1. kapitola
Středa
Žaludek jsem měla jako na vodě. Ztratila jsem chuť k jídlu. Nemohla jsem spát. Nedokázala jsem se ani soustředit na studium. Pokaždé, když jsem profesora Huntera viděla, jsem jak naprostá ubožačka doufala, že všechno bude zas jako dřív. Jenže nebylo. Ani se na mě nepodíval. Jako bych neexistovala. Jeho přednášky pro mě začaly být nesnesitelné. Nemusel se na mě dívat ani si zapisovat každé mé slovo. Jak to tu mám zvládnout? Raději bych sem přestala chodit a v jeho předmětu neuspěla, než abych tady musela sedět ještě byť jen vteřinu. Dusila jsem se tady. Nedokázala jsem se nadechnout. „Penny?“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví. Vzhlédla jsem k Tylerovi. Odložil si batoh na židli přede mnou, kde vždycky sedával. Několikrát jsem na něj zamrkala. Proč mě oslovil? Když jsme se viděli naposledy, dal jasně najevo, že už nejsme přátelé. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Už jsem se mu pokusila omluvit. Vyčerpávalo mě, že se na mě všichni zlobili. Podle všeho jsem si natolik zvykla, že si mě nevšímají, až jsem úplně zapomněla mluvit, protože jsem na něj jen mlčky zírala.
„Není ti nic?“ zeptal se.
Odkašlala jsem si. „Jsem v pohodě.“
„Nevypadáš tak.“
„Cože?“ Vážně jsem teď nepotřebovala, aby mě ještě někdo urážel. Kdybych nebyla ze všeho tak otupělá, nejspíš bych se rozplakala. Místo toho jsem na něj jen hleděla.
„Jedla jsi něco?“
„Aha. Ne. Teda ano, jedla jsem.“
„Kdy naposledy?“
Zamyslela jsem se. Nejedla jsem. Všechno mi chutnalo mdle a zvedal se mi z toho žaludek. „Nedávno jsem šla s Melissou na večeři.“ Nedávno bylo před několika dny. A jídla jsem se skoro nedotkla. To však Tyler vědět nepotřeboval.
Zvedl svůj batoh ze židle, položil ho na podlahu u mého stolu, posadil se vedle mě a naklonil se ke mně. „Víš co?
Zapomněl jsem se dneska nasnídat. Zajdeš se mnou pro něco k snědku?“
Zadívala jsem se na něj. „Jako teď hned?“
Tyler pokrčil rameny. „Ano. Jdeme.“
V tu chvíli vešel do učebny profesor Hunter a odložil si aktovku na katedru. Podívej se na mě. Na sobě měl úplně stejný svetr jako ten, který mi daroval, když jsme se prvně potkali. Pořídil si nový? Pořídil si novou přítelkyni? Vypadal tak klidně a vyrovnaně. A dobře. Rozhodně vypadal moc dobře. Tak strašně mi chyběl. Pohled mi však neoplatil. Cítila jsem, jak se mi srdce rozpadá na kusy. Prosím, podívej se na mě. Podívej se na mě! Vůbec mým směrem nepohlédl. Zvedl se mi žaludek. „Dobře,“ zašeptala jsem.
Tyler vstal a zavěsil si batoh na rameno. Popadla jsem svoji tašku a rychlým krokem ho následovala z učebny. Třeba si mě teď profesor Hunter všimne. Ve dveřích jsem se ohlédla přes rameno. Něco psal na tabuli. Kdy se z něj stal jen další z mých mnoha vyučujících? Z té představy mě mrazilo.
„Kam vlastně půjdeme?“ zeptala jsem se, když jsem Tylera doběhla.
„Co třeba do toho bistra na Main Street?“ „Dobrý nápad.“ Že se mnou mluvil, pro mě znamenalo víc, než sám tušil. Cítila jsem se kvůli tomu, co se mezi námi stalo, provinile. A pokud mi dokázal odpustit on, třeba to dokáže i profesor Hunter. Mlčky jsme kráčeli k Main Street. Na podzim byl kampus nádherný. Listí se zbarvilo do sytě žluté, oranžové a červené. Zhluboka jsem se nadechla svěžího vzduchu.
Vešli jsme do bistra, kde nás hosteska doprovodila k boxu. Posadila jsem se naproti Tylerovi a prozkoumala menu. Doufala jsem, že mám v batohu nějakou hotovost. I tak, pro případ, že by Tyler trval na tom, že zaplatí, jsem si v menu vyhledala co nejlevnější jídlo.
„Netipoval bych, že budeš chodit za školu,“ podotkl Tyler s úsměvem.
„V poslední době si v tom libuju.“ Což byla pravda.
Vynechala jsem tolik přednášek ze statistiky, že v dalším testu určitě vyletím. Pokud si nebudu chtít ten předmět příští semestr zopakovat, budu potřebovat doučování.
Shlédla jsem na menu. Dumala jsem, proč se ke mně Tyler chová tak hezky. Ví to. Jasně že to ví. Melissa mu určitě pověděla, že jsme se s profesorem Hunterem pohádali.
Odmítala jsem byť jen uvažovat, že jsme se rozešli. To, že potřebujeme čas, neznamenalo rozchod. Pořád jsme byli spolu. Jenže kdykoli jsem si připomněla, že jsme pořád spolu, víc a víc mi připadalo, že si to jen nalhávám. Od naší hádky uplynuly dva týdny. Dva týdny, během nichž mi neřekl jediné slovo. Nevěděla jsem, jak dlouho si ještě vydržím takhle lhát.
Přišla k nám servírka. Objednala jsem si lívance s míchanými vajíčky. Ve vzduchu se vznášely tak lahodné vůně,
až mi zakručelo v břiše. Po odchodu servírky jsem vzhlédla k Tylerovi. Ustaraně se na mě mračil.
„Proč se na mě takhle díváš?“ zeptala jsem se. Nebylo mi to příjemné. Jeho soucit jsem si nezasloužila.
„Jak?“
„Jako bych byla ubožačka, kterou lituješ.“
„Rozhodně nejsi žádná ubožačka.“ Povzbudivě se usmál.
Tak se na mě tak přestaň dívat! Zamračila jsem se.
„Melissa mi pověděla, co se stalo,“ prozradil mi Tyler tiše.
„Jasně.“ Jak jinak. Nejspíš pořád chtěla, abychom se s Tylerem dali dohromady.
„Chceš si o tom promluvit?“
Upřela jsem na něj pohled. „Myslela jsem, že se se mnou nechceš kamarádit.“
„Mrzí mě, že jsem se choval jako vůl, Penny. Byl jsem naštvaný. Pořád mi na tobě ale záleží.“ Na chviličku se odmlčel. „Očividně víc než jemu.“
„Tylere…“
„Ví, jak tě to rozhodilo?“
„Netuším. Nemluvila jsem s ním.“
„No tak, Penny. Zasloužíš si něco lepšího. Zasloužíš si lepšího přítele, než jaký je on.“
„Vždyť ho ani neznáš.“ Najednou mi byla zima. Objala jsem se.
„Vím o něm dost.“
Neřekl to, ale myslel tím, že profesor Hunter chodí se svojí studentkou. Což by znamenalo, že profesor Hunter je úchyl. Jenže Tyler se nemohl víc mýlit. Profesora Huntera jsem milovala. Milovala jsem ho víc, než jsem kdy tušila, že můžu někoho milovat. A potřebovala jsem ho zpátky.
„Je to dobrý člověk, Tylere. Naše hádka byla jenom moje chyba. Zasloužím si, jak se ke mně chová.“
„Zasloužíš si být šťastná. A s ním šťastná nejsi.“
„Nechci o tom mluvit.“ Kousla jsem se do rtu. Rozplakat se v restauraci bylo to poslední, co bych si přála.
Tyler chvíli mlčel. Cítila jsem na sobě jeho pohled. „Podle mě bys ho měla nahlásit děkanovi.“
Trhla jsem sebou. Měla jsem tušit, že právě proto se mnou chtěl mluvit. „Ani nevíš všechno, Tylere.“
„To je jedno. Hlavní je, že porušil pravidla.“
„I já jsem je porušila.“ Šla jsem si za ním. Bezostyšně jsem s ním v učebně flirtovala, psala jsem mu a nenechala ho na pokoji, ačkoli mě o to žádal. „Chtěla jsem to. Nejspíš víc než on.“ Rozhodně víc než on. Kdyby to taky chtěl, dávno by mi odpustil, ne? Z té představy se mi sevřel žaludek.
Servírka před nás položila objednané jídlo. Už jsem neměla hlad. Vědomí, že mě profesor Hunter nechce, bolelo jako čerstvá rána. Pomalu jsem si ukrojila sousto lívance a snědla ho. Nemělo žádnou chuť.
„Jen si to promysli,“ pobídl mě Tyler.
Ne! „Dobře.“
Mlčky jsme se najedli. Kousala jsem a polykala jídlo a snažila se znechuceně se nešklebit.
„Těšíš se na svoje narozeniny?“ zeptal se Tyler, když odstrčil talíř.
Moje narozeniny. Nic jsem si nepřála víc než je strávit s profesorem Hunterem. Jenže narozeniny budu mít už zítra. A profesor se mnou pořád nemluvil. Neměla jsem na zítřek nic v plánu. Melissa pro nás na pátek zorganizovala oslavu. Maškarní večírek, který se bude konat na koleji Tylerova a Joshova bratrstva. Vůbec jsem se tam netěšila. Kdykoli se se mnou Melissa snažila domluvit nějaké detaily, jen jsem jí všechny návrhy odkývala. Stejně jsem tam neplánovala jít.
Uvědomila jsem si, že jsem Tylerovi neodpověděla. „Jo, a jo.“
Zasmál se. „Nezníš moc nadšeně.“
Před měsícem bych byla v sedmém nebi, že mi bude brzy dvacet. Nechtěla jsem být náctiletá. Chtěla jsem být dospělejší a chtěla jsem, aby po mně profesor Hunter toužil. Teď jsem však byla ze všeho akorát smutná. Dvacáté narozeniny mi vždycky připadaly jako velká událost. Tak jsem se soustředila na to, co si o mém věku profesor Hunter pomyslí, až jsem vůbec nevzala v úvahu, jaký pocit budu mít z toho, že mi bude dvacet. „Připadám si stará.“
„Protože vůbec nejíš.“
Zasmála jsem se. Znělo to přidušeně. „Víš, jak to myslím. Už mi nebude náct. Jsem úplná důchodkyně.“
Uchechtl se. „Coby jednadvacetiletý říkám, že dvacítka není nic hrozného. A nejsi žádná důchodkyně. Máš jenom pár vrásek.“
„Cože?“
„Dělám si legraci,“ upřesnil Tyler. „Nemáš žádné vrásky. Jsi dokonalá.“
Dokonalá. Shlédla jsem na svoje nedojedené lívance. Pořád jsem se mu líbila. Jak se mu můžu pořád líbit? Měla jsem poměr se svým profesorem. Lhala jsem Tylerovi. Do dokonalosti jsem měla daleko. Vůbec jsem si jeho kompliment nezasloužila. Cítila jsem, jak rudnu.
„Máš na zítřek něco v plánu?“ zeptal se.
„Jenom pokecat s Melissou.“
„Tak to spolu asi oslavíme v pátek.“ Z kapsy džínů vytáhl mobil a zadíval se na displej. „Musím na přednášku. Píšeme test.“ Položil na stůl dvacetidolarovku.
„Tentokrát platím já,“ namítla jsem a otevřela batoh, abych vytáhla peníze.
„Ber to jako předčasný dárek k narozeninám, Penny. Ahoj v pátek.“ Naposledy se usmál a odešel.