dlaních. Dokonce jsem zahlédla pohyb jeho zad, když se zhluboka nadechoval a zase vydechoval.
Vypadal jako na pokraji zhroucení. Uvažovala jsem, jestli na něj mám promluvit, dát mu vědět, že má společnost, nebo si aspoň odkašlat. Než jsem si to stačila rozmyslet, otočil se a nakopnul jedno z venkovních křesílek, která stála za ním.
Trhla jsem sebou, plastové křeslo přeletělo po střeše, jenže ten mladík si neuvědomoval, že má společnost. Pustil se do křesla, kopal do něj znova a znova. To ale bojovalo statečně – místo aby se pod silou kopanců rozlámalo, odjíždělo dál a dál z dosahu zuřících nohou.
Páni, ta židle musí být ze zatraceně odolné umělé hmoty. Asi z té, co se z ní dělají trupy lodí.
Jednou jsem viděla tátu, jak na terase nakopnul stůl z tohoto plastu, a ten kus nábytku se mu prakticky vysmíval. Táta si narazil holeň, ale na stole nezůstal ani škrábanec.
námi to končí | 11
Neznámému asi došlo, že pro tak kvalitní materiál je slabým soupeřem, protože přestal s kopáním. Stál nad křeslem, ruce zaťaté v pěsti u boků. Upřímně, trochu jsem mu záviděla. To, jak si dokáže vybít agresivitu a porvat se s plastovou židlí. Nejspíš měl za sebou den blbec jako já, jenže já svou agresivitu dusila v sobě, dokud jsem ji nemohla přetavit v pasivně-agresivní osedlání římsy. Tenhle mladík se ji nebál vypustit.
Obvykle jsem se uklidňovala zahradničením. Když jsem byla ve stresu, šla jsem na zahradu a vyplela všechny záhony. Jenže od té doby, co jsem se před dvěma lety přestěhovala do Bostonu, jsem žádnou zahradu neměla. Ani terasu. Neměla jsem ani květináč.
Možná bych měla investovat do židle z odolného plastu.
Zírala jsem na neznámého ještě chvíli a přemítala, jestli se někdy hodlá pohnout. Pořád jen stál a zíral na převrácené křesílko. Ruce už neměl v pěsti. Spočívaly mu na bocích a já si poprvé všimla, jak je mu košile na bicepsech malá. Všude jinde mu seděla, jen nahoře na pažích se látka napínala. Začal lovit po kapsách, až našel, co hledal, a –zřejmě ve snaze uvolnit ze sebe ještě víc agrese – si zapálil jointa.
Nejsem žádná skautka. Ve třiadvaceti, po vysoké škole, jsem už za sebou pár setkání s touhle rekreační drogou měla taky. Neodsuzovala jsem ho, že se chce o samotě uklidnit trávou. Jenže o to právě šlo – nebyl o samotě. Jen to nevěděl.
Dlouze popotáhl a začal se obracet k římse. Všiml si mě, když vypouštěl kouř. Zarazil se ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly. Nevypadal šokovaně, ale ani pobaveně.
Byl ode mě asi deset kroků, ale ve světle hvězd jsem viděla, jak pomalu přejíždí pohledem mou postavu, ale nedává
| colleen hooverová
na sobě nic znát. Dokázal si držet karty u těla. Přimhouřil oči a rty se mu pevně sevřely jako mužské verzi Mony Lisy. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Cítila jsem jeho hlas až v břiše. To nebylo dobré. Hlasy by se měly zastavit v uších, ale někdy – no, ne moc často –hlas pronikl dál a vibroval mi celým tělem. Jako ten jeho. Hluboký, sebevědomý a trochu jako máslo.
Když jsem mu neodpověděla, dal si jointa zase do pusy a popotáhl.
„Lily,“ řekla jsem konečně. Měla jsem vztek na svůj hlas. Nesl se tak slabě, že snad ani nemohl dolehnout k jeho uším, natož aby vibroval v jeho těle.
Zvedl trochu bradu a pokývl hlavou ke mně. „Mohla bys odtamtud prosím slízt, Lily?“
Teprve když to vyslovil, došlo mi, jak stojí: zpříma, skoro ztuhle. Jako by byl nervózní, že spadnu. Což nespadnu.
Ta římsa byla tak třicet čísel široká a já seděla většinou těla na střeše. Kdybych padala, mohla bych se snadno zachytit, nemluvě o tom, že vítr foukal z druhé strany.
Podívala jsem se na svoje nohy a pak na něj. „Ne, díky, je mi tady dobře.“
Trochu se pootočil, jako by se na mě nedokázal dívat. „Prosím, slez.“ Znělo to spíš jako rozkaz, i když přidal prosím. „Je tady sedm židlí.“
„Málem jich zbylo jen šest,“ připomněla jsem mu jeho pokus jednu z nich zavraždit. Nepřipadalo mu to vtipné. Když jsem ho neposlechla, popošel o pár kroků blíž ke mně.
„Stačí, aby ses blbě pohnula, a spadneš dolů. Dneska už jsem toho měl dost i bez toho.“ Dál se pomalu přibližoval ke mně. „Znervózňuješ mě. Nemluvě o tom, že se kvůli tobě nemůžu pořádně zhulit.“
Protočila jsem panenky a přehoupla obě nohy ke střeše. „Bože chraň, abych ti pokazila rauš.“ Seskočila jsem na střechu a otřela si dlaně o džíny. „Lepší?“ Vykročila jsem k němu.
Vydechl, jako by při pohledu na mě na římse celou dobu zatajoval dech. Popošla jsem stranou, abych na něj líp viděla, a při tom jsem si nemohla nevšimnout, jak zoufale atraktivní je.
Ne, atraktivní byl slabý výraz.
Vypadal krásně. Dokonale upravený, byly z něj cítit peníze, asi o pár let starší než já. Když mě sledoval, oči se mu v koutcích zvrásnily a rty jako by se mračily, i když ne doopravdy. Přešla jsem k okraji střechy obehnané zábradlím směrem do ulice. Opřela jsem se o ně a zadívala se na auta pod sebou. Snažila jsem se nedávat na sobě najevo, jak na mě zapůsobil. Už jen podle jeho účesu se dalo uhodnout, že to je muž, který si snadno získává druhé, a já nechtěla čechrat jeho ego. Ne že by se choval nějak přehnaně sebevědomě. Měl ale neformální košili Burberry. Myslím, že to byl asi první majitel téhle košile, který si mě kdy všimnul.
Slyšela jsem za sebou kroky, a pak se opřel o zábradlí vedle mě. Koutkem oka jsem se dívala, jak popotahuje z jointa. Pak mi nabídl, ale mávla jsem odmítavě rukou.
Zhulit se v jeho přítomnosti bylo to poslední, oč jsem stála. K omámení mi stačil jeho hlas. Tak trochu jsem ho zase zatoužila slyšet, takže jsem k němu vypálila otázku:
„Co ti ta židle udělala, že ses tak naštval?“
Podíval se na mě. Doopravdy podíval. Naše pohledy se setkaly a on jen zíral, jako by mi z obličeje mohl vyčíst všechna tajemství. Tak tmavé oči jsem snad ještě neviděla. Nebo ano, ale ne v tak nesmlouvavém výrazu. Neod-
| colleen hooverová
„Je v tom nějaká žena?“ popíchla jsem ho. „Zlomila ti srdce?“
Tomu se zasmál. „Kéž by moje problémy byly tak triviální.“ Opřel se o zeď, aby na mě viděl. „Ve kterým poschodí bydlíš?“ Olízl si prsty a zaštípl koneček jointa. Pak si ho zastrčil do kapsy. „Nikdy jsem tě tady neviděl.“
„Protože nejsem odsud.“ Ukázala jsem směr, kterým se nacházel můj byt. „Vidíš tu budovu pojišťovny?“
Zamžoural tam, kam jsem mu ukazovala. „Jo.“
„Bydlím v tom baráku vedle. Odsud není vidět. Má jen dvě patra.“
Opřel si lokty o zábradlí a zase se na mě zadíval. „Když bydlíš tam, co děláš tady? Máš tady přítele nebo tak něco?“
Po jeho otázce jsem si najednou připadala hloupě –jako bych vypadala tak snadno k mání, že stačí tahle laciná narážka. Ten chlapík působil, že má na víc. Jenže ty sofistikované metody si nejspíš šetřil pro ženy, které mu za to stály.
„Máte dobrou střechu,“ odpověděla jsem mu.
Nazdvihl obočí, jako by čekal, že to rozvedu.
„Potřebovala jsem na vzduch. Něco si promyslet. Otevřela jsem si Google Earth a našla nejbližší dům se střešní terasou.“
Usmál se na mě. „Aspoň jsi šetrná. To je dobrá vlastnost.“
Aspoň?
Přikývla jsem, protože jsem šetrná. A protože je to dobrá vlastnost.
námi to končí | 15 pověděl mi, ale moje zvědavost se nechtěla jen tak vzdát. Když už mě donutil slézt z mé pohodlné, pokojné římsy, tak ať se laskavě aspoň obtěžuje pobavit mě odpovídáním na šťouravé otázky.
„Proč jsi potřebovala na vzduch?“ zeptal se.
Protože jsem dneska pohřbila tátu a při obřadu pronesla naprosto skandální projev a teď mám pocit, že nemůžu dýchat.
Znovu jsem se k němu otočila a pomalu vydechla. „Co takhle chvíli nemluvit?“
Vypadal, jako by se mu trochu ulevilo, že chci mlčet. Naklonil se přes zábradlí, nechal paži viset do prázdna a zíral na ulici. Chvíli tam tak stál a já si ho celou dobu prohlížela. Asi to věděl, ale zdálo se, že je mu to jedno.
„Z týhle střechy před měsícem někdo spadnul,“ ozval se.
Mohla bych se zlobit, že nerespektuje mou prosbu o ticho, ale tohle mě zaujalo.
„Byla to nehoda?“
Pokrčil rameny. „To nikdo neví. Stalo se to pozdě večer. Jeho žena vařila večeři a on jí řekl, že jde sem nahoru nafotit západ slunce. Byl fotograf. Vypadá to, že se nakláněl přes zábradlí, aby získal dobrý záběr oblohy, a uklouzly mu nohy.“
Naklonila jsem se do prázdna a podivila se, jak by zrovna tady někdo mohl spadnout nešťastnou náhodou. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem před chvílí sama seděla na římse na druhé straně.
„Když mi to sestra vyprávěla, musel jsem myslet na to, jestli získal ten záběr. Doufal jsem, že foťák nespadnul s ním, protože to by byla hrozná škoda, víš? Umřít pro lásku k fotografování, ale přitom ani nepořídit ten záběr, který tě stál život.“
Rozesmála jsem se. I když jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec mám smát. „To vždycky říkáš nahlas, co tě napadne?“
Pokrčil rameny. „Většině lidí ne.“
Usmála jsem se. Líbilo se mi, že mě sice nezná, ale z nějakého důvodu jsem pro něj jiná než většina lidí.
16 | colleen hooverová
Opřel se zády o římsu a založil si ruce na prsou. „Pocházíš odsud?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, přistěhovala jsem se z Maine. Po vysoký.“
Nakrčil nos. Vypadalo to dost neodolatelně, pozorovat toho chlápka v košili Burberry a s účesem za dvě stě dolarů, jak dělá legrační grimasy.
„Takže v Bostonu patříš do očistce? To je asi na pytel.“
„Jak to myslíš?“ podivila jsem se.
Koutek úst se mu zvedl. „Turisti se k tobě chovají jako k místní. Místní jako k turistce.“
Zasmála jsem se. „Páni, to je dost přesný popis.“
„Já jsem tady dva měsíce. Ještě jsem se ani nedostal do očistce, takže jsi na tom líp než já.“
„Proč jsi v Bostonu?“
„Na stáži. A taky tady bydlí sestra.“ Zaklepal špičkou boty na střechu. „Vlastně hned pod námi. Vzala si ajťáka z Bostonu a koupili si celý horní patro.“
Sklopila jsem oči. „Celý patro?“
Přikývl. „Ten její klikař pracuje z domova. Nemusí se ani převlíknout z pyžama a vydělává miliony ročně.“
Tak to je vážně klikař.
„Jakou stáž tady máš? Jsi doktor?“
Přikývl. „Neurochirurg. Teda oficiálně až zhruba za rok, až mi skončí rezidentura.“
Stylově oblečený, výmluvný a chytrý. A kouří trávu. Kdyby to byla kvízová otázka, zněla by: co z uvedených možností je špatně? „Měli by doktoři hulit marjánku?“
Ušklíbl se. „Asi ne. Ale kdybychom si občas nedopřáli něco takovýho, vrhalo by se nás ze střech mnohem víc, za to ti ručím.“ Díval se před sebe a opíral si bradu o předloktí. Pak zavřel oči, jako by si užíval nápory
námi to končí | 17
větru proti obličeji. Takhle už nevypadal tak nesmlouvavě.
„Chceš slyšet něco, co vědí jen místní?“ navrhla jsem mu. „Samozřejmě.“ Zase se soustředil na mě.
Ukázala jsem k východu. „Vidíš tu budovu? Tu s tou zelenou střechou?“
Přikývl.
„Za ní, na Melcherově ulici, je dům, který má na střeše domeček. Opravdový domek. Z ulice není vidět a ta budova je tak vysoká, že o něm spousta lidí vůbec neví.“
Zatvářil se, jako by to na něj udělalo dojem. „Vážně?“
Přikývla jsem. „Viděla jsem to, když jsem se koukala na Google Earth, a tak jsem si o tom něco našla. Stavební povolení bylo zřejmě vydaný v roce 1982. Umíš si to představit? Žít v domě na činžáku?“
„Měla bys celou střechu,“ nadhodil.
To mě nenapadlo. Kdyby mi ten domek patřil, pěstovala bych tam nahoře květiny. Udělala bych si z toho svoje útočiště.
„A kdo tam bydlí?“ zeptal se.
„To nikdo doopravdy netuší. Je to jedna z velkých bostonských záhad.“
Zasmál se a zkoumavě si mě prohlédl. „A co jsou ty další bostonský záhady?“
„Třeba jak se jmenuješ.“ Sotva jsem to vyslovila, plácla jsem se do čela. To znělo taky zatraceně lacině. Teď jsem byla sama k smíchu.
Usmál se. „Ryle. Ryle Kincaid.“
Povzdychla jsem si a trochu se stáhla. „To je fakt super jméno.“
„Proč to říkáš tak smutně?“
„Protože co bych za to dala, mít taky hezký jméno.“
18 | colleen hooverová
„Tobě se Lily nelíbí?“
Naklonila jsem hlavu ke straně. „Příjmením jsem… Bloomová.“
Mlčel. Cítila jsem, jak se mě snaží nelitovat.
„Já vím. Květinka Lilie. Jak nějaká postavička z dětský knížky. Jako by mi byly dva. Ne třiadvacet.“
„Když se dvouletá holčička nějak jmenuje, bude se tak jmenovat i za dvacet let. Ze jména jen tak nevyrosteme, Květinko.“
„Bohužel pro mě,“ zamumlala jsem. „A je to o to horší, že miluju zahradničení. Kytky. Rostliny. Ráda něco pěstuju, je to moje vášeň. Vždycky jsem snila o tom, že bych chtěla mít květinářství, jenže lidi by mi to asi nevěřili. Vypadalo by to, že chci vyždímat peníze ze svého jména a kytky mě vůbec nezajímají.“
„Možná,“ připustil, „ale copak na tom záleží?“
„Asi ne.“ Přistihla jsem se, jak si šeptám Květinářství
Lily Bloomové, a viděla, jak se Ryle náznakem usmívá. „Je to vážně dobrý název pro obchod. Ale mám magisterský titul z ekonomie. To by byl krok dolů, ne? Pracuju pro jednu z největších marketingových firem v Bostonu.“
„Mít vlastní podnik není degradace,“ namítl.
„Pokud nekrachne.“
Přikývl. „Pokud nekrachne. A co prostřední jméno, Lily Bloomová?“
Zasténala jsem a Ryle zpozorněl.
„Chceš říct, že to je ještě horší?“
Svěsila jsem hlavu a přikývla.
„Rose?“
„Horší.“
„Violet?“
„Kéž by.“ Sevřela jsem rty a pak zamumlala: „Blossom.“
Na chvíli zavládlo ticho. „Rozkvetlá? A kruci.“
„Jo. Máma byla za svobodna Blossomová a našim to připadalo jako zásah osudu, že jejich příjmení jsou vlastně synonyma. Takže když jsem se narodila, květinový jméno bylo jasná volba.“
„Tví rodiče jsou teda dost trhlí.“
U jednoho z nich už přítomný čas neplatil. „Táta tenhle týden umřel.“
Podíval se na mě. „Na to ti neskočím.“
„Mluvím vážně. Proto jsem sem dneska přišla. Potřebovala jsem se pořádně vybrečet.“
Chvíli mě podezíravě pozoroval, jako by se chtěl ujistit, že si z něj neutahuju. Neomluvil se, že o našich mluvil tak neuctivě. Místo toho se mu oči trochu rozšířily, jako by ho přemohla zvědavost. „Byli jste si blízcí?“
Těžká otázka. Opřela jsem si bradu o paže a zadívala se taky do ulice. „Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jako jeho dcera jsem ho milovala. Ale jako člověka jsem ho nesnášela.“
Chvíli mě pozoroval. „Líbí se mi tvoje upřímnost.“
Líbí se mu moje upřímnost. Cítila jsem, jak rudnu.
Oba jsme na chvíli zmlkli a Ryle pak prohodil: „Přála sis někdy, aby lidi byli průhlednější?“
„Jak to myslíš?“
Dloubal palcem do praskliny v omítce, až kousek odloupnul. Cvrnkl s ním přes zábradlí. „Mám pocit, že všichni předstírají něco jinýho, než jsou, i když uvnitř jsme všichni stejně pokřivení. Jenom to někdo umí fingovat líp než jiný.“
Buď už začíná být zhulený, nebo je tak hloubavý. Ani jedno z toho mi nevadilo. Mám ráda rozhovory, kde nejde o reálné otázky a odpovědi.
20 | colleen hooverová
„Podle mě není na škodu, když si člověk trochu hlídá jazyk,“ prohodila jsem. „Nahá pravda je jen málokdy pěkná.“
Chvíli na mě zíral. „Nahá pravda,“ zopakoval. „Ten výraz se mi líbí.“ Otočil se a vydal se doprostřed střechy. Nastavil si jedno z plastových lehátek za mnou do správné polohy a svezl se na něj. Tohle byl ten typ, kde se dá doopravdy ležet, takže si založil ruce za hlavu a zadíval se na hvězdy. Přitáhla jsem si to sousední a nastavila ho do stejné polohy. Pak jsem si taky lehla.
„Pověz mi nahou pravdu, Lily.“
„O čem jako?“
Pokrčil rameny. „Nevím. O něčem, na co nejsi pyšná.
Abych si tak pokřiveně nepřipadal sám.“
Zíral na oblohu a čekal, až odpovím. Sklouzla jsem pohledem po linii jeho čelisti, křivkách tváří, tvaru rtů. Obočí měl zamyšleně stažená k sobě. Nevěděla jsem proč, ale vypadal, že si potřebuje povídat. Přemýšlela jsem o jeho otázce a pokusila se přijít na něco upřímného, co bych mu mohla svěřit. Když se mi to povedlo, pronesla jsem to do nebe.
„Můj otec byl surovec. Ne vůči mně – vůči mámě. Když se někdy hádali, rozzuřil se tak, že ji uhodil. Pak se jí to pár týdnů snažil vynahrazovat. Nosil jí kytky, vzal nás na dobrou večeři. Někdy nakupoval dárky i mně, protože věděl, jak nenávidím, když se hádají. Jako dítě jsem se někdy těšila na to, až se zase budou hádat. Věděla jsem, že mámu uhodí, a že dalších čtrnáct dní to bude jedna báseň.“ Zmlkla jsem. Ani nevím, jestli jsem si to takhle už dokázala někdy přiznat i jen sama sobě. „Samozřejmě že kdyby to bylo v mý moci, chtěla bych, aby mámě nikdy neubližoval. Jenže násilí k jejich manželství patřilo
a já si na to zvykla. Když jsem dospívala, došlo mi, že pokud proti tomu nic nedělám, padá vina i na mě. Většinu života jsem ho nenáviděla, pokládala ho za špatnýho člověka, ale nevím, jestli jsem v něčem lepší. Možná jsme špatní oba.“
Ryle se na mě zamyšleně podíval. „Lily,“ oslovil mě důrazně, „nic takovýho jako špatní lidi neexistuje. Všichni jsme prostě lidi, co někdy dělají špatný věci.“
Otevřela jsem pusu k odpovědi, ale jeho slova mě umlčela. Prostě lidi, co někdy dělají špatný věci. Asi to byla svým způsobem pravda. Nikdo není ani jen dobrý, ani jen špatný. Jen se někteří musí víc snažit, aby to zlo potlačili.
„Teď ty,“ ozvala jsem se.
Vzhledem k jeho reakci jsem čekala, že se mu do téhle hry chtít nebude. Zhluboka si povzdychl a prsty si prohrábl vlasy. Otevřel pusu, aby promluvil, ale pak ji zase zavřel. Chvíli přemýšlel, a pak se konečně ozval. „Dneska večer jsem viděl umírat chlapce.“ Znělo to deprimovaně. „Bylo mu jen pět let. S mladším bratříčkem našli v ložnici rodičů zbraň. Menší hoch ji vzal do ruky a pistole vystřelila.“
Žaludek se mi sevřel. Tahle pravda na mě byla možná až moc nahá.
„Když se dostal na operační stůl, už se pro něj nic moc dělat nedalo. Všichni kolem – sestry, ostatní doktoři – pořád litovali jeho rodinu. Chudáci rodiče, opakovali. Ale když jsem vyšel ze sálu do čekárny, abych těm lidem oznámil, že to jejich syn nezvládnul, nebylo mi jich líto. Chtěl jsem, aby trpěli. Aby cítili vinu za to, že nechávali nabitou pistoli nezajištěnou v dosahu dvou nevinných dětí. Chtěl jsem, aby jim došlo, že nejenže ztratili jedno dítě, ale zničili celý život i tomu, co náhodou zmáčklo spoušť.“
22 | colleen hooverová
Ježíši Kriste. Na něco tak vážného jsem nebyla připravená.
Vůbec jsem netušila, jak by se rodina mohla vyrovnat s něčím takovým. „Chudák ten bratříček,“ hlesla jsem. „Neumím si ani představit, co to s ním udělá – vidět něco takovýho na vlastní oči.“
Ryle si něco smetl z kolene. „Co? Zničí mu to život. Přesně to.“
Otočila jsem se k němu a podepřela si hlavu rukou. „Je to těžký? Vídat tohle denně?“
Zlehka zavrtěl hlavou. „Mělo by to být těžší, ale čím víc jsem v přítomnosti smrti, tím víc se pro mě stává součástí života. Nevím, jak to mám brát.“ Znovu se na mě podíval. „Přihoď ještě něco. Mám pocit, že moje přiznání bylo o dost zvrácenější než tvoje.“
S tím jsem nesouhlasila, ale pověděla jsem mu o té zvrácenosti, které jsem se dopustila před pouhými dvanácti hodinami.
„Máma mě před dvěma dny požádala, abych na tátově pohřbu přednesla smuteční projev. Řekla jsem jí, že se na to necítím – že asi budu brečet tak moc, až nedokážu mluvit před lidmi –, ale byla to lež. Nechtěla jsem mluvit na pohřbu, protože mi připadalo, že by to měli dělat lidi, co si nebožtíka vážili. A já si táty moc nevážila.“
„A přednesla jsi ho?“
Přikývla jsem. „Jo. Dneska ráno.“ Posadila jsem se na lehátku, skrčila nohy pod sebe a otočila se k němu. „Chceš si o tom poslechnout?“
Usmál se. „Rozhodně.“
Složila jsem si ruce v klíně a nadechla se. „Neměla jsem ponětí, co říct. Hodinu před obřadem jsem mámě tvrdila, že to nezvládnu. Ona na to, že to není nic těžkýho a že
námi to končí | 23
táta by to tak chtěl. Prohlásila, že stačí, když se postavím k mikrofonu a povím pět nejlepších věcí, na který si u táty vzpomenu. No… a to jsem přesně udělala.“
Ryle se opřel o loket. Vypadal, jako by ho to pořádně zaujalo. Podle mého výrazu asi uhodl, že přijde něco horšího. „Ach ne, Lily. Co jsi řekla?“
„Počkej. Já ti to zopakuju.“ Postavila jsem se a obešla lehátko na druhou stranu. Pak jsem se napřímila a sklopila oči, jako bych shlížela z pódia na plný sál, stejně jako dneska ráno. Odkašlala jsem si.
„Dobrý den. Jmenuju se Lily Bloomová a jsem dcera zesnulého Andrewa Blooma. Děkuji vám, že jste se k nám dnes v téhle smutné chvíli připojili, abyste nám pomohli unést naši bolest. Ráda bych uctila otcovu památku tím, že vám o svém otci povím pět věcí, které na něm byly nejlepší. Ta první je…“
Podívala jsem se na Rylea a pokrčila rameny. „A to je všechno.“
Posadil se zpříma. „Jak to myslíš?“
Vrátila jsme se na lehátko a natáhla se zase na záda. „Stála jsem tam dobré dvě minuty a neřekla ani slovo.
Protože nebyla jediná dobrá věc, kterou bych o tom velkým muži mohla říct. Takže jsem jen mlčky zírala do davu, až mámě došlo, co to dělám, a poslala strejdu, aby mě odtáhnul od mikrofonu.“
Ryle naklonil hlavu ke straně. „To si děláš srandu? Takže tys na tátově pohřbu místo oslavy přednesla jeho kritiku?“
Přikývla jsem. „Nejsem na to pyšná. V tu chvíli jsem nemyslela. Nebo myslela, ale na to, že kdyby byl lepší člověk, mohla jsem tam stát hodinu a řečnit o něm.“
Ryle si zase lehnul. „Páni,“ zavrtěl hlavou. „Jsi moje hrdinka. Tohle trumfne i mýho mrtvýho chlapečka.“
24 | colleen hooverová