9788024954189

Tuhle knížku věnuju všem členům facebookové skupiny Too Late.

Díky, že jste tohle proměnili v jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelských zážitků.

Zvlášť tobě, Ello Brusa.

Milí čtenáři, tahle kniha začala v roce 2012 jako projekt, na němž budu pracovat během svého spisovatelského bloku. Nikdy jsem neměla v úmyslu ho vydat, protože je úplně jiný než příběhy, které běžně píšu. Je morbidní a vulgární, ale pro mě představoval zábavný únik ve chvíli, kdy jsem se zasekla na mnohem romantičtějším rukopisu, který jsem právě psala.

Před lety jsem se o tom nedokončeném projektu zmínila a pár čtenářů vyjádřilo přání přečíst si, co jsem napsala. Dala jsem ty kapitoly na web s přístupem zdarma a během dalších let k nim sem tam něco přidala. Text, který podle mých původních úmyslů neměl nikdo číst, přerostl v něco, u čeho jsem se nemohla dočkat, až to dokončím – díky vám, kteří jste to četli, zatímco já psala. Často jsem kapitoly přepisovala a aktualizovala, takže na rozdíl od většiny mých knih se tenhle příběh odehrává v reálném čase. Okamžité zveřejnění kapitol a zpětná vazba na ně se staly závislostí. Pro mě i pro čtenáře, kteří příběhu fandili. Když jsem ho konečně dotáhla k závěru, dala jsem ho celý k dispozici zdarma jako e-knihu prostřednictvím Amazon Kindle, ale nikdy jsem ho doopravdy nevydala. Když se teď z textu díky Grand Central Publishing stala skutečná kniha, musela jsem ho předtím zrevidovat a něco z obsahu přepsat. Kvůli tomu, jakým způsobem text vznikal, v něm byly pasáže, které by neprošly, kdyby

COLLEEN HOOVEROVÁ

příběh někdo profesionálně zredigoval. Snažila jsem se zachovat co nejvíc z původních postav i děje, ale dovolila jsem si některé scény upravit, jiné vyškrtat a pár věcí přidat.

Pokud jste tenhle příběh ještě nikdy nečetli, snad si ho užijete i přesto, že je úplně jiný než mé ostatní knihy. Pro některé z vás to bude zábavné. Pro jiné možná těžko stravitelné. Ať už budete patřit k těm prvním, nebo k těm druhým, děkuju vám, že jste součástí každé z mých knih: jak románů, nad nimiž jsem strávila měsíce a roky, tak příběhů jako je tenhle, napsaný impulsivně a určený výhradně dospělým čtenářům. Tahle kniha není v žádném případě vhodná pro děti a dospívající. Přistupujte k ní obezřetně.

Srdečně Vaše Colleen Hooverová

Úvodní varování: v knize se vyskytují vulgární výrazy, realistické sexuální scény, vražda, sexuální násilí a užívání drog.

JEDNA

SLOAN

Horké prsty se propletou s mými, vtisknou moje ruce hlouběji do matrace. Víčka mám ztěžklá z toho, jak jsem se poslední týden moc nevyspala. Vlastně spíš poslední měsíc.

Sakra. Poslední podělaný rok.

Zasténám a pokusím se přitisknout nohy k sobě, ale nejde to. Ten tlak cítím všude. Na prsou, proti tváři, mezi nohama. Pár vteřin mi trvá, než se proberu z rozespalosti. Ale na to, abych si uvědomila, co dělá, jsem vzhůru dostatečně.

„Aso,“ zamumlám podrážděně, „slez ze mě.“

Opakovaně přiráží svým tělem proti mně, sténá mi do ucha, jeho ranní strniště mě škrábe do tváře. „Už skoro jsem, zlato,“ vydechne proti mému krku.

Pokusím se vytáhnout svoje ruce zpod těch jeho, ale sevře je pevněji, aby mi připomněl, že ve své posteli nejsem nic víc než vězeň, že on je dozorcem ložnice. Asa mi vždycky uměl dát najevo, že moje tělo je tady výhradně pro něj. Nikdy mi neubližuje, nevynucuje si to. Prostě je pořád nadržený – a to je pro mě dost náročné.

Jako třeba teď.

V šest ráno, do hajzlu.

Čas odhaduju jen podle toho, jak se slunce protahuje škvírou pode dveřmi, a skutečnosti, že se Asa teprve teď

COLLEEN HOOVEROVÁ

po včerejším večírku dostal do postele. Jenže já musím být ani ne za dvě hodiny ve škole. A nepředstavovala jsem si, že se jen po třech hodinách spánku proberu zrovna takhle.

Obejmu ho nohama kolem pasu s nadějí, že to bude vypadat, jako bych to chtěla taky. Když předstírám, že se mi to líbí, Asa se udělá rychleji.

Přejede mi dlaní po pravém prsu a já ze sebe vydám očekávané zasténání, právě když se jeho tělo začne otřásat. „Kurva,“ zasténá a zaboří mi obličej do vlasů, pomalu se pohupuje proti mně. Po pár vteřinách se na mě svalí a ztěžka vzdychne. Pak mě políbí na tvář a odkulí se na stranu postele. Vstane, stáhne si kondom a hodí ho do koše. Potom se natáhne po lahvi s vodou na nočním stolku. Zvedne si ji ke rtům a přejíždí pohledem po mém obnaženém těle.

Roztáhne ústa do lenivého pousmání. Sebevědomě stojí nahý vedle postele a dopíjí zbytek vody.

Vypadá dobře, ale má svoje mouchy. Jeho vzhled je možná v mých očích to jediné, co nemá chybu. Je arogantní, výbušný, někdy je to s ním těžké. Ale miluje mě. Miluje mě k zbláznění a lhala bych, kdybych tvrdila, že já ho nemiluju stejně. Změnila bych na něm spoustu věcí, kdybych mohla, ale zrovna teď je Asa vším, co mám, takže se s tím prostě snažím nějak srovnat. Vzal mě k sobě, když jsem neměla kam jít. Když jsem neměla nikoho jiného, na koho bych se mohla obrátit. Už jenom proto to všechno s ním snáším.

Nemám na vybranou.

Asa zvedne ruku a otře si pusu. Pak zahodí prázdnou lahev do odpadků. Prsty si prohrábne husté hnědé vlasy a mrkne na mě. Pak se svalí do postele, nakloní se a něžně mě políbí na rty. „Dobrou noc, zlato,“ popřeje mi, než se přetočí na záda.

„Chceš říct dobrý ráno,“ opravím ho a zdráhavě se zvednu z postele. Tričko mám vyhrnuté nad pas, takže si ho rovnou sundám a popadnu kalhoty a čistý vršek. Vydám se přes chodbu do sprchy a udělá mi radost, že v horní koupelně zrovna není nikdo z našich početných spolubydlících.

Zkontroluju čas na telefonu a trhnu sebou, když mi dojde, že nebudu mít ani čas stavit se někde na kafe. Je to první hodina v tomhle semestru, a stejně už uvažuju, že bych ji vypustila, abych se trochu dospala. To nevypadá dobře.

Tohle prostě nezvládnu. Asa si chodí do školy, jak se mu chce, a stejně má skoro perfektní známky. Já se držím nad vodou tak tak, a to jsem za minulý semestr nevynechala ani den. Teda fyzicky. Bohužel bydlíme s tolika dalšími lidmi, že doma není ani chvilku ticho. Proto při vyučování pořád usínám: je to jediná doba, kdy kolem mě panuje klid. U nás se nonstop konají mejdany, ve dne v noci, bez ohledu na to, jestli má někdo z nás druhý den školu. Víkendy se od všedních dní nijak neliší a lidi, co jsou věčně u nás, si nedělají starosti s nájmem.

Půlku času ani nevím, kdo tam vlastně bydlí. Dům patří Asovi, ale on je rád mezi lidmi, takže miluje mít pořád dveře dokořán pro každého, kdo o to stojí. Kdybych měla peníze, okamžitě bych si našla něco vlastního. Jenže ty nemám. Což znamená, že budu muset tohle peklo snášet ještě rok, než odpromuju na místní univerzitě.

Ještě rok, než budu svobodná.

Hodím špinavé tričko na podlahu a zatáhnu za sebou koupelnový závěs. Sotva sáhnu po hlavici sprchy, zaječím. Ve vaně leží oblečený a bez hnutí náš nejnovější spolubydlící Dalton.

COLLEEN HOOVEROVÁ

Ten sebou škubne a praští se do čela o kohoutek. Zavřískne. Sehnu se pro tričko, právě když se rozletí dveře koupelny a dovnitř vtrhne Asa.

„Sloan, nestalo se ti nic?“ vyhrkne a otočí si mě, aby prozkoumal možná zranění. Horlivě zavrtím hlavou a ukážu mu na Daltona ve vaně.

Dalton zasténá. „Ale mně se stalo.“ Tiskne si dlaň na poraněné čelo a snaží se vylézt z vany.

Asa se zadívá na mě, na moje nahé tělo, které si zakrývám tričkem v rukou, a pak zase na Daltona. Mám pocit, že to pochopil špatně, a už chci začít vysvětlovat, ale Asa mě předběhne nečekaným, hlasitým výbuchem smíchu.

„Cos mu to udělala?“ Ukáže na Daltonovo čelo.

Zavrtím hlavou. „Uhodil se o kohoutek, když jsem začala ječet.“

Asa se zachechtá ještě víc. Natáhne k Daltonovi ruku a pomůže mu vstát z vany. „Polez, chlape. Potřebuješ pivo. To je na kocovinu nejlepší.“ Postrčí Daltona z koupelny a sám jde za ním. Zavře za sebou dveře.

Stojím pořád strnule a tisknu si tričko k hrudi. Smutné je to, že tohle se stalo už potřetí. Pokaždé s jiným pitomcem, co odpadnul ve vaně. V duchu si poznamenám, že než se tady příště svleču, musím zkontrolovat vanu.

CARTER

Vytáhnu z kapsy rozvrh a rozložím ho, abych si zkontroloval číslo učebny. „To je k posrání,“ pronesu do telefonu. „Mám už tři roky po vysoký. Nedal jsem se na tohle, abych mohl zase psát úkoly.“

Dalton se zachechtá tak hlasitě, až musím odtáhnout mobil o kus dál od ucha. „Ty tak máš co fňukat,“ pronese ironicky. „Já musel spát v noci v podělaný vaně. Přestaň si stěžovat, člověče. Hrát roli patří k naší práci.“

„Tobě se to řekne. Ty máš jednu hodinu tejdně. Já tři. Proč ti Young dal jenom jednu?“

„Asi mám lepší hlavu,“ prohlásí Dalton.

Podívám se na rozvrh a před sebou vidím na dveřích číslo, které mu odpovídá.

„Musím jít. La clase de Español.“

„Počkej, Cartere.“ Jeho hlas zvážní. Odkašle si, a já vím, že se mi chystá promluvit do duše jako můj parťák. Tohle musím snášet denně od chvíle, kdy jsme spolu začali pracovat. Nemusí mi připomínat, proč jsme tady. Uvědomuju si, že je to moje povinnost. Povinnost dotáhnout do konce úkol v práci, za kterou mě platí… což je rozkrýt největší síť kampusových drogových dealerů v dějinách vysokých škol. Jen za poslední tři roky se problémy s drogami na místní univerzitě zhoršily snad desetinásobně. Říká se,

COLLEEN HOOVEROVÁ

že za vším stojí Asa Jackson. Asa a všichni ti lidi kolem něj, a proto jsme tady my s Daltonem – abychom identifikovali hlavní hráče. My dva jsme jen malá kolečka velkého stroje, ale celek vždycky tvoří části, a naše role jsou tady zásadní.

I když k nim patří předstírat, že studujeme na vysoké. Už zase. Štve mě, že jsem nezačal semestr už před týdnem stejně jako praví studenti. Jenže našemu oddělení trvalo hrozně dlouho, než mě dokázali dostat do systému.

„Snaž se užít si to, chlape,“ poradí mi Dalton. „Už jsme tak blízko tomu, dát to všechno dohromady… Budeš tam dva měsíce, maximálně. Najdi si tam nějakou pěknou prdelku, vedle který si sedneš. Pak ti to bude rychleji utíkat.“

Podívám se oknem do učebny. Je prakticky plně obsazená, až na tři volná místa. Pohled mi okamžitě padne na dívku vzadu, vedle jednoho z volných míst. Tmavé vlasy má rozsypané kolem hlavy, obličej položený na pažích na lavici. Spí. Sedět vedle spáčů mi nevadí, horší jsou lidi, co si pořád chtějí povídat. „Vypadá to, že už jsem ji našel. Ozvu se po obědě.“ Ukončím hovor, otevřu dveře učebny a ztlumím si telefon. Navléknu si přes rameno popruh batohu a vydám se ke schodům v zadní části místnosti. Protáhnu se kolem spící dívky k volné židli, hodím si batoh na podlahu a telefon položím na stůl. Ten náraz, když jeho kov dopadne na dřevo, brunetku probudí. Okamžitě se posadí a vytřeští oči. Horečnatě a zmateně se rozhlédne po místnosti a pak jí oči sklouznou na její zápisník na stole. Odtáhnu si židli a sednu si vedle ní. Zamračí se na můj mobil na stole mezi námi a pak se podívá na mě.

Vlasy má rozcuchané a z koutku rtů jí na bradu vede lesklá stopa slin. Mračí se na mě, jako bych ji vyrušil z jediné minuty spánku, jakou kdy měla.

„Náročná noc?“ zeptám se. Skloním se, otevřu batoh a vylovím z něj učebnici španělštiny, kterou bych mohl nejspíš recitovat zpaměti.

„To už je po přednášce?“ zeptá se a zadívá se na učebnici, kterou jsem si vyndal na stůl.

„To záleží.“

„Na čem?“

„Jak dlouho jsi byla mimo,“ upřesním. „Nevím, na jakou jsi přišla hodinu, ale teď je španělština od deseti.“

Opře se lokty o stůl před sebou a zasténá. Pak si přejede dlaněmi po tvářích. „Takže jsem spala jen pět minut? To je všechno?“ Zakloní se na židli, sveze se trochu níž a opře si zátylek o opěradlo. „Vzbuď mě, až bude po všem, jo?“

Dívá se po mně, jako by čekala na můj souhlas. Poklepu si prstem na bradu. „Něco tady máš.“

Otře se dlaní a zvedne si ji k očím, aby to prozkoumala. Čekám, že se zastydí za ty sliny na obličeji, ale místo toho jen protočí panenky. Nabere palcem okraj trička, utře slinu na lavici, zase se sveze níž na židli a zavře oči.

Chodil jsem na vysokou. Vím, co s člověkem udělá propařená noc. Jaké to je, přebíhat z mejdanu na mejdan, pozdě do postele, do školy, nemít na nic čas. Ale tahle holka mi připadá úplně vyčerpaná. Přemítám, jestli za to vážně můžou večírky, nebo jestli třeba nechodí na noční směny.

Zalovím v batohu a vytáhnu z něj energetický nápoj, který jsem si ráno koupil. Mám pocit, že ona ho potřebuje víc než já.

„Na.“ Posunu pití po stole před ni. „Vypij to.“

Namáhavě rozlepí víčka, jako by každé vážilo metrák. Podívá se na plechovku, rychle ji popadne a prorazí vršek. Horečnatě spolyká obsah, jako by to byla první tekutina po dnech na poušti.

COLLEEN HOOVEROVÁ

„Není zač,“ zasměju se.

Brunetka dopije, položí plechovku na stůl a otře si pusu stejným kouskem trička, kterým si předtím otírala sliny. Nebudu lhát: ta její ospalá sexy neupravenost mě zvláštně vzrušuje.

„Díky,“ řekne konečně a odhrne si vlasy z očí. Podívá se na mě a usměje se. Pak natáhne paže nad hlavu a zívne.

Dveře do třídy se otevřou a studenti kolem nás si poposednou – známka toho, že dorazil přednášející. Já ale nedokážu odtrhnout oči od své sousedky ani na tak dlouho, abych se na něj podíval.

Teď si pročesává konečky vlasů prsty. Má je pořád trochu vlhké a já z nich cítím květinovou vůni jejího šamponu. Pak si vlasy přehodí přes opěradlo židle. Jsou dlouhé, černé a husté, stejně jako řasy, které jí lemují oči. Podívá se do přední části učebny a otevře zápisník, a tak ji napodobím.

Profesor nás španělsky pozdraví a my to kolektivně oplatíme. Některé odpovědi znějí lámaně. Začne nám španělsky vydávat pokyny, co máme dělat, když se můj telefon na stole mezi námi rozsvítí. Podívám se na něj. Je tam zpráva od Daltona.

Má ta sexy prdelka, co vedle ní sedíš, nějaký jméno?

Okamžitě otočím telefon displejem dolů a doufám, že si to nestačila přečíst. Zvedne ruku k puse, aby ztlumila smích.

Sakra. Přečetla si to.

„Tak sexy prdelka, jo?“ zopakuje.

„Promiň. Kámoš… myslí si, že je to vtipný. Baví ho dělat mi ze života peklo.“

Povytáhne obočí a natočí se ke mně. „Takže ty si nemyslíš, že jsem sexy prdelka?“ zeptá se.