Domov 1980
Nad večerním sídlištěm se vznášely mraky. Okna už se pomalu rozsvěcela a z komínů stoupal kouř. Nebylo poznat, jestli je všechno šedivé proto, že tomu tak doopravdy bylo, anebo proto, že mraky a nedostatek světla nedaly vyniknout barvám. V jednom z oken se objevila postava dívky, která pozorovala prostranství před panelákem, jako kdyby někoho úpěnlivě vyhlížela. Pak otevřela okno a zakřičela do šera. „Prosím! Pomozte nám někdo!“ Nikdo ale na její zoufalý hlas nezareagoval. Jen o několik pater níže bez velikého zájmu se přes sklo zadíval směrem dolů chlapík, a když nikoho nezahlédl, zapálil si cigaretu a opět zmizel v útrobách betonového komplexu.
O pět dní dříve kráčela po chodbě jiného z místních paneláků asi pětatřicetiletá žena. Vlastně se nejdříve rozléhal zvuk jejích podpatků a teprve pak se objevila ona sama. Zmizela ve výtahu a nechala se vyvézt do šestého patra. Lodičky, silonky,
svetřík, kožíšek a na špičce dortu jako poleva červená rtěnka a odbarvené blond vlasy. Výrazný a pravidelný klapot se zastavil přede dveřmi s ušmudlanou cedulkou Luděk Čuřík.
Bujná ňadra se nadzvedla, jazyk přejel a navlhčil rty, úsměv rozzářil hezkou, ale přece jen trochu vyzývavou ženskou tvář a ruka se bez zaváhání opřela do nepříjemně drnčivého zvonku. Ozvaly se kroky. Olga Černá roztáhla chřípí a nasála vzduch. Byla připravena. Dveře se opatrně otevřely, protože neočekávaly v tuhle hodinu návštěvu. Jemně proplešatělá, asi čtyřicetiletá hlava, jejíž tváři ale nechyběly zbytky pohlednosti, ustrnula. Oči prozradily, že si nejsou zcela jisty tím, koho před sebou mají. Paměť zalovila v hlubinách, pak se přece jen o něco zasekla drápkem a Luděk Čuřík se plaše usmál.
Olga se taky usmála a povytáhla obočí v očekávání nějaké reakce na svůj příchod. „Vy jste… vy jste přišla?“ Nebylo to úplně ono, ale bylo patrné, že se majitel bytu momentálně k ničemu výkonnějšímu nerozhoupe, a tak bylo zbytečné dál čekat. Jako pozvání to sice na první pohled neznělo, ale Olze to stačilo. Impozantností své tělesné konstrukce, především v některých partiích, vtlačila Luďka dovnitř a vstoupila. Neměla ve zvyku dávat mužům příliš mnoho prostoru.
„Jsme si tykali, ne? Pokud si to nepamatuješ, a já myslím, že by sis to pamatovat alespoň trochu měl. Pokud ne, tak já jsem Olinka.“ Odzbrojující úsměv přiměl maličko rozklepané ruce, aby zavřely vstupní dveře, a past tak definitivně sklapla. Frontální útok pokračoval s pomalou nekompromisností. Luděk couval k obýváku a mísily se v něm protichůdné pocity. Nedokázal se ale vzpamatovat, a tak obranné
mechanismy a nedůvěřivost s každým krokem podléhaly více a více paralyzující vůni silného parfému. Hlas trochu přeskočil v hrdle, i když to neměl v plánu: „Jak jste mě… totiž… jak jsi mě našla?“
Voňavý stroj na podpatcích se na chvíli zastavil a rozhodl se vyhodnotit, z čeho pochází nejistota kořisti. „Jsi sám?“
Luděk už byl ale lapen, a tak bez jakékoliv strategie prozradil svým opakovaným přikývnutím, že je skutečně sám a že už se bránit nebude. Zadíval se rozechvěle na mohutná ňadra pod svetříkem a opět ustoupil o krok.
„Dal jsi mi přece v pátek adresu, abych se za tebou určitě stavila, ne? Určitě – říkal jsi. A několikrát.“ Nekompromisně vtíravá a odzbrojující vůně se usmála a dokonala obsazení obyváku. První fáze skončila.
„A jó, už si to vybavuju. Na Růžku. Trošku mi to splývá. Říkal jsem si, že se určitě známe.“ Olga pohlédla na pohovku a usmála se. „Můžu?“ Luděk se ještě úplně nevzpamatoval, ale vnitřní chvění už ho tlačilo k větší aktivitě. „Jasně. Je strašně fajn, že ses stavila.“ Neznělo to nejpřesvědčivěji, ale Olga tento jeho výkon nehodnotila. Stačilo jí cítit, jak se její nový objekt nedokáže bránit. Stačilo jí cítit převahu a svou vlastní neodolatelnost bez ohledu na to, že to byl nerovný souboj a její zbraně nedávaly mužům Luďkova typu téměř žádnou šanci. Stačilo jí to, aby se zase konečně cítila, že žije a není jen opuštěnou matkou v domácnosti, ztracenou bytostí, která potřebuje pomoc a podporu.
„Je strašně fajn, že ses stavila.“ Ani druhý pokus o tutéž větu ještě nezněl jednoznačně nadšeně, ale spíše podával zprávu o Luďkově roztřesené nemotornosti.
„To už jsi říkal.“ Olga se přesto opět usmála, usadila se pohodlně v sedačce a dala si nohu přes nohu. „Hned ses mi líbil. Byls ten večer takovej… dost vstřícnej. Jsem si říkala, jestli jseš takovej vždycky, nebo jenom se mnou. Já mám totiž na chlapy dost smůlu, víš.“
Další těžký a rafinovaný útok uvedl Luďka do ještě větší zmatenosti: „No, já…“ Nepotřebovala čekat, než větu dokoktá do konce. Olga mířila přímo na komoru a nedávala prostor pro sebemenší pochybnost, kdo to tady teď vede. „Nedáme si něco?“
Konečně měl Luděk úkol, kterého se mohl chytit a projevit alespoň nějakou iniciativu. Navíc to s alkoholem půjde dál určitě lépe. „No jasně.“ Vrhl se k baru: „Já nevím, co by sis…? Mám tady vodku. Myslivec nebo… chceš raději něco… sladšího? Curacao?“
„Ani ne. Dám si tu vodku, jestli máš nějakou šťávu nebo sifon,“ Olga zvláčněla, vzala si panáka a opět si přehodila nohu přes nohu, tentokrát opačně. Její strategie fungovala dokonale. „Ženská potřebuje, aby ji někdo ochránil a aby se jí někdo zastal. A ne utekl při první příležitosti. Udělal jí dítě a pak se někam zdejchl. Chlapi jsou občas pěkná pakáž, ale ty ses mi líbil hned. Zdá se mi, že jseš jinej.“ Přivřela oči.
Luďkovi se trochu zatočila hlava. Utekl, udělal dítě, pakáž, líbil, jinej. Mělo ho to odradit hned, ale alkohol, pomalu se vlévající do žil, a omračující vůně z něj učinily snadno ochočitelné zvířátko. Navíc se mu s první vodkou vrátila emoční paměť a vybavil si své pokušení před pár dny v hospodě.
„Já jsem z tebe nemohl taky spustit oči. Měla jsi v sobě… strašně moc… energie.“ No, neznělo to příliš oduševněle.
Jeho slova sice ještě držela dekorum, ale už to bylo zbytečné.
Olga věděla moc dobře, co před pár dny zafungovalo.
„Měla jsem na sobě svůj oblíbený červený svetřík. To je pak někdy korida.“ Zasmála se. S další vodkou se vše vybavilo s ještě větší hmatatelností a zábrany postupně mizely. Oba večery se začaly prolínat.
„Celá hospoda po tobě koukala.“ Luděk už konečně věděl, proč přišla.
Olga se doširoka usmála. Luděk si přisedl vedle ní, co na tom, že zapomněl na šťávu a sifon, už jim není dvanáct, aby museli alkohol zapíjet. Po třetí dokonané rundě se k němu
Olga nahnula a svými výraznými rty ho pohltila. Polibek ho odnesl do říše paralyzovaných myšek, připravených, až je had spolkne. V tomto rozpoložení nemůže neodvratný konec zvrátit ani další z jejích existenciálních úvah, která by ještě při troše střízlivosti mohla být varující: „Teď vidím, kde jsem mohla bejt, kdybych se nenechala zneužívat a byla s tím správným chlapem. Nemuselo to všechno takhle dopadnout. Hned jak vyrostou, už začnou bejt sobecký a přestanou si vážit vlastní matky. A oni ti ho pak vezmou, že nechodí do školy a že krade. Jako kdybych za to mohla. Po kom to asi podědil? Bejt na děti úplně sama, to si většina lidí nedokáže vůbec představit.
Však on se nějak protluče. Je mu už třináct. Já v jeho věku už jsem byla dospělá. Musím se teď starat o ty dva malý.“
V očích se jí zaleskly slzy. Vlastní osud ji dojal. Luděk najednou ale nevěděl, co říct. Tohle se přece na první schůzce neřeší, ne? Jenže byl paralyzován a na odpor už bylo pozdě.
„Ženský jsou dneska obětí mužský zvůle, a teprve když narazí na správnýho chlapa, dostane jejich život smysl a směr.“
Femme fatale z Vimperka se do něj opět zakousla. Polibek byl tentokrát mnohem vášnivější a Luděk jí mechanicky začal hladit přes svetřík ňadra. Rozepla si ho, aby mu to všechno tak nějak usnadnila. Konečně byla tam, kde se cítila nejlépe. Děti úspěšně zatlačila do pozadí a věděla, že ji v příštích dnech nic nedonutí, aby z něho vystoupily. Invaze v bytě s koženkovou sedačkou přešla v okupaci. 2.
Ema Černá ležela na podlaze v obyváku. Oči měla zavřené. Usnula vyčerpáním, takže už ani neslyšela naléhavý pláč batolete z vedlejší místnosti. Neslyšela ani mouchu, která bzučela chvíli na okně, proletěla kuchyní, sedla si mezi špinavé talíře a drobky tvrdého chleba rozmláceného kladivem, nakoukla do prázdné lahve od mléka, zamířila vedle k notně zapáchající plíně a tam se definitivně usadila. Neslyšela nic. Před zavřenýma očima jí běžel boxerský zápas. Seděla v hledišti a přesně na opačné straně spatřila něco, co ji konsternovalo. Seděla tam celá její rodina. Maminka Olga Černá s ročním chlapečkem Honzíkem Černým, starší třináctiletý bratr Mirek Černý a nakonec… ona sama, ale v šatech, které neznala. V opačném rohu ringu se připravoval velký boxer. Jeho barva kůže připomínala temný petrolej. Jeho protivník, svalnatý běloch s tmavými vlasy, se zvedl a zamával rukama v boxerských rukavicích k místům, kde seděla zřejmě jeho rodina. Všichni mu pozdrav opětovali. I malý Honzík zamával vesele pěstičkou. Boxer stál ale k Emě bohužel zády, a tak
mu neviděla do obličeje. Bylo jí ale jasné, že to musí být táta.
Oči TÉ DRUHÉ Emy naproti se začaly přibližovat. Proč tam nesedím s nimi já? Emě se spustila slza. Křik malého Honzíka byl ale najednou silnější než tenhle obraz z ringu a ona konečně otevřela oči. Její rty byly vyschlé, malátně si uvědomovala, kde je a že celé panoptikum boxerského zápasu s jeho diváky bylo jen kratičkým snem z vyčerpání. Zmobilizovala síly a zvedla se z podlahy. Polkla nasucho, až to zabolelo, a odploužila se do vedlejšího pokoje.
Sotva devítiletá dívka se posadila k postýlce malého bratříčka. V místnosti ležela další použitá plína, jen tak zabalená do balíčku, ale podle zápachu se dalo soudit, že tady taky není zrovna krátkou dobu. Ema to ale nevnímala. Hlavně chtěla pomoct Honzíkovi. Dala mu napít vody, ale nic k jídlu už neměla. Sama se taky konečně napila. Veškeré zásoby už za poslední dny snědli, a tak už mu skutečně nebylo co nabídnout. „Neplač. Prosím. Už neplač. Máma už brzo určitě přijde.“
Nevypadalo to, že tomu sama věří, ale nic jiného než doufat jí už nezbývalo. „Asi se jí něco muselo stát.“ Honzík se na ni sice podíval, ale z jeho výrazu bylo jasné, že jí ještě nerozumí. Snad jen slovu máma. Slabost už mu ale ani nedovolovala se dojmout její nepřítomností. Ema ho chtěla vzít z postýlky ven, ale neměla na to dost sil. Tak si vlezla za ním dovnitř. Schoulila se do klubíčka, začala ho hladit po bříšku a konejšit. „Mám ti vyprávět o Americe?“ Od chlapce se sice pochopitelně nedočkala odpovědi, ale jeho oči se na ni zadívaly s neočekávanou pozorností.
„Tak jo. Chceš o indiánech, nebo o černoších?“ Neprozradil svou preferenci, ale chytil se Emy za ruku, což
jednoznačně potvrdilo jeho zájem. „Jasně. Chápu. Chceš o černoších. Rozumím ti. Tak dobře.“ Ema byla ráda, že přestal plakat a upnul se na ni svým pohledem. „Víš, že někteří mají strašlivě velký ruce? Když s nima chceš bojovat, musíš mít tady…“ Lehce mu poklepala na hlavičku. Mluvila ztěžka a bylo vidět, že ji stojí námahu působit bezstarostně. „Nemá cenu se na ně vrhat jen tak bezhlavě. Jsou strašlivě silní, ale… jde je porazit.“
V odraze malé lampičky vytvořila na stěně svými prsty stínohru – dvě pěsti proti sobě bojují. Chlapcovy oči se nechaly vtáhnout do dramatického konfliktu. Venku se zablýsklo a pak se ozval hrom. Trochu je to vytrhlo ze hry. A pak se jen tak, z ničeho nic, objevily vedle dvou soupeřících pěstí ve stínu na stěně další dvě. Boj všech čtyř vyvrcholil a Ema se podívala z postýlky ven směrem ke křeslu. Ruce jí klesly. Honzík ji stále ještě pozoroval, ale ona se nemohla odtrhnout od obrazu, který uviděla.
Seděla tam TA DRUHÁ Ema a měla havraní pohled. Ema pohladila v postýlce Honzíka, ale nemohla od NÍ odtrhnout oči. „Ale samozřejmě rány musíš rozdávat tak jako tak. Jinak to nejde. Až se vrátí Mirek, tak ti to všechno poví. Přece si ho tam nemůžou nechat napořád. Jenom proto, že pro mě ukrad Horalku a zůstal s náma doma místo školy, když tu máma nebyla.“ TA DRUHÁ se ani nehnula. Pozorovala Emu pronikavýma očima. Najednou si nebyla jistá, co má dělat. Jediný pohled na Honzíka, který už zase málem začal natahovat, ji ale vrátil do hry. Havranice stále mlčela. „Mirek ví, jak to v Americe chodí. To je úplně něco jinýho než tady. To si možná ani nedokážeš představit.“ Poslední větu řekla
Honzíkovi, ale i tak trochu TÉ DRUHÉ. Ať si kouká jako můra, bůh ví, co vůbec o Americe ví. Bůh ví, jestli Mirka vůbec zná. Pak ji ale opět přepadla únava. Honzíkovi se zavřely oči.
Zadívala se na strop a chvíli hledala mouchu, která po něm skákala, nebo to tak aspoň znělo, jako by to dělala. A pak zavřela oči i ona sama.
Probudil ji typický klapot podpatků, který důvěrně znala.
Za dveřmi na chodbě bylo slyšet, jak někdo schází ze schodů a pak jde kolem dveří. Ema vylezla z postýlky a rychle utíkala ke dveřím bytu. Zaposlouchala se, ale pak jí došlo, že klapot se vzdaluje a vysvobození nepřinese. V umořeném zoufalství začala, jako už v posledních dnech poněkolikáté, bouchat do dveří a křičet: „Haló! Prosím!!! Otevřete nám někdo!!! Jsme tady zamknutý!!! Prosím!!!“
Kroky zmizely definitivně a celý panelák zase pohltilo ticho. Zdálo se, že ani tentokrát je nikdo neslyšel. V okolních bytech vše přehlušily televize a rádia. Emy se zmocnilo absolutní zoufalství. Pomalu přestávala věřit. Svezla se tiše po dveřích na zem a už tam zůstala. Honzík vedle spal a ani bzučení much už ho neprobudilo. Opět zavřela oči a jako by to trvalo jen okamžik, upadla opět do hlubokého stavu blízkého bezvědomí.
Zpočátku ji ani neprobrala změť hlasů za dveřmi, ani dupání na schodech. Někdo zřejmě konečně zaslechl poslední volání o pomoc a přivolal policii a hasiče. Byla to žena, kterou Ema zaslechla, když opět otevřela oči. „Někdo tady bouchal a křičel, ale co já vím. Tady se děje ledacos. Ta ženská je strašná. Těch dětí je mi opravdu líto.“ Ema se vyčerpaně odsunula od dveří, protože tušila, že se konečně někdo chystá vstoupit.
Ale neozvala se. Iniciativu převzaly mužské hlasy a zjevně se rozhodly zkrotit skupinu zvědavců, které venkovní maják a silné dupání konečně vytrhly z televizní nudy a přilákaly k nezvyklé podívané.
„Uhněte prosím! Tady nemáte co dělat.“ Nasucho polkla. „Je tam někdo?! Můžete otevřít?!“ Rezignovaně se dívala na kliku a čekala zvuk otáčejícího klíče. Ale nic neřekla. Místo toho přišly těžké údery, pod kterými dveře napotřetí povolily.