KAPITOLA 1
Evie
„Víte, já jsem… jedla třešně.“ S omluvným úsměvem jsem sklopila pohled ke své flekaté blůze. „Když jsem nervózní, vždycky si dám něco na zub, a zrovna jsem šla kolem ovocného stánku s černými třešněmi. Mám pro ně slabost. I když teď je mi jasné, že patnáct minut před pracovním pohovorem to nebyl dobrý nápad.“ Žena se zachmuřila a vrásky na čele se jí prohloubily. Nedivila jsem se jí, na halence se mi totiž neskvěl jen jeden nebo dva flíčky. Pokud existovala ještě nějaká šance tenhle pohovor zachránit, nezbývalo mi než říct celou pravdu a doufat, že ji pobaví.
„Jedna třešeň mi upadla,“ pokračovala jsem, „odrazila se, a než jsem ji zachytila, stihla mi udělat tři flíčky. Snažila jsem se to na záchodě vydrbat. Jenže tohle je hedvábí a nepustilo to. Takže mě osvítil nápad, že z toho zkusím udělat takový vzoreček. Pár třešní mi ještě zbylo, tak jsem je rozkousla a pokusila se udělat stejné fleky.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jak je vidět, moc to nevyšlo, jenže pak už mi zbývalo jedině jít do obchodu pro novou halenku a přijít pozdě na pohovor, nebo se tvářit, že je to módní výstřelek. Myslela jsem si, že to nebude zas tak znát…“ Tiše jsem si povzdychla. „Zřejmě jsem se mýlila.“
Žena si odkašlala. „No, dobrá… Tak začneme s tím pohovorem, co říkáte?“
Přinutila jsem se k úsměvu a složila ruce do klína, i když jsem tušila, že tuhle příležitost jsem prošvihla. „To by bylo skvělé.“
O dvacet minut později už jsem byla zpátky na ulici. Aspoň to netrvalo moc dlouho. Mohla jsem si koupit další báječné třešně a ještě mi zbyl čas stavit se v obchodě pro novou halenku, než vyrazím na poslední pohovor tohoto týdne. Hned se mi šlo radostněji.
Zašla jsem znovu do stánku s ovocem a pak skočila na metro. Cestou ze stanice na schůzku někde seženu novou blůzu.
Jenže po dvou stanicích se souprava se skřípěním zastavila a skoro celou hodinu jsme se nehýbali z místa. Nějaký chlápek naproti na mě pořád civěl. Jednu chvíli jsem se začala hrabat v kabelce, jestli nenajdu něco, čím bych se mohla ovívat, protože ve vlaku začínalo být horko. On se zatím střídavě díval do mobilu a na mě, aspoň dvakrát nebo třikrát. Snažila jsem se to ignorovat, ale měla jsem tušení, že přesně vím, co bude následovat.
O chvilku později se ke mně naklonil. „Promiňte, ale vy jste ta nevěsta, že?“ Otočil ke mně telefon, aby mi ukázal video, o kterém bych si přála, aby neexistovalo. „Ta, co si odpálila vlastní svatbu?“
Nebylo to poprvé, co mě někdo poznal, i když od poslední takové události uplynul měsíc nebo dva a já už začínala doufat, že to šílenství skončilo. Zjevně ne. Lidé napravo a nalevo od nás už na mě zaměřili pozornost, a abych unikla přívalu otázek, které by následovaly, kdybych se přiznala, musela jsem chladnokrevně zalhat.
„Ne. To nejsem já. Ale lidi říkají, že bych mohla být její dvojče.“ Pokrčila jsem rameny. „Říká se, že každý má někde na světě dvojníka. Ona je zřejmě ten můj.“ Odmlčela jsem se a pak dodala. „Ale přála bych si to být já. Je to frajerka, co?“
Chlápek se znovu podíval na mobil a zpátky na mě. Zjevně mi nevěřil jediné slovo, ale aspoň to nehrotil. „Aha. Jasně. Promiňte, že jsem obtěžoval.“
O další hodinu později se dal vlak konečně zase do pohybu.
Nikdo se vůbec nenamáhal něco hlásit ohledně zpoždění. Když jsem konečně vystoupila, zbývalo mi do pohovoru asi dvacet minut a pořád ještě jsem na sobě měla halenku zamazanou od třešní. A jako třešinku… jsem jich ještě pár upustila, když jsem se jimi cpala v rozpáleném vlaku. Takže jsem vyklusala po schodech z metra a doufala, že cestou seženu něco slušného na sebe.
Kousek od místa, kde jsem měla mít schůzku, jsem konečně objevila obchod, kde měli ve výloze pánské i dámské oblečení.
Jakmile jsem do butiku Paloma vešla, ujala se mě prodavačka se silným italským přízvukem.
„Dobrý den. Měli byste krémově bílou hedvábnou halenku? Nebo prostě bílou? Nebo…“ Zakroutila jsem hlavou a podívala se na sebe dolů. „Prostě cokoliv, co jde dohromady s touhle sukní?“
Podívala se na můj vršek. Ocenila jsem, že to nekomentovala. Místo toho přikývla a odvedla mě k věšáku, ze kterého vybrala tři různé hedvábné blůzy. Brala bych jakoukoliv z nich. S úlevou jsem se zeptala na kabinky a ona mě začala vést někam dozadu. Jenže pak se někdo ozval u pokladny, a tak jen ukázala na dveře a štěkla na mě něco směsicí italštiny a angličtiny. Patrně něco jako „Za chvíli jsem u vás!“, ale to už mi bylo jedno. Zjevně to nebylo nic veledůležitého. V kabince jsem se na sebe podívala do zrcadla. Rty mi rudě zářily. Půl kila třešní, které jsem spořádala ve vlaku, je zjevně obarvilo. „Do háje,“ zamumlala jsem a zamnula si pusu. Ale bylo mi jasné, že do pohovoru to nesleze. Naštěstí se mi barva nechytla na zuby. Tyhle zatracené třešně budou moje smrt. Neměla jsem teď ale čas to řešit, takže jsem jen zakroutila hlavou, sundala zničenou halenku a vzala si z ramínka jednu blůzu. Než jsem si ji oblékla, napadlo mě, že se malinko osvěžím. Po tom rozpáleném metru jsem se cítila trošku upoceně. A tak jsem vzala kabelku a vylovila starý vlhčený ubrousek, který jsem si před pár týdny nechala po návštěvě fast foodu.
Naštěstí byl ještě vlhký. Když jsem zvedla pravou ruku, abych si otřela podpaží, zavanula vzduchem citrónová vůně a mě napadlo, jestli mi ulpí na kůži. Zvědavě jsem sklonila hlavu a přičichla. A přesně v téhle pozici jsem byla, když se dveře převlékací kabinky prudce rozlétly.
„Co to…?“ Muž se okamžitě stáhl a hotovil se dveře zase zavřít. Náhle se však zarazil a svraštil obočí. „Co tady děláte?“
Dnešním katastrofám zjevně neměl být konec, protože to byl samozřejmě fešák. Jeho nádherně zelené oči mě vyvedly z míry, ale vzápětí mě hodně rychle probralo, když mi došlo, že ještě pořád držím ruku nahoře a že mě právě viděl, jak si čichám k podpaží.
Rozčileně jsem si založila ruce přes krajkovou podprsenku.
„Co je vám po tom? Vypadněte!“ Natáhla jsem se a rychle dveře přibouchla, div jsem nezvaného návštěvníka nesmetla. „Najděte si pánskou kabinku!“ křikla jsem na něj.
Mezerou pode dveřmi jsem viděla jeho naleštěné boty.
Nehýbaly se z místa.
„Pro vaši informaci,“ zaduněl smrtelně vážným hlasem, „… tohle je pánská kabinka. Ale klidně se tu omývejte, jak je vám libo.“
Když nablýskané boty konečně zmizely, zhluboka jsem si oddechla. Tenhle den jednou skončí. Pořád však zbýval ten poslední pohovor, na který přijdu pozdě, jestli sebou nehodím. Ani jsem se nenamáhala omýt si druhé podpaží a rovnou jsem si tu první halenku vyzkoušela. Naštěstí mi padla, takže jsem se převlékla zase do své vlastní flekaté blůzky, a aniž bych si ji pořádně zastrčila do sukně, vyrazila jsem k pokladně. Očekávala jsem, že tu někde bude postávat ten chlápek, co mi vtrhnul do kabinky, ale naštěstí jsem ho nikde neviděla.
Zatímco jsem čekala, až mi prodavačka načte cenovku, podívala jsem se zpátky ke kabince a všimla si, že ty dveře, na které podle mého domnění předtím ukazovala, jsou hned vpravo od jiných dveří a na těch je nápis Dámy. A ty, kde jsem byla já, byly zřetelně označené jako Páni.
Kruci. To se povedlo.
Halenka mě stála sto čtyřicet dolarů – asi o sto dvacet babek víc než stála ta původní, kterou jsem objevila v obchoďáku. A protože mi ten nákup skoro vybílil účet, opravdu jsem potřebovala to místo získat – to, kam se musím během několika minut dostavit na pohovor. Takže jsem si pospíšila o pár domů dál, na dámských toaletách v recepci se bleskově převlékla, prohrábla si prsty vlasy a nanesla další vrstvu rtěnky na beztak příliš rudé rty, abych nějak zamaskovala fleky od třešní.
Výtah, který mě vezl do třicátého pátého patra, byl zhruba tak rychlý jako předtím metro. Zastavoval skoro v každém podlaží, lidé nastupovali a vystupovali, a já si zatím vytáhla mobil a podívala se maily, abych se tolik nestresovala, že budu mít minutku dvě zpoždění. Bohužel mi to moc nedodalo, protože mi přišly dvě nové zamítavé odpovědi z míst, kam jsem poslala svůj životopis – včetně toho, kde už jsem dnes byla. Paráda. Zmocnila se mě totálně poraženecká nálada, hlavně proto, že na místo, o které jsem se nyní chystala ucházet, jsem nebyla dost zkušená. Třebaže se za mě Kitty přimluvila.
Výtah cinknul na mém patře a já se zhluboka nadechla, abych se trošku uklidnila. Ale sotva jsem se ocitla jednou nohou ze dveří, ten ždibec klidu, který se mi podařilo v sobě najít, byl okamžitě fuč. Pohled na vysoké dvojité dveře s elegantním zlatým nápisem Crawford Investments mě připravil o veškerou kuráž. V recepční místnosti to bylo ještě horší, na přísně bílých zdech se skvěly obrazy odvážných barev a na stropě, co se ztrácel někde u oblak, visel obrovský křišťálový lustr. I žena za stolem vypadala spíš jako supermodelka než recepční.
Usmála se lesklými rty. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Ano, v pět hodin mám schůzku s Merrickem Crawfordem.“
„Vaše jméno, prosím?“
„Evie Vaughnová.“
„Řeknu mu, že jste tady. Posaďte se, prosím.“
„Díky.“
Když jsem odkráčela k pohovkám z bílého plyše, ještě na mě zavolala: „Slečno Vaughnová?“
Otočila jsem se. „Ano?“
„Máte…“ mávla si přes rameno rukou, „… na blůzce visačku.“
Sáhla jsem si dozadu, chvíli chaoticky šátrala, až jsem ji našla a zastrčila. „Díky moc. Něco mi ukáplo na halenku, kterou jsem si vzala ráno, takže jsem si cestou musela koupit novou.“
Žena se usmála. „Ještěže už je pátek.“
„To rozhodně.“
O pár minut později mě recepční vedla do vnitřního prostoru kanceláří. Zakrátko jsme dorazily k rohové pracovně, kde se právě nacházeli dva muži a přeřvávali se. Ani si nás při tom nevšimli. Celá kancelář však byla prosklená, takže jsem zřetelně viděla, jak stojí těsně u sebe a jeden na druhého ječí. Menší z nich měl prořídlé vlasy a při řeči vydatně gestikuloval. Vždycky když zamával rukama, odhalil kroužky potu v podpaží. Ten vyšší byl podle postoje nepochybně šéf. Stál doširoka rozkročen a ruce měl založené na široké hrudi. Neviděla jsem mu úplně do obličeje, ale i takhle z boku jsem mohla odhadnout, že část jeho sebevědomí pramení z toho, jak moc je fyzicky přitažlivý.
„Jestli se ti to nelíbí…“ zavrčel šéf nakonec, „… dej si pozor, ať se na odchodu nepraštíš o dveře.“
„Mám ponožky, co jsou starší než tohle děcko! Jakou asi tak může mít zkušenost?“
„Věk je číslo, na který zvysoka kašlu. Mě zajímají jiný, důležitější čísla – zisk. On má dvojnásobný cifry, zatímco tvůj výdělek je už třetí kvartál v hajzlu. A dokud se to nezlepší, všechny tvoje obchody bude schvalovat Lark.“
„Lark…“ zakroutil hlavou. „I to jméno mi hýbe žlučí.“
„Tak si běž hýbat žlučí někam jinam.“
Menší z mužů zabručel něco, co jsem nezachytila, a otočil se k odchodu. Cestou si otíral pot z tváře. Prudce otevřel a prošel kolem nás, jako bychom tam ani nebyly. Šéf se zatím vrátil ke svému stolu. Zjevně jsme byly neviditelné.
Recepční se na mě soucitně podívala a pak zaklepala. „Co je?!“
Pootevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. „Je tady ta vaše schůzka na pátou. Řekl jste mi, že ji mám přivést.“
„No bezva.“ Zamračil se a zakroutil hlavou. „Ať jde dál.“
Kittyin vnuk zjevně nezdědil její milou povahu.
Recepční mi pokynula a váhavě se usmála. „Omlouvám se,“ zašeptala. „Ale ať se vám daří.“
Udělala jsem pár kroků do honosné kanceláře. Když za mnou zacvakly prosklené dveře a ten chlap se na mě pořád ještě nepodíval a ani mě nepozdravil, měla jsme chuť se otočit a vyběhnout ven. Ale zatímco jsem tam stála a zvažovala, že přesně tohle udělám, pan Bručoun ztratil trpělivost.
Aniž by uznal za vhodné se otočit, začal něco strkat do knihovny. „Sednete si, nebo si mám přinést polní telefon, abych s vámi mohl vést pohovor?“
Rozhořčeně jsem přivřela oči. To je blbec. Možná to bylo tím, že jsem měla za sebou tak pitomý den, nebo mě prostě jen vytočil jeho přístup, ale najednou mi bylo úplně fuk, jestli tu práci dostanu. Co se stalo, stalo se. Ve chvíli, kdy vám přestane záležet na tom, jestli vyhrajete, se dostanete do toho báječného bodu, kdy z vás spadne všechen stres. „Možná jsem vám chtěla dát chvilku času, abyste si spravil náladu,“ řekla jsem.
Otočil se. Nejprve jsem si všimla jeho úšklebku. Ale když se naše oči setkaly a já se poprvé podívala do šokující zeleně těch jeho, málem jsem sebou sekla.
Ne.
To jako vážně?
Prostě ne.
To nemůže být pravda.
Kittyin vnuk je ten chlápek z převlékací kabinky?
Chtěla jsem se zahrabat někam hluboko pod zem.
Tiše jsem zmírala studem, ale chlápek, který mě před patnácti minutami přistihl, jak si očichávám podpaží, už se dal do pohybu.
Merrick pokynul ke křeslu před svým stolem. „Čas jsou peníze. Posaďte se.“
On si mě nepamatuje? Je to vůbec možné?
Po té jeho scéně se zaměstnancem, které jsem byla svědkem, mi nepřišel jako někdo, kdo by si dával pozor na pusu.
Možná se mi moc nedíval na obličej… Zabouchla jsem ty dveře dost rychle. A byla jsem v podprsence, zatímco teď jsem oblečená.
Nebo možná… Možná jsem se spletla a není to on? Ale to bych neřekla. Možná jsem mu sama neutkvěla v paměti, ale mně tam jeho tvář utkvěla nezapomenutelně – pěkně tvarovaná čelist, výrazné lícní kosti, opálená pleť bez poskvrnky, plné rty a husté tmavé řasy rámující skoro průzračné zelené oči. Které se na mě právě dívaly, jako bych byla tím posledním, koho si přeje ve své kanceláři.
Založil ruce v bok. „Nemám na to celý den. Ať to máme za sebou.“
Teda. To je ale milunka. Zdálo se, že je z představy naší budoucí spolupráce zhruba stejně nadšený jako já. Ale když už jsem si dala takovou práci, abych sem dorazila, můžu klidně svůj mizerný týden završit dalším odmítnutím a dohrát svou roli do konce.
Přistoupila jsem k jeho stolu a natáhla ruku. „Evie Vaughnová, těší mě.“
„Merrick Crawford.“ Zatímco jsme si třásli rukama, naše pohledy se setkaly a já jsem pořád neviděla žádnou známku toho, že by mě poznával, ať už z té kabinky, nebo jako přítelkyni své babičky.
No co už. Kitty mi otevřela dveře, ale dál už je to na mně.
Můj životopis ležel uprostřed skleněné desky jeho masivního stolu. Zvedl ho a opřel se do křesla.
„Co je Boxcar Realty?“
„No to je neziskovka, kterou jsem rozjela před pár lety. Je to spíš vedlejšák, ale v posledních šesti měsících jsem tam pracovala na plný úvazek, když jsem zrovna nedělala terapeutku. Nechtěla jsem to vynechat, abych neměla v životopise mezeru.“
„Takže jste poslední místo jako terapeutka opustila před šesti měsíci a od té doby jste pro nikoho nepracovala?“
Přikývla jsem. „Ano, je to tak.“
„A Boxcar má něco společného s nemovitostmi?“
„Je to společnost pronajímající nemovitosti. Vlastním několik netradičních prostor, které pronajímám přes Airbnb.“
Merrick svraštil obočí. „Netradičních?“
„Je to trochu delší příběh, ale zdědila jsem nějaké pozemky na jihu, které jsou výborné na výlety, když si chcete vyrazit z města. Nebyly vůbec zastavěné a já nechtěla ničit půdu tím, že na nich postavím budovy, tak jsem vytvořila tábor pro glamping a dva stromové domy, které pronajímám.“
„Glam-ping?“
„To je táboření, ale je v tom trochu glamour. Znamená to –“
Merrick mě přerušil. „Já ten termín slyšel, slečno Vaughnová. Jen si nedokážu dát dohromady, jak to souvisí s terapeutickou prací.“
Uf. Nezačalo to moc dobře. Trošku jsem se napřímila v křesle. „No, přímo ne – ledaže uvážíte, že většinou pronajímám lidem, kteří hledají únik před svou stresující prací. Je to tak trochu hobby. Všechen zisk jde na charitu. Když jsem odešla z posledního zaměstnání, vzala jsem si trochu volna, které jsem opravdu potřebovala, abych svůj projekt trochu zvelebila.“ Nahnula jsem se dopředu a ukázala na svůj životopis. „Když se podíváte na předchozí zaměstnání, uvidíte moje zkušenosti s terapií.“
Merrick mě chvíli pozoroval a teprve pak se znovu podíval na můj životopis. „Byla jste zaměstnaná v Halpern Pharmaceuticals. Řekněte mi, co jste tam dělala?“
„Sledovala jsem a ošetřovala pacienty, kteří podstupovali klinické testy antidepresiv a léků na potlačení úzkosti.“
„Takže všichni pacienti dostávali léky?“
„To ne. Někteří dostávali v rámci testů placebo.“
„A byli to lidé, kteří pracovali ve vysoce stresujícím prostředí?“
„Někteří. Byli tam lidé z různých pozic. Ale všichni trpěli depresemi a úzkostí.“
Merrick si zamnul palcem ret. „Předpokládám, že šlo o lidi, kteří hledali klinickou léčbu, protože tradiční terapie nezabíraly.“
Přikývla jsem. „Je to tak. Všichni účastníci testů museli absolvovat minimálně rok terapie, aby se kvalifikovali. Studie Halpernu se zaměřila na to, zda léky pomohou lidem, u kterých terapie nefungovala.“
„A pomohly jim?“
„Těm, se kterými jsem pracovala? Ano, pomohly.“
Merrick se opřel do křesla. „Takže jediná vaše zkušenost je práce s lidmi, kterým nepomáhá terapie, a potřebují ke zlepšení léky. Rozumím tomu dobře?“
Zamračila jsem se. Bože, to je blbec. „Bohužel, ne každému pomůže terapie. Řada lidí, se kterými jsem pracovala, zaznamenala zlepšení. Testy s léky byly ovšem pro obě strany zaslepené, takže vám nemůžu říct, kolik lidí bralo placebo a zlepšilo se jen díky mé terapii. Jsem si jistá, že někteří ano.“
Hodil můj životopis zpátky na stůl. „Řídím makléřskou firmu. Říkám si, jestli bych si mohl dovolit přestat reportovat finanční návratnost, kterou moje společnost zajišťuje klientům. Musí být hezké, když se nemusíte trápit tím, abyste někomu vykazovala svou úspěšnost.“
Cítila jsem, jak mi stoupá horko do tváří. „Naznačujete, že jsem nedělala svou práci, protože nikdo nemůže říct, jestli lidem pomohly léky, nebo moje terapie?“
Oči se mu zablýskly. „To jsem neřekl.“
„Ne těmito slovy, ale vyplývá to z nich. Všechny pacienty jsem vedla stejně, podle svých nejlepších schopností, ať to někdo kontroloval, nebo ne. Řekněte mi, pane Crawforde, kdyby vaši klienti skutečně nemohli sledovat vaši návratnost, pracoval byste jinak? Ulejval byste se?“
Na rtech se mu zjevil nepatrný úsměv, jako by si to popichování užíval. Chvilku mě pozoroval a pak si odkašlal.
„Ve skutečnosti hledáme někoho, kdo má zkušenost s péčí o pracovníky ve vysoce stresovém prostředí, než se uchýlí k lékům.“
Uvědomila jsem si, že od chvíle, co jsem vešla do dveří, je úplně jedno, co říkám. A že už nemám náladu se nechat dál zesměšňovat, zvlášť když už mi naznačil, že tu práci nedostanu.
A tak jsem vstala a natáhla k němu ruku. „Děkuju za váš čas, pane Crawforde. Hodně štěstí s hledáním.“
Merrick pozvedl obočí. „On snad náš pohovor skončil?“
Pokrčila jsem rameny. „Nevidím důvod v něm pokračovat. Jasně jste mi dal najevo, že moje zkušenost není taková, jakou hledáte. A jak jste řekl, čas jsou peníze, takže jsem vás určitě připravila o… tisícovku, nebo dvě?“
Potměšilý úsměv byl zpět. Pozorně se mi zahleděl do tváře, pak vstal a popadl mě za ruku. „Nejméně dvacet tisíc dolarů. V tom, co dělám, jsem hodně dobrý.“
Snažila jsem se odtáhnout, ale Merrick mi sevřel prsty pevněji. Nečekaně zatáhl, až jsem se naklonila přes jeho stůl. Pak se sklonil také. Na vteřinu jsem si myslela, že mě ten chlap snad políbí. Ale než se mi srdce znovu rozběhlo, uhnul doleva a sklonil obličej k mému krku a zhluboka se nadechl. A pak prostě pustil mou ruku, jako by se nic nestalo.
Několikrát jsem zamrkala, když jsem se zase zvedala. „Co… co to bylo?“
Merrick pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že když nebudete moje zaměstnankyně, nebude se to brát jako obtěžování v práci, když si trochu přičichnu.“
„Trochu přičichnu?“
Zastrčil si ruce do kapes u kalhot. „Od té příhody v kabince jsem byl zvědavý.“
Vyvalila jsem oči. „Ach můj bože. Já věděla, že jste to byl vy! Proč jste to neřekl dřív?“
„Přišlo mi to tak zábavnější. Chtěl jsem vědět, jak se s tím poperete. Když jste sem poprvé vešla, zdálo se, že chcete utéct. Ale vzpamatovala jste se pěkně rychle.“
Přimhouřila jsem oči. „Není divu, že potřebujete řešit úroveň stresu u svých zaměstnanců. Pohráváte si s lidmi pro zábavu často?“
„Často se schováváte v kabinkách a očicháváte si podpaží?“
Zamračila jsem se a podívala se na něj ještě ostřeji. Merrick vypadal pobaveně.
„Když to musíte vědět, otírala jsem se, protože jsem uvázla…“ Zavrtěla jsem hlavou a zavrčela: „Víte co? To je jedno.“ Zhluboka jsem se nadechla a napřímila se. „Děkuju za váš čas, pane Crawforde. Doufám, že se už nesetkáme.“