Ledový vítr roznáší krystalky sněhu, nezapomíná pokrývat zem, stromy i lidi, předvádí svou únorovou sílu. V noci mrzlo, sníh jako tvrdá krupice bubnoval na střechy domů; teď pod nohama čvachtá nevábná krupicová kaše.
Nina se vrací domů z knihovny, opatrně našlapuje, aby neuklouzla, čepici má naraženou do čela. Šlape proti větru, ostatně s větrem, ať už faktickým nebo pomyslným, bojuje teď často. A zdánlivě k tomu nemá důvod, sama neví, co způsobuje, že cítí vnitřní neklid. Kdyby ho mohla připsat předjaří, změnám, které ještě nebývají vidět, ale už jsou cítit ve vůni vlhkosti a tlení, v ostrém jarním větru, v pupenech, připravených explodovat, rozuměla by tomu. Nic takového se ale neděje, v přírodě je zimní klid, ve kterém se sněžení mění v déšť a mráz se střídá s lehkou oblevou.
U plotu domu někdo čeká. Podupává na chodníku, netrpělivě ji vyhlíží a klepe kosu. Vypadá to na paní Vostrou. Přistěhovala se do vedlejší vily spolu s manželem a dcerou před Vánoci, sotva se stačily pozdravit.
Krátká vzdálenost mezi jejich domy jí zřejmě nestojí za to, aby si v chladném dni oblékla kabát, stojí tam v úzkých kalhotách a volném svetru.
Vítr je nesmlouvavý, projíždí ji a ohledává, seznamuje se s ní, proč ne, je místní a ona přistěhovalec…
Nina jí nepřeje ten chlad, sama se nemůže dočkat, až bude doma, ale nijak nespěchá. Tuší důvod, který novou sousedku přiměl, aby na ni čekala. Tohle vyřídí rychle.
„Dobrý den. Posílá vás manžel? Já ale nehodlám dům prodávat!“
„Ne, to vůbec. Nerada obtěžuju,“ omlouvá se paní Vostrá. „Potřebuju pomoc.“
Nebe za její hlavou těžkne naplněné sněhovou peřinou, která se každou chvíli roztrhne, ale ona na to nedbá, má úkol, který musí vyřídit, vypadá odhodlaně jako voják v první linii.
„Sháním doučování českého jazyka. Moje dcera Gábina totiž plave v češtině, v nové škole mají vyšší nároky, a navíc ji v dubnu čekají přijímací zkoušky na gymnázium. Poptávala jsem se v okolí a pan Horáček mi výborně poradil. Vy jste prý pracovala jako knihovnice a měla jste i přednášky, které se týkaly českého jazyka a literatury.“
Nina se na ni dívá, jako by se zbláznila.
„Doučování? Já? Vlasta Horáček vám nemá ohledně mě co radit!“
Paní Vostrá pokrčí rameny. Tohle je mezi vámi.
„Tím chci říct, že nemám kvalifikaci na to, abych vaši dceru doučovala češtinu. Najděte si učitelku v důchodu, ráda si přivydělá.“
„Ano, jednu jsem našla dole ve městě, ale Gábina má už takhle dojíždění plné zuby. Na internetu jsou spousty cvičení, úkolů a doplňování z gramatiky, výtahů z děl spisovatelů a informací o literatuře. Kdybyste je použila a s dcerou procvičila, byla bych vám moc a moc vděčná. Samozřejmě za cenu, kterou si řeknete!“
„A proč je s ní neprocvičíte vy?“
„Ze dvou důvodů: nemám autoritu a čas.“
„A předpokládáte, že já je mám.“
Paní Vostrá přikývne. Chvěje se chladem a oběma rukama si tře zmrzlé paže. Na tvář jí dopadá sněhová vločka a hned další. Začíná sněžit.
Nina soucítí se zmrzlou mladou paní a chce hovor ukončit. Pan Vostrý, se kterým už měla tu čest mluvit, podniká v realitách a jeho žena je zřejmě zvyklá, že dostane to, co chce.
„Ne, nezlobte se,“ udělá odmítavé gesto.
„Tak ráda bych se s vámi domluvila!“
Na vlasech paní Vostré se třpytí sníh.
Nina zaváhá. Její odmítnutí je náhle narušeno nejen soucitem s paní Vostrou, která si tře chladné dlaně jakoby v prosbě nebo modlitbě, ale i myšlenkou na (někdy příliš sladkou) samotu svého života. A taky zvědavostí. Zvládla by její mladinkou dceru? Co riskuje tím, že přijme?
„Tak pojďte dál,“ otevře branku plotu.
Vcházejí do domu a v hale je štěkáním vítá pes. Paní Vostrá zřejmě nemá psy ráda, protože zamumlá něco ve smyslu ten je roztomilej, a pak ho ignoruje.
Nina to pochopí a Teri odežene.
Návštěvu nezouvá, ale paní Vostrá už stojí bosa na prošlapaném perském koberci obývacího pokoje a bez kozaček a zábran si prohlíží jeho zařízení.
„Máte tady nestárnoucí kvalitu,“ překvapeně přejede rukou po nízkém půlkruhovém stolku přistaveném u zdi.
S díky si sedne na polstrovanou ratanem vyplétanou židli a obdivně prohlíží letitý, ale udržovaný tmavý dubový nábytek: prosklený sekretář, stolní lampu, hluboká křesla i gauč s ratanovými boky.
V Nině zase vzrůstá nedůvěra.
„To zařízení máte ještě po rodičích? Tipuju, že je z třicátých let minulého století.“
„Tipujete správně. Je stejně staré jako dům.“
Pro Ninu to nejsou jen kusy kvalitního nábytku, jsou spojené s jejími předky. Vídá je v nich, cítí rodinnou historii, má ji zadřenou pod kůží.
To tahle mladá paní asi nezná.
„Říkala jste, že dcera dělá zkoušky v dubnu?“ vrátí se k účelu její návštěvy. „To jsou jen dva měsíce! Neorientuju se v osnovách deváté třídy a neznám úroveň vědomostí vaší dcery. A nechci být zodpovědná za její nepřijetí na školu.“
„Šlo by jen o nesystematické procvičování gramatiky, aby se Gábina ponořila do češtiny trochu víc. A jste tady vedle!“
Je jasné, že je to hlavní důvod.
Finanční odměnu Nina zatím odmítá.
„Až podle toho, jaké bude mít výsledky ve škole. Bylo by mi trapné brát peníze za něco, na co nemám kvalifikaci, i když souhlasím. Ovšem částečně pod nátlakem,“ zdůrazní.
Paní Vostrá poděkuje a mile se usměje. Umí být přesvědčivá, a i když působí odtažitě, má určité kouzlo. Domluví se spolu na hodinách jednou možná i dvakrát týdně a ona spokojeně odchází.
Večer Nina zasedne k počítači, aby se zorientovala v učivu českého jazyka deváté třídy. Bezdůvodný a neobjasněný neklid duše posledních týdnů překryjí jazykové prostředky, druhy souvětí, skloňování a časování.
Ž
e mi to nedošlo, napadne ji večer. Návštěva paní Vostré souvisí s nabídkou jejího muže! Tipují si terén!
Myslí na sebevědomé jednání obou manželů.
Ona zřejmě chtěla vidět dům zevnitř! Přišla spíš s žádostí než s prosbou, přesvědčená, že ji neodmítne.
On Ninu zastavil na ulici o pár dní dřív. Překvapil ji.
„Jsem Vostrý, váš nový soused, možná jste si všimla,“ natáhl k ní – jako první – ruku. Nečekal, až zareaguje ona.
„Rád bych s vámi mluvil. Nejraději v mé realitní kanceláři ve městě. Vzal bych vás tam kdykoli autem. Mohla byste…“
„O co jde?“
„Chtěl bych vám udělat výhodnou nabídku.“
„Čeho se týká?“
„Vašeho domu,“ řekl s úsměvem.
„Mého domu?“
„Víte, existuje způsob, jak si zajistit důstojné stáří bez existenčních starostí. Bez strachu o budoucnost.“
„Pane Vostrý, já takové starosti nemám.“
„Tak já vám to naznačím. Moje realitní kancelář by koupila váš dům a vyplatila vám ho najednou nebo v částkách podle dohody, ale vy byste v něm dál bydlela a platila jen energie. Nestrádala byste.“
Mluvil jako člověk s důležitým posláním, jako úhledný prvorepublikový úředník. Ne, prvorepublikový úředník byl uvážlivý a disciplinovaný (znala svého dědu!), nenabízel by na ulici milionový kšeft!
„Já nestrádám a nic prodávat nehodlám!“
„Možná si to ještě rozmyslíte. Prosím, přemýšlejte o tom!“
„Ne, nemám důvod.“
Otočila se a dala jasně najevo, že setkání končí.
Kdyby jeho nabídku přijala, stala by se bezdomovcem s domem. Upsala by se čertu a on by si pro ni za pár let přišel! Při vychytralosti pana Vostrého by za chvíli mohla být z jejich čtvrti Potěmkinova vesnice.
Děkuje, nechce! Doufá jen, že s něčím takovým nepřišel i za Radkem, protože jeho odpovědí si není jistá.
Chtějí dům a doučování dcery je zástěrkou. Měla paní Vostrou odmítnout stejně razantně, jako jejího muže!
Ale Nino, slyší v duchu babičku Valentýnu, zapomněla jsi? Možná nemáš pravdu a pokažené sousedské vztahy se špatně napravují. Nekonfliktní soužití s okolím a správný výběr manžela, to jsou sloupy životní spokojenosti, říkala napůl s ironií, přesvědčená o pravdivosti svých slov.
Valentýna a rodina vůbec na dobré sousedské vztahy dbaly. Vzájemná výpomoc, darování přebytků ze zahrady nebo půjčování věcí byly podstatnější než otravné štěkání sousedova psa, kokrhání kohouta nebo přečnívající větve ovocných stromů. Sousedé byli po rodině a přátelích první pomocnou rukou.
Kde je tvoje tolerance, Nino?
Vůbec ji nenapadlo přivítat rodinu Vostrých bábovkou nebo něčím podobným. Proč taky, není v americkém filmu!
Má neopodstatněné pochyby? Je zbytečně podezíravá?
Je jen opatrná! V poslední době možná i přecitlivělá.
Bude to tím steskem.
Ale stejně! Podivné momenty jejího života se odehrávají na ulici. A to od té doby, co se Vostrých přistěhovali.
Ráno ji vyruší ostrý zvuk zvonku. Pod schody stojí Radek a ukazuje na špinavou podrážku boty.
„To po ní nemůžeš uklízet?“
„Promiň, nevšimla jsem si.“
„To vidím!“
Je to jasné: šel do schránky pro noviny a šlápl do toho…
Jo, je to k vzteku, ale přece ví, že po Teri uklízí! Nebývá tak nepřátelský, asi se špatně vyspal.
„Dej mi tu botu, umyju ti ji.“
„Na to si stačím sám.“
Nina se přezuje a jde v domácím a bez kabátu za dům pro lopatku, určenou k úklidu psích exkrementů. Uklidí je a prohlíží ojíněnou trávu, která jí praská pod nohama, kontroluje celou zahradu. Žádné další dopuštění už nenachází a myslí na to, jak se Radek změnil. Změnili se oba.
Začalo to už před lety, když tak překotně odešel z domu. Bylo to jediné řešení. Máma a babička se ale s jeho odchodem smiřovaly těžce.
V dětství byl chráněným, věčně nemocným blonďatým andílkem a ony ho tak viděly pořád. „Je jako skleníková květina,“ říkaly.
Nesmělo ho ofouknout, protože každé nachlazení končilo zánětem průdušek nebo dokonce plic. Nina se na něj dívala s lítostí, vždycky byla silná a zdravá. Jeho fyzická nedostatečnost kupodivu s pubertou zmizela, ale shovívavost rodiny vůči němu zůstala.
Teď žijí v rodičovské vile v rozlehlých bytech sami dva a jeho rozčiluje každá hloupost.
* * *
Jde do domu, oblékne se a zavolá Teri. Špatnou náladu musí rozchodit!
Venku si všimne, není možné si nevšimnout, bílé dodávky stojící na chodníku u Vostrých. Zase jsou u nich řemeslníci! Jejich vilka už dostala nová okna, dveře, zateplení a chystají panely na střechu. Vypadá hezky, i když mezi ostatními se vyjímá jako bílá vrána.
Vybaví se jí bratrova rozzlobená tvář.
Ne, nechce na něj teď myslet! Je krásný zimní den a ona jde na procházku s milovaným pejskem čtvrtí, ve které žije od narození. Každý nemá takové štěstí.
Všech pět domů v ulici (posazených úhledně v pravidelných rozestupech podle územního plánu a projektů stavitelů jako kostky domina) vyrostlo za první republiky. Ten její je poslední u lesa, nejdále od autobusové zastávky a obchodu.
Jejich ulice má název Slepá. Dokazuje to cedule s názvem na domě Kouckých, značka na začátku ulice a oplocený porost lesa na jejím konci. Solidní domy a ploty předzahrádek mají mládí za sebou, stejně jako jejich obyvatelé. Nová je jen úzká asfaltová silnice s chodníky, která před lety nahradila širokou kameny vyspravovanou cestu lemovanou živořícím trávníkem. Místním se po ní stýská. Jejich auta se bezpečně vyhýbají jen vjetím na chodník.
Nina jde silnicí. Neriskuje chůzi po zvlněné dlažbě chodníku, která s oblibou podráží chodcům nohy.
Míjí dům vdovce Vlasty Horáčka, který se celé noci opíjí Netflixem, protože ve dne nemá čas. Sleduje a platí online filmy a seriály americké kalifornské společnosti, ovšem bez českého dabingu a titulků. To se brzo spraví, už příští rok, věří Vlasta. Zdá se, že mu Netflix vymazal z hlavy
život. Kdyby místo toho četl, byl by vyspalý a vnímavější ke svému okolí.
Přes ulici je vila Bílých, klidné rodiny, o které není slyšet, a dům Vostrých, ten s novým kabátem, který by ovšem tady slušel každému domu.
Na kraji ulice žije paní Koucká se synem Edou, hotovým mamánkem. Je mu možná ke třicítce a pořád se drží matky.
Nina jde kolem hřbitova a parkoviště, které bývá o víkendech, kdy sem jezdí páníčkové z města venčit psy, plné. Přejde silnici a za novým asfaltovým hřištěm už začíná příměstský les.
Lesní cesta je plná zmrazků a zamrzlých louží. Teri odbíhá za potřebou stranou, nemusela se to učit. To potvrzuje, že na dědičnost – u psů i lidí – se dá sázet. Socialistické zásadě, že výchova a prostředí jsou důležitější, Nina nevěřila.
Geny nepřevychováš!
Teri jde poslušně, z vodítka se neškube. Nina ji na volno nepouští, mohla by se zaběhnout, a to by jí vnučka María neodpustila. Je to vlastně její pejsek, i když s ním strávila jen jedno léto.
Vrací se kolem malého obchodu a znovu kvituje, že ho tady mají. Po sametové revoluci byl jako zakletý, zkrachovali v něm tři nájemci, uspěli až Vietnamci.
Mohl by nad ním viset nápis U STATEČNÉ VIETNAMKY.
Mladá žena s dvěma malými dětmi má muže po nemocnicích, přesto obchod zvládá, a ještě se usmívá. Když u ní doma loni hořelo (bydlí v zadní části montovaného obchodu), uspořádaly místní děti sbírku. Děti, ne dospělí! Paní Nguyen Thi, pokud si Nina dobře přečetla jméno na dveřích, všem děkovala a plakala.
* * *
Vrací se domů a před vchodem najde velkou papírovou krabici s lístkem od Radka: Uklízel jsem půdu a tohle je tvoje.
V krabici jsou boty po Ondrovi, staré lyžáky a dětské časopisy.
Mohl to rovnou hodit do popelnice.
Ještě že kdysi nechal Jiří udělat druhý vchod! Bratr s jeho schválnostmi by ji možná nechával stát venku!
Zdá se, že dnes je vhodný den. V noci se teploty propadly k minus dvanácti, i ráno ukazuje teploměr skoro arktickou teplotu.
Kolikrát pomáhala Valentýně vynášet ráno peřiny na mráz!
Dětské zážitky se do ní obtiskly jako nesmazatelné tetování a provázejí ji, ať jsou dobré, nebo špatné. Ty s Valentýnou hřejí i v mrazu.
„Uteč, cácorko, pleteš se pod nohama!“
Nina odkládá vycházku s Teri (stejně je na ni velká zima) a odmetá ze zábradlí terasy sníh. Připravená k bohulibé činnosti vchází do hostinského pokoje a stahuje z vysoko nastlané postele přehoz. Vynáší ven deky a polštáře. Budou vymrzlé, navoněné středoevropským mrazem táhnoucím ze Sibiře, nachystané, až přijede Ondra.
Zvedá první deku a udiveně zírá na černošedý kráter, v jehož středu je cosi shnilého a páchnoucího.
Myš? Shnilá myš?
Ne, tohle vypadá jinak. Vezme ze stolku propisovačku, dloubne do odporného chuchvalce a narazí na něco tvrdého, na jádro nebo pecku.
„Ta Aida!“ vzdychne.
Bylo by dobré zbavit se viny, oklepat se z ní jako pes z vody, ale ví, že snacha Aida za nic nemůže. Je tisíce kilometrů daleko v Latinské Americe.
Snacha. To slovo jí zní podivně, skoro cize. Vyjadřuje pouto mezi dvěma nepokrevnými příbuznými, které může být láskyplné i komplikované. Jazyky si s názvem snacha pohrávají: v angličtině by měla dceru po právu, ve francouzštině nevlastní dceru; u nás je to prý vztah švagrovský.
Nina nezná původ slova snacha, ale kdyby písmeno ch nahradila písmenem h, byla by to dobrá definice vztahu.
Aida je snachou a Nina tchyní už dvanáct let. O hezký vzájemný vztah se snažit nemusely, šlo to samo. Po nevlastní dceři se jí stýská stejně jako po synovi.
„Avokáda nejlépe dozrávají zabalená na pár dní do novinového papíru,“ radila jí tehdy a její rada byla ověřená.
Nina radu zřejmě vylepšila: s novinovým papírem je vložila do peřin. Drahá avokáda, tvrdá jako kámen, kupovala určitě se vzpomínkou na Aidu.
Ale kdy? Před kolika týdny? Nebo snad měsíci?
Prohlíží péřové deky, jsou zničené, prožrané plísní a páchnou. Nedají se zachránit. Nina nemá sílu vypárat to, co z nich zbylo, peří nechat vyčistit a někomu vysvětlovat, proč!
Chce se jí brečet, cítí nervy na povrchu kůže.
Jde do komory pro velký igelitový pytel a nacpe do něj poničenou deku i se shnilotinou. Do dalšího pytle strčí druhou.
Vynáší pytle k popelnici a vztek jí podráží nohy víc než namrzlá dlažba.
Je k ničemu stejně jako ty deky. Jak mohla takhle zapomenout?
Ach Valentýno! Ještě, že jsi zásobila rodinu prachovým peřím na desítky let!
Trvá hodiny, než se zklidní a přesvědčí sama sebe, že se nic podstatného nestalo.
Že zapomenout může každý.
Na zábradlí terasy vydechují zbývající deky a polštáře nasáklý avokádový zápach. 5
Vmístní knihovně není takový výběr jako v té městské, ale Nině to nevadí. V dětství a mládí četla všechno, co jí padlo do ruky, co kdo doporučil, o čem vyšla recenze, půjčovala si a kupovala knihy současných i dávných autorů. Bála se, že nestačí přečíst všechno, že jí utečou nádherné příběhy, šťavnatá vyprávění, vykreslení dávných událostí, zajímavé myšlenky… Bála se, že přijde o největší potěšení. Vstupovala do nekonečné řeky literatury, která navazuje na to předcházející, čerpá z toho, je stejně nekonečná jako život.
V dospělosti si začala vybírat. Zvažovala, které knize věnuje svůj čas, a s náhodným čtenářským dobrodružstvím skončila. Literatura je nekonečná, ale člověk je smrtelný.
Při poslední návštěvě knihovny si vypůjčila doporučenou knihu Starý kraj od Dörte Hansenové, která se podle záložky drží v žebříčku bestsellerů časopisu Spiegel na předních místech už od vydání v roce 2015. Vychvalování na záložkách ale Nina příliš nevěří, patří k marketingu prodeje.
Přidala Hemingwayův Pohyblivý svátek a večer mu dala přednost.
Nostalgické vzpomínky skoro šedesátiletého Hemingwaye na Paříž dvacátých let minulého století jsou klidné a vyrovnané, ale je z nich cítit stesk po době plné síly a tvořivosti. Užil si život, slávu i peníze, a pak se na Kubě zastřelil.
Ano, literatura je nekonečná a člověk je smrtelný.
Ve čtyři hodiny odpoledne očekává podle telefonické domluvy s paní Vostrou příchod Gábiny. Vídá ji a zdá se jí milá, ale teď musí zjistit, jestli je doučování opravdu nutné. Dcera nemůže za prohnanost rodičů!
Gábina jde dál, Nina jí nabídne pantofle, ale ona odmítne. Doma prý chodí taky bosa a maminka tvrdí, že je to zdravé.
Asi si plete tvrdou podlahu s nohám prospěšnou zahradou nebo pláží.
„Dobře, Gábinko, jak chcete.“
„Promiňte, ale nejsem tak stará, abyste mi musela vykat, a prosím, říkejte mi Gábino.“
Posadí se a prohlásí: „Tahle ulice je teda hustá.“
„Proč hustá?“
„No jsou tady samý starouši.“
To zní líp než teplouši, pomyslí si Nina a hned jí zatrne. Takový příměr…
Jsou to jen rýmující se slova!
Gábině je patnáct. Sedí proti ní v džínách, mikině a bosa. Má čistou pleť bez pupínků, jasné modré oči, světlé vlasy zapletené do copů a je osvěžujícím způsobem bezprostřední.
Přibíhá Teri, předními packami se jí opírá o holeně a ona ji nadšeně hladí.
Nina je chvíli nechá, a pak psa odežene.
„Tak čím začneme?“
„Čím chcete.“
„Dáme si malý diktát?“
Gábina rezignovaně kývne a řekne, že přišla z donucení, protože v týhle škole jsou nějak napřed. Gramatiku docela zvládá, ale podle učitelky se neumí vyjadřovat. Na doučování může chodit nanejvýš dvakrát týdně a ráda by opakovala jen to, co jí dělá těžkosti.
Vyndá z tašky kroužkový blok a propisovací tužku. Nina diktuje a písmo Gábiny se jí zdá podivné, není ani psací, ani tiskací, jako by písmena nevěděla, do které skupiny patří.
Prý tak ve škole píšou.
Diktát na shodu podmětu s přísudkem dopadá dobře až na několik dalších chyb.
„Když jde o předponu, píšeme je: ob-jet, v-jet. Všude jinde píšeme ě: běh, spěch. Ve slovech pěšky, pět apod. píšeme po pé taky ě,“ vysvětluje Nina.
Dostávají se ke skloňování zájmena já. Nina hledá příklady a Gábina je píše správně: ve třetím a šestém pádě mně, ve druhém a čtvrtém mě.
Položí tužku a dívá se do mobilu. Zdá se, že neposlouchá.
„Hledáš tam něco?“
„No, přišla mi zpráva.“
Ach jo, mobil. Je pro ni důležitý stejně jako vzduch.
Nina pochválí její hezké dlouhé vlasy a v duchu se diví rudě nalakovaným nehtům. Jak to, že to doma i ve škole dovolují? Za jejího mládí, no ovšem, v prvohorách, by z toho byl tvrdý postih.
Ninu zajímá, co Gábina čte.
„Zažila jsi někdy dobrodružství s knihou?“