1 Althorp
Nastaly velké dny anglického honu na lišku. Zahájení je stanoveno na jednu hodinu. Teď je dvanáct a zvědavci se přímo hrnou k Althorpu, tmavošedé usedlosti pátého hraběte Spencera.
Zámek má svůj půvab. Fasáda k tomu nepatří. Svéhlavý předek Spencerů se kdysi nechal oslnit veselým červeným tudorovským domem s šedivými cihlami a atrapami korintských sloupů umístěnými napravo a nalevo od vchodu. Svítí ale březnové slunce, i když je ještě chladno jako v zimě. A v tom světle s lesknoucími se koňmi před vchodem a jezdci v barevných sukních a černých cylindrech vypadá sídlo noblesně. Šedá fasáda vyžaduje křiklavé barvy honu. Smutná krajina to vyžaduje. Anglická zima to vyžaduje. Chladné měsíce se v Británii vlečou. Déšť, mlha, nuda. Parforsní hon přináší přepych a senzaci.
Lovci, mezi nimiž je i několik dam, se promenují před budovou sem a tam. Koně splňují všechna očekávání. Kousají udidlo, přešlapují s pěnou u tlamy a rozdupávají udržované trávníky. Jsou to velcí, ušlechtilí hunteři s oholenými hřívami a přesně přistřiženými ohony. Mezi nimi pobíhají sloužící v livrejích. Balancují sklenicemi na stříbrných podnosech, portské pro pány, sherry pro dámy. Brandy pro všechny. Účastníci honu se oblékli s pečlivostí, která by nemohla být větší, kdyby byli pozváni do exkluzivní večerní společnosti, jen s tím
9
rozdílem, že tady jsou v černém dámy. Nanejvýš jsou jejich jezdecké kostýmy tmavomodré nebo zelené. Pánové jsou bez výjimky všichni oblečeni v křiklavě růžové. Jejich sukně pochopitelně růžové nejsou. Jsou zářivě červené, jak se na loveckou sukni patří. To se ale neříká. Nikdy, v žádném případě. Ani pomyslet se nesmí na „červenou“, pokud nechce být dotyčný považován za neotesance.
Obvykle se v neoficiální lovecký den, na který lord Spencer jako master hon v Pytchley náhle stanovil, nenosí ani růžová, protože se však má zúčastnit i rakouská císařovna, těžko se někdo může prezentovat ve starém tvídovém saku.
Hrabě udělal, co mohl, aby na veřejnost neproniklo nic o účasti rakouské císařovny. Cestuje inkognito pod jedním z mnoha svých dalších, ale úplně neznámých titulů, hraběnky z Hohenembsu. Alžběta Bavorská si přeje, aby ji všichni nechali na pokoji. Což jí nezabrání přivézt s sebou do Althorpu nejvyššího hofmistra, dvorní dámu, osobní kadeřnici, lékaře, podkoního a anglického učitele jízdy. Navíc ji z vlasti provází sedm šlechticů. Jsou to vynikající jezdci a všichni do jednoho nápadně pohlední.
Není proto snadné skrýt přítomnost vysoce postavené ženy. Obzvláště když si lord Spencer nedokáže nechat něco pro sebe. Shromáždily se tři stovky jezdců a hemží se to tu zvědavými učiteli, ženskými, koňskými handlíři, duchovními, kupci a ještě horšími lidmi. Všude překážejí drožky včetně rozbitých a druhořadých koní. Někteří čumilové přicestovali vlakem z Londýna už včera, aby byli s trochou štěstí při tom, až údajně nejkrásnější žena Evropy skončí v rozbahněném pytchleyském příkopu.
To se děje před domem.
Do velké vstupní haly a přilehlého salonu se schodištěm z ořechového dřeva uvnitř althorpských zdí proudí vznešená
10
Doplněné načerno nalakovanými údy a hlavami drží na podstavcích stráž po stranách vchodu.
Náhle změť hlasů utichne.
„Her Majesty… the Empress,“ ozývá se šepot. Všichni se tlačí do salonu, pohledy letí vzhůru po schodišti, na jehož horním stupni se objeví rakouská císařovna. Má na sobě
tmavomodré jezdecké šaty a je hodně vysoká. Přesto působí křehkým dojmem, protože je neobyčejně štíhlá. Její vlasy mají slavný tizianový lesk. Pomalu sestupuje po schodech.
Musí jít mírně natočená na stranu, protože jí sukně těsně obepíná boky. Je to ve skutečnosti spíš klouzání než chůze. Vypadá velice elegantně ‒ ztělesněný majestát. Všichni zmlknou a ukloní se. Jen vzadu se natahují krky. Krása císařovny je legendární. Přitom je jí už osmatřicet. Její manžel, rakouský císař, nechával léta zhotovovat jeden manželčin portrét za druhým, žádný z nich ale nedokázal zachytit její kouzlo. Ten, kdo si ty obrazy prohlížel, mohl říct: Ano, je moc krásná, ve skutečnosti mám ale radši ženy trochu plnější, vlasy světlejší, a nevidím tu snad náznak dvojité brady? Když
11 společnost, aby se posilnila nějakým soustem na nadcházející krveprolití. Je tam cítit punč, kouř, čerstvě namaštěná kůže a slabě i koňský pach, protože někteří z přítomných nedali jinak a dorazili na svých koních. Panstvo prochází mezi stoly pokrytými bílými ubrusy, na nichž se tísní bublající kotlíky, podnosy se sendviči a lesknoucí se stříbrné mísy s rostbífem, skopovým masem a všemožnými lahůdkami. Mezi nimi se vrší pyramidy naleštěných jablek a pomerančů. Květiny, všude se nacházejí květiny. Stoly s nápoji jsou jimi přímo pokryté. Velké množství alkoholu, které do sebe účastníci honu lijí, svědčí o respektu z trasy, kterou mají před sebou. Z celého hemžení vyčnívají dvě sochy otroků v takřka životní velikosti, jejichž mramorové trupy byly kdysi vyzdviženy z Tibery.
ale dotyčný stojí proti ní, nemají už jeho výhrady najednou žádný význam. Je to víc než krásný obličej a fantastická figura ‒ její krása je neuchopitelná, jako by se vznášela metr před ní. Je to držení těla? Její ladnost? Způsob, jakým sklání hlavu a usmívá se se zavřenými ústy? Ví jen, že se na ni chce dívat pořád.
Za Alžbětou Bavorskou kráčí její sestra, bývalá neapolská královna. Nikdo se ale nedívá na ni, jejího manžela, přihlouplého ex-krále Francesca, na dvorní dámu, prince Ruffana a všechny ostatní, kteří scházejí s císařovnou po schodech.
Prostě vedle ní zanikají.
Pod schody čekají její šlechtici a pán domu. Hrabě Spencer císařovně představí kapitána Middletona, kterého jí vybral za průvodce při honu. Bezpečně ji převede přes všechny překážky a v případě nouze jí malou sekyrkou proseká cestu. Middleton není hezký. Má rudé vlasy a podsaditou postavu.
Přivře-li člověk obě oči, dá se označit za středně velkého.
Přesto působí elegantním dojmem. Jeho jezdecký kabát je střižený jako žaket a několika knoflíky zapnutý až ke krku.
K němu má obvyklé kalhoty z bílé kůže a holínky se světlehnědými shrnovacími náholenicemi a řemínky ‒ ke stažení, nikoli k zavazování. Šlechtici císařovny si ho měří pochmurnými pohledy. Baron Orczy si oblékl na hon uniformu, jak není v Rakousko-Uhersku ničím neobvyklým, ke své zlosti ale zjistí, že bleděmodrá látka se zlatými prýmky a šňůrami vypadá v tomto prostředí jako papouščí peří. Ostatní šlechtici si už pořídili anglické jezdecké kabátce, zazlívají ale Middletonovi jeho nedbalou eleganci.
„Vaše Veličenstvo,“ řekne Middleton, políbí podanou ruku v bílé rukavici a znovu zaujme vzpřímené držení bývalého kapitána kavalerie.
I on pochopitelně slyšel, že je císařovna velice krásná,
12
přesto ho zastihne nepřipraveného. Ještě než může jeho pohled zajít do detailů, vzít na vědomí její bezvadnou pleť a zlatohnědé oči, všimnout si, na jak dechberoucím množství vlasů sedí v odvážném úhlu její jezdecký cylindr, sledovat linie jejích modrých jezdeckých šatů a setrvat na úzkých ramenou nebo útlém pase, je jí uchvácený.
Císařovna pronese něco, čemu Middleton nerozumí. Připisuje to tomu, že je po pádu z koně nedoslýchavý. Ve skutečnosti nikdo mumlavému šepotu císařovny nerozuměl. Mluví, aniž by pohybovala rty, aby nebyly vidět její zuby. Zbarvený, mírně průhledný chrup je její jedinou vadou.
Middleton zdvořile přikyvuje a usmívá se s oním neurčitým šarmem, jaký je vlastní jen anglické horní vrstvě.
Middleton ale nepatří k žádné z velkých rodin. I když se svými rudými vlasy, rudým obočím a rudým přistřiženým knírem vypadá jako lordův bratr. Není ani příliš bohatý.
A Spencerova bradka, která se jako lalok oceněného shropshirského berana vzdouvá pod jeho bradou, září mnohem intenzivnější a ohnivější červení. U Middletona jsou dokonce i oči bledé, namodrale bledé. Březnové slunce mu spálilo nos a lícní kosti.
„V kapitánovi máte nejlepšího muže, jakého Vám mohu poskytnout, Vaše Veličenstvo,“ řekne Spencer cestou do vstupní haly, kde chce císařovně ukázat na míru zhotovené a do stěn zapuštěné obrovské lovecké výjevy z počátku osmnáctého století a upozornit na maličký lesní roh na jednom z obrazů, protože je to ten, který se použije dnes.
„Middleton byl můj adjutant v době, kdy jsem byl vicekrálem v Dublinu,“ pokračuje Spencer. „Nechtěli mě tam nechat jezdit na hony. Kvůli atentátu. Byl jsem na prostranství snadno rozeznat.“
Zvedne hřbetem ruky své rudé vousy.
13
„Tělesná garda na mé tempo a překážky neměla. Naštěstí jsem našel u dvanácté eskadry kapitána Middletona. Přiskočil ke mně se zbraní v ruce.“
Lady Spencerová, která má na sobě nádherný zelený jezdecký kostým, se usměje.
„Pochybuji, že doprovod kapitána Middletona zvýšil bezpečí mého chotě. Oba dělají při honu vše pro to, aby si srazili vaz. Atentátník by si musel hodně pospíšit, aby je dohonil.“
„Nejlepší jezdec,“ prohlásí Spencer, aniž by tím Middletona vyvedl z míry. „Nejlepší jezdec široko daleko. Pokud má nějakou slabost, pak nanejvýš tu, že si je toho moc dobře vědom.“
Někdo zakašle. Spencer hledá rozpačitě pravicí ve svých vousech bradu. Lady Spencerová pozoruje hnědé a modré dlaždice podlahy s takovou pozorností, jako by je viděla poprvé. Bývalý král Francesco zamíří naprosto bezdůvodně k velké soše otroka u vchodu a nervózně dloubá ukazovákem do mramorových prstů na noze. Jen Middleton a císařovna zůstanou v klidu.
Co se neměl nikdo dovědět, ale všichni přítomní včetně obsluhujícího služebnictva ví, je fakt, že Middleton neprojevoval z pověření provázet císařovnu takové nadšení, jak by se patřilo. Nejdřív to dokonce otevřeně odmítl.
„Co si počnu s císařovnou?“ řekl údajně Jeho Lordstvu. „Bude mi jen překážet!“
Spencer ho ujistil, že Alžběta Bavorská je vynikající jezdkyně. Je dokonce tak dobrá, že nikdo s výjimkou Middletona nemůže ten čestný úkol splnit.
A kapitán na to: „Víte přece, že musím jet vlastní cestou. Co když nezvládne přeskočit ploty? Nebo na ni budu muset pokaždé čekat? Nakonec s ní budu klusat po cestě.“
14
A Spencer: „To se rozhodně nestane. Viděl jsem císařovnu loni jezdit. Frank Beers byl také nadšený. Udělej mi tu laskavost, Bayi.“
Spencer skoro prosil. Nakonec si Middleton uvědomil, že je mimo jiné i něco jako jeho podkoní, a ustoupil: „Ale jen tentokrát.“
Je nezbytné ztratit pár slov o vztahu, který panuje mezi pátým hrabětem Spencerem a kapitánem Middletonem. Jinak by se dalo těžko pochopit, proč muž tak prodchnutý vědomím svého vysokého původu jako hrabě tancuje podle toho, jak malý adjutant píská. Protože tím Middleton byl, když se s ním lord Spencer poprvé setkal. K honu na lišky odvelený adjutant s minimálními povinnostmi. Vedle uctívání statutu a třídy panuje v anglické horní vrstvě i další kult: uctívání svalů, knírů, tvrdosti, odvahy a pohrdání smrtí. Důstojníci zahrnují ministerstvo války žádostmi o přeložení do aktivní služby a myslí to naprosto vážně. Pro všechny ale není v impériu dost krvavých polních tažení. Dávají tedy v sázku své zdraví v předpokojích důstojnických jídelen nebo kuřáckých salonech rodinných sídel, kde po večeři zápolí. Nazývá se to medvědí zápasy, když člověk rozbije nejlepším přátelům do krve nos a zláme žebra. Tady Middleton obzvláště vyniká, nezná vůbec žádné hranice. Při parforsním honu je také nejlepší. Jako válečníci bez války si Spencer a Middleton váží jeden druhého a jsou nerozluční. Bay je přítel, jakého lord dosud neměl.
Spencer se chtěl pochopitelně vyhnout tomu, aby se Middletonova vzpurnost donesla císařovně. Taková urážka! Svěřil to proto jen neapolské královně, kterou považoval za absolutně spolehlivou. Je koneckonců Alžbětina sestra. Stejně dobře to mohl vyhlásit veřejně. Královna to nejdřív pověděla své císařské sestře a pak sedmi pohledným šlechticům. A nakonec
15
lady Dudleyové. Ta to hned toho rána vyprávěla lordu Langfordovi, a tím se to dověděli všichni, kteří to ještě neslyšeli od Middletona.
Císařovna na sobě nedává nic znát, její rozladění se však odráží v obzvláštní dokonalosti jezdeckých šatů. Tmavomodrý sametový kostým lemovaný sobolinou a opatřený zlatými knoflíky sedí jako ulitý. Trvalo jí tentokrát přes dvě hodiny, než byla s výsledkem přišití spokojená. Je to pro ubohou švadlenu hrozně namáhavá práce, protože jí etiketa zakazuje dotknout se při šití císařovnina těla.
„Je od vás velice laskavé, že mi chcete stát po boku,“ řekne Alžběta. Tentokrát je jí lépe rozumět. Její angličtina je vynikající a přízvuk úchvatný. Věnuje mu úsměv, tomu arogantnímu malému kapitánovi, svůj slavný úsměv se zavřenými rty. Spokojeně zaregistruje, že se jeho bleděmodré oči rozšířily a zamlžily.
„Měli bychom tedy vyrazit,“ odpoví Spencer. Najednou se vedle něho objeví sluha v livreji a předá mu rukavice, sametovou čapku a bičík. Dvorní dáma, která stála celou dobu vedle císařovny, se málem rozpláče, když podává své paní jezdecké rukavice.
„Ach Festi,“ řekne císařovna, svlékne bílé rukavice a natáhne si jelenicové. „Nedělejte si takové starosti.“
„Nemějte obavy,“ vmísí se do hovoru princ Ruffano, muž s tmavými kadeřemi. Snaží se zachytit pohled hezké malé dvorní dámy. „Lovil jsem už několikrát v této oblasti a zatím jsme se vždycky vrátili všichni zdraví.“
Vlídná, i když dost nehorázná lež. Anglický hon na lišku je nejhazardnější ze všech zbytečných aktivit. Jede se stejným tempem jako při koňských dostizích, ale cestou necestou, přes houštiny a příkopy. Stačí králičí pelech, neviditelný drát, mokrá půda nebo nešikovný spolujezdec, který těsně
16
před člověkem spadne z koně, a skončí na zemi také a zlomí si páteř nebo rovnou vaz. Všichni to ví. Sněmovna lordů je plná invalidních vozíků, všechno nehody při lovu. V luxusních sanatoriích vegetují účastníci honů s nevratnými poškozeními mozku. * * *
17
